Prosinec 2015

PF 2016

31. prosince 2015 v 19:43 | Alžbeta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

bohužel jsem oželila přání k Vánocům.To víte, že jsem Vám přála ty nejlepší a nejkrásnější Vánoční svátky, ale bohužel, jenom v duchu, Silvestr, ale nevynechám, to rozhodně ne.

Za čtyři hodiny a 36 minut, počítám od chvíle co jsem začala psát tenhle odstavec, se rozloučíme se starým rokem 2015, pro někoho to byl rok změn, byl náročný, nádherný. Najednou si uvědomíme, že čas letí, pamatuji si i Silvestra 2010 a najednou si uvědomím, že je tomu pět let. Zase budeme o rok starší, a zase tím straším. Muehehe. Vždy po ohňostrojích doufám, že bude všechno ok, tak jak to má být. Roční předsevzetí nemám ráda, pokaždé to něják poruším, to se stává asi každému. Mno raději si ho řeknu v duchu... hmmm... stejně ho poruším, nebo do půlnoci ho změním tak, abych ho mohla porušovat.
Ale co chci říct, teda napsat, v tomhle případě. Přeji Vám krásného Silvestra, nepřežeňte to s petardami. Nesnáším, když cesta domů se mění v minové pole, když se nevyhneš petardám, nevyhneš se "veselým lidem", pardon, oni jsou skutečně veselí, nebo v nejhorším, agresivní a nadržení, to bylo jen tak mimochodem.

Přeji Vám, aby ten nový rok, to miminko, které přijde bylo pro Vás ve znamení zdraví, protože je zdraví cennější, než zlato, nebo miliony ve Sportce, stejně Vám je zdaní, to jsem slyšela, jenom slyšela, ach jo... štěstí, i to je třeba, co kdyby jste narazili na tu pravou/ toho pravého, vyhráli již zmíněnou sázku... úspěch, znamená štěstí? Štěstí je jenom muška zlatá, otevřeš dlaň a uletí, ale mít štěstí na skvělé kamárady je prostě super věc, mít štěstí na skvělého šéfa, mít střechu nad hlavou, být s rodinou, to je ta podstata štěstí, není tomu tak? Ano, je tomu tak, teda pro mě určitě, také lásku, která hřeje srdce, bez ní bychom byli jako Grinch, kterému se zmrazilo srdce, ale nakonec mu roztálo, to je taky fakt.
Rok 2016.. otevřou se nové dveře, nová naděje, pro někoho, nové směrnice, nové hlášení, nová práce, nový život, nové vojenské situaci, spory, politické šachy,ale i jiné negativní a snad těch bude víc, pozitivních situací.

Vaše Bětka

Ahmedova smrt

28. prosince 2015 v 21:03 | Alžběta T. |  Kossem Sultán
Tak další můj pokus, má práce, ještě se vlastně nezobrazila tahle scéna a kdo ví, jak jí scenárista pojme. Nic méně další má představa o tom, jak by to asi podle červené knihovny bylo. Skutečnost byla jistě daleko drsnější.

Sultán Ahmed je na tom čím dál hůře. Kosem Sultán čeká před dveřmi komnaty svého manžela proto, aby s ním mohla být. U ní jsou jejich synové Murad s Ibrahimem, jejich dětské oči již tolik nezáří, měli na paměti tatínkův kolaps, přímo před nimi. "Alláh, dej sílu našeho Vládci, dej k jeho uzdravení." Povzdechla si smutně žena, v černých šatech, se závojem zakrývajícím její hnědé vlasy, zavřela oči, stokrát prosila Alláha o uzdravení své lásky. Dveře komnaty se otevřely, její zelené oči se otevřely, vysílaly naději. Lékař posmutnělý k Sultánce s poklonou přichází, zarmoucen. Nyní byl poslem špatných zpráv. Sultánce nemusel již nic říkat, vyčetla to z očí, které k ní zvedl. "Sultáno, stav Vládce…" Sultánka zvedla ruku, "Ne." Stačila říct, bylo to těžké, těžší bylo vejít dovnitř, synům matka nedovila vidět jejich otce, i když srdceryvně plakali. Kosem se pomalu přibližovala ke svému muži, kterého sužoval břišní tyfus, byl pobledlý, zpocený, ve vysokých horečkách, svíjel se v křečích, kterého trápily, nejvíce v břišní oblasti, již blouznil, jeho hlava byla jako by ležela ve střepech, které nikdo nemohl uklidit. Sultánce se draly slzy do očí. "Ahmede." Stačila jenom vyslovit, Sultán jí slyšel zdálky, obrátil se k hlasu, viděl jí mlhavě, jakoby z jiného světa. Kosem se zalekla. Jakoby v panenkách spatřila projít stín smrti. Posadila se k němu a políbila ho na čelo, hladila jeho vlasy. "Kosem." Stačil hlesnout, měl myšlenky na ni. V tu chvíli, jako by viděl bílou postavu, která se k němu přiblížila. Byl to jeho otec Sultán Mehmed Chán, natáhl k němu ruku. "Otče?" Kosem se podívala na svého manžela ustaraně. "Ne, nedívej se na něho." Vzala ho za hlavu a nutila ho, aby se na ni díval. "Ne, nedovolám ti to." Jenže mu to nedalo, díval se na otce. "Pojď, nadešel tvůj čas." "Ahmede!!" křikla Kosem. Sultán se láskyplně podíval na svou ženu, s vypětím svých sil jí pohladil po její krásné tváři. "Já musím, nadešel můj čas, Kosem." Řekl láskyplně, potichu, opakoval slova svého otce, malinko se usmál. "Ne!! Ne, Ahmede, máš tu syny a mě, nemůžeš nás tu nechat." Sultánova duše, již odcházela z jeho těla, jeho oči se na ni dívaly, ale tělo bylo bez duše, bez života, oči byly nyní prázdné, to poznala hned. Kossem ho pustila, položila si hlavu na jeho hruď. Blížila se bouřka, šlo slyšet hřmění. Necítila nic, ani lehké nadzvednutí hrudi. "Ahmede." Vzhlédla k němu. "Ne. To ne." Řekla potichu, přesto chtěla křičet, ale něco jí škrtilo krk, nemohla vydat hlásku. Duch jejího manžela se na ni podíval, loučil se s ní a pak se otočil a zahlédl světlo. Podíval se na otce, který se na něho usmíval. Ahmed se podíval a šel vstříc tomu, co ho čekalo a onom světě.
"Jsem Ahmed, narozen 24 let po smrti velkého Sultána Suleymana. Utrpěl jsem bolest ze ztráty svých bratrů. Ve svých čtrnácti letech jsem se stal Sultánem, Vládcem Osmanské dynastie. Ztratil jsem však své území. Chtěl jsem ukázat ráznost a rozhodnost, něco se mi podařilo. Modrá mešita je mou pýchou a dědictvím, které sem tu zanechal a mou krev v podobě dětí. Jsem Sultán Ahmed. Moc mi ukázala to, že být Sultánem neznamená všechno, není to jenom bohatství, ale i rozhodnost, silná ruka, pevný základ, mít za sebou svého lva, dobrého přítele, dobrého rádce. Prožil jsem prohry na bitevních polích, ale ne na polích lásky. Jsem Ahmed manžel, Vládce, otec."

Kosem se dívala na svého manžela, pak vstala, dívala se na tělo svého Ahmeda, držela se za srdce, cítila tu bolest, slzy jí stékaly po tváři a nesnažila se je zachytit. Obrátila se a šla k terase, musela se nadýchat čerstvého vzduchu. Opírala se o zábradlí, kde před lety stála, když zjistila, že jí tají psaní od její rodiny. Tam se vzdala svého snu, své rodiny, jenom kvůli Ahmedovi. Rozpršelo se. Vzpomínky se jí promítaly v hlavě, jako by byla zrovna před smrtí a v podstatě to byla pravda, spolu s ním zemřela i ta část, kterou mu věnovala, část jejího srdce. Kosem Sultán zakřičela, řvala a trhala se na kousky, blesky vyšlehaly z nebe. "Zradil si mě!!!!!" Sultánka křičela do nebe.


Část 45.

25. prosince 2015 v 19:46 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Mehmed spolu s vojskem tábořili v polovině cesty do sídla říše. Abbas se díval na noční oblohu, za ním přišel Mustafa Paša, zastavil se u něho. "Vždy když se podívám na oblohu, vzpomenu si na svou ženu, doufám, že v sídle říše je všechno v pořádku." Řekl Mustafa. Abbas se na něho podíval. "Já zase vzpomínám na rodinu, na ty, které jsem ztratil navždy a na ty které jsem ztratil ze svých očí. Doufám, že dočasně, snad je znovu spatřím." Odpověděl Abbas, znovu vzhlédl na nebe a Mustafa si ho změřil. "Zažil si více, než by se zdálo." Mustafa se usmál. "Již chápu tvé chování." "Taky si to zažil." "Všichni máme své oběti, abychom dosáhli toho, čeho chceme dosáhnout." "Netušil jsem, že jsi filozof." "To vše mě naučili v Enderunu, měl jsem spolehlivého učitele." Řekl s úsměvem Mustafa. Abbas se k němu obrátil. "Osman bude jednat velmi rychle." Řekl Osman ustaraně. "Vojsko si potřebuje odpočinout, přece jenom potřebuje sílu na válku, která jistě nastane." Odpověděl Mustafa a zvážněl při vzpomenutí na to, co se může stát. "Problém mi dělají i Janičáři, jsou velmi nespolehliví." Řekl potichu Abbas, protože dva Janičáři procházeli kolem nich. "Půjdou tam, kde se bude platit nejvíce." Dodal Abbas a sledoval dva muže. Mustafa mlčel, pouze přikývl, dobře je znal, stejně jako Abbas, ostatně mezi nimi se pohybovali. "Nebude těžké pro Osmana sehnat potřebné lidi, ostatně mnozí z nich jsou mu zavázáni. Měl vždy tajné a velmi silné nitky." "Proto se ho bojí i samotný Sultán." Skočil mu do řeči Abbas. Mustafa se odmlčel, Abbas se na něho podíval, jelikož Paša nereagoval. "Proto se ho bál i jejich otec, Sultán Ahmed." Řekl Mustafa. Abbás se podíval na muže, kteří přecházeli k druhému stanu na konci tábora. "Jedno, ale našemu Vládci zbývá…. My a obyčejný lid. Díky jeho staveb škol, mešit a nemocnic jistě získal své příznivce." Mustafa přikývl. "To ano, ale otázka je na místě." Odpověděl Mustafa. "Bude to vůbec stačit?" "Nepochybuj o Vládci." Odpověděl Abbas, "Neměli bychom pochybovat." Jako by se probral. "Osman je šelma, ale Mehmed je pánem všech šelem."
Sultán Mehmed přijel domů, do sídla říše. Palác našel však podivně prázdný, prošel ho skoro celý, až šel na nádvoří, bylo plné mlhy, najednou se mlha rozplynula, nádvoří bylo plné lidí, Mehmed byl uprostřed uličky a pozoroval armádu, která stála poslušně v řadě. "Pozooor! Přichází Sultán Osman Chán Hazetleri!" Brána se otevírala a vešel skutečně Osman k trůnu, posadil se a jeho výraz značil vítězství nad bratrem. Armáda, Pašové, Beyové se poklonili novému Vládci. Osmanův pohled se zastavil právě u Mehmeda. Mehmed pozoroval svého bratra, za jeho zády byla vidět blížící se postava ženy, s ohromením zjistil, že ta žena je jeho matka. Defne Valide Sultán. "Konejte." Přikázal nový Sultán a kolem Mehmeda přistoupili němí, když bojoval o život, spatřil mrtvá těla Daye Sultán, Aysun Hatun a jejich dětí. Sultán Mehmed se probudil s výkřikem ve svém stanu. Ten sen byl tak strašidelně reálný, mohl být skutečností a nyní Mehmed věděl, že válka s jeho bratrem, která zpustoší zem je nevyhnutelná.
Druhý den ráno seděla Gulšah Sultán se svou dcerkou ve svých komnatách. "Maminko, v knihovně jsem si četla zajímavé příběhy, dokonce tam byly i Biblické příběhy a cesta našeho proroka Mohameda." "Aspoň si zjistila něco jiného." Usmála se Gulšah. "A copak ses dozvěděla?" "Mami, chci se vzdělávat, být neobyčejnou Sultánkou, chci být chytrá." Gulbehar měla rozzářený obličej, velmi jí to prospívalo, za což byla Gulšah ráda, matka svou dcerku políbila na čelo. "Brzy se staneš ženou a vdáš se, budeš mít děti, budu tě podporovat, ať budu kdekoliv a budu navždy s tebou." "To vypadá mami, jako by ses rozloučila." Řekla šokovaná Gulbehar, Gulšah zesmutněla při vzpomínce, že Gulbeharnin bratr, její syn je naživu na okraji Istanbulu. "Mami?" vtrhla dcera matku z uvažování. "Nic… jenom jsem tak uvažovala, Gulbehar." "Mami, jak se vdám, tak tě neopustím." Řekla pevně rozhodnutá Gulbehar. Sultánka se zasmála, Gulšah opět zesmutněla, vzala dceřinu ruku. "I životní situace, do kterých se dostaneš v životě, tě mnohé naučí a nemusejí to být jenom Biblické příběhy či příběhy někoho zcela jiného." "Proč tu jsou svitky, které s naší vírou nemají nic společného." "Jde o náboženství, které jsem před lety uctívala. Musíme si toho vážit. Každá země má své zvyky, svou víru, kterou chce někomu jinému předat. Každá víra má své pro a proti a každá má svou sílu, kterou předá svému věřícímu. My jí máme u sebe a ani jsem o tom nevěděla." Gulšah pohladila svou Gulbehar po vlasech. "Jsi součást mé duše i duše svého otce." "Já vím, sama si mi to již několikrát říkala a pamatuji si to." Gulšah spiklenecky mrkla na dcerku. "No vidíš. Ty jsi má chytrá hlava, v životě se neztratíš, jenom nesmíš ztratit svou sílu, kterou máš snad od narození." Gulbehar se dívala na matku s úctou a respektem, Gulšah se usmívala.
Aysun se probudila, ležela ve studené zemi na zádech, převrátila se na bok, uvažovala a pak se posadila, pravou rukou se opírala o zem. Rozhlížela se po cele. Ne, neplakala, pouze uvažovala. Jak se odtud dostane?
Valide šla jako lev v kleci, sem a tam. Byla rozzuřená. Do komnaty vstoupil voják, Valide se zastavila a hypnotizovala muže přísným pohledem. "Sultáno" poklonil se voják, "Po Daye Sultán, ani dětech Sultána Mehmeda Chána není, ani stopa." Valide přistoupila blíž k vojákovi. "Hledejte jediné vodítko, najděte je. Přece se nemohli všichni do jednoho vypařit?" "Prohledali jsme Istanbul i cestu do Edirne i samotný palác, ale žádná stopa, nenašli jsme ji." "No pochopitelně, že jste je nenašli, když Sultánka, ani neodjela do Edirne." Valide byla rozčílená. "Byla to obyčejná lež. Lež, která se nevyplácí a rozhodně ne u mě." Řekla si Sultánka, spíše pro sebe. "Sultánko, ani v Istanbulu o nich nic neví, dokonce, ani je neviděli." "Jak se mohly dostat z paláce, Šehzade s nimi rozhodně nejeli." Valide se otočila zády k vojákovi a posadila se, uvažovala. "Jak mohli všichni proklouznout bez povšimnutí?" zeptala se nevěřicně. "Jedině." "Ano, Sultánko?" "Existovala chodba, kterou vybudovala Sultána Afife Hadan…, ale ta je zazděná." "Možná není, Sultáno." "Sama jsem ji nechala zazdít, tenkrát mým spolehlivým sluhou, každý mi to potvrzoval, dokonce mi to ukázali, jsem přesvědčená, že již ta chodba neexistuje." Prohlásila přesvědčeně Sultánka. Voják se nadechl. "Třeba sluha neuposlechl." "To ne, vyloučeno. Nedovolil by si to. Jedině, že by byla jiná chodba, o které doposud nevím." Sultánka si povzdechla. "Můžeš jít a hledej se svou družinou dál. Musíte je najít a pokud možno živé a zdravé." Přikázala Valide. Voják bez dalšího slova se poklonil Sultánce a odešel, ještě se srazil ve dveřích s očekávanou Elenou, ani se nepozdravili a nevyměnili pohledy. Elenu očividně muž nezajímal a stejně tak, ona nezajímala jeho, nebo spíše, nesměla ho zajímat. Nebyl eunuchem, nebyl ženou. Harém byl pro normální muže zakázán, bez rozdílů, výsad, jenom jedině Mustafa měl toto zvláštní povolení. Misha aľ Paša mohl klidně i s funkcí Paši vstoupit do harému bez onoho povolení. "Sultáno, pročesávaly jsme s Kalfami chodby, kde by mohly ženy proklouznout spolu s princi." "A?" "Nic, nic jsme nenašly."Elena kroutila hlavou. "Aaaagh!" Valide byla vzteky bez sebe.
Elena opět s Kalfami prohledávaly chodby harému. Dívky, které seděly, se dívaly na Kalfy prohledávající celý harém. "Prý Aysuniné děti i děti Daye Sultán beze stopy zmizely, Daye včera odjela." "A kde je Aysun Hatun, ještě včera jsem ji viděla, jak jde s Jelenou po zahradě." "Je v žaláři, kvůli tomu, že pomohla nechat zmizet děti." "Prý se jedná o spojenectví mezi Daye Sultán a Aysun." "Prosím?" nevěřicně se zeptala otrokyně, druhá přikyvovala. "Jenom ony dvě to společně dokázaly." "Jakmile se Vládce vrátí, bude jistě konec Daye a Aysun." "Ale nechápu, proč daly pryč i dcery." "To netuším."
Aysun seděla uprostřed cely, po letech zde přebývala. Modlila se, za Mehmeda a vojáky, za říši. Modlila se celý den. Žalářník jí donesl jídlo a pití. "Musíš jíst, Hatun." Pronesl vlídně muž, byl to dobrák a navíc tuhle mladou ženu znal již dřívějších pobytů. "Nechci nic." Odpověděla Aysun. Celou dobu s nikým nemluvila, ani nejedla. Začínala být slabá, tím jak nepřijímala potraviny.
Safia spolu s princi odjížděli dál, museli. Safia poslouchala rozkaz své paní, neustále měla v uších její slova před odjezdem. Občas přespávala a jedla s dětmi po vesnicích. Zatím žádné stopy, ani zprávy po hledání princů nebyly slyšet, což se Safii částečně ulevilo, ale věděla, že to nastane.
Daye držela svou Mahidevran, Mária držela Neylan, ta cestou usnula, Mária se na ni podívala. "Je nádherná." Daye také pozorovala dcerku své sokyně. "To ano." Mária se na Daye podívala. "Ptáš se i očima, změnila si návyky, stejně jako celá tvá osobnost, Mário." "Změnila se, protože chci." Odpověděla služebná. Mahidevran je tajně poslouchala, dělala, že usíná. "Inshalláh, vrátí se Mehmed, a dá všechno do pořádku." "Amen." Odpověděla Mária, ne, že by se stala konečně muslimkou, ale proto, aby, že se to očekávalo, ale spíše to bylo proto, aby Sultánce dala klid v duši, nyní tohle skutečně potřebovala. "Ani ve snu by mě nenapadlo, že je toho schopná." Dodala Daye smutně, Mária věděla koho tím Sultánka myslí, nechtěly zrovna mluvit před děvčatyValide Sultán. "Eso se změnilo v prach." Mária se podezíravě podívala na svou paní. "Vy máte plán." "Ano, to mám." Odpověděla Daye s tajemným výrazem.
Gervehan Sultán procházela chodbou, šla zrovna za svou matkou. Právě se zrovna dozvěděla o tom, co se stalo. "Zůstaň tady." Přikázala Sultánka své služebné Firuzi, tak se mlčky poklonila Sultánce na znamení své poslušnosti.
Gervahan Sultán vešla do přijímací místnosti. Dcera se poklonila své matce, ta seděla na své sedačce. Služebná právě zapalovala krb. Plameny se rozžhavily a poltily dřevo, které pracně služebná uložila. Služebná se otočila ke své paní. "Můžeš jít." Přikázala Valide a přitom se dívala na plamen, věděla o přítomnosti své dcery, ta se k ní přiblížila. "Valide." "Vím, o co ti jde." Řekla místo pozdravu Valide. "I s tím máš i ty něco společného?" dodala Valide naštvaně. "Myslíš s odcestováním mých synovců a neteří?" optala se Gervahan poněkud podrážděně, Valide vstala a přistoupila blíž ke Gervahan, dívala se své dceři do očí a hledala sebemenší chybičku. "Nesnaž se, Valide." "Projev mi úctu!" vykřikla rozčilená Valide, zvedla výhružně prst k dceři. "Nechtěj mě naštvat více, než je zdrávo, Gervahan." "Dala jste mi život, tak mi ho můžete i vzít. To již jste mi několikrát říkala, když jsem vykazovala neposlušnost." Odpověděla ji Gervahan. "Jistě měla Aysun pádný důvod odvést své děti, to samé i Daye. A to samé byste udělala i vy, být na jejich místě. Nemám pravdu?" řekla Gervahan, tím nevědomky Valide vnukla nápad. Co když Aysun s Daye ví o spojenectví mezi ní a Osmanem? Co když ví o zradě, kterou se coby matka Vládce dopustila? Valide ustoupila, tahle myšlenka byla víc reálná, než si chtěla Valide připustit, Sultánka změnila výraz, vypadala konsternovaně, což dcera na své matce poznala. Změnila i ona výraz, "Ovšem chápete jejich sny, jejich cíle, Valide." "Běž, běž, než ti ublížím." Upozornila jí matka se zamračeným výrazem. "Své dceři? Navíc již jste to udělala několikrát a bez milosti. Nebylo by to poprvé, Sultáno." Valide mlčela, dala si ruku v pěst. Držela se, aby skutečně svou dceru neudeřila, v Sultánce se vařila krev v žilách.
"Běž, Gervahan! Nebo tě spálím!" křikla Valide. "Ať je Aysun kdekoliv, pusťte ji." Řekla Gervahan. "Tak proto jsi zde. Až přijde čas, pustím ji." "Onemocní a zemře, Mehmed Vám to nikdy neodpustí." Naléhala Gervahan, čekala od své matky cokoliv, ale tohle způsobilo, že poslední kapka se třepala, aby mohla dopadnout na hladinu již tak dost přeplněného poháru. "Odejdi, Gervahan. Já jsem Sultánka, Královna harému, jeho hlava, krk, tělo. Ty se do toho nepleť, rozuměla si?!" okřikla ji matka, již jí Gervahan až příliš zahnala do kouta, což se nikdy v životě nestalo. "Pusťte ji." Řekla Gervahan ještě jednou, začala čím dál více tlačit. Valide však chytla Gervahan pod krk, surově ji tlačila, Gervahan se začala prát, škrábala svou matku na ruce, sesunula k zemi, držela ruce své matky, Sultánka začala vidět rudě, její dcera sotva dýchala, ale krev Defne se nikdy nezapře, ani v tuto chvíli, kdy Gervahan se prokazovala coby bojovnice. Dveře se v té chvíli otevřely. Do komnaty vstoupila služebná, dívala se na zem, se slovem "Sultánko," vzhlédla k Sultánce a poskytl se ji obraz Valide Sultány škrtící svou vlastní dceru. "Aaaah!" vykřikla služebná a přikryla si pusu, ustoupila o krok dozadu a dívala se na Sultánku s vytřeštěnýma očima. Služebná byla vyděšená, jakmile strážkyně uslyšely křik, šly se podívat, jakmile uvidely, co Valide provádí, jedna z nich vykřikla. "Sultáno, prosím!!" Tohle Valide probudilo, aby neudělala chybu, přestala škrtit svou dceru, pustila ji. Gervahan se opřela o levou ruku, pravou se držela za krk a zakuckala se, hlasitě dýchala, ani hlásku nevydala, ale naštěstí jí matka nezabila, ani jí nepřivodila do bezvědomí. Valide se dívala na svou dceru polekaně, že tohle dopustila, aby se to stalo. "Co chceš?" ptala se na služebnou, přestože o ní pohledem nezavadila. Služebná si odkryla pusu, nadechla, vydechla, snažila se alespoň tím uklidnit, aby mohla Sultánce říct, co měla. Přistoupila o krok dopředu. "Elena Hatun s vámi chce mluvit, má pro vás zprávu." Řekla potichu, Valide se na služebnou podívala, ta sklopila zrak k zemi, Sultána se podívala na další dvě ženy stojící vedle služebné. "Odneste mou dceru pryč z mých komnat." Přikázala Valide tónem, jakoby služebné měly vykázat zrádce. Pro Valide, ale Gervahan byla zrádcem, protože změnila pravidla, změnila svůj postoj. Služebné přistoupily k Sultánce, vzaly Sultánku za lokty, aby jí pomohly vstát, ale Sultánka se odtrhla. "Já sama." Řekla naštavěně, uraženě, nenávistně, ne na dívky, ale na svou matku, která si sedla a jen mlčky se dívala na svou dceru. Gervahan Sultán se postavila, teprve v tu chvíli se podívala na svou matku s ošklivým pohledem. "Jste v pořádku?" ptala se ustaraně služebná. "Ano, jsem." Zavrčela Gervahan. "Jděte dělat svou práci." Přikázala služebným Valide, dívky uposlechly, poklonily se Valide a odcházely pryč, jen služebná ještě zůstala. Nyní boj mezi matkou a dcerou vypukl, bylo to ale zvláštní pro Valide, ale v tuto chvíli to nebylo zvláštní Gervahan, to poznala i samotná Valide Sultán. "Již tě nechci vidět v mých komnatách, ani v tomto paláci." Řekla s klidným hlasem Valide, Gervahan se na matku jenom dívala, to v podstatě bylo jedno, co matka k ní promlouvala, důležitější bylo, co chtěla sama udělat. Sultána naklonila hlavu a změřila si opovrželivým pohledem svou dceru. "Zradila si mě, vybrala sis stranu. Když stojíš za pouhou otrokyní, která porodila tvému bratrovi dítě." "Je matkou tvých vnoučat, Defne." "Kde se v tobě bere ta drzost!!" Valide znovu prudce vstala. "Nebýt té dívky." Pohlédla Gervahan vděčně na otrokyni. "Zabila by si vlastní dceru." Řekla Gervahan. "Upřímně je mi tě líto, ty sis zvolila cestu. Mehmed ti to nedaruje." "Mehmed již za chvíli nebude o čem rozhodovat." "Jak to myslíš?! Mehmed je Sultánem, tohle by si neměla dovolovat, ani Valide!!" okřikla Gervahan Valide. "Nemluv se mnou takhle. Mehmed je jenom díky mě Vládcem a udělám cokoliv, abych se udržela na vrcholu, Gervahan. To nikdy nedokážeš pochopit a ani nechci, abys to chápala." Řekla Defne. Gervahan nevěřila svým uším, tohle matka, ať byla jakkákoliv by nikdy neřekla, ale nyní jí matka překvapila. Ať chtěla Defne nebo ne, válka sourozenců a navíc její vlastní s její dcerou začala. Gervahan se bez dalšího slova, ani poklony otočila a odcházela, služebná šla za ní. Gervahan se setkala s Elenou, ta zvedla hlavu na znamení vítězství. Gervahan se k ní zastavila, změřila si otrokyni, něco s matkou chystaly, tohle poznávala podle mimiky a hlavně očí, jenom vědět co. Elena se Gervahan poklonila. "Máme krásný den." Pronesla mile k Sultánce, ta však neodpovídala, pouze hypnotizovala služebnou pohledem, vzápětí odcházela.
Elena vstoupila do komnaty Valide Sultány držela v rukou obálku se vzkazem. Sultána seděla a tvářila se jako hromovládce, před svou bouří, mlčky pozorovala svou služebnou, Elena se poklonila. "Sultáno, někdo, ví jistě kdo, vám posíla psaní." Valide se zamračila, vstala a nedůvěřivě se na služebnou podívala. "Kdo píše?" přistoupila ke služebné blíž. "Osman." Špitla Elena. Valide se ulevilo, přikývla a natáhla ruku, služebná jí ochotně psaní podala.
Aysun se modlila, seděla na studené podlaze, služebné jí na příkaz Valide přinesly přikrývky, Valide jí ještě chtěla nechat živou. Aysun se jídla ani nedotkla. Žalářník opět odnesl jídlo zpět. "Hatun, musíš něco jíst." Pronesl k Aysun, ta dokončila modlitbu a ošklivě se na žalářníka podívala. "Valide…" "Je mi jedno co říká Valide Sultán." Skočila žalářníkovi do řeči. "Jsem tady a to znamená, že chce mou smrt." dodala nasupeně Aysun, žalářník již mlčel, jednoduše to přešel a odcházel s jídlem.
Do komnaty Gulšah Sultán přišla Gervahan, byla pod dohledem služebné, která byla svědkem vrcholu sporu mezi ní a její matkou. "Sultáno, co se stalo?" zeptala se Gulšah, prudce vstala, když viděla Sultánku pobledlou. Ruzgar zrovna přicházel spolu s Gervahan. Gulšah se na svého sluhu podívala. "Ruzgare, jako na zavolanou, prosím tě, můžeš vzít Gulbehar do knihovny." Sultánka se podívala na svou dcerku, ta dobře věděla, že s Gervahan budou řešit záležitosti, které si matka nepřeje, aby zaslechla. "Ano, maminko." Pronesla Gulbehar, vstala, poklonila se Gervahan, která předstírala alespoň před svou nevlastní sestrou, že je všechno v pořádku, Gulbehar odcházela s Ruzgarem.
Sultánky si okamžitě sednuly, Gulšah čekala, co se mohlo stát, když Sultánka vpadla do komnaty, jakoby šlo o život. Gervahan se podívala na služebnou. "Děkuji ti, můžeš jít." Řekla Sultánka směrem ke služebné, ta poslechla, poklonila se, odcházela, Gervahan se obrátila na Gulšah, která seděla po její pravici a čekala, co se stalo Sultánce, když je tak pobledlá. "Šla jsem za Valide Sultánou, ať propustí Aysun." "Čekám, že bezúspěšně. Tvá matka když si něco usmyslí, není cesty zpět." Odpověděla Gulšah. "Je to mnohem horší, zdá se, že je proti Mehmedovi, jakoby čekala na jeho pád." Řekla zoufalá Sultánka, nechtěla říct, že jí matka málem zabila, o tom se nechtěla zmínit. "Tak nakonec přece jenom měla pravdu." Vydechla Gulšah, pohlédla na zem a pak na dveře. Gervahan se podívala na Gulšah a nechápala, co tím Gulšah myslí, ta se na ní podívala, násilím polkla. "Co, kdo řekl?" "Možná, že Valide se spojila s Osmanem." Gervahan byla překvapena, lehce otevřela ústa, rty se jí zachvěly, v hlavě jí zněla ta poslední věta Gulšah. "Možná, že Valide se spojila s Osmanem." Po chvíli se vzpamatovala, již všemu rozuměla alespoň opatřením, které matka učinila poslední dobou a již tušila, odkud Elena pochází, co je vůbec zač. "To mnohé vysvětluje a je dobře, co Aysun s Daye učinily, byla to pouze ochrana a myslím, že Valide tuší, že se o tom začínají lidé v harému postupně dozvídat." "Je to, ale přece absurdní, aby Mehmedovi pomohla k trůnu a nyní pomahá Osmanovi." "Již není její loutka, Valide chtěla vládnout prostřednictvím jeho a když se dozvěděla, že syn ji ztěží řekne pravdu o státnických záležitostech a navíc jedná bez porady s ní… taky nezapomeň, že se objevila i Aysun, která má potenciál." Gervahan vyjmenovala možné důvody matčina rozhodnutí.

Mezitím v komnatě Valide se Sultánka smála, byla šťastná. Osman jí poslal zprávu o těhotenství jeho ženy Mahpeyker. "Po dlouhé době, je zde přítomno štěstí Šehzade Osmana. Jen škoda, že nemohu roznést šerbet a sladkosti." Řekla Valide. "Nevadí, příchod dítěte bude daleko bouřlivější, veselejší." Dodala Valide. Elena se usmívala. "Gratuluji vám, opět se stanete babičkou. Inshalláh, narodí se zdraví syn, z celého srdce to přeji, jak Šehzade Osmanovi, tak i Mahpeyker Sultán." Odpověděla s úsměvem služebná. "Amen." Sultána se usmála, otevřela oči a snila. Pak Valide vstala a šla ke krbu, pohlédla na služebnou. "To ano." Řekla a hodila dopis do ohně, nechtěla, aby kdokoliv se to dozvěděl, ne, když není ještě ten správný čas. Valide chvíli pozorovala plamen a obrátila se na služebnou, přistoupila k ní blíž. "Mahpeykeřino těhotenství je Alláhovo znamení, znamení změn a možného návratu, možného úspěchu." Služebná mlčela, pouze souhlasně přikývla.

Část. 44

19. prosince 2015 v 1:06 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Aysun vešla do komnaty Valide Sultány, která se již netvářila přátelsky, Valide mlčela stejně jako Aysun. Hatun k ní přistoupila a poklonila se jí, vzápětí poklekla a políbila ji ruku, kterou k ní Valide automaticky natáhla. Teprve poté, co Aysun se narovnala a o krok ustoupila, promluvila Valide. "Co tě ke mně přivádí?" "Nemohu pozdravit svou Sultánku?" odpověděla otázkou Aysun. "Mmm, tak mile se mnou hovoříš, jako by si něco chystala." "Čas ukáže všechno, vítězství i prohry." Valide se zamračila, postavila se k Aysun, ostře jí vzala za bradu. "Nezapomeň, kdo jsi, otrokyně, i přestože si matkou čtyř Sultánových synů. Nezmění se nic, nejsi totiž já." Řekla ostře Sultána. "Nedokážete skrýt city, tak, jak se to v harému sluší, Valide. Vaše slova již nejsou ostré jako dýky, vaše slova již pro mě nejsou jako oheň. Jsem kamenem, kterého nesrazíte." Odpověděla Aysun. Valide se usmála, třeba protože, nyní držela ona pomyslné Eso v rukávu. Valide svěsila ruku. "To se uvidí." Odpověděla.
Beyhan s Arifem a Jelena mlčky procházeli chodbou, dveře byly zadělané, všechno proběhlo, jak si to usmysleli. "Jestli někoho uvidíte, nezastavujte se." Pravil ženám Arif, byl mezi nimi. Zahnuli doleva, když z rohu, na konci chodby se vynořila Elena, tak, jak pronesl Agha dívkám, tak učinily, nezastavily se a dělaly, že se nic nestalo. Elena plynule pokračovala v chůzi velmi sebejistě, zastavila se před nimi. Všichni tři se také svorně zastavili. "Eleno, zdravíčko." Pronesl Arif s úsměvem. "Udělala se nám krásná modrá obloha a slunce svítí na obloze." Dodal Arif. "netušila jsem, že umíš být tak vtipný." Elena se podívala do okna. "Ale," obrátila se zpět k Aghovi. "Máš pravdu, udělalo se nám krásně." Elena se podívala na Beyhan Kalfu a Jelenu. "Neviděli jste Sultánky spolu s Máriou, nesu jim ještě vzkaz od Valide Sultány." "Ne, neviděli, možná pokud je ještě zastihneš na cestě ke kočáru." Odpověděl pohotově Arif, ženy mlčely a dělaly, že o ničem neví, pouze přikývly, aby daly Arifově odpovědi patřičnou důležitost. Elena si všechny podezíravě změřila. "Nelžeš mi?" odpověděla. "Ale co nemá?" pohoršeně se zeptal Arif. "Jsme přece, tak jako ty sluhové harému, tedy naší Haseki Defne Valide Sultán." Dodal Arif. Elena mlčela. "Děkuji za odpověď, škoda. Tak vzkaz jim jistě pošle Valide." Odpověděla Elena, obešla ty tři a odcházela. Arif si spolu s Beyhan a Anabell oddechli a odcházeli.
Daye držela v náručí Neylan s Máriou držíc pochodeň a Mahidevran nyní běžely tajnou chodbou. "Proč utíkáme?" optala se Mahidevran. "Sultáno, musíme to stihnout." "Utíkáme před osudem, Mahidevran." Pronesla smutně Daye. "Před velmi smutným osudem." Dodala. Daye měla strach, aby nezakopla a nespadla spolu s Neylan, Mahidevran běžela vedle své matky. Měla strach o matku a sestru. "Utíkej honem." Mária byla vpředu, aby Sultánky viděly na kameny a různé překážky. "Pozor, zde je schod." Pronesla udýchaně Mária. Sultánky opatrně našlapovaly.
Aysun stála před Valide Sultán. "Pokud je to poslední, co si pro dnešek chtěla říct, nechť můžeš jít." Řekla Valide. "Proč vždy se to musí zvrtnout, Valide? Nic jsem vám neudělala. Je to snad protože vám někoho připomínám?" zeptala se Aysun nevěřicně. "Vždyť jste byla spokojená s mým chováním, řekla jste mi, ať zapomenu na bolest, na všechno… Nezapomněla jsem, Valide, ale přijala jsem vaši víru, vaši kulturu, vše na co je tato říše zvyklá." Valide změnila výraz. "Možná mi někoho připomínáš, ale nyní nehraje roli náš spor." Aysun se navenek tvářila překvapeně, ale nyní věděla, o co jde. Jde o Osmana s Mehmedem, jejich válka, která jistě vypukne a Valide se rozhodla pro stranu, viditelně to Aysun, byť nevědomě, naznačila. "Sultáno." Aysun se poklonila Sultánce a odcházela.
Gulšah Sultán vešla do své komnaty. "Kde je Gulbehar?" rozhlížela se Sultánka po komnatě. "Je s Ruzgarem Aghou v knihovně. Sultánka si přála číst, vzdělávat." Gulšah si šla sednout. "Proč nejsi s nimi?" "Ruzgar si přál, abych tu byla, kdybyste se vrátila a oznámila vám, kde nyní jsou." Odpověděla služebná. "Dobře, děkuji ti." Gulšah se chytla za krk. "Nějak mi vyschlo v krku, prosím, přines mi pití." Přikázala Sultánka. "Jistě, Sultáno." Řekla služebná a s poklonou a odcházela pro pití.
Aysun byla ve své komnatě, procházela se nervózně sem a tam, jako lev v kleci. Když v tom přišla Jelena. Aysun se zastavila, obrátila se k ní, přistoupila blíž. "Jako na zavolanou. Máš něco?" "Psaní jistě dorazí za měsíc, ale Sultánky jsou nyní tam, kde mají být." "Ještě štěstí, že vás nikdo nechytil, doufám, že si hlídala poctivě, Jeleno." Pravila Aysun nedůvěřivě. " Da Sultána." Odpověděla Jelena, jakmile dořekla odpověď, zarazila se a dodala. "Jako byste tam byla a omlouvám se, vím, že bych takhle mluvit neměla." "Ruštinu ovládám, u mě nevadí, že jí používáš, byl to rodný jazyk mé matky." Odpověděla Aysun. "A taky se tak jmenovala, jak ty. Jelena." Dodala Aysun, zesmutněla, otrokyně to zpozorovala, sledovala svou paní, byla připravená ji vyslechnout, nějak pomoci. "Není vám něco, Sultánko." "Net." Odpověděla Aysun se smutným úsměvem. "Ja dumaju, što by ty mogla se mnoj na pragulku." Řekla Aysun. "Spasiba, maja gralovna." Řekla služebná, poklekla k paní, vzala jí ruku a políbila jí. Aysun jí hned vytrhla ruku a postavila jí. "Klaníš se, líbáš ruce." Teprve nyní si Aysun povšimla dívčiny určité podoby s její matkou, jakoby matka tuto dívku poslala, do tohoto paláce. Aysun přeběhl mráz po zádech. "Sultáno." Jelena byla vystrašená, Aysun najednou zbledla. "To nic," Aysun se usmála, aby zahnala starost mladé dívky. "Tak půjdeme?" optala se Aysun, která se pomalu vzpamatovávala.
Elena procházela chodbou, měla jasný záměr, hodlala to tak učinit. Mahpeyker Sultán si zrovna česala vlasy před zrcadlem. Když v tom se jí udělalo nevolno. Esmahan vešla do komnaty. "Sultáno, Šehzade Osman vás očekává." Řekla s úsměvem služebná, když v tom se zarazila, jakmile spatřila pobledlou Sultánčinu tvář. "Co si přeje?" slyšela se z dálky Mahpeyker. "Chce vás vidět." Odpověděla služebná, již mírně řečeno vyvedená z rovnováhy, vystrašená. "Sultáno, děje se něco? Je vám něco?" optala se ustaraně služebná. Mahpeyker se dívala na svou služebnou. Služebná se ještě více lekla. "Sultáno!" vykřikla Esmahan a přiběhla k Sultánce blíž. "Ne, nic mi není!" vykřikla slabě Sultánka. "Zvedni mě jenom." Dodala, Esmahan ji vzala ruku, omotala si ji kolem krku a zvedla jí. "Teď mě pusť." "Ale, Sultánko." "Pusť mě, již to zvládnu." Řekla tvrdě Mahpeyker. Služebná jí poslechla, Mahpeyker vrávoravě udělala dva kroky, pak se jí podlomily nohy a padla na zem. Jenom zaslyšela vzdáleně polekaný hlas své služebné, cítila její ruce. Mahpeyker pak pohltila tma.
Daye a Mária s holčičkami byly v polovině cesty. "Ještě minimálně tři kilometry, Sultáno a budeme sedět v kočáře." "Již nemohu." odpověděla Sultána celá zpocená, špinavá, pořád ještě nesla malou Neylan. "Musíme ještě běžet. Je zázrak, že jsme to daly, takovou dálku. Nyní musíme běžet jako život." "Já vím." Odpověděla Sultánka. Dvě ženy se rozběhly a s ještě větším nasazením, každá minuta byla v tuto chvíli velmi drahá, nyní byla otázka krátkého času, než se to Valide dozví a vynese po nich pátrání. V té době musí být aspoň na cestě kočárem. Daye měla pochyby, jestli to vůbec ženy stihnout.
Elena se na chodbě potkala s Aysun a Jelenou, se kterou se předtím viděla s Arifem a Beyhan. Eleně to již bylo jasné, něco všichni tři tajili, ale nyní to nechtěla dávat najevo před Aysun Hatun. Ta se usmála a zastavila se před Elenou, zadržela jí a přitáhla jí k sobě. "Ach, omlouvám se." Řekla Elena a poklonila "Sultáno." "Eleno, jsi jak vítr, vždy se objevíš, tam, kde ti to prospívá viď? Hlavně opatruj naši Valide. Slyšela jsem, že již máš poskytnuté místo Kalfy harému." Aysun si změřila dívku od pasu dolů. "Gratuluji ti, jsi velmi talentovaná." "To vy taky, potvrdit si místo v harému je především o silné osobnosti, silného ducha." Elena za tímhle spíše hledala zisk, než upřímnou nákladnost k této ženě, navíc nebyla, ani právoplatnou manželkou Sultána, tudíž byla pořád o stupínek níž. "Jdeme se projít na zahradu. Nechceš se k nám připojit?" optala se Aysun. "Nezlobte se, ale mám povinnosti, které je třeba splnit." Aysun mlčela, pouze přikývla, vzápětí se nadechla. "To je moc dobře, komfort Valide a celého harému. Slyšela jsem však, že máš roztržky s naší Kaye Kadin." Zněl provokativní hlas, i když Aysun věděla, že to Eleně vynese další kladné body navíc, když způsobí její osobě nějakou nehodu, Aysun docházelo, že dost možná, je tohle právě jeden z úkolů, které měla Elena splnit. "Roztržky v harému jsou vždy na denním pořádku, ale Kaya Kadin je velká dáma, nemám s ní problém. To vy taky musíte znát, vaše hádky a otevřené nepřátelství mezi vámi a Daye Sultán jsou již legendami. A ještě něco… Upřímnou soustrast." Pronesla smutně Elena, tím otevírala ránu po smrti Yahyi. Aysun to, ale nevyvedlo z míry, i možná přesto, že v hloubi duše řádila bouře smutku a vzteku. To však mistrně ovládla. "Je milé, že máš takovou péči, děkuji." Odpověděla Aysun. Elena bez dalšího slova se poklonila a odcházela. Aysun pokračovala v chůzi, Elena se v polovině zastavila a otočila se ještě k Aysun, ta však byla již pryč. Elena na chvíli zauvažovala, jestli to nebyl manévr, ale pak se otočila a odcházela.
Valide Sultán zrovna vycházela ze své komnaty, dnes podruhé se opírala o zábradlí, zrovna vycházela Aysun s Jelenou, mířily ven, Valide se na ni zamračila, ale Aysun jí nevěnovala žádnou pozoronost, přestože Validin pohled Aysun cítila. Valide šla dolů, zahnula doleva a mířila ke schodišti, sešla schody a mířila do síně harému, služebné přiskočily a šly s ní. Jeden z Aghů zvolal "Pozor! Haseki Defne Valide Sultán Hazetleri!", dívky se seřadily a poklonily se Valide Sultáně, ta vznešeně přistoupila k bráně a prohlížela si harém, dívky hleděly k zemi. Valide připadal tento klid zvláštní, Aysun šla ven, Daye odjela do Edirne, jakoby se něco chystalo, tohle Valide najednou děsilo, nyní, ale nikdo nezpozoroval pocity Valide Sultány, to ne, Valide uměla stejně tak jako Daye, nebo kterákoliv jiná žena v harému skrýt city, svázat je v srdci a nepouštět, toto byla jediná rada, jak přežít v harému, v tomto pekelném místě, které se časem, díky zkušenostem, silné osobnosti a možné pomoci, změnit v ráj na zemi, nebo dokonce i domovem mnohých dívek, ať jako otrokyním, favoritkám, nebo Sultánkám. "Uspořádejte oslavu." Přikázala Aghům a Kalfám Valide Sultán, pak se obrátila k ženám. "Sultán bojuje ve válce, ale my si zasloužíme netrpět, ale i radovat." Valide věděla, že říká, to, coby neměla říkat, pokaždé se vlastně modlila za život Mehmeda, Osmana, nyní vztah mezi Mehmedem a Valide byl v bodě mrazu, Valide za to obviňovala především Aysun. Dívky rozkaz Valide mile překvapil, ale v mnohým to vrtalo hlavou. Každá dívka se musela chtě nechtě pomodlit za duše vojáků a především Sultána. Nyní chtěla Valide uspořádat zábavu. Valide se podívala na dívky, rozhlížela se, byla potěšena, nebo tak aspoň vypadala a bez dalšího slova odcházela, šla někam jinam, než do přijímací místnosti, kde je po celý den, někdy sama, pohlcená osamoceným životem.
Elena procházela chodbou, když v tom si něco uvědomila, rychle se rozběhla, zastavila se, až u dveří přijímací místnosti, není to ani tak dlouho, co Daye Sultán odjížděla. "Chci mluvit s Valide Sultán, je to nutné!" křikla po služebné Elena. Služebná se obrátila na Elenu. "před chvíli šla pryč, byla v síni harému, nyní netuším, kde šla." Odpověděla jí služebná se zamračeným výrazem. Elena ani nepoděkovala a rozběhla se za Valide, Kaya Elenu mlčky pozorovala.
Daye s Máriou již byly unavené. "Jak jsme to včera mohli všichni dokázat?"optala se ohromeně Sultánka. "No, to by mě taky zajímalo." Odpověděla, spíše si pro sebe Mária, v tom uviděli blížící se pochodeň. Byl to jeden z věrných přátel Arifa Aghy, které je měl, nejenom v paláci. "Vy jste Daye Sultán? Je to tak?" "Ano, jsem to já." Odpověděla vystrašeně Daye a držela dvě dívky pevně. "Jsem Singismund, přítel Arifa Aghy. Zdá se mi, že jste zabloudily, Arif zná zkratky, proto se vám to včera podařilo. Nyní pojďte rychle za mnou. Musíte se včas dostat na světlo." Řekl Singismund, vzápětí se otočil a již šel, Daye s Máriou na sebe pohlédly, nezbývalo jim, než neznámého muže poslechnout.
Sultánka zrovna vyházela do komnaty regenta říše Misha aľ Pašu, Elena se zrovna na tuto scénu dívala, byla udýchaná. Nezbývalo jí, než počkat. Valide vstoupila do komnaty, stráže za ní zavřely dveře. Misha aľ Paša vstala od stolu a přicházel k Valide, Sultánka mu podávala ruku, kterou Paša políbil. "Zdravím, Vás Sultánko." Řekl s poklonou Paša, vzhlédl k Sultánce a díval se na ni. Čekal důvod její návštěvy. Valide ruku svěsila, vzápětí si ruce spojila a narovnala se. "Také tak, Pašo. Jaká je situace v říši? Doufám, že se jí i za nepřítomnosti Mehmeda daří, i když…" Valide zauvažovala. "Válka jistě naší říšské pokladně nepřispívá." Zvýšil jsem daně, ale tak, aby lidé nestrádali, obchody kvetou. Dokonce každý den projednávám záležitosti, aby lidé byli spokojení. O důležitých věcech však jednám s Vládcem, přestože odpověď přichází později. Daleko později." Odpověděl s úsměvem Paša, lhal Valide, Paša dobře věděl, že se Sultán vrací do sídla říše. "Slyšela jsem však, že Pašové nejsou spokojeni, s tvou vládou, že jsi pouhým eunuchem." Pronesla Valide škodolibě, což Paša zpozoroval. "Nicméně, jsem ráda, že regentem jsi ty a ne Mustafa Paša." "Ano, byly prý určité neshody mezi vámi." "Tady se snad nic neutají." "To ne, jistě, i když je to podivné, s čtyřmi tisíci lidmi přebývající v tomto paláci." "To ano, ale jsem i přesto ráda." Misha aľovi bylo podivné proč Valide zrovna nyní se zajímá o politické situaci za nepřítomnosti jejího syna, tím zrovna nevědomky potvrdila Aysuniné i Dayiné úvahy o Valide Sultány.
V zakázané části se zrovna Mahpeyker probírala, vedle ní zrovna seděla Esmahan a držela jí za ruku, svou paní měla nesmírně ráda, Sultánka jí totiž několikrát zachránila život a postupně se stávala její věrnou služebnou. "Sultánko…" řekla Esmahan. Mahpeyker se probírala a její hlas vnímala. Podívala se na Esmahan. "Esmahan…" Sultánka chtěla vstát, ale služebná jí v tom zabránila. "Sultánko, zůstaňte ležet." "Nic to nebylo, prosím tě, nic mi není, tak mi dovol laskavě vstát," "Ne, Sultánko." Mahpeyker se vražedně podívala na svou služebnou, nevěřila svým očím. "Co prosím?" řekla nasupeně Sultánka. "Sultánko, nezlobte se, ale Šehzade Osman mi to přikázal." "Kde je? Chci si s ním promluvit." Řekla Sultánka. "Není třeba, jsem tady." Pronesl Šehzade Osman ve dveřích. Esmahan se poklonila, Osman se na ni podíval. "Můžeš jít." "Jak poroučíte." Esmahan se poklonila a odcházela. "Můžeš mi něco vysvětlit?" optala se Mahpeyker. "Mohu, Mahpeyker." Odpověděl Osman, jeho výraz byl neurčitý, nedalo se z něho vyčíst, šel ke své ženě, posadil se vedle ní na postel. "Přišlo znamení." "Jaké?" Osman neodpovídal, mlčel, změřil si ženu pohledem, ta byla stále nervóznější. Je snad nemocná? Jeho tvář nebyla smutná, ani šťastná. Osman políbil svou ženu na čelo, odtáhl se od ní. "Jsi těhotná." Řekl s úsměvem. Mahpeyker si oddechla a začala se smát spolu s Osmanem.
Valide Sultán konečně vyšla z komnat Paši, když v tom přiběhla Elena, rychle se poklonila. "Sultáno, musím vám něco říct." " Co se děje, Eleno?" "Pojďte se mnou." Řekla Elena, Valide rychle šla, Elena hned šla za Sultánkou.
Elena otevřela komnatu Daye Sultán. Valide vyšla a nevěřila vlastním očím. "Všichni jsou pryč, vaši vnuci jsou pryč. Sledovala jsem Sultánku s její služebnou a dcerkou, ale zmizely mi, zřejmě šly tajnou chodbou." Valide začalo najednou všechno zapadat. "Musím…musíme…" nedořekla větu, vyšla na chodbu a spatřila učitele svých vnuků Nathana Erbusse. "Sultánko" poklonil se. "Nemáš učit Šehzade?" optala se Valide zamračeně. Učitel vzhlédl na Sultánku s nechápavým pohledem. "Ne, Sultánko. Dneska mají Šehzadové volné dny. Daye Sultán spolu s Aysun to tak nařídily." "Obě!" řekla Valide ohromeně. "Ano, Sultánko." Valide již začalo všechno docházet. "Děkuji." A odcházela rychle do své přijímací místnosti. "Nechť pošlou jednotku, ať najdou Sultánku, má být na cestě do Edirne a pokud jí tam nenajdou, ať prohledají celou říši!" přikázala rozčílená Valide Eleně. Sultánka se ještě k Eleně otočila, ta se zastavila a čekala instrukce. "Prostuduj taky tajné chodby, možnosti, kde by mohly proklouznout. Hlavně ať je přivedou zdravé do paláce, patří mě. Jenom mě." Dodala potichu Valide, byla pevně rozhodnutá popravit Daye, ta u ní ztratila veškerou cenu a vůbec důvěru, že ji neuposlechla, nepřišlo jí však na mysl, proč neodjela Aysun, která tu zůstala. Najednou zauvažovala, což služebná zpozorovala "Sultánko?" "Ne, neptej se a udělej, co jsem ti řekla." Odpověděla Valide podrážděně. "Ano, Sultánko." Elena se poklonila a odcházela. Valide mířila do komnaty Aysun. Sultána věděla s jistotou, že Aysun odešla na zahradu sama pouze v doprovodu své služebné, takže by děti měly být ve společnosti jiné služebné. Valide otevřela dveře, ale uviděla prázdnou komnatu, ani tu nebyla dcerka Neylan. Valide se rozzuřila, rychle odcházela.
Mezi tím černí jezdci vyjížděli z paláce, rozdělili se, jedna skupina jela do Edirne, další pročesávali cestu do Edirne, případně vesnice, kde by se mohly ukrýt, další pročesávali Istanbul. Elena s jednou Kalfou a Aghou prohledávali tajné chodby. V té době již Daye, Mária a Mahidevran a Neylan odjížděly. Kočí koně hnal, byli to rychlé koně, projížděli zrovna cestou, kde černí jezdci pravděpodobně nejeli. Měly obrovské štěstí.
Safia s Mahmudem a Suleymanem zrovna přijížděli do vesnice za Amasiyi. Cestovali polovinu dne, kočí hnal koně velmi rychle, všechno totiž obstaral Arif, na to byl odborníkem a znalcem. Uměl sehnat lidi a vše důkladně zorganozivat, tak, aby ostatní to nezpozorovali, nebo alespoň ne hned a navíc kočí znal dobře zkratky, díky kterým byli tam, kde nyní jsou. "Proč nejedeme do Amasyie?" "Protože je to pořád místo, kde by nás mohli hledat, Mahmude." Suleymanovi to začalo docházet." "Oni nás zabijí?" optal se. Safia se vyděsila logiky a vůbec toho, že to mohlo tak malého dítěti dojít. "Nebojte se." Uklidňovala je. "Nechtějí nás zabít, jenom si uděláme výlet po říši." "Nenamlouvej nám nic, Safio." odpověděl Mahmud a smutně se podíval po krajině, která plynula.
Aysun se vracela, když v tom jí zadrželi stráže. "Co to má znamenat!" "Ty víš co!!!" zařvala Valide, která stála opodál. Aysun hned věděla, o co jde. "Odveďte ji do žaláře!" přikázala Valide. "Jeleno, nesnaž se." Řekla Aysun, která již věděla, že Jelena chce svou paní ochránit.
Aysun dopadla na tvrdou, studenou podlahu žaláře. Otočila se k dobře známé siluetě postavy Valide Sultány, ta k ní přistoupila. "Kde jsou tvé a Dayiné děti?!" Valide chytla Aysun za vlasy, Aysun měla co dělat, aby neřvala z plných plic, tak jak si to tahle žena přála. "Tam kde jste si nepřála, aby byly." Odpověděla Aysun. Valide jí vrazila tak silnou facku, až Aysun vytekla krev z úst. "Nečekala jsem, že vy dvě se spojíte. Obě však za to zaplatíte vysokou cenu!" Valide vstala a odcházela. Aysun chtěla ještě chvíli žít, proto neřekla ani slovo o Osmanovi, věděla, že by jí Valide v tuto chvíli zabila, kdyby o tom jenom jedno slovo řekla. Aysun se otočila k Valide, rukama se opírala o podlahu, viděla, jak dveře cely se za Valide zavřely.

Část 43.

19. prosince 2015 v 1:05 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Valide seděla před zrcadlem, zrovna jí komorná nasazovala korunku s červenými rubíny. Defne Sultán vypadala velkolepě, vznešeně a taky se tak cítila. Měla na sobě červené šaty, zlatem pošitými, k tomu vestičku stejného vzoru a barvy. Přistoupila ke dveřím a služebná je otevřela. Valide šla chodbou, obrátila se k harému, opřela se o zábradlí a spokojeně si prohlížela harém, dívky, které se smály, jiné odcházely ven. Ani si nevšimly obličeje své královny, své Sultánky. Elena se zrovna v té chvíli procházela, podívala se na Valide Sultánu, opírající se o zábradlí, ta dívka snad měla šestý smysl. Dívka sklopila zrak a s úsměvem se poklonila své paní. Valide ji úsměv oplatila, Elena vzhlédla k Sultánce, dívka však ucítila pohled zdola, otočila se a pohlédla na Kayu Kadin, která stála před branou harému. Kaya na Sultánu pohlédla a rovněž se jí poklonila. Sultánka se zamračila, cítila určitou rivalitu mezi ní a Elenou, která si čím dále více získávala důvěru Sultánky, kdežto u Kayi to značně upadalo, Valide měla jistý pocit, že nad harémem nevládne ona, ale někdo jiný. Chtěla se té osoby za každou cenu zbavit, to díky ní ta růže, kterou harém by za jiných podmínek rozsekal, díky danému člověku kvetla, ale nyní nechtěla nic řešit, jednoduše se otočila a odcházela do přijímací místnosti. Sedla si způsobně a přemýšlela. Nikdo, ani Daye za ni nepřišel. Nikdo totiž o prohřešku dvou osudových žen Sultána Mehmeda nevěděl, kromě lidí, kteří se k tomuto činu připojili. Valide si sedla, služebná k ní přistoupila, v rukou držela podnos, kde měla šálek čaje, tak, jak to měla Valide ráda, Sultána si šálek vzala a napila se. Mezi říší byli obchody, dovozy zboží, které říši značně chyběly, díky cestám, ať již obchodním či bitevním, přicházelo plno květin, vzácných hornin a například čajových lístků. Tento čaj byl z říše vycházejícího slunce. Valide si ho hned po prvním doušku zamilovala a od té doby ho pila každý den.
Aysun česala vlásky své malé Sultánce, Neylan byla smutná. "Nebuď smutná, zlatíčko. Jsi mé slunce a měsíc, část mé duše." Dcerka se k mamince otočila, Aysun se smutně usmála a objala svou holčičku, dobře věděla proč tomu tak je. Do komnaty zrovna vstoupil Arif Agha spolu s Beyhan Kalfou. "Sultánko." Poklonili se svorně oba, Aysun k nim vzhlédla, pohlédla na svou holčičku.
Mária byla v šoku, když neviděla Šehzade ležet ve svých postelích, Sultána byla na její vkus až moc klidná, i když uvnitř zrovna nebyla. "Sultáno, kde jsou vaši synové?" "V bezpečí Mário, nějakou dobu zde nebudou. Kde si byla minulou noc?" optala se tvrdě Sultánka. "Byla jsem v síni harému, Valide Sultána mě pověřila službou." Odpověděla služebná. Sultánka se zarazila. "Proč tobě?" "Chtěla jsem se vetřít a navíc poprosila jsem o to Valide, jelikož Kalfy byly již proti, chtěly taky spát. Valide se bojí vzpoury." "Takhle nemluv." Odpověděla Sultánka. "Jestli mluvíš pravdu, pak je vše v pořádku." Mária však pravdu nemluvila, byla sice v harému, ale nedržela hlídku, nýbrž pátrala, i ona chtěla přijít věcem na kloub a na vlastní pěst. Jen co viděla, bylo, jak Elena otvírá tajemnou chodbu Valide Sultáně. Mária skládala věci, když v tom se chtěla vrátit k záležitosti. "Nesplnila jste rozkaz Valide." Daye se na ni podívala s úsměvem. "Sbal mi věci, okamžitě odjíždíme." Přikázala pevně Daye. "Prosím?" "Ano, sbal nám věci, ty šaty, které máš v rukách, mi taky přibal." Mária se obrátila k Sultánce, chtěla něco říct, ale Sultánka vyštěkla, "No tak!" "Ano, Sultáno." Řekla služebná a okamžitě se vrátila k balení.
Gulšah Sultán zrovna vycházela ze své komnaty a šla za Aysun Hatun, přemýšlela neustále o tom, co Aysun má v plánu společně s Daye Sultán. Sultánka se služebnou za zády zahnula doprava a již viděla na dveře Aysuniné komnaty. Zaklepala na dveře, Aysun zrovna seděla a plakala. "Dále." Řekla Aysun, aniž by se na dveře podívala, rychle si otřela slzy. Do komnaty vešla Gulšah, usmála, přistoupila blíž k Aysun, když v tom si povšimla červených očí od pláče. "Aysun děje se něco?" Sultánka rychle přistoupila k mladé ženě a vzala Aysun za ruku. "No, tak co je s tebou?" v tom se Sultánka zarazila, neviděla zde její služebnou Safiu, ani chlapce, Sultánka tázavě pohlédla na Aysun. "Kde jsou?" "Snad v bezpečí." Odpověděla Aysun plná strachu, čekala na dopis od své služebné, jistě putovali daleko, kde by Valide na ně nepřišla, ale po říši je plno stráží a lidu spolupracujícího právě s Osmanem, což Aysun děsilo, ale jinou možnost neměla. Sultánka pustila Aysuninu ruku a ustoupila o krok dozadu. Její šok se vzápětí změnil v hněv. "Zmrazil se ti snad mozek?! Křikla Sultánka. "Valide Sultána na to jistě přijde a co hůř, popraví tě, syny ti dovleče tady a již se s tebou nesetkají. Sice Safii věřím, ale jak tě to vůbec mohlo napadnout? Venku jim hrozí hrdlořezové, lupiči." "Ale z paláce Osman." Řekla Aysun, popotáhla si a otřela si slzy, na ruku se podívala, vzápětí jí svěsila a zpět se podívala na Gulšah. Sultánka otevřela pusu, byla v šoku. "Co prosím?" "Osman je v paláci." Odpověděla Aysun. "Osman byl vždy v paláci, Mehmed s Valide ho dali do zakázané části, aby ho uchránili před hněvem Sultána Ahmeda. Vždyť to dobře víš." "Jak to víte? Podle všeho v té době jste již byla matkou syna a dcerky Vládce a také jeho právoplatnou manželkou." "Měla jsem a mám vždy velmi důvěryhodné zdroje informací, Aysun. Tohle je však minulost, Osman není nebezpečí. Nemá důvod rozpoutat válku a Valide rozhodně by tohle nedovolila." Tím Sultánka nechtěla uklidnit Aysun, ale spíše sebe, v hloubi duše věděla, že Aysun v tuto chvíli udělala dobře. "Mehmed ho chtěl popravit." Gulšah vytřeštila oči, zrovna tohle by si nepomyslela, že by Mehmed toho byl schopen, když před lety Osmana spolu s matkou zachránil. "Tomu nevěřím. Proč by to dělal?" Odpověděla Sultánka, vzala se za hrudník, z takových zpráv se jí začalo dělat nevolno, ale chtěla to zahnat. "Sultáno." Řekla s obavou Aysun a rychle přistoupila k Sultánce. "To nic, jenom si musím sednout." Odpověděla klidně Sultánka a obě se posadily. Aysun se smutně podívala na Sultánku, Gulšah se podívala na Aysun. "Jenom mi to dopověz." Řekla vlídně. "To on totiž zabil Sultána Ahmeda, to on chce nyní svrhnout z trůnu Mehmeda." Pokračovala Aysun, Gulšah zavřela oči a nadechla se a vydechla, otevřela oči, Sultánka pohlédla na Aysun vážně. "To co mi říkáš, jsou zlé zprávy a pokud je to tak, zřejmě je dobře, že jsi to tak učinila, ale pokud ne, tak budeš mít velké problémy s Mehmedem a jeho matkou." Odpověděla Gulšah a násilím polkla. "Je tomu skutečně tak, dokonce i synové Daye Sultán jsou pryč." "Tak tohle byla záležitost, kvůli, které jste se sešly?" Aysun se smutně usmála. "Budu hádat… Ruzgar nás viděl." Odpověděla Aysun, nebyla rozčílená, ale malinko se zarazila, ptala se sama sebe, jestli náhodou je neviděl ještě někdo neoprávněný, než jen Ruzgar. Sultánka to zpozorovala. "Nad čím dumáš?" "Nad tím, jestli nás nespatřil ještě někdo jiný, než Ruzgar." "Ruzgar je jako vítr, již nikdo vás jistě neviděl, a pokud ano, řekl by mi to a já bych to řekla tobě. Navíc by ho jistě zadržel, je přece i tvým služebníkem, sama jsem mu řekla, aby i tobě pomáhal. Neboj se, on dosáhl svého jména, jde možná cítit, ale nechytí ho." Odpověděla Gulšah s naději v hlase.
Děti se kymácely, projížděli zrovna hrbolatou cestou, kočár byl prostý, neměl známku toho, že by v něm byl vzácný náklad. Safia držíc v náručí Mustafu, který spal po probdělé noci, kdy myslel na maminku, se dívala na smutného Mahmuda. "Nebojte se, Šehzade. Určitě uvidíte svou maminku." "Proč nás poslala pryč? Už nás nechce?" "Neposlala vás pryč, protože vás nechce, ale kvůli vašemu bezpečí, protože jste jejími poklady a má vás moc ráda. Uvidíte maminku. To vám slibuji." Odpověděla Safia konejšivě. Chtěla dodat hnědovlasému a modrookému Šehzadovi sílu a odvahu, ale hlavně naději.
"Sultáno, budu muset již jít. Mám jednu záležitost, kterou chci vyřešit." "Budu hádat, jedná se o odjezdu Neylan." "Ano, Sultáno." V tom Aysun něco napadlo. "Co, aby s ní odjela Gulbehar. Má jí neskonale ráda, budou snášet cestu snáz." Řekla s nadějí v hlase Aysun. "Kdo s nimi jede." "Daye Sultán, jede s Mahidevran i se svou služebnou. Valide jim svolila odjezd." "Ovšem ne se syny." Skočila ji do řeči Sultánka. "Chápu. Sultánka si povzdechla. "Kdyby má dcerka byla nebezpečí pro Defne, byla by již dávno mrtvá. Chci být s ní, ale ty si udělala dobře. Nechci ti vehnat strach do tvého srdce, ale musím ti to říct. Krev tvé dcerky by byla pro ně patřičná útěcha." Aysun nechtěla brečet, pláč potlačovala. "Budu muset jít, vše je totiž již přichystané." "Dobře." Aysun vstala, ještě se obrátila ke Gulšah, která pořád seděla a přikývla Aysun.
Daye Sultán předstoupila před Valide Sultánou spolu s Máriou i Mahidevran, Valide zrovna četla svitky, až když k ní snacha s vnučkou přistoupily blíž, vzhlédla k nim. "Sultáno." Poklonila se Daye, Mahidevran to nevydržela a vrhla se na babičku. "Babičko!" vyjekla radostí a přiběhla Mahidevran k babičce a objala ji. Valide svitky spadly na zem, služebná je okamžitě posbírala. "Dej mi to na stůl." Přikázala Valide služebné. "Mahidevran." Valide pohladila vnučku po vlasech a pohlédla na Dayinu tvář, její city se nedaly vyčíst, byla jako kámen. Bez citů, bez pláče. Valide s Mahidevran se odtáhly, Valide si prohlídla svou vnučku. Valide věděla, že je nějakou dobu neuvidí. "Sultáno, jenom jsme se s Mahidevran přišly rozloučit, odjíždíme do Edirne." Valide pohladila vnučku a pohlédla na snachu. "Výborně, to jsem chtěla navrhnout, služebnictvo bude připravené." "Odvoz jsem zajistila, Sultáno, pokud to nevadí." "Ovšem, že to nevadí, nějak jsem ti do toho nechtěla zasahovat." Mahidevran se usmívala, nechtěla mluvit, maminka ji pravila cestou do komnaty Valide Sultán, aby pomlčela o svých bratrech. Daye se podívala na dcerku. "Mahidevran, běž s Máriou, ještě si chci s Valide popovídat." "Ale." Chtěla dcerka opomenout, Daye se zatvářila přísně, aby dala svým slovům váhu. Valide se zarazila, nad pohledem Daye, měla divné tušení, které však chtěla potlačit, pohlédla mile na vnučku, "Běž Mahidevran, musíš poslouchat matku." Řekla Valide. "Jak poroučíte, babičko." Mahidevran se poklonila a odcházela, Daye se dívala na Valide, ta ke snaše vzhlédla a pozorovala ji stejně tak, jako Daye. Mária čekala na Sultánky na chodbě, vyšla Mahidevran Sultán, přistoupila ke služebné. "Máme již jít." Řekla, služebná pouze přikývla a odcházela spolu s Mahidevran. "Stejně nechápu, proč ses rozhodla odjet." "Chtěla jsem se podívat do Edirne, tak dlouho jsem tam nebyla, s tím místem mě pojí krásné vzpomínky." Odpověděla s úsměvem Daye, člověk by pohledem určil její klid, její normální chování, uvnitř však byla bouře, tisíc myšlenek a strach, strach o své syny, strach z Valide Sultány, věděla, že se to Valide jistě dozví, po jejím odchodu zjistí její velkou lež, vytvoří se propast, kterou nepřeskočí a v ní ztratí na dobro její důvěru, jenže Valide zklamala i Daye. "Co Šehzade, proč si mi je nepřinesla?" "Rozloučila jsem se s nimi. Nyní jsou s Efsun ve své komnatě, hrají si. Za chvíli totiž, Suleyman půjde do školy, tak aby si kluci pohráli, již to čeká. Škola šermu, jazyků." Odpověděla Daye. "Čím dřív začneme, tím lépe pro říši, která potřebuje schopného vládce a především loajálního ke své rodině." "Inshallah, vrátí se nám Mehmed zdravý, silnější s novým územím." Valide to maličko zaskočilo, ale nahlas odpověděla. "Amen, Daye." Daye se poklonila se slovy, "Již musím jít, Sultáno. Mária s Mahidevran na mě jistě čekají." "Ovšem." Valide vstala a přišla k Daye, objaly se, Daye se začala strachovat, hrdlo se sevřelo, pak se odtáhly, Valide se na podívala na Daye s úsměvem. Daye jí usměv oplatila, poklonila se a odcházela, Valide stála a dívala se na svou snachu. Daye zaklepala, služebné otevřely a bez dalšího slova či pohledu zpět odcházela, pak se za ní otevřely dveře. Valide se posadila a uvažovala nad Daye a Mahidevran, Sultánka si povzdechla. Daye zrychlovala svůj krok, spatřily jí Eleniny oči, jak odchází za svou dcerkou a Máriou, které čekaly, Sultánka vzala Mahidevran za ruku a odcházely spěšným krokem. Eleně to bylo podezřelé a tak je sledovala, Mária však vycítila, že je někdo sleduje. Sultánka se služebnou zahnuly nečekaně doprava, Elena přistoupila rychle, když zabočila doprava, tak jako Sultánky s Máriou, zarazila se, místo odcházejících třech postav, neviděla nic, jenom prázdnou chodbu.
Mezitím Aysun zrovna přicházela ke dveřím Valide Sultány. "Ohlaš mě prosím Valide Sultáně." Řekla ke služebné, stojící vpravo. "Ano, Hatun." Odpověděla služebná s úklonou a odcházela do komnaty Valide.
U skrytých dveří na Daye čekal Arif Agha, držíc za ruku malou Neylan Sultán, Agha byl již nedočkavý, zde stála i Jelena, dívka, která byla služebná Aysun a částečně zastupovala Safiu za její nepřítomnosti. Beyhan s Jelenou sledovaly okolí. Zrovna Sultánky se služebnou vycházely. "Honem, honem, honem." Pronesl Arif tiše a živě gestikuloval. "Díky Arife, vyřiď to i Aysun." Odpověděla rychle Sultánka a spolu s dcerkou a Máriou odcházely tajnou chodbou, tak jako včera večer, ale nyní samy, bylo by to příliš nápadné a riskantní. Daye vzpomínala na rozhovor s Aysun. "Nezůstaneš tu Daye, ani s Mahidevran." Daye se vystrašeně podívala na Aysun. Ještě než odešly do svých komnat, tak spolu vedly rozhovor. "A co ty?" "Jedna oběť neuškodí, ale jedná z nás, tu musí zůstat." "Valide bude zuřit, popraví tě, i tvou dceru a bude jí to jedno." "Naši synové jsou doufám v pořádku a i ty budeš se svou dcerkou, jenom se budeš přece držet svého plánu, odjet do Edirne. Valide to nebude podezřelé, jistěže dostane vztek, hlavní je, že tu nebudou děti." "A co Neylan?" Daye něco napadlo. "Ať jde i se mnou." Aysun byla zaskočena. "Bude v těch nejlepších rukách, Aysun, nemusíš se bát." "Pořád mám v hlavě smrt Yahyi, Daye. To nesmažeš, ale alespoň to z malé části odčiníš." Řekla Aysun smutně. "Odejdeš ale tak, jak naši synové tuto noc." Daye se s touto vzpomínkou dívala na malou Neylan.

Část 42.

9. prosince 2015 v 22:27 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Gulšah se otočila zpět ke kočáru, stála a položila si ruku k hrudi, měla pocit, jakoby ji srdce mělo za chvíli prasknout. Arif se díval neustále na chlapce, který nyní přicházel k ženě, která ho s láskou vychovávala, chlapec neměl ponětí, že v žilách mu koluje krev dynastie. Sultánce přejel mráz po zádech. "Takže ví to jenom Beyhan?" "Ano, Sultánko." Arif se podíval na Sultánku, která stála zády k němu. Arif k ní přiskočil a chytil jí za ruku, nebýt jeho Sultánka by jistě upadla. "Proč si mi to neřekl, ušetřil by si mi trápení." Řekla Sultánka a pohlédla na eunucha. "Nechtěl jsem vašeho syna ohrozit." "Nevím, jak jste to dokázali dostat se přes eunuchy, stráže." "Tak jako nyní my, Sultánko." Arif se smutně usmál. "S dítětem?" zeptala se Sultánka, byla v šoku, pomalu, ale jistě přijímala tuto skutečnost. "Byl večer a vhodné známosti nám k tomu dopomohly. Později, ještě před svou smrtí se Sultán Ahmed dozvěděl, co chtěla spáchat Defne Sultán, ale jak je vám nyní známo." "Že by Defne zabila svého muže?" Sultánka vytřeštila oči. "Tomu nevěřím." Sultánka se podívala před sebe. "Jdeme, nebo nás někdo uvidí." Pronesla Sultánka, zavřela oči a chvíli uvažovala, Arif ji doprovázel. Eunuch se Sultánkou pomalu přicházeli ke kočáru. "Tohle je jedna z domněnek, jež kolují po harému, Sultáno." Odpověděl po chvíli Arif vyhýbavě, byla to spíše jeho domněnka, než domněnka harému. Gulšah Sultán s Arifem nastoupili do kočárů. "Jedeme." Přikázal eunuch, ještě než nastoupil na kočího. Kočár se rozjel, Sultánka byla duchem nepřítomná. "Tohle musí být tajemství navždy, ty i já si ho ponecháme do konce svých životů." Řekla Gulšah. "To bude nejlepší." Odpověděl Arif a pohlédl na krajinu. "Defne je naživu, kdyby se dozvěděla o tvém selhání, jistě by neváhala tvou chybu napravit." Arif tentokrát mlčel, pouze souhlasně přikývl. "Myslím, že by bylo dobré tuhle rodinu poslat dál." Arif se prudce obrátil k Sultánce. "Jak to myslíte?" "Kdyby se kdokoliv o tom dozvěděl, bylo by zle." Sultánka ztišila svůj hlas a naklonila se blíž k Arifovi. "Uvědom si, že on je nebezpečí nejenom pro Mehmeda, ale i pro děti Daye a Aysun. Jistě by ho zabili." "Aysun?" nevěřicně se ptal Arif, "Sultáno, Aysun by to jistě neudělala." "Možná ne, sama chrání děti jak své, tak i Dayiny." odpověděla Gulšah. "Ale musíme myslet na všechno." Dodala smutně.
Gervahan zrovna vycházela z komnaty Aysun, když v tom na chodbě potkala Máriu. "Sultánko." Služebná se zastavila s úsměvem, poklonila se. Gervahan se rovněž s úsměvem zastavila, falešnost byla nejsilnější zbraň žen, zejména v harému. "Jaké milé překvapení, Mário. Kde je tvá paní?" Sultánka dělala, že se rozhlíží. " U Valide Sultány." Odpověděla Mária nezvykle, způsobně. Sultánka si ji změřila pohledem. "Opravdu?" Sultánka zauvažovala. "I když, není to nic neobvyklého." Dodala s úsměvem. "Slyšela jsem, že matka má novou služebnou." "Do Valide Sultány mi nic není, není to má paní." Gervahan se přiblížila k Márii. "To je fakt, ale coby služebná oblíbené Daye bys to měla vědět." Odpověděla Sultánka a vítězně odcházela. Mária doprovázela Sultánku pohledem, Firuze do ní vrazila, Mária se vražedně na Sultánčinu služebnou podívala, Firuze se na ni ještě provokativně podívala a usmívala se, Mária jí úsměv oplatila. Služebná Daye se otočila a odcházela, nyní se musela ovládnout, nebyl čas na nějaké hádky, ještě ke všemu nesmyslné. Gervahan se na konci chodby zastavila, Firuze k ní pomalu přicházela, až byla u Sultánky, zastavila, Gervahan se otočila ke služebné a pohlédla ještě za odcházející Máriou, ta zahnula doleva a již nebyla v dohledu. "To se neumíš ovládat?" řekla jí s úsměvem Sultánka. "Promiňte, Sultáno." "Ne, neomlouvej se. Její paní ztrácí vliv, jsem na bratra pyšná, náš Vládce otevřel oči." "Co chcete nyní udělat?" "Zajistit vítězství naší strany." Odpověděla Sultána a usmála se tajemně.
Mezitím Daye Sultán se snažila přesvědčit Valide o správnosti svého rozhodnutí na čas zmizet z paláce a pochopitelně z dohledu Valide. "Sultáno, je třeba myslet především na budoucnost mých synů." Valide se nechápavě podívala na Daye. "O čem to mluvíš, Daye?" zeptala se Valide podezíravě. Daye se nadechla, "Jde o to, že by se tam učili, neměli by žádné rozptýlení, jako sourozence, ze strany otce." "Daye, to co mluvíš, je nepřípustné, každý Šehzade se naučil vladařským povinnostem zde, v paláci. Toto je sídlo říše." "Chci jenom odjet na chvíli, než se Vládce vrátí či budou moji synové připraveni. Vystavuji se zde ohromnému stresu." "To kvůli Aysun m?" Valide se mračila. "Víš, že tím jí dáš najevo její vítězství? Tohle bych od tebe nečekala." Dodala Valide, obrátila zrak od Daye, dívala se před sebe. "Sultánko." Valide rukou naznačila, ať již žena mlčí, Daye uposlechla. "Dobře, jen si jeď, ale buď bez dětí, nebo s dcerou." Daye svůj šok musela rychle skrýt, ale neubránila se, násilím polkla. "Buď sama, nebo s Mahidevran. Suleyman s Orhanem zde zůstanou, vyber si." Řekla ostře Valide. "Nyní můžeš jít." Řekla Sultánka a tím měla debatu za ukončenou, Daye nechtěla vzdorovat, ne Defne Sultán, rychle vstala a poklonila se Sultánce, obrátila se a odcházela, Valide jí doprovázela značně podrážděně, sledovala, jak Daye zaklepala na otrokyně za dveřmi a následně jak se dveře před ní otevřely a odcházela neznámo kde. Daye šla chodbou, jako by jí honila smečka vlků, z jejich očí tekly slzy, nedokázala je skrýt, nemohla jim poručit. Otrokyně za ní hleděly, takovou jí neznaly, Daye šla ke své komnatě, otevřela dveře. Mahidevran zrovna vyšívala, když matka vstoupila, vzhlédla k ní, jakmile viděla matku uplakanou, vyšívání dala stranou, vstala a přistoupila blíž k mamince, která šla vedle ní a sedla si. "Mami, co stalo?" Mahidevran pohladila matčinu tvář. Daye se vzpamatovala, utřela si slzy. "To nic, má Sultánko." "Něco se musí dít, když pláčeš." Odpověděla jí dcera. "Neboj se, já vás ochráním." Řekla matka a bez dalšího slova svou dceru objala, políbila ji, odtáhla se od ní. "Posaď se." Řekla Sultánka přiškrceným hlasem. "Mami." Hlas i chování matky Mahidevran znepokojoval čím dál více, Mahidevran se posadila vedle Daye, která ji neustále držela za ruku. "Budeme muset na čas odejít z paláce, než se otec vrátí." Mahidevran byla v šoku. "Maminko, to ne, tatínek se vrátí a babička bude proti." "Ne, nebude. Valide již o tom ví. Mluvila jsem s ní, ale…" Daye zavřela oči, chtěla zadržet pláč. "Budeme muset tu nechat Suleymana s Orhanem." "Maminko, to ne!" vyjekla malá Mahidevran. "Valide si to tak přeje, neboj se, něco vymyslíme, aby k nám bratři přijeli." Řekla Daye. V tu chvíli zaklepal někdo na dveře, Daye se na ně podívala. "Dále." Do komnaty vstoupila Mária. "Sultánky." Poklonila se svým paním, Maria vzhlédla k Sultánkám, zpozorovala smutnou atmosféru, Mahidevran seděla vedle Daye, obě byly smutné. "Děje se něco?" "Hodně." Odpověděla Daye, vstala a šla k Márii. "Kde jsou moji synové?" "S Efsun a Tinou." Odpověděla Mária. Daye přikývla, Sultána pohlédla zpět na svou dceru, ta jenom seděla a dívala se do země, byla smutná. "Budu muset něco zařídit." Sultána se otočila k Márii. "Co chcete dělat?" "Nezbytná opatření, časem se to dozvíš, ale nyní ne. Postarej se o Mahidevran." Řekla Sultána a odcházela, Mária ničemu nerozuměla, podívala se na smutnou Mahidevan.
Aysun zrovna šla s dětmi do zahrady spolu se Safiou, zrovna se něčemu ženy smály, když v tom na Aysun zavolal známý hlas, Aysun se otočila a uviděla Daye, jak k ní přichází. "Sultánko." Poklonila se Safia s vytřeštěnýma očima, Aysun se podívala na Safiu, ne, že se klaní, byla to ukázka toho, že má dobře vychovanou služebnou. Aysun se podívala na svou sokyni, které se rozhodně neklaněla. "Zdravím tě, Daye." Řekla Aysun. "Co tě ke mně přivádí?" dodala. "Potřebuji s tebou mluvit." Řekla Daye, podívala se na Safiu. Aysun se dívala ze Safii na Daye, její pohled se zastavil u Sultánky. "Půjdeš na zahradu s námi? Čerstvý vzduch nikdy neuškodí." Aysun se usmála, nejprve chtěla vědět, o co Daye jde tentokrát. "To bude nejlepší a pokud možno v soukromí." Řekla Daye portugalsky. Aysun byla nadaná, i přestože byla matkou dětí, pořád se učila, tak jako dřív, malovala, četla a také k tomu vedla své potomky. Safia byla ohromena, Aysun ještě víc, ale dobře řeči rozuměla, byla ve fázi, kdy se učila portugalštinu. "Zajímavé, že umíš portugalsky. Ale co mě nemá, vždyť jsi Sultánou, i když nikdy ses neprojevovala." Odpověděla portugalštinou Aysun. Daye se zamračila. "Nedávám to najevo." Odpověděla Sultánka.
O něco později Aysun s Daye seděly v altánu, děti hlídala Safia spolu s jednou dívkou nesoucí jméno Jelena, byla to ruská otrokyně, která přišla před měsícem, Aysun jí sice nevěřila, ale jako jediná šla k Aysun, že chce jí sloužit. Bylo to pro ni překvapivé, věděla, že Valide ji chce polapit, zneškodnit všemi prostředky, proto i tuhle konkubínu Aysun zkoušela, ale nikdo v harému neměl takovou důvěru jako Safia. Vítr si hrál s vlasy Sultánek, které jim trčely ze závoje. Aysun se nadechla. "Proč si chtěla se mnou mluvitv soukromí? Je to jistě naléhavé, nebo snad tě poslala Valide?" "Ne, není to tak. Včera jsem se dozvěděla jednu důležitou, přesto znepokojující věc, pro nás obě jistě důležitou." Aysun naklonila hlavu doleva, zkoumavě si Daye prohlížela, hledala skulinu v Sultánčině vážné tváři, její oči Aysun přesvědčovaly, byly plné smutku, ale i tak Aysun musela být opatrná. Daye byla dokonalá lhářka i její oči dokázaly lhát, přestože oči zpravidla byly branou pravdy, duše člověka. "Nechoď kolem horké kaše, Daye." "Osman." Hlesla Daye, Aysun nedala na sobě nic znát, ale byla v šoku, narovnala svou hlavu a dívala se na Daye s neurčitým pohledem. "Co s Osmanem?" "Chystají převrat Aysun a v nebezpečí není jenom Sultán." "I naše děti." Skočila ji do řeči zamyšlená Aysun. "Jak ses to dozvěděla? Není to léčka tvé paní?" Aysun si znovu změřila svou sokyni. "Kdyby to byla léčka, tak bych se tak neponížila, i kdyby mě Valide pohrozila popravou, Aysun. Věř, nebo ne, ale hrozí nám nebezpečí. Nám všem, již nebude za chvíli existovat doba, kdy jedna z nás je oblíbená, nebo méně oblíbená, půjdeme všechny bez rozdílu." Pravila Daye a násilím polkla. "Vím o tajné chodbě, Aysun. Použil ji Arif spolu s Mustafem Pašou, přišla jsem na ni čirou náhodou. Kdybych byla taková, jak si myslíš, jistě bych tohle řekla Valide a Arif by se již nedožil rána a chodba by byla již zazděná." "Tomu nevěřím." Odpověděla Aysun, stále nedůvěřivě, přesto v hloubi duše byla přesvědčená o pravdivosti, nebo přinejmenším pravděpodobnosti toho, co jí řekla Daye. "Již vím, o co ti jde, abych se spojila s tebou? S vrahem mého syna? Myslíš, že na to zapomenu? Nikdy na to nezapomenu, Daye." Řekla Aysun, Daye byla již zoufalá. "Viděla jsem tam Mahpeyker." "Mahpeyker?" Aysun dělala, že o ní neslyšela, ve skutečnosti věděla o minulosti všechno." "Byla tam i s Osmanem." Dodala zamračená Daye. "Nyní je čas." Opakovala Sultánčinu větu. "Jasně si pamatuji tvář Mahpeyker i její vypočítavost a chování. Jistě Osmana ovládá, sice Osman je jiný, chladný, neústupný, nenávidí vládnoucí ženy." "Ano, dokážu si to jasně představit." Daye se zašklebila, ale nechávala si své pocity pro sebe. Aysun rovněž mlčela, pohlédla k zemi a pak znovu na Daye, která se na ni neustále dívala. "Mám si kleknout, Aysun? Mám se ponížit, abys mi konečně uvěřila? Ano, spáchala jsem mnoho věcí ve jménu lásky." "A moci." Skočila jí do řeči Aysun. "Ale jako matka mě jistě chápeš a jako matky, které myslí, především, na budoucnost svých dětí, musíme nechat sporům a udělat vše proto, abychom zachránily život své krve." Pokračovala Daye. Aysun se podívala na své děti, které běhaly a smály se. Safia s Jelenou držely nejmladší. Aysun se nadechla a vydechla, pohlédla na Daye. "Prosím." "Co chceš podniknout?" optala se Aysun. "Valide mi svolila odjezd z paláce, řekla jsem jí, že jedu do Edirne." Aysun hned věděla, že do Edirne nejede, ale někde úplně jinde. "Jenže co?" zeptala se Aysun. "Mohu jet pouze s Mahidevran, své syny tu mám nechat." Řekla ustaraně Daye a těžce si povzdechla, Aysun jí upřímně litovala, ale začala se i ona bát. "Misha aľ Paša je nyní regentem než se Sultán vrátí že?" optala se Aysun. "Setkáme se s ním, domluvíme se." Řekla Aysun a usmála se. "Daye, teď si musíme ujasnit jednu věc, pokud mě zradíš, dobře víš, že mám Eso v rukávu, sama již dobře nyní víš, že Valide Sultán je nebezpečí nejenom pro nás, ale i pro naše děti." "To vím, Aysun a splním to, jakože jsem Daye Sultán." Aysun zvedla hlavu se spokojeným výrazem. Nyní dvě sokyně stály při sobě, ale jedna i druhá věděla, že jakmile nebezpečí bude zažehnáno, vrátí se věci do starých kolejí.
Gulšah se vracela do komnaty, u dveří stála Gulbehar Sultán. "Matko." "Gulbehar, co tu za dveřmi stojíš, proč nejsi vevnitř?" "Čekala jsem na tebe, Ruzgar Agha mi řekl, že jsi odjela s Arifem Aghou." Gulšah byla překvapená, že o tom Ruzgar ví, Sultánka se podívala na konec chodby a z rohu se vynořil, jako na zavolanou Ruzgar Agha, šel s výrazem, jakoby o ničem nevěděl, jakoby o nic nešlo. Zastavil se před Sultánkami a poklonil se jim. "Ruzgare, můžeš na chvíli?" ptala se zamračená Sultánka. "Jistě, Sultáno." "A já mám jit pryč?" ptala se smutná Gulbehar. Sultánka si povzdechla, podívala se na Ruzgara a zpět na dceru. "Dobře, běž do komnaty Gulbehar." Ruzgar přiskočil a otevřel dveře Sultánkám, mezitím co držel dveře, vešly Sultánky dovnitř, Gulšah Ruzgara sledovala, zastavila se před ním, obrátila se na dceru, která se zrovna šla do vedlejší místnosti, Gulšah se obrátila na Aghu. "Nechtěl by si mi pak něco vysvětlit." "Mám vás rád, Sultáno a myslím, především na vaše bezpečí, musel jsem tak učinit." Odpověděl Agha, jistě věděl, na co Sultánka nyní narážela. "O tom si promluvíme později, nyní můžeš jít." Řekla Sultánka a chtěl jít za dcerou, když jí sluha zatarasil cestu rukou, Sultána se zamračila, pohlédla na ruku a pak na samotného Aghu. "Co se děje?" "Daye Sultán šla za Aysun, seděly v altánu a o něčem diskutovaly." Pronesl Agha co nejtišeji. "Jak je to možné?" Sultána si uvědomila, že stojí u otevřených dveří. Prohodila hlavou na Aghu, který svěsil ruku a šel pryč, Sultánka šla za dcerkou.
Safia spolu s Aysun a dětmi se vracely do komnaty, když v tom spatřily Elenu. Aysun se zastavila, vražedný pohled upřela na dívku, která k ní přicházela. Ta se k ní nezastavila a šla dál. "To je vrchol." Řekla Safia pohoršeně, chtěla se rozběhnout k dívce, ale Aysun jí vzala za loket a přitáhla ji zpět. Safia se polekala, obrátila se k Aysun. "Nepoklonila se ti, Gervahan Sultán, přece všechny obeznámila, že i ty můžeš používat titul Sultánka." "Ale ještě nemám na něho právo a zrovna tohle chtěla, aby si k ní přišla. I k této osobě se nesmíme přiblížit, mám velké obavy, že tohle je had, který pozře nejen Valide Sultánu, ale i všechny a navíc, pořád mi nedochází původ této ženy." "O čem to mluvíš?" optala se nechápavě Safia, Aysun se smutně dívala na svou služebnou. "Pojď dovnitř, tady mají stěny daleko větší uši." Pronesla Aysun potichu.
Večer se Aysun s Daye Sultán sešly s Misha aľem Pašou. "Sultáno." "Hatun." "Podle harému již jsem Sultánkou, ale o tom až příště." Řekla sarkasticky Aysun. Misha aľ byl poněkud zaražen a Daye se na ni ošklivě podívala, Aysun se k ní obrátila. "Nezapomeň, o co jde, Daye." Řekla Aysun na svou sokyni, nebo spíše nyní spojenkyni. Daye se obrátila k Misha aľovi a změnila výraz. "Copak potřebujete?" optal se. "Již jsem poslala psaní Sultánovi, další zprávu vám jistě předám, nicméně je možné, že je zde velké riziko, pro všechny tady zůstat." "Aysun?" obrátila se k ní šokovaná Daye. "Psala jsem psaní Sultánovi, máme s Daye jisté podezření, že proběhne spiknutí, ne-li svržení, o to nám však nejde. Inshalláh, Mehmed to dokáže potlačit, ale jde především o bezpečnost princů." "Amen." Špitl Paša. "Šehzadů." Opravila Daye Aysun, která se k ní obrátila. "Má to stejný význam, Daye." Aysun zpět pohlédla k Pašovi. "Jste regentem za nepřítomnosti vládce, je na místě, abyste chránil palác. Je však dost možné, že nebezpečí přichází odjinud." "Odkud?" optal se Paša, který začal chápat situaci a brát ji i vážně. "Zevnitř, ale sám víte, jaké opatření musíte učinit, do toho vám nebudu mluvit." Paša pouze přikývl. Daye se podívala na Aysun. Byla překvapená její rázností a diplomacií. "Proč si mi neřekla, že posíláš psaní Sultánovi?" optala se Daye portugalsky, věděla, že Paša řeči nerozumí, proto začal být nervózní. "Můj posel je rychlý jako blesk a navíc nyní musíme jednat velmi rychle." Odpověděla jí portugalštinou Aysun. "Dobrá tedy." Řekla Daye. "Pašo." Daye kývla na Misha aľa, který se klaněl oběma ženám, ty odcházely. Aysun šla jako první, Misha aľ Paša stačil zvolat jméno Daye. Aysun se otočila a podívala se na Daye, Aysun pohlédla na Pašu a zpět na Daye, mlčela, pouze přikývla, věděla, že Paša byl jistě jedním z těch, kdo jí pomáhal
Posel mířil k táboru, jenže na vojsko Sultána narazil již v půlce cesty. Sultán jel spolu s Mustafem Pašou a Abbasem na koních. Sultán spatřil Aysuniného posla. Vyjel napřed a zastavil se před posla. "Můj Vládce, zde vám Aysun Hatun posílá vzkaz." Pronesl s poklonou posel a podával obálku Sultánovi. Ten jí vzal a otevřel jí, začetl se do rukopisu, který tak důvěrně znal.
"Můj Vládce,

obavám se, že temný stín vychází z úkrytu a snaží se pohltit vše, co může, co známe. Jde především o bezpečnost našich krví. Neptej se, jak to vím, ale žár zloby muže jménem Osman začíná dychtivě zuřit po, nejen, tvé krvi, ale i po krvi tvých potomků. Proto je budeme střežit. Dáme je na bezpečné místo, dokud ty nepřijdeš a nesmeteš ten dým, jenž obklopuje palác. Přijeď brzy a zdráv, silný. Vážím si Tě, Mehmede, má láska je nekonečná, možná víc, než moře, než svět. Odpusť, jestli tak činíme, ale strach matek je silnější. Děti musí přežít.
Miluji Tě, Mehmede.

S láskou Aysun."

Mehmed se podíval vystrašeně před sebe. "Učiň tak, Aysun." Prolétlo hlavou Vládce, a nejen jeho hlavou, slova nesl vítr přes lesy, louky, vesnice, řeky jezera, hory, celých čtrnáct dní, až do Istanbulu, kde vládla opět noc. Safia, Efsun, dokonce i Beyhan spolu s Arifem šly potichu s Mahmudem, Ahmedem, Muradem a Mustafou, Orhanem, Suleymanem do úkrytu. "Opatrně." Šel slyšet tichý hlas. Bylo k neuvěření, že prošli přes stráže, šly totiž tajnou chodbou. Aysun spolu s Daye bedlivě sledovaly okolí. "Jděte." Tunel začínající od paláce končil kdesi na kraji Istanbulu, který však byl rozsáhlý, všichni zmizeli při západu slunce. "Nechala ho vybudovat velká a mocná Afife Hadan Sultán, kdyby hrozilo nebezpečí jejím synům či vnukům. Tenkrát byli vpády nevěřících nepřátel pravděpodobnější, i když i dnes je tato situace pravděpodobná, tenkrát nebyla říše tak upevněna, jako dnes." Řekl Arif, držíc pochodeň, vedl skupinu, po tunelu pravil. "Defne Valide Sultán ho chtěla zazdít, ale jak vidno, neuposlechl jsem ji." Dodal Arif pro vysvětlenou, ať se ženy nebojí. "Zase." Dodal si sám pro sebe. Aysun mlčela spolu s Daye, dívaly se na své děti a modlily se k Alláhovi, ať to vyjde. Když konec tunelu nastal, Arif mlčel, vyšel ven a prozkoumal okolí, ženy se podívaly jedna na druhou. Arif k nim přišel. "Je čisto." Pronesl s viditelnou úlevou, Aysun vešla ven a pohlédla na oblohu, kterou zdobily zářivé hvězdy, pak si prohlížela okolí. "Vypadá to tak." Dodala zamračeně. Přistoupili k dvěma kočárům. Synové Daye byli rozděleni, stejně jako Aysuniné děti. Mahmud jel s Mustafem a Suleymanem a ze služebných s nimi jela Safia. Orhan jel s Muradem a Ahmedem spolu se služebnou Efsun. Služebná Daye Sultán Mária o ničem nevěděla, Sultánka usoudila, že ji raději postaví před hotovou věcí. Své dcerky si obě ženy ponechaly. "Dejte na sebe pozor, Safia vás bude hlídat jako oko v hlavě, budu stále s vámi, ať budu kdekoliv, moji lvi. Hlavně ať budete v pořádku." Řekla Aysun a hladila je, objímala, Aysun tiše plakala. Ahmed s Muradem to nechápali, byli na to příliš malý, ale Mahmudovi bylo smutno a Mustafovi taky. Tiše plakali, natahovali k mamince ruku. "Neplačte." Řekla jim Aysun, byť ona sama plakala a srdce se ji trhalo, ty samé pocity. "Máma." Řekl ten nejmladší." Aysun se usmála, šla k němu a silně ho objala. Daye a Aysun naposledy viděly své syny, naposledy je pohladily, cítily jejich vůně a dávaly jim sbohem. Otázka byla na jak dlouho. Aysun se podívala na Safiu. "Bude to Valide nápadné." Řekla vystrašeně Safia. "Ale nebude vědět, kde jsou." Odpověděla Aysun přes slzy, ale pevným hlasem. "Hlavně mi piš, podej zprávu, že jste dorazili v pořádku, nepiš však, kde jste, vystavili byste se riziku a to nechci ponechat náhodě, kdo ví, kde má Osman své lidi, proto jeďte, co nejdál to půjde, hlavně ne blízko Peršanům." Safia přikývla a objala svou paní. Aysun jí rovněž objala. Služebné nastoupily spolu s dětmi a kočáry se rozjely. Matky mávaly a plakaly. Aysun držela v náručí svou jedinou dceru, která se smutně dívala za kočárem, kde seděli její bratři. Aysun si jí vzala do náručí. "Tak pojďte, musíme se, co nejrychleji vrátit a hlavně potichu.
Aysun šla o půlnoci se očistit a nakonec i pomodlit. Ráno se Aysun opět očistila a pronášela ranní modlitbu, modlila se za Mehmeda, za říši, za své syny a dceru, na jejich dlouhé životy a zdraví, to samé učinila i Daye.

Informace pro Vás

9. prosince 2015 v 21:45 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,


zřejmě jste si všimli, že již moc tady nejsem, ale to neznamená, že nepíši. Jasně, že píši, dokonce jsem se rozhodla udělat další verzi Aysun, abych pravdu řekla, líbí se mi daleko více, a to neříkám často, vlastně to neříkám vůbec, ale to až časem, buď to zveřejním, anebo ne, ukáže až čas, na další příběhy jsem poněkud zapomněla, ale v mysli mám spoustu nápadu, co tam dát, takže určitě to napravím.
Snad zvládáte předvánoční běsnění, které pomalu, ale jistě začíná. Přeji Vám, ať to zvládnete a hlavně zdravíčko, které je důležité. Doufám, že jsem Vás uklidnila, ano jsem naživu. Muhehee.



S pozdravem Bětka.