Březen 2016

46. část

31. března 2016 v 21:07 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Gulšah Sultán se procházela po zahradě se svým věrným služebníkem Ruzgarem. "Je ti jasné, co se stane, jakmile se vrátí na scénu Osman." "Šehzade Osman?" "Nedělej, že o ničem nevíš." Řekla Sultánka a zastavila se, otočila se k Ruzgarovi a usmívala se. "Ano, vím o tom, ale nepředstavuje jistě nebezpečí." Odpověděl Ruzgar s vážnou tváří, tím nakazil i Sultánku. "Je nebezpečí, neuklidňuj mě. Chci ochránit svou dceru a Aysun." Gulšah si změřila sluhu. "Vzkaz si předal?" optala se šeptem Sultánka. "Ano." Ze křoví se jako na zavolanou vynořila postava, patřila strážnému žaláře. Ruzgar ho sledoval podezíravě, oči strážného si naopak všímaly pouze Sultánky. "Ruzgare." Zaslechl jeho hlas sluha. "Buď zdráv." Sultánka se na muže dívala se zaujetím. "Tohle bych nečekala." vydechla, "Můžeš jít, Ruzgare, děkuji ti." Pronesla ke sluhovi, který se s poklonou vzdálil. Sultánka se podívala na strážného přísným pohledem, "Obdivuji, že se o Aysun staráš, ale jdu k věci. Máš nějaké zprávy." "Nejí, nepije a navíc je zřejmé, že je nemocná, nevydrží." "Jistě nic jiného nevíš." "To nevím, Valide Sultán nevěří nikomu a coby mě mohla říkat? Obyčejnému strážnému, ani Aysun nenavštěvuje." "Zajisti ji, co nejlepší péči." "To se snažím, Sultánko." "Hlavně se o tom nesmí dozvědět Valide spolu s Aysun." "O čem jste se mnou chtěla mluvit."
Mezitím se večer Valide setkala s Osmanem a Mahpeyker v temné místnosti, pod palácem, kde je nemohl nikdo a ničím rušit, dalo se do ní dostat, jak ze zakázané části, tak i z harému. "Mehmed zabil Cihangira. Jistě o nás Mehmed ví, což mě ani tak netrápí." Řekl Osman, stál s rukama za zády a uvažoval. Mahpeyker stála po jeho pravém boku, pozorovala ho a podívala se na Valide. "To je sice oběť, ale tohle válka vyžaduje." Odpověděla Valide necitelně, Osman nějak nereagoval, Valide se podívala na Mahpeyker s obavou. "Neměla bys být tady, v tuto dobu, když jsi v jiném stavu, neprospívá to dědici trůnu. Musíš odpočívat a nepřepínat se." Mahpeyker se mile usmála. "Děkuji vám, že máte starost, jsem ráda, že o máte takovou starost, dítě je v pořádku, jsem pod dohledem lékařky,ale.." Mahpeyker se odmlčela, Osman se na svou ženu podíval, "přejdeme k věci." Dořekla Mahpeyker. Valide se tázavě podívala na syna, Osman se obrátil zpátky k matce, "Jedná se o útěk Mehmedových synů." Odpověděl zamračený Osman. "Je to trn v oku, který docela pálí, Valide. Musíte využít všemožné prostředky. Mohlo by to poškodit naši budoucnost." "Sám ses ode mě přece učil, Osmane!" okřikla ho Valide a změřila si ho přísným pohledem. "Nezapomínej na to. Udělala jsem opatření, jednotky hledají, kde mohou." "Zřejmě jsou neschopné, Valide." Valide se zarazila. "Co tím chceš říct?" zeptala se s výrazem podezření. "Krev Mehmeda musí být odstraněna, Sultáno." Odpověděla za Osmana Mahpeyker. Valide se na ni mile usmívala. "Kdo stál za útěkem?" zeptal se Osman. "Byla to osoba, která je v žaláři. Poslala je slepě, neví, kde jsou." "Kdo?" "Aysun, proč se ptáš, Osmane." Mahpeyker pootevřela pusu a dívala se na Osmana zvědavě, byla i překvapena. "Je to přece žena Sultána Mehmeda, jedna z jeho žen," Osman se přiblížil k Valide. "Jedna z jeho klenotů." Osman se pousmál, Valide přikývla, Mahpeyker věděla, co chce tím Osman říct.
Mehmed jel bez přestávky s armádou, nesměl ztratit jedinou minutu, nyní byli deset kilometrů od sídla říše. Daye Sultán se skrývala spolu s Mariou a Sultánkami v jedné vesničce, dva kilometry východně od Amasye. Rozhodla tak Mária, která se lépe vyznala. Maria jim přichystala oblečení pro chudé ženy, Sultánky měly výhodu v tom, že je nikdo nemohl z lidí poznat, nebyly vystavování veřejnosti, jako Vládci. Mária pomáhala Sultánkám stát se věrohodnými prostými ženami, s tím měla Daye, ale již problém. Safia s Šehzady to měla těžší, raději putovali blíž k západu, kde ale představovalo pro ně nebezpečí ještě větší a to Peršané. "Stát!" řekla kočímu Safia. "Kam jdeme?" pronesl Suleyman. Když viděl Safii, jak bere jejich věci, "Nyní musíme jít po svých, Šehzade. Bude to těžké, ale musíme." "Proč?" mezitím v Budapešti se konal sněm, sledovali mapu. "Sultán Mehmed, byl zde, skoro v Uhrách," ukazoval palatin na místo dva kilometry od hranice Uherského království. "jenže se najednou otočil a míří do svého sídla." Král se opíral levou rukou o opěradlo. Zarazila ho tahle zpráva, stejně jako přítomné župany, "Kde je teď?" optal se Král se zájmem. "Zatím zprávu od zvědů nemám, ale rozhodně to mělo svůj smysl. Nedocházelo jim jídlo, ani není zimní období. Naše jednotky jsou, ale pro případ připravené, ale musíme také přemýšlet o možném manévru." "To je nemožné, pro ně určitě." Opomenul Král. Do síně zrovna přicházel posel. "Veličenstvo." Král se na posla nepodíval, jenom se suše zeptal "Co chceš?, Palatin se k poslovi otočil s vražedným výrazem. "Mám pro Vás vzkaz ze sídla Osmanské říše." To Krále Tobiáše probudilo z jeho myšlenek a vůbec z jeho arogantnosti mířené na onoho posla. "Tak?" pobídl ho Král a posel mu podával dopis. Král otevíral, na směnu bylo ticho, až takové rozsáhlosti, že zvuk papíru znělo jako bomba. Král uměl turecky a tak neměl problém listinu přečíst, zřejmě tušil, že dostane odpovědi. Župané pozorovali svého krále, jeden si vzal kalich a napil se vína. Palatin pozoroval svého pána a pak dopis, podle očí svého pána věděl, že jsou to dobré zprávy pro jejich království. Král dočetl dopis a pousmál se, zvedly se jeho modré oči a zapíchly se na posla. "Kdy čekají na odpověď?" optal se Král, ne ze zvyku, nebo ze slušnosti, tu rozhodně nechoval, ne k Osmanům, ale na druhou stranu, měl tak zlepšenou náladu, že by mohl klidně posla obejmout. "Nečekají na odpověď, ale na čin, veličenstvo." Odpověděl posel se skloněnou hlavou, až nezvykle mluvil s úctou. "Můžeš jít." Mávl rukou Král, jakmile posel odešel, zavřely se za ním dveře, Král vstal a hrdě zvedl hlavu. "Pánové." Rozhlédl se po místnosti, po zvědavých tváří mužů, kteří dychtivě čekali. "Otvírají se nám nové dveře možností, zřejmě se zpečetil osud Sultána Mehmeda." Pronesl Král se spokojeným výrazem.
Aysun chodila sem a tam, poprvé se dokázala postavit na nohy, ale nebylo to snadné, třásla se zimou, ústa měla vyschlá a shodila pár kil, byla unavená a bolela jí páteř, měla kruhy pod očima, bledá jako stěna. Nejedla, nepila, žalářník jí dokonce sám vodu musel násilím donutit, aby aspoň kapku dostala do úst, aby přežila, skoro se udusila, ale zřejmě měl strážný zkušenosti. Jenže byl tu známek nemoci, která u ní propukala, pomalu její tělo sláblo, nedokázalo se bránit, přišlo to s podchlazením, které způsobovaly noci strávené v ledové podlaze. Nyní se musela projít, uvažovat, myslet, ale byla slabá, chodila vrávoravě a spadla. Zařvala jako lev, a udeřila vztekle na podlahu, jakmile se podívala na stěnu, na zemi se něco třpytilo, v tom se zarazila, vzpomněla si na to, jak jí uvrhli do žaláře spona se třpytila, jakoby dychtivě očekávala své objevení. Aysun si vzpomněla, že jí spadla, v době, kdy jí uvrhli do vězení a následně jí odsunula spolu s dekami, které jí přinesl strážný a tak nečinně ležela celou dobu, tak blízko, aniž by si to Aysun uvědomila. Aysunin řev přivolal strážného, žena se obrátila pohledem ke dveřím, které se, jak očekávala, otevřely. "Aysun Sultán, co se děje?"optal se strážný s obavou, stojící mezi nimi. "Nic, hleď si svého!" odpověděla mu drze Aysun. Kdyby jenom tušila. "Tak nekřičte, Sultánko." "Proč mě Valide nezabije?" "Protože si zkrátka nepřeje Vaši smrt." "Co tak mile? S úctou?" "Známe se, tak dlouho, strávila jste tu víc, než kterákoliv jiná konkubína či dokonce Sultánka." "Tohle je chabý důvod. Stejně ti neděkuji." Odsekla Aysun. "To ani nechci." Odpověděl strážný a zavřel opět vězeňkyni, ta se podívala na okno, na nebe, myslela na děti.
Nastal den a černí jezdci brázdili krajinou. Hledali syny Sultána Mehmeda, byli to němí, kteří měli za úkol zabít nalezené prince. Valide zpustila hledání nebývalých rozměrů. Vypsala drahou odměnu tomu, kdo přivede její milované vnuky, o vnučky neměla sebemenší zájem a mnohým poddaným to připadalo velmi podivné, protože začalo rozkřikovat i o zmizení malých Sultánek. Samozřejmě, že nevěděli o skutečném Validiném úmyslu. Lid hledal jakékoliv vodítko a čekal, až se Sultán vrátí.
Osman se pomocí zvědů dozvěděl o blížícím se příjezdu Mehmeda, nezaskočilo ho to, ani neznejistil. Byl již pevně rozhodnut. Ozvalo se zaklepání a otevřely se dveře, dříve by to Osmana dráždilo, nyní, ale věděl, kdo přichází. Jeho milovaná Mahpeyker vstoupila do komnaty, přistoupila až ke stolu, mlčky se poklonila svému manželovi a dívala se na něho. "Musíme jednat." Pronesl Osman a tím přerušil vládu ticha. Mahpeyker mlčela, to ona poslala dopis Králi Tobiáši. Psala dopis Králi, dost vše promyslela, za odměnu mu poskytla zlomek nabytého území a zlato, stejně jako Peršanům.
Posel dorazil hned, u dveří stála věrná Sultánčina služebná, Esmahan. "Sultánko." Poklonil se posel s největší úctou, posel se obrátil na služebnou, ale zase zpět k Mahpeyker Sultán. Sultánka k němu přistoupila, nedávala nic na sobě znát, ani nenamítala, že otočit se zády k Sultánce je nevychované. Mahpeyker držela již dopis v rukou a pomalu přistupovala k poslovi se slovy, "Říká se o tobě, že máš nejrychlejšího koně, tvé služby si pochvaluje Valide Sultána." "Možná." Mahpeyker se zastavila a podávala mu dopis se slovy, "Dovez dopis, co nejdříve, jak jen to bude možné, Králi Tobiáši Slyšela jsem, že se zdržuje nejvíce v Budapešti." "Jistě, Sultánko." Na nic se posel neptal, bylo to zbytečné, otočil se a chtěl odejít, ale Mahpeyker stačila ještě říct, "Řekni mu, že nečekáme na odpověď, ale na činy." Posel se zastavil, obrátil se a mlčky přikývl, ještě se podíval na Esmahan. Jakmile posel byl pryč, Esmahan přistoupil ke své paní. "Vskutku zajímavý člověk." "Bude schopný dopravit psaní?" Mahpeyker se obrátila na svou služebnou, která ještě pozorovala dveře. "Plamen vzplál, Esmahan." "Cože?" Esmahan se obrátila na svou paní. "To bych si nedovolila, ale spíše," služebná násilím polkla, Sultánka zpozorněla. "Až se to doví Šehzade Osman." "Neboj se, vysvětlím mu to." Mahpeyker se otočila zády ke služebné a popošla o dva kroky dál. "Společný nepřítel může spojit i ty největší nepřátelé."
Nyní Mahpeyker stála před svým mužem a usmála se, Osman se postavil. "Již nemusím rozhodovat, jako Šehzade, ale jako Vládce." Řekl pevným hlasem. Mahpeyker to potěšilo, jakoby její muž četl myšlenky. Peršané mezitím přijížděli na pomoc novému Sultánovi, který jim přislíbil odměnu. Safia s Šehzady zrovna procházela po lese, když v tom uviděla průvod Peršanů. Safia se zalekla, utekla s dětmi do nedaleké skály. Peršané si jich nevšimli, jeden z nich, ale vybočil od davu a jel za nimi. Safia postavila prince. "Zůstaňte tady, a ani hlásku nevydávejte." Řekla láskyplně, pohladila Mahmuda a Suleymana a šla vstříc jezdci, žena si všimla větve, vzala si ji a byla připravená k boji. Peršan se zastavil, Safia se přísně, nebojácně dívala na Peršana, přibližovala se k němu odhodlaná ubránit Šehzady, ale zarazila se. Peršan nebyl sám, naproti ní nyní stáli šest jezdců. Muži sesedali z koně, blížili se k mladé ženě.
Aysun seděla na studené podlaze. Jakoby cítila nebezpečí, třepala se. V Istanbulu na tržišti se jeden postarší muž toulal, byl to významný obchodník, válečník, který pamatoval vládu Sultána Ahmeda od začátku do jeho konce. Byl jeho blízkým přítelem. Bojovali spolu bok po boku, nikdy se tím nechlubil, měl ohromnou sílu, objevil se vždy, kdy bylo potřeba. Jmenoval se Ertugrul. Istanbul ještě nekřičel, ale muž se naučil slyšet jeho volání. Zrovna v tržišti, kde před lety byla i Tera, nyní Aysun jako pouhá otrokyně byl rozruch. Spor dvou mužů, jeden byl starší a druhý mladší. Sice mezi nimi nebyl až tak vysoký věkový rozdíl, ale zkušenosti Ertugrula byly v tomto směru bohaté, stejně jako, co se týká boje. "Jak chceš?" starší muž s mladším, zřejmě se hádali kvůli zisku. Starší napřáhl meč, ale stařec ho zadržel. Muž se na Ertugrula nenávistně podíval. "Jak se opovažuješ? Nepleť se do sporů mezi námi, dědo!!" Ertugrula to nevyvedlo z míry, byl jiný, což mladíka zarazilo, jen se podivně usmál. "Chceš, abych ti zpřelámal hnáty, chlapče? Nehraj si." Mladík ho žduchl, ale Ertugrul se udržel a sundal si plášť. Mladíci žasli, ale vzpamatovali se, ten nejmladší však neměl sílu bojovat, nebo spíše mu Etugrul někoho připomenul. Starší ho chtěl kopnout do hlavy, rozběhl se a levou nohou chtěl starce umlčet, ale Ertugrul mu nohu chytil a naučeným pohybem ho udeřil do tváře, levou nohou mu podkopl pravou. Mladík spadl na zem. "Máš již dost, chlapče?" "Ne." Hlesl muž, postavil se a znovu udeřil, Ertugrul, uhnul dobře namířené pěsti a shodil ho znovu na zem, "Tak vzdej." Pobídl ho kolega a podíval se na Ertugrula. Mladík rychle vstal, vzal si meč a máchl jim, již nevěděl, co dělat. Ertugrul uhýbal a smál se, pak vzal hůl a praštil mladíka do žeber. A břicha, pak na záda a pak mu podrazil nohy, mladík to vzdal. "První krok je, abys svého lva uvěznil, abys bojoval s klidem a pevnou vůlí." Ertugrul se podíval na mladšího muže. "Ty víš, kdo jsem že?" "Nemám potuchy." Odpověděl mladík s úctou. Ertugrul se usmál, hodil hůl na zem a odešel. Starší muž se stačil obrátit na bok s bolestivou grimasou.
Kaya Kadin se procházela po harému, Elena zrovna šla naproti ní. "Kayo." Usmívala se dívka mile. "Eleno?" "Máme na sebe štěstí." Pronesla Elena klidně. "To ano, tak nechť tento den je snadný." Řekla dívka a odcházela, Kaya se za ní podívala s šokovaným výrazem. Uvažovala, co to mělo znamenat.
Z Vídně, Prešpurku, Budapeště vyrazil proud ozbrojených vojsk proti Sultánovi Mehmedovi. Král Tobiáš se podíval na nebe a očekával vítězství.
Valide Sultán četla dopis od Osmana, Elena jako na zavolanou přišla do komnaty. "Sultáno? Máte přání?" "Ano, nechť Misha al Paša, Husrev Paša a další členové rady připraví korunovaci. Sultán Mehmed zemřel pro nás ostatní." Řekla Valide celá šťastná. Elena se usmála, otočila se zády k Sultánce a odcházela.
Ertugrul byl za branami paláce, nadechl se vůně, kterou dobře znal a díval se na bránu, jako na poklad, brána se před otevřela a vyšel na nádvoří. Zastavil se a rozhlédl se kolem.
Mahpeyker s Osmanem stály na terase zakázané části. Jedna otázka Mahpeyker nedala spát. "Proč ses optal po Aysun?" "Je pro bratra cenným úlovkem. Jen tak se nevzdá, ale kdyby nechtěl, můžeme ho postrašit." Mahpeyker se usmála. "Co vím je, že jí Valide Sultán vězní v kobce." "Ty víš, co udělat, že Mahpeyker?" optal se Osman, vítr vlál, nebe bylo bez mraků a slunce pomalu zapadalo. Byli slyšet rackové. "Ano, vím, Osmane."
Začaly přípravy na korunovaci. Do komnaty Misha aľ Paši vstoupil posel se zprávou o Mehmedově smrti. "Ne, to není možné." Kroutil hlavou Paša. "Jak se opovažujete?!" řev Misha se rozléhal po chodbě, Valide Sultán přicházela s průvodem, přistoupila blíž k Misha aľovi. Paša již věděl čí je to práce. "Je to tak. Sultán Mehmed je po smrti. Rozdrtili ho Peršané spolu s vojsky krále Tobiáše. Nic nelze dělat, Pašo." "A kdo bude vládcem?" "Šehzade, připravuj, nebo nepřijdeš o hlavu." "Ne!" "Pak mi tvá tvrdohlavost nedává na výběr." Valide se otočila k Pašovi zády. Stráž vzala meč, levou rukou Misha aľa vzal tvrdě za vlasy a pravou ho připravil o hlavu. Podlaha se zaplavila krví. Valide odcházela se spokojeným výrazem.
Gulšah Sultán procházela chodbou, když potkala Valide Sultánu. "Sultánko." Gulšah se poklonila se zamračeným výrazem. Valide si jí změřila pohledem, ale nic jí nemohlo zkazit její náladu. "Gulšah, tak ráda tě vidím, neschováváš se, to je dobře." Gulšah se usmála. "Jsem potěšena, Sultáno." Gulšah se podívala na stráže, které zrovna nesly tělo Misha aľ Paša, Valide to dobře věděla. "Copak? Oh, ano. Je mi líto, ale Misha aľ Paša zemřel, nešťastná náhoda." Gulšah změnila výraz pohrdání. "To určitě, Sultáno. Dobře vím, že to je vaše práce." Zavrčela Gulšah. Valide se k Sultánce přiblížila. "Vážně?" Valide vzala Gulšah ostře za ruku. "Dobře vím, co víš, o Osmanovi. Mám pro tebe zprávu, blíží se konec vaší éry, Gulšah. Budeš trpět ještě více, než já." Gulšah měla strach, těžce se jí dýchalo. "Pusťte mě, Sultáno, budete toho litovat." "Mehmed se nevrátí, Gulšah. Tvůj ochránce je po smrti." Valide pustila svou sokyni a odcházela, Gulšah jí pozorovala šokovaně, měla vážně strach.

Zdroj videa: youtube.com