5. část Ukázka lidskosti?

21. října 2015 v 22:25 | Alžběta T. |  Whitechapel
Zdroj videa: youtube.com



Byla deštivá noc. Mezi domy klopýtala žena kolem třicítky, mnozí by řekli, že byla opilá, ale nebylo tomu tak. Byla prostitutka a ve Whitechapelu žila dva roky. Opírala se o stěnu domu, jinak by spadla, nebylo jí zrovna dobře, nejedla již dva dny, měla obrovské bolesti, špatně se jí dýchalo. Jmenovala se Rose, narodila se na okraji Londýna před pětadvaceti lety. Předtím žila spokojeným, poklidným životem, vychovávala tři děti, dvě dcery a syna, všechny nyní žijí s jejím bývalým manželem a jeho nynější manželkou Stephanii, která kdysi byla Rosina přítelkyně. Nikdy jim tu zradu neodpustila. Její přítelkyně jí vzala manžela, děti a spokojený život, který vedla, díky lsti, kterou na ni připravila. Rose chtěla najít práci a taky jí měla, ale zanedlouho o ni přišla, protože podnik zkrachoval a dostala se na ještě hlubší dno, jenže jak se odrazit od onoho dna? Na tuhle otázku nebyla odpověď, tady žádné pracovní příležitosti nebyly a jediné co jí zbývalo, bylo její tělo, které začalo pomalu, ale jistě slábnout, bolet, jenže duše bolela a něco více. Mužů se jednou provždy vzdala, začala pít. Alkohol byl jejím přítelem a často jí podrážel nohy, byla to však, paradoxně, její berle. To co jí drželo v tomhle světě, díky němu si utvářela naděje a svoje sny, které tušila, že nenajdou naplnění. Byla milující rodič, myšlenky patřily pouze jejím dětem. Byly jejím životem, ale byly daleko, na cestu neměla a ani prostředky na to, aby žili spořádaným životem s ní. Psávala jim, posílala dárky, ale dva roky jim nenapsala, ani řádku, jak jen mohla? Neměla peníze, neměla práci. Styděla se sama před sebou, natož jak by se mohla ukázat, před svou bývalou láskou, která jí zlomila srdce a zlomyslnou přítelkyní? Jistě by jí manžel nepustil, to rozhodně ne, pro něho byla špína, člověk, který dávno není v jeho srdci. Sex, tělo bylo její obživa, peníze utratila pokaždé za sklenku. Poznávala, že démon alkohol jí ničí a sama s ním sekla, což nebylo, ani trochu jednoduché. Zlom nastal ve chvíli, tu chvíli, když stála u mostu a chtěla skočit do studené vody, utopit se, pohřbít se, své myšlenky, činy a svůj život samotný. Od té doby, co přestala pít, měla však nutkání svůj slib porušit snad každou vteřinou. Hospod se raději záměrně vyhýbala, i když Whitechapel se jich hemžil. Stejně se vyhýbala i pochybných přátel, kterých kolem sebe měla spousty. Byla jedna z mála, která se alkoholu vzdala, sice pořád se třepala, byla k nevydržení. Vládla silnou vůlí, což by jí záviděl kde kdo. Nyní zastavila, pořád se opírala o stěnu a začala silně kašlat, shrbila se. Ústa si přikrývala rukou. Kašel přešel, polkla a narovnala se, svěsila ruku. "Konečně." Vydechla, nadechla. Pocítila však, že v ruce, kterou si držela pusu, něco teče. Podívala se na ní, v šeru přesto poznala krev. Vystrašeně na ní hleděla, byla v tranzu. Obrátila se zády ke stěně a sjela po ní jako na klouzačce, dívala se na tmavou tekutinu. Seděla v roztrhaných šatech, smrtelně bílá, dlouhé zrzavé vlasy měla rozpuštěné, nerozčesané. Myslela na své děti. Věděla, že je již nikdy nespatří, ani manželovi se nepomstí, ani své přítelkyni. Prodávala se, tančila a smála se hloupostem. Utíkala od reality a teď jí konečně viděla. Věděla proč, nač. Zoufalství, bezmoc, byla ve slepé uličce, nyní poznávala, že je doopravdy nemocná. Pán nebes jí trestá za její troufalost, za hříchy. Ne, jenom vyslechnul její přání, aby ukončil její život a čím jiným, než nemocí, která u Rose již propukla naplno.
James s Thomasem šli potemnělou uličkou, vozík se zbožím nechali na začátku oné uličky. "Co tady děláme? A navíc, naše zboží nám může někdo ukradnout." Vyštěkl James a ukázal na začátek uličky. "Pššt, potichu." Odpověděl tiše Thomas, tvářil se dost vážně. James se pomalu uklidňoval, tahle ulička byla na Whitechapel dost klidná, nikdo tu nebyl. Jamesovi nyní došlo, že je opravdu lepší být potichu, ani hlásku nevydat. Thomas zabočil doprava, kde byly dveře do světnice, z okna šla vidět hořící svíčka. Thomas zaklepal. James ho zkoumavě pozoroval. "Kde to jsme?" zeptal se ještě James, ale tišeji, než předtím. Thomas neodpovídal. Dveře jim otevřela vysoká, štíhlá tmavovláska. Změřila si jak Thomase, tak i Jamese, naklonila hlavu a dívala se do všech stran, jako by ještě někdo tu měl být s nimi. "Pojďte dál." Řekla jim a dveře jim otevřela více. Vešli dovnitř. Thomas se posadil, jako by byl doma. James si prohlížel prostředí. Byl to poloprázdný pokoj, postel, noční stolek, krb, skříň na šaty. Jamesův pohled se zastavil u rohu, kde byly různé rostliny, karty, hořela zde i další svíčka, uprostřed pokoje byl i stůl s třemi židlemi, na něm byla postavena lucerna. Tmavovláska si vzala džbánek a tři kalichy, postavila je vedle lucerny a posadila se, pohlédla na Jamese. "Pojď, posaď se přece." Pobídla ho žena. James se nedůvěřivě na ni díval, ona se však usmála. "Přece tu nebudeš celou dobu sedět." Dodala. James pohlédl na Thomase, který jenom kývl, aby si sedl. James váhavě se posadil. Tmavovláska postavila jeden kalich před Jamesem, druhý před Thomasem a třetí před sebou, nalila každému.
Podívala se na pány. "Hledáš opět domov, nebo pro svého kamaráda?" optala se na Thomase. "Jsi známá tím, že umíš léčit. James je tady zbitý až moc." Odpověděl Thomas. "Vidím." Žena se podívala na světlo lucerny a pohled měla, jako by v dálce. "Je mi to jasné. Jenže to není vše. Zažili jste jistě perný den." Pohlédla na Jamese. "Obzvlášť vy máte období chaosu ve své hlavě." Řekla k Jamesovi, její pohled byl tajemný, postavila se a šla do rohu. Vypadalo to jako by chtěla vařit, připravovala, ale jenom bylinou směs. "Chvíli musíme počkat." Pronesla tiše, jako by pro sebe, vzala si karty. James jí stále nedůvěřivě pozoroval. Žena se na něho otočila a míchala kartami. Šla zpět si sednout a pohledem hypnotizovala Jamese, Thomas mlčel, jenom se díval z ženy na Jamese. "Poznávám v tobě bolest, ale i hříchy." Řekla žena. James zpozoroval, že tahle žena mohla mít kolem třiceti let, ale opak byl pravdou. Byla jedna z žen, na které se život v této čtvrti podepsal. Bylo jí pětadvacet, měla desetileté dítě, které dala raději jiné rodině, aby se mu dařilo lépe. Porodila také mrtvou dceru. Jmenovala se Anna Kelly, jedna z mála dětí, které přežilo hrůzy Whitechapelu. Tyhle informace James získal až později od Thomase. "Jak to poznáš?" "Oči jsou bránou do duše, je to jako nebe, ale i jako otevřená kniha, tvé oči vždy křičí pravdu, ať chceš, nebo ne." Odpověděla Anna, James se na nic již neptal. Žena rozprostřela karty na stůl a dívala se na ně. "Ano, jak jsem tušila." Anna přikývla. "Vědmy a mnozí jim podobní by neměli pít." Řekl ostře James, který se díval na kalich, před Annou, Thomas se na něho mračil, žena ho neposlouchala, nebo spíše dělala, že ho neposlouchá, jenom se usmívala, po chvíli přece jenom odpověděla. "Špiním svou duši, máš pravdu. Někdy mě tak pálí oči, ruky tak… jako kdyby byly v jednom ohni, nekonečném ohni." Vzhlédla k Jamesovi. "Dar je tíha, ale i radost. Všechno má své pro a proti." "Zřejmě tě hodně věcí trápí." "Jako tebe smrt tvé manželky." James zvážněl, podíval se podezíravě na Thomase, že by to té ženské řekl, ale uvědomil si, že Thomas byl celou dobu s ním a navíc, James byl u nich, nemohli by si říkat takové informace. James se obrátil na Annu. "Co jiného ještě víš?"
V té samé chvíli, Mary ležela na zemi, matka se sourozenci usnuli v posteli, zrovna v té, kde si matka užívala s klienty, Mary se dívala do stropu a snila svůj sen s otevřenýma očima, přitom slza jí ukápla na zem.
Opilec chodil po čtyřech, tři ženy stojící naproti němu se mu smějí. "Nepij, když to neumíš." Neodpustila si jedna z žen, která sama měla napito. Muž plivnul, ani se neohlédl. "Drž hubu, čupko!" stačil hlesnout, ženu to nějak neurazilo. Tady nadávkami a podobnými scénami se nešetřilo. "Ale, ale, pán je ve svém živlu!" křikla na něho další.
Chlapeček v roztrhaných šatech pomalu šel kolem rušné krčmy. Zastavil se, cucal si palec, měl hlad, žízeň. Chtěl tam jít, ale neodvážil se, stokrát ho odtud vyhodili, že je malý špunt, že tam nepatří. Jenže tento chlapeček nepatřil nikde, neměl kamarády. Chtěl se jenom zahřát, nic jiného. Dětská fantazie snad vymřela? Ne, měl ji, díky ní v podstatě přežil a dodávalo mu to sílu. Měl dokonce neviditelného přítele, jenže stokrát zažil chvíle, kdy mu realita ukázala svou tvář. Z krčmy zrovna vycházel pár, zřejmě prostitutka a její zákazník. "Udělám ti to.", hlesnul opilý čtyřicetiletý muž, který objímal, ženu, spíše se o ní opíral. Žena se smála, i když spíše muži sloužila jako opěradlo, dělalo jí to dobře. Nebyla zrovna krasavice, byla to asi padesátiletá, korpulentní ženština, v roztrhaných šatech, leč přesto v dobré náladě, posilněna kořalkou, kterou, možná jí koupil on. Chlapeček se zastavil a díval se na ně svýma smutnýma očičkama. Vzpomínal na láskyplný dotek matky, která byla, jak to bývá prostitutka. Whitechapelu jich bylo kolem dvanáct stovek. Tohle byla jediné práce pro ženu, jediné možné východisko, jiné mohly mít štěstí a měly místo v hospodě, v továrně, pokud měly známé či byly schopné. Většinou to však byly padlé ženy. Chlapeček se podíval na dveře a uvažoval, zda to má risknout a vejít do vyhřáté světnice, kde byli samí dospělí, kteří živě diskutovali, smáli, flirtovali, zejména muži s prostitutkami. Chlapeček měl zasněné oči, plné naděje, že by to mohlo vyjít. Jeho krátký život nebyl šťastný, jeho matka zemřela na syfilis. Neměl možnost, poznat hlas svého otce. Otec byl neznámý, matka mrtvá. Neměl nic, než roztrhané oblečení…pár si ho očividně nevšiml, myslel jenom na jedno. Na obchod… soulož. Možná ho ta žena, v jeho nepozornosti a dost možné neschopnosti styku okrade, kdo ví, co žena měla v úmyslu, chlapeček se znovu podíval na pár, díval se za nimi, dokud mu nezmizeli v potemnělé boční uličce.
Z hospody ještě vyšel jeden muž, byl asi po dvou, třech panácích, zastavil se, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, i když, říkat tomu čerstvý vzduch? Tomu smradu? Výparů z továren? Chlapeček se polekal. Muž se podíval na chlapečka, udivil se, chlapeček ustoupil o krok dozadu. Muž se podíval na chlapečkův již pomalu mizející monokl, ano tomu způsobil jeden chlápek, jak vyšel z hospody a byl opilý, chlapeček měl štěstí, že dopadl takhle. "Kde máš rodiče?" optal se muž. "Nemám. Kde je maminka?" odpověděl chlapeček otázkou. Zřejmě nepřijal skutečnost, že maminka zemřela, že usnula navěky, nikdo mu otázku smrti, zřejmě nevysvětlil. Muži bylo najednou do breku, šel k chlapečkovi blíž, jenže chlapeček vycouvl, byl vystrašený, muž si uvědomil, že musí mít strach a hlad. Zastavil se a natáhl k němu ruku. "Pojď, chlapečku." Řekl muž něžně, jak jen mohl. "Neboj se mě, já ti nic neudělám." Chlapeček se podíval na oči muže, měl k němu nedůvěru, ale jeho dětská zvědavost se začala rvát s onou nedůvěrou a tak chlapeček šel k muži a podal mu ruku. Muž se na něho usmíval. "Tak, pojď." Tohle byla, jedna z mála, světlých chvil ve Whitechapelu, ukázka lidskosti, tolerance, potřeby pomáhat. Tohle nebylo jen, tak. bylo to opravdu vzácné. Muž s chlapečkem odcházeli, nešli daleko. Muž bydlel v jednom domku, kde měl světnici, byla malá, žil tu dva roky, našel si jí po neštěstí, které se mu přihodilo. Muži chlapeček připomínal jeho zesnulého syna, který zemřel v asi stejném věku, jako tento chlapeček, jemuž nyní otvíral dveře. Jeho žena zemřela při porodu. Muž dal chlapečka vykoupat. Měl nějaké oblečení po svém synovi, tak mu ho dal, chlapeček nyní seděl na posteli a jedl chleba, mlsně se olizoval, byla to pro něho dobrota, jako zmrzlina, nebo roláda. Muž seděl vedle něho a usmíval se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luc!k luc!k | Web | 24. října 2015 v 18:39 | Reagovat

Je to zajímavé. Zaujalo mě to a určitě budu číst dál.

2 Alžběta T. Alžběta T. | 29. října 2015 v 19:36 | Reagovat

[1]: A mě to velmi těší =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama