Listopad 2015

Kossem

21. listopadu 2015 v 23:05 | Alžběta T. |  Kossem Sultán

Tak, to bych nebyla já, že? Opět je to má práce, spíše tady v tomhle textu hraje roli představivost a dopomohly mi k tomu i informace, ke kterým jsem se dostala. No dost, těch slov. Tady je první text týkající se nového tureckého, historického počinu Muhtesem yuzyil Kossem... a omlouvám se, nechtějte po mě tureckou klávesnici. Jinak posuďte sami, jak se mi to povedlo.


Jsem Anastazia, dcera řeckého kněze na ostrově Tinos, dívka, kterou uvrhli do pekla Osmanského harému. Dívka, kterou odtrhli od štěstí, které udržovalo teplo matčino náručí, silná nátura mého otce. Otevřeli přede mnou dveře, mé srdce bušilo šíleným smutkem, vztekem. Svírala jsem a držela jsem vzpomínku na rodinu, svázala jsem ji v srdci. Byla to klíčová vzpomínka, která mi otevřela bránu. Poznala jsem zvyky a krutosti, které panují v harému, jsou jako šípy, které zraňují a pálí. Poznala jsem, že cena štěstí je vysoká a že musím přijmout, co osud mi přichystal. Vše se změnilo, když spatřila jsem jeho tvář, v zahradě ráje na zemi, nebo v samotném pekle?

Jsem Mahpeyker, Alláh je mi svědkem, že nyní jsem hodna být láskou Sultána Ahmeda. Jsem matkou jeho sedmi dětí, jsem matkou čtyř synů, jsem hodna titulu. Poznala jsem rány nejen svých sokyň, ale i mocných…intriky, oheň nenávisti. Získávám zkušenosti, získávám sílu, jsem jak lev, který samotným řevem vyvolává strach a respekt.

Jsem Kossem Sultán, právoplatná manželka Sultána Ahmeda Chána, matka Šehzádů, prošla jsem peklem harému, abych se sama stala lvem, šelmou. Nyní stojím na vrcholu moci. Moci, kterou žádná jiná žena přede mnou nezakusila. Mocná šelma, která ovázala bolest v srdci. Nyní se postarám o svůj lid. Zrodila jsem se z bolesti a nyní jsem čistá a nic mě nebolí, ani minulost. Jsem Kossem Sultán, Vládce… Vládce Osmanské říše. Dívám se na prsten mocných žen, cítím, že jejich duše jsou štěstím bez sebe. Hurrem Sultán a Safiye Sultán…. Dvě ženy, které byly mocné, já jsem nyní mocná. Díky Safiye Sultán jsem poznala svou budoucnost a nyní je to přítomnost. Viděla jsem své zrcadlo, které jsem však předčila. Odpusť, lásko, tvá smrt mi otevřela nedobrovolně bránu. Nyní budu vládnout za tři duše…

Část 41.

10. listopadu 2015 v 22:56 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán byl ve svém stanu, nájemné vrahy stráže zakopali v okolním lese, zrovna přicházel Abbas, když Sultán seděl spolu s medikem. " Díky Alláhovi, jste v pořádku, držel nad vámi ochrannou ruku, máte jenom škrábnutí." Pravil medik. "Amen, Ramesi, děkuji ti, jak jsem řekl, nebylo to nutné, můžeš jít." Řekl s úsměvem Mehmed. "Mustafa Paša na tom trval a já taky, Sultáne. Nebýt vás, kdo ví, kde bychom byli." Odpověděl medik. "Jsi laskavý, ale kdo ví, jestli tohle bude stačit." "Určitě, nebojte se a nikdy nad sebou nepochybte, tak se sám vidíte, mohou se tak na vás dívat ostatní." Řekl prošedivělý medik, který se postavil a poklonil se Vládci, Abbas ho pozoroval, Sultán se usmíval, ale jakmile medik mu zmizel z dohledu, zvážněl. Přemýšlel, vojáci balili. "Sultáne." Poklonil se Abbas a přistoupil k Vládci blíž. "Děkuji, že si mě opět zachránil." Řekl mu Sultán. "Nemáte za co, jistě mi to vrátíte." Odpověděl sarkasticky Abbas s úsměvem. Sultán vstal a přistoupil k Abbasovi blíž a dal mu důvěrně ruku na rameno. "Jsem rád, že mám kolem sebe takové lidi." Abbas zvážněl. "Akorát, kdo by usiloval o váš život, tohle nebyli vrazi od nepřátel." Přemýšlel nahlas. "Existuje nepřítel zevnitř, Abbasi." Odpověděl Sultán. Abbas se již na nic neptal. Do stanu vtrhl Mustafa Paša a nesl hlavu jednoho ze strážců, Sultán ničemu nerozuměl, svěsil ruku, dal si ruce za zády a přistoupil blíž k Pašovi. "Tenhle posel nesl dopis od někoho z tábora, nesl zprávu pro Šehzade Osmana." Řekl znepokojeně Mustafa. Sultán se ještě více zamračil. "Jsem rád, že si ho chytil, nyní musíme vědět, kdo to byl." Odpověděl rozzuřeně Sultán. "Byl to někdo významný." "A já myslím, že vím kdo." Řekl bez váhání Sultán. "Okamžitě mi ho předvolej, Pašo." Přikázal Sultán Mustafovi, Paša již věděl, o koho jde. "S velkým potěšením." Odpověděl Mustafa. "Kdo je Osman?" ptal se nechápavě Abbas. "Můj bratr." Odpověděl Vládce, až moc věřil Abbasovi, ale nezbývalo mu, než Abbasovi obeznámit, co se tu děje, kdyby chtěl Vládce Abbas zneškodnit jistě by to udělal, ale zase na druhou stranu Osman byl jako kočka, blížil se pomalu k myši. "Jedná se o svržení z trůnu." Konstatoval Abbas. "Ale proč čeká tak dlouhou dobu? A navíc… proč by vás chtěl zabít zrovna v době, kdy jste mimo sídla říše?" optal se nechápavě Abbas, tím potvrzoval Sultánovo mínění o něm. "Protože je takový. Je lstivý, když jsem ho chtěl popravit." Odpověděl Sultán. Obrátil se k Abbasovi. "I já bych se tak zachoval." Do stanu přicházel Cihangir Paša, Mustafa byl za ním. "Sultáne." Poklonil se Vládci, Mehmed kroutil nechápavě hlavou. Mehmed přistoupil ke stolu a vzal poslovu hlavu a zvedl ji. Velkovezír se zděsil, již věděl, o co kráčí. "Sultáne, já…" Mustafa šel k němu zezadu a napřáhl meč.
V Topkapi vládl pán noci měsíc, Aysun seděla mezi svými dětmi, ti nejmladší spinkali, nyní uspávala Mahmuda s Neylan. Z terasy vlál vítr, svíčka plápolala po větru, tak mírně. Paprsky měsíce svítily. Po komnatě se rozléhal Aysunin zpěv.

"Slyšíš můj hlas,
na polích klas,
vítr tam v dál,
hvězdičko, sviť nám.

Zavři oči, můj poklade,
Dej sílu snům.
Zpívej andělům, dej pane krásu,
Tu zář vidím každou noc.
Dej léčivou moc.
Roztáhni křídla andělské.
Slyšíš můj hlas, na polích zraje klas.
Dej sílu snům, vítr hraje dál svou píseň."

Atmosféra pokoje dala Aysuniné písni důležitost, Neylan s Mahmudem již spokojeně oddechovali, Aysun se usmála a již pobrukovala melodii, pak její hlas utichl a v komnatě bylo ticho. Aysun držela své děti pevně, podívala se do kolébek svých synů, ti také spinkali. Aysun zvážněla, nedala jí spát smrt jejího syna. Jeho smrt byla černá skvrna na jinak bílé, čisté lilii. Aysun zesmutněla, podívala na se na tvář své dcerky, pohlédla před sebe, tahle chvíle ji vratila do vzpomínek. Do dětství. Maminka ležela s ní, tak jako ona se svými dětmi.
"Slyšíš můj hlas, dej sílu snům." Najednou bylo Aysun osm let, tiše maminku pozorovala, Evžen již spal, po vyčerpávajícím dni s otcem. Také i nejmladší Jasmín spala, jako jediná však vydržela Tera. Maminka dozpívala. "Maminko ještě, prosím." Pobídla jí malá Tera. Maminka se usmívala a ťukla holčičce na nos. "I ty jedna, je třeba jít spinkat. Tělo i duše si musí odpočinout." Odpověděla jí maminka a mrkla na ni. "Maminko, tatínek učí Evžena jezdit na koni a mě ne." "Protože jsi na to moc malá." Tera si sedla. "Nejsem, jsem úplně stejná jako Evžen. Spíše je to tím, že jsem holka." Maminka se na ní usmála. "Teda, to jsem netušila, že se to chceš naučit, řeknu to tatínkovi, ano?" Aysun se nořila do vzpomínek a plakala, po Evženovi, Jasmín, otci a mamince.
Safia byla v komnatě Gulšah Sultán. "Neboj se, Mária ti neublíží, nedovolím to." Řekla jí Sultánka. "Aysun je ve své komnatě?" "Ano, Sultánko. Uspává děti." Odpověděla jí služebná, která seděla vedle ní. "To byla hloupost, kterou učinila Daye, na ni se to rozhodně nehodí. Je mi líto toho, že to maličké nepřežilo a ještě ke všemu je vrcholem všeho, že jí Sultán nepotrestal." Řekla Sultána. "To ano, Aysun tím trpí." Odpověděla služebná ustaraně. "Velmi trpí." Dodala. Sultána si změřila služebnou "Jsem ráda, že Aysun má vedle sebe někoho, jako jsi ty." Řekla Sultánka, Safia se na ni podívala. "Dělám, co umím."
Daye se vracela do své komnaty, byla poněkud vyděšená, zmatená. Zabočila ke svým dveřím, otevřela je a vstoupila dovnitř, zase za sebou zavřela. Mária se poklonila, vzhlédla ke své paní, která mlčela, jenom stála a dívala se před sebe. "Sultánko?" Mária si zkoumavě prohlídla pobledlou Daye, takovou jí ještě neznala. Dayešla k posteli a sedla si na ní, na služebnou se ani nepodívala. Děti spaly. Sultánka polkla. "Nic, Mário." Sultánka se podívala na Máriu. "Běž spát, ráno tě budu potřebovat." Řekla Sultánka a znovu se podívala před sebe. "Sultáno, znám vás již dost dlouho." "Nestarej se, prosím a běž spát, taky půjdu." "Sultáno." "Bude lepší to neuspěchat, Mário. Udělej, co jsem ti řekla, již se mě na nic neptej." Odpověděla trpělivě Daye, za normálních okolností by jistě vybouchla, ale nyní byla klidná, až podezřele, nebezpečně klidná.
Safia již odešla, do komnaty vstoupil Ruzgar Agha. "Ruzgare, doufám, že sleduješ Arifa." "Jak jste poručila." "A?" "Buď to dělá tak rafinovaně, nebo již opravdu není na straně Valide Sultán." "Je mi to podezřelé, nedá mi to spát." "Aysun ho neustále úkoluje." "Nejprve jsem měla pocit, že je Aysun snad naivní, když ho vzala do svých služeb, nyní si uvědomuji, že ho spíše zkouší." "To ano, tím jsem potěšen." "Pokud Arif byl sluhou Valide jistě ví něco, co mi ne." "Co tím myslíte?" optal se Agha. "Chtěla bych vědět vše o Valide, co dělá, kam směřuje. Poslední dobou je mi podezřelá, neustále někam chodí, neustále je sama, přestože byla společenská." "Člověk se mění." "Defne Sultán se nemění, Ruzgare. Něco tají."
Safia přišla do komnaty, v té chvíli Aysun již spala. Safia potichu zavřela dveře, nejprve se šla podívat na Aysun a na její děti, jak pokojně spí, usmála se, Safia se otočila k svíčce, která již ztrácela svou sílu, přistoupila k ní blíž a sfoukla ji.
Osman se skrýval, tam kde byl před časem, v zakázané části paláce, kde ho nenápadně dostali Cihangirovi lidé. "Buď klidný, Osmane." Uklidňovala ho Mahpeyker. Osman seděl za stolem a pohled upřel na dveře před sebou. Mahpeyker stála vedle něho. "Nech mě, Mahpeyker, nebo přijdeš o život." Odpověděl naštvaně Osman. "Dočkej času, trpělivost přináší růže. Musíme vydržet." "Řekl jsem něco!" vybouchnul Osman a prudce se obrátil na Mahpeyker, která si z toho nic nedělala. "Osmane, jestli mě zabiješ, nic tím nezískáš, pouze ztratíš." Zasyčela Mahpeyker obešla stůl, rukou sjela po stole a sledovala Osmana, ten na ni upřel zrak. Pomalu se uklidňoval, překvapovala ho čím dál více, z ušlápnuté dívky se stávala zralá žena, která bojovala i lstí, stávala se z ní šelma, což Osmana přitahovalo. "Myslíš, že tvůj plán vyšel?" "Cihangir mi jinak dluží svou hlavu." Odpověděl Osman. "Mám divný pocit, Osmane." "Že ho máš ty, mě poněkud překvapuje." Odpověděl zcela ohromený Šehzade. "Máš v záloze jiný plán?" optala se Mahpeyker se zájmem. "Jistě, ale nyní ti ho neprozradím, musí uzrát." Mahpeyker se usmívala. "Počkáme dva týdny, ne-li měsíc, než posel dorazí." Dodal Osman. "Inshalláh, vyjde to a konečně vyjdeme ze tmy." Pronesla Mahpeyker. "Amen."
Druhý den ráno se Daye probudila nervózní a bledá. "Sultánko, vy jste snad nemocná."zděsila se Maria při pohledu na svou paní, která seděla v posteli. "Nic mi není. Podej mi Suleymana a Orhana, nakrmím je." "Zavolám lékařku." "Ne!" řekla ostřeji Sultána. "Podej mi mé syny, jistě se probudili a mají hlad, také pošli jídlo pro Mahidevran." "Jistě, Sultáno." Pravila Mária a odcházela do kuchyně, Daye seděla a dívala se opět před sebe. "Matko." Daye se podívala za hlasem, Mahidevran stála a dívala se na svou matku. Daye se usmála. "To nic, Mahidevran, maminka měla jenom špatné spaní." "To nebude tím, matko." Daye se vylezla z postele, v saténových šatech na ramínka přistoupila blíž k dcerce, vzala jí ruku a políbila ji, dívka se na matku dívala, Daye k ní vzhlédla. "Neboj se, maminka vše zařídí, vím, že jsi moc a moc chytrá, nikdy nedovol, aby ses změnila." Daye pohladila svou dcerku po vlasech. "Jsi krev Sultána Mehmeda a má. Připomínáš mi mě v tvém věku. Nikdo nedovol, aby ses změnila, nikdy nedovol, aby někdo ubližoval." Mahidevran tomu moc nerozuměla. Daye se na ni usmála.
Aysun krmila své dvojčata. "Mají apetit, hlavně Ahmed je jedlík. "Mami, tam." Řekla Neylan. "Ano, Neylan, hlavně dávej pozor." Aysun se podívala na Safii. "běž s ní, prosím." Safia přikývla. Aysun se podívala na Ahmeda, kterého držela v náručí.
V harému panoval zvláštní klid, Kaya Kadin se dívala po harému, jako by někoho hledala. Její pohled se zastavil u Eleny, která si nosila prádlo na vyprání, Kayi si viditelně nevšímala. "Eleno." Kaya jí chytla za loket. Elena se podívala na Kayu a poklonila se jí. "Valide tě bude očekávat, přijď hlavně včas." "Děláte jako bych byla nezodpovědná." "Nebuď drzá, uvědom si, s kým mluvíš." "Já vím, s kým mluvím." Odpověděla Elena. "Když dovolíte, mám své povinnosti." Řekla Elena, Kaya jí pustila, nespustila s Eleny oči, měla divné tušení. Kaya ucítila pohled seshora, byl to pohled Valide Sultány, která se opírala o zábradlí a bedlivě pozorovala harém. Beyhan Kalfa šla zpět do harému, potkala se s Arifem Aghou. "Zdravím tě, Kalfo." Pozdravil ji Arif se svým typickým úsměvem. Beyhan se usmála a zastavila se, Arif se také zastavil. "Jak se máš? Slyšela jsem, že jsi sluhou Aysun." "Dobře to víš, přece jenom, není to žádné tajemství." "Jen mě napadá, proč?" "Zrovna od tebe bych to nečekal, Beyhan." "Arife, znám tě dost dlouho, ale musím uznat, že i když jsi dokonalý prevít, máš v sobě srdce." "Jde vidět, že jsi o mě měla strach." "A kdo by neměl? Bylo, ale pro mě překvapením, že zrovna tebe Valide tak krutě potrestala." "Udělala si ze mě nepřítele. Hluboce mě ponížila, Beyhan a to se neodpouští, nyní jsem pravá ruka Aysun, ta neztratila lidskost, jako Defne Sultán." "Zajímavé, ale co tu nyní pohledáváš?" "Jdu právě na návštěvu, Aysun Sultán je ve své komnatě." Beyhan uznale zvedla pravé obočí. "Překvapuješ mě, Arife." "Já sebe taky." Arif těžce vzdychl. "Budu muset udělat něco, co jsem měl udělat dávno, Beyhan." Řekl Arif s vážnou tváří, Beyhan pátrala po tom, co tím myslel. "O čem to mluvíš?" "Víš, co se před lety stalo, nyní musím přetrhnout veškeré nitě, Beyhan, očistit sebe. Odtrhnout se od Valide Sultány." Odpověděl. "Tohle si měl udělat dávno." Odpověděla Kalfa. Arif se jenom usmál a bez dalšího slova odcházel, doprovázen Kalfiným pohledem.
Aysun seděla mezi svými dětmi, Ahmed s Muradem byli přebalení a nakrmení, nyní leželi na zádech a pohybovali nožičkami. Aysun malovala se svými dětmi, Neylan byla talentovaná spolu s Mahmudem. Aysun vzhlédla k Muradovi a Ahmedovi a vzala si je opatrně k sobě. Safia je pozorovala tiše, nepletla se do výchovy Aysun. Všechny děti byly malé, Mahmud s Neylan a byli o něco starší silnější. Aysun si s nimi již mohla hrát podle jejich představ. "Napíšeme a namalujeme obrázky pro tatínka, co by na to?" optala se Aysun s úsměvem.
Elena se zrovna procházela chodbou, vracela se do harému, když se potkala s Daye Sultán, šla elegantně, vedle ní se šla Mahidevran, Suleymana držela Mária a Orhana Sultána. Elena se zastavila a poklonila se. Daye se k ní zastavila. "Pohleď na mě." Pobídla jí Sultánka, dívka poslechla. Mahidevran sledovala jak matku, tak i otrokyni. "Povídají se o tobě zvěsti, Eleno." "Nevěřte všemu." Daye se zamračila. "Kdo si myslíš, že jseš? Takhle se neodpovídá Sultánce." Napomenula jí Daye. "Odpusťte, mluvím, tak, jak mě to naučili." Odpověděla dívka a pohlédla do země, Daye přikývla. "Je Valide Sultána u sebe?" otázala se Daye. "Podle všeho, co jsem slyšela, tak by měla, Sultánko." "Dobře." Mária se dívala ze Sultánky na Elenu a ničemu nerozuměla, Sultánka musela včera něco spatřit, co jí velmi znepokojilo. Daye se již na nic neptala a odcházela, služebná se automaticky poklonila, Mária šla za svou paní.
Gulšah Sultán se procházela po chodbě spolu s Ruzgarem Aghou, po levici a po pravici s Gulbehar. "Harém je zalitý smutkem, tichem. Je to tak deprimující, když ještě Sultán Ahmed žil, bylo nekonečně veselo." "Možná je to nepřítomnosti Vládce." "Možná je to Defne Sultán." Gulbehar mlčela, jenom poslouchala, když všichni tři zabočili, Sultánka se zarazila. Arif Agha stál před dveřmi komnaty Gulšah Sultán, rozhlížel se, když konečně spatřil Sultánčinu tvář, usmál se, obrátil se k ní a poklonil se, Sultánka naklonila nechápavě hlavou, zastavila se, hlavu narovnala a zašklebila se, Ruzgar, který byl za Sultánou spolu se služebnou Aghu podezíravě měřil. Gulbehar se usmívala, stála vedle matky. "Ctěné Sultánky." Poklonil se Arif. "Ruzgare, Anno, můžete prosím jít ještě do zahrady?" "A proč?" řekla k matce Gulbehar. Matka se k ní obrátila. "Maminka musí něco důležitého řešit, až budeš větší, pochopíš to. Teď jdi s Ruzgarem a Annou." Gulšah pohladila svou dcerku po vlasech, podívala se na Ruzgara a přikývla, Sultánka se obrátila k Arifovi. Gulbehar poslechla matku, nebylo zbytí, nemohla matce odmlouvat, nikdy to nedělala, ani nezačne nyní. "Nebudeme přece stát na chodbě." Arif beze slov otevřel dveře Sultánce, která vstoupila do komnaty. "Děkuji, Arife." Ruzgar se služebnou a Sultánkou odcházeli, jak si to paní přála. Sultánka si sedla, sledovala každý pohyb Aghy. Arif za sebou zavřel a šel k Sultánce s hlavou skloněnou. "Nebudu chodit kolem horké kaše, jako mnozí jiní. To, že jsi na straně Aysun je až podezřelé, Arife. Zajímavé, že tě za to Valide nepotrestala, jak je jejím, poslední dobou, zvykem." Spustila Sultánka, čímž Arifovi připomněla nepříjemnou zkušenost se zlobou Valide. Arif vzhlédl k Sultánce. "Sultánko, to co na mě učinila Sultána, byla poslední kapka."odpověděl Arif s očima upřenýma k Sultánce. "Budeš to muset dost dlouho dokazovat, ale to nepřekoná mou zvědavost, proč osoba jako ty stála u dveří mé komnaty." "Harém si vás váží." Sultánka se zasmála. "Zkoušíš se mi dostat pod kůží?" " Vím, Sultánko, že nikdy nedosáhnu na vaše slunce, jistě by mě popálilo. Nikdy nezískám vaši důvěru, i kdybych vám přinesl modré z nebe a vím, že u Aysun to bude běh na dlouhou cestu." "Máš čistou pravdu, Arife, vždy budeš pro mě hadem. Pamatuješ si to že? Ruce máš prosáklé krví a tvá růže zvadla tvou zkažeností." Arif sklopil zrak k zemi. "Pamatuješ si to?" dodala otázku Sultánka. Arif se vrátil do vzpomínek, kdy Valide poručila ten strašný rozkaz.
"Jestli splníš to, o co tě žádám. Dám ti zlato a budu v tobě plnou důvěru, Arife." "Sultáno, tohle nedokážu, je to nevinné dítě." "Ale ano, jinak tě čeká trest." Zasyčela Defne Sultán. Arif se v nočních hodinách blížil do komnaty, ve které pokojně odpočívalo právě narozené dítě Sultána Ahmeda a jeho oblíbenkyně Gulšah. Favoritka spala v jiném pokoji a Sultán Ahmed byl ve své komnatě, šťasten z narození syna, Defne Sultána seděla v přijímací místnosti a dychtivě očekávala zprávy. Arif vzal polštář do svých rukou, dýchal těžce, nebylo mu to po chuti. "Když to neuděláš, postarám se, abys nikdy nechodil po svých a také, aby ses trápil ze smrti nejbližšího." V ten moment věděl, že Defne Sultán využila jeho slabosti k Beyhan Kalfě, vytřeštil na Valide Sultánu oči. Polštář se blížil k obličejíčku malého miminka. Arifovi se oči zalily slzami, což Gulšah Sultán zpozorovala. Sama si vzpomněla, jak jí to Arif sám řekl. "Su-sultáno." "Co se děje?" "Arife!!!" "Šehzade, je mrtvý." Gulšah divoce bušilo srdce. "Ne." Sultánka vrtěla hlavou, odmítala tuto skutečnost. "Neeee!!! Aááááááá!"
"Jak si mohl? Tenkrát mě to ani nenapadlo, že bys to mohl udělat ty, ale časem na to přišla." "Zabiju tě." Arif se vyděsil, Sultánka vstala. "Máš na rukou krev dynastie a tvá shnilá paní, jakbysmet!!!!" "Sultáno, chtěl jsem ochránit nejbližšího člověka." "Tímto krutým, nelidským způsobem sis získal důvěru Sultány. Nikdo tě nepotrestal!!!! Jsi krutý člověk a nikdy, nikdy již nebudeš šťasten!!!! O to se postarám!"
"Zadržte, Sultáno!!!" zakřičel Arif. "Pojďte se mnou." "Proč bych měla." Sultána se k němu přiblížila s vražedným pohledem. "Trvalo mi dlouho, než jsem na to přišla, ale nyní znám pravdu." "Ne, neznáte. Pojďte se mnou."
Daye Sultán vstoupila i s dětmi a Máriou do přijímací místnosti. "Sultánko." Daye spolu s Mahidevran a Máriou se poklonily usmívající se Valide. "Mahidevran, pojď ke mně." Valide napřáhla ruce, Mahidevran šla k babičce, ta jí pevně objala. "Naše Sultánko." Řekla jí Valide, odtáhla se od své vnučky. "Jsi krásnější a krásnější, každým dnem." Daye sklopila zrak, Valide se na ni podívala. "Co je s tebou, Daye? Špatně jsi spala?" optala se Valide. "Pojď, posaď se, má milá." Pobídla jí Valide. Daye poslechla, Valide pohladila Orhana, Daye byla vážná, což Valide poněkud rozčilovalo, ale nechtěla dělat přednášku před svými vnoučaty, Mária bedlivě pozorovala Sultánku. "Nemám zavolat doktora?" optala se ustaraně Mária. "Řekla jsem ti přece, že ne." Odpověděla jí mírně Daye. Valide byla v šoku. "Ano, jsi nějaká pobledlá, smutná. Chybí ti jistě Vládce." "Jistě. Ano, chybí." Odpověděla Daye, nechtěla říct, že to nesouvisí s ním, takhle zadržela příliv dalších otázek.
V harému ženy dychtivě diskutovaly, jiné si dělaly svou práci, tři z nich drhly podlahu. "Ať blýskne." Řekla Kaya a odcházela, po chvíli přiběhl Agha a zvolal "Pozooor!!! Gervahan Sultán Hazetleri!" Dívky okamžitě vstaly, seřadily se a poklonily se. Sultánka přicházela v zelených šatech pošitých zlatem, do vzoru růží, její rozpuštěné vlasy zakrýval závoj a hlavu jí zdobila korunka, usmívala se, otočila se k síni harému a šla dovnitř. Dívky byly poslušně seřazeny a hlavy měly skloněné k zemi. "Zdravím, dámy. Dlouho jsem tu nebyla. Tady jsem vám donesla maličkosti." Řekla s úsměvem Sultánka, obrátila se ke sluhům, kteří donesli tři truhly plné darů, děvčata byla zvědavá, co jim Sultánka přinesla. "Děkujeme." "Nechť vás Alláh ochrání." Řekly dívky z jedné na druhou, Sultánka byla spokojená. "No, tak otevřete si to." Pobídla je, dívky se dívaly jedna přes druhou a vrhly se na truhly, celé nedočkavé je otevřely, byl tam šperky, šaty, dokonce i látky a peníze. Gervahan Sultán, když měla náladu, dávala dívkám tyto dary a tím ukázala, jaká umí být laskavá. Kaya slyšela zvonivý smích dívek, věděla, že v harému něco jistě děje. Jakmile spatřila Gervahan Sultán, rychle to pochopila, zastavila se před Sultánkou, ta se k ní obrátila. "Kayo." "Sultánko, ráda vás vidím." "Já tebe taky, jsem tak nerada sama s dětmi, když manžel bojuje s nepřáteli." Řekla Sultánka. Gervahan se rozhlížela. "Kde je Valide?" "V přijímací místnosti, nyní je tam Daye s dětmi." Odpověděla Kaya. "Jak typické." Vydechla Sultánka. "Sultánko, nebuďte na svou matku tak přísná." "Ty sama víš, jak to mezi námi je." "Valide zrovna nebude nadšená rozmazlování otrokyň." "Jsem tak jako ona Sultánkou, Kayo. I já mohu darovat konkubínám něco, z čeho budou mít radost a jsou to přece ženy." Odpověděla s klidem Sultánka a pohlédla na radostné tváře dívek. "Jdu navštívit Aysun." Pronesla Sultánka, pohlédla na okamžik na Kayu. "Jistě, Sultánko." Odpověděla s poklonou Kaya. Gervahan se na ni usmála a odcházela.
Gulšah Sultán byla zakrytá burkou, Arif jí doprovázel. "Kam to jedeme?" Optala se Gulšah. "Zabiju tě, tak, jako si zabil mého syna." Dodala "Až budete znát pravdu, pak mě můžete zabít a tak jak budete chtít." Odpověděl Arif. Šli k připravenému kočáru. "Kam pojedeme?" "Do vesnice severně nedaleko Istanbulu." Odpověděl Arif. "Je to jistě léčka tvé paní, že ano?" "Má paní je Aysun Sultán, ta jistě by vám nechtěla ublížit." Řekl pevným hlasem Arif. Sultánka litovala, že vůbec na tohle přistoupila, ale zvědavost a navíc pocit pohlazení, pocit pohlazení, jistoty, že tenhle proradný bývalý kapi agha jí nic neudělá, že možná skutečně ji chce jenom něco ukázat, ale co. Vrtalo hlavou Gulšah, která byla nervózní a měla strach. Sultánka se před kočárem zastavila, výhružně zvedla prst k Arifovi. "Jestli je to léčka Valide Sultány, tak anděl pomsty se probudí." Prohlásila Sultánka, Arif již mlčel, podával ruku Sultánce. "Já sama, nastupovat umím." Řekla Sultána. Ze zahrady, asi deset metrů od nich je pozorovaly oči Ruzgara Aghy. Kočár se rozjel a uháněl. Sultánka seděla naproti Arifovi, kterého bedlivě pozorovala.
Aysun si zrovna hrála s dětmi, když v tom zaklepala Gervahan Sultána. Safia otevřela, Aysun vzhlédla ke dveřím, jakmile spatřila tvář Gervahan Sultán okamžitě se postavila a poklonila se Sultánce, přitom v náručí držela Murada. Gervahan vstoupila do komnaty s úsměvem. Mahmud přiběhl k tetě. "Teta!" vykřikl. "Ale, Šehzade Mahmude, ty jsi nám vyrostl." Gervahan se dívala na všechny. "Vlastně všichni jste vyrostli." Řekla ohromeně Sultánka, Aysun zasmála. "To ano, na dětech je nejvíce znát." "Koukám, že se jich plně věnuješ." "To ano, děti potřebují matku. Mahmud se stejně jako Suleyman budou za chvíli učit vladařským povinnostem." "Ano, to bude pro ně jistě hračka, pokud budou jako ty." "Sultáno, vy jste vzdělaná, na vás nikdo nemá." "O tobě se kolují zvěsti, že umíš latinsky, persky, nejenom turečtinu, ale také i angličtinu." "To ano, ale latinu již ovládám, zejména proto, že u nás se latina používá." Odpověděla Aysun, pohlédla na okamžik na Mustafu, který seděl a smál se, Aysun se usmívala. "Pro Valide Sultánu však budu vždy jenom barbarka." "Z toho si nic nedělej." Řekla Sultánka a mávla nad tím rukou, Sultánka šla se posadit, Aysun přikývla na Safii, což znamenalo, aby se nyní věnovala, pro změnu, ona dětem. Aysun jenom Murada držela v náručí, Neylan, ani Mahmudovi se od matky však nechtělo. Mustafa byl smíšek, Safia ho vzala do náručí. Jako na zavolanou vstoupila do komnaty Beyhan Kalfa. "Sultánko, Aysun Hatun." Gervahan se zamračila. "Beyhan, dovol, abych tě obeznámila, že Aysun nyní je Sultánkou." Aysun se překvapeně podívala na sestru Sultána Mehmeda. "Je matkou čtyř synů Sultána a jeho dcery. Nyní ať harém je uznává jako Sultánku." Beyhan byla spokojená. "Jistě, Sultánko." Aysun se podívala na Beyhan.
Tak samo, Daye osaměla s Valide Sultánou. "Pořád se mi nezdáš a mám dojem, že to není jenom díky Mehmedovi." Valide si změřila Daye, zamračila se. "Je to snad kvůli Aysun?" "Ne, není." Zavrtěla Daye. "Dopadl na mě stín, který se nesmyje, Valide." Valide vzala Daye za bradu. "Podívej se na mě." Daye vzhlédla k Sultánce. "Ať tě trápí cokoliv, nedej to na sobě znát. Co tě harém naučil?" "Harém mě spoustu věcí naučil, ale ráda bych se vás na něco zeptala." "A na co?" "Sultán mě již nechce, díky tomu, co jsem provedla, jistě mě i nenávidí. Dokud je pryč, chtěla bych být raději mimo Istanbul, alespoň na chvíli. Mohu odjet?" Valide Daye pustila. "Vyloučeno, nikdo nesmí opustit palác, bez příkazu Sultána Mehmeda, nebo mě." "Sultáno." "Ne, nechci slyšet nic, žádné výmluvy. Jsi manželkou Sultána Mehmeda Chána Hazetleri, tak si to laskavě uvědom." Řekla ostře Sultána. "Mnoho věci jsem dělala pro své děti, mnoho krutostí, zaplatila jsem krvavou daň a ty bys měl, jako jediná v harému mohla chápat." Daye si změřila Valide Sultánu. Jak tohle může říct, ona nemá na rukou krev dynastie, jenom zázrakem přežila jisté smrti. "Zoufalé ženy, dělají zoufalé činy, Valide. Chci trpět za to, co jsem napáchala." Valide byla v šoku. "Výčitky tě dělají slabou, udělala si chybu. Pomodli se, za svou duši a za život svých dětí, modlitba ti dodá sílu vstát. Jakmile to uděláš, možná sám Vládce pozná, že neseš díl viny." "Možná právě proto mě nechal žít spolu s mými dětmi, abych nosila díl viny po celý zbytek života." Řekla Daye, ale nebylo to jediné, co Daye trápilo. Ta minulá noc, něco jiného změnila, vztah vůči Valide Sultáně.
Arif Agha vystoupil jako první a za ním šla Gulšah, která vystupovala sama. "Tady to je." Řekl Arif Agha. Gulšah se podívala na kluka, který si hrál na dvorku, jeho matka ho sledovala s úsměvem, zrovna pletla košík. Gulšah zbystřila, najednou si dala věci dohromady, ta podoba… "Když jsem měl splnit Validin rozkaz, na poslední chvíli jsem si to rozmyslel, přece nezabiji nevinného člověka, ke všemu miminko, které nic neprožilo. Dítě jsem unesl a ukryl ho na bezpečné místo, Valide jsem řekl, že dítě zemřelo. Následně jsem to řekl Beyhan. Ta znala, ani nevím odkud ženu, která rodila přibližně ve stejnou dobu, jako vy. Jenže dítě bylo nemocné a tři dny po narození zemřelo. Otec mrtvého dítěte byl nešťasten, nehodlal to říct své ženě, tu krutou pravdu. Tak jsme ho vyměnili za to vaše. Ta žena má zdravého živého syna, ale vašeho." Gulšah stála jako opařená, v šoku, skoro nedýchala, jenom vnímala tlukot svého srdce. Ta podoba, byl to celý Sultán Ahmed. Najednou jako by cítila dotek lásky v srdci. Věděla s jistotou, že je tomu skutečně tak.

VI. Ať žije dlouhověkost

9. listopadu 2015 v 0:45 | Alžběta T. |  Reinkar -Life
Zdroj videa: youtube.com


Tenhle test mě vyděsil. Zkameněla jsem. Má noční můra je skutečností. Jsem ve zlém snu? Budíku, konej svou práci, přece mě v tom nenecháš. Jenže, tohle je bohužel realita. Sakra! "Jsi v pořádku?" zeptal se Alex, zkoumal mě, jakoby nevěděl, co předtím udělal. "Ani ne, když jsem vypila krev nakaženou HIV." Zavrčela jsem, tím jsem mu to chtěla připomenout, ale věděl to s jistotou. Měla jsem sto chutí mu krev nacpat do pusy, ale ovládala jsem se, nechtěla jsem za to sedět ve vězení. Na to jsem se jednoduše vykašlala, tohle byla lepší satisfakce. Šok pomalu přecházel ve vztek, ale kupodivu rychle vymizel. Podívala jsem se na Edmunda, který stál opodál s otevřenou pusou. Vlastně jsem měla pocit, že vztek a bezmoc jsem svým způsobem předala mu, což bylo znát. Podívala jsem na Alexe. Byl vysoké, svalnaté postavy, jistě trávil čas i ve fitku, nebo v posteli s manželkou či milenkami, ani bych se nedivila. Jistě také měl mnoho zájemkyň o jeho srdce, ale byl ženatý, jeho ženu jsem neviděla, tak jsem nemohla i jí posoudit, Alexe jsem doslova hypnotizovala jako kobra zaklínačovu píšťalku, můj pohled ho znervóznil, to bylo tak vše. "Pokud je pravda, co si myslím, nemáš se čeho obávat."odpověděl, dal si ruce do kapes. "To je, zkrátka risk je mi to jasný." Odpověděla jsem a postavila jsem sklenici s krví na stolek. Jedna otázka mi však vrtala hlavou, sledovala jsem krev odpudivě, vypadala tak jako každého u člověka, a to je nejhorší, proto existují testy. Člověka nakaženého virem HIV nepoznáme, stejně jako nepoznáme psychopata, ať je to žena či muž, psychopat si omotá citlivou duši kolem prstu a ničí jí, dusí, až zahyne. "Kdes k té krvi přišel?" zeptala jsem se Alexe a vzhlédla jsem k němu, podívala jsem se mu do očí. "Mé tajemství." Odpověděl a tvářil se tajemně. Zřejmě jí někde vzal, ale jak a odkud? Vše je hlídáno kamerovým systémem, jedině, že v daném místě pracoval, Edmund se mi však o ničem nezmiňoval, neměla jsem dostatek informací, ten hleděl z jednoho na druhého. Kde Alex pracoval? Jenže je jasné, že i tam zaměstnance hlídají jako oko v hlavě, nebo snad ne? "Přijď, znám někoho, kdo by udělal testy." Řekl jen tak mimochodem Alex. "Jasně, za tři měsíce." Věděla jsem, že inkubační doba viru je dva až tři měsíce. Edmunda překvapilo, že to beru vcelku klidně.
A nebyl daleko od pravdy. Zkrátka a dobře jsem to brala klidně a rozvážně. Kolik lidí přece existuje i s touhle nemocí a žijí plnohodnotným životem? Je jich dost. Možná v Africe, kde je nedostatek léků, jich tam umírá. Léky jsou drahou záležitostí. Jenže věděla jsem s jistotou, že kdyby to přece byla pravda. Což jsem ani nedoufala, vlastně jsem neměla žádnou představu, nechytala se žádného stébla naděje, bude to, co mám být. Tak jsem to brala. Možná tohle byl zdroj klidu. Každopádně nechtěla bych přinést na svět dítě, když vím, že to mám. I když jsou metody, kdy se zabrání, aby to dítě nechytilo, nebo to není možné? Dítě je přece ve mně, kdybych to dostala, což za tímhle názorem si stojím do teď, šla bych bez kompromisu na potrat. Na zázraky jsem nevěřila. Tím to pro mě haslo. Alex si nechal svůj tajemný výraz, změřil si mě pohledem. Jakoby mě snad sváděl. Edmund začal pomalu, ale jistě zuřit. Podívala jsem se na něho, pak zpět na Alexe. To mlčení mi přišlo trapné, takové divné. "Zatím zdar." Odpověděla jsem po dlouhé době a odcházela. Jak jsem sestupovala po schodech nahoru, Edmund šel k Alexovi. Klepl ho na rameno, byl rozčílen. "Proč si to udělal, ty demente." Řekl svému příteli rozzlobeně, ale potichu, nevnímala jsem je. Alex se obrátil k Edmundovi. "Musíme být jistí, Edmunde." "Alexi, uvažuj, mohl si zkoušku provést jinak. Poranit, zmlátit, ale ne tohle." "Já ženy nebiju." Odpověděl s vážnou tváří Alex. "Jenže co když se mýlíš? Jinak tě vážně zabiju." "No, je možné, že se mýlím, bylo to ode mě kruté. To velmi chápu a vím to, ale to se dovíme za tři měsíce. Pak mě můžeš zabít, nehodlám sedět ve vězení." Odpověděl Alex.
Vešla jsem ven, otevřela jsem dveře. Byla teplá noc, tak jsem si jí vychutnávala, podívala jsem se na nebe, viděla jsem hvězdy, jak plují po nebeské dráze. Tušila jsem, že vidím minulost, to co v nebi se nám zobrazí, již dávno neexistuje, je to jako bychom cestovali v čase, ale v jiné formě. Usmála jsem se. Při tomhle večeru jsem měla strašně chuť na nějaké to ovocné pivo a vychutnávat ji, vlál vítr, který si lehce hrál s mými vlasy.
Měla jsem svůj sen, vlastnit byt, třeba jednopokojový s balkónem, kde bych, ve dnech volna, mohla sedět a popíjet. Užívat si tu atmosféru večera a topit se v myšlenkách.
Měla jsem tři měsíce nad tím uvažovat. Nad tím co se teď stalo, zamračila jsem se, došla jsem k autu a opřela se o něho. Nyní jsem s jistotou věděla, že to musím vydržet, rozhodla jsem se, že se odstěhuji, kam neměla jsem představu, ale budu mít lepší pocit, že neohrozím někoho z rodiny, to by mě vyděsilo. Tohle by si opravdu nezasluhovali, jenom jsem věděla, že máma bude proti, tři měsíce jsem byla v kómatu a zase by mě měla ztratit? Zkoušela jsem uvažovat, tak jak by uvažovala máma. Bylo mi to sice líto, ale zhodnotila jsem, že lepší je se odstěhovat, následně s mamkou pohádat, než abych je vystavila riziku. Mezitím, přišel Edmund, byl zamračený, ale jakmile jeho zrak padl na mě, tak se změnil v lítostný. Postavila jsem se, on odemkl auto.
Sedla jsem si do auta, ale na místo řidiče. Neptala jsem se, prostě jsem otevřela dveře, sedla si a zavřela je. Zrovna jsem nastartovala, když Edmund ke mně přiběhl a otevřel, měl jasný záměr mě vyhodit, abych si sedla a na sedadlo spolujezdce. "Hej, vždyť nemáš řidičák?" Edmund byl nervózní. Podívala jsem se na něho a levou rukou jsem se držela za volant. "Hele, tvůj kámoš je dost tupý, ale víš ty co, mě to nezajímá a k tvému konstatování skutečnosti, ohledně řidičáku, alespoň mi ho neseberou." Odpověděla sladce s úsměvem. "Ale mě jo." "Nastup, nebo tě zabiju!!" zařvala jsem, ale opět v jiném jazyce, tentokrát hebrejsky. "Eli," jeho hlas zněl zoufale. "Dělej, nastup si, nebo ti ujedu a myslím to vážně." Řekla jsem velmi důrazně, zřejmě s pohledem vražedným, protože se Edmund zalekl a nezbývalo mu, než nastoupit. Zavřel, obešel auto a sedadlo spolujezdce bylo jeho. Povzdechl si, nebylo mu, ani za mák příjemná tahle situace. Pohlédla jsem na něho přísně. "Hodnej chlapec." Neustupovala jsem ze svého rozhodnutí. Řízení nebyl sice můj šálek čaje, měla jsem k němu jistý odpor, auto jsem brala jako určitý druh vražedné zbraně, což se v mnoha případech ukázalo. Nyní jsem však chtěla sama řídit. Rozjela se na jedničku, pak dvojka, trojka, čtyřka, pětka. Jela jsem vysokou rychlostí. Nabírala zatáčky a nepolevila jsem ze svého tempa. Bylo to uklidňující, ale rozhodně ne pro Edmunda. Ten ani nedýchal, i když člověk je připoutaný, je to dost stresující, i když on byl spíše nervózní kvůli tomu, že nevlastním řidičák. Asi tohle pro něho bylo stresující, než, že jedu rychle, ostatně, miloval rychlé jízdy. V jedné zatáčce jsem zadriftovala. Uznale jsem protáhla obličej. "Páni, tak takhle se to dělá." "Dávej pozor." Napomenul mě, seděl a zaraženě hleděl před sebe, měl v očích smrt, rozesmálo mě to. "Ticho! Doteď si nemluvil, co takhle kdyby ses uklidnil a užívej si." Odpověděla jsem, bylo mi vše úplně ukradené. Jeho názor, postoj… dělala jsem si ze všeho srandu. Dokonce jsem chtěla najet na zeď, ale řev Edmunda mě přiměl k tomu to neudělat. "Neřvi, jsi jak malej." Odpověděla jsem a prudce jsem otočila volantem, najela jsem na trávník. Míjeli jsme lesy, pak jsem následně zpomalovala, jeli jsme již k městu. Divné, žádní policajti, raději nemluvit nahlas, pomyslela jsem si. Dojeli jsme ke mně domů. Zabočila jsem před dům a následně zaparkovala. "Tak, já odcházím a ty si dělej, co chceš, káru jsem ti nenabourala. Já možná mám v sobě AIDS." Pak jsem se zarazila. "Sakra, ani mi to nepřijde." Dodala jsem udiveně. Otevřela jsem a vystoupila jsem. Edmund vystoupil rychle a obešel auto, vzal mě ostře za loket. "Tohle nikdy nedělej." Řekl, byl rozzlobený, teď pro změnu na mě, další člověk, který ho naštval svým chováním. "Alespoň víš, jak se cítí spolujezdec při tvé jízdě." Řekla jsem a vytrhla se mu. "To co ses dozvěděla…" "Není pro mě novinka, ale nejsem ani z toho nadšená." Skočila jsem mu do řeči. Edmunda to mrzelo, Alex byl sice odborník, ale tohle podle Edmunda neměl dělat. "Měj se, jistě se uvidíme." Rozloučila jsem se a odcházela ke vchodu. Edmund stál. "Ty taky, ahoj." Rovněž se rozloučil, jak jsem odemkla, zabouchly se za mnou dveře, stisknutím tlačítka jsem přivolala výtah, otočila jsem se, pořád tam stál, zřejmě, aby měl jistotu, že opravdu půjdu domů.
Ráno jsem se sbalila a odcházela. "Kam jdeš?" mamka vytřeštila oči. "Musím se odstěhovat, za tři měsíce jsem snad zpátky, neboj, bude lepší, když budu mimo domov, peníze ti budu posílat." Odpověděla jsem jí a přitom jsem si zapínala bundu. "Nemůžeš takhle odejít, vůbec to nechápu." Zvýšila hlas. "Mami, prosím." Tohle říkal můj pohled, chtěla brečet. Jednou jsem jí málem ztratila, teď ji znovu ztrácím, pomyslela si. Smutně se na mě dívala. Přiběhl bráška a jakmile spatřil mou tašku a mě již obutou, byl smutný, slzy měl na krajíčku. Bylo mi to líto ještě víc, ale musela jsem. "Eli, neodcházej." Úpěnlivě mě prosil, já jsem si k němu klekla, vzala ho za ramena. "Jednou mě snad pochopíš, neboj, uvidíme se, jak budu mít volno, tak za tebou pokaždé přijdu." Slíbila jsem mu, dívala se do jeho smutných dětských očí, věděla jsem s jistotou, že jsem zklamala oba, ale musela jsem to udělat. "Pa." Řekla jsem a otočila jsem se, u srdce jsem nosila těžký balvan a v krku jsem měla knedlík, poprvé se mi to dělo, od nehody. Odcházela jsem, mamka neřekla nic, ani ahoj, sbohem. Nic stála tam jako sloup a nezmohla se na odpověď.
A teď otázka všech otázek. Co jsem dělala celé ty tři měsíce? Kde jsem byla? Kde jsem přečkala zimu? Odpověď? Na ulici, teda v poloviční. Potřebné věci jsem měla pořád doma, kreditní kartu jsem u sebe měla jen v případech nouze. Několikrát mě přepadli, nebo se o to pokoušeli. Domů jsem šla se jenom vykoupat a vyprat prádlo, chodila jsem i přesto do práce, ostatních bezdomovců jsem se, do jedné chvíle, úspěšně vyhýbala. Je zajímavé, že jsem chodila do práce, ale starala jsem se o to, aby nikdo nepoznal, že v podstatě žiji jako bezdomovec. Mamce jsem posílala peníze, tak, jak jsem jí to slíbila. Pořád mi volala. Volala mi i nyní, večer. "Ahoj, mami. Copak? Děje se něco?" řekla jsem ustaraně, jak jsem jí vzala telefon, zrovna jsem byla v parku, měla jsem den volna, tak jsem si ho užívala. Proč jsem byla sama v parku? Procházky během večera jsem měla v oblibě, i když jsem byla bledá strachy. Posilovalo to mou intuici. "Ne, u nás je všechno v pořádku, spíše co je s tebou. Co se to s tebou děje. Máš problémy?" Řekla mi ustaraná do telefonu. "Mami, teď o tom nechci mluvit, ani uvažovat." "Víš jak je ulice nebezpečná." "Nic mi není." "Zatím, dobře víš, jak jsem měla o tebe strach, když ses po večerech toulala a nyní si na ulici, bez ničí pomoci." Hlas se jí zlomil a poznávala jsem, že potlačuje pláč, jak jen může. I přes telefon se ke mně dostávaly mamčiny pocity. "Mami, neboj. Platím vše, jak jsem ti řekla. Neboj se o mě." "Tohle mi nestačí, vrať se." Prosila. "Jakmile to půjde, tak se vrátím." Odpověděla jsem ji. "Mami, budu muset končit. Měj se a pozdrav mi Kubu." Rozloučila jsem se a mamka se zase se mnou odevzdaně rozloučila. Těžce jsem vydechla. Sakra, proč to musí tak bolet?, pomyslela jsem si. Procházela jsem, když mě zastavil jeden z bezdomovců. "Nazdar, tak ses i ty dostala k nám." Řekl a ukázal mi své nemyté zuby prostřednictvím svého úsměvu, v té době jsem neměla u sebe kartu, takže mi to vše bylo vcelku jedno, jestli mě přepadne, nebo ne. Bezdomovci snad měli na takové věci kompas, ale tenhle chtěl vyloženě něco jiného. Chtěla jsem ho jednoduše obejít, ale ihned mi zatarasil cestu. "No, tak snad si se mnou popovídáš." "Nemám chuť, ani na tvé odporné žerty, ani na dialog o ničem." Bezdomovec zvážněl, zjistil, že se mnou v dobrém nepochodí. "Ale, ale, někdo si tady hraje na kinga." Řekl již o něco ostřeji, páchl směsicí, potu, moči a alkoholu, který ho posiloval v jeho úmyslu. Jsou vždy dva druhy bezdomovců. Ti, kteří se starají o své přežití a starají se vyloženě o sebe, straní se lidí i lidí "ze svých řad", jsou klidní a nedělají bordel, měšťáci s nimi nemají problém a tolerují je, ale jsou tu i bezdomovci, kteří jsou agresivní, holdují alkoholu, mají záznamy u policie a často právě díky nim lidé vytáčejí příslušné číslo. Tenhle patřil mezi druhou skupinu. Najednou přistoupil ke mně blíž a chytl mě, chtěl mě stáhnout mezi křovím a užít si se mnou, pochopitelně, zřejmě dlouho nezasunul. Začala jsem křičet. "Mlč, couro." Štěkl, najednou jsem se rozlítila, nevěděla jsem, kde se to ve mně vzalo. Vzala jsem mu ruku, kopla ho slabého místa, jeho tvář udělala bolestivou grimasu. "Příště poznej více terén." Řekla jsem mu s klidem, držela jsem ho ještě za ruku, druhou jsem se ho vzala, nadzvedla a mrštila ho o zeď, jako by to byla hadrová panenka. Nepotřebná hračka, která mě přestala bavit. Jeho tělo narazilo o zeď, sjelo dolů, jak sjíždělo na zem, jeho krev udělala cestu směrem dolů. No jasně, nepřežil to, první vražda, stala jsem se vrahem. "No, tak se mi zdá, že žádné příště nebude." Řekla jsem klidně, ohlídla jsem se po okolí, nikde, nikdo, takže jsem s poklidem odcházela.
Edmund za mnou po dvou měsících přišel, měl ruce v kapsách a díval se na mě dost nevraživě. "Tvá mamka mi řekla, co si udělala. Tohle byla dost rána, nemyslíš si?" byla jsem právě v posilovně, zřejmě Edmund dostal od lidí info, kde se častěji pohybuji. Zrovna jsem dělala sedy, lehy. "Sto." Řekla jsem. "Sto?" "Ano, proč se divíš?" ležela jsem na zemi, abych uvolnila svaly, ale již mi to nic nedělalo. "Asi to budu muset zvýšit na dvoustovku, nic necítím." Zamračila jsem se a vstávala jsem, Edmund ke mně přiskočil, že mi pomůže. "Copak jsem nemohoucí?" řekla jsem podrážděně a ucukla jsem. Již jsem stála na nohou, narovnala jsem se, protahovala jsem tělo. "Nemůžeš si hledět svého?" "To nemohu, Alex již volal, chce udělat ty testy." "Dobře." Odpověděla jsem. "Nic?" "Co ti mám na to říct… dobře, je naprosto normální odpověď." Řekla jsem, hebrejsky. "Eli, tohl…" "Ještě jednou se mě dotkneš a ještě jednou na mě promluvíš." Zavrčela jsem, latinsky. Lidé se na mě podívali v němém úžasu, ale i se strachem a respektem, který jsem v nich probudila již daleko dřív, dokázala jsem bez větší námahy zvednout 100 kilo, což bylo nevídané na párátko, mimochodem kila nešla nahoru, ještě bych doplnila, že jsem zhubla další tři kila. Úspěch, nebo naopak? "Eli, tohle je vážné." Pronesl potichu Edmund. "Začínáš budit pozornost." Dodal a zkoumal okolí, které se pomalu vzpamatovávalo. "Jasně." Řekla jsem, vzala si ručník ležící na zemi a odešla jsem.
Sprchovala jsem se, opírala se o kachličky a vychutnávala si dotek vody, dopadající na mé tělo. Poté, co jsem dokončila očistu tělo, abych se zbavila potu, který začal pomalu schnout, jsem šla do šatny úplně nahá a mokrá, bylo mi úplně jedno, jestli někdo přijde a uvidí mě, tak jak mě Bůh, nebo spíše rodiče spolu s geny vytvořili. Sušila jsem si hlavu, když v tom přece jenom někdo přišel, byl to jeden chlápek, zíral na mě. Jeho pohled se zastavil u mých ňader, co čekat od muže že? Otočila jsem se k němu a úplně nahá jsem před ním stála, jako by se nechumelilo. "Díváš se na ně, jako by si ženskou nikdy neviděl." Muž si mě změřil, jeho pohled se zastavil, pro opět muže, na důležitém bodě, na můj rozkrok. "Toto by sis, asi měl zapsat do deníku, jak tak na tebe koukám." Vzpomněla jsme si na bezdomovce, kterého jsem zabila. Bylo to ve zprávách a všichni to v mém okolí řešili. Já však ne, bylo mi to srdečně jedno. Jeho pach jsem smyla, jeho krev rovněž. Tenhle chlap si o to taky začal říkat, ale vzpamatovala jsem se, než jsem tak učinila.
Edmund stál před posilovnou, čekal na mě, jenže, já nebyla nikde. Těžce si povzdechl, usoudil, že by měl na mě počkat v autě a tak nasedl, zavřel za sebou, v tom ucítil závan. Obrátil se na sedadlo spolujezdce. "Tak jedeme ne?" řekla jsem. "Co? Jak ses dostala…" koktal nechápavě Edmund. "Dělej, nastartuj, zrovna jsem utekla od nadrženého samce… adrenalin dělá svoje." Řekla jsem, ale v hloubi duše jsem věděla, že to je něco jiného. Měnila jsem se a začala jsem to silně pociťovat.
Alex byl potěšen, že mě po dlouhé době vidí, potěšení jsem však s ním nesdílela. Byla jsem nervózní, ale překonávala jsem se. Skryla jsem nervozitu, ostatně jako v poslední době vše ostatní i dokonce radost, což mnohé lidi, kteří mě znali, zaskočilo. Znovu jsem vstoupila do toho domu, znovu jsem sešla po schodech dolů. Dole na nás čekal jeden muž, vypadal normálně. "Tak jdeme na to?" zeptal se, sedl si, Alex mlčel, pouze přikývl, já je jenom pozorovala, před mužem byly zkumavky a všechno, co bylo potřeba na testy, což jsem se divila a ptala se sama sebe, kde na to vzali. Alex přistoupil ke mně. "Malinko to zabolí." Řekl, měl jehlu a malou zkumavku, aby mi odebral krev. Bodl mě do palce, ale já ani hlásku nevydala, nedávala jsem najevo bolest, stála jsem s kamennou tváří na Alexe, který byl z mého pohledu nervózní. Když odebral potřebné množství krve, chtěl mi zalepit ránu, ale stalo se něco, co v duchu si přál. Má rána se zahojila, nebylo po ní ani památky. "Znamení." Řekl Alex a s údivem mě pozoroval, otočil se k neznámému muži, který byl tak drzý, že se nepředstavil.
Odcházeli jsme ráno, šla jsem a nedávala na sobě nic najevo, proč taky. Vzpomínala jsem, co se stalo.
"Je to tady, výsledky." Řekl slavnostně Alex ke mně, čekal, jakoby chtěl, abych něco řekla, ale celou dobu jsem mlčela. Edmund seděl u psacího stolu a díval se na mě, byl nervózní jako já, přál si, ať dopadnou výsledky dobře, tak jak mají. "Tak, podle výsledků jsi HIV negativní." Řekl Alex, který přetrhl veškerý strach. Uvnitř jsem se zaradovala, stejně jako Edmund, který se na rozdíl ode mě usmíval, bylo to na něho znát. Super, pomyslela jsem si. "Takže jsi případ před několika lety. Jak jsem řekl a myslel si to. " Řekl Alex, byla znát na něm jistá úleva, nebude sedět, Alex pohlédl na Edmunda, který se na něho podíval, výraz Alexe značil, Vidíš, já ti to říkal. Příště mi věř.", všechno jsem to samozřejmě zpozorovala a usmála jsem se, juchůůů, stejně si dovolím poznamenat, že jsem si o Alexovi stejně myslela své, seděla jsem v klidu na pohovce, ve které jsem později spala. Alex chtěl, abychom tu přespali, což nebylo podle jeho zvyku. Chtěla jsem prostě přijít na jiné myšlenky, což snění většinou funguje, jsem asi divný člověk, pche. No a co jako? Jenže poslední dobou jsem měla divné spaní, stačil totiž jediný pohyb, krok v těsné blízkosti mě, okamžitě jsem byla vzhůru. "Mám jenom sílu, mluvím jinými jazyky." "Pokud se nepletu, byla si tři měsíce v kómatu." Alex vzal jakousi složku, která ležela na jeho psacím stole, lehce se dotkl Edmunda, který ho bedlivě pozoroval, Alex si ho nevšímal, nebo spíše dělal, že si Edmunda nevšímá a začal jí listovat. "Tady je tvůj lékařský spis." Vzhlédl ke mně a pak zpět ke složce. "Kde si k němu přišel?" řekla jsem, nyní se mi zdál Alex dost nebezpečný. "Mé tajemství." "Jasně." Vzdala jsem to. "Podle těchto záznamů jsi prožila více klinických smrtí, objevovali se ti rány na těle, které opět zmizely, tak jak přišly. Nenápadně. Lékaři byli doslova v šoku. Myslím, že to bylo díky tomu, že si žila své minulé životy, že tvá duše se nějak pokaždé transformovala, ale tělo s tím i žilo, do jisté míry. Takže pokud si je žila, tak si samozřejmě i logicky umírala a znovu ses pak narodila." "A mé schopnosti?" optala jsem se. "Myslím, že to má něco společného s tím, že sis z minulých životů vzala vlastnosti a schopnosti, které potřebuješ, které ses naučila, ale k čemu to nevím." Řekl Alex. "Také netuším, proč máš schopnosti, které jsou většinou připisované upírům." "Nevíš, co se stalo s tou slečnou přede mnou?" optala jsem se, se zájmem. "Zmizela beze stopy." Odpověděl Alex. "Je jasné, že se minulost opakuje, jenom nevíme proč se tomu tak děje." "Prý je naše duše starší, než naše tělo, po dnešku tomu začínám rozumět čím dál více." "Eli je možné, že budeš pomaleji stárnout, než ostatní a přežiješ všechny do jednoho, které znáš." "Prostě to, co nyní znám budou později vzpomínky." Zesmutněla jsem. "Chápu." Dodala jsem smutně. Alex raději na tohle neodpovídal, jistě měl na jazyku odpověď, která by se mi rozhodně nelíbila, ale začala jsem nyní pociťovat strach a úctu, zrovna ze strany Alexe, do kterého by mě to ani ve snu nenapadlo. Možná to dělaly ty výsledky, to co o mě zjistil, najednou jsem měla potřebu ho na místě zabít, stejně, jako toho chlapíka, který seděl asi metr od Alexe. Neodpustím si, že jsem měla z toho patřičnou radost a vychutnávala jsem si to.
Nyní jsem nastupovala do auta, ale tentokrát jsem si sedla na sedadlo spolujezdce, při velké Edmundově úlevě, jenže já měla divný pocit, že by to tentokrát nedopadlo nejlépe, zřejmě jsem měla pravdu a vlastně i štěstí, protože nás zastavili policajti. Zrovna tuhle dobu. Edmund jim předal s klidem doklady, následovala kontrola hladiny alkoholu, což bylo žádná celá žádná, jenom upomínka ať jedeme pomaleji a rozloučili jsme se s úsměvem na rtech.
Jakmile Edmund zaparkoval před barákem, vypnul motor a podíval se na mě. "Jsem rád, že to takhle dopadlo." Řekl a podíval se na vchodové dveře paneláku, kde bydlela mamka s bráškou, já ho hypnotizovala dlouho před ním. "Já taky." Řekla jsem nakonec. "Zřejmě se vracíš z ulice." "To ano, ale budou jiné problémy." Řekla jsem. "Neboj se toho." "Nebojím se toho, ale sebe." Nechtěla jsem mu říct, že již mám na rukou krev, byla jsem v šoku, že se na mě ještě nepřišlo. Byla to úleva, ale i strach a je to tady, bože, vzpomínáš? Nic jsem ti neslíbila, další Boží přikázání porušeno, jenže kolik duševních mrtvol mám za sebou? Myslím, že jich mám celkem dost, toto byl, ale jiný druh vraždy, u kterého jsem si myslela, že ho nikdy neuskutečním. "Tak dobrou." Řekla jsem na rozloučenou, ještě než jsem otevřela, pohlédla jsem na Edmunda. "Děkuji ti." Stačila jsem říct a usmála jsem se. "Nemáš za co, ještě se ti jistě ozvu." Řekl, já jsem mlčela, pouze jsem přikývla, otevřela jsem a vystoupila jsem z auta. Přicházela jsem zase domů, ale vezme mě mamka zpět. Již mi nevolala a nepřemlouvala mě, možná mě vyhodí a budu skutečně na ulici, klíče od vchodu jsem měla bezpečně. Znovu jsem přivolávala výtah a otočila jsem se k Edmundovi, ten nastartoval auto a již vyjížděl, stačil mi ještě zamávat, taky jsem mu zamávala, zahlédla jsem odraz světla kabinky výtahu, otevřela jsem dveře a zmáčkla tlačítko číslo čtyři. Uvažovala jsem. Nyní jsem v podstatě neporazitelná, silná, nemůže mě zlomit nemoc, nic. Možná tohle je ono, to, co nás dělá lidi. Ta zranitelnost, ta nejistota v našem krátkém životě. Mám tolik času se mnohé naučit poznat, ale kolik uroním slz, že mnozí, které miluji, tu nebudou se mnou takovou dobu jako já. To mě nyní začalo doslova žrát. Žila jsem své životy, budu žít možná pět stovek let, možná déle. Za tu dobu se člověk mnohé naučí a zdokonalí. Nehoda mi v podstatě nastartovala velký karmický návrat. Návrat svých schopností, vlastnosti, toho, co jsem se naučila před pár staletími či teprve nedávno. Tohle mi snad mělo ukázat cestu? Poslání? Strčila jsem klíč do zámku a otevřela jsem dveře, maminka byla doma, obrátila se ke mně a vstala, dívala se na mě jako na ducha. Bráška otevřel dveře a díval se na mě s radostí, rychle ke mně přiběhl a objal mě, já si k němu klekla a objala ho vroucně, bylo to milé přivítání. Mamka šla k nám, podívala jsem se na ni, vstala a řekla. "Mami, já…" nedokončila jsem větu, mamka mě objala. "Konečně si dostala rozum." Řekla mi na uvítanou. Já se usmívala. "Jsem zpátky doma." Řekla jsem mamce.