Září 2018

Omluvenka, aneb další smyšlení a absence

17. září 2018 v 22:54 Vzkazy autorky
Zdravím,

tedy, pokud jste mi někde neutekli. Muehehe, ani bych se nedivila, když se ozývám zde, již sporadicky. Blog mi zřejmě nesmazali, když už mi prohozila podmínka vymazání. Asi si řekli, že to se mnou ještě zkusí.

Změnilo se toho hodně. Jsem vdaná a mám dítě, i když si myslím, že mé psaní se nějak neposunulo, co se týče stylu, chyb. Ale zřejmě se podceňuji... mno uvidíme. Takže má životní cesta z práce do práce se změnila v rodinný život. A za to moc děkuji každý den.
Pozdravila jsem Vás dneska i dloooouho očekávaným dílem AS. Snad se Vám bude líbit, doufám že to dopíšu a uvidíme, co a jak. Dostala jsem se i do fáze, kdy mě to i přestalo bavit a kdy mě to ani nenaplňovalo. Není se čemu divit, asi víte i proč. A taky jsem nevěděla ani jak začít, pomalu jsem i zapomněla jaká Aysun je, byla a mělaby být. Tak snad Vás nebudu nechávat čekat, ale tentokrát nic neslibuji.

Slunce v duši, mějte se krásně.
Vaše Alžběta T.

Část 47.

17. září 2018 v 22:42 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Valide Sultán se spokojeně usmívala. "Pozoor Haseki Valide Defne Sultán Hazetleri." Oznamoval eunuch v harému, ženy se seřadily a poklonily se Sultánce, Valide vznešeně přešla bránu harému, a odcházela směrem na schodiště. Spolu se svým doprovodem ho sestoupila a jakmile byla nahoře opřela se spokojeně o zábradlí a pozorovala ženy. Dívky stály a měly skloněné hlavy, jakoby se bály. To se v tuto chvíli Sultánce líbilo.
Mezitím Gulšah Sultán odcházela do své komnaty. Otevřela dveře, v komnatě byla Gulberhar, vstala a pohlédla na svou matku, v její tváři viděla zděšení. "Matko, co se děje?" optalo se oprávněně děvče. Gulšah se posadila.
"Pojď, posaď se." Pobídla vlídně a ve snaze klidněji pronést Gulšah, ale dívka vycítila smutek a zděšení, které jí ovládalo.
"Co se děje? To není jenom tak, vždyť jste byla plna radosti." Odpověděla Gulbehar.
"Jenom se posaď vedle mě, prosím." Řekla Gulšah, nezbývalo Gulbehar, než matku poslechnout, posadila se a násilím polkla. Matka svou dcerku objala, odtáhla se od ní a pohladila jí po vlasech.
"Má Gulbehar, mé slunce života. Musíš odsud odjet, čeká mě boj, který nesmí zasáhnout i tebe, moje dceruško." Dívka pochopila, kroutila zamítavě hlavou. "Ne, matko, to po mě nemůžeš přece chtít?"
"Gulbehar, poslouchej mě, musíš odjet, je to nezbytné pro tebe i pro mě. Není tu bezpečno."
"Matko, něco se musí dít, ale nechceš mi to říct, co přesně." Gulbehar již slzela, chtěla být s matkou, nějak vycítila, že když odjede už to nebude jako dřív, svou matku milovala. Matka jako by jí četla myšlenky jí pohladila po vlasech. "Vždycky tu budu, Gulbehar, jsi mé štěstí, můj zdroj energie." Znovu jí pohladila po tváři a utřela jí slzy.
"Ale přeji si ať odejdeš, prosím, je to pro tebe to nejlepší, co mohu pro tebe udělat." Pronesla to ke Gulbehar láskyplným hlasem a něžností. Gulbehar nezbývalo, než jenom kývnout k souhlasu.
Amala v ošetřovně připravovala bylinou směs, zarazila se slyšela za sebou kroky, obrátila se a uviděla známou tvář. "Zdravím tě, Amalo." Amala nevěřila vlastním očím, byla zaražená a polekaná, tohle nečekala.
"Ertugrule..co tady děláš?" Ertugrul udělal další dva kroky a usmíval se na Amalu.
"Chtěl jsem tě vidět, již je to patnáct let."
Amala změnila výraz "To je dlouhá doba. Nechápu proč si zrovna nyní přijel? Jistě nejsem důvodem tvé návštěvy, má to jistě jiné pádnější důvody. Již nejsem naivní a hloupá, Ertugrule. " Odpověděla Amala klidně a s rozvahou.
"Pořád stejná jako před lety, pamatuješ?"
"Na to už jsem dávno zapomněla." Ertugrul zavrtěl zamítavě hlavou.
"Kdybys zapomněla, jak mi pravíš, jinak by ses tvářila, když jsi mě spatřila."
"Co potřebuješ?" odpověděla Amala otázkou.
Aysun stála u dveří a zkoušela zámek, najednou zaslechla něčí kroky, proto se vzdálila a schovala sponu. Dveře se otevřely a Aysun čekala Valide, nebo Gulšah, ale viděla neznámou ženu, která se usmívala a prohlídla si celu. "Tak ty jsi Aysun." Žena si ji změřila od hlavy až k patě.
Aysun přimhouřila oči, najednou jí to napadlo. "Ty jsi Mahpeyker Sultán, Osmanova žena? Co tě ke mně přivádí?"
"Nejsi hloupá."
"Šaty a výraz mnohé naznačí." Mahpeyker se usmála.
"Škoda, byla bys silnou spojenkyní, ale jsi oběť." Aysun se zasmála.
"Být obětí jsem za ta léta zvyklá, ale největším paradoxem je, že oběť se může stát pronásledovatelem. To bys měla vědět moc dobře."
"Tvůj Mehmed je mrtvý, podepsala jsem mu rozsudek."
"Mehmed je silný hráč, je faktem, že ty a tvůj Osman ho podceňujete a to je ta největší chyba v jakémkoli boji." Mahpeyker pochopila, že Aysun není naivní a rozhodně je silná.
"Jak, ale zvládne…"
"Peršany a Uherské vojsko??" skočila jí Aysun pohotově do řeči." Mahpeyker poprvé byla vyvedena z míry.
"Když to vím já, tak je si toho vědom i Mehmed." Mahpeyker se vzpamatovala, šla blíž k Aysun a zamračila se. Ta se však nezalekla a ještě jí šla naproti. "Jenom abys nezaplakala, Aysun. My máme eso." Aysun stála vznešeně.
"Pozdravuj mi Valide." Odpověděla Aysun s úsměvem.
"Ale ta jistě tím esem nebude. Jsem jim já, že?" Mahpeyker se otočila a odcházela,
"Ne, nejsi." Odpověděla, ale Aysun poznala, že je to ona a tak se smála, jako pomatená.
Mezitím Gulšah Sultán seděla za stolem a psala dopis. Složila ho a zapečetila svým prstenem, v tom někdo zaklepal na dveře. Gulšah Sultán byla vystrašená čekala nejhorší.
"Dále." přicházeli očekávaní Arif Agha s Ruzgarem Aghou, oba se svorně Sultánce poklonili. Gulšah se uklidnila, povzdechla si, vstala a přistoupila blíž k mužům. "Jistě víte, co se událo." Řekla Sultánka. "Ano, Sultáno" odpověděl Ruzgar.
"Misa aľ Paša, chudák. Nechť odpočívá v pokoji." Dodal Arif.
"Amen." Pronesla smutně Gulšah Sultán.
"To je znamení, že situace je neúnosná a může zasáhnout všechny bez rozdílu. Proto jsem se rozhodla, že Gulbehar odjede do starého paláce v doprovodu vás obou." Pronesla pevně rozhodnutá Sultánka. "Ale co vy, Sultáno? Vy nejedete?" tázal se Arif.
"Je nezbytné, abych tu zůstala. Kdybych odjela, jistě by mě Valide zadržela a zabila by mě, stejně jako mou dceru."
"To odmítám, bez vás neodjedeme." Pronesl rázně Ruzgar.
"Je to můj rozkaz, Ruzgare!"
"Vím, co vás čeká, Sultáno. To nedovolím." Odpověděl klidně Ruzgar.
"Jestli máme zvítězit, pak je má oběť nezbytná, Ruzgare. Je však nezbytné, abyste mou dceru i hned připravili a odvezli ještě dnes." Řekla smířená Sultánka.
Do místnosti vstoupila Gulbehar Sultán. Ruzgar s Arifem se poklonili. Gulbehar šla jako ve snách, vnímala svou matku, Gulšah jí pohladila a svým pohledem jí konejšila. "Dělám to pro tvé dobro, má dcero." Řekla Gulšah.
"Miluji tě, matko."
Gulšah ji políbila na čelo. "Také tě miluji, dceruško moje milovaná." Řekla Sultánka, které bylo do breku.
Pánové to dojatě sledovali. "Jdeme se připravit, Sultánko."
Gulšah Sultán se obrátila na Ruzgara, "Ano, rychle," poté se obrátila na Arifa, který se klaněl se smutným výrazem ve tváři, "Sultánka je připravena." Odpověděla Gulšah a znovu se podívala na svou dceru.
Aysun seděla, čekala, když se nic nedělo, vstala a došla ke dveřím, vytáhla sponu, šla ke dveřím a zkoušela otevřít dveře, v tom se zarazila, nepovedlo se, zauvažovala a najednou jí něco napadlo. Tak si prohledávala vlasy, v tom ucítila sponku, rychle si jí sundala a dala tam i druhou, uslyšela cvaknutí, Aysun se spokojeně usmála. Došla ke strážnému, stál jí v cestě. Ten stál za zády, a tak Aysun vzala desku, která byla opřena, a udeřila muže do hlavy, ten padl k zemi a Aysun ho obkročila a šla z vězení pryč.
Valide Sultán seděla v přijímací místnosti, ozvalo se klepání,
"Dále,." Řekla Sultánka a dívala se dveřím, konkubíny otevřely Eleně Hatun, ta se klaněla Sultánce a přistoupila k ní blíž.
"Sultánko, mám pro vás zprávy"
"Ano? Co se děje?" Valide měla obavu v hlase. Nechtěla aby nakonec Mehmed přijel zdráv a živ. Valide by si musela vymyslet lest, aby se vyhnula popravě, stál by proti ní jistě celý harém, vše se tam začalo tajně projednávat.
"Sultánka, Gulbehar Sultán se chystá do starého paláce." Valide změnila výraz, již nebyl ustaraný. "Pustím ji, necháme ji jít, Osmana neohrožuje, Eleno. Budeme dělat, že o ničem nevíme." Odpověděla s úsměvem Valide, Elena se s úsměvem poklonila. "Každopádně děkuji za zprávu, nicméně, mám pro tebe úkol." dodala Valide
Aysun šla za člověkem, kterému věřila. "Amalo." Šeptala,
Amala se otočila, nevěřila vlastním očím.
"Aysun, co tady děláš? Tobě se povedlo útect? Mashallah."
Aysun přistoupila blíž k Amale, současně také sledovala a nastražila uši. "Pššt, Amalo, nevíš zprávy, co se děje v harému?"
"Misha aľ Paša, je mrtvý." "Valide?"
"Ano," odpověděla Amala.
"Ani mě to nepřekvapuje, teď asio v paláci není nikdo v bezpečí. Co Gulšah Sultán?"
"Valide jí prý vyhrožovala smrtí, ani bych se nedivila, aby dcerku poslala pryč."
"To jistě udělá." Odpověděla Aysun, začala chodit tam i zpět,
"Byla u Mahpeyker Sultán, jistě bude korunovace. Když Mehmed je mimo sídlo využijí toho, a budou říkat, že Mehmed je mrtvý." "Aysun, uklidni se.
"V ceně je příliš mnoho." Aysun se zastavila a pohlédla na Amalu. "Musíme něco udělat, něco rychle vymyslet." Řekla Aysun zamyšleně.
Amala přistoupila blíž k Aysun. "Aysun, odejdi odtud, to je ta nejlepší rada, tady nejsi v bezpečí."
"A koho bude mít Mehmed za spojence?" Amala pokrčila rameny, na to nešlo odpovědět.
Aysun zaslechla kroky, "Musím jít," Amala souhlasně přikývla.
Procházela kolem Elena Hatun, Aysun se schovala za závěs, Amala se na ni jenom okem podívala a dělala směs, Elena se zastavila, prohlížela si místnost, Aysun však neviděla, ta se opatrně přesunula za dveře. Elena Hatun odcházela, neviděla nic podezřelého. Amala byla jako na trní, ale byla otočená k Eleně zády, tak to nemohla zpozorovat.
Gulšah Sultán se loučila s dcerkou, pohlédla na své sluhy a přikývla, oba se hluboce Sultánce poklonili. "Nechť Aláh vás ochrání." Řekla Sultánka, znovu pevně objala svou dceru, Gulšah i Gulbehar plakaly, Gulšah políbila svou dcerku na čelo. Gulbehar se odtáhla a odcházela ke kočáru, Ruzgar jí pomohl nastoupit, poté šel Arif. Ruzgar se podíval na svou paní.
"Jeďte, než si to Valide rozmyslí."
"Buďte opatrná, Sultánko."
"To ti nemohu slíbit a však nikdy na tebe nezapomenu, jsem ráda že si mi sloužil." Ruzgar pochopil, že se Gulšah loučí se životem, s dcerou, a s ním.
"Já jsem to dělal rád."
"Ochraňuj mou dceru."
"Vždycky." Ruzgar nastoupil, kočár se rozjel, Gulšah je pohledem sledovals, utřela si slzy, teď musela být silná. Odcházela hrdá se vztyčenou hlavou, jako Sultánka. Do cesty jí přišli Aghové v čele s Elenou Hatun. "Sultánko." Elena se jí klaněla a přitom drze se usmívala. "Eleno, Hatun, toto není vítězství." Pravila Gulšah hrdě. "Sultánko, Valide.." Gulšah jí rukou naznačila aby mlčela. "Vím, kdo a co po mě chce, milá Hatun" Gulšah jí obešla, Elena mlčela, nedala na sobě nic znát. "Tak jdeme ne?" řekla Gulšah Sultán, Elena se otočila k ní hlavu a pak celá a šla za Sultánkou, která odcházela, tam kam chtěli aby šla.
Maria s Daye Sultán byly zrovna skryté v jiné vesnici, ušly spousty vesnic, spousty lesů, už toho Sultánka měla dost. "Jsme psanci." "To bude tím, Sultánko, že nejste zvyklá na túry."
"Nebuď drzá." Odpověděla jím Sultánka a změřila si zamračeným pohledem služebnou.
"Sultánko, nemůžeme však zastavovat, minule jsme tak tak jim utekly." Řekla ustaraná služebná. Daye musela uznat, že Maria má pravdu.
Večer Gulšah Sultán byla zamčená ve své komnatě, modlila.
Aysun chtěla za ní, ale zjistila, že jsou tam stráže. Čekala, najednou se otevřely dveře a vešla Gulšah Sultán se služebnou, Elena stála na konci chodby, spolu s Aghy. Aysun šla za nimi. Harém nevěděl, co se děje, v tom se ozvalo: "Pozooor!! Haseki Defne Sultán Hazetleri!" Všechny děvčata, kalfy, aghové, služebné, otrokyně, celý harém se klaněl. Gulšah sestoupila schody nahoru a najednou se zastavila, nadechla a vydechla, pokračovala a šla se podívat na harém, stála u zábradlí a dívala se na děvčata, aghy, kalfy, usty. Sultánka se usmívala, viděla jí i Aysun, která byla schovaná v rohu na chodbě, již znala tajné uličky, znala harémové bludiště.
Do síně harému vstoupí Mahpeyker Sultán s Esmahan, usmívala se, ženy se jí klaněly, protože podle vzhledu to byla Sultánka, ale neznaly ji. Aghové byli v šoku, Kalfy a usty ještě více, věděly o koho jde.
"To je přivítání." Jakmile spatřila odcházející Gulšah usmála se.
Valide seděla v přijímací místnosti. Gulšah Sultán přicházela, Aysun se musela schovat někde jinde, aby ji nikdo neviděl. Čekala, co se stane. Valide vstala a přistoupila ke Gulšah Sultán, ta se neklaněla, jako ostatní. Valide kroutila hlavou avšak nenechala se vyvést z míry.
"Tvá drzost již nezná mezí." Pronesla Valide, všem dala najevo, aby odešli, Valide kroužila kolem Gulšah.
"Na tento okamžik jsem čekala." Pronesla Valide spokojeně,
"Čekala jsem na něho tak dlouho." zastavila se před Gulšah a spokojený úsměv jí zůstal na rtech.
"Můj ochránce, náš Vládce jistě mrtev není, Valide, kopeš si hrob, Defne." Zasyčela Gulšah.
Valide jí chtěla vrazit facku, ale Gulšah jí ruku chytla. "Kolikrát si mi uštědřila lekci, Defne." Gulšah se usmála a pak se zamračila. "A pořád tu jsem!!" Valide se vzpamatovala z toho v šoku.
"Nikomu se zpovídat nebudu. Vždy jsem dělala, abych ochránila své syny."
Gulšah se usmála. "Ano? Tak proč si dopustila, aby Osman šel proti Mehmedovi? Potom všem co pro svého bratra udělal? Vždyť svého bratra ochránil před jistou smrtí, sám Ahmed by ho zabil." Gulšah byla znechucená chováním své sokyně, měla ji za vyšší formát.
"Ne, ty nechceš chránit syny, Defne, ale sebe, svou moc, své postavení! A pro co?!" Gulšah se přiblížila "Proto abys byla Valide, která ovládá Sultána. Zpovídat se budeš, Defne, Alláhu se budeš zpovídat."
"A dost!" zakřičela Valide, najednou Gulšah slyšela spěšné kroky, než se otočila, přehodil jí někdo smyčku kolem krku a škrtila jí, byl to jeden z němých. Gulšah Sultán začala škubat, sípat, rudnout, škrábala, rvala se o svůj život, ale marně… Najednou přestala, Defne nic neudělala, jenom se dívala. Jakmile dopadlo Gulšaniné tělo na zem Sultánka se usmívala.