V. Odhalení

8. září 2015 v 23:33 | Alžběta T. |  Reinkar -Life
Upozornění: Tenhle díl možná bude šokovat, oprava bude jistě šokovat, děsit, jenom poukazuji na jeden problém. Nicméně, myslím, že se Vám to i přes nechutnost, z mé strany, vůči hrdince příběhu, bude líbit.

Zdroj videa: youtube.com


Šla jsem pomalu k zrcadlu. Podívala se na tvář dívky stojící přede mnou. Byla jsem to já, vlasy mi trochu povyrostly, avšak byly mastné, neměla jsem kruhy pod očima, jaké mám běžně. Taky jsem zhubla, dávali mi tekutou stravu, jak jsem dokázal přežít bez řízku, nebo nudlí?! Musím říct, že jsem shodila asi dobrých deset kilo, tak tohle jsem neřešila. Zase přiberu a moje váha půjde na oblíbenou sedmdesátku, tak jsem nad tím mávla jednoduše rukou. Proč to řešit, tolikrát jsem měla radost z mé postavy a pak přišlo zklamání, protože jsem jedla jako blbá. Nyní jsem to, ani nějak neřešila, prostě jsem zhubla. No a co? Kolik lidí v nemocnici zhublo a zhubne? Jistě dost. Šáhla jsem si na tvář. Zkoumala jsem se, tolikrát jsem ve svých vidinách viděla v odraze zrcadla jinou, neznámou, nyní jsem se nepoznávala, až teď jsem si uvědomila, co se v podstatě se mnou dělo. V hlavě jsem měla doslova bordel, jenže u tohoto typu nepořádku nestačí vzít smeták a lopatku, Savo, nebo Jar, nebo jiný prostředek, hadr a střelit bomby, nemyslete na pařbu, jasný? Tohle jsem musela zvládnout, má duše to musela zvládnout, bez něčí pomoci. Zatřepala jsem hlavou. Ne, jsem stejná, dokonce bych řekla, že ještě větší pitomec, než dřív. Svěsila jsem ruce a zavřela oči pomalu a klidně se nadechla a vydechla. Bože, ty mě jistě v tuto chvíli vidíš. Jsi vážně komediant, jestli tohle je hra na kočku a na myš, v níž já jsem ta myš, tak brzdi, pomyslela jsem si. Brzdi, kámo… občas jsem vedla tenhle monolog k pánu nebes, dokonce i k pánu pekel. Většinou jsem měla pocit, že ten dole mě víc vnímá, než ten nahoře, ale kolik má Bůh dětiček? Sedm miliard? Ani se mu vlastně nedivím. Sedm miliard přání, bolestí, nenávistí k nebi stoupá, že i jeho sekretářka jistě dala výpověď.
Na druhé straně křesťanství má svou sílu, respektive kostely. Před nehodou, když jsem přicházela ke kostelu, který byl nedaleko domova. Cítila jsem, jakoby něčí ruka pohladila mé srdce, které mělo v sobě hořkost a smutek, osamocení a najednou jsem se chtěla hájit. Prosit o odpuštění, modlit se. Litovala jsem i tak za hříchy, které jsem napáchala. Byla to má chyba, v podstatě jsem se sama sebe zničila. Tohle je jednoduché, těžší je to připustit si to, ale je pozdě na všechno. Provaz se utrhl, ale jestli se spojí, uzel tam zůstane a bude připomínkou, která bolí. Síla kostelů na mě působí zkrátka takhle intenzivně. Vždy mě to sice uklidňovalo, ale zároveň i děsilo. Jsem pokřtěná, ale nikdy jsem nečetla Bibli, zkusila jsem to, ale je to na mě těžké čtení. Vzdala jsem to, ostatně jako jiné věci, které byli daleko důležitější. Porušila jsem tak možná dvě, tři Boží přikázání. Často se ptám, jestli je to polehčující okolnost, že si to uvědomuji. Jenže Bohovi nic slíbit nemohu. Bojím se, protože, co když udělám další hřích a ještě daleko horší, než ty, které jsem udělala předtím? Když to tak všechno v hlavě rekapituluji, bude to opravdu pestrý soud, počet hříchů, hříšných myšlenek.
Probrala jsem se, jaká to šťastná zpráva. Babička mě objala, tak silně, jako nikdy v životě, snad nikdy jsem jí neviděla tak šťastnou, jak mě poprvé po dlouhé době viděla. Jako bych byla snad sto let pryč, teď přeháním, již bych byla prach a navíc by se toho babička nedožila, tohle je přece jenom reálnější představa. Z nemocnice mě propustili asi po týdnu. Lékaři měli taky dokonce radost. Navíc s jedním z nich se mamka seznámila, což probudilo mou divokou fantazii. Tohle jsem nikdy mamce neřekla. Navíc mé připomínky by ji spíše dráždily, než pobavily. Vždyť v té době byla tak citlivá a to, že našla v někom oporu, což doktoři by měli dát, tu oporu, rady, i když v těch chvílích člověk tohle nevnímá a bere to jako slova, slova, která nepomáhají. Doufat v to, co musí přijít, v hlavě se rojí tisíc představ, jak by ten zázrak, na který čekáme, měl vypadat. Koneckonců, přátelství s doktorem bylo v pořádku. Je to přece normální. Po dlouhé době, jsem vstoupila do známého bytu, poprvé po dlouhé době uviděla sourozence. Po dlouhé době jsem navštívila svou práci, nastoupila jsem prakticky okamžitě, což manažera vyvedlo z míry, ale byla znát na něm radost. Všichni byli nadšeni mým návratem, avšak kromě jediné osoby… mě samotné. Bylo to sice úžasné být s rodinou, která netrpí žalem, nebo být v práci. Měla jsem pocit, že rodina se na mě upnula, bylo to však znamení. Znamení pocitu, že se vytvořilo pouto a mamku přepadl takový strach, že mě nepustí ani se psem. Sakra! Žádného nemáme.
Život byl stále stejný, nebo spíše depresivní. Všechno se točilo kolem stejných věcí. Taky mě štvalo, jak všichni kolem mě chodili po špičkách. Jako kdybych se právě narodila a rodina byla z nového přírůstku nadšená, drásalo mi to nervy. Ve skutečnosti jsem nebyla miminko, ani malá holčička s tím psím kukučem, která prosila prababičku, ať mi dá piškot či lízátko, když jsem vstoupila do jejího pokoje. Jak ten čas letí, pamatuji si jí matně, nepamatuji si její hlas. Stejně jako si nepamatuji, co mi říkala. Jenom matný obraz ženy, která seděla na křesle, ráda pletla a fotky. To je jediné, co mi po ní zůstalo. Obzvlášť je u naší rodiny populární fotka, kdy strýc mě pustil ven, kde bylo asi mínus čtyři stupně, byl večer, babička natahovala ke mně ruku a já se dívala do té tmy, a pak cvak, blesk, strejda nás vyfotil.
A teď jsem byla příliš stará na to, aby mě rozmazlovali, aby něco změnili a navíc začala jsem vstřebávat vše, co jsem viděla. Zmatek, tlukot srdce, život sám. Jak tyhle myšlenky k smrti nenávidím. Tohle by mi mohli všichni zakázat i za cenu mého života. Ehm… tak dobře, dát mi zaracha, i když jsem dospělá, ale uchovávám si myšlenky patnáctileté dívky, protože život, se mi začíná nějak otáčet stejným směrem. Chci zpět bezstarostnost, ale to již nevrátím, nejde to, popravdě řečeno, ani si to nedokážu již představit, vlak se rozjel a nejde jen tak zastavit, v době, kdy já potřebuji. Tento vlak určitě ne.
Jo, zjistila jsem jednu věc. Život je koloběh, nic není nového. Po nehodě, mi novinky a zprávy připadaly, díky tomu, jako vtipné scénky, nedokázaly mě již vytočit, tak, jako dřív. Prostě jsem se smála, jednoduše mě to bavilo. Věty typu. "Za komunistů by se to nestalo., Byli lepší časy. Bude hůř, dobře už totiž dávno bylo. " Ani náhodou, bylo to stejný, akorát s tím, že ženský si mohou fénovat vlasy, taťkové dívat na fotbal, mládež a i dospělí mohou z takzvaných chytrých mobilů poslouchat písničky. To jsou jenom malé rozdíly. Ty velké nepřicházejí.
Všichni mě jednoduše pozorovali, snad si mysleli, že jsem zralá na sezení k psychiatrovi. Ano, jiný pohled na věci, jiné názory. Měla jsem pocit, že začínám žít svůj pestrý život, že tato etapa odstartuje mou jízdu.
Po dlouhé době jsme se sešli s Edmundem, prvně si myslel, že vidí ducha, když jsme se potkali náhodou na náměstí, i když na náhody jsem nevěřila. Díky dokonalému popisu mé mamky, jsem věděla, že Edmund se zajímal o můj zdravotní stav a často mě v nemocnici navštěvoval. Usmíval se na mě s obavou a tajemně, jenom on a další hrstka lidí tohle dokázali. "Eli, jsi to ty?" ptal se a byl ohromen. "Ahoj." Pak jsem se zamračila. "Nechal si mě tam." Řekla jsem mu a dělala uraženou, ale pak jsem vyprskla smíchy. Edmund se na mě podíval, zda jsem si nedala marihuanu. Naštěstí ne, zkusila jsem to jednou. Nezapomenu na mé srdce, které bušilo o život, myslela jsem si, že v té době pukne, od té doby, ruce pryč od ní, ať si jí za mě dá někdo jiný. Sedli jsme si v restauraci, on popíjel pivo, já zase Kofolu, moc nepiji, kdybych si dala sklenku, jistě by mě porazila. Stačila kapička a již jsem byla, jak to říct v počátcích zkázy, opilosti. Mnoho lidí to překvapovalo, ale jo, příležitostně jsem se napila, zkoušela, kdo říká, že nic z toho nezkusil, tak buď si to nepřipouští, anebo pěkně lže, sobě a okolí, anebo je další možnost, že ten člověk musí být dokonalý. Blábol, nikdo není dokonalý. Pamatuji si tak tři zážitky s pitím. První byl, kdy jsem pila, pila a neopila se. Druhý, kdy jsem se opila a padala, padala, zvracela. To je tak, když si dáte po rumu banán… nebo další, kdy jsem se totálně opila a objímala mísu, vlastně tato příhoda mě pomalu, ale jistě přiměla k tomu, abych nepila tak hodně, odrazila mě, to je tak když před "chlastačkou" se nenajíte a horší, když mícháte alkohol. Byly možná ještě pět případů, ale pak se to utnulo, již jsem nepila. Jenom jednou za čas a to bylo jedině jedno ochucené pivo. Ale zpět k restauraci s Edmundem, mým přítelem, teda začala jsem ho tak považovat, ani jsem se nezlobila, byl to jeho pud sebezáchovy, nikoliv sobeckost, taky bych to tak udělala. V té době jsem netušila, že se u mě nezměnilo jenom chování. "Prý si za mnou chodil. Netušila jsem, že jsem zanechala na tobě takový dojem." Dobírala jsem si ho a usmívala jsem se. "Sakra, mamka ti to řekla." Zamračil se a pak vyprskl smíchy. "To víš, ženy umějí být upovídané." Odpověděla jsem mu… latinsky. Vykulila jsem po odpovědi své čokoládové oči. Edmund se udivil, zapískal nadšeně. "Netušil jsem, že umíš latinsky, myslel jsem si, že jazyky neovládáš, nebo že by ses to naučila?" odpověděl Edmund. "Musím se ti přiznat… Já neuměla nikdy a nemohu umět latinsky, nikdy jsem se jí neučila a navíc jak můžeš vědět, že je to latina?" odpověděla jsem s vážným výrazem. Edmund na mě zíral nechápavě, pak překvapeně, tahle odpověď ho zarazila, po chvíli se tiše zeptal. "No, studoval jsem latinu, víš proč?" přikývla jsem, věděla jsem to moc dobře. "Nestalo se ti něco, o čem nevím?" ptal se podezíravě. "Neboj, s nimi to nemá nic společného." "Víš to jistě?" "Vím to stoprocentně." Edmund uvažoval. "Myslím, že znám, nebo jsem znal někoho, kdo se v tom vyzná." "Myslíš, že mi někdo jen tak pomůže a navíc, nepotřebuji pomoc?" "Myslím, že ano." Edmunda něco napadlo. "Napiš mi tady něco." Vzal si lístek, ve kterém psala servírka počet piv a Kofol a z tašky vyloudil i tužku. "Tak piš." "Proč?" "Zkus to a nepyskuj." Odpověděl, byl celkem klidný. Vzala jsem tužku. "A co mám podle tebe napsat?" ptala jsem, byla jsem pesimistická, vůbec jsem nechápala, k čemu by tohle vedlo. Měla jsem sto chutí volat Bohnice, ale byl tu jeden problém. Hergot, nemám na ně číslo, musím ho vygooglit. "Třeba: Jmenuji se Elisa a jsem správná mrcha." Při této větě jsem se zasmála, pobavila mě, za normálních okolností bych vykulila oči, urazila se, na chviličku a mlčela, abych to vstřebala, taky jsem zkusila se přetvařovat, nechtěla jsem tím nikomu kazit náladu, nyní jsem, ale vyzařovala nad touhle větou radost. "Tak dobře, ale moc fantazii teda nemáš." Začala jsem psát, mé písmo Edmund sledoval. Jakmile jsem se poprvé podívala na své písmo, nevěřila jsem svým očím, Edmund se opřel o stůl, mlčel, tohle nebylo jenom tak. "Co to… hergot." Koktala jsem a pohlédla vyděšeně na Edmunda. "Zavolám známému." Konstatoval, neptal se. Mé písmo bylo, tak elegantní, starodávné, jako ze starých svitků z 15. - 16. Století. Tohle nebyl můj škrabopis. Nyní jsem věděla, že se děje něco mimořádného. "Máš dnes večer čas?" zeptal se mě. "Ne, jdu na ranní, musím se prospat." Odpověděla jsem automaticky, pořád jsem hypnotizovala písmo. Držela jsem tužku, pak jsem napsala slovo rodina. A hle! Můj škrabopis se ozval, začala jsem uvažovat, Edmund mě pozoroval. Měla jsem podezření, že to jistě má co dočinění s těmi vidinami, které jsem měla. Ale, ale zase tak blbá nejsi, Eli, pomyslela jsem si. "Co ti je?" optal se Edmund se zájmem. "Přemýšlím, srovnávám si myšlenky." Řekla jsem mu, ani jsem se na něho nepodívala. "Tak, kdy máš čas?" "No, dva dny po sobě mám ranní… tak v sobotu… šlo by to?" "Jo sobota mi vyhovuje, ale ještě se ti ozvu, číslo na tebe mám, tak je to ok." Odpověděl a já přikývla.
Dva dny jsem pracovala, nic extra, jen nadávky lidí, stěžující se na úplné kraviny, tohle mě již nedokázalo dostat na kolena. U jednoho muže jsem se rozesmála a on okamžitě: "Zavolejte mi vedoucího!!!" zařval přes celý obchod. "Jistě velmi ráda." Podívala jsem se a on již přicházel, zřejmě mě sledoval. "Dobrý den, copak se děje?" řekl k rozčílenému pánovi. "Dobrý den, tady." ukázal znechuceně na mě prstem. "slečna si dovoluje příliš! Měl byste ji říct, že já jsem zákazník a ne hadra!" "A vy byste si měl uvědomit, že jsem pouhý zaměstnanec, který za nic nemůže. Je mi líto, ale takhle se nenechám urážet." Vmetla jsem se do toho, ale…arabsky. Vůbec mi ti dva nerozuměli, paní přišla a taky zírala na mě jako zjara. Věděla jsem, o co jde. Sakra! I v práci se tohle musí dít. Manažer se obrátil k zákazníkovi, který mě hypnotizoval pohledem. "Slečna vám dá poukázky, pane. Omlouváme se." Obrátil se ke mně. "Eli." "Omlouvám se, pane. Již se to nestane." Řekla jsem, podle očekávání a šla jsem, abych pánovi podala poukázky, což jsem udělala, vyřešila jsem i záležitosti s paní. Manažer stál jako přibitý, obrátila jsem se k němu. "Ano, přijdu za vámi po pracovní době." Řekla jsem, on pouze přikývl.
Skončilo to jenom napomenutím, ale jistě manažerovi nešla do hlavy má arabština, na to se však neptal, důležitá byla pro něj má drzost, která rostla a rostla, i když ta by narostla stejně tak. Po práci jsem se věnovala domácím povinnostem a pak jsem šla na domluvenou schůzku s Edmundem a jeho znalcem. Ještě včera mi poslal smsku, kde mě informoval o tom, že to platí, kdy a v kolik se sejdeme, nebyla jsem ani za mák nervózní. Čekala jsem chviličku u autobusového stanoviště, než se přiřídil a já nastoupila. Byli jsme na místě v rekordním čase. Dům byl u vesnice, nějak jsem si ho ani neprohlížela. Znalec, jménem Alex na nás čekal u domu, podal mi ruku. "Ahoj, já jsem nějaký Alex a ty budeš jistě Elisa." Řekl a mrkl na mě. "Ahoj, ráda tě poznávám a jsem to já." Odpověděla jsem. Všichni tři jsme šli dovnitř, vyzuli jsme se, vysvlékli kabáty a pak jsme šli do…sklepa? Alex šel jako první, pochopitelně, i když Edmund by mi jistě dělal průvodcem onoho domu, nebyl však čas. Alex rožnul, sklep to nebyl, oprava. Uprostřed místnosti byla tmavomodrá kožená sedačka, u ní konferenční stolek. Pak u zdi psací stůl s rohem, zapnutý počítač, na stole pohozené papíry, nad stolem byli tři poličky, kde měl uloženy šanony, u rohu byla lednice. Rozhlížela jsem se kolem. Pozorovala jsem okolí, byli zde dvě skříně, nevěděla jsem, co tam bylo skryté, ženská zvědavost se probudila, ale raději jsem se ovládla, vždyť jsem tu poprvé. Všemu však dominovala knihovna, obsahovala romány od Steelové, Viewegha, Remarqua, Londona, Capoteho, Erbena, Havlíčkové, později mi Alex osvětlil, že tyto autory má v oblibě jeho manželka, která byla momentálně na noční. A také tu byli encyklopedie, knihy, které používají lékaři, také se zřejmě Alex zabýval vlkodlaky, upíry a důležitou součástí, reinkarnací. Také měl svitky, které byly nepojmenované. Jeden jsem zrovna chtěla vzít, když do toho vstoupil Alex. "Když dovolíš? Tenhle potřebuji." Řekl mi s úsměvem, vzal mi ho z ruky, šel ke svému stolu, posadil se, já ho pozorovala a pouze jsem pokrčila rameny. Alex pohlédl na nás ustaraně. "Nechcete něco k pití?" "Ne." Řekli jsme dvojhlasně. "Ok." Začal listovat, já ho sledovala a pomalu jsem se k němu přibližovala. "Tak, Edmund mi řekl, že mluvíš jazyky, které ses nenaučila nikdy v životě." "Ani náhodou, zrovna dneska jsem na zákazníka mluvila arabsky." Alex se udivil, Edmund taky. "Víte, že teď vypadáte vcelku komicky?" řekla jsem s úsměvem. "Taky píšeš starodávným písmem." "Ano, tohle jsou jistě informace, které víš od Edmunda, ale vysvětli mi, proč se dějí?" řekla jsem, teď již vážně. Alex se usmíval. Něco určitě zjistil. "Byla jsi tři měsíce v kómatu… cos viděla?" odpověděl. "Jiné tváře v zrcadlech. Zabili mě, znásilnili, zotročili, byla jsem i ta, které tohle prováděla. Byla jsem muž i žena. Bojovník, duch, otrokyně, šlechtična." Vyjmenovávala jsem, vyprávěla. Alex mlčel, seděl, nepohnul, ani jediným svalem. Hodnotil si mé odpovědi v hlavě, až po chvíli sám odpověděl. Jako v tenise. "Takže jsi odžila životy jiných?" otázal se. "Ne, byla jsem to já. Vím to, že jsem to byla já. Jak jsem viděla tvou knihovnu, myslím, že jistě víš, na co narážím." "Ano, reinkarnace, jsou o tom případy, kdy děti věděli, pamatovali si, co dělali v minulých životech, až z toho mrazilo." Odpověděl Alex. "Myslím, že si je odžila a něco si od nich získala. Určité schopnosti, jako povahové rysy, písmo, jazyky." Vysvětloval mi to, jako učitel svému studentovi. "Takový případ se totiž stal." Edmund zíral z jednoho na druhého, Alex mluvil ke mně, jako by tam Edmund nebyl, já také vnímala pouze Alexe. "Takže jistě nebudeš jedním z nich, ale je pozoruhodné, že tě neobjevili. Nemáš jiné příznaky?" "Ne, rozhodně ne." Alex vstal, položil přede mě betonovou cihlu, byla to pro něho námaha, usmála jsem se, nešlo se nesmát, vypadal komicky, i když je známo, že muži mají čtyřikrát větší sílu, než ženy, ne-li víc. "Tak do toho kopni, nebo uhoď." Nechápavě jsem se na něho podívala. "Má to něco společného s mými životy, ne s nimi." Řekla jsem nasupeně. "Jsi netrpělivá, ale musíme si být jistí. Navíc, ten případ, který se stal, ta dívka byla silnější, rychlejší. Jako upír." Odpověděl Alex. Nadechla jsem, buď si ošklivě zlomím ruku, nebo si ji narazím. Vlastně zlomení ruky na véčko bude dost otřesný. Pěstmi jsem do cihly uhodila. Žádná bolest, jenom rána. Měla jsem dojem, jako bych slyšela svou kost. Cihlu jsem rozdrtila. Zírala jsem na to. "Tak to mnohé vysvětluje." Odpověděl Alex s již viditelnou jistotou, že jsem ten případ před sto lety. "Fajn, ale musíme mít ještě jistotu." "Již ji máš." Odpověděla jsem, nyní rozzuřená, připadala jsem si jako pokusný králík, což jsem opravdu byla. Alex šel k lednici a vzal si sklenici. "Tohle je krev." "Vidím. Kdes k tomu, hergot přišel?" nyní jsem věděla stoprocentně, že Alex je blázen. "Mám své zdroje. Vypij ji." Spíše mi to přikázal. "Jenom se napiji." Odpověděla jsem. Napila jsem se, Alex zvedl hlavu. "Tak co?" "Železitá břečka." Odpověděla jsem a nahodila jsem úšklebek, položila jsem sklenici na stůl. "Hm, tahle je nakažená HIV."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 minette minette | 9. září 2015 v 21:24 | Reagovat

Šokovaná?! Zděšená?! Jistě, že to jsem! Upíři?! Děláš si srandu?! Reinkarnaci jako takovou i s magií akceptuju, muže z toho být pěkné fantasy, ale upíři?! Na druhé straně je to možná vysvětlení jejího záhadního přežití. Člověk nikdy neví.

Plot twist - je to krv onoho Alexe, který si ji puvodně skladoval na Bloody Mary. ;D

2 Alžběta T. Alžběta T. | 10. září 2015 v 10:47 | Reagovat

[1]: Minette, je v podstatě, tak trochu s ním spojené, reinkarnace a upíři tam budou, ale budou se pouze proplétat. Tohle v tom spočívá. Člověk se nenaučí to co by měl, kdyby lidi žili pět stovek let, jistě by mnohé zdokonalili. Jenže na člověka je vymezeno tak ohromně málo času. A i ti nejslavnější v podstatě nedokončili to co by jistě dokázali.

3 minette minette | 10. září 2015 v 21:59 | Reagovat

Hm, zajímavé... Jo, tak dobře, vždyť je to tvuj fantastický vesmír. Já jen, že jsem chvílku mala ten pocit "WTF?! Upíří?! Jak někoho mohlo napadnout prsknout tam upíry?!" Ach jo, zřejmě nemám tak dobrou fantazii, jak jsem si myslela. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama