VI. Ať žije dlouhověkost

9. listopadu 2015 v 0:45 | Alžběta T. |  Reinkar -Life
Zdroj videa: youtube.com


Tenhle test mě vyděsil. Zkameněla jsem. Má noční můra je skutečností. Jsem ve zlém snu? Budíku, konej svou práci, přece mě v tom nenecháš. Jenže, tohle je bohužel realita. Sakra! "Jsi v pořádku?" zeptal se Alex, zkoumal mě, jakoby nevěděl, co předtím udělal. "Ani ne, když jsem vypila krev nakaženou HIV." Zavrčela jsem, tím jsem mu to chtěla připomenout, ale věděl to s jistotou. Měla jsem sto chutí mu krev nacpat do pusy, ale ovládala jsem se, nechtěla jsem za to sedět ve vězení. Na to jsem se jednoduše vykašlala, tohle byla lepší satisfakce. Šok pomalu přecházel ve vztek, ale kupodivu rychle vymizel. Podívala jsem se na Edmunda, který stál opodál s otevřenou pusou. Vlastně jsem měla pocit, že vztek a bezmoc jsem svým způsobem předala mu, což bylo znát. Podívala jsem na Alexe. Byl vysoké, svalnaté postavy, jistě trávil čas i ve fitku, nebo v posteli s manželkou či milenkami, ani bych se nedivila. Jistě také měl mnoho zájemkyň o jeho srdce, ale byl ženatý, jeho ženu jsem neviděla, tak jsem nemohla i jí posoudit, Alexe jsem doslova hypnotizovala jako kobra zaklínačovu píšťalku, můj pohled ho znervóznil, to bylo tak vše. "Pokud je pravda, co si myslím, nemáš se čeho obávat."odpověděl, dal si ruce do kapes. "To je, zkrátka risk je mi to jasný." Odpověděla jsem a postavila jsem sklenici s krví na stolek. Jedna otázka mi však vrtala hlavou, sledovala jsem krev odpudivě, vypadala tak jako každého u člověka, a to je nejhorší, proto existují testy. Člověka nakaženého virem HIV nepoznáme, stejně jako nepoznáme psychopata, ať je to žena či muž, psychopat si omotá citlivou duši kolem prstu a ničí jí, dusí, až zahyne. "Kdes k té krvi přišel?" zeptala jsem se Alexe a vzhlédla jsem k němu, podívala jsem se mu do očí. "Mé tajemství." Odpověděl a tvářil se tajemně. Zřejmě jí někde vzal, ale jak a odkud? Vše je hlídáno kamerovým systémem, jedině, že v daném místě pracoval, Edmund se mi však o ničem nezmiňoval, neměla jsem dostatek informací, ten hleděl z jednoho na druhého. Kde Alex pracoval? Jenže je jasné, že i tam zaměstnance hlídají jako oko v hlavě, nebo snad ne? "Přijď, znám někoho, kdo by udělal testy." Řekl jen tak mimochodem Alex. "Jasně, za tři měsíce." Věděla jsem, že inkubační doba viru je dva až tři měsíce. Edmunda překvapilo, že to beru vcelku klidně.
A nebyl daleko od pravdy. Zkrátka a dobře jsem to brala klidně a rozvážně. Kolik lidí přece existuje i s touhle nemocí a žijí plnohodnotným životem? Je jich dost. Možná v Africe, kde je nedostatek léků, jich tam umírá. Léky jsou drahou záležitostí. Jenže věděla jsem s jistotou, že kdyby to přece byla pravda. Což jsem ani nedoufala, vlastně jsem neměla žádnou představu, nechytala se žádného stébla naděje, bude to, co mám být. Tak jsem to brala. Možná tohle byl zdroj klidu. Každopádně nechtěla bych přinést na svět dítě, když vím, že to mám. I když jsou metody, kdy se zabrání, aby to dítě nechytilo, nebo to není možné? Dítě je přece ve mně, kdybych to dostala, což za tímhle názorem si stojím do teď, šla bych bez kompromisu na potrat. Na zázraky jsem nevěřila. Tím to pro mě haslo. Alex si nechal svůj tajemný výraz, změřil si mě pohledem. Jakoby mě snad sváděl. Edmund začal pomalu, ale jistě zuřit. Podívala jsem se na něho, pak zpět na Alexe. To mlčení mi přišlo trapné, takové divné. "Zatím zdar." Odpověděla jsem po dlouhé době a odcházela. Jak jsem sestupovala po schodech nahoru, Edmund šel k Alexovi. Klepl ho na rameno, byl rozčílen. "Proč si to udělal, ty demente." Řekl svému příteli rozzlobeně, ale potichu, nevnímala jsem je. Alex se obrátil k Edmundovi. "Musíme být jistí, Edmunde." "Alexi, uvažuj, mohl si zkoušku provést jinak. Poranit, zmlátit, ale ne tohle." "Já ženy nebiju." Odpověděl s vážnou tváří Alex. "Jenže co když se mýlíš? Jinak tě vážně zabiju." "No, je možné, že se mýlím, bylo to ode mě kruté. To velmi chápu a vím to, ale to se dovíme za tři měsíce. Pak mě můžeš zabít, nehodlám sedět ve vězení." Odpověděl Alex.
Vešla jsem ven, otevřela jsem dveře. Byla teplá noc, tak jsem si jí vychutnávala, podívala jsem se na nebe, viděla jsem hvězdy, jak plují po nebeské dráze. Tušila jsem, že vidím minulost, to co v nebi se nám zobrazí, již dávno neexistuje, je to jako bychom cestovali v čase, ale v jiné formě. Usmála jsem se. Při tomhle večeru jsem měla strašně chuť na nějaké to ovocné pivo a vychutnávat ji, vlál vítr, který si lehce hrál s mými vlasy.
Měla jsem svůj sen, vlastnit byt, třeba jednopokojový s balkónem, kde bych, ve dnech volna, mohla sedět a popíjet. Užívat si tu atmosféru večera a topit se v myšlenkách.
Měla jsem tři měsíce nad tím uvažovat. Nad tím co se teď stalo, zamračila jsem se, došla jsem k autu a opřela se o něho. Nyní jsem s jistotou věděla, že to musím vydržet, rozhodla jsem se, že se odstěhuji, kam neměla jsem představu, ale budu mít lepší pocit, že neohrozím někoho z rodiny, to by mě vyděsilo. Tohle by si opravdu nezasluhovali, jenom jsem věděla, že máma bude proti, tři měsíce jsem byla v kómatu a zase by mě měla ztratit? Zkoušela jsem uvažovat, tak jak by uvažovala máma. Bylo mi to sice líto, ale zhodnotila jsem, že lepší je se odstěhovat, následně s mamkou pohádat, než abych je vystavila riziku. Mezitím, přišel Edmund, byl zamračený, ale jakmile jeho zrak padl na mě, tak se změnil v lítostný. Postavila jsem se, on odemkl auto.
Sedla jsem si do auta, ale na místo řidiče. Neptala jsem se, prostě jsem otevřela dveře, sedla si a zavřela je. Zrovna jsem nastartovala, když Edmund ke mně přiběhl a otevřel, měl jasný záměr mě vyhodit, abych si sedla a na sedadlo spolujezdce. "Hej, vždyť nemáš řidičák?" Edmund byl nervózní. Podívala jsem se na něho a levou rukou jsem se držela za volant. "Hele, tvůj kámoš je dost tupý, ale víš ty co, mě to nezajímá a k tvému konstatování skutečnosti, ohledně řidičáku, alespoň mi ho neseberou." Odpověděla sladce s úsměvem. "Ale mě jo." "Nastup, nebo tě zabiju!!" zařvala jsem, ale opět v jiném jazyce, tentokrát hebrejsky. "Eli," jeho hlas zněl zoufale. "Dělej, nastup si, nebo ti ujedu a myslím to vážně." Řekla jsem velmi důrazně, zřejmě s pohledem vražedným, protože se Edmund zalekl a nezbývalo mu, než nastoupit. Zavřel, obešel auto a sedadlo spolujezdce bylo jeho. Povzdechl si, nebylo mu, ani za mák příjemná tahle situace. Pohlédla jsem na něho přísně. "Hodnej chlapec." Neustupovala jsem ze svého rozhodnutí. Řízení nebyl sice můj šálek čaje, měla jsem k němu jistý odpor, auto jsem brala jako určitý druh vražedné zbraně, což se v mnoha případech ukázalo. Nyní jsem však chtěla sama řídit. Rozjela se na jedničku, pak dvojka, trojka, čtyřka, pětka. Jela jsem vysokou rychlostí. Nabírala zatáčky a nepolevila jsem ze svého tempa. Bylo to uklidňující, ale rozhodně ne pro Edmunda. Ten ani nedýchal, i když člověk je připoutaný, je to dost stresující, i když on byl spíše nervózní kvůli tomu, že nevlastním řidičák. Asi tohle pro něho bylo stresující, než, že jedu rychle, ostatně, miloval rychlé jízdy. V jedné zatáčce jsem zadriftovala. Uznale jsem protáhla obličej. "Páni, tak takhle se to dělá." "Dávej pozor." Napomenul mě, seděl a zaraženě hleděl před sebe, měl v očích smrt, rozesmálo mě to. "Ticho! Doteď si nemluvil, co takhle kdyby ses uklidnil a užívej si." Odpověděla jsem, bylo mi vše úplně ukradené. Jeho názor, postoj… dělala jsem si ze všeho srandu. Dokonce jsem chtěla najet na zeď, ale řev Edmunda mě přiměl k tomu to neudělat. "Neřvi, jsi jak malej." Odpověděla jsem a prudce jsem otočila volantem, najela jsem na trávník. Míjeli jsme lesy, pak jsem následně zpomalovala, jeli jsme již k městu. Divné, žádní policajti, raději nemluvit nahlas, pomyslela jsem si. Dojeli jsme ke mně domů. Zabočila jsem před dům a následně zaparkovala. "Tak, já odcházím a ty si dělej, co chceš, káru jsem ti nenabourala. Já možná mám v sobě AIDS." Pak jsem se zarazila. "Sakra, ani mi to nepřijde." Dodala jsem udiveně. Otevřela jsem a vystoupila jsem. Edmund vystoupil rychle a obešel auto, vzal mě ostře za loket. "Tohle nikdy nedělej." Řekl, byl rozzlobený, teď pro změnu na mě, další člověk, který ho naštval svým chováním. "Alespoň víš, jak se cítí spolujezdec při tvé jízdě." Řekla jsem a vytrhla se mu. "To co ses dozvěděla…" "Není pro mě novinka, ale nejsem ani z toho nadšená." Skočila jsem mu do řeči. Edmunda to mrzelo, Alex byl sice odborník, ale tohle podle Edmunda neměl dělat. "Měj se, jistě se uvidíme." Rozloučila jsem se a odcházela ke vchodu. Edmund stál. "Ty taky, ahoj." Rovněž se rozloučil, jak jsem odemkla, zabouchly se za mnou dveře, stisknutím tlačítka jsem přivolala výtah, otočila jsem se, pořád tam stál, zřejmě, aby měl jistotu, že opravdu půjdu domů.
Ráno jsem se sbalila a odcházela. "Kam jdeš?" mamka vytřeštila oči. "Musím se odstěhovat, za tři měsíce jsem snad zpátky, neboj, bude lepší, když budu mimo domov, peníze ti budu posílat." Odpověděla jsem jí a přitom jsem si zapínala bundu. "Nemůžeš takhle odejít, vůbec to nechápu." Zvýšila hlas. "Mami, prosím." Tohle říkal můj pohled, chtěla brečet. Jednou jsem jí málem ztratila, teď ji znovu ztrácím, pomyslela si. Smutně se na mě dívala. Přiběhl bráška a jakmile spatřil mou tašku a mě již obutou, byl smutný, slzy měl na krajíčku. Bylo mi to líto ještě víc, ale musela jsem. "Eli, neodcházej." Úpěnlivě mě prosil, já jsem si k němu klekla, vzala ho za ramena. "Jednou mě snad pochopíš, neboj, uvidíme se, jak budu mít volno, tak za tebou pokaždé přijdu." Slíbila jsem mu, dívala se do jeho smutných dětských očí, věděla jsem s jistotou, že jsem zklamala oba, ale musela jsem to udělat. "Pa." Řekla jsem a otočila jsem se, u srdce jsem nosila těžký balvan a v krku jsem měla knedlík, poprvé se mi to dělo, od nehody. Odcházela jsem, mamka neřekla nic, ani ahoj, sbohem. Nic stála tam jako sloup a nezmohla se na odpověď.
A teď otázka všech otázek. Co jsem dělala celé ty tři měsíce? Kde jsem byla? Kde jsem přečkala zimu? Odpověď? Na ulici, teda v poloviční. Potřebné věci jsem měla pořád doma, kreditní kartu jsem u sebe měla jen v případech nouze. Několikrát mě přepadli, nebo se o to pokoušeli. Domů jsem šla se jenom vykoupat a vyprat prádlo, chodila jsem i přesto do práce, ostatních bezdomovců jsem se, do jedné chvíle, úspěšně vyhýbala. Je zajímavé, že jsem chodila do práce, ale starala jsem se o to, aby nikdo nepoznal, že v podstatě žiji jako bezdomovec. Mamce jsem posílala peníze, tak, jak jsem jí to slíbila. Pořád mi volala. Volala mi i nyní, večer. "Ahoj, mami. Copak? Děje se něco?" řekla jsem ustaraně, jak jsem jí vzala telefon, zrovna jsem byla v parku, měla jsem den volna, tak jsem si ho užívala. Proč jsem byla sama v parku? Procházky během večera jsem měla v oblibě, i když jsem byla bledá strachy. Posilovalo to mou intuici. "Ne, u nás je všechno v pořádku, spíše co je s tebou. Co se to s tebou děje. Máš problémy?" Řekla mi ustaraná do telefonu. "Mami, teď o tom nechci mluvit, ani uvažovat." "Víš jak je ulice nebezpečná." "Nic mi není." "Zatím, dobře víš, jak jsem měla o tebe strach, když ses po večerech toulala a nyní si na ulici, bez ničí pomoci." Hlas se jí zlomil a poznávala jsem, že potlačuje pláč, jak jen může. I přes telefon se ke mně dostávaly mamčiny pocity. "Mami, neboj. Platím vše, jak jsem ti řekla. Neboj se o mě." "Tohle mi nestačí, vrať se." Prosila. "Jakmile to půjde, tak se vrátím." Odpověděla jsem ji. "Mami, budu muset končit. Měj se a pozdrav mi Kubu." Rozloučila jsem se a mamka se zase se mnou odevzdaně rozloučila. Těžce jsem vydechla. Sakra, proč to musí tak bolet?, pomyslela jsem si. Procházela jsem, když mě zastavil jeden z bezdomovců. "Nazdar, tak ses i ty dostala k nám." Řekl a ukázal mi své nemyté zuby prostřednictvím svého úsměvu, v té době jsem neměla u sebe kartu, takže mi to vše bylo vcelku jedno, jestli mě přepadne, nebo ne. Bezdomovci snad měli na takové věci kompas, ale tenhle chtěl vyloženě něco jiného. Chtěla jsem ho jednoduše obejít, ale ihned mi zatarasil cestu. "No, tak snad si se mnou popovídáš." "Nemám chuť, ani na tvé odporné žerty, ani na dialog o ničem." Bezdomovec zvážněl, zjistil, že se mnou v dobrém nepochodí. "Ale, ale, někdo si tady hraje na kinga." Řekl již o něco ostřeji, páchl směsicí, potu, moči a alkoholu, který ho posiloval v jeho úmyslu. Jsou vždy dva druhy bezdomovců. Ti, kteří se starají o své přežití a starají se vyloženě o sebe, straní se lidí i lidí "ze svých řad", jsou klidní a nedělají bordel, měšťáci s nimi nemají problém a tolerují je, ale jsou tu i bezdomovci, kteří jsou agresivní, holdují alkoholu, mají záznamy u policie a často právě díky nim lidé vytáčejí příslušné číslo. Tenhle patřil mezi druhou skupinu. Najednou přistoupil ke mně blíž a chytl mě, chtěl mě stáhnout mezi křovím a užít si se mnou, pochopitelně, zřejmě dlouho nezasunul. Začala jsem křičet. "Mlč, couro." Štěkl, najednou jsem se rozlítila, nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo. Vzala jsem mu ruku, kopla ho slabého místa, jeho tvář udělala bolestivou grimasu. "Příště poznej více terén." Řekla jsem mu s klidem, držela jsem ho ještě za ruku, druhou jsem se ho vzala, nadzvedla a mrštila ho o zeď, jako by to byla hadrová panenka. Nepotřebná hračka, která mě přestala bavit. Jeho tělo narazilo o zeď, sjelo dolů, jak sjíždělo na zem, jeho krev udělala cestu směrem dolů. No jasně, nepřežil to, první vražda, stala jsem se vrahem. "No, tak se mi zdá, že žádné příště nebude." Řekla jsem klidně, ohlídla jsem se po okolí, nikde, nikdo, takže jsem s poklidem odcházela.
Edmund za mnou po dvou měsících přišel, měl ruce v kapsách a díval se na mě dost nevraživě. "Tvá mamka mi řekla, co si udělala. Tohle byla dost rána, nemyslíš si?" byla jsem právě v posilovně, zřejmě Edmund dostal od lidí info, kde se častěji pohybuji. Zrovna jsem dělala sedy, lehy. "Sto." Řekla jsem. "Sto?" "Ano, proč se divíš?" ležela jsem na zemi, abych uvolnila svaly, ale již mi to nic nedělalo. "Asi to budu muset zvýšit na dvoustovku, nic necítím." Zamračila jsem se a vstávala jsem, Edmund ke mně přiskočil, že mi pomůže. "Copak jsem nemohoucí?" řekla jsem podrážděně a ucukla jsem. Již jsem stála na nohou, narovnala jsem se, protahovala jsem tělo. "Nemůžeš si hledět svého?" "To nemohu, Alex již volal, chce udělat ty testy." "Dobře." Odpověděla jsem. "Nic?" "Co ti mám na to říct… dobře, je naprosto normální odpověď." Řekla jsem, hebrejsky. "Eli, tohl…" "Ještě jednou se mě dotkneš a ještě jednou na mě promluvíš." Zavrčela jsem, latinsky. Lidé se na mě podívali v němém úžasu, ale i se strachem a respektem, který jsem v nich probudila již daleko dřív, dokázala jsem bez větší námahy zvednout 100 kilo, což bylo nevídané na párátko, mimochodem kila nešla nahoru, ještě bych doplnila, že jsem zhubla další tři kila. Úspěch, nebo naopak? "Eli, tohle je vážné." Pronesl potichu Edmund. "Začínáš budit pozornost." Dodal a zkoumal okolí, které se pomalu vzpamatovávalo. "Jasně." Řekla jsem, vzala si ručník ležící na zemi a odešla jsem.
Sprchovala jsem se, opírala se o kachličky a vychutnávala si dotek vody, dopadající na mé tělo. Poté, co jsem dokončila očistu tělo, abych se zbavila potu, který začal pomalu schnout, jsem šla do šatny úplně nahá a mokrá, bylo mi úplně jedno, jestli někdo přijde a uvidí mě, tak jak mě Bůh, nebo spíše rodiče spolu s geny vytvořili. Sušila jsem si hlavu, když v tom přece jenom někdo přišel, byl to jeden chlápek, zíral na mě. Jeho pohled se zastavil u mých ňader, co čekat od muže že? Otočila jsem se k němu a úplně nahá jsem před ním stála, jako by se nechumelilo. "Díváš se na ně, jako by si ženskou nikdy neviděl." Muž si mě změřil, jeho pohled se zastavil, pro opět muže, na důležitém bodě, na můj rozkrok. "Toto by sis, asi měl zapsat do deníku, jak tak na tebe koukám." Vzpomněla jsme si na bezdomovce, kterého jsem zabila. Bylo to ve zprávách a všichni to v mém okolí řešili. Já však ne, bylo mi to srdečně jedno. Jeho pach jsem smyla, jeho krev rovněž. Tenhle chlap si o to taky začal říkat, ale vzpamatovala jsem se, než jsem tak učinila.
Edmund stál před posilovnou, čekal na mě, jenže, já nebyla nikde. Těžce si povzdechl, usoudil, že by měl na mě počkat v autě a tak nasedl, zavřel za sebou, v tom ucítil závan. Obrátil se na sedadlo spolujezdce. "Tak jedeme ne?" řekla jsem. "Co? Jak ses dostala…" koktal nechápavě Edmund. "Dělej, nastartuj, zrovna jsem utekla od nadrženého samce… adrenalin dělá svoje." Řekla jsem, ale v hloubi duše jsem věděla, že to je něco jiného. Měnila jsem se a začala jsem to silně pociťovat.
Alex byl potěšen, že mě po dlouhé době vidí, potěšení jsem však s ním nesdílela. Byla jsem nervózní, ale překonávala jsem se. Skryla jsem nervozitu, ostatně jako v poslední době vše ostatní i dokonce radost, což mnohé lidi, kteří mě znali, zaskočilo. Znovu jsem vstoupila do toho domu, znovu jsem sešla po schodech dolů. Dole na nás čekal jeden muž, vypadal normálně. "Tak jdeme na to?" zeptal se, sedl si, Alex mlčel, pouze přikývl, já je jenom pozorovala, před mužem byly zkumavky a všechno, co bylo potřeba na testy, což jsem se divila a ptala se sama sebe, kde na to vzali. Alex přistoupil ke mně. "Malinko to zabolí." Řekl, měl jehlu a malou zkumavku, aby mi odebral krev. Bodl mě do palce, ale já ani hlásku nevydala, nedávala jsem najevo bolest, stála jsem s kamennou tváří na Alexe, který byl z mého pohledu nervózní. Když odebral potřebné množství krve, chtěl mi zalepit ránu, ale stalo se něco, co v duchu si přál. Má rána se zahojila, nebylo po ní ani památky. "Znamení." Řekl Alex a s údivem mě pozoroval, otočil se k neznámému muži, který byl tak drzý, že se nepředstavil.
Odcházeli jsme ráno, šla jsem a nedávala na sobě nic najevo, proč taky. Vzpomínala jsem, co se stalo.
"Je to tady, výsledky." Řekl slavnostně Alex ke mně, čekal, jakoby chtěl, abych něco řekla, ale celou dobu jsem mlčela. Edmund seděl u psacího stolu a díval se na mě, byl nervózní jako já, přál si, ať dopadnou výsledky dobře, tak jak mají. "Tak, podle výsledků jsi HIV negativní." Řekl Alex, který přetrhl veškerý strach. Uvnitř jsem se zaradovala, stejně jako Edmund, který se na rozdíl ode mě usmíval, bylo to na něho znát. Super, pomyslela jsem si. "Takže jsi případ před několika lety. Jak jsem řekl a myslel si to. " Řekl Alex, byla znát na něm jistá úleva, nebude sedět, Alex pohlédl na Edmunda, který se na něho podíval, výraz Alexe značil, Vidíš, já ti to říkal. Příště mi věř.", všechno jsem to samozřejmě zpozorovala a usmála jsem se, juchůůů, stejně si dovolím poznamenat, že jsem si o Alexovi stejně myslela své, seděla jsem v klidu na pohovce, ve které jsem později spala. Alex chtěl, abychom tu přespali, což nebylo podle jeho zvyku. Chtěla jsem prostě přijít na jiné myšlenky, což snění většinou funguje, jsem asi divný člověk, pche. No a co jako? Jenže poslední dobou jsem měla divné spaní, stačil totiž jediný pohyb, krok v těsné blízkosti mě, okamžitě jsem byla vzhůru. "Mám jenom sílu, mluvím jinými jazyky." "Pokud se nepletu, byla si tři měsíce v kómatu." Alex vzal jakousi složku, která ležela na jeho psacím stole, lehce se dotkl Edmunda, který ho bedlivě pozoroval, Alex si ho nevšímal, nebo spíše dělal, že si Edmunda nevšímá a začal jí listovat. "Tady je tvůj lékařský spis." Vzhlédl ke mně a pak zpět ke složce. "Kde si k němu přišel?" řekla jsem, nyní se mi zdál Alex dost nebezpečný. "Mé tajemství." "Jasně." Vzdala jsem to. "Podle těchto záznamů jsi prožila více klinických smrtí, objevovali se ti rány na těle, které opět zmizely, tak jak přišly. Nenápadně. Lékaři byli doslova v šoku. Myslím, že to bylo díky tomu, že si žila své minulé životy, že tvá duše se nějak pokaždé transformovala, ale tělo s tím i žilo, do jisté míry. Takže pokud si je žila, tak si samozřejmě i logicky umírala a znovu ses pak narodila." "A mé schopnosti?" optala jsem se. "Myslím, že to má něco společného s tím, že sis z minulých životů vzala vlastnosti a schopnosti, které potřebuješ, které ses naučila, ale k čemu to nevím." Řekl Alex. "Také netuším, proč máš schopnosti, které jsou většinou připisované upírům." "Nevíš, co se stalo s tou slečnou přede mnou?" optala jsem se, se zájmem. "Zmizela beze stopy." Odpověděl Alex. "Je jasné, že se minulost opakuje, jenom nevíme proč se tomu tak děje." "Prý je naše duše starší, než naše tělo, po dnešku tomu začínám rozumět čím dál více." "Eli je možné, že budeš pomaleji stárnout, než ostatní a přežiješ všechny do jednoho, které znáš." "Prostě to, co nyní znám budou později vzpomínky." Zesmutněla jsem. "Chápu." Dodala jsem smutně. Alex raději na tohle neodpovídal, jistě měl na jazyku odpověď, která by se mi rozhodně nelíbila, ale začala jsem nyní pociťovat strach a úctu, zrovna ze strany Alexe, do kterého by mě to ani ve snu nenapadlo. Možná to dělaly ty výsledky, to co o mě zjistil, najednou jsem měla potřebu ho na místě zabít, stejně, jako toho chlapíka, který seděl asi metr od Alexe. Neodpustím si, že jsem měla z toho patřičnou radost a vychutnávala jsem si to.
Nyní jsem nastupovala do auta, ale tentokrát jsem si sedla na sedadlo spolujezdce, při velké Edmundově úlevě, jenže já měla divný pocit, že by to tentokrát nedopadlo nejlépe, zřejmě jsem měla pravdu a vlastně i štěstí, protože nás zastavili policajti. Zrovna tuhle dobu. Edmund jim předal s klidem doklady, následovala kontrola hladiny alkoholu, což bylo žádná celá žádná, jenom upomínka ať jedeme pomaleji a rozloučili jsme se s úsměvem na rtech.
Jakmile Edmund zaparkoval před barákem, vypnul motor a podíval se na mě. "Jsem rád, že to takhle dopadlo." Řekl a podíval se na vchodové dveře paneláku, kde bydlela mamka s bráškou, já ho hypnotizovala dlouho před ním. "Já taky." Řekla jsem nakonec. "Zřejmě se vracíš z ulice." "To ano, ale budou jiné problémy." Řekla jsem. "Neboj se toho." "Nebojím se toho, ale sebe." Nechtěla jsem mu říct, že již mám na rukou krev, byla jsem v šoku, že se na mě ještě nepřišlo. Byla to úleva, ale i strach a je to tady, bože, vzpomínáš? Nic jsem ti neslíbila, další Boží přikázání porušeno, jenže kolik duševních mrtvol mám za sebou? Myslím, že jich mám celkem dost, toto byl, ale jiný druh vraždy, u kterého jsem si myslela, že ho nikdy neuskutečním. "Tak dobrou." Řekla jsem na rozloučenou, ještě než jsem otevřela, pohlédla jsem na Edmunda. "Děkuji ti." Stačila jsem říct a usmála jsem se. "Nemáš za co, ještě se ti jistě ozvu." Řekl, já jsem mlčela, pouze jsem přikývla, otevřela jsem a vystoupila jsem z auta. Přicházela jsem zase domů, ale vezme mě mamka zpět. Již mi nevolala a nepřemlouvala mě, možná mě vyhodí a budu skutečně na ulici, klíče od vchodu jsem měla bezpečně. Znovu jsem přivolávala výtah a otočila jsem se k Edmundovi, ten nastartoval auto a již vyjížděl, stačil mi ještě zamávat, taky jsem mu zamávala, zahlédla jsem odraz světla kabinky výtahu, otevřela jsem dveře a zmáčkla tlačítko číslo čtyři. Uvažovala jsem. Nyní jsem v podstatě neporazitelná, silná, nemůže mě zlomit nemoc, nic. Možná tohle je ono, to, co nás dělá lidi. Ta zranitelnost, ta nejistota v našem krátkém životě. Mám tolik času se mnohé naučit poznat, ale kolik uroním slz, že mnozí, které miluji, tu nebudou se mnou takovou dobu jako já. To mě nyní začalo doslova žrát. Žila jsem své životy, budu žít možná pět stovek let, možná déle. Za tu dobu se člověk mnohé naučí a zdokonalí. Nehoda mi v podstatě nastartovala velký karmický návrat. Návrat svých schopností, vlastnosti, toho, co jsem se naučila před pár staletími či teprve nedávno. Tohle mi snad mělo ukázat cestu? Poslání? Strčila jsem klíč do zámku a otevřela jsem dveře, maminka byla doma, obrátila se ke mně a vstala, dívala se na mě jako na ducha. Bráška otevřel dveře a díval se na mě s radostí, rychle ke mně přiběhl a objal mě, já si k němu klekla a objala ho vroucně, bylo to milé přivítání. Mamka šla k nám, podívala jsem se na ni, vstala a řekla. "Mami, já…" nedokončila jsem větu, mamka mě objala. "Konečně si dostala rozum." Řekla mi na uvítanou. Já se usmívala. "Jsem zpátky doma." Řekla jsem mamce.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 minette minette | 10. listopadu 2015 v 19:43 | Reagovat

Nechci teď vyrývat, ale... Ani upír se nemuže nakazit AIDS vypitím nakažené krve (jedině, že bys přemýšlela o nějakém zvláštním druhu HIV nebo upíra). Pro virus HIV je typické, že se dostává do krve přes tělní těkutiny (krev nebo sperma, proto se taky přenáší zejména transfuzemi, přes jehly u narkomanu nebo pohlavním stykem), nicméně nedokáže přežít kyselé prostředí žaludku, proto není prakticky žádným rizikem se s HIV pozitívním člověkem líbat (niméně sex už je v takovém případě vysoce riziková aktivita). Ale dobrá, pokud jsi to nevěděla ty, nemusela ani tvoje hrdinka... Já jen pro informaci. ;)

2 Alžběta T. Alžběta T. | 10. listopadu 2015 v 20:37 | Reagovat

[1]:No, to již je jedno, nebudu to opravovat, aby to bylo v konceptu s fakty, no i když. HIV se nedá přenášet slinami, to vím, ale v krvi je vysoké procento viru, takže možné to je. Jinak díky za názor.

3 minette minette | 10. listopadu 2015 v 21:19 | Reagovat

Ale jinak se mi zrovna tenhle příběh líbí, má spád a taky jistou porci tajemnosti - doufám, že budou i další části (vím, že nestíháš, ale vždyť já taky nikam nespěchám, bude mi stačit, že pokračování jednou přijde ;)).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama