Září 2015

Část 38.

30. září 2015 v 21:50 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán vzal Aysun do náručí a položil jí něžně do postele. Zrovna v tu chvíli přišla Amala Hatun. "Co se stalo?" optala se a šla k Aysun, okamžitě jí začala ošetřovat. V tuto chvíli nesměla ani minuta přijít nazmar. Za chvíli tu byla i pomocnice Amaly. "Jedla sladké a najednou tohle, nejprve mi řekla, že je jí divně, pak omdlela." odpověděl Sultán, byl v šoku. Mustafa Paša vstoupil do komnaty, poté co zaslechl Sultánův řev. "Sultáne…" když spatřil Aysun ležet v posteli, pobledlou, pochopil a tiše pronesl se smutným výrazem. "Alláh." Přikryl si ústa a sklopil pohled k zemi. Sultán se k němu obrátil a přiběhl k němu, tvářil se jako hromovládce, byl nepříčetný. "Najdi toho, kdo to udělal! Okamžitě mi přines jeho hlavu." Přikázal Sultán, Mustafa se poklonil a odcházel splnit rozkaz. Šel do harému… Kde jinde by se chtěly Aysun Hatun zbavit?
Amala Hatun přispěchala k Vládci. "Sultáne, uklidněte se." Sultán se podíval na lékařku a zpět vzhlédl k Aysun. "Bylo by lepší, kdybyste na chvíli opustil komnatu." Sultán se podíval na lékařku. "Prosím." Žádala lékařka. "Jak bude na tom dítě?" tázal se tiše, byl zaskočen, třásl se, tomu připomnělo noc, kdy se dozvěděl, že jeho Gulnihal zemřela, byl v podobném stavu, tak si ho pamatovala i Amala, věděla, co prožívá. Akorát v něčem to přece jenom bylo odlišné. Tehdy Šehzadeho, lékařka doprovázela z komnaty zrovna ve chvíli, kdy ženy zakrývaly zakrvácené tělo těhotné, právě v tuhle chvíli kdy se podíval zpět na Aysun znovu se mu vybavila tato vzpomínka. Vládce mlčel, hlas lékařky slyšel jenom zdálky, poslechl lékařku, nic jiného mu v tu chvíli nezbývalo, jakmile byl na chodbě, a on se otočil, dveře se před jeho nosem zavřely.
Valide Sultána zrovna přicházela zpět do přijímací místnosti, služebné jí otevřely dveře. S Osmanem uzavřeli dohodu, uspokojivě se usmála, že záměr Mehmeda se nepovedl. Chtěla si sednout, když uslyšela tlumený, mužský hlas. "Okamžitě mě pusťte za Valide Sultánou, jsem tu na příkaz Sultána Mehmeda." "Sultánka nechce být rušena." "To mě nezajímá!" Paša otevřel dveře a vstoupil do komnaty, jedna ze služebných vstoupila spolu s ním. "Sultáno, omlouváme se..." Sultána naznačila, aby služebná odešla. "To je v pořádku." Jakmile se zavřely dveře za služebno, ihned se obrátila na Pašu. "Jak se opovažuješ sem vkročit! Co jsou to za způsoby. Harému ještě pořád vládnu já!" spustila. "Odpusťte, Sultáno, ale mám jednu špatnou zprávu a zároveň jsem pověřený vyšetřením, které je s tím spojené." Sultánka nechápala. "O čem to mluvíš?" "Dnes se dostal jed do Sultánova stolu." Valide se zalekla. Rychle vstala. "Mehmed!" znovu se v ní probudily mateřské city. "Naštěstí ne, Alláh to nedovolil, ale jde o Aysun Hatun a nenarozené dítě." "Aysun Hatun někdo otrávil?" Sultánka byla v šoku. "Cože?! Kdo?!" "To musím zjistit, Sultánko." "Jak je na tom Aysun?" optala se ustaraně Sultánka. "Je u ní lékařka a modlete se, aby Aysun přežila." "Jsi padlý na hlavu?! Tohle znělo jako podezření." "Ne, ale znáte to." Sultánka přistoupila k Pašovi blíž. "Mám dojem, že úcta k Sultánkám není již v módě. Ovládej své chování, Pašo. Uvědom si, s kým to mluvíš." "Odpusťte, síla zvyku." Odpověděl jízlivě Mustafa. "Zajistím pátrání po pachateli, pak ti to řeknu, nebo to řeknu synovi." Řekla Sultána. "Koneckonců, někdo ohrozil život mého vnuka, který je součástí rodiny a tohle by se nemělo stát. Zajistím, aby pachatel byl řádně potrestán. " Prohlásila rozhodně Valide. "Sultáno, jedno je jisté, pachatel je z harému. Ať je to kdokoliv, nesmí ujít bez trestu." "Na to se spolehni." Odpověděla Valide. Mustafa Sultánce nevěřil, ale nechal jí přitom. Otočil se a odcházel. Jakmile se zavřely za ním dveře, Valide na chvíli počkala a pak odcházela.
Otrokyně, která odnášela jídlo k Sultánovi, byla již v síni harému. Lahvičku zahodila. Seděla a byla značně nervózní, kolem ní prošla Beyhan Kalfa. Zastavila se u ní. "Isabelo? Je ti něco?" optala se Beyhan a zkoumala otrokyni. "Ne, nic mi není. Co by se mělo dít?" odpověděla Isabela. Začala cítit, že jí začíná téct pot po zádech. "Jen…že jsi divná. Pobledlá. Nesnědla si něco špatného?" Odpověděla Beyhan. Já ne, pomyslela si Isabela. "Opravdu mi nic není." Odpověděla otrokyně nahlas. Beyhan přikývla a pokračovala v chůzi. Služebná si oddechla.
Sultán stál na chodbě, netušil, že ho pozoruje zvědavé oko Arifa Aghy. Arif mávl rukou a vynořil se z rohu, přicházel za Sultánem, zrovna si připravoval nějakou zamínku, když v tom se otevřely dveře a vyšla ze Sultánovi komnaty lékařka. "Tak co?" vybafl na ni Sultán. "Jak jste předpokládal, byla otrávená. Dala jsem jí lék, díky kterému se částečně probrala a vyzvracela jídlo." Lékařka zavrtěla hlavou. "Ale má to své špatné zprávy… Vládce… musíme počkat. Jen ráno, den ukáže, co bude dál. Inshalláh, Hatun se z toho dostane, ale jestli dítě, to nevím, pomohlo by, kdybych věděla, o jaký jed se jednalo." dodala smutně Amala. "Amen." pronesl tiše Sultán a zavřel oči. "Ještě budu na chvíli u pacientky, pak Vás k ní pustím." Řekla ještě Amala a odcházela zpět do komnaty. Arif již nepotřeboval víc slyšet. Jednoduše zmizel, zřejmě si ho nikdo nevšiml. Zrovna spěchal, tam kde Valide, ke kuchaři. Jenže Valide se cestou zastavila ke Kaye Kadin, která stála u brány harému. "Kayo?" "Pozooor, Haseki Defne Valide Sultán Hazetleri!" ohlásil eunuch, všechny konkubíny se postavily a poklonily se Sultánce. Valide vyvolala zbytečně pozornost, o kterou zrovna nestála. Právě vycházela Gulšah Sultán, která se pátravě na Valide dívala. "V pořádku děvčata. Můžete pokračovat v činnostech." Pronesla vlídně Sultána, což bylo Gulšah podezřelé, Isabela byla čím dál více nervóznější a tak se rychle vypařila. Valide si vzala Kayu Kadin stranou. "Sultánko, co se děje?" "Mustafa Paša vyšetřuje otrávení Aysun." "Aysun někdo jí otrávil?" Kaya byla v šoku. "Zatím je naživu, dá - li náš stvořitel, dostane se z toho, stejně jako nenarozené dítě…" řekla tiše ke služebné Valide a přitom se dívala na zeď. Valide obrátila pohledem zpět ke Kaye, která byla v šoku. "Kdo roznášel jídlo? Víš o někom?" optala se Valide. "Ano, vím kdo. Isabela Hatun." Odpověděla Kaya. Valide přikývla. "Kde je ta dívka?" Valide se obrátila k dívkám, které se zvědavě dívaly na Valide s Kayou, a však, jakmile Sultána vzhlédla k nim, pohledy se sklopily k zemi, nebo předstíraly, že diskutují. Kaya se podívala po síni harému. "Zrovna tu byla." Odpověděla Kaya a začalo jí docházet, že dívka ví více, než kdokoliv jiný. "Najděte mi ji živou." Přikázala Valide. Kaya okamžitě konala a vstoupila do síně. Valide šla zpět do síně harému. Setkala se s Gulšah. "Děje se něco, Sultáno?" "Gulšah… to je překvapení." Valide se sladce na Gulšah usmívala, Gulšah se tázavě na Valide podívala. Valide zvážněla. "Aysun se pokusily otrávit, zda se jim to povedlo, se ukáže." Řekla Valide. Gulšah byla v šoku, smutek se jí vkradl do srdce. "To si byla ty, že ano?" "Ne, Gulšah, tentokrát ti mohu odpovědět, že nikoliv. Pátrám po něm, neboj se, najdu ho." "Nepotrestáš ho, spíše ho odměníš." Odpověděla naštvaně Gulšah, zároveň měla na krajíčku. "Někdo ohrozil život mého vnoučete, sama víš, že má rodina je má rodina." Odpověděla Valide a jednoduše, bez dalšího slova odcházela, nemínila se s Gulšah hádat.
Mustafa zrovna vyslýchal kuchaře. "Otrávené? Mé jídlo a otrávené!" kuchař byl rozčílený. Kuchař najednou zauvažoval, podíval se na Pašu. "Ale tohle vlastně není jediný případ, již předtím mé jídlo znectili jedem!" dodal rozhořčeně a živě gestikuloval. "S jídlem pracuji, jako s uměleckým dílem, na každého mého pomocníka oko padne a nikdo nesmí udělat žádnou chybičku." "Víš aspoň, kdo to odnášel." Odpověděl klidně Mustafa otázkou. Kuchař uvažoval. "Hergot, je tu hodně dívek, které roznášejí pamlsky. Nemám ani paměť na ty jména, ale poslední dobou, jídlo pro Sultána roznáší Isabela Hatun, no ta, z Benátek, nebo odkud. To je jediné jméno, které se mi vybaví, Pašo. Navíc, tím je vlastně ta holka pověstná, každý, ví, že to ona, ho roznáší. Sama se tím i chlubila." Odpověděl kuchař. Mustafa se pousmál, konečně nějaká stopa. "Děkuji." "Nemáš za co, Pašo. Když mohu, rád pomůžu." Řekl kuchař a začal krájet zeleninu. Mustafa bez dalších otázek odcházel za tou dívkou.
Isabela byla zrovna na chodbě, jenže najednou se vynořila postava Kayi Kadin. "Isabelo, stůj!" přikázala Kaya. Isabela se však ze strachu rozběhla, Kaya se zastavila. Isabela se ohlédla, ale někdo jí zastavil, silné ruce jí sevřely, bylo překvapující, že byly ženské. Byla to Beyhan Kalfa. "Tak proto si byla tak nervózní." Pronesla s přísným pohledem.
Mustafa Paša se potkal na chodbě s Arifem Aghou. "Pašo." Mustafa se zastavil a eunuch se mu poklonil, od té doby, co Valide Sultána potrestala Aghu, vztahy mezi Mustafem a Arifem mířily ke správnému směru. "Arife, to je zvláštní, že tě tu vidím." Pronesl Mustafa, Paša si dal ruce za zády, Arif pochopil, že Mustafa byl u kuchaře. "Byl jsem u Sultána, zrovna se tam dějí věci." "Takže to víš." "Vím." Mustafa pokračoval v chůzi, nesměl být pozadu za Valide, ale něco ho napadlo, zastavil se, Arif se k němu přiblížil. "Ty jistě víš, kde jsou tajné chodby, které vedou ke komnatě Valide Sultány." Konstatoval potichu Mustafa. "Ale co tě nemá." Dělal ze sebe hloupého Arif. "No tak, Arife. Nejsi ve službách Defne Sultán, budeš pod mými křídly. Navíc je to známá věc, že tě napráskala." Řekl Mustafa s vážnou tváří. "Nechci dovolit, aby Valide byla o krok napřed." Dodal potichu. "Dobře, znám." Odpověděl Arif, ohlédl se, zda je někdo nevidí, ale nikde nikdo. Protože si ho Valide Sultán bezdůvodně obrátila proti sobě, chtěl pomoct. Přestože věděl, že nyní s jistotou věděl, že nyní bude skutečně oním zrádcem.
"Ne! Prosím, já za nic nemohu, prosím!!" prosila dívka o slitování, zrovna když jí ženy odváděly k Valide. "O tom rozhodne Sultána." Odpověděla Kaya. Dívku vláčely obě, jak Beyhan, tak i Kaya. Služebné otevřely dveře do přijímací místnosti.
Gulšah přicházela k Sultánovi, který pořád stál na chodbě, viděla jeho zdrcenou tvář, plakala. Sultán Gulšah spatřil a objali se. "Bude v pořádku, uvidíš… neztratíš ji. Takhle ne." Řekla Sultánka mezi vzlyky, jak se objímali, v tuhle chvíli vypadali jako bratr se sestrou. "Doufám v to." Odpověděl Sultán. Odtáhli se. "Ví se něco?" optala se Gulšah a pohlédla na dveře. "Zatím nic." Odpověděl Sultán. "Jistě potrestají toho, kdo tohle učinil." Řekla Gulšah rozzuřeně. "Já ho potrestám, ať to bude kdokoliv." Odpověděl pevným hlasem Mehmed. Gulšah zavřela oči.
Valide se tvářila jako hromovládce. Seděla vznešená, změřila si dívku přísným pohledem. Dívka poklekla, po jejím levém boku byla Beyhan, po pravém Kaya. "Tak ty jsi viníkem!" zařvala Valide. Vstala a šla k dívce. Valide se zastavila, přímo před ní. "Víš, co si způsobila? Na koho si vztáhla ruku?" Zeptala se Valide, tentokrát, potichu. Dívka mlčela. "Podívej se na mě…dívej se mi do očí!" přikázala Sultána. Dívka vzhlédla a Valide spatřila krokodýlí slzy. Sultána poznala, že tohle dívka učinila poprvé. Těžce vydechla. "Čistá jak lilie a učiní takový hřích." Zrovna v tu chvíli přicházel Arif s Mustafou, byli v tajné chodbě a odposlouchávali. "Valide, prosím, ušetřete můj život. Sultánko, prosím." Řekla dívka mezi vzlyky, spráskla rukama a žadonila. Valide se otočila zády k dívce, šla si sednout. "Jen jedno po tobě chci." Valide se otočila k dívce a sedla si. "Vyslov jméno toho, kdo chtěl, abys učinila to, co si udělala." Dívka váhala, násilím polkla. "Já sama." Odpověděla potichu. "Ne." Sultánka se usmívala. "To by si neudělala sama, nemáš na to, abys vše tohle vymyslela, i když…nejsi chytrá a stejně tak, jako teď, by se to provalilo, že si to byla ty, to by bylo podobné na tebe, ale za tím stojí někdo jiný a chci po tobě jenom jméno." Dívka mlčela. Valide se podívala na Kayu. Ta věděla, co si Sultána přeje, Beyhan se dívala, Kaya k dívce přistoupila a vrazila jí facku, dívka zakňučela. "Tak budeš mluvit." Kaya se postavila bokem. "Budeš mučena tak dlouho, dokud to nepovíš… to chceš? Ale jistě, že ano. Nezažila si torturu a zejména ne tu naši." Řekla Valide sladce. Dívka se rozplakala ještě víc. Znovu jí zazněla slova Márii. "Byla to Daye Sultán." Pronesla Isabela. Beyhan a Kaya udělaly krok dozadu, to jméno je vyděsilo. "Kdo?" "Byla to Daye Sultán, Valide. To ona se chtěla Aysun Hatun zbavit." Valide byla v šoku. "Jak můžeš vyslovit jméno Sultánky!" rozkřikla se Valide. "Je to tak, Sultánko. Ponesu si svůj díl viny, ale byla to Sultánka. Byla to Daye Sultán." Mustafa byl stejně v šoku, jako Valide Sultán a Arif si zakryl pusu, aby nevyjekl. Sultána poznala, že dívka mluví pravdu, zavřela oči. "Odveďte ji do žaláře." Přikázala Kalfě a Kaye, Valide otevřela oči a podívala na dívku. "Pak se rozhodnu, co s tebou." Promluvila k ní. Dívku ženy odváděly z očí Valide. Mustafa a Arif odcházely, zrovna ve chvíli, kdy ženy odcházely.
Sultán přicházel k Aysun, spala. Byla pobledlá, Mehmed pohladil bříško Aysun. "Aysun, Alláh mi tě nemůže vzít, prosím." Mehmed vzpomínal na první noc s Aysun… na to jak jí poprvé spatřil. Vzal jí za ruku a políbil jí.
Daye Sultán seděla ve své komnatě, hrála si s dětmi. Čekala na zprávu o Aysiné smrti. Najednou se do komnaty vyřídila Valide Sultána. "Všichni odchod!" poručila, dívala se na Daye, tak jako nikdy, ta vstala a poklonila se Sultáně. Mária byla zmatená, Valide se na ni podívala. "No tak!!" zařvala. V tom se Suleyman s Orhanem rozplakali, Mahidevran byla v šoku, když spatřila babičku takhle rozčílenou. Mária nakonec uposlechla a s dětmi odcházela. Daye měla sklopený zrak k zemi. "Podívej se na mě." Řekla po chvíli Valide, Daye tak učinila. "Cos to provedla? Otrávit ženu Sultána, mohla si Mehmeda zabít!" okřikla jí Valide. "Cože?... Aysun?! Daye se chytla za srdce. "Alláh." Daye se podívala na Valide. "Jak bych mohla tohle učinit, Sultánko?" Daye ze sebe hrála šokovanou. "Nedělej, že o ničem nevíš, jedna z otrokyň řekla tvé jméno." "Je to beztak žena, která chce očernit mé jméno. S Aysun jsem se smířila" "Je to, ale příliš daleko. Aysun je matkou Sultánových děti. Je mi líto, že to říkám, ale je to tak. Ohrozila si život krvi dynastie. Ona je těhotná přece!" Valide výhrůžně zvedla prst. "Nehraj si na nevinnou, ta dívka je čistá a tys jí poskvrnila. Jestli se to Mehmed dozví, bude to mít dalekosáhle důsledky. Uvědomuješ si vůbec, že může tě popravit i tvé děti!" Daye tahle myšlenka vyděsila. "Aysun je mi líto, ale nebyla jsem to já." Tvrdila Daye tak, jako by své nevině skutečně věřila. "Aysun dosáhne všeho, kvůli tvé hlouposti!" Valide se nedokázala dívat na obličej Daye. "Jak je na tom?" "To se uvidí, doufej, že to přežije, Daye. A doufej, že Sultán k tobě bude ohleduplný, stejně jako k dětem." Odpověděla jí Valide a odcházela, nedokázala se na Daye již podívat.
Paša s Arifem zrovna procházeli chodbou. "Musíme to Sultánovi říct." Řekl vyděšený Arif. "Teď ne." "Pašo, musíte to Sultánovi říct." Naléhal Arif. Mustafa se zastavil a podíval se na Arifa. "Nepřestáváš mě překvapovat." Paša si Arifa změřil. "Když se jedná o Sultánku, je to o to složitější." Přiznal smutně Mustafa. "Každopádně Sultán bude znát viníka." "Počkáme."


Sultán usnul vedle své lásky. Ráno se Aysun probrala, podívala se na Sultána, který spal po jejím pravém boku, usmívala se na něho. Srovnávala si myšlenky, věděla, že jedla sladké, že si jí udělalo špatně a pak, si matně vzpomněla na Amalu, která jí nutila pít nápoj, že kterého jí bylo špatně a zvracela, pak jenom nekonečnou tmu. Najednou se něčeho zalekla, podívala se na své bříško, šáhla si na něho. Bylo to pro ni podivné, vždy v době, kdy byla vzhůru, cítila vždy pohyby, pohyby nenarozeného dítěte. Nyní necítila, ani srdce. Aysun vyděšeně vykulila oči. "Alláh." Pronesla tiše. Hmatala bříško, ale nic. Aysun vykřikla.
Křik Aysun Sultána probudil. Okamžitě volal Amalu, která přiběhla. Sultán seděl u stolu a nehýbal se, žena poslouchala, z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst. Amala se otočila k Sultánovi a pomalu k němu šla, zdálo se mu, jako by to trvalo celou věčnost. "Vládce." "Budeme ještě chvíli čekat, pak vám řeknu, co dál." Sultán se podíval do očí Amaly a nespatřil v nich nic pozitivního, vstal a šel k Aysun, posadil se k ní a vzal jí za ruku. Aysun tiše plakala. Amala je tiše pozorovala. "Ne, mé dítě ne." Řekla téměř neslyšitelně Hatun. Sultán jí políbil na čelo a pohladil po jejich rozcuchaných vlasech. Gulšah šla za Safiou a Aysinými dětmi, Safia věděla o otravě Aysun a plakala, přitom držela Mustafu s Neylan, Mahmud si hrál na zemi, byl již samostatnější. Gulšah otevřela dveře a podívala se na tenhle smutný obrázek. Sultánka těžce vydechla, zavřela dveře a šla k Safii, Gulbehar pak za nimi přišla, měla děti Aysun ráda, stejně jako jí, brala Aysun jako starší sestru. Daye se modlila a tiše doufala, Mária byla v šoku. "Jdi za tou služkou a odstraň ji." "Ale paní, je to riskantní, hned poznají, že jsem to byla já." Odpověděla šokovaná Mária. "Uposlechni, nebo dopadneš jako ostatní." Vyhrožovala Sultána. Mária přicházela k Isabele, ale bylo pozdě. Dívka ji uposlechla, nevyslovila její jméno, ale zradila, díky tomu, že se odvážila vyslovit jméno Sultánky a ke všemu jí Sultána uvěřila. Daye začala tušit, že ztrácí to, co si vybudovala. Nebude jí zbývat nic jiného, než se zatvrzele bránit. Mária byla v šoku, stála nad mrtvým tělem dívky. Zabila se.
Amala ještě vyčkávala, díky jejímu výrazu Sultán pochopil, že i přes veškeré úsilí je dítě mrtvé. "Musíme vyvolat porod." Sultán v tichosti odcházel, podíval se na ubrečenou Aysun.

O tom, jak v té době vyvolávaly porodní báby porod je tajemstvím, pomáhaly jim byliny, nebo rodičky samy, díky stresu? Jedno bylo jasné, Aysun odrodila mrtvé dítě, s největší pravděpodobností to měl být syn. Sultán ho pojmenoval Yahya.


Zdroj videa:

Část 37.

28. září 2015 v 1:30 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Druhý den Aysun byla ve své komnatě. Seděla, na klíně měla Neylan a držela jí za zdravou ruku, dokud se ruka neuzdraví, alespoň částečně musela jí šetřit, jenže tohle Aysun neuměla. Zrovna houpala Neylan nohou a vyprávěla jí příběh o lakomém sedlákovi. V tu chvíli Safia přiběhla jako uragán do komnaty. Aysun přestala vyprávět a vytřeštila na ni oči. "Copak, Safio?" služebná rychle zavřela dveře. "Neuvěříš, co se stalo." Začala Safia. "No? Povídej." "Valide Sultána nechala potrestat Arifa Aghu." "Cože?" vykulila své hnědé oči. Zavrtěla hlavou. "Tohle by neudělala." Aysun nevěřila. "Ano, je to tak, Aysun. Arif nyní leží ve svém pokoji. Je zraněný." Aysun zauvažovala. "Valide se jistě předvádí, předvádí svou moc." Řekla nahlas. "Prý je to kvůli tobě, že se dal do tvých služeb." Aysun se zamračila. "Co to má znamenat? Arif je spolehlivý sluha Valide Sultány, očividně je na její straně a sama mi ho nabídla, aby se o mě postaral. Zbytečně si poštvává své lidi." "To jistě ano, ale asi zřejmě něco provedl." "Je to možné, ale také ne." Uvažovala Aysun nahlas. "Udělala chybu, takového sluhu jako je Arif Agha jen tak nenajde." Povzdechla si Aysun. "Chudák." Dodala. Aysun bylo Arifa Aghy líto, celý den strávila s dětmi, vyprávěla jim pohádku, nebyla spokojená s kojnou, protestovala, ale nemohla nic dělat. Kojná je krmila. Mustafu přebalovala, ale zároveň jí musela pomáhat Safia. Lezlo ji to krkem. Večer se vydala za Arifem. Zaklepala, pomalu otevřela dveře, Arif ležel, mlčel, ale díval se na ni. Jeho pohled byl neurčitý. Aysun zavřela dveře, obrátila se k Arifovi a šla za ním. "Jak je ti?" ptala se starostlivě Aysun. "Mohlo být lépe, ale děkuji." "Jak to mohla Valide udělat?" "Nestarej se o to, Aysun, prosím." Žadonil eunuch, nechtěl o tom mluvit. "Musím to řešit, Sultána řeší podezření velmi radikálně, přestože nemá žádný důkaz." "Zhoršíš to." Odpověděl podrážděně Arif. "Arife, vždy si byl chytrý, znám tě již nějakou dobu, když nechceš o tom mluvit, tak nebudeme. Nikdy jsme si v podstatě nemohli nic říct, nikdy jsme nebyli přátelé, ani sluha s paní. Nejsme pro sebe nic, ale v některých věcech si mi pomohl jako nikdo, i když o tom sám nevíš." Aysun tyhle slova myslela upřímně. Arif na ní s podivem zíral. "Tohle má vedlejší úmysl, že ano?" nechtěl věřit, tohle mu nikdo v životě neřekl. "Za dobrou Sultánkou je dobrý sluha. Tohle je pravidlo harému… Nebo není to tak, Arife." Odpověděla Aysun. Arif mlčel. Aysun vydechla. "Neboj se, jenom jsem tě přišla navštívit a vím, že ty za nic nemůžeš. V podstatě plnil si a plníš dané příkazy. Nemáš na vybranou." Pronesla smutně Aysun. "V podstatě jsme stejní, Arife." Dodala a obrátila se ke dveřím. "Děkuji, Aysun." Zazněl hlas Arifa. Aysun se k němu otočila. "Za tohle se neděkuje, to je maličkost." Odpověděla a odcházela.
Rok uplynul, jako voda. Zranění Aysun se vyléčilo, přesto ošklivá jizva jí bude připomínat, na do smrti, co se stalo. Jenže mělo to následky nejen v podobě jizvy, ale občas se dostavily bolesti, které byly nesnesitelné. Zranění, které utrpěla Ayse Hatun, bylo pro celý harém podezřelé, sám nad ni vykřiknul Sultán ortel i přes námitky Aysun. Žena byla zbičována sto ranami a poslána neznámo, kde. Sultán ji takhle jednoduše potrestal i přes názory Valide, které u něho přestali mít význam. Sultán si volal pouze Aysun, žádnou jinou nechtěl. Mahmud sílil a rostl. Aysun zpívala svým dětem ukolébavky, které se naučila od své milované maminky, vyprávěla jim příběhy. Mahmud již uměl chodit, opíral se o zdi, dokonce je i ochutnával, což bylo samozřejmě všem proti srsti. Měl i pěknou slovní zásobu. Roční dvojčata také sílila a rostla, nezůstávala pozadu.
Vztah mezi Valide a Sultánem značně ochladl, všichni to zpozorovali. Daye Sultán začala mít starosti. Gulšah Sultán se procházela chodbou, když jí míjela Daye, která byla myšlenkami někde jinde. "Daye?!" Gulšah se zastavila. Daye se otočila a poklonila se Sultánce. "Odpusťte, Sultánko. Nevšimla jsem si vás." Pronesla Daye omluvně. Gulšah k ní šla. "Ztrácíš pevnou půdu pod nohami co?" Sultánka provokativně mrkla. "Nevím, o čem to mluvíte?" Daye dělala, že neví, o čem Sultánka mluví. "Slyšela si dobře, Daye. To cos provedla Aysun Sultán bude mít dohru." "Aysun Sultán? Já jsem manželka Sultána Mehmeda Chána, já jsem matkou jeho synů. Děti Aysun Hatun na tom nic nemění!" "Nemávej s touhle stejnou pohádkou, Daye, šetři slovy." Gulšah byla ve svém živlu a vychutnávala si jí. "Je otázkou času, kdy se i to změní." Dodala. Daye se usmála. "Šetřete slovy, Sultánko. Čas vše ukáže, jestli váš sen se vyplní, ale zapomněla jste, že je tu pořád Valide Sultána." Daye se poklonila a odcházela. Gušlah ji doprovázela pohledem.
V Enderunu se objevil Mustafa Paša, spatřil Evžena, cvičně bojoval. Přistoupil k Mahmudovi, novému vojenskému veliteli. "Buď zdráv." Mahmud se obrátil na Mutafu. "Pašo, rád vás vidím." "Je to talentovaný." "Ano, Sultán ho jmenoval silahdara. "To jistě, obyčejný pěšák. Bude jistě postupovat vpřed." Odpověděl Mustafa. Vysvlékl si kaftan, velitel ho překvapeně pozoroval. "Mustafo." Paša nereagoval, pozoroval, jak Mustafa jde k Evženovi. "Evžene." Oslovil muže. Vojáci boj ukončili a poklonili se Pašovi. "Mustafe Pašo." Oslovil ho Evžen a vzhlédl k němu. "Dovolíš." Paša si vzal meč od druhého muže. "Připraven." Řekl Mustafa. Evžen se připravil. Mustafa a Evžen začali spolu šermovat. Mustafa se napřáhl s mečem. Evžen mu uhnul a dal hluboký výpad. Mustafa, ale rovněž Uhnul. Muži se čím dál více začali surověji šermovat. Evženovi se povedlo škrábnout Pašu do paže. Mustafa se na škrábanec podíval, když vzhlédl do tváře Evžena, významně zvedl levé obočí, Evžen se pousmál. "Pomsta?" zeptal se Evžen. Mustafa se zasmál. "Jedna, nula."
Daye Sultán se procházela chodbou, děti byli ve společnosti dvou jejich služebných. Daye zrovna šla kolem komnaty Aysun, když spatřila známou tvář Amaly Hatun, která zrovna vycházela z oné komnaty. Daye se zamračila, pak nasadila úsměv a přistoupila k Hatun. Žena se obrátila k Daye. "Sultánko." Žena se Sultánce poklonila, vzhlédla k ní. "Buď zdráva, Amalo." Odpověděla Sultánka. "Jak se daří?" optala se, aby řeč nestála. "Děkuji, Sultánko za zájem. Inu dobře. Doufám, že vaše zdraví je v pořádku." "To ano, naštěstí." Odpověděla Daye, pohlédla na dveře Aysun Hatun. "Ale Aysun Hatun viditelně nedrží." Dodala. "Musela jsem zkontrolovat ruku. To je vše." "Inshalláh, snad se uzdraví." "Amen." "Slyšela jsem, že jsi zpět v paláci? Žádná lékařka není tak úspěšná v léčení jako ty, Amalo." "Ano, nějakou dobu tady pobudu." Odpověděla Amala. Sultánka přikývla. Bez dalšího slova Daye obešla lékařku, která se Sultánce poklonila. Daye otevřela dveře do komnaty Aysun Hatun, bez zaklepání, ani ohlášení. Safia se poklonila Sultánce, jakmile spatřila její tvář. Neylan byla v kolébce spolu s Mustafou, oba byli přebaleni a nakrmení. Mahmud zrovna si hrál, seděl vedle Aysun, Hatun se podívala na Sultánku, usmívala se, její oči zářily, neobtěžovala se nepoklonit Sultánce, což Daye vyvedlo z míry. Daye přistoupila blíž k Aysun a malému Mahmudovi. "Jak tvé děti rostou a sílí. Inshalláh, budou mít dlouhý život." "Amen, Daye." Aysun vzhlédla k Sultánce. "I tvé." Dodala Aysun mile. "Co tě k nám přivádí?" optala se Aysun. "Jen jsem se chtěla podívat na Šehzade Mahmuda a na tvé další děti." "Měla si přinést i své děti. Zaslouží si spolu hrát a být spolu, jsou ostatně sourozenci." "Jistě něco podnikneme, Aysun." Odpověděla Daye. "Co ruka?" "Potkala jsi Amalu viď? Dělá zázraky." Odpověděla Aysun. "Nebolí?" provokativně se zeptala Daye. Aysun vstala a šla k Sultánce. "Občas ano, navždy mi to vše bude připomínat, Daye." "Co to má znamenat?" "Jistě, již vím, co stojí za tvou návštěvou. Provokace. Ani nedovolíš, aby děti se spřátelili. Chtěla si mě popravit, dala si mi facky, ponižovala si mě, zohavit. Co příště od tebe mohu čekat, Daye?" pronesla Aysun. Daye se zamračila, přiblížila se k ní. "Co na tobě Sultán vidí hm? Krásu, barbarství? Sama si děláš nepřátelé." "To mohu pronést i o tobě, Daye." Safia hleděla na celou situaci, věděla, že se to začíná vyhrocovat. Zrovna se otevíraly dveře, když Daye Sultán vrazila Aysun opět facku. Sultán Mehmed spatřil tuhle scénu. "Daye!!" Sultánce ztuhla a otočila se. "Vládce, poklonila se, měla hrůzu v očích. Mehmed k manželce přistoupil. Malý Mahmud se rozplakal. Aysun se napřímila. "Sultáne." Oslovila ho, jenže ten vnímal pouze Daye. "Jak se opovažuješ?! Vztáhnout ruku na matku mých děti?!" "Sultáne, ona mě vyprovokovala." Bránila se Sultánka. "Ona má jméno!!! Aysun! Zapamatuj si to! Jestli tohle ještě někdy uvidím, vyženu tě ze svého života a již vícekrát své děti nespatříš!!" Sultán výhrůžně zvedl ukazováček, ještě jednou. Aysun vzala Mahmuda do náruče a utěšovala ho, přemáhala se, ruka jí silně zabolela. "Teď odejdi a starej se o děti." Přikázal ostře ke své manželce Sultán. Daye obešla Sultána a odcházela, když zavírala dveře, zlostně se podívala na Aysun, jak drží malého Mahmuda a Sultán, jak se k nim přiblížil a pohladil sokyni na tvář.
Večer si Sultán pozval Aysun. Stáli spolu na terase a dívali se na měsíc. "Pamatuješ? V první noci svítil měsíc tak kouzelně a dneska nám jí připomíná." Pravila Aysun zasněně. Sultán se na Aysun podíval. "To ano. Pamatuji si více věcí." Odpověděl, Aysun se na něho podívala. "Nechej Daye, prosím, je jako každá žena, bojuje za svou lásku." Sultán nevěřil svým očím. "Jak můžeš být tak laskavá?" nechápavě se zeptal. "Vím, že mě to může porazit. Díky tomu se mohu spálit, ale na jedné straně si to, co si mi řekl nyní, ale na druhé jí chápu, jako nikdo jiný." Odpověděla Aysun. Sultán se k ní obrátil. "K Daye jsem nikdy nic necítil, maximálně úctu, že mě vytáhla z propasti." "Po smrti Gulnihal." Sultán přikývl, mlčel. "I po letech tě to neskonale bolí." "Každý den si na ni vzpomenu. Pořád je v mém srdci, ale ne tak jako ty. Gulnihal je minulost, kdežto ty jsi přítomnost, budoucnost a nestrpím, aby kdokoliv ublížil, možná proto jsem okřikl Daye. Nechci tohle již nikdy zažít." "Gulnihal byla jistě laskavá žena, pro tebe mnohé znamenala." "Když zemřela, čekala naše dítě. Byla to rána do mého srdce, tehdy jsem si myslel, že zastaví. Šok, vztek, bolest. Pamatuji si na její tvář, ale již ne na zvuk jejího úsměvu, pamatuji si na její vůni, ale už ne na to, co způsoboval její dotek. To již neznám a u Daye jsem to nepoznal. Miluje mě, milovala mě, ale s tebou přišlo něco, co jsem viděl u Gulnihal i to, co u ní jsem nepoznal, jsi originál, ale i vzpomínka na ni." Aysun se Sultánovi upřeně dívala do očí. Poslouchala ho, jeho slova přijímala do svého srdce. Tohle nikdo nespatří a nevyslechne. Tohle bude chránit, beze slova objala Sultána a on objal ji.
Ráno seděly Gervahan spolu s Akasmou, Gulšah Aysun, Daye a dětmi seděly v přijímací místnosti, kde je všechny pozvala spolu s dětmi Valide Sultána. Společně pronesly modlitbu. Po modlitbě posnídaly a pak se procházely po zahradě. Děti spolu hrály na honěnou. Aysun je pozorovala, Daye pozorovala zase Aysun. "Dnes poněkud mlčíš, Aysun." Optala se Daye. Bylo na ni znát, že zuří, což si toho všechny přítomné ženy všimly. Aysun se obrátila na Daye. "Dnes mi není do řeči, tak jako tobě. Včera večer jsme o tobě se Sultánem mluvili, Daye. Bude tě chtít vidět." Daye byla v šoku. "Jak…to." Začala koktat. Aysun se podívala na Valide Sultánu, která vše poslouchala. Obrátila se zpět k Daye. "Již to pochop, Daye. Jsme obě matkami Sultánových děti." Odpověděla Aysun. Gulšah byla na Aysun pyšná.
V Enderunu bylo co si zvláštního, bylo tomu tak. Evžen přijímal islámskou víru, byl u toho i samotný Sultán. Byl Evženových dopisem velmi mile překvapen, kdežto Velkovezír Cihangir začal mít čím dál větší obavy. Evžen pronesl Šahádu, Korán četl, znal tradice, ale musel být tím obeznámen. Zavrhnutí Islámu se trestá smrtí. Jak se vynáší modlitba. Evžen cítil, že je správný čas, že je připraven podstoupit tenhle krok. Ani nevěděl proč, ale měl pocit, jako by byli přítomní Rustem s jeho otcem. Aysun v zahradě, na Evžena myslela. Snad nebyl mezi vojáky, snad je naživu a kde může být. Vydechla a zavřela oči, vybavila se jí vzpomínka, jak byla malá, hráli si na louce, smáli se. "Já tě chytím." Křikl Evžen. "Ne." Řekla s úsměvem Tera. Při té vzpomínce, aniž by si to Aysun uvědomila jí, ukápla slza. Gervahan spolu s Akasmou si toho všimly. Zrovna ten moment Evžen přijal nové jméno, nyní se jmenoval Abbas.
Tři dny uplynuly, nic zvláštního se nastalo, jako by zavládl mír, jak v harému, tak v celé říši, po Osmanovi, nebylo památky. Jako by skutečně byl zabit, ale Mehmed věděl, že jeho bratr je živ a zdráv. Mustafa vstoupil do komnaty. "Sultáne." Poklonil se Vládci. "Nic?" Mustafa mlčel, což si Sultán přeložil. "Najdi ho, obrať kámen po kameni, ale najdi ho." "Jednotky se snaží Osmana najít." Odpověděl Mustafa. "Je to bezvýchodná situace. Myslel jsem, že jeho smrt bude úlevou a místo toho naše válka má další oběť." "Další oběť?" nechápal Mustafa. "Ano, první oběť, byl zesnulý Sultán Ahmed Chán." "Ano, již si vzpomínám." "Nezapomeň, že to on zabil našeho otce. Tohle se trestá smrtí. Pokud byl ochotný zabít svého otce, zabije i mě." Konstatoval Sultán. "Vaši lidé vás ochrání, Vládce." "Jsou věci, které nepochopíš ani ty. Nepodceňuj Šehzadeho. Šeredně se ti to může vymstít. Tahle válka bude ještě krvavá a ponese mnoho obětí." Řekl smutně Sultán. "Měl byste to Valide Sultán říct, že jste svého bratra chtěl popravit, nejen pro své bezpečí, ale že zabil svého otce." "Ponechme jí ve svém světě. Nechci, aby znala pravdu. Bude to tak pro ni to nejlepší." Odpověděl Sultán, ale Mustafa si myslel své.
Aysun se procházela po chodbě, již to delší dobu věděla, ale nemohla se dočkat. Přicházel k Sultánovým komnatám. "Můžete mě prosím ohlásit Sultánovi?" "Ano, Hatun." Strážce vešel do komnaty Sultána. Aysun slyšela tlumené hlas Mehmeda. "Nechť vstoupí." Aysun se usmála a vstoupila do komnaty. Poklonila se. "Aysun." Sultán napřáhl ruce k ní. Mustafa se poklonil a odcházel, stejně jako strážce. Sultán s Aysun se objali. "Co tě ke mně přivádí? Děje se něco?" optal se ustaraně Sultán. Odtáhli se od sebe. "Ne, i když… jak se to vezme." Odpověděla Aysun. Sultán pátral v jejich čokoládových očí. Byly plné radosti, zářily. "Mám pro tebe úžasnou zprávu. Chtěla jsem ti to říct, jako prvnímu. I když, již to vědí dva lidé." Řekla Aysun. "Jsem netrpělivý." "Vím, to již delší dobu, ale chtěla jsem ti oznámit, že jsem těhotná." Oznámila radostně Aysun. Sultán byl nadšený. Vzal Aysun do náručí, nadzvedl jí, Aysun vyjekla nadšeně. Byli oba šťastní.
Byla v třetím měsíci těhotenství, když Sultánovi oznámila radostnou novinu. Sultán okamžitě vyhlašoval, nechť v harému se roznáší šerbet a sladkosti. Oslavovalo se, Gulšah byla nadšená, navštěvovala Aysun spolu s Gulbehar. Kdo nebyl nadšený, byla Valide a pochopitelně Daye Sultán, která začala mít pocit, že Aysun získává moc, která patří jenom jí a nikomu jinému. Začala válka, kterou Sultána musela vyhrát. Bylo to již spouštěčem k něčemu, co sama Daye nechtěla připustit, ale nebylo jiného zbytí. O dva měsíce později šla k Misha aľ Pašovi. "Sultáno, k čemu vám vděčím za vaši návštěvu." Optal se Paša, který se poklonil Sultánce. "Potřebuji tvou pomoc." "Již nastal čas? Ale Aysun Hatun je přece těhotná." Pronesl nechápavě Paša. "Upsal ses, Misha aľe, tehdy mě, v Manise, vzpomínáš? Jistě víš, že mi mnohé dlužíš, že jistě tvé služby budu potřebovat snad deset let." Připomenula mu Daye. "Ano, ale minulost se nesmí opakovat." "Jenže minulost o sobě dává vědět. Kdyby neotěhotněla, bylo by vše jednoduší. Ztratila jsem Sultána a nedovolím, aby byla jeho ženou. Každé další její dítě učiní spojení mezi Sultánem a jí. Bude o stupínek výš a pak bude manželkou a možná Valide a to nedopustím, vše totiž patří jenom mě." Odpověděla Daye. "Dobře, co má učinit?" řekl odevzdaně Paša.
Valide seděla v přijímací místnosti a četla dopis, který po přečtení, vstala a hodila ho do krbu, pozorovala, jak dopis pohlcují plameny. Povzdechla si, a šla zpět si sednout, zrovna v tu do místnosti vstoupila Aysun Hatun, na které bylo těhotenství znát. "Sultánko." Poklonila se Aysun Sultánce. Valide přistoupila blíž k Hatun. "Jak se má můj vnouček?" optala se zájmem. "Dobře se má, ale zlobí, neustále se pohybuje. Nejvíce ráno a večer." Odpověděla Aysun. Boj mezi těmito ženami na chvíli ustál, Valide se soustřeďovala především na Osmana s Mehmedem, Aysun Hatun však byla na pořadníku. Poté, co situaci mezi syny vyřeší, vypořádá se s Aysun. "Dává najevo, že je zdráv a spokojený." Odpověděla spokojeně Sultánka. "To jistě, jsem ráda, že tomu tak je." Valide přikývla s úsměvem. "A o čem se chcete se mnou promluvit?" "O tobě a Daye. Nemůžeš se k ní takhle chovat." "Postěžovala si?" "Bylo by vhodné, aby ses k ní chovala s úctou, navíc je manželkou Sultána. Vládce říše." "Pořád stejná písnička v mnohé aplikovaná." "Nedráždi mě, Aysun." Valide se zamračila. "Klaň se jí, oslov jí Sultánko a také jí netykej, jako by to byla otrokyně či tvá přítelkyně." Oznamovala ji Valide klidně. "Budu se snažit, ale ať i mě uzná, že jsem matkou Sultánových synů a nejsem obyčejnou otrokyni. Tohle by mi udělalo radost." Odpověděla Aysun se stejným tónem.
Daye mezitím sehnala s pomocí Misha aľ Paši, vše potřebné k tomu, aby se jednou provždy zbavila Aysun Hatun. Vzpomněla si na Gulnihal.
Šla potemnělou uličkou, v té době Daye byla jenom ta druhá, nebyla manželkou, byla darem. Sultán Ahmed Chám spolu s Valide Sultán jí poslali k Šehzade Mehmedovi, zamilovala se do něho na první pohled. Obě byly favoritkami. Jenže ke Gulnihal Mehmed cítil něco víc. Daye se musela zbavit konkurence, i když byla těhotná. Jednoduše jí ubodala, Misha aľ, ještě v té době Agha a Mária jí kryly záda. Daye popadla těhotnou Gulnihal. "Ale, copak se touláš po nocích, tak sama." Zavrčela na ni. "Daye, co to děláš? Proliješ krev dynastie!" vykřikla zoufale. "Mlč." Daye Hatun uhodila ženu tak surově, že tekla Gulnihal krev z nosu a spadla na zem. Daye neváhala a vytáhla nůž, jednoduše Gulnihal bodla, napřed do břicha. Gulnihal křičela, proto jí Daye přikryla pusu a pak jí bodla do srdce. Byla to okamžitá smrt, zranění, které ukončilo životní pouť Gulnihal. Lásky Mehmeda. Tahle vražda otřásla celým harémem a palácem Topkapi. Mehmed byl zlomený, nechtěl jíst, nechtěl pít, Valide měla o něho strach spolu s Ahmedem. Tahle vražda byla hrubá, každý zuřivě pátral po stopách vrahovi. Daye spálila šaty. Všichni tři se ohradili hradbou mlčení a uchýlili se k hereckým výkonům a pak tu bylo doufání, měli více štěstí, než rozumu. Mária vstoupila do komnaty. Pohlédla na Sultánku a na lahvičku, kterou Sultána držela, hypnotizovala ji. "Až příliš riskujeme, Sultánko." "Není cesty zpět." "Stejně, co když otrávíme nedopatřením Sultána." "Pak bude můj syn vládnout světu a místo něho zatím převezmu vládu." Sultána to měla promyšlené, Mária násilím polkla. Daye se na ni podívala. "Ale budu se modlit, aby se tohle nestalo. Tohle je ze všeho nejhorší." Pronesla nakonec smutně.
Večer Valide Sultán procházela tajnou chodbou, vyšla do komnaty zakázané části, kde jí čekala Mahpeyker, s Velkovezírem Cihangirem a Šehzade Osmanem. Valide se na něho podívala jako na svou naději. Mezitím kuchař připravoval jídlo, sladké, které dal obřadně na stůl. Otrokyně ho vzala a šla do komnaty Sultána. Zrovna do komnaty vstoupila těhotná Aysun. Se Sultánem se objali. Odtáhli se od sebe. "Aysun?" "Ano, Mehmed?" Sultán šel ke svému stolu, otevřel šuplík a v něm byl prsten, který Aysun sundala, po hádce s Mehmedem, Aysun Mehmeda tiše pozorovala. Svíral v ruce onen prsten a došel pomalu k Aysun. "Jednou jsem ti ho dal, jednou našel svou majitelku. Ber to prosím, jako klíč." "Klíč k čemu?" odpověď znala, ale chtěla jí slyšet z jeho úst. "K mému srdci." Těmito slovy jí vzal pravou ruku a navlékl jí prsten. Aysun ho pozorovala. Díval se jí do očí, sklopil svůj zrak a políbil její ruku. Vzhlédl k ní a napřímil se. "Miluji Tě Aysun." Pravil jí s rozzářenýma očima, jako by byly hvězdy. Aysun se na něho dívala stejně tak. Zrovna v té době služebná již byla skoro u dveří Sultánovi komnaty, ale byla ještě za rohem a tak strážci jí nemohli spatřit. Ohlídla se, vzala lahvičku a polila jedem jídlo. Dala to všechno podle instrukcí.
Mária ji lahvičku předávala. "Tady je, nyní je všechno na tobě." Mária zauvažovala. "Nedej tam všechno, stačí jenom polovina toho, nebuď nervózní, vše proběhne hladce. Hlavně dávej pozor, ať tě nikdo neuvidí, neříkej mé jméno, kdyby tě chytili a chtěli mučit, raději se zabij, mlč, bůh se ti odmění." Otrokyně se vybavila tahle slova, nadechla se a vykročila.

Za chvíli bylo otrávené jídlo na stole. "Co to je?" optal se Sultán. "Tohle je lahůdka. Mám to hrozně ráda, s překvapením jsem zjistila, že kuchař tohle umí. Dáš si se mnou?" Odpověděla Aysun s úsměvem doslova natěšená. "Ne, děkuji. Již jsem jedl, ale vypadá to lákavě." Řekl Sultán, ale opravdu neměl na jídlo ani pomyšlení. Aysun se pustila do jídla. Sultán se usmíval. Aysun to doslova hltala, Sultán se začala smát, ale jakmile Aysun spolkla sedmou lžičku, jed začal působit. Sultán ztuhnul. "Aysun, děje se něco?" "Je mi nějak divně." "Aysun!" Aysun viděla dvojmo. Slyšela Mehmedův naléhavý hlas z dálky. "Co je s tebou?!" Sultán pohlédl na jídlo, došlo mu, že nejspíše bude otrávené. Přiběhl ke dveřím a prudce je otevřel. "Okamžitě dojděte pro lékařku!!!!" zařval a zase dveře zavřel. V té chvíli Aysun odpadla na zem, nehýbala se. "Aysun!" Sultán přiběhl k Aysun. "Aysun!!" začal s ní třást. "Allááááh!!!!"

Zdroj videa: youtube.com


Část 36. 2/2

24. září 2015 v 21:06 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Aysun vtrhla do své komnaty, Safia zrovna držela malou Neylan, lekla se, ale jakmile spatřila Aysininu ruku, vyděsila se ještě víc, položila malou holčičku do kolébky. Chlapci spali. "Aysun, Alláh, co se ti stalo?" Safia nevěděla kam šáhnout, aby to Aysun nezabolelo, Aysun násilím polkla a dívala na popáleninu s odporem. "Jedna žena v burce se mě pokusila znetvořit, podařilo se jí jenom znetvořit mou ruku." Odpověděla Aysun, ruka se jí třásla. "Dones látku a obvaž mi to prosím." Řekla Aysun na služebnou, která poslechla. Aysun se podívala na Neylan a své syny. Nyní se jich nesměla dotknout. Zrovna přicházel Arif Agha. "Aysun?" Hatun se k němu otočila a odhalila mu své zranění. "Buď zdráv Arife." Pravila Aysun jakoby se nechumelilo. Arif vyděšeně zíral na ránu. "Aysun…" eunuch chtěl jít k Hatun, ale ta udělala krok zpět. "Ne… ty se raději ke mně nepřibližuj. Vím, že to byla jistě jedna z tvých paní." "Pozor na pusu, Hatun?" zvýšil hlas eunuch. "Přestaň, synové spí." Napomenula ho tiše Hatun, zamračila se. "Co se stalo?" "Tohle si nechám laskavě pro sebe." Odpověděla Aysun, pohlédla na ránu a zpět vzhlédla k eunuchovi. "Nebo víš co? Máš pravdu, tohle se musí řešit jinak." Řekla a odcházela. "Co si myslíš, že děláš?" Arif vyběhl za ní, ale Aysun se nenechala. Setkala se ještě se Safiou. "Safio, prosím pohlídej ještě děti." Safia se obrátila k ní. "Aysun, ale co rána?" optala se starostlivě Safia, která držela látku.
Daye Sultán stála u zrcadla, zrovna si připnula náušnici, když v tom vtrhla do komnaty jako uragán Aysun Hatun, za ní šel Arif. Mária držela malého Orhana, Mahidevran byla na zahradě, spolu se Suleymanem a služebnou. Mária se prudce zvedla a byla připravená na cokoliv. Daye se podívala na Aysininu tvář v zrcadle, otočila se k ní a přistoupila k sokyni blíž. "Buď zdráva. Zřejmě se pořád chováš jako barbarka." Pronesla posměšně, až poté si všimla rány na ruce své sokyně, vzhlédla k ní. "Co se ti stalo?" odpověděla s předstíraným zájmem Sultánka. "To jistě víš, Daye. Jak jsi mohla tohle udělat?! Jsem matkou Sultánových dětí, tak jako ty?! Nemáš právo mi brát život, na tož co mi patří!" Sultána mlčela, naznačila rukou, ať všichni odejdou. "Arife, zůstaň, nyní mě máš na starosti." Sultánčiné slovo, mělo ale větší váhu. Daye pocítila vítězství. Když zaklaply dveře. Sultánka vrazila Aysun facku. "A já jsem Sultánova manželka! Narostl ti viditelně hřebík. Jsi otrokyně, i když jsi matka Sultánových synů! Tvoji synové to nezmění!" Aysun se narovnala. "Neodpověděla si mi na otázku… to ty jsi chtěla mě znetvořit?" Řekla Aysun klidně, Sultánka se zalekla, ale hned tak se nedala. "Ale no tak, co bych z toho měla?" Aysun přimhouřila oči a změřila si Sultánku. "Znovu Sultána? Ale ať uděláš cokoliv, Daye. Může se stát, že ho ztratíš, ale bude to jenom tvá vina, nikoho jiného." Řekla Aysun velmi důrazně. "Vyhrožuješ mi?" Daye s Aysun byly tak blízko k sobě, že každá cítila dech té druhé. "Ne, to co si udělala, to byla vyhrůžka, vlastně čin, ale Sultán to bude brát jako zločin. Uvědomuješ si někdy, co děláš?" "Může ti to být srdečně jedno, Aysun. Tohle jsem jistě neprovedla, na to ti mohu přísahat?" "A na co?" odpověděla Aysun. "Vypadni!" odpověděla Daye. "Uvědomuješ si to velmi dobře, byla jsi to ty, Daye." Aysun se usmívala, což Daye vyvedlo trochu z míry. Aysun se poklonila Sultánce a odcházela. Když Aysun vycházela z komnaty Daye Sultán, Sultán zrovna procházel chodbou. Mehmed si hned všiml rány na ruce. Šel k ní blíž a změřil si jí pohledem. Podíval se jí do očí. "Vládce." Poklonila se Aysun a násilím polkla. Stahovalo se jí hrdlo, byla smutná, cítila se, jako by opravdu jí znetvořili tvář. "Co se stalo?" "Na chodbě byla žena v burce, chtěla zohavit mou tvář." Odpověděla smutně Aysun. "Naštěstí jsem vyvázla, ale s následkem." Dodala. "Znám lékařku, která je znalá na popáleniny. Naštěstí je nyní v paláci. Pojď za mnou." Aysun se Sultánem odcházeli do jeho komnaty. Arif je pozoroval, pomalu šel pozpátku, jakmile mu zmizeli z dohledu, odcházel za Valide.
Mária byla v šoku, čekala na chodbě, viditelně si Sultán neuvědomoval přítomnost syna. Služebná s Šehzade vstoupila do komnaty, Sultánka stála na samém místě, se stejným výrazem. Mária položila dítě do kolébky a pohladila ho po vlasech. "Sultánko." Daye se mračila, její zlost stoupala. "Zmije… již se chová jako Sultánova žena, která si myslí, že bude vládnout světu." "Sultánko." "Běž za Ayse, zkontroluj ji, jestli nemá stopy po těle, které by nás usvědčily." "A pokud má, mám jí zabít?" "Ayse byla a je proti Aysun, jenom jí postraš, že zrada se trestá." Mária měla pochybnosti, což dávala najevo, tak to Sultánka okamžitě zpozorovala. "Pochybuješ." Konstatovala Sultánka. "Pokud byl boj mezi nimi a každá z nich si něco odnesla… je na místě udělat opatření, která by byla účinnější." Řekla Mária se zamyšleným výrazem. "Další vražda by již vedla k nám, Mário. Bylo by to riskantní. Navíc jsem již učinila opatření." Pravila Daye s tajuplným výrazem. Mária se zvědavě podívala, pak přikývla. "Řekla jste to Valide." "Ovšem a bylo to schváleno." Odpověděla spokojeně Sultánka. "Mám, ale i další zprávu." "Ano?" "Aysun zrovna šla se Sultánem do jeho komnaty." Sultánce spadly šupiny z očí. "Prosím?!" "Zřejmě namířeno k vám, ale jakmile Aysun vyšla, všiml si její rány." Sultánka zuřila. "Toho jistě využije ve svůj prospěch." Zasyčela Daye.
Do komnaty Sultána se otevřely dveře a vstoupil Sultán s Aysun. "Zavolejte lékařku Amalu Hatun." Přikázal jednomu ze stráží Sultán. Aysun si sedla. Dívala se na svou ruku. "Budu muset k dětem." Řekla ustaraně, chtěla vstát a odejít, ale Sultán jí v tom zabránil a znovu jí přiměl si sednout, Mehmed si sám před ní sedl. " Ať tě to ani nenapadne, chci vědět, že si v pořádku a v lékařské péči." Sultán jí vzal za zdravou ruku. "Neboj, Safia se o ně postará." Uklidňoval jí Sultán. "Mehmede, bojím se toho dotknout, cítím, jak mi krev hoří v žilách." Řekla Aysun tiše a slabě. Sultán se začal o Aysun bát, začala se potit. Šáhl jí na čelo, Aysun teprve nyní vnímala bolest, která tekutina vyvolávala. Omdlela, Sultán se vystrašeně na ní podíval. "Aysun!" Vstal a vzal jí do náruče, položil jí na postel a sedl si vedle ní, cítil bezmoc, že jí nemůže nějak pomoct, ve správné době přišla přivolaná lékařka. "Amalo." Sultán prudce vstal, lékařka se mlčky poklonila Sultánovi a přistoupila k poraněné. "Síla žíraviny to nebyla zase tak prudká, ale následky jistě bude mít." Lékařka konstatovala, když zkoumala popáleninu. Posadila se, musela se natáhnout, aby dobře viděla. Byla o pár let starší, než Valide Sultána, hnědý závoj zakrýval přesto její černé vlasy, které zatím neměly stopy stříbra, na Sultána se podívaly hnědozelené, moudré oči, měla bohaté lékařské zkušenosti, dokonce sloužila jako potratářka, porodní bába. Měla dokonalou znalost bylin, také uměla napravovat zlomeniny kostí. "Na smrt to nevidím." Lékařka šáhla na čelo Aysun. "Bolest jí přemohla, jistě tohle byl důvod ke kolapsu." Lékařka se otočila a ihned šla ke stolu, který byl u postele. "Připravím bylinou směs na popáleniny, která vsákne zbytky žíraviny, zklidní pokožku, ale již ruku nebude mít takovou jako dřív." Během svých slov lékařka konala, vytahovala byliny a nádoby k přípravě. "Bylo také dobře, že na to nedala vodu, mohlo by jí to poranění značně zhoršit." Řekla lékařka, Sultán vnímal její slova jako zvukovou kulisu, nevnímal lékařku, jen obličej Aysun, který byl pobledlý. "Připravím i čaj, který vyplaví škodliviny z těla." "Neprošlo to hlouběji do jejího těla?" optal se ustaraně Sultán, lékařka mlčela, obešla postel a posadila se vedle Aysun, nanášela směs na ránu, poté odpověděla na Sultánovu otázku. "Jestli se to dostalo do krve? Částečně ano, bude lepší, když děti kojit nebude, sežeňte kojnou. To je vše co k tomu mohu říct, Vládce. Tahle bylinná směs se dostane do krve. Pročistí tělo, dám vám i čaj, který jí jistě uleví. Mezitím bude mít ránu zakrytou, nesmí se do ní dostat vnější vlivy, jako například prach." Lékařka vstala a šla pro látku, kterou ránu zakryla. "Poté jí to sundejte, co týden a dejte na ruku lázeň, byliny vám dám, jedna ze služebných to jistě zajistí. Pak znovu obvázat, ať je rána zakrytá, a také, aby pila čaj." Lékařka podávala Sultánovi váček byliny. "Evropské bylinářky mají byliny, které jsou účinnější, než obyčejná medicína našich lékařů. Tohle doporučuji pít do dna v teplém stavu a pokud možno co nejčastěji to půjde. Doporučuji také klidový režim." Lékařka se otočila a sbalila si své věci. Sultán se díval na váček a pak na Aysun. Lékařka se k Sultánovi otočila, poklonila se Sultánovi, ten se na ni podíval. "Děkuji, Hatun." Znal tuhle lékařku léta, ona sama byla u jeho zrodu, u jeho nemocech. Měl k ní patřičnou důvěru, vždy mu všechno vysvětlila. Také v době, kdy bydlela za Istanbulem, jako mladý kluk, za ní rád chodil a učila ho sílu bylin. Lékařka se usmála a odcházela. Ještě se setkala na chodbě s Mustafem Pašou. "Amalo Hatun." Mustafa se lékařce poklonil, byl rád, že jí vidí. "Mustafo, neměl by ses poklonit, to spíše já tobě." " Ne, vy jste pro mě jako rodina." Lékařka mu položila ruku na rameno. "Jsem ráda, že jste spolu se Sultánem zdraví." "Myslel jsem, že Sultán onemocněl, ani bych se mu nedivil. Smrt Rustema Paši ho velmi zasáhla." Pravil smutně Paša. "Rustem byl lvem, byl schopným mužem, ale život, nebo spíše lidi takový bývají." Odpověděla smutně Amala, byla totiž Rustemova sestra. "Upřímnou soustrast, nechť vám Alláh dodá sílu." Pronesl tiše Mustafa. "To nic, pomalu se s tím smiřuji, ostatně bratra jsem dlouho neviděla a přesto, jeho smrt mě hluboce zasáhla." Odpověděla Amala a v jejím hlase bylo opravdu znát smíření. "Bylo hezké, že jste navštívila Sultána." "Byla jsem ještě chvíli v paláci, kvůli Rüstemovi a navíc, kvůli Akasmě Sultán, mám pocit, že rána po jeho smrti je u ní velmi hluboká." Amala si povzdechla. "Vládce si mě pozval kvůli něčemu zcela jinému." dodala. Mustafova zvědavost nebrala konce. Jeho výraz, oči jistě mnohé napověděly, proto lékařka odpověděla. "Mustafo, nech svou zvědavost stranou. Víš, že jsem sama sobě slíbila nikomu nic nevyzradit a tak to taky splním." Mustafa se na nic již neptal, bylo lepší to tak nechat. "Rád jsem tě po dlouhé době viděl." "Já taky, Mustafo." Amala zahnula doprava a procházela chodbou. Šla do harému.
Arif Agha vstoupil do přijímací místnosti. "Co se děje?" tázala se Sultána. "Sultáno, někdo zaútočil na Aysun Hatun. Byla to prý žena v burce a chtěla jí zohavit tvář." "Jak je na tom?" "Naštěstí jí zohavila jenom ruku." Arif spokojeně vydechl. "Ach, útok na matku Sultánových synů je nepatřičný." Arifa vyděsil klid, s jakým vystupovala Valide. "Kde je Aysun nyní?" zeptala se s předstíraným zájmem Sultána. "Nyní je Vládce." Eunuch zpozoroval, že teprve nyní začaly ze Sultánčiných očí šlehat plameny. Valide Sultána prudce vstala a přistoupila k Arifovi. "Jak to, že je se Sultánem? Měl navštívit Daye Sultán." Přemýšlela nahlas. " Aysun Hatun šla k Daye Sultán, zřejmě si myslí, že za útokem stojí Sultánka, ale o jejich rozhovoru nic nevím, žádné podrobnosti, Sultánka totiž hned všem přikázala, ať opustí komnatu. Pak se setkali se Sultánem, který jí doprovodil do své komnaty." Odpověděl Arif přiškrceným hlasem, byl nervózní, dobře věděl, že jeho krásná paní může vypuknout jako sopka. "Proč si tomu nezabránil?" pokračovala ve výslechu Valide s vražedným pohledem. "Protože Aysun byla paličatá, a navíc, Sultánka to snad neudělala…" "Arife, byl si mým služebníkem, tvé loajálnosti jsem si vážila, ale… začínám mít pocit, že čím víc si s Aysun Hatun, tím víc si na její straně." Arif se upřímně zděsil. "Sultáno, co vás to napadá. Mé služby zůstávají stejné." "Mahpeyker Sultán ví o tajné komnatě, kdopak jí to řekl?" Arif se nechápavě podíval na paní. " Sultáno, jak bych s ní mohl mluvit, když ona je v zakázané části a já jsem pořád tady… jak vás to mohlo napadnout." "Protože jediný kdo o tajné chodbě ví, Agho." Odpověděla Sultánka a změřila si Arifa od hlavy až k patě, hledala sebemenší skulinku, aby ho mohla zabít, ale nepotil se, neměl sebemenší chybičku. Arif byl opravdu nevinný, nechápal, jak to mohlo Sultáně napadnout, že by ji zradil takovým ohavným způsobem. "Sultáno, ubezpečuji vás, že jsem nikomu nic neřekl, vždyť bych přišel o život spolu s vámi, oba bychom šli ke dnu." Řekl Arif pevným hlasem. "Možná máš pravdu, Arife. Jedno je však jisté, ovládá tě had, had se jménem Aysun." "Sultáno, jak vás vůbec mohla napadnout?" nechápavě se zeptal Arif. "Je to již zřejmé, ani si nezabránil tomu, aby si jí Sultán nevzal do svých komnat, ani si jí nezabránil v tom, aby šla za Daye Sultán." "Aysun Hatun se nedá … je paličatá, navíc, těžko šlo s ní bojovat." "S ohledem na zranění? Tohle není důvod, zklamal si mě. Máš jí hlídat, být ten, který jí bude lomit a ničit a ty jí nakonec podporuješ." Valide se otočila zády ke svému služebníkovi, ten poklekl. "Sultáno," "Mlč, poneseš si následky."
Mária se procházela po síni harému, někoho hledala. Nedokázala ho však najít. Zastavila jednu z otrokyň. "Promiň, ale neviděla si Ayse? Většinou právě tady již vysedává." Optala se Mária. "Je na ošetřovně." "Co se jí stalo?" ptala se Mária s předstíraným šokem. Vytušila, že Aysun jí jistě dala památku. "Zřejmě ji někdo napadl se žíravinou. Už k ní přivolali Amalu Hatun." Mária přikývla. "Chudák, kdo to mohl udělat?" "Říká se, že to byla Aysun Hatun." Mária byla doslova nadšená. "Aysun Hatun? Víš to jistě a proč bych to dělala?" "Amala byla taky u ní s podobným zraněním a navíc dobře víš, že se nechovají k sobě přátelsky. Ayse nemusím, daleko víc bych věřila druhé možnosti." Konstatovala otrokyně. "Jak zní ta druhá možnost?" optala se Mária. "Že Ayse pro změnu zaútočila na Aysun, aby se mohla dostat znovu do postele Sultána, Aysun v podstatě nemá žádný důvod." Odpověděla otrokyně. Mária nedávala na sobě nic znát, již se nechtěla ptát, příliš otázek by uškodilo, než prospělo. "Děkuji ti, navštívím svou přítelkyni." Otrokyně mlčela, pouze přikývla a odcházela. Mária se nejprve podívala kolem sebe, otočila se a se spokojeným výrazem odcházela na ošetřovnu. Byla spokojená, že harém se rozděluje na dvě části, ale na Daye Sultán nepadá žádný stín podezření.
Sultán seděl u své Aysun, zrovna vstupoval do komnaty stráže. "Vládce, Mustafa Paša prosí o přijetí." "Nechť vstoupí." Pronesl Sultán, aniž by se na strážce podíval. Pak vstoupil Mustafa Paša, již mu došlo, proč byla Amala Hatun u Sultána, když spatřil Aysun Hatun, měla obvázanou ruku a spala. "Vládce." "Mustafo, zajdi do komnaty Aysun Hatun a zkontroluj děti, také zjisti, kdo za útokem stojí." Přikázal rozzlobený Sultán. "Co se stalo? Vyšetření by pro mě bylo lehčí, Sultáne." Sultán se podíval na Mustafu tak vražedně, zároveň s pohledem jakoby do dálky. Pašu to vylekalo. "Jedná se o útok žíravinou a já chci vědět, která bestie to byla. Kdo stál o život matce mých dětí." Odpověděl důrazněji Sultán. "Isnshalláh, jistě se uzdraví." "Amen." Sultán tomu moc nevěřil, vzhledem k tomu, že její levá ruka jí bude připomínat tuhle událost, tím ho to ranilo ještě víc. Mustafa již na nic nečekal a odcházel.
V místnosti nářků dostával Arif padesát ran bičem. Potil se, jeho záda byla poseta ranami, jeho paní. Valide Sultána se na něho dívala s ledovým výrazem. Arif ani hlásku nevydal, nechtěl jí vydat. Jakmile ho dva eunuši pustili, spadl na zem, ležel, byl slabý bolestí a námahou. "Jsem Defne Valide Sultána, ty jsi jenom obyčejný eunuch, odteď pro mě jistě jsi." Sultána se podívala na eunuchy a naznačila jim, aby odešli. Jakmile se zavřely za nimi dveře, Sultána přistoupila blíž k Arifovi. "Zradil si mě. Tím si pro mě skončil, ale pokud někomu řekneš o dosavadním tajemství, vlastnoručně tě zabiji." Sultánka si dřepla k Arifovi. "Jestli si chtěl na straně Aysun, pak si buď, ale s velkým rizikem jaké může být. Nyní, pokud chtít být jejím sluhou, bezvýznamný eunuch, který slouží pouhé matce Sultánových dětí, nikoliv Sultánce, jako jsem já. Nyní si tohle zapamatuj. Nejsi Kaya Kadin, i její měl být pro tebe patřičným varováním. Tak prosím, to je tvůj konec… nedal sis říct a sám si to způsobil." Sultána na chvíli mlčela, postavila se. "Jaké to je?" optala se zájmem Sultánka. Arif mlčel. Sultána hlasitě vydechla. "Jak chceš." Sultána se otočila a odcházela. Arif mlčel, nevydal hlásku, nic, jenom bezvládně seděl na zemi.
Mária šla na ošetřovnu, v té době již Ayse léčila Amala Hatun,která jistě vytušila, že tyhle dva případy mají spojitost. Mária přistoupila k Amale, která již věděla, že někdo přichází. "Dlouho jsem tě neviděla, naposledy, jak si zachraňovala Gulnihal." Amala nereagovala. "Jak je jí?" optala se Mária starostlivě a pozorovala práci lékařky. Amala nereagovala, teprve poté co dokončila práci, vzhlédla ke služebné. "Mário, taky tě ráda po dlouhé době vidím, zřejmě máš lepší paměť, než já." "Byla to tragédie. Jak si to člověk nemůže pamatovat?" "Co se týče stavu Hatun, zatím jí budete muset sledovat, ale na smrt to nevypadá, podobně, jako u dalšího případu." Odpověděla Amala. "Dalšího případu?" "Nedělej ze sebe hloupou, Mário. Dobře vím, že jsi příliš chytrá. A jistě se zprávy v harému, obzvlášť tyhle, šíří rychlostí blesku." Řekla Amala a začala si balit věci. "Možná jsem něco zaslechla, ale chci si to od tebe ověřit, Amalo." Odpověděla Mária. "Znáš, co je to držet tajemství? Myslím, že ty to dobře víš a nepotřebuješ k tomu mě." Odpověděla odměřeně Amala. Obešla Máriu , která jí doprovázela svým pohledem. "Upřímnou soustrast." Pravila smutně Mária. Lékařka se zastavila, otočila se k Márii. "Děkuji, Mário." Odpověděla Amala a odcházela. Mária se obrátila k Ayse, která se pomalu, ale jistě probírala. Mária si k ní sedla. "Mário, nedělej to, nedělej." Hlesla vystrašeně, jakmile spatřila její tvář. "Odpočívej, máš jenom halucinace." Mária se otočila, nikoho za sebou neviděla a pak se přiblížila k otrokyni. "Jestli někomu vyzradíš mé jméno, nebo jméno Sultánky, zabiju tě, nebo ti vyříznu jazyk." Tiše otrokyni připomenula, k čemu se zavázela. Otrokyně se vystrašeně podívala a tiše vykřikla. Mária jí zacpala pusu. Halucinace to jistě nebyla, ani sen, ze kterého by se probudila. "Jde ti o život, já jsem ten ďábel a ty mě budeš poslouchat."
Beyhan Kalfa se zrovna procházela po síni harému, když v tom spatřila Arifa, kterého vláčeli dva eunuši. "Alláh." Vydechla Kalfa s vytřeštěnýma očima a přiběhla k Arifovi. "Arife, co se stalo?!" křikla ustaraně Kalfa. "Byl potrestán na příkaz Valide Sultány." "Prosím?"Kalfa nevěřila svým uším. "Na co koukáte, není tu nic k vidění, do práce!!" zařvala Kalfa na otrokyně, které se začaly sbíhat. Eunuši dovlekli Arifa do jeho komnaty, položili ho do postele. Nevnímal, byl pobledlý, zpocený, na zádech měl hluboké rány po biči. Beyhan na okamžik odběhla a pak přišla s vodou a látkou. Začala opatrně omývat rány. "Arife, co ti provedli?" vydechla Beyhan ustaraně.
Mustafa Paša vstoupil do komnaty Aysun, Safia seděla na pohovce, děti spaly, kromě Mahmuda, se kterým si Safia hrála. "Safio." služebná vstala. "Pašo." Služebná se poklonila. "Kde je Aysun? Přišla poraněná, pak někam odcházela, bojím, že jí Valide Sultána, nebo Daye něco provedly." "Tiše, jak se opovažuješ mluvit o Sultánkách tímto způsobem." Odpověděl s přísným pohledem Mustafa. "Odpusťte, Pašo… mám o Aysun Hatun strach." Řekla upřímně Safia. Byla nervózní. "Jak jí tohle mohly provést?" povzdechla si. " Neboj se, je u Sultána, spí, lékařka jí ošetřila ránu." Odpověděl Mustafa, tím Safiu částečně uklidnil. "Vidím, že děti spí, kromě našeho Šehzade Mahmuda." Usmál se při pohledu na ročního Mahmuda. "Je šikovný, Aysun se o ně vzorně stará. Je správná maminka." Pronesla smutně Safia. "Dvojčata jsou klidné děti, skoro nevím, že tu jsou, ale za chvíli se vzbudí, kvůli mléku." "Bohužel, bude je navštěvovat kojná." Řekl Mustafa. "To Aysun zabije, chce se děti krmit sama." Protestovala Safia. "Klid, Safio. Je to tak nejlepší." Uklidňoval jí Mustafa.
Valide Sultána četla dopis, jakmile ho dočetla, rozzlobila se, nevěřila tomu, co v něm stojí. "Alláh." Sultána měla závrať. Jakmile se alespoň trochu vzpamatovala, vstala, došla k hořící svíci a dopis spálila.

Ještě ráno Aysun byla u Sultána, Beyhan Kalfa s Kayou Kadin ji odvedly, chtěla být s dětmi. Byla rozhořčená, že nemůže kojit své vlastní děti, ale věděla, že je to tak nejlepší. Valide se s ní setkala, zastavila se. Všechny tři se poklonily. "Jak je ti, Aysun?" zeptala se Valide. "Dobře, Sultáno." Odpověděla se spokojeným úsměvem Aysun Hatun. "To je moc dobře, Aysun. Je mi líto, že nyní se nějakou dobu o děti nepostaráš." Zalitovala nad Aysun Valide. Aysun vznešeně zvedla hlavu. "Já se o ně postarám., Sultáno. Jsem jejich matka." Odpověděla Hatun. Kaya se dívala ze Sultánky na Aysun. Čekala na reakci, čekala všechno možné. Valide však nebyla ve své kůži, nijak nereagovala. Bez dalšího slova je obešla a odcházela za svým synem.
Valide vstoupila do komnaty svého syna. Vládce se své matce poklonil. "Valide?" zpozorněl, jakmile spatřil tvář své matky. "Jak si mohl?!" zaútočila. "Co jsem provedl?" "Již vím, proč Rustem zemřel. Chtěl si zabít svého bratra? Porušil si naši dohodu!" Sultánovi bylo, jako by ho matka udeřila. "Osman je velkou hrozbou pro nás oba, Valide. Chce mě zabít." "Možná, ale díky tvému rozhodnutí jistě, když si mu ukázal, že si ochotný tohle udělat!" okřikla ho matka. "Jsem zklamaná tebou, velmi si mě zklamal. Jak si to mohl udělat?" "Valide, existují věci, o kterých nevíte, nechci očernit svého bratra, ale jinou možnost jsem neměl?! Za chvíli ovládne celou říši a mě popraví, vaše vnuky taky. Tohle chcete?!" "Ty si sám rozpoutal válku." Zakřičela Valide. "Jsi stejný jako tvůj otec!" dodala. Sultán si povzdechl. "Tak nechápu, proč mě jste si vybrala. Sama jste tuhle válku začala." "Jak se opovažuješ!!!" Valide chtěla vrazit facku svému synovi, Vládci. Ruku jí však zachytil. " To co jste nechtěla, již běží v plném proudu, Valide. Kdybyste se rozhodla pro Osmana, hned by mě zabil, jeho charakter se dávno zkazil, již není ten, kterého jsem znal. Není mým bratrem. Já jsem Vládce, ne vy, Valide. Znám vaše praktiky, vaši vládu nad harémem, nepleťte se do těchto věcí. Tahle záležitost je pouze mezi mnou a Osmanem." Řekl velmi důrazně Sultán Mehmed. Valide se zhrozila, byla v šoku, jak to její syn mluví. Mahpeyker měla pravdu.
Aysun byla večer u Mehmeda. Sledovala plameny krbu, Sultán u ní seděl a díval se na ni. "O čem uvažuješ?" Aysun se na něho podívala. "O dětech, tebe, říši, Rustemovi Pašovi." Sultán násilím polkl, při vzpomínce na Rustema se mu do srdce vkrádal smutek. "Promiň, vím, že tě to rozčiluje." Aysun mu vzala ruku a políbila ji. "Jenomže jeho smrt mi připomněla smrt mým rodičů." Odpověděla smutně Aysun. "Netrap se, Aysun. Je lepší nechat to být a neotevírat rány, které se sotva zahojily." "Jenže rány Akasmy Sultán se budou hojit velmi dlouho." Odpověděla ustaraně. "Vždycky byla citlivější, zranitelnější." Povzdechl si Mehmed. "Možná tohle je skořápka, ale uvnitř je silná. Zvládne to, má Ibrahima." "Valide ji jistě hodlá provdat." "Zabraň tomu, Mehmede. Těžko bude milovat jiného. Nyní ne, propast se ještě více rozevře." Konstatovala polekaně Aysun. "Je dobře, že má tebe." Sultán se usmíval. Aysun se mu dlouze zadívala do očí. "Usmíváš se, ale tvé oči jsou smutné. Křičí smutek…" Aysun Sultána pohladila po tváři. "Nebuď smutný, ať se stane cokoliv. Máš rodinu, která tu bude pro tebe. A my tu budeme pro Akasmu."

Mahpeyker četla dopis, jakmile ho dočetla, podívala se spokojeně před sebe, jakoby do dálky. "Dostali jsme, co jsme chtěli, Osmane." Pak se obrátila na služebmou. "Esmahan, mohly bychom slavit úspěch. Viditelně Mehmed ztratil definitivně Valide Sultánu."

Část 36. 1/2

21. září 2015 v 12:58 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Osmana odváželi na neznámé místo. Neměl potuchy, kde se nacházejí. Jakmile kočár zastavil a vystoupil z něho. Viděl jenom hustý les. Když šli kousek dál, Šehzade Osman zkoprněl. Viděl popravčího. "Ne." Hlesl tiše. Kat seděl a díval se na něho. Osman jeho pohled cítil. "To nemůže být konec." "Ale může." Pravil k němu dobře známý hlas. Otočil se k onomu muži.
Osman po chvíli poklekl a čekal na svou smrt, dva muži ho drželi, aby ho nenapadlo utéct. Kat vstal a šel k němu. Osman již cítil jeho dech, dech blížící se smrti. Jenže najednou slyšel křik. Kat dopadl na zem, šíp se mu zabodl do jeho srdce. Najednou vtrhla skupina mužů. Muž, který stál opodál a promlouval k Osmanovi, bojoval jako lev. O své přežití a především o to, aby daný úkol splnil. Vyřítil se na neozbrojeného Osmana, jenže jeden z mužů ho překvapil. Zabodl mu meč do zad. Zákeřně, zbaběle. Muž se ještě stačil otočit. Spatřil známou tvář… Tvář Velkovezíra Cihangira, který následně sledoval bezvládné tělo, jak padá na zem.
V harému panoval smutek. Aysun se procházela v černých šatech chodbou, zaklepala. Nikdo se neozýval. Aysun se smutně dívala do oněch dveří, nadechla se a otevřela dveře, vstoupila do komnaty. Pohlédla starostlivě vpřed, to co spatřila, bylo smutné, měla pocit, že smutek oné bytosti, která tu nyní byla sama, bez společnosti se přenášel i na ni. Krásná Sultánka seděla uprostřed své komnaty, slzy jí ztékaly po tváři, nevnímala, že někdo vešel. Aysun za sebou zavřela, šla pomalu k ní. "Sultáno?" v jejím hlase, byla znát starost a taky smutek, i když ho neznala osobně, poklonila se. Vzpomněla si, jak o něm Sultán mluvil či zaslechla jeho jméno. Byl důležitým mužem a tohle mu nikdo nedokázal vzít. "Rustem…" řekla Akasma Sultána mezi vzlyky, ale nedopověděla, přijímala jeho smrt velmi těžce, nemohla tomu uvěřit. Aysun si k Sultánce sedla. Sultánka pohlédla do čokoládových očí Hatun. "Řekni mi, je to sen? Probudím se někdy?" tázala se Akasma. Ibrahim byl s chůvou, jeho matku smrt manžela zasáhla. Nedokázala se na svého syna podívat, tolik se podobal svému otci. Sultánka čekala na odpověď, Hatun se bála, člověk nedokáže někomu lhát, ani najít ta správná slova, která by neranila ještě víc, neprohloubila víc tu propast, díky které se člověk izoluje od všeho, najednou vzpomínky bolí, píchají do srdce jako dýky. "Je to příkaz!" zařvala Sultánka, Aysun se lekla. "Sultánko," tahle smrt jí připomněla smrt rodičů, věděla, co Sultánka nyní prožívá. "Kéž bych mohla říct, že je to pouhý sen. Na bolest si však zvyknete, nechci vám lhát, že přejde, jenom bude mírnější. Protože muž vašeho srdce bude stále ve vašem srdci. Máte na něho vzpomínky a Ibrahim…ve vašem synovi on žije." Odpověděla Aysun, mluvila potichu. Měla na krajíčku. Akasma si vybavila tu chvíli, kdy se to dozvěděla. Chtěla svého manžela spatřit. Jenže Sultán rozhodl jinak, měl o ní strach, nepřál si, aby jeho sestra svého zesnulého manžela spatřila, bolest by stoupla do nebe, možná ještě výš, do vesmíru. "Nechci žít, nechci!!" zařvala, Aysun zaznamenala divný pocit, jakoby Sultánka tohle myslela vážně. Sultánka na ní pohlédla s výrazem pevně rozhodnutým, Aysun se toho zalekla. Vzala Sultánčiny ruce, upřeně se na ni dívala. "Jste Akasma Sultán. Členkou dynastie, modrá krev se nikdy nesmí popřít." Akasma najednou zapomněla na své slzy, na své utrpení, z počátku tuhle ženu nechápala. V očích Aysun bylo něco podobného, co ona nyní prožívá. Nyní Aysun byla její přítelkyně. "Jste jeden z klenotů, všichni vás chválí a všichni k vám vzhlížejí. Již jako malá jste poznávala, kdo jste. Nyní jste matkou, matkou syna, který vás potřebuje ze všech nejvíc. Vaši lásku, objetí, porozumění a kdo by mu ho dal, kdybyste mu vzala matku? On žije v něm… a navždy tu bude s vámi. Nikdy nebudete sama."
Valide byla v přijímací místnosti. Harémem se rozléhal hlas ženy čítající z Koránu, modlitbu za zesnulého. Ženy zahalené v černém smutnily, jiné opravdu uronily slzy. Valide se postavila a mířila ke své komnatě, zastavila se u zrcadla. Vybavila si večer, kdy se tuto smutnou zprávu dozvěděla, pohlédla na dceru a uviděla v ní tolik bolesti, zmatku, šok s ní cloumal, zlomilo jí to srdce, Valide nikdy nechtěla vidět utrpení svých dětí, při této vzpomínce uronila slzu, Valide se dívala na svůj odraz. V té chvíli do komnaty vstoupila Kaya Kadin. Vstupovala rozvážně. "Sultánko." Řekla s poklonou, vzhlédla k Sultánce, ta se pořád dívala do zrcadla, ale jakoby do dálky. Valide nereagovala. "Již je čas, Sultánko." pravila Kaya, Valide se ke služebné otočila. "Rustem byl spolehlivý a loajální vůči dynastii. Mému synovi, muži." Řekla Valide. "A ten pohled…" Valide sklopila zrak k zemi, pohlédla zpět do očí své služebné. "Nesnesu pohled na svou dceru. Na její utrpení." Valide zavřela oči. "Sultánko." "Ne, není třeba slov." Valide násilím polkla. "Pojď, půjdeme." Obě ženy odcházely.
Rakev Rustema Paši stála uprostřed dvora. Černá vlajka vlála po větru, nebe bylo zatažené. Zarmoucený Sultán stál před Imámem, stáli směrem k Mekce, modlili se, vojáci, vezíři, Beyové.. všichni vzpomínali na Rustem Pašu. Velkovezír Cihangir stál za Sultánem, předstíral smutek. Dělal jako nic. Byl však spokojený, že zabránil tomu, co mělo podle Sultána přijít. V Enderunu na něho vzpomínal Evžen, modlil za jeho duši ve způsobu křesťanském. Přicházel na dvůr a pohlédl na nebe, vybavil si rozhovor s ním. "Evžene" "Ano?" "Vypadá to, že Sultán tě bere jako osobnost." "To bych neřekl." "Někoho mi připomínáš… někoho koho jsem znal." "Doufám, že dopadl ve svém životě dobře." "Má ženu, svého syna. Bojuje za to, v co věří." "Tak to mu přeji. Přeji ti to, Rusteme." Paša mu položil důvěrně ruku na rameno. "Nikdy nedovol se zkazit světem, s mocí roste odpovědnost, čím blíž budeš k Sultánovi, tím blíž budeš k smrti. Nedej se těm vlkům, kteří čekají na tvou chybu. Jsi lev, ty buď ten lovec, Evžene" Tenhle mladík byl pevně rozhodnutý, tuhle radu vzal k srdci. Uronil slzu, Rustem mu svým způsobem připomínal jeho otce, přesto, že otec byl v něčem přece jenom odlišný, ale zjistil s hrůzou, že v podstatě v Rüstemovi ztratil opět někoho blízkého, aniž by on sám tušil, že mu jím byl.
V harému seděly ženy, bez rozdílu, vedly tiché dialogy, do síně harému zrovna vstupovala Akasma Sultán spolu s Aysun Hatun, která jí držela, bez ní by asi Sultánka upadla, byla pobledlá, nic nejedla, hlasy ztichly. Nebylo jí zrovna dobře. Akasma cítila soucitné pohledy žen. Nebylo jí to příjemné. Zamračila se na všechny kolem. Ženy sklopily zrak, Daye zuřila, ale držela se, nebyla to vhodná chvíle na nějaké scény či hádky, nakonec by ona byla ta špatná. Držela se, aby Aysun nedobila. Valide se na svou dcerku smutně dívala, ale také jí nebylo příjemné, že jí oporu dělá zrovna Aysun Hatun, která pro Akasmu by měla být nic.
Sultán procházel chodbou, vzpomínal. Aysun odcházela a Rustem přišel, poklonil se svému Vládci. Mehmed byl ještě pln nadšení z Aysun. Pak přistoupil blíž k Rustemovi. Mezitím co Sultán vzpomínal Velkovezír Cihangir vstoupil do místnosti kdesi v Burse. "Vládce." Oslovil ho Paša. Věděl jistě, co má udělat. "Znáš úkol, je nebezpečnější, než jsem si myslel. Poprav ho." "Jistě, Šehzade Osman bude mrtev." Pronesl Rustem. Mezitím Cihangir se poklonil k Šehzade Osmanovi, který se usmíval. "Skvělá práce, Cihagire." Pronesl k Velkovezírovi, který se tajemně usmíval. Velkovezír Cihangir myslel na všechno, nyní oba muži věděli, že Sultán se ho bojí a nyní musí ukázat, že oprávněně.
Mahpeyker poslala dopis. Seděla a četla ho, Esmahan byla nedočkavá co v něm je. "Nyní je všechno v pořádku. Osman je naživu." Řekla spokojeně a usmála se na Esmahan. "Co se teď bude dít?" optala se služebná. "Budeme se muset o něco postarat." Řekla Mahpeyker s tajemným výrazem.
Aysun měla schůzku s Mustafem Pašou. "Je jasné, že uvízl bez jediného škrábance." Pravila naštvaně Aysun. "A nyní je Rustem mrtvý." Dodala smutně. "Řekl jsem ti, aby ses do toho nepletla." "Já mu popravu nevnukla do hlavy, Pašo. Nyní jsme hada poškádlili, tohle bude mít dohru." Mustafa mlčel, pouze přikývl. "Je nyní v sázce osud našeho Vládce. Bude jistě chtít dostat Sultána mimo město, aby se dostal na trůn, a pak následně zničí Mehmeda a vše, co zatím vybudoval." "To jistě neudělá." Odpověděl Mustafa. "Jak to víš?" optal se podezíravě. "Znám tento typ lidí víc, než si myslíš." Aysun je opravdu znala, za dobu v harému poznávala charakter lidí více, než dobře. Tohle harém učí bravurně a navíc v něco jí naučil otec. "Taky sis myslel, že Sultán nepopraví Osmana a co se nestalo? Chtěl ho popravit. Myslím, že vypukla válka. Rozpoutá se peklo." Řekla Aysun. V Mustafově srdci se vkradl strach. "Nyní musíme počítat se vším." Dodala.

Aysun odcházela zpět do své komnaty, když v tom se srazila s tajemnou ženou, měla na sobě burku. Zastavila se přímo před Aysun, která se na ženu dívala nechápavě. Ty oči dobře znala. Chtěla jít, ale žena jí chytila a odhodila na zem. "Co chceš?!" zařvala Aysun na ženu, ta jen mlčela, ale její oči se smály. Aysun si všimla lahvičky, v ní byla žíravina, již alchymisté v té době o ní věděli. Aysun rychle vstala, běžela. Jenže žena jí zahnala do kouta. Kyselinu jí chtěla polít na obličej, ale Aysun jí chytila, což tím ženu překvapila. A chrstla jí to na ruku, žena zařvala bolestí, Aysun běžela, jenže žena jí přes bolest chytla a chtěla jí zbytek tekutiny, chrstnou na obličej, jak byl dán úkol avšak Aysun šikovně uhnula, její levá ruka se, ale popálila. Aysun se kousla do rtu, zadržela křik. Vyškubala se ženě a vrazila jí silnou facku. Aysun běžela jako o život, nechtěla se držet za popálenou ruku, cítila, že její ruka hoří.

Část 35.

19. září 2015 v 0:24 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Za Aysun do komnaty vstoupila Valide Sultána, Hatun byla unavená, ale věděla, že porodila dvojčata, zpráva o tom, že je matkou dalšího Šehzade jí potěšila, stejně jako příchod děvčete, vždy se ptala porodní báby, zda je miminko zdravé a následujících čtyřicet dní se děsila, bála se. Valide Sultána šla k Aysun, byla unavená. Gulšah Sultán šla rovněž dovnitř, aby se o něco Sultána nepokusila. Valide se provokativně na Gulšah otočila. "Neboj, nekoušu, matce mých vnoučat neublížím. Gulšah mlčela, služebná zavřela dveře a Gulšah se opřela o rám dveří, založila si ruce před sebe a dívala upřeně na Valide. "Sultánko." Chtěla vstát, ale Valide jí naznačila, aby zůstala ležet, posadila se k ní, Gulšah nevnímala. "Odpočívej, nejsi přece prvorodička." Valide si k Aysun sedla. "Kde jsou mé děti? Jsou zdravé?" "Ovšem že jsou zdravé, krásné." Odpověděla Valide s úsměvem. "O Mahmuda se postará Safia a o dvojčata také, neměj obavy." Dodala Valide. Aysun jí moc nevěřila, ale nedala na sobě nic najevo. "Prosím, mohu si něco přát?" řekla Aysun. "Ano?" Valide se zamračila. "Chci pojmenovat svou holčičku." Valide se překonávala, usmívala se. "Zjistíme, jaké jména vybral Sultán, pak se rozhodne. Teď nemysli na nic jiného, bude lepší, když budeš odpočívat, jak jsem řekla. Mysli především na klid. Opatřím ti pohodlí, postará se o tebe Arif spolu s Kayou, když Safia bude zaneprázdněná." Odpověděla Valide, přesto, jak byla vyvedena z míry, vstala a odcházela. Gulšah stála pořád u dveří, stále se opírala se o jejich rám, nechtěla, aby Sultána byla u Aysun sama. Valide k Sultánce šla, zastavila se, dívala se však před sebe, Valide zaklepala na dveře a služebné na chodbě Sultánce otevřely. Gulšah se narovnala, pohlédla na Aysun a spiklenecky na ní mrkla, Aysun se usmívala. Valide si toho všimla a mračila se jako sto čertů, nebylo jí to příjemné. "Gratuluji vám, babičko." řekla Gulšah sladce. "Děkuji, Gulšah." Valide vzhlédla k Sultánce. "Myslím, že bychom rodičku měly nechat spát." Oznámila Valide a ukázala Gulšah chodbu.
Daye ležela ve své posteli, musela odpočívat. Do komnaty vstoupila Mária, zrovna v té době se roznášel šerbet a děla se rozléhala v dálce, aby oznámili novinu v podobě narození potomka Sultána Mehmeda Chána. Daye se mračila, pochopila, že to jistě pro Aysun bude bod, ale tajně doufala, že se její rivalce narodila holčička, u Mahidevran také stříleli děla, jakoby to byl chlapec, vnuk zesnulého Sultána Ahmeda. Mária nebyla zrovna zprávy potěšena, myslela na to, jak to vezme její paní, již tak byla podrážděná. Daye se na ni dívala neurčitě. "Tak mluv, jistě máš pro mě zprávu. Přece bys nepřišla." "Myslím, že byste to měla vědět… Aysun Hatun porodila." "To vím i bez tebe, nechoď kolem horké kaše, Mário. Na tohle nejsem zvědavá, jen chci, abys mi pověděla, co se jí narodilo." Mária násilím polkla, Sultánka to zpozorovala, již nebylo třeba, aby jí služebná něco pověděla. Odpověď již znala, Sultánka se do této chvíle upřeně dívala do očí služebné, najednou Daye uhnula pohledem. "Narodil se jí chlapec." Konstatovala Daye, nemusela se dívat na služebnou, která mlčky přikývla. Daye vydechla. "Ale není to vše." Sultánka se na služebnou a tázavě podívala. "O čem to mluvíš? Co ještě nevím?" tázala se podrážděně. "Aysun se narodila také holčička." Daye nedokázala nechat pusu zavřenou, byla překvapena. "Takže dvojčata." Vydechla, jakmile se vzpamatovala, Sultánce malinko cukly kouty, Mária svou paní pozorovala s obavou. "Tak přece se jí narodilo děvče. Jen… škoda, že to nejsou dvě děvčata." Pronesla Daye bez emocí.
Valide seděla za stolem a psala dopis svému synovi, chtěla slib splnit, mezitím vstoupila do místnosti Kaya Kadin, Sultánka jí nevnímala, dopsala poslední slovo, zvedla hlavu a zadívala se na svou služebnou, čekala. "Sultánko." Pravila s poklonou Kaya. "Děti jsou v pořádku, všechno je tak jak má být, i amulet byl předán." "Výborně, Kayo." Do toho vstoupil posel, Valide se zpět podívala na dopis, dala ho do obálky a zapečetila, Kaya byla svědkem. Posel se poklonil, čekal na instrukce, vzhlédl k Sultánce. Valide vstala a šla k poslovi, který sklopil pohled zpět k zemi. "Nechť je to doručeno Sultánovi do jeho vlastních rukou a v co nejkratší čas. Jistě ho tahle dobrá zpráva posílí." Pronesla Valide s přísným pohledem, když dopis poslovi předávala. Posel dopis vzal a schoval ho. "Jistě, Sultánko." Odpověděl se sklopeným zrakem k zemi a odcházel. Jakmile zaklaply dveře, Valide se podívala na Kayu, vypadalo to, jakoby Sultánka o něčem usilovně přemýšlela, Valide najednou odcházela beze slova, Kaya se za ní otočila a spěchala za ní. Sultánka otevřela dveře, služebné se u dveří poklonily, služebná za ní pospíchala, ale za prvním rohem se Sultánka zastavila, obrátila se ke služebné a naznačila, aby ji tak nechala, služebná poslušně stála na místě a Sultánka pokračovala v chůzi.
Valide Sultána přicházela do komnaty Mustafa Paši, který papíroval. Sluhové jí otevřeli dveře, Sultánka vstoupila dovnitř. Zastavila se a zkoumavě si Pašu prohlížela. "Neruším?" Mustafa vzhlédl, vstal a poklonil se. "Sultánko, rád vás po dlouhé době vidím." Valide přistoupila blíž. "Necháme těch přetvářek, jistě víš, proč jsem zde." "Ano, slyšel jsem ty výborné zprávy a nezbývá mi, než dodat gratulaci. " Valide přikývla. "Děkuji, Pašo." Mustafa pořád stál za stolem, ale hned otevřel šuplík, vzal z něho obálku se Sultánskou pečetí, obešel stůl a šel přímo k Valide, podával jí obálku, Sultánka si ji vzala a přitom se dívala Mustafovi do očí. "Něco se děje?" zamračila se Sultánka, v jeho očích něco zachytila. "Proč by se něco mělo dít, Sultánko?" odpověděl Mustafa otázkou. Valide, zauvažovala, spojila si to se slovy Mahpeyker, pomalu vybavovala její slova. "Sultánko." Valide se vzpamatovala. "Nic, jen jsem měla divný pocit." Odpověděla Valide, otočila se a odcházela. Jakmile odešla, Mustafa si oddechl.
Obě ženy odpočívaly ve svých komnatách. Jejich děti dostali v jeden den své jména. První začala Valide u Daye. Syn Daye Sultán dostal jméno Orhan. Daye byla šťastná, nechyběla ani Mahidevran se Suleymanem. "Nechť ti Alláh dopřeje dlouhý život a sílu." Pravila na Orhana Valide s úsměvem, spokojeně se na Daye usmívala, ta její úsměv oplatila. "Amen." Svorně řekli všichni. Valide se usmívala a pohlédla na Gulšah, která svůj pohled upínala k malému Orhanovi, vzhlédla k Sultánce, jakmile ucítila její pohled. Valide se tvářila vítězně. Druhá v pořadí byla Aysun, která byla přítomná i se svými dětmi. Mahmuda měla na klíně, držela ho za ruce a ukazovala mu jeho sourozence. Daye se smutně zadívala, bylo znát, že je jí to líto. Obě si nyní byly, co se týká potomků rovné, ale postavení hrálo důležitou roli. Valide vzala něžně do náručí svého dalšího vnoučka. Pronesla mu víru k Alláhovi. Pošeptala mu jeho jméno. "Jmenuješ se Mustafa. Jmenuješ se Mustafa. Jmenuješ se Mustafa." Políbila svého vnoučka na čelo. Valide se podívala na Kayu, Sultánka položila svého vnuka Mustafu do kolébky. Vzala si do náručí svou vnučku a opět jí pronesla víru v Alláha. Najednou se zarazila a podívala se na Aysun. Vzpomněla si na její přání. "Chci pojmenovat svou holčičku." Pomalu k ní šla a předávala jí její dceru, Valide si nyní vzpomněla na dny, ve kterých se jí narodily Gervahan a Akasma, obě její dcery byly přítomné, obě měly radost z narození dětí svého bratra. Daye se však cítila zrazená. Gulšah byla překvapená, věděla o co Aysun Sultánku žádala, vždyť byla u toho. Aysun si vzala svou holčičku do náruče. Bylo to proti pravidlům, proti tradicím, ale Valide uznala, že přece jenom, holčičku by stejně pojmenovala právě ona, Defne Valide Sultána. Gulšah se usmívala, ale všimla si zamračeného pohledu Daye. Aysun se usmívala na kouzelnou holčičku, vždy si přála dceru, ale nikdy by netušila, že bude tak nádherná. "Tvé jméno je Neylan. Tvé jméno je Neylan. Tvé jméno je Neylan." "Neylan Sultán." Dodala Valide. Sultána si vzala zpět svou vnučku, Aysun se na svou dcerku dívala láskyplně. Když Sultánka položila Neylan do postýlky, začala přenášet Basmalu.

Po třiatřiceti dnech byly děti konečně u svých matek. S výchovou děti Aysun pomáhala Safia, která jí již vlastně předtím pomáhala. Aysun nechtěla odpočívat. Hatun procházela chodbou, když spatřila Máriu. Aysun se zastavila, Mária také. "Buď zdráva, Hatun." Pravila s úsměvem Mária. "Pro tebe Sultánko." "Ale? Někdo tady zpychl." "Je to zvláštní, tvá paní porodila dva syny, jednu dceru." "Nic o minulosti mé ctěné Sultánky nevíš." Zavrčela Mária a měla co dělat, aby tuhle Hatun nesprovodila ze světa. Aysun vyprskla smíchy. "Ale ty si někoho v harému vážíš?" "To by ses divila." " Inu jistě máš daleko lepší věc na práci, než mluvit se mnou." Mária se k Aysun přiblížila, ta se nezastrašila. " Nepleť se mezi Daye Sultán a Sultánem." Vyhrožovala. "Již je pozdě, jsem jeho oblíbenkyně a matkou jeho dětí, tohle nesmažeš, Mário. Měla si svou práci dokončit." Odpověděla jí Aysun. Mária pochopila, že Aysun něco jistě ví. "Nejsi tak hloupá, jak jsem si myslela." "A ještě něco ti dodám, bohužel, spěchám k dětem, které mě potřebují. Otrokem je člověk, který se tak cítí. Já to však nejsem, Mário. Zapamatuj si to." Řekla Aysun rázně, pevným hlasem. Obešla Máriu, která stála jako přibitá a však s kamennou tváří.
V harému bylo ticho, tak hrobové ticho, Daye Sultán se procházela kolem brány harému, všechny konkubíny hleděly vzhůru. Poklonily se, Daye nechápala, popošla kousek dál, k bráně. Zůstala stát, byla v šoku, držela se za srdce. Pomalu, ale jistě přicházela žena, měla korunku Valide Sultány, opřela se o zábradlí, byla majestátní, vznešená, dívala se na Daye Sultánu. Jak se žena držela o zábradlí, z ženiných rukou vytekla krev. Daye se na ní vystrašeně dívala. Sultánka vykřikla. "Néééé." Prudce se posadila, pak vstala, obešla postel, hlava se jí zatočila, rozdýchávala to, spadla za zadek, rukou se opírala o postel. Z vedlejší komnaty přicházela vystrašená Mária a z vedlejšího pokoje byl slyšet pláč dětí, které Sultánka vzbudila. "Sultáno, děje se něco?" Mária šla paní pomoct vstát. Když se postavila, Sultánka pohlédla ke své služebné. "Zlý sen, jenom zlý sen." Mária svou paní znala velmi dobře, tohle nebyl jenom sen.
Jenže nebyla jediná, komu se zdálo to, co by si nepřál. Aysun se procházela po chodbě, šla do komnaty Sultána Mehmeda, stráže jí otevřeli, jenže spatřila něco strašného. Těla dětí Daye Sultán, svých a uprostřed nich Mehmeda. Vzhlédla k jednomu muži, jeho silueta se vynořila z terasy. Někdo však přes ni přehodil provaz a začal jí škrtit, v tom se probrala v šoku, držela se za krkem, nedokázala vydat hlásku, dusila se, tak živý, děsivý sen měla. Jistě ten muž byl Osman. Aysun vstala, šla k vedlejší komnatě, chtěla se podívat na své děti, pohlédla na ně a s uspokojením zjistila, že žijí, pohlédla také na Safiu, která u nich spala.
Aysun přicházela za Mustafem Pašou, vstoupila do komnaty, poklonila se mu. Mustafa se postavil a šel k Hatun. "Aysun, gratuluji vám, jste o stupínek blíž k vrcholu." Řekl s úsměvem Paša. Aysun se usmála, ale pak zvážněla. "Zprávy, které mi přicházejí od Sultána, jsou jenom o citech, ale ne o pravé situaci v bitvě." Pronesla. "Jsi žena, do toho nemáš co mluvit, je mi líto, ale je to tak." Odpověděl ji Mustafa, po jeho úsměvu nyní nebylo, ani památky. "Nech si od cesty tyhle řeči, že jsem žena, jde o život mého muže, mých dětí, dětí Daye a nakonec o osudu říše." Odpověděla rozhořčená Aysun. "Hatun, kdy ti dojde, že do toho nesmíš zasahovat. Již tak je to špatné, že to víš." Odpověděl klidně Paša. "Rozhodne se o jeho popravě, on je zkáza, jeho zkáza." Řekla Aysun, mračila se, Mustafa věděl o kom Aysun mluví. "Vládce proti svému bratrovi nepůjde." "Jednou však musí, pro dobro všech."
Evžen byl společníkem Sultána, na to, že byl obyčejný voják. Bojovali spolu bok po boku. Sultán s ním diskutoval, Velkovezírovi Cihangirovi to bylo velmi nepříjemné. Byl nervózní, co je s Šehzade Osmanem. Sultán byl ke všemu v přítomnosti Rustema Paši. Misha aľ Paša byl mimo kolo. Vládce obdržel dopis od Valide, tenhle dopis dodal Sultánovi a jeho vojsku sílu, pomodlili se za narozené děti. Sultán psal dopis Aysun, ale také Mustafovi Pašovi. Odpovědi vždy dorazili. Sultán se rozhodl vrátit do sídla říše.
Mahpeyker čekala na odpověď Valide, ta za ní přišla sama. "Valide." Poklonila se Mahpeyker, vzhlédla k Sultánce. "Je opovážlivé, cos mi řekla, za to bych tě měla nechat popravit." Spustila místo pozdravu Valide. "Když mě popravíte, budou všichni vědět proč, Sultánko." Odpověděla klidná Mahpeyker. "Vyhrožuješ mi?" "Myslím, že nejsem jediná, kdo o chodbě ví, Sultáno." Odpověděla Mahpeyker. Valide se k ní přiblížila. "Nebudu v takové situaci. Mezi mými syny nesmí být boj, ale ty ho jenom podporuješ." Odpověděla jedovatě. "Proč jste mě vybrala k Osmanovi? Odpověď je jasná, protože jsem jako vy. Vidíte ve mně sebe, přiznejte si to Valide. Musíte se rozhodnout, boj začal již dávno předtím, nyní je čas rozhodnout se, Mehmed není již loutka, ale Osman byl vždy vašemu srdci nejblíže. Proč byste ho jinak zachránila před svým mužem?" "Vím, na co narážíš, tohle trpět nebudu! Stejně bych se zachovala, kdyby byl Mehmed v takové situaci jako Osman."

Vojáci se vraceli do Enderunu, Sultána obyvatelé přivítali se slávou. Stejně tak harém. "Valide." "Mehmede, konečně, jsem ráda, že jsi zdravý. Nyní ti mohu představit tvé syny a dceru." Řekla Valide. Sultán se podívala jak na Daye, tak i na Aysun. Nejprve byl s Daye, pak se sestrami a Valide obědvali. Večer ohňostroj opět zářil v nebi, Sultán vše pozoroval ze své terasy. Aysun za ním přicházela a přistoupila vedle něho, vzhlédl a ona se poklonila s úsměvem. Otočil se k ní a objali se. "Chyběla si mi, ani tvé písmo mě nedokázalo vykouzlit úsměv na tváři, není to nic oproti tvému pohledu." Odtáhli se, jenom se drželi za lokty, Aysun se na svého Vládce dívala, jako na svatý obraz, pohladila ho po tváři, po jeho vousech. "Ty si mi také chyběl, každým krokem, kdy ses vzdaloval, byla pro mě rána a cit osamění rostl. Nebýt našich dětí, nevím, co bych si počala." Odpověděla Aysun láskyplně. Sultán se usmíval a políbil svou Hatun na čelo, pak přešel k ústům. Tenhle polibek značil všechno, co k téhle ženě cítil.
Rustem byl ve své komnatě spolu se svou ženou, která uspávala malého Ibrahima. Když usnul, Akasma pohlédla na svého manžela. Byl ustaraný, opatrně uložila synka a přicházela k Rustemovi, posadila se mu na klín, Rustem jí objal. "Od té doby co ses vrátil jsi jako vyměněný." Řekla Akasma ustaraně. "Uvažuji a přemýšlím, ještě tu nějakou dobu pobudeme, Sultánko." Odpověděl Rustem a s obavami se podívala na svou manželku. Ta ho pohladila po vlasech. "Jsi mi drahý, ale bratr taky, jestli je to pro jeho ochranu, pak tu musíme zůstat." Odpověděla Akasma.
Ráno Aysun odcházela z komnaty Sultána, byla spokojená, zrovna vešla do pokoje, v tu chvíli přicházel za Vládcem Rustem Paša.
Valide uspořádala zábavu, sledovala vystoupení otrokyň, Daye seděla vedle ní, v náručí měla Orhana. Akasma s Gervahan také seděly vedle své matky a hovořily spolu. Aysun se opírala o zábradlí, dívala se po harému. Daye pohlédla nahoru. Znovu spatřila ten obraz ze snu. Znovu spatřila Aysun. Rychle obrátila zrak k otrokyním, stahovalo se jí hrdlo a násilím polkla.

Večer se Valide rozhodla strávit se svými dcerami. U Gervahan byla znát nechuť. Akasma byla nadšená. "Tak Akasmo, co Ibrahim?" "Děkuji, Valide roste jako z vody." "Je dobře, že si tu s námi." Zapojila se do diskuze Gervahan. "To jistě ano, vzpomínky jsou naší součástí a harém mi je připomíná." Odpověděla Akasma. "Valide, mohla bych se na něco zeptat?" tázala se opatrně Akasma. "Ale ovšem že." Odpověděla Valide s úsměvem. "Mohla by s námi jet i Kaya Kadin?" Gervahan tahle otázka zaskočila, to samé i Valide, proto Sultánčin úsměv trochu povadl. Gervahan byla z toho, naopak, nadšená. "Kaya je mou služebnou, jestli chceš na nějakou dobu, aby ti pomáhala, v tom případě nic nenamítám, jenom mi ji prosím tě vrať." Řekla Valide. "Bez ní jsem ztracená." Dodala Valide Sultána a v tomhle měla pravdu.
Chodbou procházel zesmutnělý Sultán Mehmed Chán. I dokonce Arifovi Aghovi naznačil, aby nevolal, že přichází. Arif se zarazil, přemýšlel, Sultán byl viditelně zničen, smutný. Něco vážného se muselo stát. "Alláh, pomoz nám." Řekl tiše eunuch a spráskl rukama. Sultán na něho již nepohlédl, byl pohledem a myšlenkami někde jinde. Šel po schodech nahoru, mířil do přijímací místnosti Valide. Služebné Sultánovi otevřely, Vládce se však zastavil, byl jako z kamene, jako přibitý k podlaze. Valide i sestry se usmívaly, vstaly a poklonily se, kromě Valide. Sultán měl oči od pláče, bylo mu znovu do breku. Vstoupil váhavě. Validin úsměv ztuhl. "Děje se něco? Mehmede…" matka šla ke svému synovi s tázavým pohledem a s každým jejím krokem rostl podivný pocit. Gervahan a Akasma se dívaly s šokem na bratra, takového nikdy nespatřily.
Po chvíli se po harému rozléhal křik… křik zoufalství, smutku…

V. Odhalení

8. září 2015 v 23:33 | Alžběta T. |  Reinkar -Life
Upozornění: Tenhle díl možná bude šokovat, oprava bude jistě šokovat, děsit, jenom poukazuji na jeden problém. Nicméně, myslím, že se Vám to i přes nechutnost, z mé strany, vůči hrdince příběhu, bude líbit.

Zdroj videa: youtube.com


Šla jsem pomalu k zrcadlu. Podívala se na tvář dívky stojící přede mnou. Byla jsem to já, vlasy mi trochu povyrostly, avšak byly mastné, neměla jsem kruhy pod očima, jaké mám běžně. Taky jsem zhubla, dávali mi tekutou stravu, jak jsem dokázal přežít bez řízku, nebo nudlí?! Musím říct, že jsem shodila asi dobrých deset kilo, tak tohle jsem neřešila. Zase přiberu a moje váha půjde na oblíbenou sedmdesátku, tak jsem nad tím mávla jednoduše rukou. Proč to řešit, tolikrát jsem měla radost z mé postavy a pak přišlo zklamání, protože jsem jedla jako blbá. Nyní jsem to, ani nějak neřešila, prostě jsem zhubla. No a co? Kolik lidí v nemocnici zhublo a zhubne? Jistě dost. Šáhla jsem si na tvář. Zkoumala jsem se, tolikrát jsem ve svých vidinách viděla v odraze zrcadla jinou, neznámou, nyní jsem se nepoznávala, až teď jsem si uvědomila, co se v podstatě se mnou dělo. V hlavě jsem měla doslova bordel, jenže u tohoto typu nepořádku nestačí vzít smeták a lopatku, Savo, nebo Jar, nebo jiný prostředek, hadr a střelit bomby, nemyslete na pařbu, jasný? Tohle jsem musela zvládnout, má duše to musela zvládnout, bez něčí pomoci. Zatřepala jsem hlavou. Ne, jsem stejná, dokonce bych řekla, že ještě větší pitomec, než dřív. Svěsila jsem ruce a zavřela oči pomalu a klidně se nadechla a vydechla. Bože, ty mě jistě v tuto chvíli vidíš. Jsi vážně komediant, jestli tohle je hra na kočku a na myš, v níž já jsem ta myš, tak brzdi, pomyslela jsem si. Brzdi, kámo… občas jsem vedla tenhle monolog k pánu nebes, dokonce i k pánu pekel. Většinou jsem měla pocit, že ten dole mě víc vnímá, než ten nahoře, ale kolik má Bůh dětiček? Sedm miliard? Ani se mu vlastně nedivím. Sedm miliard přání, bolestí, nenávistí k nebi stoupá, že i jeho sekretářka jistě dala výpověď.
Na druhé straně křesťanství má svou sílu, respektive kostely. Před nehodou, když jsem přicházela ke kostelu, který byl nedaleko domova. Cítila jsem, jakoby něčí ruka pohladila mé srdce, které mělo v sobě hořkost a smutek, osamocení a najednou jsem se chtěla hájit. Prosit o odpuštění, modlit se. Litovala jsem i tak za hříchy, které jsem napáchala. Byla to má chyba, v podstatě jsem se sama sebe zničila. Tohle je jednoduché, těžší je to připustit si to, ale je pozdě na všechno. Provaz se utrhl, ale jestli se spojí, uzel tam zůstane a bude připomínkou, která bolí. Síla kostelů na mě působí zkrátka takhle intenzivně. Vždy mě to sice uklidňovalo, ale zároveň i děsilo. Jsem pokřtěná, ale nikdy jsem nečetla Bibli, zkusila jsem to, ale je to na mě těžké čtení. Vzdala jsem to, ostatně jako jiné věci, které byli daleko důležitější. Porušila jsem tak možná dvě, tři Boží přikázání. Často se ptám, jestli je to polehčující okolnost, že si to uvědomuji. Jenže Bohovi nic slíbit nemohu. Bojím se, protože, co když udělám další hřích a ještě daleko horší, než ty, které jsem udělala předtím? Když to tak všechno v hlavě rekapituluji, bude to opravdu pestrý soud, počet hříchů, hříšných myšlenek.
Probrala jsem se, jaká to šťastná zpráva. Babička mě objala, tak silně, jako nikdy v životě, snad nikdy jsem jí neviděla tak šťastnou, jak mě poprvé po dlouhé době viděla. Jako bych byla snad sto let pryč, teď přeháním, již bych byla prach a navíc by se toho babička nedožila, tohle je přece jenom reálnější představa. Z nemocnice mě propustili asi po týdnu. Lékaři měli taky dokonce radost. Navíc s jedním z nich se mamka seznámila, což probudilo mou divokou fantazii. Tohle jsem nikdy mamce neřekla. Navíc mé připomínky by ji spíše dráždily, než pobavily. Vždyť v té době byla tak citlivá a to, že našla v někom oporu, což doktoři by měli dát, tu oporu, rady, i když v těch chvílích člověk tohle nevnímá a bere to jako slova, slova, která nepomáhají. Doufat v to, co musí přijít, v hlavě se rojí tisíc představ, jak by ten zázrak, na který čekáme, měl vypadat. Koneckonců, přátelství s doktorem bylo v pořádku. Je to přece normální. Po dlouhé době, jsem vstoupila do známého bytu, poprvé po dlouhé době uviděla sourozence. Po dlouhé době jsem navštívila svou práci, nastoupila jsem prakticky okamžitě, což manažera vyvedlo z míry, ale byla znát na něm radost. Všichni byli nadšeni mým návratem, avšak kromě jediné osoby… mě samotné. Bylo to sice úžasné být s rodinou, která netrpí žalem, nebo být v práci. Měla jsem pocit, že rodina se na mě upnula, bylo to však znamení. Znamení pocitu, že se vytvořilo pouto a mamku přepadl takový strach, že mě nepustí ani se psem. Sakra! Žádného nemáme.
Život byl stále stejný, nebo spíše depresivní. Všechno se točilo kolem stejných věcí. Taky mě štvalo, jak všichni kolem mě chodili po špičkách. Jako kdybych se právě narodila a rodina byla z nového přírůstku nadšená, drásalo mi to nervy. Ve skutečnosti jsem nebyla miminko, ani malá holčička s tím psím kukučem, která prosila prababičku, ať mi dá piškot či lízátko, když jsem vstoupila do jejího pokoje. Jak ten čas letí, pamatuji si jí matně, nepamatuji si její hlas. Stejně jako si nepamatuji, co mi říkala. Jenom matný obraz ženy, která seděla na křesle, ráda pletla a fotky. To je jediné, co mi po ní zůstalo. Obzvlášť je u naší rodiny populární fotka, kdy strýc mě pustil ven, kde bylo asi mínus čtyři stupně, byl večer, babička natahovala ke mně ruku a já se dívala do té tmy, a pak cvak, blesk, strejda nás vyfotil.
A teď jsem byla příliš stará na to, aby mě rozmazlovali, aby něco změnili a navíc začala jsem vstřebávat vše, co jsem viděla. Zmatek, tlukot srdce, život sám. Jak tyhle myšlenky k smrti nenávidím. Tohle by mi mohli všichni zakázat i za cenu mého života. Ehm… tak dobře, dát mi zaracha, i když jsem dospělá, ale uchovávám si myšlenky patnáctileté dívky, protože život, se mi začíná nějak otáčet stejným směrem. Chci zpět bezstarostnost, ale to již nevrátím, nejde to, popravdě řečeno, ani si to nedokážu již představit, vlak se rozjel a nejde jen tak zastavit, v době, kdy já potřebuji. Tento vlak určitě ne.
Jo, zjistila jsem jednu věc. Život je koloběh, nic není nového. Po nehodě, mi novinky a zprávy připadaly, díky tomu, jako vtipné scénky, nedokázaly mě již vytočit, tak, jako dřív. Prostě jsem se smála, jednoduše mě to bavilo. Věty typu. "Za komunistů by se to nestalo., Byli lepší časy. Bude hůř, dobře už totiž dávno bylo. " Ani náhodou, bylo to stejný, akorát s tím, že ženský si mohou fénovat vlasy, taťkové dívat na fotbal, mládež a i dospělí mohou z takzvaných chytrých mobilů poslouchat písničky. To jsou jenom malé rozdíly. Ty velké nepřicházejí.
Všichni mě jednoduše pozorovali, snad si mysleli, že jsem zralá na sezení k psychiatrovi. Ano, jiný pohled na věci, jiné názory. Měla jsem pocit, že začínám žít svůj pestrý život, že tato etapa odstartuje mou jízdu.
Po dlouhé době jsme se sešli s Edmundem, prvně si myslel, že vidí ducha, když jsme se potkali náhodou na náměstí, i když na náhody jsem nevěřila. Díky dokonalému popisu mé mamky, jsem věděla, že Edmund se zajímal o můj zdravotní stav a často mě v nemocnici navštěvoval. Usmíval se na mě s obavou a tajemně, jenom on a další hrstka lidí tohle dokázali. "Eli, jsi to ty?" ptal se a byl ohromen. "Ahoj." Pak jsem se zamračila. "Nechal si mě tam." Řekla jsem mu a dělala uraženou, ale pak jsem vyprskla smíchy. Edmund se na mě podíval, zda jsem si nedala marihuanu. Naštěstí ne, zkusila jsem to jednou. Nezapomenu na mé srdce, které bušilo o život, myslela jsem si, že v té době pukne, od té doby, ruce pryč od ní, ať si jí za mě dá někdo jiný. Sedli jsme si v restauraci, on popíjel pivo, já zase Kofolu, moc nepiji, kdybych si dala sklenku, jistě by mě porazila. Stačila kapička a již jsem byla, jak to říct v počátcích zkázy, opilosti. Mnoho lidí to překvapovalo, ale jo, příležitostně jsem se napila, zkoušela, kdo říká, že nic z toho nezkusil, tak buď si to nepřipouští, anebo pěkně lže, sobě a okolí, anebo je další možnost, že ten člověk musí být dokonalý. Blábol, nikdo není dokonalý. Pamatuji si tak tři zážitky s pitím. První byl, kdy jsem pila, pila a neopila se. Druhý, kdy jsem se opila a padala, padala, zvracela. To je tak, když si dáte po rumu banán… nebo další, kdy jsem se totálně opila a objímala mísu, vlastně tato příhoda mě pomalu, ale jistě přiměla k tomu, abych nepila tak hodně, odrazila mě, to je tak když před "chlastačkou" se nenajíte a horší, když mícháte alkohol. Byly možná ještě pět případů, ale pak se to utnulo, již jsem nepila. Jenom jednou za čas a to bylo jedině jedno ochucené pivo. Ale zpět k restauraci s Edmundem, mým přítelem, teda začala jsem ho tak považovat, ani jsem se nezlobila, byl to jeho pud sebezáchovy, nikoliv sobeckost, taky bych to tak udělala. V té době jsem netušila, že se u mě nezměnilo jenom chování. "Prý si za mnou chodil. Netušila jsem, že jsem zanechala na tobě takový dojem." Dobírala jsem si ho a usmívala jsem se. "Sakra, mamka ti to řekla." Zamračil se a pak vyprskl smíchy. "To víš, ženy umějí být upovídané." Odpověděla jsem mu… latinsky. Vykulila jsem po odpovědi své čokoládové oči. Edmund se udivil, zapískal nadšeně. "Netušil jsem, že umíš latinsky, myslel jsem si, že jazyky neovládáš, nebo že by ses to naučila?" odpověděl Edmund. "Musím se ti přiznat… Já neuměla nikdy a nemohu umět latinsky, nikdy jsem se jí neučila a navíc jak můžeš vědět, že je to latina?" odpověděla jsem s vážným výrazem. Edmund na mě zíral nechápavě, pak překvapeně, tahle odpověď ho zarazila, po chvíli se tiše zeptal. "No, studoval jsem latinu, víš proč?" přikývla jsem, věděla jsem to moc dobře. "Nestalo se ti něco, o čem nevím?" ptal se podezíravě. "Neboj, s nimi to nemá nic společného." "Víš to jistě?" "Vím to stoprocentně." Edmund uvažoval. "Myslím, že znám, nebo jsem znal někoho, kdo se v tom vyzná." "Myslíš, že mi někdo jen tak pomůže a navíc, nepotřebuji pomoc?" "Myslím, že ano." Edmunda něco napadlo. "Napiš mi tady něco." Vzal si lístek, ve kterém psala servírka počet piv a Kofol a z tašky vyloudil i tužku. "Tak piš." "Proč?" "Zkus to a nepyskuj." Odpověděl, byl celkem klidný. Vzala jsem tužku. "A co mám podle tebe napsat?" ptala jsem, byla jsem pesimistická, vůbec jsem nechápala, k čemu by tohle vedlo. Měla jsem sto chutí volat Bohnice, ale byl tu jeden problém. Hergot, nemám na ně číslo, musím ho vygooglit. "Třeba: Jmenuji se Elisa a jsem správná mrcha." Při této větě jsem se zasmála, pobavila mě, za normálních okolností bych vykulila oči, urazila se, na chviličku a mlčela, abych to vstřebala, taky jsem zkusila se přetvařovat, nechtěla jsem tím nikomu kazit náladu, nyní jsem, ale vyzařovala nad touhle větou radost. "Tak dobře, ale moc fantazii teda nemáš." Začala jsem psát, mé písmo Edmund sledoval. Jakmile jsem se poprvé podívala na své písmo, nevěřila jsem svým očím, Edmund se opřel o stůl, mlčel, tohle nebylo jenom tak. "Co to… hergot." Koktala jsem a pohlédla vyděšeně na Edmunda. "Zavolám známému." Konstatoval, neptal se. Mé písmo bylo, tak elegantní, starodávné, jako ze starých svitků z 15. - 16. Století. Tohle nebyl můj škrabopis. Nyní jsem věděla, že se děje něco mimořádného. "Máš dnes večer čas?" zeptal se mě. "Ne, jdu na ranní, musím se prospat." Odpověděla jsem automaticky, pořád jsem hypnotizovala písmo. Držela jsem tužku, pak jsem napsala slovo rodina. A hle! Můj škrabopis se ozval, začala jsem uvažovat, Edmund mě pozoroval. Měla jsem podezření, že to jistě má co dočinění s těmi vidinami, které jsem měla. Ale, ale zase tak blbá nejsi, Eli, pomyslela jsem si. "Co ti je?" optal se Edmund se zájmem. "Přemýšlím, srovnávám si myšlenky." Řekla jsem mu, ani jsem se na něho nepodívala. "Tak, kdy máš čas?" "No, dva dny po sobě mám ranní… tak v sobotu… šlo by to?" "Jo sobota mi vyhovuje, ale ještě se ti ozvu, číslo na tebe mám, tak je to ok." Odpověděl a já přikývla.
Dva dny jsem pracovala, nic extra, jen nadávky lidí, stěžující se na úplné kraviny, tohle mě již nedokázalo dostat na kolena. U jednoho muže jsem se rozesmála a on okamžitě: "Zavolejte mi vedoucího!!!" zařval přes celý obchod. "Jistě velmi ráda." Podívala jsem se a on již přicházel, zřejmě mě sledoval. "Dobrý den, copak se děje?" řekl k rozčílenému pánovi. "Dobrý den, tady." ukázal znechuceně na mě prstem. "slečna si dovoluje příliš! Měl byste ji říct, že já jsem zákazník a ne hadra!" "A vy byste si měl uvědomit, že jsem pouhý zaměstnanec, který za nic nemůže. Je mi líto, ale takhle se nenechám urážet." Vmetla jsem se do toho, ale…arabsky. Vůbec mi ti dva nerozuměli, paní přišla a taky zírala na mě jako zjara. Věděla jsem, o co jde. Sakra! I v práci se tohle musí dít. Manažer se obrátil k zákazníkovi, který mě hypnotizoval pohledem. "Slečna vám dá poukázky, pane. Omlouváme se." Obrátil se ke mně. "Eli." "Omlouvám se, pane. Již se to nestane." Řekla jsem, podle očekávání a šla jsem, abych pánovi podala poukázky, což jsem udělala, vyřešila jsem i záležitosti s paní. Manažer stál jako přibitý, obrátila jsem se k němu. "Ano, přijdu za vámi po pracovní době." Řekla jsem, on pouze přikývl.
Skončilo to jenom napomenutím, ale jistě manažerovi nešla do hlavy má arabština, na to se však neptal, důležitá byla pro něj má drzost, která rostla a rostla, i když ta by narostla stejně tak. Po práci jsem se věnovala domácím povinnostem a pak jsem šla na domluvenou schůzku s Edmundem a jeho znalcem. Ještě včera mi poslal smsku, kde mě informoval o tom, že to platí, kdy a v kolik se sejdeme, nebyla jsem ani za mák nervózní. Čekala jsem chviličku u autobusového stanoviště, než se přiřídil a já nastoupila. Byli jsme na místě v rekordním čase. Dům byl u vesnice, nějak jsem si ho ani neprohlížela. Znalec, jménem Alex na nás čekal u domu, podal mi ruku. "Ahoj, já jsem nějaký Alex a ty budeš jistě Elisa." Řekl a mrkl na mě. "Ahoj, ráda tě poznávám a jsem to já." Odpověděla jsem. Všichni tři jsme šli dovnitř, vyzuli jsme se, vysvlékli kabáty a pak jsme šli do…sklepa? Alex šel jako první, pochopitelně, i když Edmund by mi jistě dělal průvodcem onoho domu, nebyl však čas. Alex rožnul, sklep to nebyl, oprava. Uprostřed místnosti byla tmavomodrá kožená sedačka, u ní konferenční stolek. Pak u zdi psací stůl s rohem, zapnutý počítač, na stole pohozené papíry, nad stolem byli tři poličky, kde měl uloženy šanony, u rohu byla lednice. Rozhlížela jsem se kolem. Pozorovala jsem okolí, byli zde dvě skříně, nevěděla jsem, co tam bylo skryté, ženská zvědavost se probudila, ale raději jsem se ovládla, vždyť jsem tu poprvé. Všemu však dominovala knihovna, obsahovala romány od Steelové, Viewegha, Remarqua, Londona, Capoteho, Erbena, Havlíčkové, později mi Alex osvětlil, že tyto autory má v oblibě jeho manželka, která byla momentálně na noční. A také tu byli encyklopedie, knihy, které používají lékaři, také se zřejmě Alex zabýval vlkodlaky, upíry a důležitou součástí, reinkarnací. Také měl svitky, které byly nepojmenované. Jeden jsem zrovna chtěla vzít, když do toho vstoupil Alex. "Když dovolíš? Tenhle potřebuji." Řekl mi s úsměvem, vzal mi ho z ruky, šel ke svému stolu, posadil se, já ho pozorovala a pouze jsem pokrčila rameny. Alex pohlédl na nás ustaraně. "Nechcete něco k pití?" "Ne." Řekli jsme dvojhlasně. "Ok." Začal listovat, já ho sledovala a pomalu jsem se k němu přibližovala. "Tak, Edmund mi řekl, že mluvíš jazyky, které ses nenaučila nikdy v životě." "Ani náhodou, zrovna dneska jsem na zákazníka mluvila arabsky." Alex se udivil, Edmund taky. "Víte, že teď vypadáte vcelku komicky?" řekla jsem s úsměvem. "Taky píšeš starodávným písmem." "Ano, tohle jsou jistě informace, které víš od Edmunda, ale vysvětli mi, proč se dějí?" řekla jsem, teď již vážně. Alex se usmíval. Něco určitě zjistil. "Byla jsi tři měsíce v kómatu… cos viděla?" odpověděl. "Jiné tváře v zrcadlech. Zabili mě, znásilnili, zotročili, byla jsem i ta, které tohle prováděla. Byla jsem muž i žena. Bojovník, duch, otrokyně, šlechtična." Vyjmenovávala jsem, vyprávěla. Alex mlčel, seděl, nepohnul, ani jediným svalem. Hodnotil si mé odpovědi v hlavě, až po chvíli sám odpověděl. Jako v tenise. "Takže jsi odžila životy jiných?" otázal se. "Ne, byla jsem to já. Vím to, že jsem to byla já. Jak jsem viděla tvou knihovnu, myslím, že jistě víš, na co narážím." "Ano, reinkarnace, jsou o tom případy, kdy děti věděli, pamatovali si, co dělali v minulých životech, až z toho mrazilo." Odpověděl Alex. "Myslím, že si je odžila a něco si od nich získala. Určité schopnosti, jako povahové rysy, písmo, jazyky." Vysvětloval mi to, jako učitel svému studentovi. "Takový případ se totiž stal." Edmund zíral z jednoho na druhého, Alex mluvil ke mně, jako by tam Edmund nebyl, já také vnímala pouze Alexe. "Takže jistě nebudeš jedním z nich, ale je pozoruhodné, že tě neobjevili. Nemáš jiné příznaky?" "Ne, rozhodně ne." Alex vstal, položil přede mě betonovou cihlu, byla to pro něho námaha, usmála jsem se, nešlo se nesmát, vypadal komicky, i když je známo, že muži mají čtyřikrát větší sílu, než ženy, ne-li víc. "Tak do toho kopni, nebo uhoď." Nechápavě jsem se na něho podívala. "Má to něco společného s mými životy, ne s nimi." Řekla jsem nasupeně. "Jsi netrpělivá, ale musíme si být jistí. Navíc, ten případ, který se stal, ta dívka byla silnější, rychlejší. Jako upír." Odpověděl Alex. Nadechla jsem, buď si ošklivě zlomím ruku, nebo si ji narazím. Vlastně zlomení ruky na véčko bude dost otřesný. Pěstmi jsem do cihly uhodila. Žádná bolest, jenom rána. Měla jsem dojem, jako bych slyšela svou kost. Cihlu jsem rozdrtila. Zírala jsem na to. "Tak to mnohé vysvětluje." Odpověděl Alex s již viditelnou jistotou, že jsem ten případ před sto lety. "Fajn, ale musíme mít ještě jistotu." "Již ji máš." Odpověděla jsem, nyní rozzuřená, připadala jsem si jako pokusný králík, což jsem opravdu byla. Alex šel k lednici a vzal si sklenici. "Tohle je krev." "Vidím. Kdes k tomu, hergot přišel?" nyní jsem věděla stoprocentně, že Alex je blázen. "Mám své zdroje. Vypij ji." Spíše mi to přikázal. "Jenom se napiji." Odpověděla jsem. Napila jsem se, Alex zvedl hlavu. "Tak co?" "Železitá břečka." Odpověděla jsem a nahodila jsem úšklebek, položila jsem sklenici na stůl. "Hm, tahle je nakažená HIV."

Růže krvavá

3. září 2015 v 22:40 | Alžběta T. |  Texty

Dej mi znamení, bože.
Dej mi klid, který si přeji v tuto chvíli,
uléhám na své lože.
Je to snad umírání?
Dej mi kousek vody.
Zahřej mě.
Nyní sklízím své zbytky osobnosti,
život mi utíká skrz prsty.
Odnes to břímě, prosím.

Růže krvavá
Přejela jsem bříškem po jejím trnu,
tak tvrdě a nekompromisně.
Au, bolí to,
nyní to poznávám.
Krev teplá mi teče z rány.
Uklidňuje mě můj pocit viny.
Stojím na světle,
vidím známé tváře.
Koná se soud.
Necítím zášť,
ani vztek.
Nevidím slunce své.

Dej mi znamení och Bože.
Dej klid, který si přeji v tuto chvíli,
trestej mě za krutost,
za mé hříchy
Ať nyní se změním v prach,
který nikdo nikdy nespatří.
Nechť se změním ve zrůdu,
která přináší zkázu.

Růže krvavá.
Tolik síly mi najednou dává,
píchla jsem se o trn její.
Avšak nic mě nebolí,
život je tak pomíjivý.
Tak bolestivy.
A já jsem uvězněná v propasti,

mezi hladovými vlky.

Úvod

3. září 2015 v 22:32 | Alžběta T. |  Texty
A tak Alžbětka opět něco vymyslela. Blog má název příběhy, ale titulek je Příběhy & Texty. Když mi bylo sladkých čtrnáct let, spíše o něco dříve, začala jsem psát své "nesmysly, texty?" lze to tak vůbec říct? Většinou, když píši texty, nebo takové své úrykvy, rýmovačky, blbosti... tak poslouchám Emilii Autumn. Nevím, ale tato zpěvačka mě dokáže nabudit, nejsem zrovna královna angličtiny, vlastně neovládám angličtinu, max. Hellou, What is your name?.. tím má angličtina končí... ať žijí webovky, kde je text přeložený. Muehehe.
Na úvod chci říct, že jsem se rozhodla prostě něco z toho zveřejnit..., aby jste zjistili, že to bylo daleko horší =D

Takové zamyšlení II

3. září 2015 v 22:21 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

a tak jsem se znova zamyslela nad něčím, co se týká spisovatelů - amatérů či profesionálů, vlastně se to týká i skladatelů. Jedno je jisté, vždy se nám vryjí do paměti situace, věty či učíte se od jiných, zkušenějších autorů (týká se to vyjadřování situací, činností postav, pak je tu slovní zásoba s tím spojená), jde psaní o něco lépe. Je to inspirace, můžete použít větu, ale jde o to, jak jí použijete, za jakých okolností je využita, tohle záleží pouze na autorovi. Spisovatelé mají bohatou fantazii, představivost, což mi nechybí, ale někdy mi chybí vyjádřit se tak, aby to ostatní pochopili, ani ty názvy dílů mi nejdou, sakryš!
Vidíte, upozorňuji na své chyby. Sami to víte, pokud čtete tenhle blog, nebo občas ho navštívíte. Nebojím se to přiznat, že občas nevím o tématu, kterém píši více informací, spoustu věcí si domyslím, občas se seknu, ale je to vývoj, jde o to, jak se s tím poperu a Vy mě posouváte, Vy čtenáři. Píšete názory na daném článku, pokud víte o tom víc, napíšete své poznatky a poperu se s tím, vstřebám to, nebo ne, ale jedna věc zůstává, je lepší kritika, díky tomu píši, jsem ráda za čtenáře a patří Vám mé děkuji.
Je tu taky i ta psychická hygiena, možná taky díky tomu, jsou díly příběhů docela drsný. Haha. Nejsem dokonalá a zakončím tento vzkaz heslem, kterého se držím již nějakou dobu.

I ta nejhorší slova na to, co děláš jsou skvělé. Proč? Protože tě posunou dál. (autora, nevím, možná je to upravené, ale nepamatuji si, kdo to vyslovil) Muehehe...

Část 34.

3. září 2015 v 22:05 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán Mehmed vstal včasně ráno, pohlédl na ještě spící Aysun, pak šel do mešity se pomodlit, za vítězství, ať Alláh mu dá sílu a ochrannou ruku jeho vojsku a mu samotnému. Pak se vrátil do komnaty, zrovna v té době, již probuzená a oblečená Aysun odcházela. "Uvidíme se v harému." Pravil ji, ona se usmívala a poklonila se mu. Sultán se oblékl do vojenského. Vhodně oblečen a připraven vstoupil do harému, se kterým se loučil. Loučil se jako první se svou matkou. Sultán políbil matčinu ruku, dívala se na něho vážně. "Valide." Mehmed vzhlédl k matce, narovnal se. "Budu rád, když mě zaskočíte v tom, aby jste svým vnoučatům dala jména." Valide se usmívala. "A máš představu, jaké?" optala se. "Jistě, psaní Vám odevzdá Mustafa Paša, jsou v něm uvedeny nápady, jak se rozhodnete, je čistě na vás. Jinak doufám, že mě o narození dětí budete informovat." "Zajisté, můj synu, bude to pro mě čest." Odpověděla mu matka. Pak se Vládce loučil se sestrami, s Gulšah i Gulbehar, s neteří a synovci s Mahidevran, Suleymanem. Jako první z jeho žen, byla jeho právoplatná manželka Daye Sultán, se kterou se nyní loučil, políbila mu ruku a vzhlédla k němu s pohledem úcty, něhy a lásky. Měla v sobě vnitřní boj, boj mezi nenávistí, lítostí a láskou, byla tam samozřejmě i vypočítavost. Přála si však být jeho jedinou ženou v jeho srdci, v jeho myšlenkách. S chvilkovým povyražením by se dokázala smířit, ale ne s otrokyněmi, které jeho srdce ovládají, což byl případ Aysun Hatun. Možná Daye nemiloval nikdy, měl ji jenom rád, jako přítelkyni, jako oporu, když mu zemřela Gulnihal. Měl k Daye úctu jako k ženě, ale ne až tak markantní jako k Aysun. V Sultánčině srdci byla zátěž v podobě vzteku, zoufalství. Pocity, které měla včera večer, když si Sultán opět vybral Aysun, místo ní, ale jakmile spatřila Sultána, vše se rozplynulo. Sultán se na ni usmíval. "Buď opatrná, dávej pozor na dítě." Pohladil Daye bříško. " Již se těším, až bude na světě a pochovám si ho, také na Mahidevran a Suleymana dej pozor. Víš, že jsou součástí našich duší, našich srdcí." Valide se dívala na svého synka, byla překvapena, jak k Daye mluví, podívala se před sebe a usmívala se, byla spokojená. Vysvitla naděje. Pro ni i pro Daye. Aysun na sobě nedávala nic znát, byla s tím ostatně smířená. Věděla, že to tak je, musí být a bude, tohle nezmění, Daye a Vládce byli spojení, díky svým dětem. "Budu můj Vládce. Nebojte se, jakmile přijedete, bude syn na světě. " řekla mu s úsměvem Daye, měla jiskřičky v oku, jiskřičky štěstí. Sultán svou ženu pohladil po tváři, pohlédl zpět na syna i dceru. Pak přistoupil k Aysun, k otrokyni, Daye se na ni podívala vítězně, Aysun na ni nepohlédla, dívala se na Sultána s úsměvem, políbila mu ruku, v druhé držela syna. "Aysun, všechno jsme si již pověděli, ale budeš mi chybět, stejně jako náš Mahmud." Sultán se podíval na Mahmuda, který se na svého tatínka také díval. Sultán ho pohladil a vzal mu ručičku, najednou Sultána přepadl smutek. "Synku můj, budeš mi scházet. Neboj, již kvůli tobě se vrátím." Mehmed políbil svého synka na čelo. Aysun, která se dívala taky na svého synka, vzhlédla k Mehmedovi. "Budou všechny děti." Rozčilovalo ji, že Sultán dělal rozdíly, přestože stejná slova pravil i Mahidevran a Suleymanovi, jakmile to však zaslechla Daye a Valide, vyvalily oči, bylo to pro ně překvapení. Gulšah se usmívala. Mehmed vzhlédl k Aysun a napřímil se, políbil svou favoritku na čelo, bylo čas jít. Šel zpět k bráně, ale nedalo mu to, aby se nezastavil a neotočil se zpět. Všechny se na něho dívaly s láskou, s pýchou, obzvlášť jeho matka a úctou, opět se po chvíli otočil. Celý harém, kromě Valide se mu poklonil, Sultán odcházel. Myšlenkami však byl u svého bratra Šehzade Osmana, kterého dopravil do Amasiye, do cely, kterou pro něho vybudoval. Během tažení se chtěl rozhodnout o osudu svého bratra. Ráno, to ráno kdy odjížděl, konalo se opatření… padali hlavy představitelů území, která se hlásila k Šehzade Osmanovi a byli ustanoveni jiní a avšak netušil, že tento krok byl marný. Spící buňky se probrali a byli nepředvídatelní. Přetvářky, lži, podvody tu vždy byli a budou. Byli nástrojem mocných, intrikánů, zla. Možná proto zlo zvítězilo a přetrvávalo tak dlouho, když to nikdo nečekal a nečeká, nyní se nebezpečí blížilo k cíli, pomalu, ale jistě…

Sultánovi a jeho vojsku trvala cesta měsíc. Velkovezír Cihgangir neměl informace o tom, kde se pravděpodobně Šehzade Osman nacházel, což ho znervózňovalo, také mu k náladě nepřidávalo fakt, že představitelé byli popraveni, Mehmed zkrátka z jeho pohledu přetrhl síť. Jistě také všechno udělala ztráta důvěry, Velkovezír jistě věděl o tom, že Sultán ho podezíral, proto bylo třeba nepropadat panice a neudělat chyby. Tohle byla jeho priorita.
Mezi vojáky byl i Evžen, nespal, v poslední době se mu zdál jeden sen, noční můra, ale ta byla skutečná. Ten den, který mu změnil život, ještě před střetem se Sultánem se mu vracel, i když to sám nechtěl. Jak odjížděl se svým koněm z domova, měl divný pocit, pocit bolesti u srdce. Byl již skoro v cíli, když otočil koně a jel zpět, hnal svého oře. Brzy ráno, kdy byl východ slunce, přijel. Místo vesnice viděl zkázu, tam kde stáli domy, byly ruiny, byl cítit pach popela, smrti, křiku a bolesti. Viděl mrtvé těla lidí, které znal odmalička, svých přátel, jejich rodin, viděl mrtvé rodiče své dívky. "Ne, to ne." Sesedl z koně, běžel a hledal, kdo další, o koho dalšího přišel, do jeho srdce se vkradlo zoufalství a smutek, pak viděl svou Emmu. Mrtvou, bez života, dalo se to očekávat, ale stále držel naději, která zmizela mávnutím proutku, když ji spatřil. "Budu na tebe čekat." Zazněla mu v hlavě její poslední věta. Poklekl k ní a vzal ji do náruče. Měla podřezané hrdlo. Zařval, vykřičel ze sebe smutek, ta bolest se nedala popsat slovy. Po dlouhé chvíli začal hledat svou rodinu. Matku i otce našel. Smutek byl nekonečný, srdce měl až v krku. Buch buch buch, jeho rytmus se zvyšoval, viděl dvojmo, přes slzy. Pohřbil sám mrtvé, své rodiče, Emmu, všechny, trvalo mu to celý den, těla Jasmín a Tery nenašel. Měl v myšlenkách, kde je konec jeho sestrám. Jeho srdce se začalo naplňovat vztekem, odjel večer, naposled pohlédl na domov, který již neexistoval, nebyl to domov, byly to ruiny, hřbitov, pak připojil se k vojsku. Nyní ležel, byl večer, nespal, spánek jakoby mu někdo vzal. Držel v rukou přívěšek, který mu dala jeho nevlastní matka. Ztratil svou druhou matku, jedna přišla o život, v době kdy mu ho dávala a druhá díky zrůdám, které přišli a zničili mu jeho život, svíce jeho první etapy dohořela. Jenže začátek té druhé neviděl, nebo spíše nechtěl.

Harém spal eunuši hlídali pouze spící dívky, některé však nespaly. Jenom Aysun se pomalu vplížila a šla k Mustafovi Pašovi, zaklepala na dveře jeho komnaty, on ji sám otevřel. Stráže byli pryč, sám tak učinil opatření, nechtěl, aby o jejich schůzce někdo věděl. "Tak co potřebuješ Aysun?" "Řekl si Vládci, aby Osmana uzavřel?" optala se, byl to v podstatě nápad Aysun, která to pravila Mustafovi, ten to zase vnukl Vládci. "Jsi chytrá." "Bylo třeba to nějak zpomalit, poprava státníků byla skvělý tah." Řekla Aysun potichu, nevěřila stěnám. "Musím tě pochválit." "Boj, ale není u konce. Myslím, že co vím o Osmanovi je, že má jistě další plán v záloze." "To jistě ano." Aysun Mustafu překvapovala svou bystrostí, chytrostí. "Musíme si dát pozor." "Aysun to víme i bez tebe." "Já vím, nedokážu si pomoct, jenže musíme Sultána popostrčit, není hloupý, ale nemá oči všude. Budu muset taky hlídat harém." "Proč harém?" "Je třeba myslet, tak jako náš nepřítel, Pašo, i harém je součástí říše, nebo ne?" řekla Aysun, Mustafa povytáhl obočí, jeho překvapení nebralo konce. "A vůbec psal Sultán?" "Ne, Hatun." Aysun jenom přikývla. "Již musím jít." Řekla a odcházela, Mustafa se na ni podíval. "Dobře, buď opatrná." "Ano."
Mahpeyker s Esmahan vstoupily do tajné chodby, otevřely dveře a potichu procházely chodbou, Valide Sultána byla vzhůru, služebné již nebyly u dveří. Valide nechtěla ještě spát, nečinně seděla a uvažovala, najednou se otevřely dveře. Jakmile se podívala do tváře, neohlášené návštěvy postavila se a byla ohromená. "Co tady pohledáváš? Jak ses sem dostala?" optala se, Valide byla v šoku, najednou jí došlo, že Mahpeyker našla tajnou chodbu, věděla, že Mahpeyker byla chytrá dost, aby jí našla bez něčí pomoci. Mahpeyker přiložila prst k ústům, naznačila Sultánce, aby mlčela. Sultánka šla k Valide s tajuplným úsměvem a poklonila se jí. "Odejdi, v tichosti." Přikázala jí Valide. "Sultánko, čas se krátí, je třeba napravit chyby." Odpověděla ji Mahpeyker. "Jaké chyby, o čem to mluvíš?" "Sultán poslal Osmana, neznámo kde, již je čas, komnata je otevřená, zazněl ten signál, který budí k boji." "O čem to mluvíš?" "Nyní si vyberte, mezi Osmanem a Mehmedem, Sultáno." Řekla Mahpeyker. "Vybrala jsem si již dávno. Své první dítě jsem zachránila před smrti, ty sama to víš. Zachránila jsem oba syny, pro mě je důležité, že žijí. " Odpověděla ji Valide. "Jste matkou, chápu, nechcete krvavý boj mezi svými syny, ale co když ten boj se blíží, na čí straně chcete být. Jistě na straně vítěze, obě dobře víme, proč jste si zvolila tenkrát Mehmeda. Váš vliv na něho, ale jistě upadá, není však pravda?" Valide přistoupila blíž k Mahpeyker, tak blízko, že Mahpeyker cítila Validin dech. "Ty jsi vlk, který chce jen těžit." Zavrčela. "Těžit? Z čeho? Valide máte možnost, srovnat spory se svým nejstarším dítětem. Rozhodněte se, je čas… jak jsem řekla, napravit chyby." "Kdo jsi, že mi to říkáš? Kdo jsi?" "Jsem Sultánkou jako vy. Matkou dětí Šehzadeho, jeho ženou, láskou, žiji s ním po jeho boku a chráním ho, rozhodla jsem se tak, držím při něm. Jsem jeho sluncem. To jsou velmi pádné důvody, Sultánko. Brzy váš syn Mehmed vás přestane poslouchat. Nebudete ho moc ovládat." "Mehmed mě poslouchá." "Opravdu? Slyšela jsem o konkubíně, které odevzdal srdce." " Nebudu pátrat po tom, kde si k těmto řečem přišla, ale jedno ti řeknu." Valide zvedla výhružně prst. "Nestav mě mezi mé syny." "Boj začal. Získali jsme území, čeká je boj. Plamen se rozhořel, Sultánko. Nastane čas, kdy se musíte rozhodnout." Mahpeyker se poklonila a šla ke dveřím, ještě se však otočila k Sultánce. "O té chodbě nikomu nic neřeknu. Vím, že i když Osman dělá pravý opak, vím, že mu na vás záleží." Dodala a odcházela.

Aysun byla již v bezpečí své komnaty, Mahmuda nakojila a uložila ho do kolébky, šla do své postele a lehla si, přemýšlela a zavřela oči.
V Evropě zuřil boj. Vojsko nepřátel a Osmanů stálo naproti sobě, prvně byla sprcha šípů, která měla ještě před bojem samotných své oběti. Pak se vojska seběhla a srazila se. Evžen zařval, stejně jako Sultán a oba šli vpřed. Evžen vyběhl a Sultán vyjel. Evžen byl pln zlosti a bylo mu již jedno, na koho si jí vybije. S jedním z vojáků se srazil. Meče sráželi se o sebe, Evžen uhnul čepeli, tak, tak, pak vojákovi vzal ruku, ve které držel meč a probodl ho. Za jeho zády však, s křikem, vyběhl další. Evžen se nahnul dozadu a probodl ho. Jak se napřímil a obešel umírajícího, konstatoval. "V příštím životě útoč tiše." S vražedným pohledem usekl dalšímu vojákovi hlavu, ještě dokonce jeho tělo udělalo tři kroky, než dopadlo k zemi. Sultán byl v čele svého vojska. Z koně hned bodal a sekal hlavy. Jeden z vojáků, čekal, jakmile se Sultán přiblíží s koněm, vzal si dva meče, které vytáhl z pochvy, poklekl a čekal na ten okamžik. Dostal se mezi nohy koně, muž sekl zvířeti nohy, kůň poskočil bolesti, možná se i lekl a Sultán spadl z koně. Sultán dopadl na zem, muž se zasmál, odhodil jeden meč a postavil se, bylo zázrak, že kůň ho nekopl, ten se složil, rány byly hluboké, Evžen si toho všiml, muž vyběhl, chtěl Sultána probodnout, Sultán však uhnul, meč se místo do těla, zabodl do země, Sultán následně kopl muže do obličeje, spadl, z úst mu tekla krev, Sultán využil situace a okamžitě se postavil na nohy, vzal si meč, který ležel opodál, a zatočil ho kolem ruky, mezitím, zaútočil na dva další vojáky, které zabil. Muž se postavil, vzal si meč a vyběhl za Sultánem. Dva muži spolu šermovali, další tři nepřátelé přišli pomoci svému spolubojovníkovi. Sultán však jednoho probodl, dalšímu usekl hlavu, jednomu způsobil malé škrábnutí na paži, které si voják způsobil. Přiběhl Rustem, který muže probodl. Muž, který ho dostal z koně, však toho využil a máchl mečem, chtěl Sultánovi useknout hlavu, ale něčí meč mu v tom zabránil, byl to meč Evžena. "Tady dneska má někdo náladu na ne zrovna fér boj." Sultán se otočil a viděl Evžena, jak se dívá na muže, Cihangir s Rustemem to také zpozorovali. "Ty svině!" zařval muž. "To jsem čekal." Odpověděl Evžen, muž se vzteku zaútočil první. "Máš být s náma!" zařval ještě jednou muž. Polovina nepřátelských vojsk byla zpustošena, zničena. Sultána však udeřila jiná pěst. Byla to pěst generála nepřátel. Sultán se napřímil, generál vytáhl z pochvy meč. Mehmed se rozzuřil, ale věděl, že boj je vyhraný. Evžen zatočil s mečem, muž udělal dlouhý výpad, jenže Evžen stačil uhnout na pravý bok a dal výpad přímo do krku muže, do tepny, čímž vystříkla krev. Evžen však máchl mečem a jednoduše mu usekl hlavu, ale dvakrát, potřeboval větší sílu, který mu však ubývala. Sultán kopl generála do břicha, ten spadl na zem, Mehmed k němu přišel, podíval se mu do očí a chladnokrevně, bez slitování ho bodl do srdce, muž byl logicky hned mrtvý. Evžen vzhlédl k Vládci. "Amen." řekl Evžen, Sultán k němu pohlédl, spatřil mrtvého muže, se kterým měl problém, byl překvapen, ale připomínka Evžena ho rozesmála.

Další bitvy se konaly, ještě tak čtyři, již Sultán byl u brány Evropy. Splnil se mu sen, jeho bratr Osman čekal ve vazbě, připadal si jako vězeň, což vlastně byl. V jeho srdci se nahromadil vztek, jenom stačilo vybuchnout. Mahpeyker čekala na odpověď Valide Sultány, ta uvažovala, jestli nemá zazdít chodbu, v hlavě uvažovala, v hloubi duše věděla, že Mahpeyker měla pravdu, pokud nastane boj mezi jejími syny, což nechtěla si to připustit, musí se rozhodnout, kterého zachránit, ke kterému se připojit, chtěla se přidat k Mehmedovi, je Vládce, své rozhodnutí přece nemůže změnit. Ještě pořád ho může ovládat, jako loutku podle své potřeby, jenže Mehmed měl vroubky, pomalu Valide zjišťovala, že již není takový, jaký býval, měl svůj úsudek, jako pravý Vládce, přemýšlela. Měnila názory, jak se jí zachtělo, to byla Defne Valide Sultána, čímž byla obrovsky nebezpečná.
Čas plynul, vše utichlo, mraky se stáhly, nebo spíše zúčastněným to tak připadalo. Daye začala rodit, kontrakce začala mít uprostřed noci. Porod trval do východu slunce. Valide šla za Daye, Sultánka byla zpocená, ležela na posteli, pomalu, ale jisté rozdýchávala porod, služebná otírala Sultánce pot. "Tak co?" "Sultánko, je to krásný chlapeček." Odpověděla lékařka. "Chlapeček?" optala se Daye, usmívala se. Valide byla spokojena, přistoupila blíž k Daye. "Teď odpočívej." "Co Aysun?" optala se v obavách Daye. "Ještě nerodila, nedělej si starosti. Pošleme pak psaní Sultánovi." Kaya Kadin vstoupila do komnaty. Valide se narovnala a obrátila se, otočila se ke Kaye. "Nechť rozdají šerbet, Kayo. Sultán má dalšího syna. Nechť vystřelí rány z děl, mešity pronášejí modlitby za Šehzadeho." Prohlásila Valide a odcházela. Kaya šla za ní. Aysun slyšela děla a veselí, zrovna se procházela po harému se zakulaceným bříškem, děvčatům zrovna eunuši házeli mince, které vesele děvčata posbíraly, přitom popíjely šerbet. Džbán byl vázán hedvábnou stuhou, hned věděla, že se Daye Sultán narodil chlapec. K Aysun přistoupila provokativně Ayse. "Zdravím, Aysun. Nechceš si dát na počest Šehzadeho?" optala se. "Jistě, velmi ráda, Ayse." Odpověděla Hatun s úsměvem. Vzala si hrnek a Kalfa jí nalila, před očima Ayse se napila. "To víš, dám se trošku, malé taky přijde na svět." Řekla Aysun, když se vracela zpět k Ayse, otrokynin úsměv pohasl, ani oči, ani jediný sval nenaznačil Aysinin vztek a nepřejícnost. Pro Aysun bylo důležité zdraví dítěte, ne pohlaví, tohle byl vzor, kterému jí matka naučila. "Zvláštní, nic tě snad nezraňuje." Konstatovala jedovatě Ayse. "Proč bych měla být rozzlobená, zlomená? Jestli ti to vadí, že se nechovám podle tvé představy, zkus se podívat do zrcadla, uvidíš tam kyselý úsměv. To ti jistě spraví náladu." Odpověděla Aysun, poklepala konkubíně na rameno, druhou rukou pozvedla hrnek směrem k Hatun a napila se ještě jednou, pak se vzdálila.
Valide Sultán byla v přijímací místnosti, Kaya Kadin zrovna přicházela. "Sultánko, vše je zařízené, oslavy probíhají, tak jak jste si přála." "Výborně, Kayo. Dnes je šťastný den." Řekla Valide, v jejím hlase byla spokojenost, najednou zvážněla. "Jak je na tom Aysun?" optala se ustaraně. "Zatím nic." Odpověděla Kaya, Valide přikývla. "Ať je Aysun ve své komnatě, lékařka ať nikam daleko neutíká. Porod Aysun se jistě blíží. Psaní Sultánovi pošleme až obě děti budou na světe." "Jak si přejete." Odpověděla Kaya s poklonou a odcházela.
Večer byl Sultán ve stanu, přivolal si k sobě Evžena. Neuklonil se, jeden ze strážců do něho žduchl, ale s Evženem to nepohnulo. "Jen ho nechte a běžte." Řekl Sultán, který se dusil smíchy. "Copak vaše jasnosti?" optal se Evžen. Sultán se opíral o stůl. "Zachránil si mi život a chtěl bych ti poděkovat." Evžen se zasmál. "Bojoval si proti svým lidem, mohl si změnit stranu." Pokračoval Sultán. "Proč bych přecházel, to jsem bohužel udělal již dávno, nemám ve zvyku vycouvat." Evžen dělal, že přemýšlí. "Zradit však umím." Konstatoval. "Líbí se mi tvá drzost." "Někdy je na obtíž." Sultán si prohlížel Evžena. "Někoho mi připomínáš, ale nevím koho." Řekla k Evženovi, ale spíše uvažoval nahlas. " Hádat můžete, ale myslím, že vám neporadím." Odpověděl Evžen. Sultán se narovnal a obešel stůl, přistoupil blíž k Evženovi. "Mám, nepřátelé, stejně jako ty sis je udělal." "Jakou otázku máte na jazyku?" optal se Evžen a přimhouřil oči. "Zatím žádnou, Evžene." Rozesmál se. Do stanu vstoupil Rustem Paša, Evžen se k němu otočil.
Den se změnil v noc. Mahpeyker seděla ve své komnatě, vstoupila Esmahan. "Sultánko." Poklonila se služebná. "Sítě jsou hozeny. Valide jistě zazdí chodbu a smaže stopy. Budeme muset udělat opatření, aby tak neučinila." "Je to risk, Sultánko." Odpověděla ji služebná, věděla, na co Sultánka naráží. "Ten risk musíme podstoupit v zájmu Šehzadeho, úkol je prostý, nehodlám být poslem špatných zpráv, až se Osman vrátí." Odpověděla zamračeně Sultánka. "Myslím, že přijde doba, kdy se rozhodne pro Šehzadeho." "V to doufám, že Mehmed udělá chybu, ve které u ní poklesne jeho cena." Řekla Mahpeyker. "Ani nevím, kde je můj muž." Řekla smutně. "Je jistě v bezpečí." "Mehmed jistě ví, co je v Osmanovi, jaké jsou jeho plány. Myslí stejně, což mě občas děsí."

Dva dny po Daye začala rodit i Aysun. Lékařka okamžitě přišla, Aysun již byla otevřená. "Tlačte." Aysun tlačila ze všech sil, ta bolest byla nesnesitelná. "Alláh!" křikla Aysun. "Tlač, Aysun, prosím." Řekla jí tiše Safia, která ji držela za ruku. Gulšah Sultán přiběhla ke dveřím komnaty Aysun, před nimi čekal Arif s Mahmudem. "Zrovna jsem nesl ty šaty, chtěla jich hodně a pak začala rodit." Přiznal Arif. Gulšah se na něho podívala, slyšela jenom Aysinin křik. "Vidím hlavičku, Hatun. Ještě kousek." Pobídla ji lékařka. Aysun křičela. Safia jí držela za ruku a soucítila s Aysun. "Už to bude, už to bude." Po komnatě zazněl pláč miminka. Ke dveřím přišla i Valide Sultána, byla nervózní. "Tak co?" "Slyším pláč." Odpověděla Gulšah. Safia vyšla z komnaty, všichni najednou zpozorněli. "Je to chlapec." Řekla šťastně Safia. Gulšah se usmála, měla radost. Valide se zamračila, ale jako první šla k chlapečkovi. "Je nádherný." Řekla tiše. "Běž." Řekla k Safii Valide. Gulšah najednou zírala celá překvapená, i Arif. Z komnaty zazněl další pláč miminka. Valide vykulila oči. Lékařka se objevila u dveří. "Narodilo se další dítě, Sultánko. Je to holčička." Řekla lékařka k Valide.