Ahmedova smrt

28. prosince 2015 v 21:03 | Alžběta T. |  Kossem Sultán
Tak další můj pokus, má práce, ještě se vlastně nezobrazila tahle scéna a kdo ví, jak jí scenárista pojme. Nic méně další má představa o tom, jak by to asi podle červené knihovny bylo. Skutečnost byla jistě daleko drsnější.

Sultán Ahmed je na tom čím dál hůře. Kosem Sultán čeká před dveřmi komnaty svého manžela proto, aby s ním mohla být. U ní jsou jejich synové Murad s Ibrahimem, jejich dětské oči již tolik nezáří, měli na paměti tatínkův kolaps, přímo před nimi. "Alláh, dej sílu našeho Vládci, dej k jeho uzdravení." Povzdechla si smutně žena, v černých šatech, se závojem zakrývajícím její hnědé vlasy, zavřela oči, stokrát prosila Alláha o uzdravení své lásky. Dveře komnaty se otevřely, její zelené oči se otevřely, vysílaly naději. Lékař posmutnělý k Sultánce s poklonou přichází, zarmoucen. Nyní byl poslem špatných zpráv. Sultánce nemusel již nic říkat, vyčetla to z očí, které k ní zvedl. "Sultáno, stav Vládce…" Sultánka zvedla ruku, "Ne." Stačila říct, bylo to těžké, těžší bylo vejít dovnitř, synům matka nedovila vidět jejich otce, i když srdceryvně plakali. Kosem se pomalu přibližovala ke svému muži, kterého sužoval břišní tyfus, byl pobledlý, zpocený, ve vysokých horečkách, svíjel se v křečích, kterého trápily, nejvíce v břišní oblasti, již blouznil, jeho hlava byla jako by ležela ve střepech, které nikdo nemohl uklidit. Sultánce se draly slzy do očí. "Ahmede." Stačila jenom vyslovit, Sultán jí slyšel zdálky, obrátil se k hlasu, viděl jí mlhavě, jakoby z jiného světa. Kosem se zalekla. Jakoby v panenkách spatřila projít stín smrti. Posadila se k němu a políbila ho na čelo, hladila jeho vlasy. "Kosem." Stačil hlesnout, měl myšlenky na ni. V tu chvíli, jako by viděl bílou postavu, která se k němu přiblížila. Byl to jeho otec Sultán Mehmed Chán, natáhl k němu ruku. "Otče?" Kosem se podívala na svého manžela ustaraně. "Ne, nedívej se na něho." Vzala ho za hlavu a nutila ho, aby se na ni díval. "Ne, nedovolám ti to." Jenže mu to nedalo, díval se na otce. "Pojď, nadešel tvůj čas." "Ahmede!!" křikla Kosem. Sultán se láskyplně podíval na svou ženu, s vypětím svých sil jí pohladil po její krásné tváři. "Já musím, nadešel můj čas, Kosem." Řekl láskyplně, potichu, opakoval slova svého otce, malinko se usmál. "Ne!! Ne, Ahmede, máš tu syny a mě, nemůžeš nás tu nechat." Sultánova duše, již odcházela z jeho těla, jeho oči se na ni dívaly, ale tělo bylo bez duše, bez života, oči byly nyní prázdné, to poznala hned. Kossem ho pustila, položila si hlavu na jeho hruď. Blížila se bouřka, šlo slyšet hřmění. Necítila nic, ani lehké nadzvednutí hrudi. "Ahmede." Vzhlédla k němu. "Ne. To ne." Řekla potichu, přesto chtěla křičet, ale něco jí škrtilo krk, nemohla vydat hlásku. Duch jejího manžela se na ni podíval, loučil se s ní a pak se otočil a zahlédl světlo. Podíval se na otce, který se na něho usmíval. Ahmed se podíval a šel vstříc tomu, co ho čekalo a onom světě.
"Jsem Ahmed, narozen 24 let po smrti velkého Sultána Suleymana. Utrpěl jsem bolest ze ztráty svých bratrů. Ve svých čtrnácti letech jsem se stal Sultánem, Vládcem Osmanské dynastie. Ztratil jsem však své území. Chtěl jsem ukázat ráznost a rozhodnost, něco se mi podařilo. Modrá mešita je mou pýchou a dědictvím, které sem tu zanechal a mou krev v podobě dětí. Jsem Sultán Ahmed. Moc mi ukázala to, že být Sultánem neznamená všechno, není to jenom bohatství, ale i rozhodnost, silná ruka, pevný základ, mít za sebou svého lva, dobrého přítele, dobrého rádce. Prožil jsem prohry na bitevních polích, ale ne na polích lásky. Jsem Ahmed manžel, Vládce, otec."

Kosem se dívala na svého manžela, pak vstala, dívala se na tělo svého Ahmeda, držela se za srdce, cítila tu bolest, slzy jí stékaly po tváři a nesnažila se je zachytit. Obrátila se a šla k terase, musela se nadýchat čerstvého vzduchu. Opírala se o zábradlí, kde před lety stála, když zjistila, že jí tají psaní od její rodiny. Tam se vzdala svého snu, své rodiny, jenom kvůli Ahmedovi. Rozpršelo se. Vzpomínky se jí promítaly v hlavě, jako by byla zrovna před smrtí a v podstatě to byla pravda, spolu s ním zemřela i ta část, kterou mu věnovala, část jejího srdce. Kosem Sultán zakřičela, řvala a trhala se na kousky, blesky vyšlehaly z nebe. "Zradil si mě!!!!!" Sultánka křičela do nebe.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama