Část 34.

3. září 2015 v 22:05 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán Mehmed vstal včasně ráno, pohlédl na ještě spící Aysun, pak šel do mešity se pomodlit, za vítězství, ať Alláh mu dá sílu a ochrannou ruku jeho vojsku a mu samotnému. Pak se vrátil do komnaty, zrovna v té době, již probuzená a oblečená Aysun odcházela. "Uvidíme se v harému." Pravil ji, ona se usmívala a poklonila se mu. Sultán se oblékl do vojenského. Vhodně oblečen a připraven vstoupil do harému, se kterým se loučil. Loučil se jako první se svou matkou. Sultán políbil matčinu ruku, dívala se na něho vážně. "Valide." Mehmed vzhlédl k matce, narovnal se. "Budu rád, když mě zaskočíte v tom, aby jste svým vnoučatům dala jména." Valide se usmívala. "A máš představu, jaké?" optala se. "Jistě, psaní Vám odevzdá Mustafa Paša, jsou v něm uvedeny nápady, jak se rozhodnete, je čistě na vás. Jinak doufám, že mě o narození dětí budete informovat." "Zajisté, můj synu, bude to pro mě čest." Odpověděla mu matka. Pak se Vládce loučil se sestrami, s Gulšah i Gulbehar, s neteří a synovci s Mahidevran, Suleymanem. Jako první z jeho žen, byla jeho právoplatná manželka Daye Sultán, se kterou se nyní loučil, políbila mu ruku a vzhlédla k němu s pohledem úcty, něhy a lásky. Měla v sobě vnitřní boj, boj mezi nenávistí, lítostí a láskou, byla tam samozřejmě i vypočítavost. Přála si však být jeho jedinou ženou v jeho srdci, v jeho myšlenkách. S chvilkovým povyražením by se dokázala smířit, ale ne s otrokyněmi, které jeho srdce ovládají, což byl případ Aysun Hatun. Možná Daye nemiloval nikdy, měl ji jenom rád, jako přítelkyni, jako oporu, když mu zemřela Gulnihal. Měl k Daye úctu jako k ženě, ale ne až tak markantní jako k Aysun. V Sultánčině srdci byla zátěž v podobě vzteku, zoufalství. Pocity, které měla včera večer, když si Sultán opět vybral Aysun, místo ní, ale jakmile spatřila Sultána, vše se rozplynulo. Sultán se na ni usmíval. "Buď opatrná, dávej pozor na dítě." Pohladil Daye bříško. " Již se těším, až bude na světě a pochovám si ho, také na Mahidevran a Suleymana dej pozor. Víš, že jsou součástí našich duší, našich srdcí." Valide se dívala na svého synka, byla překvapena, jak k Daye mluví, podívala se před sebe a usmívala se, byla spokojená. Vysvitla naděje. Pro ni i pro Daye. Aysun na sobě nedávala nic znát, byla s tím ostatně smířená. Věděla, že to tak je, musí být a bude, tohle nezmění, Daye a Vládce byli spojení, díky svým dětem. "Budu můj Vládce. Nebojte se, jakmile přijedete, bude syn na světě. " řekla mu s úsměvem Daye, měla jiskřičky v oku, jiskřičky štěstí. Sultán svou ženu pohladil po tváři, pohlédl zpět na syna i dceru. Pak přistoupil k Aysun, k otrokyni, Daye se na ni podívala vítězně, Aysun na ni nepohlédla, dívala se na Sultána s úsměvem, políbila mu ruku, v druhé držela syna. "Aysun, všechno jsme si již pověděli, ale budeš mi chybět, stejně jako náš Mahmud." Sultán se podíval na Mahmuda, který se na svého tatínka také díval. Sultán ho pohladil a vzal mu ručičku, najednou Sultána přepadl smutek. "Synku můj, budeš mi scházet. Neboj, již kvůli tobě se vrátím." Mehmed políbil svého synka na čelo. Aysun, která se dívala taky na svého synka, vzhlédla k Mehmedovi. "Budou všechny děti." Rozčilovalo ji, že Sultán dělal rozdíly, přestože stejná slova pravil i Mahidevran a Suleymanovi, jakmile to však zaslechla Daye a Valide, vyvalily oči, bylo to pro ně překvapení. Gulšah se usmívala. Mehmed vzhlédl k Aysun a napřímil se, políbil svou favoritku na čelo, bylo čas jít. Šel zpět k bráně, ale nedalo mu to, aby se nezastavil a neotočil se zpět. Všechny se na něho dívaly s láskou, s pýchou, obzvlášť jeho matka a úctou, opět se po chvíli otočil. Celý harém, kromě Valide se mu poklonil, Sultán odcházel. Myšlenkami však byl u svého bratra Šehzade Osmana, kterého dopravil do Amasiye, do cely, kterou pro něho vybudoval. Během tažení se chtěl rozhodnout o osudu svého bratra. Ráno, to ráno kdy odjížděl, konalo se opatření… padali hlavy představitelů území, která se hlásila k Šehzade Osmanovi a byli ustanoveni jiní a avšak netušil, že tento krok byl marný. Spící buňky se probrali a byli nepředvídatelní. Přetvářky, lži, podvody tu vždy byli a budou. Byli nástrojem mocných, intrikánů, zla. Možná proto zlo zvítězilo a přetrvávalo tak dlouho, když to nikdo nečekal a nečeká, nyní se nebezpečí blížilo k cíli, pomalu, ale jistě…

Sultánovi a jeho vojsku trvala cesta měsíc. Velkovezír Cihgangir neměl informace o tom, kde se pravděpodobně Šehzade Osman nacházel, což ho znervózňovalo, také mu k náladě nepřidávalo fakt, že představitelé byli popraveni, Mehmed zkrátka z jeho pohledu přetrhl síť. Jistě také všechno udělala ztráta důvěry, Velkovezír jistě věděl o tom, že Sultán ho podezíral, proto bylo třeba nepropadat panice a neudělat chyby. Tohle byla jeho priorita.
Mezi vojáky byl i Evžen, nespal, v poslední době se mu zdál jeden sen, noční můra, ale ta byla skutečná. Ten den, který mu změnil život, ještě před střetem se Sultánem se mu vracel, i když to sám nechtěl. Jak odjížděl se svým koněm z domova, měl divný pocit, pocit bolesti u srdce. Byl již skoro v cíli, když otočil koně a jel zpět, hnal svého oře. Brzy ráno, kdy byl východ slunce, přijel. Místo vesnice viděl zkázu, tam kde stáli domy, byly ruiny, byl cítit pach popela, smrti, křiku a bolesti. Viděl mrtvé těla lidí, které znal odmalička, svých přátel, jejich rodin, viděl mrtvé rodiče své dívky. "Ne, to ne." Sesedl z koně, běžel a hledal, kdo další, o koho dalšího přišel, do jeho srdce se vkradlo zoufalství a smutek, pak viděl svou Emmu. Mrtvou, bez života, dalo se to očekávat, ale stále držel naději, která zmizela mávnutím proutku, když ji spatřil. "Budu na tebe čekat." Zazněla mu v hlavě její poslední věta. Poklekl k ní a vzal ji do náruče. Měla podřezané hrdlo. Zařval, vykřičel ze sebe smutek, ta bolest se nedala popsat slovy. Po dlouhé chvíli začal hledat svou rodinu. Matku i otce našel. Smutek byl nekonečný, srdce měl až v krku. Buch buch buch, jeho rytmus se zvyšoval, viděl dvojmo, přes slzy. Pohřbil sám mrtvé, své rodiče, Emmu, všechny, trvalo mu to celý den, těla Jasmín a Tery nenašel. Měl v myšlenkách, kde je konec jeho sestrám. Jeho srdce se začalo naplňovat vztekem, odjel večer, naposled pohlédl na domov, který již neexistoval, nebyl to domov, byly to ruiny, hřbitov, pak připojil se k vojsku. Nyní ležel, byl večer, nespal, spánek jakoby mu někdo vzal. Držel v rukou přívěšek, který mu dala jeho nevlastní matka. Ztratil svou druhou matku, jedna přišla o život, v době kdy mu ho dávala a druhá díky zrůdám, které přišli a zničili mu jeho život, svíce jeho první etapy dohořela. Jenže začátek té druhé neviděl, nebo spíše nechtěl.

Harém spal eunuši hlídali pouze spící dívky, některé však nespaly. Jenom Aysun se pomalu vplížila a šla k Mustafovi Pašovi, zaklepala na dveře jeho komnaty, on ji sám otevřel. Stráže byli pryč, sám tak učinil opatření, nechtěl, aby o jejich schůzce někdo věděl. "Tak co potřebuješ Aysun?" "Řekl si Vládci, aby Osmana uzavřel?" optala se, byl to v podstatě nápad Aysun, která to pravila Mustafovi, ten to zase vnukl Vládci. "Jsi chytrá." "Bylo třeba to nějak zpomalit, poprava státníků byla skvělý tah." Řekla Aysun potichu, nevěřila stěnám. "Musím tě pochválit." "Boj, ale není u konce. Myslím, že co vím o Osmanovi je, že má jistě další plán v záloze." "To jistě ano." Aysun Mustafu překvapovala svou bystrostí, chytrostí. "Musíme si dát pozor." "Aysun to víme i bez tebe." "Já vím, nedokážu si pomoct, jenže musíme Sultána popostrčit, není hloupý, ale nemá oči všude. Budu muset taky hlídat harém." "Proč harém?" "Je třeba myslet, tak jako náš nepřítel, Pašo, i harém je součástí říše, nebo ne?" řekla Aysun, Mustafa povytáhl obočí, jeho překvapení nebralo konce. "A vůbec psal Sultán?" "Ne, Hatun." Aysun jenom přikývla. "Již musím jít." Řekla a odcházela, Mustafa se na ni podíval. "Dobře, buď opatrná." "Ano."
Mahpeyker s Esmahan vstoupily do tajné chodby, otevřely dveře a potichu procházely chodbou, Valide Sultána byla vzhůru, služebné již nebyly u dveří. Valide nechtěla ještě spát, nečinně seděla a uvažovala, najednou se otevřely dveře. Jakmile se podívala do tváře, neohlášené návštěvy postavila se a byla ohromená. "Co tady pohledáváš? Jak ses sem dostala?" optala se, Valide byla v šoku, najednou jí došlo, že Mahpeyker našla tajnou chodbu, věděla, že Mahpeyker byla chytrá dost, aby jí našla bez něčí pomoci. Mahpeyker přiložila prst k ústům, naznačila Sultánce, aby mlčela. Sultánka šla k Valide s tajuplným úsměvem a poklonila se jí. "Odejdi, v tichosti." Přikázala jí Valide. "Sultánko, čas se krátí, je třeba napravit chyby." Odpověděla ji Mahpeyker. "Jaké chyby, o čem to mluvíš?" "Sultán poslal Osmana, neznámo kde, již je čas, komnata je otevřená, zazněl ten signál, který budí k boji." "O čem to mluvíš?" "Nyní si vyberte, mezi Osmanem a Mehmedem, Sultáno." Řekla Mahpeyker. "Vybrala jsem si již dávno. Své první dítě jsem zachránila před smrti, ty sama to víš. Zachránila jsem oba syny, pro mě je důležité, že žijí. " Odpověděla ji Valide. "Jste matkou, chápu, nechcete krvavý boj mezi svými syny, ale co když ten boj se blíží, na čí straně chcete být. Jistě na straně vítěze, obě dobře víme, proč jste si zvolila tenkrát Mehmeda. Váš vliv na něho, ale jistě upadá, není však pravda?" Valide přistoupila blíž k Mahpeyker, tak blízko, že Mahpeyker cítila Validin dech. "Ty jsi vlk, který chce jen těžit." Zavrčela. "Těžit? Z čeho? Valide máte možnost, srovnat spory se svým nejstarším dítětem. Rozhodněte se, je čas… jak jsem řekla, napravit chyby." "Kdo jsi, že mi to říkáš? Kdo jsi?" "Jsem Sultánkou jako vy. Matkou dětí Šehzadeho, jeho ženou, láskou, žiji s ním po jeho boku a chráním ho, rozhodla jsem se tak, držím při něm. Jsem jeho sluncem. To jsou velmi pádné důvody, Sultánko. Brzy váš syn Mehmed vás přestane poslouchat. Nebudete ho moc ovládat." "Mehmed mě poslouchá." "Opravdu? Slyšela jsem o konkubíně, které odevzdal srdce." " Nebudu pátrat po tom, kde si k těmto řečem přišla, ale jedno ti řeknu." Valide zvedla výhružně prst. "Nestav mě mezi mé syny." "Boj začal. Získali jsme území, čeká je boj. Plamen se rozhořel, Sultánko. Nastane čas, kdy se musíte rozhodnout." Mahpeyker se poklonila a šla ke dveřím, ještě se však otočila k Sultánce. "O té chodbě nikomu nic neřeknu. Vím, že i když Osman dělá pravý opak, vím, že mu na vás záleží." Dodala a odcházela.

Aysun byla již v bezpečí své komnaty, Mahmuda nakojila a uložila ho do kolébky, šla do své postele a lehla si, přemýšlela a zavřela oči.
V Evropě zuřil boj. Vojsko nepřátel a Osmanů stálo naproti sobě, prvně byla sprcha šípů, která měla ještě před bojem samotných své oběti. Pak se vojska seběhla a srazila se. Evžen zařval, stejně jako Sultán a oba šli vpřed. Evžen vyběhl a Sultán vyjel. Evžen byl pln zlosti a bylo mu již jedno, na koho si jí vybije. S jedním z vojáků se srazil. Meče sráželi se o sebe, Evžen uhnul čepeli, tak, tak, pak vojákovi vzal ruku, ve které držel meč a probodl ho. Za jeho zády však, s křikem, vyběhl další. Evžen se nahnul dozadu a probodl ho. Jak se napřímil a obešel umírajícího, konstatoval. "V příštím životě útoč tiše." S vražedným pohledem usekl dalšímu vojákovi hlavu, ještě dokonce jeho tělo udělalo tři kroky, než dopadlo k zemi. Sultán byl v čele svého vojska. Z koně hned bodal a sekal hlavy. Jeden z vojáků, čekal, jakmile se Sultán přiblíží s koněm, vzal si dva meče, které vytáhl z pochvy, poklekl a čekal na ten okamžik. Dostal se mezi nohy koně, muž sekl zvířeti nohy, kůň poskočil bolesti, možná se i lekl a Sultán spadl z koně. Sultán dopadl na zem, muž se zasmál, odhodil jeden meč a postavil se, bylo zázrak, že kůň ho nekopl, ten se složil, rány byly hluboké, Evžen si toho všiml, muž vyběhl, chtěl Sultána probodnout, Sultán však uhnul, meč se místo do těla, zabodl do země, Sultán následně kopl muže do obličeje, spadl, z úst mu tekla krev, Sultán využil situace a okamžitě se postavil na nohy, vzal si meč, který ležel opodál, a zatočil ho kolem ruky, mezitím, zaútočil na dva další vojáky, které zabil. Muž se postavil, vzal si meč a vyběhl za Sultánem. Dva muži spolu šermovali, další tři nepřátelé přišli pomoci svému spolubojovníkovi. Sultán však jednoho probodl, dalšímu usekl hlavu, jednomu způsobil malé škrábnutí na paži, které si voják způsobil. Přiběhl Rustem, který muže probodl. Muž, který ho dostal z koně, však toho využil a máchl mečem, chtěl Sultánovi useknout hlavu, ale něčí meč mu v tom zabránil, byl to meč Evžena. "Tady dneska má někdo náladu na ne zrovna fér boj." Sultán se otočil a viděl Evžena, jak se dívá na muže, Cihangir s Rustemem to také zpozorovali. "Ty svině!" zařval muž. "To jsem čekal." Odpověděl Evžen, muž se vzteku zaútočil první. "Máš být s náma!" zařval ještě jednou muž. Polovina nepřátelských vojsk byla zpustošena, zničena. Sultána však udeřila jiná pěst. Byla to pěst generála nepřátel. Sultán se napřímil, generál vytáhl z pochvy meč. Mehmed se rozzuřil, ale věděl, že boj je vyhraný. Evžen zatočil s mečem, muž udělal dlouhý výpad, jenže Evžen stačil uhnout na pravý bok a dal výpad přímo do krku muže, do tepny, čímž vystříkla krev. Evžen však máchl mečem a jednoduše mu usekl hlavu, ale dvakrát, potřeboval větší sílu, který mu však ubývala. Sultán kopl generála do břicha, ten spadl na zem, Mehmed k němu přišel, podíval se mu do očí a chladnokrevně, bez slitování ho bodl do srdce, muž byl logicky hned mrtvý. Evžen vzhlédl k Vládci. "Amen." řekl Evžen, Sultán k němu pohlédl, spatřil mrtvého muže, se kterým měl problém, byl překvapen, ale připomínka Evžena ho rozesmála.

Další bitvy se konaly, ještě tak čtyři, již Sultán byl u brány Evropy. Splnil se mu sen, jeho bratr Osman čekal ve vazbě, připadal si jako vězeň, což vlastně byl. V jeho srdci se nahromadil vztek, jenom stačilo vybuchnout. Mahpeyker čekala na odpověď Valide Sultány, ta uvažovala, jestli nemá zazdít chodbu, v hlavě uvažovala, v hloubi duše věděla, že Mahpeyker měla pravdu, pokud nastane boj mezi jejími syny, což nechtěla si to připustit, musí se rozhodnout, kterého zachránit, ke kterému se připojit, chtěla se přidat k Mehmedovi, je Vládce, své rozhodnutí přece nemůže změnit. Ještě pořád ho může ovládat, jako loutku podle své potřeby, jenže Mehmed měl vroubky, pomalu Valide zjišťovala, že již není takový, jaký býval, měl svůj úsudek, jako pravý Vládce, přemýšlela. Měnila názory, jak se jí zachtělo, to byla Defne Valide Sultána, čímž byla obrovsky nebezpečná.
Čas plynul, vše utichlo, mraky se stáhly, nebo spíše zúčastněným to tak připadalo. Daye začala rodit, kontrakce začala mít uprostřed noci. Porod trval do východu slunce. Valide šla za Daye, Sultánka byla zpocená, ležela na posteli, pomalu, ale jisté rozdýchávala porod, služebná otírala Sultánce pot. "Tak co?" "Sultánko, je to krásný chlapeček." Odpověděla lékařka. "Chlapeček?" optala se Daye, usmívala se. Valide byla spokojena, přistoupila blíž k Daye. "Teď odpočívej." "Co Aysun?" optala se v obavách Daye. "Ještě nerodila, nedělej si starosti. Pošleme pak psaní Sultánovi." Kaya Kadin vstoupila do komnaty. Valide se narovnala a obrátila se, otočila se ke Kaye. "Nechť rozdají šerbet, Kayo. Sultán má dalšího syna. Nechť vystřelí rány z děl, mešity pronášejí modlitby za Šehzadeho." Prohlásila Valide a odcházela. Kaya šla za ní. Aysun slyšela děla a veselí, zrovna se procházela po harému se zakulaceným bříškem, děvčatům zrovna eunuši házeli mince, které vesele děvčata posbíraly, přitom popíjely šerbet. Džbán byl vázán hedvábnou stuhou, hned věděla, že se Daye Sultán narodil chlapec. K Aysun přistoupila provokativně Ayse. "Zdravím, Aysun. Nechceš si dát na počest Šehzadeho?" optala se. "Jistě, velmi ráda, Ayse." Odpověděla Hatun s úsměvem. Vzala si hrnek a Kalfa jí nalila, před očima Ayse se napila. "To víš, dám se trošku, malé taky přijde na svět." Řekla Aysun, když se vracela zpět k Ayse, otrokynin úsměv pohasl, ani oči, ani jediný sval nenaznačil Aysinin vztek a nepřejícnost. Pro Aysun bylo důležité zdraví dítěte, ne pohlaví, tohle byl vzor, kterému jí matka naučila. "Zvláštní, nic tě snad nezraňuje." Konstatovala jedovatě Ayse. "Proč bych měla být rozzlobená, zlomená? Jestli ti to vadí, že se nechovám podle tvé představy, zkus se podívat do zrcadla, uvidíš tam kyselý úsměv. To ti jistě spraví náladu." Odpověděla Aysun, poklepala konkubíně na rameno, druhou rukou pozvedla hrnek směrem k Hatun a napila se ještě jednou, pak se vzdálila.
Valide Sultán byla v přijímací místnosti, Kaya Kadin zrovna přicházela. "Sultánko, vše je zařízené, oslavy probíhají, tak jak jste si přála." "Výborně, Kayo. Dnes je šťastný den." Řekla Valide, v jejím hlase byla spokojenost, najednou zvážněla. "Jak je na tom Aysun?" optala se ustaraně. "Zatím nic." Odpověděla Kaya, Valide přikývla. "Ať je Aysun ve své komnatě, lékařka ať nikam daleko neutíká. Porod Aysun se jistě blíží. Psaní Sultánovi pošleme až obě děti budou na světe." "Jak si přejete." Odpověděla Kaya s poklonou a odcházela.
Večer byl Sultán ve stanu, přivolal si k sobě Evžena. Neuklonil se, jeden ze strážců do něho žduchl, ale s Evženem to nepohnulo. "Jen ho nechte a běžte." Řekl Sultán, který se dusil smíchy. "Copak vaše jasnosti?" optal se Evžen. Sultán se opíral o stůl. "Zachránil si mi život a chtěl bych ti poděkovat." Evžen se zasmál. "Bojoval si proti svým lidem, mohl si změnit stranu." Pokračoval Sultán. "Proč bych přecházel, to jsem bohužel udělal již dávno, nemám ve zvyku vycouvat." Evžen dělal, že přemýšlí. "Zradit však umím." Konstatoval. "Líbí se mi tvá drzost." "Někdy je na obtíž." Sultán si prohlížel Evžena. "Někoho mi připomínáš, ale nevím koho." Řekla k Evženovi, ale spíše uvažoval nahlas. " Hádat můžete, ale myslím, že vám neporadím." Odpověděl Evžen. Sultán se narovnal a obešel stůl, přistoupil blíž k Evženovi. "Mám, nepřátelé, stejně jako ty sis je udělal." "Jakou otázku máte na jazyku?" optal se Evžen a přimhouřil oči. "Zatím žádnou, Evžene." Rozesmál se. Do stanu vstoupil Rustem Paša, Evžen se k němu otočil.
Den se změnil v noc. Mahpeyker seděla ve své komnatě, vstoupila Esmahan. "Sultánko." Poklonila se služebná. "Sítě jsou hozeny. Valide jistě zazdí chodbu a smaže stopy. Budeme muset udělat opatření, aby tak neučinila." "Je to risk, Sultánko." Odpověděla ji služebná, věděla, na co Sultánka naráží. "Ten risk musíme podstoupit v zájmu Šehzadeho, úkol je prostý, nehodlám být poslem špatných zpráv, až se Osman vrátí." Odpověděla zamračeně Sultánka. "Myslím, že přijde doba, kdy se rozhodne pro Šehzadeho." "V to doufám, že Mehmed udělá chybu, ve které u ní poklesne jeho cena." Řekla Mahpeyker. "Ani nevím, kde je můj muž." Řekla smutně. "Je jistě v bezpečí." "Mehmed jistě ví, co je v Osmanovi, jaké jsou jeho plány. Myslí stejně, což mě občas děsí."

Dva dny po Daye začala rodit i Aysun. Lékařka okamžitě přišla, Aysun již byla otevřená. "Tlačte." Aysun tlačila ze všech sil, ta bolest byla nesnesitelná. "Alláh!" křikla Aysun. "Tlač, Aysun, prosím." Řekla jí tiše Safia, která ji držela za ruku. Gulšah Sultán přiběhla ke dveřím komnaty Aysun, před nimi čekal Arif s Mahmudem. "Zrovna jsem nesl ty šaty, chtěla jich hodně a pak začala rodit." Přiznal Arif. Gulšah se na něho podívala, slyšela jenom Aysinin křik. "Vidím hlavičku, Hatun. Ještě kousek." Pobídla ji lékařka. Aysun křičela. Safia jí držela za ruku a soucítila s Aysun. "Už to bude, už to bude." Po komnatě zazněl pláč miminka. Ke dveřím přišla i Valide Sultána, byla nervózní. "Tak co?" "Slyším pláč." Odpověděla Gulšah. Safia vyšla z komnaty, všichni najednou zpozorněli. "Je to chlapec." Řekla šťastně Safia. Gulšah se usmála, měla radost. Valide se zamračila, ale jako první šla k chlapečkovi. "Je nádherný." Řekla tiše. "Běž." Řekla k Safii Valide. Gulšah najednou zírala celá překvapená, i Arif. Z komnaty zazněl další pláč miminka. Valide vykulila oči. Lékařka se objevila u dveří. "Narodilo se další dítě, Sultánko. Je to holčička." Řekla lékařka k Valide.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 minette minette | 4. září 2015 v 18:55 | Reagovat

Opět je toho docela dost, co chci říct...
1. Ehm... "Obtočil meč kolem ruky"?! Ne zatočil KOLEM ruky?! To totiž evokuje šnurku, na které je ten meč zavěšen. Ale je docela fajn, žes to sultána nechala udělat, mimo papíru to vydatá fakt hustopřísně, jak se říká.
2. Brány Evropy? Je Evropa v tomhle světě město v Rumunsku? Protože pokud ne... Tak to geograficky nesedí. Edirne a část Istanbulu se totiž již na evropské pudě nacházejí, proč by si tam měli Osmané svou cestu teprve dobývat? Navíc podle tvých předešlých příběhu vybojoval sultán Mehmet několik vítězných bitev s Uhry, což znamená, že nyní jsou severní hranice říše kdesi na Balkánu, podle všeho na západě (Srbsko, Bosna nebo Chorvatsko). Nebo je to všechno nějak inak?
3. Dvojčata?! Jako jo, je hezké, že nyní má Aysun stejný počet dětí jako její rivalka, ale víš, co je to starat se o tři nemluvňata najednou?! ;) (jen malá poznámka od fanouška...)
4. Jaké že to národnosti vlastně jsou Aysun s Evženem?
5. Ale jinak se to docela hezky vyvíjí... Ačkoli mám pocit, že ještě budou potíže, nemám pravdu?
6. Aysunin charakter mi imponuje čím dál více!

2 Alžběta T. Alžběta T. | 5. září 2015 v 15:47 | Reagovat

[1]: Vidíš, měla bych si přečíst knihy, již to vyjadřování mi dělá problém, taky jsem nad tím uvažovala, no, opravím to =)
To ostatní proberu s tebou na e-mailu. Jinak budou, budou... a připrav se.

3 luc!k luc!k | Web | 10. září 2015 v 14:43 | Reagovat

Mahpeyker je prostě boží!!!!!!!! a Daye chlapečka moc přeju :) Aysun má dvojčátka,to je hrozně krásné :) a Valide je mi neřekla bych líto,ale chápu proč si nechce vybrat mezi Osmanem a Mehmetem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama