Říjen 2017

Část 1.

11. října 2017 v 19:30 | Alžběta T. |  Jsem Jack...
Londýn, čtvrť Whitechapel, začátek ledna 1888. Pozdě večer v potemnělé uličce ve Folow and Dean street se vrací domů z práce muž, s plstěným kloboukem, z pod klobouku mu vykukují tmavé vlasy, velký nos zdobí jeho ustaranou tvář, stejně tak jako knír. Odemyká vchod do druhého domu a vchází do něho, po tmě sestupuje po schodech až do posledního třetího patra. Odemyká dveře do bytu, vchází do světnice, kde se svítilo, jakmile zavře, vyzuje se a vysvlékne si černý kabát a klobouk, vše si pověsí na věšák na chodbičce. Podívá se po světnici, jakoby hledal naději, v rohu jsou kamna. U okna je stůl s lavorem a džbán s čistou vodou, uprostřed pravé stěny je postel, kde leží žena. Naproti postele byla malá skříň a vedle hned krb, kde již nebyly ani stopy po ohni, v pokoji vládla zima. Muž si těžce povzdychne, je unavený z šestnácti hodinové práce, ale je rád že je doma, tohle byla pro něho maličkost, měl plnou hlavu něčeho jiného, něčeho mnohem důležitějšího, než je práce. Žena leží na zádech, těžce dýchá, dobře ví, že její manžel se vrátil, kvůli němu se přemáhá, ale za ty tři roky, co jsou spolu jí muž dobře zná na to, aby ho oklamala svým úsměvem a svou předstíranou silou, věděl, že ona má strach, stejně jak on. Její zelené smaragdy totiž ztrácely každý den své kouzlo a značily její blížící se konec. Muž si sedá ke své manželce, zpozoruje lavor postavený vedle postele, muž se zamračil a chtělo se mu brečet, byl pln krví, kterou žena vyplivla, nebo vykašlala během dne, co nebyl doma. Toho trápilo, že si nemůže vzít volno, aby mohl být s ní. Pohlédl ustaraně na svou ženu a vzal jí za ruku, pohled byl již smutný, políbil jí ruku a usmál se na ni, věděl, že tohle jí dodá sílu bojovat, i když v hloubi duše věděl, stejně jako ona, že boj je prohraný. Jenže zamilovaný člověk vidí, stále naději na lepší zítřky, že jeho láska bude v znovu v pořádku, že bude žít po jeho boku, jako tomu bylo doposud. Osud však mění, vždy stojí v cestě. Muž položil druhou ruku na čelo a zjistil, že má teplotu.
Byl zoufalý, toužil každou chvíli být s ní, těžce si povzdechl. Jeho žena Sarah umírala a každý den, její kouzlo pohasínalo, ale přesto něco v ní zůstalo. Pamatoval, kdy jí poprvé spatřil, kdy spolu zašli ven, kdy podíval se do jejich smaragdů, kdy hladil její krásné hebké, světlé vlasy, jak se ostýchala a on na tom nebyl lépe. Nakonec došlo ke svatbě, k malé, chudé svatbě a přesto to pro ně byl nádherný den. Byla jiná, než ostatní, byla pravý opak jeho matky. Krásná, hodná, milá a nepila alkohol. Byla diamantem, perlou mezi chudinskou čtvrtí plnou násilí, prodejného sexu, alkoholiček a alkoholiků. Byl šťasten, že si Sarah vybrala právě jeho. Jediné čeho litoval s ní, bylo, že sňatek s ní neuzavřel dřív, že stvořitel je dal dohromady až mnohem později. Byl to okamžik štěstí, který neměl mít dlouhého trvání, jak zalitoval, že nemají děti. O jejich dítě přišla, když jí napadla parta opilých mužů, měli jí za prostitutku. Zmlátili jí a na následky zranění potratila. Tolik noví proplakala, stejně jako on a nenáviděl tenhle svět, v kterém žili. Chtěl odjet, ale ona byla proti.
Sarah byla hodná žena, byla klidná a pracovitá. S ní uvěznil démona, který ho sužoval již velmi dlouho, od samotného dětství a přitom sám ještě nevěděl, že ho může sužovat nemoc démonů, ještě horší, než si dokázal, kdy představit. Nyní nečinně seděl, byl nešťastný, nevěděl si rady, jeho štěstí pomalu umíralo, a zrovna před ním. Měl na krajíčku, ale nechtěl, aby jeho Sarah, rodilá Britka ho viděla v takovém stavu. Byl zoufalý, jeho srdce pomalu, ale jistě ovládal vztek. "Sarah, jak ti je?" prolomil ticho. Sarah se usmála. "Je mi lépe, neboj se." Pohladil jí po vlhkých vlasech. "Nelži." Sarah těžce povzdechla. "Máš vztek.." polkla. "Poznávám to na tebe, stejně jako tvé ostatní pocity." "Ženy tady ztrácejí své muže, ale já ztrácím ženu." Odpověděl chraptivým hlasem. "Nech to všechno plynout." Odpověděla, pohladila ho tváři. "Nepřemáhej se." Vzal jí ruku a položil jí na lože.
Na lékařskou pomoc neměl peníze. Vyháněli ho spolu se Sarah, která na tom už v té době byla špatně, vyčerpávalo ji to. Vyčítal si to, že to byla i jeho vina. Cesta k lékařům, kteří stejně jenom Sarah prohlídli a jenom pokrčili rameny a ti lepší si vyžadovali odměnu před vyšetřením. Sarah měla totiž žloutenku. To nikdo z lékařů nepoznal, i když měla žluté skvrny, vysoké teploty, závratě. Ještě měla již z dětství záchvaty depresí, kvůli svému otci, on jí taky, její muž vytáhl ze zajetí a pomohl jí. Vážila si ho a každý jeho vztek, jeho bezmoc, jeho smutek jí ničilo.

Sarah se rozkašlala a vyplivla na něho krev, muž polekaně uskočil, podával jí lavor. "Sarah." Skoro brečel, držel lavor a držel i jí. Sarah slzela, nemohla to nějak zastavit. Kašel Sarah konečně ustal, muž ještě držel lavor, aby měl jistotu, jestli to znovu nezačne. "To nic" Sarah se opřela o stěnu. "Nelži, lásko moje." Sarah se na něho podívala. "Lásko já se nebojím, už se nebojím, protože vím, že tě spatřím." Řekla láskyplným hlasem. Muž lavor položil na zem a sedl si k ní. Políbil jí na vlasy a zároveň jí hladil. "Miluji tě." "Já taky.." "Sarah, to bude dobrý, že?" muž již brečel, "Ano, jenom si potřebuji odpočinout." Sarah se nadechla a pak, muž zpozorněl, již to věděl, poznal to. Sarah naposledy vydechla, muž ji pevně objal a tiskl jí k sobě, plakal bolestí, anděl smrti si jí vzal.

Úvod

11. října 2017 v 19:25 | Alžběta T. |  Jsem Jack...
Jak již jsem napsala. V podstatě jsem se vrátila a nyní s novým příběhem. Prostředí je stejné, jako v příběhu Whitechapel, i doba odpovídá, příběh začíná v roce 1888. Tedy v roce řádění, nechvalně proslulé legendy. Jistě jste slyšeli o Podzimu hrůzy v Londýně v 19. století a o jeho představiteli rovněž, jistě nepochybuji o tom, že někteří o tomto příběhu něco ví. Pokusím se napsat příběh o vrahovi, Minotaurovi strašidelného Whitechapelského labyrintu. Kde pro romantiku nebylo místo, ale jeden muž jí prožíval. Jenže, něco se pokazilo a v jeho mysli se zrodilo samotné zlo, které vyplynulo do nepředstavitelných rozměrů.

Příběh o tomto vrahovi je smyšlený, i když jména obětí jsou totožná se skutečností.
Tento příběh je věnován právě jim, obětem, byť se zde bude psát o jejich hrůzném konci a jejich katovi.

No a je to tady!

9. října 2017 v 22:01 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

mám pro Vás novinku. Zřejmě Vás to potěší, ne, nezmrzla jsem. Jsem naživu, nyní připravuji další díl Aysun Sultán. Nyní mám spoutu času, abych Vám mohla poskytnout snad dobrý zážitek ze čtení příběhů. (dobrý je za tři) vidíte, že si zase tolik nevěřím, ale je jasné, že se budu snažit.

Tak brzy.