Říjen 2015

5. část Ukázka lidskosti?

21. října 2015 v 22:25 | Alžběta T. |  Whitechapel
Zdroj videa: youtube.com



Byla deštivá noc. Mezi domy klopýtala žena kolem třicítky, mnozí by řekli, že byla opilá, ale nebylo tomu tak. Byla prostitutka a ve Whitechapelu žila dva roky. Opírala se o stěnu domu, jinak by spadla, nebylo jí zrovna dobře, nejedla již dva dny, měla obrovské bolesti, špatně se jí dýchalo. Jmenovala se Rose, narodila se na okraji Londýna před pětadvaceti lety. Předtím žila spokojeným, poklidným životem, vychovávala tři děti, dvě dcery a syna, všechny nyní žijí s jejím bývalým manželem a jeho nynější manželkou Stephanii, která kdysi byla Rosina přítelkyně. Nikdy jim tu zradu neodpustila. Její přítelkyně jí vzala manžela, děti a spokojený život, který vedla, díky lsti, kterou na ni připravila. Rose chtěla najít práci a taky jí měla, ale zanedlouho o ni přišla, protože podnik zkrachoval a dostala se na ještě hlubší dno, jenže jak se odrazit od onoho dna? Na tuhle otázku nebyla odpověď, tady žádné pracovní příležitosti nebyly a jediné co jí zbývalo, bylo její tělo, které začalo pomalu, ale jistě slábnout, bolet, jenže duše bolela a něco více. Mužů se jednou provždy vzdala, začala pít. Alkohol byl jejím přítelem a často jí podrážel nohy, byla to však, paradoxně, její berle. To co jí drželo v tomhle světě, díky němu si utvářela naděje a svoje sny, které tušila, že nenajdou naplnění. Byla milující rodič, myšlenky patřily pouze jejím dětem. Byly jejím životem, ale byly daleko, na cestu neměla a ani prostředky na to, aby žili spořádaným životem s ní. Psávala jim, posílala dárky, ale dva roky jim nenapsala, ani řádku, jak jen mohla? Neměla peníze, neměla práci. Styděla se sama před sebou, natož jak by se mohla ukázat, před svou bývalou láskou, která jí zlomila srdce a zlomyslnou přítelkyní? Jistě by jí manžel nepustil, to rozhodně ne, pro něho byla špína, člověk, který dávno není v jeho srdci. Sex, tělo bylo její obživa, peníze utratila pokaždé za sklenku. Poznávala, že démon alkohol jí ničí a sama s ním sekla, což nebylo, ani trochu jednoduché. Zlom nastal ve chvíli, tu chvíli, když stála u mostu a chtěla skočit do studené vody, utopit se, pohřbít se, své myšlenky, činy a svůj život samotný. Od té doby, co přestala pít, měla však nutkání svůj slib porušit snad každou vteřinou. Hospod se raději záměrně vyhýbala, i když Whitechapel se jich hemžil. Stejně se vyhýbala i pochybných přátel, kterých kolem sebe měla spousty. Byla jedna z mála, která se alkoholu vzdala, sice pořád se třepala, byla k nevydržení. Vládla silnou vůlí, což by jí záviděl kde kdo. Nyní zastavila, pořád se opírala o stěnu a začala silně kašlat, shrbila se. Ústa si přikrývala rukou. Kašel přešel, polkla a narovnala se, svěsila ruku. "Konečně." Vydechla, nadechla. Pocítila však, že v ruce, kterou si držela pusu, něco teče. Podívala se na ní, v šeru přesto poznala krev. Vystrašeně na ní hleděla, byla v tranzu. Obrátila se zády ke stěně a sjela po ní jako na klouzačce, dívala se na tmavou tekutinu. Seděla v roztrhaných šatech, smrtelně bílá, dlouhé zrzavé vlasy měla rozpuštěné, nerozčesané. Myslela na své děti. Věděla, že je již nikdy nespatří, ani manželovi se nepomstí, ani své přítelkyni. Prodávala se, tančila a smála se hloupostem. Utíkala od reality a teď jí konečně viděla. Věděla proč, nač. Zoufalství, bezmoc, byla ve slepé uličce, nyní poznávala, že je doopravdy nemocná. Pán nebes jí trestá za její troufalost, za hříchy. Ne, jenom vyslechnul její přání, aby ukončil její život a čím jiným, než nemocí, která u Rose již propukla naplno.
James s Thomasem šli potemnělou uličkou, vozík se zbožím nechali na začátku oné uličky. "Co tady děláme? A navíc, naše zboží nám může někdo ukradnout." Vyštěkl James a ukázal na začátek uličky. "Pššt, potichu." Odpověděl tiše Thomas, tvářil se dost vážně. James se pomalu uklidňoval, tahle ulička byla na Whitechapel dost klidná, nikdo tu nebyl. Jamesovi nyní došlo, že je opravdu lepší být potichu, ani hlásku nevydat. Thomas zabočil doprava, kde byly dveře do světnice, z okna šla vidět hořící svíčka. Thomas zaklepal. James ho zkoumavě pozoroval. "Kde to jsme?" zeptal se ještě James, ale tišeji, než předtím. Thomas neodpovídal. Dveře jim otevřela vysoká, štíhlá tmavovláska. Změřila si jak Thomase, tak i Jamese, naklonila hlavu a dívala se do všech stran, jako by ještě někdo tu měl být s nimi. "Pojďte dál." Řekla jim a dveře jim otevřela více. Vešli dovnitř. Thomas se posadil, jako by byl doma. James si prohlížel prostředí. Byl to poloprázdný pokoj, postel, noční stolek, krb, skříň na šaty. Jamesův pohled se zastavil u rohu, kde byly různé rostliny, karty, hořela zde i další svíčka, uprostřed pokoje byl i stůl s třemi židlemi, na něm byla postavena lucerna. Tmavovláska si vzala džbánek a tři kalichy, postavila je vedle lucerny a posadila se, pohlédla na Jamese. "Pojď, posaď se přece." Pobídla ho žena. James se nedůvěřivě na ni díval, ona se však usmála. "Přece tu nebudeš celou dobu sedět." Dodala. James pohlédl na Thomase, který jenom kývl, aby si sedl. James váhavě se posadil. Tmavovláska postavila jeden kalich před Jamesem, druhý před Thomasem a třetí před sebou, nalila každému.
Podívala se na pány. "Hledáš opět domov, nebo pro svého kamaráda?" optala se na Thomase. "Jsi známá tím, že umíš léčit. James je tady zbitý až moc." Odpověděl Thomas. "Vidím." Žena se podívala na světlo lucerny a pohled měla, jako by v dálce. "Je mi to jasné. Jenže to není vše. Zažili jste jistě perný den." Pohlédla na Jamese. "Obzvlášť vy máte období chaosu ve své hlavě." Řekla k Jamesovi, její pohled byl tajemný, postavila se a šla do rohu. Vypadalo to jako by chtěla vařit, připravovala, ale jenom bylinou směs. "Chvíli musíme počkat." Pronesla tiše, jako by pro sebe, vzala si karty. James jí stále nedůvěřivě pozoroval. Žena se na něho otočila a míchala kartami. Šla zpět si sednout a pohledem hypnotizovala Jamese, Thomas mlčel, jenom se díval z ženy na Jamese. "Poznávám v tobě bolest, ale i hříchy." Řekla žena. James zpozoroval, že tahle žena mohla mít kolem třiceti let, ale opak byl pravdou. Byla jedna z žen, na které se život v této čtvrti podepsal. Bylo jí pětadvacet, měla desetileté dítě, které dala raději jiné rodině, aby se mu dařilo lépe. Porodila také mrtvou dceru. Jmenovala se Anna Kelly, jedna z mála dětí, které přežilo hrůzy Whitechapelu. Tyhle informace James získal až později od Thomase. "Jak to poznáš?" "Oči jsou bránou do duše, je to jako nebe, ale i jako otevřená kniha, tvé oči vždy křičí pravdu, ať chceš, nebo ne." Odpověděla Anna, James se na nic již neptal. Žena rozprostřela karty na stůl a dívala se na ně. "Ano, jak jsem tušila." Anna přikývla. "Vědmy a mnozí jim podobní by neměli pít." Řekl ostře James, který se díval na kalich, před Annou, Thomas se na něho mračil, žena ho neposlouchala, nebo spíše dělala, že ho neposlouchá, jenom se usmívala, po chvíli přece jenom odpověděla. "Špiním svou duši, máš pravdu. Někdy mě tak pálí oči, ruky tak… jako kdyby byly v jednom ohni, nekonečném ohni." Vzhlédla k Jamesovi. "Dar je tíha, ale i radost. Všechno má své pro a proti." "Zřejmě tě hodně věcí trápí." "Jako tebe smrt tvé manželky." James zvážněl, podíval se podezíravě na Thomase, že by to té ženské řekl, ale uvědomil si, že Thomas byl celou dobu s ním a navíc, James byl u nich, nemohli by si říkat takové informace. James se obrátil na Annu. "Co jiného ještě víš?"
V té samé chvíli, Mary ležela na zemi, matka se sourozenci usnuli v posteli, zrovna v té, kde si matka užívala s klienty, Mary se dívala do stropu a snila svůj sen s otevřenýma očima, přitom slza jí ukápla na zem.
Opilec chodil po čtyřech, tři ženy stojící naproti němu se mu smějí. "Nepij, když to neumíš." Neodpustila si jedna z žen, která sama měla napito. Muž plivnul, ani se neohlédl. "Drž hubu, čupko!" stačil hlesnout, ženu to nějak neurazilo. Tady nadávkami a podobnými scénami se nešetřilo. "Ale, ale, pán je ve svém živlu!" křikla na něho další.
Chlapeček v roztrhaných šatech pomalu šel kolem rušné krčmy. Zastavil se, cucal si palec, měl hlad, žízeň. Chtěl tam jít, ale neodvážil se, stokrát ho odtud vyhodili, že je malý špunt, že tam nepatří. Jenže tento chlapeček nepatřil nikde, neměl kamarády. Chtěl se jenom zahřát, nic jiného. Dětská fantazie snad vymřela? Ne, měl ji, díky ní v podstatě přežil a dodávalo mu to sílu. Měl dokonce neviditelného přítele, jenže stokrát zažil chvíle, kdy mu realita ukázala svou tvář. Z krčmy zrovna vycházel pár, zřejmě prostitutka a její zákazník. "Udělám ti to.", hlesnul opilý čtyřicetiletý muž, který objímal, ženu, spíše se o ní opíral. Žena se smála, i když spíše muži sloužila jako opěradlo, dělalo jí to dobře. Nebyla zrovna krasavice, byla to asi padesátiletá, korpulentní ženština, v roztrhaných šatech, leč přesto v dobré náladě, posilněna kořalkou, kterou, možná jí koupil on. Chlapeček se zastavil a díval se na ně svýma smutnýma očičkama. Vzpomínal na láskyplný dotek matky, která byla, jak to bývá prostitutka. Whitechapelu jich bylo kolem dvanáct stovek. Tohle byla jediné práce pro ženu, jediné možné východisko, jiné mohly mít štěstí a měly místo v hospodě, v továrně, pokud měly známé či byly schopné. Většinou to však byly padlé ženy. Chlapeček se podíval na dveře a uvažoval, zda to má risknout a vejít do vyhřáté světnice, kde byli samí dospělí, kteří živě diskutovali, smáli, flirtovali, zejména muži s prostitutkami. Chlapeček měl zasněné oči, plné naděje, že by to mohlo vyjít. Jeho krátký život nebyl šťastný, jeho matka zemřela na syfilis. Neměl možnost, poznat hlas svého otce. Otec byl neznámý, matka mrtvá. Neměl nic, než roztrhané oblečení…pár si ho očividně nevšiml, myslel jenom na jedno. Na obchod… soulož. Možná ho ta žena, v jeho nepozornosti a dost možné neschopnosti styku okrade, kdo ví, co žena měla v úmyslu, chlapeček se znovu podíval na pár, díval se za nimi, dokud mu nezmizeli v potemnělé boční uličce.
Z hospody ještě vyšel jeden muž, byl asi po dvou, třech panácích, zastavil se, aby se nadýchal čerstvého vzduchu, i když, říkat tomu čerstvý vzduch? Tomu smradu? Výparů z továren? Chlapeček se polekal. Muž se podíval na chlapečka, udivil se, chlapeček ustoupil o krok dozadu. Muž se podíval na chlapečkův již pomalu mizející monokl, ano tomu způsobil jeden chlápek, jak vyšel z hospody a byl opilý, chlapeček měl štěstí, že dopadl takhle. "Kde máš rodiče?" optal se muž. "Nemám. Kde je maminka?" odpověděl chlapeček otázkou. Zřejmě nepřijal skutečnost, že maminka zemřela, že usnula navěky, nikdo mu otázku smrti, zřejmě nevysvětlil. Muži bylo najednou do breku, šel k chlapečkovi blíž, jenže chlapeček vycouvl, byl vystrašený, muž si uvědomil, že musí mít strach a hlad. Zastavil se a natáhl k němu ruku. "Pojď, chlapečku." Řekl muž něžně, jak jen mohl. "Neboj se mě, já ti nic neudělám." Chlapeček se podíval na oči muže, měl k němu nedůvěru, ale jeho dětská zvědavost se začala rvát s onou nedůvěrou a tak chlapeček šel k muži a podal mu ruku. Muž se na něho usmíval. "Tak, pojď." Tohle byla, jedna z mála, světlých chvil ve Whitechapelu, ukázka lidskosti, tolerance, potřeby pomáhat. Tohle nebylo jen, tak. bylo to opravdu vzácné. Muž s chlapečkem odcházeli, nešli daleko. Muž bydlel v jednom domku, kde měl světnici, byla malá, žil tu dva roky, našel si jí po neštěstí, které se mu přihodilo. Muži chlapeček připomínal jeho zesnulého syna, který zemřel v asi stejném věku, jako tento chlapeček, jemuž nyní otvíral dveře. Jeho žena zemřela při porodu. Muž dal chlapečka vykoupat. Měl nějaké oblečení po svém synovi, tak mu ho dal, chlapeček nyní seděl na posteli a jedl chleba, mlsně se olizoval, byla to pro něho dobrota, jako zmrzlina, nebo roláda. Muž seděl vedle něho a usmíval se.

Monolog druhého já

6. října 2015 v 15:46 | Alžběta T. |  Texty
Tenhle text jsem psala před asi dvěma lety, tehdy jsem netušila, že vše, co tady píšu, se stane skutečností, nebo jsem si to nepřipouštěla a tenkrát za mě mluvilo srdce… těžko říct, tady je jeden z dalších textů.

Jak falešná jsi, jak se umíš přetvařovat.Ne nechci, abys sundala masku. Chci uzavřít sázku.Nejsi pro mě nic, než stín toho co zbylo v tobě.Jsi jen ta, co nepozná lásku. Jak špatný je tento svět.Nezměnil se ani za sto let. Technologie nic nemění, pořád dokola se dělají ty samé chyby.

Co tady děláš? Jsi ta, která zraňuje, doufáš v rychlý konec, ale i přesto jsi naivní. Kdy se konečně v tobě probudím?
Jak špatné je všechno co sis vysnila, plány jsou přežitek, aby člověk mohl co dělat, aby využil svůj mozek. Typičtí bílí rytíři by řekli, že lžu. Směji se jim. Oni lžou. Vsugerují si do hlavy, co dávno neplatí a vlastně nikdy neplatilo, cení se to velmi málo. Dám ruku do ohně, že vše je v háji. Ať podívají se na svět kolem sebe.
Peníze, intriky, lži, podvody. Tyto pojmy již existovaly dávno před námi, ani dobrá srdce co se objeví. Nic to nezmění ani vynálezy. Ať žijeme my.

Doufala jsi v lásku, doufala si v něčem, čeho ses stejně vzdala, píšeš nesmysly, holka. Díváš se do nebe, sníš o změně k lepšímu a přitom jsi hromada šrotu. Skrýváš svou pravou tvář, a přitom slza ti padá k nohám. Jsi jen ubožák, který hledá smysl života, přitom nedíváš se na klacky pod nohama. Pak se nediv obrovských pádů, které udělají ti čáru přes rozpočet. Budeš chtít hůl zlomit hned. Prolomit ten led.

Jsi slepá, nikdy nedosáhneš cíle, proto rychle si vyber. Pluj proti proudu, buď drzá ženská co nevidí si na tu svou držku. Už stejně si ta co má na svědomí slzy druhých, už jsi ta, která patří do řádu zatracených. Buď ta co loví svou rybu, buď ale ta co kosti lomí. Buď ta co život dá i vezme. Nech plout své pocity. Skryj se před ostatními. Jak snadné to je. Teď jsem ti ukázala, že přesto budeš s davem. Ať chceš, nebo ne. Že i přesto budeš ta svině, která zraňuje, která pomlouvá a vyhrožuje i ta co pomáhá a chrání. Jak můžeš být tak naivní, jsi dvě osobnosti, jedna prosí o pomoc, jak krásné je slyšet tvůj pláč. Vždy budeš sráč.

Co tady děláš? Jsi ta, která zraňuje, doufáš v rychlý konec. Hodná holka se pohřbila. Jak jsi teď procitla, jenom jedna osoba tě oplakala. Jak déšť si pozorovala, jak jsi ranila a trhala. Budeš ta, která silná musí být, jinak se povedeš do záhuby.
Jak špatné je všechno co sis vysnila, plány jsou přežitek, aby člověk mohl co dělat, aby využil svůj mozek. Typičtí bílí rytíři by řekli, že lžu. Směji se jim. Mluví lež. Dám ruku do ohně, že vše je v háji, ať podívají na svět kolem sebe.

Peníze, intriky, lži, podvody. Tyto pojmy už existovaly dávno před námi. Nic to nezmění ani vynálezy. Ať žijeme my.

Část 40.

6. října 2015 v 15:32 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Aysun Hatun konečně vyšla spolu s Amalou z komnaty Sultána, Aysun se setkala s pohledem Hatun, zastavila se před ní. Elena sklopila zrak k zemi, viděla ránu na ruce. Aysun mlčela, hypnotizovala pohledem dívku, která pociťovala strach, daleko větší z ní, než z Mahpeyker Sultán. "Pojď Hatun, ošetřím tě." Táhla jí pryč Amala. Aysun se otočila a již nevnímala pohled všech. Beyhan s Kayou byly polekané. Arif se třásl a šel za Amalou a Aysun. Kaya Kadin šla do komnaty Sultána. Sultán byl rozčílen, překvapen, stál jako přibitý. "Vládce." Poklonila se Kaya. "Venku čeká Hatun na přijetí." Řekla vlídně Kaya. "Odveď ji pryč." Řekl Sultán. "Jak poroučíte." Řekla s úklonou Kaya a odcházela.
Valide seděla spolu s Daye v přijímací místnosti. "Nakonec ta tvá otrava byla přece jenom dobrá." "Sultáno, pořád věříte, že já to byla?" optala se dotčeně Daye. Valide se na ni přísně podívala. "Myslíš, že jsem hloupá, Daye? Je jasné, kdo to byl. Měla si štěstí, že si vyvázla." "Ale ztratila jsem Vládce." Daye to vzdala, musela se přiznat, koneckonců, již jí ani tak nezajímalo být v srdci Sultána, ale dostat se k moci. Pak její pohled se upřel k zemi. "Ta Hatun neměla projít Zlatou chodbou, ale já." Řekla tiše. Valide jí pozorovala. "Jsi Sultánkou, tak se tak chovej, když se Aysun zbavíme, díky jiné ženy, máme vyhráno. Sultánovi city k ní ochladly a navíc její moc narůstá pomalu, ale jistě. Jenže má jednu trhlinu. Začíná a končí s Mehmedem." Řekla Valide. Daye se na Valide podívala nedůvěřivě. "Je to tak lepší pro všechny." Dodala Valide. Do komnaty vstoupila služebná. "Sultánko, Gulšah Sultán žádá o přijetí." Valide se zamračila. "Ať vstoupí." Služebná odcházela, po chvíli přišla Gulšah, poklonila se Valide. "To byl pěkný tah, Sultáno. Uchvátit Sultána jinou dívkou." Valide se dívala na Gulšah se znepokojením. "Co chceš? Pochválit mě?" "Harém má jednu patřičnou nevýhodu, nic se zde neutají." Gulšah se přiblížila Valide Sultáně, která již pukala vzteky, téhle Sultánky by se ráda zbavila. Daye Sultán se dívala s Gulšah na Valide. "Moc se vám tenhle krok nepovedl, Sultánko. Aysun Hatun šla za Sultánem, těsně před tou dívkou. Nějakým způsobem ho přiměla, aby dívku poslal pryč." Valide spadly šupiny z očí, byla rozzuřená ještě víc, Daye nebylo o nic lépe, byla na tom podobně. "Nyní se s ponížením svým vrátila do harému." Dodala sladkým hláskem Gulšah a mrkla na Valide, usmívala se. Valide se postavila. "Jsem ráda, že máš takovou péči, jsem ráda, že služebným usnadňuješ práci. Dochází mi však trpělivost, Gulšah. Může se ti lehce přihodit nehoda." "Vyhrožujete, Sultánko?" Daye hypnotizovala pohledem Gulšah, se slovy Valide sympatizovala. "Jenom tě upozorňuji, kdo vládne harému, nemohla jsem si nevšimnout, že na dívky máš špatný vliv." "Děkuji, dělám vše proto." Valide byla rudá vzteky. "Děláte jako by ty dívky tu byly dobrovolně, ale jedno Vám povím." Gulšah pohlédla na Daye. "Oběma. Aysun bude velkým zadostiučiněním. Ona bude Sultánkou." Gulšah se otočila a odcházela. Valide šlehaly plameny z očí. Na Gulšah Sultán čekal Ruzgar Agha. "Tak co, Sultánko?" Gulšah se zastavila. "Plamen Sultánčiné nenávisti se rozhořel ještě víc, než, kdy jindy." Odpověděla Sultánka. Sultánka zaslechla přicházející kroky, které patřily Kaye Kadin. Sultánka šla stranou, aby Kaye nepřekážela. "Sultánko." Kaya se poklonila Sultánce. "Buď zdráva, Kayo." Řekla Sultánka s úsměvem. Jakmile se zavřely za Kayou dveře, Gulšah se obrátila na Ruzgara. "Půjdeme za Aysun." Pronesla a odcházela spolu s Aghou.
"Sultánko." Řekla s poklonou Kaya. "Co je na tom pravdy, že Aysun byla dřív v Sultánových komnatách a Sultán pak poslal dívku pryč?" optala se rozzlobeně Sultána. Kaya upřela zrak k zemi. "Sultáno, je to pravda. Aysun Hatun opravdu byla již v komnatě Sultána, když jsme dorazily. Pak následně Elenu Hatun poslal pryč." Odpověděla zdrceně Kaya. "Co se tam událo?" optala se Valide. "Víš podrobnosti?" "To nemám zdání, slyšeli jsme jenom každé páté slovo a řev jeho Výsosti." Kaya násilím polkla. "Pak přiběhla Amala Hatun." "Ta lékařka? Co tam pohledávala?" vmísila se do hovoru Daye, ničemu nerozuměla. "Vtrhla do komnaty Sultána a vykřikla, že Aysun Hatun je těhotná." Valide byla v šoku, Daye zesmutněla. "Ona je těhotná? Znovu!" řekla Daye, zatočila se jí hlava. "Zřejmě tím Amala zachránila Aysun život." "Škoda." Pronesla Daye, která byla zamračená. Valide bylo nevolno z této špatné zprávy, štěstí, že seděla. "Aysun Hatun vycházela se zakrvácenou rukou. Nyní je buď ve své komnatě, nebo je na ošetřovně." Dodala Kaya. "Odejděte, chci být sama." Pronesla tiše Valide. Daye se postavila a poklonila se Sultánce, stejně tak Kaya se poklonila a obě odcházely. Valide přijímala tuto zprávu těžce. Opřela se a přemýšlela, musí napsat dopis Osmanovi, aby podnikl jiné opatření.
Elena si sedla, všechny konkubíny ji posměšně sledovaly. "Vida, Aysun Hatun znovu vyhrála." Dívky se zasmály. Elena se otočila k dívkám. "Dnes to nevyšlo, zítra to může vyjít." Odpověděla dívka a usmála se. Ženy netušily, že dívka mluví o něčem jiném, její úkol nebyl svést Sultána, ve výstřihu měla dívka skrytou smrt.
Aysun seděla v ošetřovně, Amala jí zranění zašívala, Aysun nevnímala bolest. "Co tě to napadlo?" "Opakuješ se, lékařko." Odpověděla Aysun. "Pokud se mě chtěl Sultán zbavit, tak čestně." "Tohle by, ale nebylo čestné. Ohrozila si život svého dítěte." Aysun se na lékařku usmívala, Amale to došlo. "Tys věděla, jak zareaguji." Řekla lékařka šokovaně. "Ano, věděla, stejně, bych Sultánovi chytla ruku. Zabránila bych mu v tom. Děkuji Amalo, že si mi o pár měsíců prodloužila život." Amala nechápala. "Stejně, neměla si to dělat." "A možná taky jo, když jsem tu dívku spatřila, něco mi na ni nehrálo." Řekla Aysun s pohledem do dálky. "Je podezřelé jeden fakt." Aysun nedokončila větu, uvědomila si, že je na ošetřovně, kde ji kdokoliv může odposlouchávat. Amala mlčela, zašívala dlaň, musela se soustředit. "Rána je hluboká." Povzdechla si Amala. Aysun se zamračila pod tíhou bolesti. "Opatrně, prosím." "To bude další ruka, která bude nosit jizvu." Smutně dodala Amala. "To bude vzpomínka pro Mehmeda a jeho zradu." Odpověděla Aysun a dívala se na ránu. "Amalo, chci si s tebou promluvit." Řekla Aysun. "V soukromí." Dodala.
Mária byla spolu s dětmi v komnatě, Mahidevran se chystala spát. Chlapci již leželi ve svých postýlkách. Daye Sultán nebyla přítomna, což služebnou vyvádělo z míry. Mária si sedla k Orhanovi a začala zpívat písničku. Mahidevran si lehla na postel a přikryla se, sledovala služebnou, jak pozpěvuje chlapcům. Tu ukolébavku dobře znala, dobře znala slova Mahidevran byla ráda, že jí slyší, ale něco jí trápilo. Když služebná viděla, že chlapci spí, broukala a pak její hlas utichl. Opatrně se zvedla a šla k Mahidevran, Sultánka byla vážná. "Co se děje, Sultánko?" optala se ustaraně Mária. "Proč vidím Mahmuda, s Neylan a Mustafou jenom na zábavě?" Mária přemýšlela, což dívka zpozorovala. "Je to kvůli sporům mezi Aysun Hatun a mou maminkou." Odpovědělo si děvče samo. "Tak to není." Rychle odpověděla Mária. "Ale je to tak. Mário, jsem větší a více věcí začínám chápat." Řekla Sultánka, což služebnou vyvedlo z míry. "Vím, že si to maminka nepřeje." Dodala Sultánka. "Jsou věci, které by vás měly nechat chladnou, které nesmíte řešit. Rozhodně to není kvůli tomu." "Mrzí mě, že umřel Yahya." "Mě taky." Odpověděla služebná. Mária se usmívala na Sultánku, pohladila jí po vlasech. "Krásné sny vám přeji, Sultánko." "Tobě taky, Mário." Odpověděla ji Sultánka. Mária zvážněla, věděla, že Mahidevran Sultán začíná chápat situaci. Vstala a šla do vedlejší místnosti. V tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila zamračená Sultánka. Mária se jí poklonila. Daye mlčela, sedla si a přemýšlela, tvářila se však jako sto čertů. Mária jí pozorovala, Sultánka vzhlédla k Márii. "Co děti?" "Oba Šehzade spí, Sultánka usíná." Odpověděla potichu Mária, Sultánka přikývla, mlčela, pohlédla, vstala, aby se podívala na děti, pak se obrátila k Márie a šla k ní. "Aysun vše vyšlo. Je opět těhotná, Sultán konkubínu vyhnal." "To se dalo očekávat, Sultánko." Odpověděla služebná. "Jak tohle můžeš říct?" "Dobře víte, že to nebyl dobrý nápad a obavám se, že Mahidevran Sultán vše cítí." "O co jde?" "Jde o to, že by ráda chtěla vídat ostatní sourozence." "Tohle se dalo očekávat, vysvětlím jí to ráno." Odpověděla Daye zamyšleně.
Aysun byla ve své komnatě. Děti a Safia spali, Aysun k dětem přišla a políbila je na dobrou noc, usmívala se na ně. Pak se otočila a pohlédla na Amalu, kterou si Hatun pozvala. "Není dobré, abych tady byla, vždyť vzbudíme děti." Aysun si vedle ní sedla. "To možná, ale tady se cítím v bezpečí." Odpověděla ji Aysun. "Co jste ode mě potřebovala?" Aysun se nadechla. "Slyšela jsem mnohé o tobě, že jsi laskavá žena, dokážeš léčit nejen popáleniny." Aysun pohlédla na svou levou ruku, která místy bolela. "A spravit zlomeninu, ale také poznáš pachy různých jedů." "Již vím, na co narážíte." Řekla Amala. "Ano, chci se naučit poznávat jedy." Amala zauvažovala. "Jedy jsou jako lidi, jsou různorodé, některé jedy, ani podle čichu nerozeznáte, o to víc jsou nebezpečné. Vrazi mají znalosti, těchto jedů, ale nepoznají je. Mohu vás naučit ty základní, na které mají přístup běžní smrtelníci, ale na ty jiné mají přístup ti nejmocnější. Králové, Sultáni…Také musí mít člověk dokonale vyvinutý čich, aby tohle dokázal, tohle musí mít vrozené." Aysun uvažovala. "Prosím, nechci, aby se to stalo ještě jednou." Řekla Aysun, Amala věděla, že Hatun má strach z dalšího činu. Aysun si také vzpomněla na Šehzade Osmana. "Chci ochránit také rodinu." Amala přikývla. "Dobře." Odpověděla lékařka.
Aysun se učila pachy různých jedů téměř tři měsíce, ale zdaleka neměla vyhráno. Měla k tomu patřičný důvod a zjistila, že k tomu má vlohy. Aysun také zaúkolovala Amalu, aby připravila protijed, kdyby se vyskytl případ otravy. Myslela na všechno. Mahidevran Sultán si umanula, že bude chodit za Aysun Hatun a sourozenci. Chtěla si s nimi vytvořit pouto, matka jí sice vysvětlovala, že Aysun je člověk od kterého se má držet co nejdál a navíc, je nepřítelem číslo jedna. Mahidevran ale pochopila, že sourozenci jsou důležití pro její život. Když vešla z komnaty Aysun, Daye Sultán zrovna procházela kolem, vykulila na dceru oči. "Co to má znamenat?!" okřikla Sultánka svou dceru. Mahidevran se lekla a podívala se na matku. "Dělám to, co by měla starší dcera dělat, jsou to moji sourozenci a mám je ráda, matko." Odpověděla Mahidevran. "Kolikrát jsem ti to řekla? Kolikrát? Máš vlastní sourozence, kteří tě potřebují, s nimi musíš držet." "Ale i s Mahmudem, Mustafou a Neylan. Matko, na své sourozence nezapomínám." Opomenula jí dcera. Daye stála s otevřenou pusou, pohlédla na dveře Aysun a vtrhla dovnitř. Aysun zrovna krmila Neylan. "Sultáno." Aysun se ošklivě podívala na Daye, Neylan se rozbrečela. Aysun pohlédla na služebnou. "Safio." Služebná přistoupila k Hatun a vzala si k sobě malou Neylan. Aysun se postavila a pohladila svou dcerku. Daye se rozzuřila ještě víc. "Jak se opovažuješ?! Vstoupit bez zaklepání!" okřikla jí Aysun a přistoupila blíž k Sultánce. "Jak si to ty dovoluješ?!" Aysun pohlédla na Mahidevran a začala to chápat. "Tvá dcera je rozumná. Přeje si vidět ostatní sourozence, ví, že i mé děti jsou její rodina a v tom bys jí měla podpořit, Daye." Řekla ji Aysun. "Ne, má dva bratry, tvé děti pro mě jsou nic!" "Opravdu? Pak se nediv ničemu, co se stane, nediv se taky ničemu, co se stalo. Sama si to ztratila a pomalu, ale jistě můžeš ztratit ještě to, co ti zbývá a dej si pozor na jazyk, Daye. Tyhle děti jsou taky děti vládce, tak jako tvoje." Odpověděla ji Aysun. "Chceš mi vzít i dceru?" "Má právo se vidět se svými sourozenci, Daye. Tak to pochop, konečně." Aysun nechtěla vyčítat Daye, co udělala, patrně o tom Mahidevran neměla, ani ponětí. Daye se podívala na rostoucí bříško Aysun, ta její pohled vypozorovala. "Opovaž se." Upozornila ji Aysun. Daye věděla, proč to Aysun říká. "Zničím tě." Zasyčela Daye a odcházela. "Mahidevran, jdeme."
Gulšah se zastavila za Valide Sultánou. "Co se děje, Sultánko?" optala se Gulšah. "Co je ti do toho, do mého stavu ti nic není." Odpověděla jí podrážděně Valide, cítila vliv Aysun i Gulšah. "S tebou je Aysun silnější, ale to nedovolím a nemám tušení, proč musíš věčně za mnou chodit." Dodala nasupeně Valide. "Jenom mám o vás starosti, navíc, Aysun se změnila." Gulšah zesmutněla. "To vaše opatření jí změnilo. Ona je ještě silnější, je s podivem, že jste to ještě nevzdala." Odpověděla ji Gulšah. "Znáš mě, Gulšah. Nikdy se nevzdávám." Odpověděla ji Valide. Sultána vstala a šla za Gulšah, která byla připravena na všechno. "To ty jí doprovázíš, ale je tady jeden kámen úrazu." Dodala a tajemně se usmívala. Gulšah jí zkoumavě pozorovala, Valide měla tajemství. "Ať je to jakkoliv Defne, vždy budeme stát proti sobě, ale my zvítězíme." Valide se usmála. "Máš podivnou představu. Já vládnu harému." Valide se otočila, ale něco jí došlo a obrátila se zpět na svou nepřítelkyni. "Padneš ty, padne Aysun. Padnu já, padnou všichni." Dodala Valide. Gulšah uvažovala, co tím má na mysli, ale mlčela a usmívala se.
Za týden odjížděla Gervahan Sultán se svým manželem do svého paláce. "Buď opatrná." Řekla jí starostlivě matka. Gervahan se tvářila dost nevraživě. "Budu, jistě přijedeme, Valide." "Gervahan, můžeš, alespoň předstírat, že je mezi námi vše v pořádku?" napomenula jí matka. "To nemohu, Valide. To co jste mi v životě, kdy provedla, bude mít svou dohru." Prohlásila Gervahan, matka se toho zalekla. "Pokračuješ v tradici, ale pamatuj si jedno. Matka je jenom jedna a vždy jsem chtěla pro tebe jenom to nejlepší." Gervahan mlčela, pokládala to za ztrátu času. Aysun byla na zahradě s Mustafem Pašou. "Buďte opatrní. Všimla jsem si nevraživosti mezi matkou a dcerou." Upozornila na fakt Aysun. "To jistě." Mustafa si všiml lahvičky, kterou držela Aysun v ruce. "Tohle je protijed, pro všechny případy." "Nenarážíš na to, že by Valide…" zvýšil Mustafa hlas. "Ticho buď." Napomenula ho Aysun. "Valide je schopná všeho." Aysun začala zkoumat okolí. "To je pro jistotu, v podstatě si nahradil Rustema, takže buď opatrný ve všech směrech, Mustafo. A navíc, děsí mě, že nikdo nenašel tělo Šehzade Osmana." "Také se mi zdá to podivné." "Jistě ten, který zabil Rustema, zachránil Osmana. Válka jistě začne, příležitost bude, až se Vládce rozhodne pro další tažení." Povzdechla si ustaraně Aysun. "Každopádně i ty buď opatrná, hlavně na dítě." Řekl Mustafa a díval se na těhotenské bříško Hatun. "To se spolehni." Odpověděla mu Aysun.
Jedno roční období uběhlo a Aysun porodila… opět dvojčata. Dva chlapce, které Vládce pojmenuje Ahmed a Murad. Dvojnásobek štěstí, ale dvojnásobek zášti a nepřejícnosti panoval v harému Sultána Mehmeda. Elena byla služebnou Valide Sultány. Nahradila v podstatě Arifa Aghu. Sultánka o jeho zradě, kterou učinil, když prozradil Mustafu Pašovi tajnou chodbu, se nedozvěděla, tím by si Arif podepsal rozsudek smrti. Valide mu poskytla příležitost se rozhodnout a Arif se rozhodl, být na straně Aysun. Ta, ale neprozradila plány, stejně jako neprozradila, co po Amale chtěla. Mehmed se rozhodl jít do další bitvy. Rozhodl se po dlouhé době, že si zavolá Aysun. V té době, již mohla vejít z pokoje. "Vládce." Poklonila se Aysun, nedívala se na něho, Mehmed k ní přistoupil, vzal jí něžně za bradu. Aysun na něho pohlédla. "Jsi čím dál krásnější." Vydechl. Aysun se na něho nechápavě podívala. Mehmed si vybavil slova, která vyslovil před Mustafou. "Ona je stejná jako já. Krutá, nekompromisní, ale na rozdíl ode mě se nebojí. Má mě čím překvapit. Aysun mě překvapila, Mustafo. Znovu jsem se zamiloval. Znovu jsem objevil, to, co jsem myslel, že ztratila." "Slyšela jsem, že jedete do války." Přerušila ticho Aysun. "Ano, odjíždím již zítra." "Inshalláh, vrátíte se brzy a znovu silnější." Odpověděla Aysun. "Amen." Mehmed si jí prohlížel. "Jsi jiná…" "Možná ano, Vládce, možná taky ne. " odpověděla neurčitě, Sultán jí najednou přestal chápat. "Zlobíš se kvůli Daye a kvůli té otrokyni." "Jste vládce, jak jste se rozhodl je vaše věc, ale pro matku, která ztratí dítě, je to rána." Odpověděla Aysun a zesmutněla při vzpomínce, co se stalo. "Život jde dál, ale je to těžké. Táhám břímě." Dodala a šla si sednout. Sultán si sedl vedle ní. "Buďte tu v poklidu." "Zkus tohle říct jiné ženě, Mehmede." "Vím, kam tím míříš, ale již o tom nemluv." Odpověděl podrážděně Vládce. Aysun se na něho podívala. "Ta žena mě zabila, Mehmede, vím, že tohle ti nemám připomínat, ale znám tě a vím, že to máš stejně před očima, tak jako já, jsem matka mé myšlení je jiné. Za tu dobu co tu jsem. Zemřela jsem několikrát, Mehmede. Mé myšlení bylo předtím jiné, než jsem vstoupila do Topkapi." Povzdechla si smutně. "Nad čím uvažuješ?" "Nad bolestí a smutkem, stupňuje se to, Mehmede. Smrt Yahyi odstartovala vlnu vzpomínek na mé dětství, na rodiče, bratra a sestru. Kdo ví, kde je mým sourozencům konec." Aysun zavřela oči, Sultán jí mlčky pozoroval, vzal jí za ruku. "Jistě jsou v pořádku, Aysun. Budou a pokud budeš chtít, nechám sourozence hledat a nenechám kámen na kameni." Aysun se podívala na Sultána. "Prosím." Odpověděla Aysun plná naděje. Jenže netušila, že jeden sourozenec je blíž, než se zdálo. Byl v Enderunu, připravoval se na další bitvu. Zrovna dokončil cvičení, políbil čepel svého meče a položil jej. Díval se na něho. Tohle jediné mu zbylo, poklekl, začal se modlit.

"Jsem Evžen, bratr, který ztratil svou tvář. Muž, který ztratil svůj život.
Boj, boj mi zbyl, držím meč ve svých rukou.
Další boj čeká mě a první etapa mého života skončila, potopil jsem ji v moři, potopil ji v boji, ve vzteku, svázal jí hluboko v srdci. Hořím a znovu jsem se zrodil.
Jsem Abbas,muž, který má budoucnost, zavírám dveře před minulostí. Odcházím k dalšímu boji. Alláh je mi svědkem,
že proliji krev mých nepřátel, že svůj osud řídím nyní já,
ne někdo jiný.
Jsem tady, dýchám, žiji.
Jsem fénix, který vstal z popela své rodiny, svého života. Roztáhl jsem své křídla. Letím po oblacích. Jsem Abbas, muž, co již nic nesmí a nedovolí ztratit."


Sultán druhý den se loučil s harémem a odjížděl se svým vojskem. Aysun se stěhovala do jiné komnaty na přání Sultána, který rozkaz vyslovil ještě před odjezdem. Aysun se dívala ze své terasy na přístav, vítr si hrál s jejími vlasy, zavřela oči a užívala si této chvíle.
Dvě roční období uběhly a Osman se probudil, začal jako mor šířit svou propagandu. Měl významné vezíry ve své moci. Jeho nitky a vliv pomalu, ale jistě se rozrostl. Aysun to začala pociťovat. Psala varovné dopisy Mustafovi i něco naznačovala Sultánovi. Safia a Gulšah byly nadmíru opatrné. "Aysun, co se děje?" optala se ustaraně Sultánka. "Něco se blíží, Sultánko." Odpověděla vyhýbavě Aysun, bylo lepší, aby se o tom Sultánka nedozvěděla. "Jenom mám strach o našeho Vládce." Dodala, aby udržela přítrž otázek. "Znám tě, Aysun moc dobře." "Držte se raději od Valide Sultány dál." Gulšah se zasmála. "Neboj se, nemůže mi ublížit." Aysun na Gulšah podívala se strachem v očích, všimla si pohledu Gulbehar, která seděla vedle své matky a Sultánku se usmívala, nechtěla Gulbehar vyděsit.

Sultán ležel ve stanu, odpočíval, díval se na strop a uvažoval, k němu se však přibližoval černý stín. Abbas se zrovna procházel, když viděl, spatřil tři muže procházet se kolem stanu Sultána, v tom začal uvažovat, stráže se jich zřejmě nevšimli. Abbas jednal. Muži nepozorovaně šli dovnitř a spatřili Sultána ležet. V tom se na ně podíval, muž v masce napřáhl ruku a chtěl useknout Sultánovi hlavu, ale Sultán rychle se postavil, popadl meč a zabodl ho do těla. Tělo muže dopadlo na zem, mezitím dva muži se vyřítili na Sultána, Abbas vtrhl do stanu. "Sultáne!" zařval. Začali se s muži bít. Stráže se probudili. "Sultán v ohrožení, zabezpečit tábor!!!" vykřikovali povely. "Najít a zneškodnit vetřelce!" Sultánovi spadl meč na zem. Muž se napřáhl, ale Abbas vzal nůž, hodil ho Sultánovi, ten jej chytl, chytil muži ruku a podřezal mu hrdlo. Muž se složil k zemi, rukou si chtěl zastavit krvácení. Abbas probodl tělo třetího muže. Ten zemřel okamžitě. Sultán si zkoumal oči muže, poklekl před ním a sundal mu masku, tvář byla neznámá. "Kdo tě poslal?" optal se ostře Sultán. "Tak mluv!" zařval. "Osm..." nedořekl jméno, ale Sultán věděl, koho chtěl muž označit, byl již rozzuřený, Abbas nad Sultánem stál a díval se na muže s opovržením, muž zavřel oči, umřel, vykrvácel, jeho srdce se příliš rychle rozbušila a ztrácel tím pádem velmi rychle krev. Sultán vstal, do stanu přiběhl Mustafa, ještě chytl a zabil na okraji tábora dalšího muže. "Byli to nájemní vrazi." Konstatoval Mustafa. "Kdo by chtěl, tak hloupě zabít vládce." Řekl nechápavě Abbas. "To byl vzkaz. Vzkaz od Osmana." Sultán se podíval do očí Paši. "Jedeme zpět!" přikázal Sultán. Pochopil, že říši hrozí jiné nebezpečí a že to nebezpečí je zevnitř.

Část. 39

3. října 2015 v 12:53 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
"Bolest, ta bodavá bolest, když ztratíte něco tak významného.
Život je jedna hrozná rána, která bere vše.
Osudu člověk neuteče, je pořád za ním, ať je sebe hroznější.
Když matka ztratí dítě, je to, jakoby ztratila samu sebe.
Proč? Protože jsem ho milovala od první chvíle,
co jsem věděla, že ho čekám?
Protože jsem se na něho těšila? Protože bylo moje?
Kdo stál o život mého dítěte? Nevinného človíčka, viděla jsem ho
Byl to zárodek, plod lásky mezi mnou a Sultánem.
Je pryč a spolu s ním část duše, mého srdce,
které se v něm vytvořilo.
Pouto mezi matkou a dítětem začíná ve stejnou chvíli,
kdy začne maličké klíčit uvnitř matky.
To pouto tam bylo, je to rána,
která se časem možná zahojí.
Jsem tolik zasažená žárem bolesti,
kterou způsobuje smrt, že jí pomalu,
ale jistě přijímám.
Ale anděl smrti neměl se dotknout mého syna, mého Yahya. "

Po pohřbu Yahya, i přestože byl zárodkem, když se narodil, byl uznán člověkem, byl přece syn Sultána Mehmeda. Aysun Hatun v černém bloudila po chodbě, která jí připadala nekonečně dlouhá. Vedle ní byla Akasma Sultán a Gulšah Sultán. Akasma jí to chtěla částečně vrátit, všechny zasáhla smrt nenarozeného syna Aysun. Kromě Daye Sultán, která měla pochopitelně radost.
Mustafa Paša se poklonil Sultánovi Mehmedovi. Mustafa násilím polkl. "Co jsi zjistil?" tázal se Sultán, seděl za stolem, držel ruku v pěst a mračil se. Již neplakal, dost bylo slz, byl čas na pomstu vůči člověku, který tohle spáchal. Mělo to svou oběť a to pro Mehmeda stačilo. Mustafa uvažoval, zda opravdu má říct jméno Sultánky, nakonec pravil klidným hlasem. "Vládce, dozvěděl jsem se, že jídlo podávala otrokyně jménem Isabela z Benátek. Valide Sultána se rovněž ujala vyšetřování a Isabelu vyslechla a vsadila do žaláře." "Kde je té dívky konec? Ještě pořád je v žaláři?" "Ne, nalezli jí mrtvou, spáchala sebevraždu." Sultán zavřel oči, znovu je otevřel a vstal, obešel stůl a šel blíž k Pašovi. "Proč si do toho tahal Valide Sultánu?" "Připadalo mi na místě, abych jí informoval a navíc, abych obdržel povolení o pohybu v harému." Odpověděl Mustafa, Sultán přikývl, změřil si Mustafu. "Víš, dobře, že ses mé matky nemusel ptát, ale je to vše, cos mi chtěl říct, pak je to v pořádku." Odpověděl Vládce. "Je tu ještě jedna informace." "Jaká?" "Během výslechu otrokyně řekla jméno ženy, která chtěla, aby podala jed do jídla a terčem byla právě Aysun Hatun." Sultán zpozorněl. "Kdo?" "Dívka uvedla jméno Daye Sultán."
Aysun byla ve své komnatě a posadila se, vedle ní si sedla Akasma a Gulšah, všechny ženy mlčela, Aysun nebylo do řeči. Mahmud šel za svou matkou, opřel se o ni. "Máma." Řekl. Aysun se maličko usmála. "Mahmude." Aysun si svého synka vzala, posadila si ho na klín, políbila ho. Gulšah se přes slzy usmála. "Ty můj poklade." Vydechla. "Aysun, dvojčata spí. Chcete pomoct?" Aysun se podívala na Safiu. "Je neuvěřitelné, jaké jsou klidné. Mám pocit, že si je ani nezasloužím…Není třeba, Safio. Děkuji, že ses postarala o děti za mé nepřítomnosti, jestli chceš, můžeš jít na zahradu, nebo projít se po harému, jsi tu věčně zavřená, taky by ses mohla pobavit." Safia sklopila zrak k zemi. "Raději bych chtěla být s vámi." Akasma se na služebnou usmála a pohlédla starostlivě na Aysun. "Je mi to tak líto. Připomněla mi to smrt Rustema." "Sultánko, nechci o tom raději mluvit, nyní bych se měla postarat o své děti. Vím, že se jistě znovu s Yahyou setkám." Odpověděla smutně Aysun. "Ani tě nezajímá, kdo to spáchal?" zeptala se Gulšah Sultán. Hatun pohlédla na Gulšah. "Tuším, kdo to udělal." Pronesla Aysun a pohlédla na synka, vstala a držela ho v náručí. Gulšah se zamračila, pohlédla na Akasmu, která se naštěstí dívala na Hatun se synovcem, nechtěla Valide očernit před její dcerou.
Daye Sultán zrovna chtěla jít k Valide Sultáně, ale ve dveřích se setkala se Sultánem. "Jdi do komnaty, ženo!" zařval. Sultánka měla strach z výrazu Mehmeda. "Sultáne" poklonila se, děti byli v zahradě. "Jak si mohla!" Sultán se přibližovala k Daye se vražedným pohledem, Sultánka ustupovala Vládci. "Prosím, Vládce, čím jsem se prohřešila?" "Pokusila ses zabít Aysun!" Mehmed se zastavil, zakroutil hlavou. "Gratuluji ti, zabila si mého syna!" "Jak bych mohla? Aysun je matkou vašich děti…" "A co ta facka?" "To bylo nedorozumění, Vládce. Neudělala bych nic, co by zlomilo vaše srdce, samou mě trápí, co stalo!" Daye poklekla před Vládcem, ten měl ruce za zády a díval se na ni, jako na hmyz. "Ta dívka tě označila." "Ta dívka mě chtěla očernit, přísahám, na život svých dětí, že jsem to neudělala." Daye se srdceryvně rozplakala. Sultán jí vzal ostře za bradu a postavil si jí a přitáhl k sobě. Daye byla vyděšená, tiše vykřikla. "Jsi Daye, má manželka a s Aysun se jednou provždy smiř. K tobě necítím nic a nikdy jsem necítil, bral jsem si tě jenom z povinnosti a díky vděčnosti, ale jestli mě ještě jednou zradíš!" Sultán vrazil Daye facku, spadla, neodvážila se Sultánovi podívat do očí, věděla, že nikdy jí nepatřil, ale úctu k ní jistě ztratil, což byl daleko horší trest pro ni. "Tak tě osobně zabiji!" zařval a odešel, nechal Daye na zemi, ta tiše plakala, jakmile se zavřely dveře, hlasitě zařvala.
Sultán se opřel o zeď, slyšel její výkřik, nadechl se, vydechl. Litoval, že jí vrazil facku a své výhružky, ale musel jí srazit hřebínek. Tohle byla jeho metoda, která zatím fungovala. Mohl jí potrestat daleko více, ale musel by zabít i své děti a nechtěl to, tohle ne.
Za Aysun přišel Arif Agha, Hatun se na něho dívala podezíravě. "Arife? Co tě ke mně přivádí?" měla vůči němu nedůvěru, on chtěl být v jejich službách, věděl, že na její straně byl Ruzgar, Safia a Beyhan, částečně i Kaya Kadin. "Přišel jsem vám říct důležitou informaci." Aysun se posměšně změřila eunucha. "Cítím z tebe strach a určitou vypočítavost, ale pokud jde o záležitost, která by mi pomohla, tak prosím." "Vím, kdo se vás pokusil otrávit a…"
"Nevyslovuj to!" skočila mu do řeči Aysun, tahle událost jí zlomila a faktem bylo, že pořád to byla čerstvá rána, velmi hluboká. "Dobře." Řekl Arif provinile. "Byla to Daye Sultán." Arif neměl v lásce Daye a od jistě doby i Valide Sultánu, Aysun se mu zdála jako dokonalý spojenec proti nim. "To vím, že to byla ona. Snaží se mě zbavit od prvního momentu, Arife." "Ví to již i Sultán." Pronesl rychle Arif. Aysun vstala a šla blíž k eunuchovi, který sklopil pohled k zemi, tím vyjádřil úctu k ní. "Nepotrestá ji, vyhrabe se z toho, Arife. To co si mi řekl, není nic nového pod sluncem. Valide tě potrestala z důvodu, že jsi zrádcem a teď dokazuješ, že tomu skutečně tak bylo a je." "Touhle potupou mě dostala ze svých služeb, osvobodil jsem se." Pronesl pevným hlasem Arif. "Patřil si mezi jejími loajálními poddanými." Aysun zavřela oči, otevřela je a pohlédla přísně na Arifa. "Jak mohu vědět, že mě nezradíš, tak jako Valide." "Protože vy nikdy neztratíte svou lidskost." "Jak můžeš vědět, co bude? Začínám mít obavy, že jí ztrácím." "Vy k tomu však máte svůj důvod, Sultánko." Poprvé jí Arif oslovil Sultánko, což Aysun potěšilo, ale také dráždilo. "Co mi nabízíš?" optala se. "Věrnost, zodpovědnost, vše co si budete přát." "Nezapomeň nikdy na jednu věc, Arife, možná dávám šance, ale nikdy nezapomínám, tomu věř a navíc, budeš mi muset hodně dlouho dokazovat, na čí straně opravdu jsi." Aysun výhrůžně zvedla ukazováček. "A pokud jsi obyčejný špeh, věř mi, že to, co Valide začala, já skončím." Arif nereagoval, stál jako přibitý. "Ano, Sultánko." Odpověděl a Aysun se poklonil.
Po dvou dnech šla Aysun do přijímací místnosti, když služebné jí otevřely dveře, spatřila Valide Sultánu spolu s Daye Sultán, zřejmě si vše vyříkaly. Valide dokázala Daye odpustit a když se dozvěděla, co řekl své manželce Sultán, byla na něho rozzlobená. "Sultánko." Řekla s poklonou Aysun, a přistoupila blíž k ženám, které jí ublížily, usmála se. "Aysun, ráda tě vidím. Kde máš děti?" řekla Valide. "Neřekla jste, že je mám přinést, kdybych to věděla, jistě bych je sebou přivedla." Odpověděla Aysun. "Jak se cítíš?" optala nejistě Valide. "Jsou věci, ke kterým se nerada vracím, Sultáno. Bolest se nehojí." Aysun pohlédla vražedně na Daye, která její pohled vrátila. "Ale svědomí onoho člověka, který to způsobil, se vrátí a s větší silou, než dřív." "Aysun." Napomenula jí Valide, věděla, kam to spěje. Aysun se k ní obrátila. "Je nepochopitelné, že vy o tom víte a nic jste nepodnikla, žádné kroky." Znovu pohlédla na Daye. "Ale život se tímto způsobem nedá vzít zpět, ani skutky." "O čem to mluvíš, Aysun? Jsi jako všichni ostatní, obviňuješ mě z něčeho, co jsem neudělala." Obořila se na Hatun Sultánka. "Jsem přesvědčená, že sama o tom víte moc dobře, vím to od spolehlivého zdroje." Odpověděla Aysun a zatvářila se tajemně. Valide se dívala z jedné ženy na druhou. "Aysun! Již dost, vím, že prožíváš bolest, ale tohle je vrchol." Vmísila se do rozhovoru Valide. Aysun se na Valide vyčítavě podívala. "Asi nevíte, Sultáno." Aysun nechtěla nic říct, již neměla chuť se s nimi bavit, v srdci pocítila hořkost a smutek. "S vaším svolením." Aysun tuhle debatu již pokládala za ztrátu času, poklonila se Valide a odcházela. Daye také vstala a poklonila Valide. "Sultáno, když dovolíte, děti mě také potřebují." "Jistě." Odpověděla Valide. Starostlivě se dívala na dvě ženy svého syna. Mezi nimi panoval krutý boj a také věděla, že začal i boj jejich synů.
Daye šla za Aysun. "Aysun." Hatun se zastavila a otočila se k Daye, ta se zastavila těsně před ní. "Řekla jsem ti to, varovala jsem tě." Řekla potichu Daye a vítězně se usmívala. "Tohle byla dosti krutá pomsta Daye." Odpověděla Aysun, najednou se zatvářila tajemně a usmívala se. "O to horší bude má." Zavrčela tiše Aysun, otočila se zády k Sultánce a odcházela, v Daye hrklo. "Začíná boj." Vykřikla Aysun na Daye.
Hatun měla schůzku s Mustefem Pašou. "Hatun." Poklonil se Paša. "Mustafe Pašo." "Jak je vám?" "Každý se mě na to ptá a mě to začíná být na obtíž, snáším to. " Odpověděla Aysun podrážděně. Aysun zesmutněla, měla na krajíčku. "Můj syn je mrtvý, dva dny jsem uronila slzy. Můj smutek pocítí harém i ta žena, která mi syna vzala." Řekla Aysun pevným hlasem s pohledem jakoby do dálky. Mustafa si jí změřil. "Co potřebujete?" tázal se Mustafa, byl zvědav, Aysun mu poslala psaní po Arifovi, hned začala jeho služby využívat. "Chtěla bych podniknout první krok, jistě víš o čem." Aysun se upřeně zahleděla do Pašových očí. "Chceš se oženit?" Mustafa byl překvapen. "Valide Sultána by chtěla jistě svou dceru provdat." "Kterou myslíte?" "Gervahan Sultán." "To nebude možné, Valide již ženicha pro svou dceru má." "Jenže Sultán sňatek nepovolil." "Je to trestné." Povzdechl si Paša. "Měl si na starost říši za nepřítomnosti Sultána, tak proč by Sultán nedovolil, aby ses oženil s jeho sestrou?" "Sultána bude proti." "To mě nezajímá, tohle je totiž cesta k tomu, aby ses stal Velkovezírem." Pronesla Aysun. Mustafa si prohlížel Aysun Hatun, smrt jejího dítěte jí pomalu, ale jistě měnila k nepoznání. "Tak co?" tázala se Aysun s tajemným výrazem.
Sultán si jí zavolal až po dvou měsících, ale navštěvoval jí často. Byly chvíle, kdy večer trávil se všemi svými dětmi. Aysun trávila se svými dětmi často, dokonce si po dlouhé době začala číst knihy a malovala, učila to i svého syna Mahmuda. Aysun zase trávila čas tím, že chtěla vytvořit vztah mezi Mustafem Pašou a Sultánkou, kupodivu to šlo, jako po másle. Valide tušila, že Aysun něco jistě chystá.
Aysun se poklonila svému Vládci. "Mehmede." "Aysun." Objali se. "Jsem rád, že si přežila, ani nevíš, jak moc si mi scházela. Omlouvám se." "Posaďme se, Mehmede." Skočila mu do řeči Aysun. Sultán si sedl, ale Aysun místo toho, aby si sedla vedle něho, sedla si mu na klín. Objala ho, odtáhla se od něho a políbila ho na čelo. "Vím i pro tebe to byla bolest, neomlouvej se." Zašeptala mu do ucha. "Znovu se s ním setkáme, Mehmede." Aysun se Sultánovi dívala do očí, Mehmed přikývl. "Chci jenom s tebou něco probrat." "Ano?" "Jedná se o to, že Valide Sultána chce Gervahan provdat." "Aysun, netrap svou hlavinku." Odpověděl Sultán a pohladil Aysun po tváři. "Gervahan to trápí, smrt jejího muže byla velká rána. Myslím, že je připravená na život s novým manželem, který jí naplní díru po Orhanu Pašovi." Lhala Sultánovi, věděla, že ho sama Gervahan zabila. "A kam tím míříš?" "Že bys ty měl rozhodnout, koho si Sultánka vezme. Myslím, že vhodným manželem by byl člověk, kterému bezmezně věříš, někdo kdo je schopný a navíc, byl vždy s tebou." Řekla Aysun, věděla, že Sultánovi se vybavilo jediné jméno, Mustafa. "Jak říkám, nelam si s tím hlavinku, ano?" Aysun se usmála. "Dobře, jenom jsem řekla, co si o tom myslím, ale promiň mi to." "Ne, jsem rád, že si mi to řekla a navíc, začal jsem o tom silně uvažovat a nápadník, kterého vybrala Valide se mi nezamlouvá." Aysun jenom pokrčila rameny, již na toto téma se nechtěla bavit. Sultán se na ní díval, na její krásu a pak jí políbil.
Po půl roce bylo všechno vyřešené, Mustafa Paša a Gervahan Sultán se vzali. Svatba to byla velkolepá. Mustafa byl povýšen, což nebylo po chuti Velkovezírovi Cihangirovi. Jenže byla zde i dobrá zpráva pro nepřátele. Aysun díky smrti svého synka začala mít zvláštní stavy, Sultána to zprvu nervovalo, měl o Aysun strach. Pak mu to začalo být prosti srsti, i když se snažil, jak mohl, navštěvoval ji, ona jeho, bylo nemožné bolest překonat. Sultánovi city k Aysun, najednou začaly pomalu, ale jistě ochladnout. Valide Sultána se tajně scházela s Velkovezíem, Osmanem a Mahpeyker. Kroky, které podnikal Mehmed, byli opatřeními ze strany Aysun. "Je jasné, že Aysun Hatun má Sultána ve své moci." Povzdechla si Valide. Osman se podrážděně podíval na matku. "Proč by nějaká otrokyně měla mít vliv na bratra?" "Je to jasné, Šehzade." Vmísila se Mahpeyker do rozhovoru. "Musíme udělat opatření." "A jaké?" optal se Cihangir. "Zpozorovala jsem, ale určitou změnu, Aysun trápí smrt jejího dítěte. Sultán jí začíná mít po krk, což je dobře, ale Aysinin vliv pomalu, ale jistě sílí, vidím to i v harému." Řekla ustaraně Sultána. "Sultáno, jistě máte spoustu konkubín, které by se rády dostaly do lože Sultána." "To jistě ano, ale žádnou z nich nechce. Zkoušela jsem to." Povzdechla si smutně Sultána. Mahpeyker zauvažovala. "To chce konkubínu, která ho dočista okouzlí a rázem na Aysun zapomene úplně. Jde o to, aby jí vymazal ze srdce." "Jen tak na ni nezapomene. Je matkou jeho dětí, jeho láskou." "Ale ne, jde přece o oslabení jejího viditelně rostoucího vlivu na harém." "Poslouchám." Valide to začalo zajímat. "Mám služebnou, která je pohledná jistě dost. Sultána určitě zaujme." Odpověděla Mahpeyker. "Nechte mi ji předvolat, ale musíme to narafičit, aby to nebylo nápadné." Řekla Valide nejistě. "V Edirne je jistě spousta služebných, o kterých Sultán neví." Odpověděla Mahpeyker sladce.
Aysun bylo divně, zavolala si lékařku. Arif se obával, zda není Aysun Hatun nemocná. Když Amala Hatun vyšla z komnaty, nedala na sobě nic znát. "Jak je Sultánce?" optal se Arif polekaně. "Dala jsem Hatun medicínu, za dva dny by měla na tom být líp." Odpověděla Amala a odešla. Arif se na ni podezíravě podíval. "Nechytí to náhodou děti?" zakřičel ještě na Amalu Agha. "Nebojte se, nechytí." Odpověděla, aniž by se na Arifa otočila.
Tak, jak Mahpeyker to vymyslela, tak se také stalo. Patnáctiletá služebná jménem Elena byla v noci odvedena na okraj Istanbulu, noc strávila v chatě uprostřed lesa, pak ráno nasedla do kočáru a byla znovu odvezena do Topkapi, tentokrát do harému Sultána Mehmeda Chána. Aysun si ji hned všimla. Elena byla mezi skupinou konkubín, které živě diskutovaly. Aysun zrovna s Arifem prošli kolem brány, když v tom spatřila Eleninu tvář. Aysun se zastavila, udělala dva kroky zpět. "Kdo je to?" optala se a tak trochu podrážděně Aysun. Arif šel za Hatun a pohlédl na novou služebnou. "To je Elena, byla v Edirne a nyní byla převelena." Aysun se podívala na terasu, kde stála Valide, rychle Aysun pochopila, že tohle je intrika proti ní. Podívala se zpět k Arifovi. "Cítím problémy, Arife." Pronesla Aysun. "Jdeme." Přikázala Hatun a pokračovali v chůzi, oba doprovázel pohled Valide Sultány.

Valide v noci uspořádala zábavu pro Sultána. Sultán bez valného zájmu sledoval vystoupení skupiny tanečnic, které se nakrucovaly do rytmu bubnů. Arif vše sledoval z povzdálí, na přání své paní. Ze skupiny se vynořila dívka oblečená do zelených šatů, pošitých zlatem, nakrucovala se před Sultánem, zakroutila zadečkem, Sultána ohromila, najednou dívka měla jeho pozornost. Pak přišel vrchol vystoupení, dívka se lehla a vlnila se do rytmu, její ploché bříško se pohybovalo do rytmu, dívka se dívala na Sultána smyslně. Pak vstala, otočila se zády k Sultánovi a zatřepala zadečkem, byl to samičí tanec lákající samce. Otočila se k němu a pohlédla mu do očí. Pak hudba utichla a dívka si před Sultánem poklekla. Valide se vítězně usmívala, Daye nebyla zrovna nadšená, ale pokud tohle byla jediná možnost, jak se Aysun zbavit, vítala ji. Všichni netrpělivě čekali. Sultán si vzal šátek a hodil ho ke všeobecnému překvapení před dívkou, Arif na nic nečekal a pospíchal za svou paní. Sultán najednou zapomněl na Aysun, na všechno. Bezhlavě se zamiloval. Najednou měl pocit, že takhle dívka je temperamentní, nezkrotný živel, který musí on, coby lovec ulovit a zotročit, probudilo se v něm cosi zvířecího, na co dávno, možná díky Aysun zapomněl a najednou pro něho Aysun přestala být zajímavá. Jak snadno spadl do propasti, přesto jak vroucně a oddaně Aysun miloval. Arif spěchal za svou paní. Vrazil do komnaty, Aysun ve fialových šatech se lekla a rychle vstala. "Co se stalo?" "Sultáno, mám pro vás zprávu. Valide uspořádala tanec pro Vládce a ta nová dívka ho viditelně zaujala." Řekl rychle Arif, věděl, že je důležitý čas. "Prosím?" "Dal jí šátek." Pronesl tiše Arif a čekal na reakci. Aysun se rozzuřila.
Ženy chystaly dívku k Sultánovi. "Tento večer budeš patřit Vládci, a když se mu zalíbíš, porodíš mu syna, budeš o stupínek výš." Řekla jí Kaya. Beyhan Kalfa dívce nanášela vůni. Dívka mlčela a nechávala se oddávat péči, kterou doposud neměla.
Když byly dívky s přípravou hotovy, mohla Elena jít se svým doprovodem. V té chvíli Aysun šla chodbou. Setkala se s Amalou. "Aysun?" "Jdi mi prosím z cesty, dnes raději zemřu." Odpověděla Aysun. Amala spatřila v ruce Aysun nůž. Amala vyděšeně hleděla na Hatun, stála jako přibitá, Arif se na ní podíval a pokrčil rameny, přispěchal za Aysun, které nestačil. Elena procházela kolem brány harému, všechny oči se na ni dívaly, zřejmě si to dívka užívala.
Aysun šla k Sultánovi, který očekával návštěvu. Elena zrovna procházela zlatou bránou. Kaya se zarazila, spatřila obličej Arifa Aghy. Zastavila dívku. Aysun to stihla, vstoupila do komnaty Sultána dřív, než Elena, která musela čekat na chodbě, dokud Aysun Hatun nevyjde. Sultán se na ni díval podrážděně. "Aysun?! Co to má znamenat?!" přistoupil k ní blíž. Až pak si všiml nože. Aysun ho obrátila k sobě, Aysina dlaň sevřela čepel nože, zasmála se. "Co to děláš ty, Mehmede?" optala se ho tiše Aysu, zvážněla, měla na krajíčku. "Nejprve se mi dvoříš, dáváš mi lásku a stačí jediná žena a ty jí podlehneš jako smyslu zbavený. Jsi Sultán, ale uvědom si, kdo jsem já." "Jak se opovažuješ?" Sultán se podíval s obavami na Aysininu ruku, z ní začala téct krev, Aysun bylo do breku, ale pomalu cítila, jak jí začíná ovládat vztek, násilím polkla. "Kdo jsem podle tebe? Obyčejná otrokyně bez práv? Tvůj majetek? Tvá hračka, která, když tě omrzí, odložíš ji? Já vím, kdo jsem, Mehmede. Jsem Aysun, matka tvých dětí, tvých dvou synů a jedné dcery. Tvůj měsíc a krása, sám si mi to jednou řekl." Aysun násilím polkla. "Nejsem jako Daye, Mehmede. Nejsem. Jsem jiná a ty to víš. Pokud to nepřijímáš, raději mě zabij, teď a tady." Aysun pohlédla na svou zakrvácenou ruku a na nůž. "Aysun jsi blázen!" zařval. "Ztrácíš mě." Dodal potichu. Aysun se na něho vyčítavě podívala. "Po smrti Yahya? Ani si nepotrestal viníka, jenom protože je Sultánka." Odpověděla mu Aysun. Sultán ztrácel trpělivost. "Aysun." Popadl její ruku a vzal si nůž, bylo mu jedno, jestli jí způsobil ještě větší zranění.

Mezitím Elena a její doprovod čekaly, všichni čekali, dokonce i strážci před dveřmi byli jako na trní, slyšeli skoro každé páté slovo, Arif byl čím dál nervóznější. Amala přiběhla. "Ne, pusťte mě!" Stráže se snažili Amalu zadržet. "Amalo!" Vyjel překvapeně Arif. "Zbláznila ses?!" vykřikl na Aysun Vládce a chtěl jí zabít, napřáhl nůž a chtěl jednou provždy skoncovat s Aysun, protože ho rozčílila, chtěl jí zabít v afektu, Aysun se dívala do očí Vládce, již byla s tím smířená. V tom se Amala vytrhla strážci, vrazila do dveří a jako uragán vtrhla do komnaty, spatřila tenhle obraz a vyděšeně pravila. "Vládce, počkejte!!! Prosím, Aysun Hatun je těhotná!" Aysun v tom zadržela Vládcovu ruku. Sultán byl ohromen, překvapen, jak Aysun zareagovala a vůbec zprávou o jejím těhotenství. Aysun povytáhla levé obočí a usmála se.