6. část Cesta tunelem

3. ledna 2016 v 0:08 | Alžběta T. |  Whitechapel
Ráno se chlapeček probudil, sedl si a okamžitě zpozoroval muže stojícího zády k chlapečkovi, muž se díval do zrcadla, zrovna si oblékal kabát. Muž přes zrcadlo viděl, že chlapeček je vzhůru, proto se k němu otočil. Muž se chystal zase do práce, aby za deset hodin těžké dřiny v práci měl na chleba a gin. Chlapeček vstal a šel k pánovi, který si získal jeho důvěru, ještě nikdo se k němu tak pěkně nechoval, jako tento muž. Muž se jmenoval Natan Barkat, byl žid, přistěhovalec. Jeho rodiče se zde odstěhovali rok po jeho narození. Otec byl ortodoxní žid, svého mladšího syna vydědil, když si začal s anglickou dívkou nesoucí jméno Emily, která byla pro změnu ze zámožné rodiny, její rodina byla zase z West Endu, žádná strana nepodporovala tento pár a jejich lásku, jenže lásce nemůže člověk jen tak poručit, Emily s Natanem vzali svůj život do svých rukou a utekli do Whitechapelu. Proč zrovna do tohoto místa? Proč si vybrali místo, které je obklopené smůlou nešťastných duší? Neměli zrovna kam jít a ani finanční prostředky na to, aby odjeli třeba do Skotska. Natanův otec byl obchodník, její otec byl lékař, který ošetřoval smetánku. Emily krátce nato otěhotněla. Jenže osud jim nepřál. Natan získal práci v jedné z továren, ve které pracoval dodnes. Emily nemohla nic najít a také jí to Natan vzhledem k jejímu požehnanému stavu nedovolil, ani jí nedovolil, aby se prodávala, to zavrhli vlastně oba dva. Emily po těžkém porodu zemřela, porodní bába nebyla tak kvalifikovaná jako lékař, i když, možná by si s tím, ani lékař nevěděl rady, lékařská praxe, metody té doby, nebyly zrovna ideální, syn naštěstí přežil, ale nakonec zemřel na turbekolózu o šest let později. Natan si živě pamatoval na tyhle bolestivé chvíle, kterého uvrhly do propasti, proces hojení trval nekonečně dlouho. Natan si již s žádnou ženou nezačal, ani s prostitutkou, která se mu nabízela, kdykoliv se naskytla příležitost, bylo to většinou ve chvílích, kdy byl Natan opilý, ve chvílích, kdy většina mužů lehce ztrácí zábrany, ale tenhle nikoliv, byl neoblomný a trval na svém. Nebylo žádné prostitutky, která ho měla, nemohla se chlubit, že získala muže s hnědými vlasy a velkými, na žida, netypickýma modrýma očima. Tento, na poměry Whitechapelu, pohledný muž měl raději rád společnost ginu a samotu, kterou si vybral sám. Z jeho života mu zbyla práce a vzpomínky, také jedna fotografie jeho Emily, její vůně vyprchala, on zase bolest svázal do svého srdce a nikoho tam nepustil. Nehodlal to udělat, nechtěl zneuctít památku své ženy a syna. Oba byli v jeho srdci, navěky s nimi byl spojený a tohle ctil, byl jeden z mála, který měl pevnou vůli. Po smrti Emily syna vychovával sám, bez něčí pomoci, ale musel přitom pracovat, neměli to jednoduché, bez matky. Natan věděl, že synovi maminka chybí, nedokázal by najít pro něho vhodnou maminku, nedokázal to udělat, ne Emily, ani svému synovi a pak i on byl najednou pryč. Znovu viděl někoho blízkého umírat, ale synova smrt byla krutá, trvala velmi dlouho, což bolelo ještě víc. Natan u svého synka seděl a držel ho za ručičku, byli v nemocnici, Natan své veškeré úspory dal na léčbu, která stejně k ničemu nevedla. Dokonce kontaktoval otce Emily, ten ale přišel, když bylo příliš pozdě. Otevíral dveře zrovna ve chvíli, kdy chlapeček naposledy vydechl. Díky tomu se lékař dozvěděl i o umrtí své nejmladší dcery. Byla to krutá daň za to, jak byl neústupným otcem, najednou nebyl plný vzteku, soucítil a poznal, jaký Natan byl doopravdy. Lékař však výčitky měl dokonce svého života, který nastal před půl rokem, Lékař měl temné myšlenky, měl v paměti, že díky své povaze ztratil nejenom dceru, ale i vnuka. Natan mu byl na pohřbu, všechny rozepře, boj byl rázem pryč. Natan nebyl pijan, dbal na to, aby mohl včas a v určité výši platit nájem. "Nebudeš se tu bát?" optal se ustaraně Natan. "Já tu zůstanu?" optal se malý klučík, vytřeštil svá modrá očička. Byl překvapený, šlo vidět, že chlapeček neprožil nic kloudného a pokud ano, nepamatoval si to. Šlo vidět, že chlapec málo jedl, pokud něco na ulici našel, byl to pro něho Štědrý den. To Natana rozčilovalo, věděl, jak to tady chodilo, ale život dětí na tomto místě ho rozčiloval ještě víc, lomil jeho dobré srdce. Najednou si uvědomil, že toto místo zabilo jeho ženu a syna a choval se nezodpovědně, nebo mu to nyní, takhle připadalo. "No, ano. Tam venku je to nebezpečné." Odpověděl Natan. "Je tu teplo, máš tu oblečení, nyní se můžeš okoupat." Natan ukazoval na vědro s vodou, vedle něho ležel stůl, kde leželo zrcadlo a hřeben. Chlapeček se podíval na vědro a zpět na muže, který se již otočil a chtěl již jít. "Děkuji." Řekl chlapeček. "Ale nebude se pan domácí zlobit?" dodal ustaraně. Muž se zastavil před dveřmi a otočil se k chlapečkovi, usmíval se na něho, šel k němu blíž, poklekl před ním. "Nebude, cestou mu řeknu, že tu mám hosta." Řekl muž a spiklenecky na chlapečka mrkl, najednou se zarazil. "Ani jsem se ti nezeptal na jméno." "Maminka mi dala jméno John" Odpověděl automaticky malý chlapec, který se díval na Natana se psím kukučem. "John." Zopakoval Natan a usmál se. "Máš neobvyklé jméno." Poznamenal John. "Je to cizí jméno." Řekl Natan a dusil se smíchy. "Tak nic, budu muset jít do práce, ať nepřijdu pozdě. Hlavně nikomu neotvírej. Ano?" "Nebudu otvírat nikomu, jenom tobě, Natane." Odpověděl malý John. Natan se postavil, pohladil Johna po vlasech, obrátil se ke dveřím a odešel. John stál jako přibitý, vzorný, Natan se na něho ještě podíval, usmál se a zavřel za sebou. Na chodbě, o patro níž, se potkal s Anthonym Lemonem, panem domácím. "Buďte zdráv, pane Lemone." Pozdravil ho Natan. "Áa, pane Barkate, zdravím vás." Pan domácí někam odcházel, zrovna mířil ke schodišti. "Chtěl bych s vámi mluvit." Natan se k němu přiblížil, pan Lemon se zastavil u schodů a obrátil se k Natanovi. "Co potřebujete, pane Barkate?" "Přes noc u mě přespal klučík, je asi šestiletý, našel jsem ho před hospodou na ulici, zřejmě nemá příbuzné. Chtěl bych ho adoptovat, pokud by to šlo, mohl byste ho zaregistrovat? Jistě vím, že nájem by byl dražší." Řekl Natan. "Aha, no ovšem, že ho zapíšu. Vážím si toho, že jste mi to řekl." Domácí zkoumal okolí, jenom, aby ho nikdo neslyšel. "Vzhledem k tomu, že jste mi to řekl, jistě vám sice zvýším nájem, ale o něco málo. Cením si takových lidí, jako jste vy, někteří to totiž zamlčí." Pan Lemon si pamatoval na den, kdy k němu poprvé přišel pan Barkat. Byl tenkrát zamlklý, zamračený, prostě smutná duše. Nyní se alespoň usmíval, což pana Lemona potěšilo, sice nevěděl o událostech, které Natana v posledních letech potkaly, ale měl radost i za něho. Pan domácí do té doby, než ho poznal, byl plný předsudků ohledně židů, jako takových, ale jakmile tohoto chlapíka poznal blíž, předsudky mizely a jednal s ním jinak, než na začátku, což Natan zaznamenal, jeho dnešní reakce ho překvapila. I to bylo zajímavé… bylo to zvláštní. Natan však skryl svou radost, věděl, že štěstí může mít svou lhůtu či cenu, za kterou by později zaplatil. Nechtěl to zakřiknout. "Děkuji vám, pane Lemone, již musím jít, spěchám do práce." Odpověděl Natan, obešel pana Lemona a odcházel. Natan sestoupil schody, otevřel domovní dveře a zmizel v davu lidí.
V tu chvíli z uličky vyšel James a Thomas. James byl z noci poněkud zaražený. "Co se děje? Vypadáš, jakoby si spolkl hřebíky." Poznamenal Thomas a přátelsky ho poklepal po rameni. "Je to zvláštní." "Co? To, co ti řekla Anna? Také jsem měl stejné názory jako ty, dokonce jsem se tak choval jako ty. Moc mi pomohla." Thomas se zastavil, uvažoval. "Páni, skoro to vypadá, jako bych viděl svou minulost, ale s menšími rozdíly." "To by mě zajímalo jakými?" "Nebyl jsem tak pitomý." James se zašklebil, moc ho Thomasova odpověď nepotěšila, ale své pocity si raději nechal pro sebe, Thomas šel k vozíku a zachechtal se. "První dny jsem se nesetkal s přátelstvím, ani s vlídným chováním, etiketou." Vyjmenovával James. "Jooo, tady je ti to na hovno. Tady se lidi nepřetvařují." Odpověděl Thomas, zarazil se, pak se zasmál své poznámce, šel k vozíku a tahal ho. James byl vážný. "Ukaž, pomohu ti." "Ne, já to zvládnu." Odpověděl Thomas. James se ohlédl, setkal se s tváří mladé dívky, zrovna šla do práce, šla k potemnělé, úzké uličce, bylo na ní znát, že i když je mladá, tak měla velké starosti, její tvář tomu odpovídala, byla to právě Mary. James najednou vzpomínal na to, co mu řekla Anna. "Za své hříchy člověk platí, ty splácíš svůj dluh. To co si zničil, aniž by si to dal. Ty jsi jenom bral a nyní poznáváš stín života." Anna s Jamesem seděli u stolu, svíčka plápolala, bylo to jediné světlo v jinak temné, tiché světnici, Thomas již dávno spal. Anna otočila další kartu. "I místo, jaké je peklo na zemi, může se zrodit něco krásného. Je dost možné, že to potkáš, ale je pouze na tobě, zda si to udržíš, nebo to znovu ztratíš." "Co tím myslíš?" Anna se na Jamese usmívala, něco ve svých očích skrývala. "To musíš poznat ty sám, Jamesi. Nebyl si připraven na změny a přišly, čekal si na změnu a nepřišla. Přijde to, ale musíš vypustit svůj vztek, uvaž své kříže v srdci, ale nikdy nezapomeň na své chyby, protože, jestli je zapomeneš, uděláš je znovu a tentokrát budou mít fatální následky pro tebe a tvé okolí." "Dokážeš člověka pěkně vyděsit." "Říkám jenom to, co mi říkají karty a tvé oči."
James se zamyšleným pohledem šel na druhý konec vozíku a tahal ho zezadu, alespoň tak chtěl Thomasovi pomoct, ale šlo to těžko, pomalu. Ulice byla jako vždy přeplněna, lidi se na sebe tlačili. Jeden pár stál na okraji, žena se opírala o stěnu domu a muž stal hned vedle ní a o něčem diskutovali. Pár prostitutek sjednávalo "obchod" se zákazníkem, další čekalo na vhodného kandidáta. Muži odcházeli do práce, nebo do hospod. Z jatek vytékala krev a výkaly poražených zvířat, lidi po tom šlapali a vůbec jim to nevadilo. Pár opilců leželo na chodníku, kolem nich chodily krysy. James s Thomasem kolem lidí pomalu procházeli. James si všiml jedné ženy, která držela v náručí dítě, její oči byly smutné, poznamenané rodinou tragedií, žena nezaplatila nájem, domovník zrovna jí dával na ulici věci, jeden stůl, pár kousků oblečení, tohle byl ženin majetek, dívala se na to se zoufalstvím, měla stažené hrdlo, nemohla ani dýchat a polykala slzy ponížení a bolesti, pravý boj o přežití pro ni teprve nastal.
James s Thomasem procházeli kolem Rose. Byla pobledlá, vyhublá, strhaná, těžce dýchala, bolelo ji tělo. Seděla na zemi a opírala se o stěnu, byla slabá, příliš slabá, šla kolem ní jistá paní Nancy Darrowová, znala jí již přes rok, žena se zastavila před Rose a chvíli uvažovala, jestli je to opravdu ona. "Rose?" Rose nevnímala, udělala bolavou grimasu a sáhla si na srdce. "Rose?!" křikla polekaně Nancy a rychle poklekla před Rose, chytla jí. "Co se stalo? Jak to vypadáš?" optala se ustaraná Nancy, zkoumavě se dívala na svou přítelkyni, "Pojď, půjdeme." "Nemám sílu vstát." Rose konečně odpověděla, najednou jí přejel mráz po zádech. "Je mi zima." Řekla tiše. Ženský hlas vnímala, ale byl jako by v dálce, viděla dvojmo, přimhouřila oči a zkoumala výraz ženy, kterou teprve nyní zaregistrovala, ve vzpomínkách pátrala, ženu zařazovala, protože znala její jméno i hlas Rose byl povědomý. "Jsi to ty Nancy?" optala se pro jistotu. "Ano, jsem to já." Odpověděla Nancy, byla vědoma, že je na tom Rose špatně a že potřebuje nutně pomoc. "Pojď, půjdeme, znám někoho, kdo by tě z toho dostal." Řekla Nancy a pomáhala přítelkyni vstát. "Nech mě tady, nemám peníze." "Drž tu hubu a půjdeme!"okřikla ji Nancy, bylo jí jedno, jestli jí někdo slyší, ostatně, tady byli všichni hluší. Jenom stěny domů měly uši a občas by si přály je nemít. Byli němí svědci, svědci vražd, krádeží, slyšeli tolik sprostých slov, viděli tolik hrubostí, které člověk se může dopustit na tom druhém. Kde je ta lidskost? Kde je ta loajalita? Kde je potřeba pomáhat? I když i na takovém pekle se najde láska a porozumění, ale jenom velmi málo. O to víc jsou cenné, protože jsou vzácné. Obě ženy šly o jeden blok dál, kde bydlel, lékař. Bylo to zvláštní ve Whitechapelu potkat lékaře, ale budiž, tento by se dalo říct, byl padlý. Ztratil práci a postavení, díky zpackané lékařské pomoci u jednoho z prominentních pacientů. Žena mu odešla za jiným, postavení a peníze ztratil. Odešel z West Endu a byl zde, ve Whitechapelu, ale lékař to byl. Tady nemusel nic ztratit, tito lidé neměli nic, ani moc, vlastně neměl již nic, než znalosti anatomie. Nancy zaklepala naléhavě na dveře. "No jo již jdu." Oznámil lékař za dveřmi, šel k nim a otevřel je. Nancy stála, vrávorala, Rose se přítelkyni držela. "Zdravím, má přítelkyně má problém." Lékař se podíval na Rose, rychle jí vzal do náručí a šel s ní dovnitř, Nancy šla za nimi a zavřela za sebou dveře. "Skoro nevnímá." Pronesla ustaraně Nancy a dívala se soucitně na přítelkyni, kterou lékař položil do postele, Rose se celá třepala zimou. "Bože." Pronesla tiše Rose. Lékař si vzal fonendoskop, strhl jí šaty, aby jí mohl si poslechnout, "Držte ji." Řekl k Nancy, která okamžitě uposlechla. Poslechl si její srdce, vyděsil se. "Jak se vám dýchá?" "Špatně." "V plících to doslova praská, srdce si stěží udrží interval." Konstatoval doktor. Rose se rozkašlala, ústa si přikryla, z nich tekla krev, doktor spěchal, aby mohl přinést hadr, přiložil ho k ústům. "Vyplivněte ty hleny." Rose uposlechla. "Má příbuzné." Obrátil se doktor k Nancy. "Děti s bývalým manželem, ale již dlouhou dobu s nimi není v kontaktu" Odpověděla Nancy a ustaraně se dívala na přítelkyni, muž smutně přikývl, utřel ženiny ústa. "Jak dlouho máte tyhle potíže?" Rose nereagovala, "Jak dlouho máš ty potíže?" opakovala doktorovu otázku Nancy. Rose se na ní podívala, slzy jí ztékaly z očí, byla zpocená, pobledlá, její ústa byla od krve. "Asi šest neděl? Nemám zdání o čase." "Ach, to je velmi špatné, včas jsme to nepodchytili." Nancy se vztekle obrátila na lékaře. "Co to povídáte? Musí přece být způsob." "Nancy, pomohl jsem vám, protože jsme tomu mohli zabránit, ale u Rose,…již to nejde." "Může to jít, pokud budete chtít!" Nancy byla rozčílená, Rose jí chytila za ruku. "Když to nejde, tak nejde." Rose pocítila únavu, ale divnou únavu, bylo to mezi usnutím a závratí, tělo jí sláblo, věděla, že již se nepostaví. Lehla si na postel, Nancy jí přikryla. Lékař smutně odcházel, šel do kuchyně, posadil se, vzal si láhev ležící na stole, nalil si a napil se. Chtěl dostat myšlenky jinam. Tohle u své práce upřímně nesnášel, přestože to viděl docela běžně. Nancy byla pořád u Rose. Zůstaly u onoho doktora, Rose chtěla odejít, ale lékař jí to nedovolil. V noci měla Rose silné záchvaty kašle, Nancy s lékařem o ni pečovali, lékař ještě zkoušel bylinky, léčivé masti, aby mohla alespoň chvíli spát, ale nešlo to. Rose se dávila, Nancy se na to nemohla koukat, chtělo se jí řvát. Rose byla jedna z dalších lidí, kteří jí pomohli, ale věděla, že nemůže jí splatit dluh. "Rose." Nancy jí hladila po vlasech, Rose tekl proud krve, u postele byl kýbl, již vykašlávala nejen hleny a krev, ale části plic. Nancy jí utírala neustále krev z úst. Lékař se snažil jí dávat léky, ale ty již Rose odmítala.
Rose pocítila, že to přichází, zemřela k ránu. Procházela se po ulicích Whitechapelu, přes Dean street, dostala se i k pokoji, který dobře znala, uviděla postýlky a v nich viděla své děti, Rose k nim přicházela, plakala radostí. "Děkuji, Bože." Pohladila tvář své dcerky a syna a chvíli je pozorovala. Ucítila v zádech závan, obrátila se k němu a uviděla temnou mlhu, váhavě do ní vešla. Dostala se do tunelu, byla tma, nikde nikdo. Rozhlížela se, chtěla jít zpět, ale něčí síla ji v návratu nedovolila, otočila se zpět a uviděla na konci světlo, šla pomalu k němu, až jí světlo pohltilo.
Bývalého Rosinina manžela probral nezadržitelný a hlasitý pláč jeho mladšího synka. Šel do světnice, vzal chlapečka do náruče, najednou se ozvala rána, obraz, který vlastnila Rose a který zůstal tu po ní, spadl na podlahu. Joseph již pochopil, podíval se na svého synka a políbil ho na čelo.
Nancy Rose držela za ruku, jakmile se ráno probudila, lékař již konstatoval jen smrt. Přivolal pomoc při odklizení těla, Rose vzal jeden z mužů a položil jí na klinickou, pohotovostní rakvi z kůže, Nancy seděla, mlčela, přijímala tuto skutečnost.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama