O Selimovi

18. srpna 2015 v 18:50 | Alžběta T. |  Memoáry Mahidevran Sultán
Tak, řekla jsem si, že když minule jsem začala o Hurrem, tak začnu o jiných. Co my víme, třeba skutečně Mahidevran dostala nápad popsat lidi svého života. Je známé, že přežila snad všechny, které znala. Času měla dost, aby dokázala napsat knihu. Jo, byl by to její pohled na její život, na lidi, které brala jako tresty, dary. Jen upozorňuji, že je to opět má práce.


"Selim… člověk si říká, jaké měl vůči němu názory a čas ukázal, že byl víc osobností, než si kdy dokázal představit. Diplomat již od narození, nejen prostopášník od svých čtrnácti let. Měl více tváří, chladně dokázal kalkulovat, dědictví po své matce, měl její oči a byl středem. Byl středem slunce a pán měsíce a slunce Osmanské dynastie se na něho dívalo pyšně. Historie si ho bude pamatovat jako Selima Opilce, tlustého, ošklivého panovníka, jenže já si ho budu navždy pamatovat jako vstřícného, pohledného zrzka, zkrátka vzhledem rošťáka. Byla jsem svědkem toho, že když něco provedl, ukázal matce své psí oči a matka mu odpustila. Nedalo ji, aby mu neodpustila, uměl být roztomilý, když byl kluk, mladý muž. Vinná réva kazila jeho kouzlo, ale zář jeho osobnosti sršela na míli daleko. Kdo ho znal, věděl, že si vybudoval masku, pod kterou pustil jenom své nejbližší, tak jako jeho matka. Nurbanu byla jeho světlem a cítil z ní lásku, jenže to byla i vypočítavost, kterou vládla. Žil, ale jak mu bylo přáno, upevnil hranice své říše a dokázal tak upevnit ekonomiku, která upadala. Dokázal nemožné, i přesto, jak Vezíři tahali ho za nitky a šťouchali do něho, aniž by tušili, že škádlí kobru, která v něm dřímala. Jeho jedovatost jsem však nikdy nepoznala, i přesto, že jsem jeho matku ranila i před ním. Za to se do své smrti budu navždy stydět.
Proč? Dokázal mi, že není jako jeho otec, dokázal, že je čistá růže, kterou nikdo nesmí utrhnout. Měl své chyby, ale byl oddaný své zemi, byl odpovědný za svou zem, neustál to sice tak dlouhou dobu a s až takovou silou, jako jeho otec Sultán Suleyman, ale dokázal, že je pán Osmanského slunce a měsíce, země, vody. Upevnil její moc, nebyl vrchol, ale zbytek vrcholu ještě pořád držel. Násilí nebylo jeho prostředkem, ale rozum a diplomacie. Nikdy mu nepřestanu být vděčná za to, že mě držel, vytáhl z pekla chudoby a pohřbil mého syna se ctí. Snad tohle slyšíš, Selime, kolikrát jsem ti to pravila a ze srdce. Děkuji Ti, že si se narodil."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 minette minette | 18. srpna 2015 v 20:26 | Reagovat

Pokud jde o Selima, já ho (v historii)vidím jako muže, který to stejně jako jeho bratři nikam nedotáhl. Jenomže zatímco ti ostatní moc díru do světa neudělali pro svou předčasnou smrt, Selim proto, že se o to moc nesnažil. Na trun nastoupil již jako zralý čtyřicátník závislý na alkohol. Podle správ současníku to nebyl žádný krasavec, nicméně to až později, při nástupu na trun, podle zachovalých popisu mohl být v mládí docela hezký. O jeho mládí je obecně známo málo, ví se pouze o tom, že na rozdíl od horkokrevného bratra Bayezita byl spíše diplomat, trpělivý až váhavý mladík, což zřejmě rozhodlo o jeho nástupu na trun. Na rozdíl od nedočkavého Bayezita a obdobně bouřlivého Mustafu se nikdy nepostavil proti otci - dovedl si na svuj nástup na scénu počkat. O motivech jeho nezřízeného pití je známo málo, ale bylo by hezké dokmnívat se, že tady sehrálo roli nejen jeho údajné požitkářství, nýbrž i smutek a snad strach. Konec koncu, kdo říká, že smrt čtyř bratru, z toho dvou z rukou jejich vlastního otce, jej nepoznačila?

Vladářských úspěchu měl pomálu, ale tady je duležité si uvědomit, že sa na vládě moc neúčastnil (aby se s tím taky obtěžoval, když měl tak schopné ministry, zejména Mehmeta Sokollua...) a stejně zemřel při nehodě v domácnosti(údajně v opilosti spadl v nedokončené koupelně) pouhých osm let po svém převzetí trunu. V osmanské politice bylo tou dobou střídavě oblačno, na jedné straně tady bylo dobytí Kypru, na druhé zase ponižující porážká u Lepanta, která jistě sehrála roli v jeho negatívním vnímání pozdějšími generacemi: byla to totiž první prohra po dlouhých letech, která dodala Svaté lize (protiosmanskému spolku organizovanému papežem) sebavédomí, což jistě pozdější dějepisci, sledující, jak se tahle situace opakuje znova a znova, vnímali negativně.

Pak jsou tady jeho dvě podložené favoritky. Na jedné straně Nurbanu, vlivná inspirátorka a podporovatelka, na druhé stráné jistě ne tak mocná Selimiye, o níž není známo nic kromě toho, že Selimovi dlouhá léta rodila jedno dítě za druhým. Jejich vztah byl tedy podle všeho opravdu dlouhý, ale proč o něm není víc záznamu? Nejpravděpodobnější vysvětlení je, že zatímco vztah s Nurbanu byl založen na vzájemné podpoře, jejím statusu matky nejstaršího syna a snad i jejích radách v oblasti politiky, vztah se Selimiye byl čistě soukromého rázu, protože ona se z nějakého duvodu o politiku nezajímala, na rozdíl od aktivní Nurbanu.

P.S. Tohle jsou čistě mé názory na základě toho mála, co jsem se o něm dozvěděla, neberte je prosím jako fakta - jen jsem o něm občas přemýšlela a k tomuhle jsem dospěla.

2 Alžběta T. Alžběta T. | Web | 18. srpna 2015 v 21:18 | Reagovat

[1]: Minette, své texty píši podle toho co cítím, jak to vidím a vždy tomu tak nemusím být. Jinak děkuji Ti za Tvůj názor. A v mnohém s Tebou souhlasím. Což si možná protiřečím, teď, ale beru to =)

3 minette minette | 18. srpna 2015 v 21:56 | Reagovat

Nechtěla jsem ti oponovat nebo tak, jen jak to vidím já... V každém případě, čím hlouběji člověk proniká do histori, tím jsou věci více vzrušující. To by jeden na děják na škole neřek, co?

4 Alžběta T. Alžběta T. | 18. srpna 2015 v 22:24 | Reagovat

[3]: Ale to se mi líbí, že oponuješ, tohle prostě je žádoucí. Nechtěla jsem, aby to vyznělo nějak špatně. To je pravda, čím hlouběji se do toho ponoříš, tím víc je to naplňující a pak si říkáš, sakra, tohle je podstata historie.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama