Část 41.

10. listopadu 2015 v 22:56 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán byl ve svém stanu, nájemné vrahy stráže zakopali v okolním lese, zrovna přicházel Abbas, když Sultán seděl spolu s medikem. " Díky Alláhovi, jste v pořádku, držel nad vámi ochrannou ruku, máte jenom škrábnutí." Pravil medik. "Amen, Ramesi, děkuji ti, jak jsem řekl, nebylo to nutné, můžeš jít." Řekl s úsměvem Mehmed. "Mustafa Paša na tom trval a já taky, Sultáne. Nebýt vás, kdo ví, kde bychom byli." Odpověděl medik. "Jsi laskavý, ale kdo ví, jestli tohle bude stačit." "Určitě, nebojte se a nikdy nad sebou nepochybte, tak se sám vidíte, mohou se tak na vás dívat ostatní." Řekl prošedivělý medik, který se postavil a poklonil se Vládci, Abbas ho pozoroval, Sultán se usmíval, ale jakmile medik mu zmizel z dohledu, zvážněl. Přemýšlel, vojáci balili. "Sultáne." Poklonil se Abbas a přistoupil k Vládci blíž. "Děkuji, že si mě opět zachránil." Řekl mu Sultán. "Nemáte za co, jistě mi to vrátíte." Odpověděl sarkasticky Abbas s úsměvem. Sultán vstal a přistoupil k Abbasovi blíž a dal mu důvěrně ruku na rameno. "Jsem rád, že mám kolem sebe takové lidi." Abbas zvážněl. "Akorát, kdo by usiloval o váš život, tohle nebyli vrazi od nepřátel." Přemýšlel nahlas. "Existuje nepřítel zevnitř, Abbasi." Odpověděl Sultán. Abbas se již na nic neptal. Do stanu vtrhl Mustafa Paša a nesl hlavu jednoho ze strážců, Sultán ničemu nerozuměl, svěsil ruku, dal si ruce za zády a přistoupil blíž k Pašovi. "Tenhle posel nesl dopis od někoho z tábora, nesl zprávu pro Šehzade Osmana." Řekl znepokojeně Mustafa. Sultán se ještě více zamračil. "Jsem rád, že si ho chytil, nyní musíme vědět, kdo to byl." Odpověděl rozzuřeně Sultán. "Byl to někdo významný." "A já myslím, že vím kdo." Řekl bez váhání Sultán. "Okamžitě mi ho předvolej, Pašo." Přikázal Sultán Mustafovi, Paša již věděl, o koho jde. "S velkým potěšením." Odpověděl Mustafa. "Kdo je Osman?" ptal se nechápavě Abbas. "Můj bratr." Odpověděl Vládce, až moc věřil Abbasovi, ale nezbývalo mu, než Abbasovi obeznámit, co se tu děje, kdyby chtěl Vládce Abbas zneškodnit jistě by to udělal, ale zase na druhou stranu Osman byl jako kočka, blížil se pomalu k myši. "Jedná se o svržení z trůnu." Konstatoval Abbas. "Ale proč čeká tak dlouhou dobu? A navíc… proč by vás chtěl zabít zrovna v době, kdy jste mimo sídla říše?" optal se nechápavě Abbas, tím potvrzoval Sultánovo mínění o něm. "Protože je takový. Je lstivý, když jsem ho chtěl popravit." Odpověděl Sultán. Obrátil se k Abbasovi. "I já bych se tak zachoval." Do stanu přicházel Cihangir Paša, Mustafa byl za ním. "Sultáne." Poklonil se Vládci, Mehmed kroutil nechápavě hlavou. Mehmed přistoupil ke stolu a vzal poslovu hlavu a zvedl ji. Velkovezír se zděsil, již věděl, o co kráčí. "Sultáne, já…" Mustafa šel k němu zezadu a napřáhl meč.
V Topkapi vládl pán noci měsíc, Aysun seděla mezi svými dětmi, ti nejmladší spinkali, nyní uspávala Mahmuda s Neylan. Z terasy vlál vítr, svíčka plápolala po větru, tak mírně. Paprsky měsíce svítily. Po komnatě se rozléhal Aysunin zpěv.

"Slyšíš můj hlas,
na polích klas,
vítr tam v dál,
hvězdičko, sviť nám.

Zavři oči, můj poklade,
Dej sílu snům.
Zpívej andělům, dej pane krásu,
Tu zář vidím každou noc.
Dej léčivou moc.
Roztáhni křídla andělské.
Slyšíš můj hlas, na polích zraje klas.
Dej sílu snům, vítr hraje dál svou píseň."

Atmosféra pokoje dala Aysuniné písni důležitost, Neylan s Mahmudem již spokojeně oddechovali, Aysun se usmála a již pobrukovala melodii, pak její hlas utichl a v komnatě bylo ticho. Aysun držela své děti pevně, podívala se do kolébek svých synů, ti také spinkali. Aysun zvážněla, nedala jí spát smrt jejího syna. Jeho smrt byla černá skvrna na jinak bílé, čisté lilii. Aysun zesmutněla, podívala na se na tvář své dcerky, pohlédla před sebe, tahle chvíle ji vratila do vzpomínek. Do dětství. Maminka ležela s ní, tak jako ona se svými dětmi.
"Slyšíš můj hlas, dej sílu snům." Najednou bylo Aysun osm let, tiše maminku pozorovala, Evžen již spal, po vyčerpávajícím dni s otcem. Také i nejmladší Jasmín spala, jako jediná však vydržela Tera. Maminka dozpívala. "Maminko ještě, prosím." Pobídla jí malá Tera. Maminka se usmívala a ťukla holčičce na nos. "I ty jedna, je třeba jít spinkat. Tělo i duše si musí odpočinout." Odpověděla jí maminka a mrkla na ni. "Maminko, tatínek učí Evžena jezdit na koni a mě ne." "Protože jsi na to moc malá." Tera si sedla. "Nejsem, jsem úplně stejná jako Evžen. Spíše je to tím, že jsem holka." Maminka se na ní usmála. "Teda, to jsem netušila, že se to chceš naučit, řeknu to tatínkovi, ano?" Aysun se nořila do vzpomínek a plakala, po Evženovi, Jasmín, otci a mamince.
Safia byla v komnatě Gulšah Sultán. "Neboj se, Mária ti neublíží, nedovolím to." Řekla jí Sultánka. "Aysun je ve své komnatě?" "Ano, Sultánko. Uspává děti." Odpověděla jí služebná, která seděla vedle ní. "To byla hloupost, kterou učinila Daye, na ni se to rozhodně nehodí. Je mi líto toho, že to maličké nepřežilo a ještě ke všemu je vrcholem všeho, že jí Sultán nepotrestal." Řekla Sultána. "To ano, Aysun tím trpí." Odpověděla služebná ustaraně. "Velmi trpí." Dodala. Sultána si změřila služebnou "Jsem ráda, že Aysun má vedle sebe někoho, jako jsi ty." Řekla Sultánka, Safia se na ni podívala. "Dělám, co umím."
Daye se vracela do své komnaty, byla poněkud vyděšená, zmatená. Zabočila ke svým dveřím, otevřela je a vstoupila dovnitř, zase za sebou zavřela. Mária se poklonila, vzhlédla ke své paní, která mlčela, jenom stála a dívala se před sebe. "Sultánko?" Mária si zkoumavě prohlídla pobledlou Daye, takovou jí ještě neznala. Dayešla k posteli a sedla si na ní, na služebnou se ani nepodívala. Děti spaly. Sultánka polkla. "Nic, Mário." Sultánka se podívala na Máriu. "Běž spát, ráno tě budu potřebovat." Řekla Sultánka a znovu se podívala před sebe. "Sultáno, znám vás již dost dlouho." "Nestarej se, prosím a běž spát, taky půjdu." "Sultáno." "Bude lepší to neuspěchat, Mário. Udělej, co jsem ti řekla, již se mě na nic neptej." Odpověděla trpělivě Daye, za normálních okolností by jistě vybouchla, ale nyní byla klidná, až podezřele, nebezpečně klidná.
Safia již odešla, do komnaty vstoupil Ruzgar Agha. "Ruzgare, doufám, že sleduješ Arifa." "Jak jste poručila." "A?" "Buď to dělá tak rafinovaně, nebo již opravdu není na straně Valide Sultán." "Je mi to podezřelé, nedá mi to spát." "Aysun ho neustále úkoluje." "Nejprve jsem měla pocit, že je Aysun snad naivní, když ho vzala do svých služeb, nyní si uvědomuji, že ho spíše zkouší." "To ano, tím jsem potěšen." "Pokud Arif byl sluhou Valide jistě ví něco, co mi ne." "Co tím myslíte?" optal se Agha. "Chtěla bych vědět vše o Valide, co dělá, kam směřuje. Poslední dobou je mi podezřelá, neustále někam chodí, neustále je sama, přestože byla společenská." "Člověk se mění." "Defne Sultán se nemění, Ruzgare. Něco tají."
Safia přišla do komnaty, v té chvíli Aysun již spala. Safia potichu zavřela dveře, nejprve se šla podívat na Aysun a na její děti, jak pokojně spí, usmála se, Safia se otočila k svíčce, která již ztrácela svou sílu, přistoupila k ní blíž a sfoukla ji.
Osman se skrýval, tam kde byl před časem, v zakázané části paláce, kde ho nenápadně dostali Cihangirovi lidé. "Buď klidný, Osmane." Uklidňovala ho Mahpeyker. Osman seděl za stolem a pohled upřel na dveře před sebou. Mahpeyker stála vedle něho. "Nech mě, Mahpeyker, nebo přijdeš o život." Odpověděl naštvaně Osman. "Dočkej času, trpělivost přináší růže. Musíme vydržet." "Řekl jsem něco!" vybouchnul Osman a prudce se obrátil na Mahpeyker, která si z toho nic nedělala. "Osmane, jestli mě zabiješ, nic tím nezískáš, pouze ztratíš." Zasyčela Mahpeyker obešla stůl, rukou sjela po stole a sledovala Osmana, ten na ni upřel zrak. Pomalu se uklidňoval, překvapovala ho čím dál více, z ušlápnuté dívky se stávala zralá žena, která bojovala i lstí, stávala se z ní šelma, což Osmana přitahovalo. "Myslíš, že tvůj plán vyšel?" "Cihangir mi jinak dluží svou hlavu." Odpověděl Osman. "Mám divný pocit, Osmane." "Že ho máš ty, mě poněkud překvapuje." Odpověděl zcela ohromený Šehzade. "Máš v záloze jiný plán?" optala se Mahpeyker se zájmem. "Jistě, ale nyní ti ho neprozradím, musí uzrát." Mahpeyker se usmívala. "Počkáme dva týdny, ne-li měsíc, než posel dorazí." Dodal Osman. "Inshalláh, vyjde to a konečně vyjdeme ze tmy." Pronesla Mahpeyker. "Amen."
Druhý den ráno se Daye probudila nervózní a bledá. "Sultánko, vy jste snad nemocná."zděsila se Maria při pohledu na svou paní, která seděla v posteli. "Nic mi není. Podej mi Suleymana a Orhana, nakrmím je." "Zavolám lékařku." "Ne!" řekla ostřeji Sultána. "Podej mi mé syny, jistě se probudili a mají hlad, také pošli jídlo pro Mahidevran." "Jistě, Sultáno." Pravila Mária a odcházela do kuchyně, Daye seděla a dívala se opět před sebe. "Matko." Daye se podívala za hlasem, Mahidevran stála a dívala se na svou matku. Daye se usmála. "To nic, Mahidevran, maminka měla jenom špatné spaní." "To nebude tím, matko." Daye se vylezla z postele, v saténových šatech na ramínka přistoupila blíž k dcerce, vzala jí ruku a políbila ji, dívka se na matku dívala, Daye k ní vzhlédla. "Neboj se, maminka vše zařídí, vím, že jsi moc a moc chytrá, nikdy nedovol, aby ses změnila." Daye pohladila svou dcerku po vlasech. "Jsi krev Sultána Mehmeda a má. Připomínáš mi mě v tvém věku. Nikdo nedovol, aby ses změnila, nikdy nedovol, aby někdo ubližoval." Mahidevran tomu moc nerozuměla. Daye se na ni usmála.
Aysun krmila své dvojčata. "Mají apetit, hlavně Ahmed je jedlík. "Mami, tam." Řekla Neylan. "Ano, Neylan, hlavně dávej pozor." Aysun se podívala na Safii. "běž s ní, prosím." Safia přikývla. Aysun se podívala na Ahmeda, kterého držela v náručí.
V harému panoval zvláštní klid, Kaya Kadin se dívala po harému, jako by někoho hledala. Její pohled se zastavil u Eleny, která si nosila prádlo na vyprání, Kayi si viditelně nevšímala. "Eleno." Kaya jí chytla za loket. Elena se podívala na Kayu a poklonila se jí. "Valide tě bude očekávat, přijď hlavně včas." "Děláte jako bych byla nezodpovědná." "Nebuď drzá, uvědom si, s kým mluvíš." "Já vím, s kým mluvím." Odpověděla Elena. "Když dovolíte, mám své povinnosti." Řekla Elena, Kaya jí pustila, nespustila s Eleny oči, měla divné tušení. Kaya ucítila pohled seshora, byl to pohled Valide Sultány, která se opírala o zábradlí a bedlivě pozorovala harém. Beyhan Kalfa šla zpět do harému, potkala se s Arifem Aghou. "Zdravím tě, Kalfo." Pozdravil ji Arif se svým typickým úsměvem. Beyhan se usmála a zastavila se, Arif se také zastavil. "Jak se máš? Slyšela jsem, že jsi sluhou Aysun." "Dobře to víš, přece jenom, není to žádné tajemství." "Jen mě napadá, proč?" "Zrovna od tebe bych to nečekal, Beyhan." "Arife, znám tě dost dlouho, ale musím uznat, že i když jsi dokonalý prevít, máš v sobě srdce." "Jde vidět, že jsi o mě měla strach." "A kdo by neměl? Bylo, ale pro mě překvapením, že zrovna tebe Valide tak krutě potrestala." "Udělala si ze mě nepřítele. Hluboce mě ponížila, Beyhan a to se neodpouští, nyní jsem pravá ruka Aysun, ta neztratila lidskost, jako Defne Sultán." "Zajímavé, ale co tu nyní pohledáváš?" "Jdu právě na návštěvu, Aysun Sultán je ve své komnatě." Beyhan uznale zvedla pravé obočí. "Překvapuješ mě, Arife." "Já sebe taky." Arif těžce vzdychl. "Budu muset udělat něco, co jsem měl udělat dávno, Beyhan." Řekl Arif s vážnou tváří, Beyhan pátrala po tom, co tím myslel. "O čem to mluvíš?" "Víš, co se před lety stalo, nyní musím přetrhnout veškeré nitě, Beyhan, očistit sebe. Odtrhnout se od Valide Sultány." Odpověděl. "Tohle si měl udělat dávno." Odpověděla Kalfa. Arif se jenom usmál a bez dalšího slova odcházel, doprovázen Kalfiným pohledem.
Aysun seděla mezi svými dětmi, Ahmed s Muradem byli přebalení a nakrmení, nyní leželi na zádech a pohybovali nožičkami. Aysun malovala se svými dětmi, Neylan byla talentovaná spolu s Mahmudem. Aysun vzhlédla k Muradovi a Ahmedovi a vzala si je opatrně k sobě. Safia je pozorovala tiše, nepletla se do výchovy Aysun. Všechny děti byly malé, Mahmud s Neylan a byli o něco starší silnější. Aysun si s nimi již mohla hrát podle jejich představ. "Napíšeme a namalujeme obrázky pro tatínka, co by na to?" optala se Aysun s úsměvem.
Elena se zrovna procházela chodbou, vracela se do harému, když se potkala s Daye Sultán, šla elegantně, vedle ní se šla Mahidevran, Suleymana držela Mária a Orhana Sultána. Elena se zastavila a poklonila se. Daye se k ní zastavila. "Pohleď na mě." Pobídla jí Sultánka, dívka poslechla. Mahidevran sledovala jak matku, tak i otrokyni. "Povídají se o tobě zvěsti, Eleno." "Nevěřte všemu." Daye se zamračila. "Kdo si myslíš, že jseš? Takhle se neodpovídá Sultánce." Napomenula jí Daye. "Odpusťte, mluvím, tak, jak mě to naučili." Odpověděla dívka a pohlédla do země, Daye přikývla. "Je Valide Sultána u sebe?" otázala se Daye. "Podle všeho, co jsem slyšela, tak by měla, Sultánko." "Dobře." Mária se dívala ze Sultánky na Elenu a ničemu nerozuměla, Sultánka musela včera něco spatřit, co jí velmi znepokojilo. Daye se již na nic neptala a odcházela, služebná se automaticky poklonila, Mária šla za svou paní.
Gulšah Sultán se procházela po chodbě spolu s Ruzgarem Aghou, po levici a po pravici s Gulbehar. "Harém je zalitý smutkem, tichem. Je to tak deprimující, když ještě Sultán Ahmed žil, bylo nekonečně veselo." "Možná je to nepřítomnosti Vládce." "Možná je to Defne Sultán." Gulbehar mlčela, jenom poslouchala, když všichni tři zabočili, Sultánka se zarazila. Arif Agha stál před dveřmi komnaty Gulšah Sultán, rozhlížel se, když konečně spatřil Sultánčinu tvář, usmál se, obrátil se k ní a poklonil se, Sultánka naklonila nechápavě hlavou, zastavila se, hlavu narovnala a zašklebila se, Ruzgar, který byl za Sultánou spolu se služebnou Aghu podezíravě měřil. Gulbehar se usmívala, stála vedle matky. "Ctěné Sultánky." Poklonil se Arif. "Ruzgare, Anno, můžete prosím jít ještě do zahrady?" "A proč?" řekla k matce Gulbehar. Matka se k ní obrátila. "Maminka musí něco důležitého řešit, až budeš větší, pochopíš to. Teď jdi s Ruzgarem a Annou." Gulšah pohladila svou dcerku po vlasech, podívala se na Ruzgara a přikývla, Sultánka se obrátila k Arifovi. Gulbehar poslechla matku, nebylo zbytí, nemohla matce odmlouvat, nikdy to nedělala, ani nezačne nyní. "Nebudeme přece stát na chodbě." Arif beze slov otevřel dveře Sultánce, která vstoupila do komnaty. "Děkuji, Arife." Ruzgar se služebnou a Sultánkou odcházeli, jak si to paní přála. Sultánka si sedla, sledovala každý pohyb Aghy. Arif za sebou zavřel a šel k Sultánce s hlavou skloněnou. "Nebudu chodit kolem horké kaše, jako mnozí jiní. To, že jsi na straně Aysun je až podezřelé, Arife. Zajímavé, že tě za to Valide nepotrestala, jak je jejím, poslední dobou, zvykem." Spustila Sultánka, čímž Arifovi připomněla nepříjemnou zkušenost se zlobou Valide. Arif vzhlédl k Sultánce. "Sultánko, to co na mě učinila Sultána, byla poslední kapka."odpověděl Arif s očima upřenýma k Sultánce. "Budeš to muset dost dlouho dokazovat, ale to nepřekoná mou zvědavost, proč osoba jako ty stála u dveří mé komnaty." "Harém si vás váží." Sultánka se zasmála. "Zkoušíš se mi dostat pod kůží?" " Vím, Sultánko, že nikdy nedosáhnu na vaše slunce, jistě by mě popálilo. Nikdy nezískám vaši důvěru, i kdybych vám přinesl modré z nebe a vím, že u Aysun to bude běh na dlouhou cestu." "Máš čistou pravdu, Arife, vždy budeš pro mě hadem. Pamatuješ si to že? Ruce máš prosáklé krví a tvá růže zvadla tvou zkažeností." Arif sklopil zrak k zemi. "Pamatuješ si to?" dodala otázku Sultánka. Arif se vrátil do vzpomínek, kdy Valide poručila ten strašný rozkaz.
"Jestli splníš to, o co tě žádám. Dám ti zlato a budu v tobě plnou důvěru, Arife." "Sultáno, tohle nedokážu, je to nevinné dítě." "Ale ano, jinak tě čeká trest." Zasyčela Defne Sultán. Arif se v nočních hodinách blížil do komnaty, ve které pokojně odpočívalo právě narozené dítě Sultána Ahmeda a jeho oblíbenkyně Gulšah. Favoritka spala v jiném pokoji a Sultán Ahmed byl ve své komnatě, šťasten z narození syna, Defne Sultána seděla v přijímací místnosti a dychtivě očekávala zprávy. Arif vzal polštář do svých rukou, dýchal těžce, nebylo mu to po chuti. "Když to neuděláš, postarám se, abys nikdy nechodil po svých a také, aby ses trápil ze smrti nejbližšího." V ten moment věděl, že Defne Sultán využila jeho slabosti k Beyhan Kalfě, vytřeštil na Valide Sultánu oči. Polštář se blížil k obličejíčku malého miminka. Arifovi se oči zalily slzami, což Gulšah Sultán zpozorovala. Sama si vzpomněla, jak jí to Arif sám řekl. "Su-sultáno." "Co se děje?" "Arife!!!" "Šehzade, je mrtvý." Gulšah divoce bušilo srdce. "Ne." Sultánka vrtěla hlavou, odmítala tuto skutečnost. "Neeee!!! Aááááááá!"
"Jak si mohl? Tenkrát mě to ani nenapadlo, že bys to mohl udělat ty, ale časem na to přišla." "Zabiju tě." Arif se vyděsil, Sultánka vstala. "Máš na rukou krev dynastie a tvá shnilá paní, jakbysmet!!!!" "Sultáno, chtěl jsem ochránit nejbližšího člověka." "Tímto krutým, nelidským způsobem sis získal důvěru Sultány. Nikdo tě nepotrestal!!!! Jsi krutý člověk a nikdy, nikdy již nebudeš šťasten!!!! O to se postarám!"
"Zadržte, Sultáno!!!" zakřičel Arif. "Pojďte se mnou." "Proč bych měla." Sultána se k němu přiblížila s vražedným pohledem. "Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla, ale nyní znám pravdu." "Ne, neznáte. Pojďte se mnou."
Daye Sultán vstoupila i s dětmi a Máriou do přijímací místnosti. "Sultánko." Daye spolu s Mahidevran a Máriou se poklonily usmívající se Valide. "Mahidevran, pojď ke mně." Valide napřáhla ruce, Mahidevran šla k babičce, ta jí pevně objala. "Naše Sultánko." Řekla jí Valide, odtáhla se od své vnučky. "Jsi krásnější a krásnější, každým dnem." Daye sklopila zrak, Valide se na ni podívala. "Co je s tebou, Daye? Špatně jsi spala?" optala se Valide. "Pojď, posaď se, má milá." Pobídla jí Valide. Daye poslechla, Valide pohladila Orhana, Daye byla vážná, což Valide poněkud rozčilovalo, ale nechtěla dělat přednášku před svými vnoučaty, Mária bedlivě pozorovala Sultánku. "Nemám zavolat doktora?" optala se ustaraně Mária. "Řekla jsem ti přece, že ne." Odpověděla jí mírně Daye. Valide byla v šoku. "Ano, jsi nějaká pobledlá, smutná. Chybí ti jistě Vládce." "Jistě. Ano, chybí." Odpověděla Daye, nechtěla říct, že to nesouvisí s ním, takhle zadržela příliv dalších otázek.
V harému ženy dychtivě diskutovaly, jiné si dělaly svou práci, tři z nich drhly podlahu. "Ať blýskne." Řekla Kaya a odcházela, po chvíli přiběhl Agha a zvolal "Pozooor!!! Gervahan Sultán Hazetleri!" Dívky okamžitě vstaly, seřadily se a poklonily se. Sultánka přicházela v zelených šatech pošitých zlatem, do vzoru růží, její rozpuštěné vlasy zakrýval závoj a hlavu jí zdobila korunka, usmívala se, otočila se k síni harému a šla dovnitř. Dívky byly poslušně seřazeny a hlavy měly skloněné k zemi. "Zdravím, dámy. Dlouho jsem tu nebyla. Tady jsem vám donesla maličkosti." Řekla s úsměvem Sultánka, obrátila se ke sluhům, kteří donesli tři truhly plné darů, děvčata byla zvědavá, co jim Sultánka přinesla. "Děkujeme." "Nechť vás Alláh ochrání." Řekly dívky z jedné na druhou, Sultánka byla spokojená. "No, tak otevřete si to." Pobídla je, dívky se dívaly jedna přes druhou a vrhly se na truhly, celé nedočkavé je otevřely, byl tam šperky, šaty, dokonce i látky a peníze. Gervahan Sultán, když měla náladu, dávala dívkám tyto dary a tím ukázala, jaká umí být laskavá. Kaya slyšela zvonivý smích dívek, věděla, že v harému něco jistě děje. Jakmile spatřila Gervahan Sultán, rychle to pochopila, zastavila se před Sultánkou, ta se k ní obrátila. "Kayo." "Sultánko, ráda vás vidím." "Já tebe taky, jsem tak nerada sama s dětmi, když manžel bojuje s nepřáteli." Řekla Sultánka. Gervahan se rozhlížela. "Kde je Valide?" "V přijímací místnosti, nyní je tam Daye s dětmi." Odpověděla Kaya. "Jak typické." Vydechla Sultánka. "Sultánko, nebuďte na svou matku tak přísná." "Ty sama víš, jak to mezi námi je." "Valide zrovna nebude nadšená rozmazlování otrokyň." "Jsem tak jako ona Sultánkou, Kayo. I já mohu darovat konkubínám něco, z čeho budou mít radost a jsou to přece ženy." Odpověděla s klidem Sultánka a pohlédla na radostné tváře dívek. "Jdu navštívit Aysun." Pronesla Sultánka, pohlédla na okamžik na Kayu. "Jistě, Sultánko." Odpověděla s poklonou Kaya. Gervahan se na ni usmála a odcházela.
Gulšah Sultán byla zakrytá burkou, Arif jí doprovázel. "Kam to jedeme?" Optala se Gulšah. "Zabiju tě, tak, jako si zabil mého syna." Dodala "Až budete znát pravdu, pak mě můžete zabít a tak jak budete chtít." Odpověděl Arif. Šli k připravenému kočáru. "Kam pojedeme?" "Do vesnice severně nedaleko Istanbulu." Odpověděl Arif. "Je to jistě léčka tvé paní, že ano?" "Má paní je Aysun Sultán, ta jistě by vám nechtěla ublížit." Řekl pevným hlasem Arif. Sultánka litovala, že vůbec na tohle přistoupila, ale zvědavost a navíc pocit pohlazení, pocit pohlazení, jistoty, že tenhle proradný bývalý kapi agha jí nic neudělá, že možná skutečně ji chce jenom něco ukázat, ale co. Vrtalo hlavou Gulšah, která byla nervózní a měla strach. Sultánka se před kočárem zastavila, výhružně zvedla prst k Arifovi. "Jestli je to léčka Valide Sultány, tak anděl pomsty se probudí." Prohlásila Sultánka, Arif již mlčel, podával ruku Sultánce. "Já sama, nastupovat umím." Řekla Sultána. Ze zahrady, asi deset metrů od nich je pozorovaly oči Ruzgara Aghy. Kočár se rozjel a uháněl. Sultánka seděla naproti Arifovi, kterého bedlivě pozorovala.
Aysun si zrovna hrála s dětmi, když v tom zaklepala Gervahan Sultána. Safia otevřela, Aysun vzhlédla ke dveřím, jakmile spatřila tvář Gervahan Sultán okamžitě se postavila a poklonila se Sultánce, přitom v náručí držela Murada. Gervahan vstoupila do komnaty s úsměvem. Mahmud přiběhl k tetě. "Teta!" vykřikl. "Ale, Šehzade Mahmude, ty jsi nám vyrostl." Gervahan se dívala na všechny. "Vlastně všichni jste vyrostli." Řekla ohromeně Sultánka, Aysun zasmála. "To ano, na dětech je nejvíce znát." "Koukám, že se jich plně věnuješ." "To ano, děti potřebují matku. Mahmud se stejně jako Suleyman budou za chvíli učit vladařským povinnostem." "Ano, to bude pro ně jistě hračka, pokud budou jako ty." "Sultáno, vy jste vzdělaná, na vás nikdo nemá." "O tobě se kolují zvěsti, že umíš latinsky, persky, nejenom turečtinu, ale také i angličtinu." "To ano, ale latinu již ovládám, zejména proto, že u nás se latina používá." Odpověděla Aysun, pohlédla na okamžik na Mustafu, který seděl a smál se, Aysun se usmívala. "Pro Valide Sultánu však budu vždy jenom barbarka." "Z toho si nic nedělej." Řekla Sultánka a mávla nad tím rukou, Sultánka šla se posadit, Aysun přikývla na Safii, což znamenalo, aby se nyní věnovala, pro změnu, ona dětem. Aysun jenom Murada držela v náručí, Neylan, ani Mahmudovi se od matky však nechtělo. Mustafa byl smíšek, Safia ho vzala do náručí. Jako na zavolanou vstoupila do komnaty Beyhan Kalfa. "Sultánko, Aysun Hatun." Gervahan se zamračila. "Beyhan, dovol, abych tě obeznámila, že Aysun nyní je Sultánkou." Aysun se překvapeně podívala na sestru Sultána Mehmeda. "Je matkou čtyř synů Sultána a jeho dcery. Nyní ať harém je uznává jako Sultánku." Beyhan byla spokojená. "Jistě, Sultánko." Aysun se podívala na Beyhan.
Tak samo, Daye osaměla s Valide Sultánou. "Pořád se mi nezdáš a mám dojem, že to není jenom díky Mehmedovi." Valide si změřila Daye, zamračila se. "Je to snad kvůli Aysun?" "Ne, není." Zavrtěla Daye. "Dopadl na mě stín, který se nesmyje, Valide." Valide vzala Daye za bradu. "Podívej se na mě." Daye vzhlédla k Sultánce. "Ať tě trápí cokoliv, nedej to na sobě znát. Co tě harém naučil?" "Harém mě spoustu věcí naučil, ale ráda bych se vás na něco zeptala." "A na co?" "Sultán mě již nechce, díky tomu, co jsem provedla, jistě mě i nenávidí. Dokud je pryč, chtěla bych být raději mimo Istanbul, alespoň na chvíli. Mohu odjet?" Valide Daye pustila. "Vyloučeno, nikdo nesmí opustit palác, bez příkazu Sultána Mehmeda, nebo mě." "Sultáno." "Ne, nechci slyšet nic, žádné výmluvy. Jsi manželkou Sultána Mehmeda Chána Hazetleri, tak si to laskavě uvědom." Řekla ostře Sultána. "Mnoho věci jsem dělala pro své děti, mnoho krutostí, zaplatila jsem krvavou daň a ty bys měl, jako jediná v harému mohla chápat." Daye si změřila Valide Sultánu. Jak tohle může říct, ona nemá na rukou krev dynastie, jenom zázrakem přežila jisté smrti. "Zoufalé ženy, dělají zoufalé činy, Valide. Chci trpět za to, co jsem napáchala." Valide byla v šoku. "Výčitky tě dělají slabou, udělala si chybu. Pomodli se, za svou duši a za život svých dětí, modlitba ti dodá sílu vstát. Jakmile to uděláš, možná sám Vládce pozná, že neseš díl viny." "Možná právě proto mě nechal žít spolu s mými dětmi, abych nosila díl viny po celý zbytek života." Řekla Daye, ale nebylo to jediné, co Daye trápilo. Ta minulá noc, něco jiného změnila, vztah vůči Valide Sultáně.
Arif Agha vystoupil jako první a za ním šla Gulšah, která vystupovala sama. "Tady to je." Řekl Arif Agha. Gulšah se podívala na kluka, který si hrál na dvorku, jeho matka ho sledovala s úsměvem, zrovna pletla košík. Gulšah zbystřila, najednou si dala věci dohromady, ta podoba… "Když jsem měl splnit Validin rozkaz, na poslední chvíli jsem si to rozmyslel, přece nezabiji nevinného člověka, ke všemu miminko, které nic neprožilo. Dítě jsem unesl a ukryl ho na bezpečné místo, Valide jsem řekl, že dítě zemřelo. Následně jsem to řekl Beyhan. Ta znala, ani nevím odkud ženu, která rodila přibližně ve stejnou dobu, jako vy. Jenže dítě bylo nemocné a tři dny po narození zemřelo. Otec mrtvého dítěte byl nešťasten, nehodlal to říct své ženě, tu krutou pravdu. Tak jsme ho vyměnili za to vaše. Ta žena má zdravého živého syna, ale vašeho." Gulšah stála jako opařená, v šoku, skoro nedýchala, jenom vnímala tlukot svého srdce. Ta podoba, byl to celý Sultán Ahmed. Najednou jako by cítila dotek lásky v srdci. Věděla s jistotou, že je tomu skutečně tak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nik Nik | 2. prosince 2015 v 16:07 | Reagovat

Kolik bude este části ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama