IV. Probuzení

24. srpna 2015 v 11:03 | Alžběta T. |  Reinkar -Life

Ležet v nemocnici a spát. Vlastně ne, žila jsem své dosavadní životy. Tři měsíce uplynuly od mé nehody, doktoři byli již zoufalí… má maminka plakala, všichni doufali, že se proberu a zase je budu štvát, budu žít jako dřív. Tolik slz, tolik vody uplynulo a svět se točil kolem sexu, muziky, starostí jiného druhu, práce, rodiny. Lidé žili své životy, tak jako doposud, jen ten maminčin svět se poněkud zasekl, bylo to na ní moc, doktoři jí však v duchu konejšili, ale věděli, že potřebuji čas. Je to restart, byla to pěkná šupa do hlavy, ke všemu jsem měla naražené žebra a pár podlitin, záhadně se všechno rychle zahojilo, ale co bylo podivnější, bylo, že jsem prožívala klinické smrti, dost možná právě díky tomu, že jsem žila své životy a logicky jsem v nich umírala. Tohle lékaře doslova děsilo, něco podobného neviděli, jen pokud šlo o velmi vážné dopravní autonehody a jiné.

V dnešním Rumunsku ve dvanáctém století. Časy, které dávno se staly minulostí, ze kterých jsou jen sepsané dochované spisy. Nepamatujeme tuhle dobu, kterou jsme nikdy nezažili a nikdy nezažijeme, no záleží na úhlu pohledu. V hlubokém lese dvacet mužů kácí stromy, vytrhávají rostliny ze svých kořenů. Připravují hranice. Dnes budou upáleny čarodějnice spolčené s ďáblem, dnes přijde jejich konec, jejich duše půjdou domů, do pekel. Ženy odvážejí k místu určení vozy tažené koňmi. Jedna z nich plavovláska s modrýma očima, jako nebe bez mraků, je v jednom z nich. Osmnáctiletá dívka Elisha. Dívá se na krajinu, která cestou plyne. Vidí již lesy, stromy, ten les, je tak klidný, ale i děsivý. Je západ slunce a ony, žádná z odsouzených ho nevidí. Jsou blízko. Elisha v ruce svírá řetízek, který dostala od své matky. To jediné, co dokázala schovat, co jí nesebrali. Pootevře dlaň a dívá se na něho, pohladí ho prstem, dlaň zase zavřela a pěst si přiložila k hrudi. Její srdce bije jako o život, dech je však vyrovnaný, až podivně klidný. Jen srdce prozrazovalo pravé pocity strachu, nevinny. Šokovalo jí to a brala to jako zlý sen, ze kterého je třeba se probudit. Ne, během dnů plného mučení, bolesti a slz věděla, že sen to nebyl. Možná i její život byl pouhý sen. Sen, z kterého jí ale osud tvrdě a nekompromisně probudil. Bylo to dost těžké, nejen ta situace, v nichž byla, ale i řetězy, které měla na svém zápěstí a na nohou. Byla vězeň. Podmínky vězňů se na ní podepsaly. Byla troska, stín člověka, kterým byla. Nosila tíhu, která jí nepatřila. Obviněná. Byla obětí pomluv, lží. Elisha stále cítila bolest na lýtkách, viděla svou pomalu zaschlou krev. Její noha byla znetvořená. I kdyby jí někdo přece jenom z obvinění dostal, i kdyby jí očistili, nebo by se stal zázrak a unikla by smrti, rány na lýtku by jí všechno připomněly. Zranění po španělské botě. Španělská bota, ta jí zlomila definitivně. Nohy, palce, zranění na bocích, na zádech. To vše si odnese. Vozy zastaví, jsou na místě. Dívky vystoupí, až tehdy spatří tu nebeskou krásu. Ostatním to nic neříká, ani je to nějak neohromuje. Brali to jako samozřejmost. Pro odsouzené to bylo jako balzám na duši, i když tohle již nic nespraví, po jejich životě je veta a tím tohle vše končí. Elisha se na ní dívala a říkala si, že je to poslední, co ve svém životě spatří, až je to nevídané. Jak rychle se ona smířila se svým koncem. Je to až podivné. Nikdo a nic jí nezachrání. Stojí tady. V uměle vytvořené mýtině. V dokonalém kruhu. Z lesa, jakoby se ozývaly hlasy. Hlasy dávno mrtvých. Vítr se zvedal, ale muže to nezastavilo. Elisha zavřela oči. Ta tajemná, děsivá krása hlubokého lesa. Řetízek, svůj jediný poklad upustila k zemi. Každý muž popadl jednu ženu za loket. Dívky sebou cukaly. Nechtěly, aby jejich život neskončil v takových mukách. Jen Elisha měla oči zavřené, poslouchala hlasy, poslouchala vítr, cítila trávu na svých chodidlech. Vnímala tlukot svého srdce, nechala se vést mužem, který jí pozoroval. Dalo by si říct se soucitem a pochopením. Je to až překvapivé. Proč jí neodvede pryč? Proč jí nezachrání? S Elishou stoupl na hromádku dřeva. Vedl jí ke kůlu, připevnil jí řetězy. Tak pevně a bolestivě, tiše vykřikla, probudil jí ze snění. Jedna z dívek se pokusila o útěk. Jeden z mužů jí však vzal a přitáhl včas, nadzvednul jí, nosil jí. Mladá žena se tak sebou cukala, že muže to rozlítilo a tak jí praštil o zem. Žena dopadla na obličej. Muž si jí otočil a sedl si na ní. "Budeš hořet, děvko!! Krávo jedna, tě ještě naučím poslouchat!!" řval jako pominutý a mlátil jí hlava nehlava. "Ne, prosím ne!!!!!" křičela. Ruky měla před svým obličejem, aby se chránila. Brečela. Trhala se na kousky. Prosila, žadonila jen, aby jí nechal muž na pokoji. Byla nevinná. Ostatně jako všechny. Jedna z nich byla dokonce majetná. Ta stála připevněná na svém kůlu a čekala na smrt s hlavou hrdě vztyčenou. Vznešenosti a pocitu urozeného původu se nevzdávala ani před smrtí, ani během mučení, kde hlásku nevydala. Ta žena by mohla svou odvahu doslova rozdávat. Křik dívce nepomohl. Z úst jí tekla krev proudem. Muž jí vyrazil přední zuby. Elisha to pozorovala s brekem. Ten pohled nevydržela a zavřela oči. Neviděla je, ale slyšela je velmi dobře. Z jejich očí ukápla slza. Další muž přicházel. Z kraje lesa šla vidět zřetelně pochodeň, kterou nosil. Smrt čeká na ně. Na ty dívky. Přichází vykonavatel, kat. Ten, který jejich životy spálí. Tyhle nešťastnice navždy tu zanechají své nejbližší. K muži, který neustále bije dívku, i přestože upadla do bezvědomí, přichází jeden z mužů, když spatří kata. Položí ruku na jeho rameno. Útočník se podívá na něho zlostně. "Nech tu čarodějnici. A polož jí na dřevo. Ta se cukat nebude, alespoň budeme ušetřeni o jeden křik ženský." Pravil s klidem a chladem ke kolegovi. Ten se pomalu uklidnil. Vzal dívku do náručí a šel s ní k její hranici, položil jí obřadně, jakoby svou milenku uložil na postel těsně před chvílí, kdyby si s ní užil. Polil jí a kat jí zapálil. Zmlácená dívka se pálí jako první. Její tělo je v plamenech. Muži bezcitně se na ni dívají. Jakoby to bylo divadlo. Pak se v plamenech ocitá další a další. Zřetelně jde slyšet praskání dřeva a stále hlasitější výkřiky. Zmlácená žena… pane bože. Upálená. Nevydala ani hlásku, ani se neprobrala. Možná byla již po smrti. Umlátil jí k smrti, co však je jisté z jejího těla, byl již jen popel. Ani stopy po tom, kdo byla. Jako poslední zapálili hranici Elishy. Ta se dívala k nebi. Hranice se zapálila. Oheň se blížil k ní. Elisha na něho poprvé pohlédla, nevydala ani hlásku. Jen vyděšeně ho pozorovala. Její tělo začalo nekontrolovatelně pálit. Potila se. Oheň byl všude kolem. Panika, strach, horko. Začala se dusit. V tom slyšela známý hlas. "Elisho ne.!!" A pak uslyšela vrčení a křik mužů. Slyšela jejich strach, jejich bezmoc. Elisha ucítila příšernou bolest, oheň zachvátil její tělo. Tak krutá smrt. Elisha ještě předtím stačila říct. "Darius." A omdlela díky příšerné bolesti. Její tělo se měnilo v popel. Ať přišel kdokoliv. Přišel příliš pozdě. Elisha již nebyla, nebyla žádná z odsouzených. Jejich duše snad našly klid, ale jak ho dostanou? Přešly k druhému břehu? Neprávem odsouzené k smrti? S nevyřízenými účty v tomhle světě? Čas plyne. Jako vítr, jako voda. Roky, století. Přešlo tolik západů slunce, tolik úplňků děsili věřící lidi. Pověry se šířili. Tolik ročních období se vystřídalo. Zapomnělo se na všechno. Minulost vše pohltila.
Bylo čtrnácté století. V Uherských lesích zakopla, daleko od svého domova mladá asi sedmnáctiletá dívka o kořen stromu. Dopadla na tvrdou zem a tiše vykřikla. Sedla si, levou rukou se opírala o zem, podívala se na nohu, z níž vytékala teplá krev. Byla to hluboká rána. Zřejmě se poškrábala o něco ostrého. Na ránu však nehleděla, rychle vstala a ohlédla se. Nic neslyšela, ani neviděla sebemenší pohyb. A jak by taky viděla, když byla tma. Dívka se otočila, roztrhla si na své sukni šat, která jí překážela, taky kvůli nim několikrát zakopla. Ohlédla se ještě jednou. Tentokrát něco uslyšela. Proto pokračovala v běhání. Utíkala před někým. Kroky se k ní pomalu, ale jistě blížily. Postava oblečená do pláště jí pronásledovala, asi jako o sedm století později mě, avšak s podivným klidem. Šlo s jistotou o muže vysoké postavy. Byly vidět jen jeho svítící oči. Jako kočce, která se po nocích toulá a loví svou myš. Dívka běžela dál, věděla moc dobře, že křičet o pomoc nemělo cenu. Tady ne. V hlubokém, neznámem a opuštěném lese. Běžela tak rychle, jak jí to její tělo dovolovalo, ztrácela však pomalu, ale jistě dech a začala vidět dvojitě. Dívka se však zastavila před strmým svahem. Málem do něho spadla, vykřikla, udržela naštěstí rovnováhu. Povedlo se jí to a šla o krok zpátky. Nakonec spadla na zadek, ucítila na zádech varovný a podezřelý vítr, hrál si s jejími zrzavými vlasy, uslyšela zvuk praskajících větví, ohlédla se za sebou. Muž se k ní pomalu, ale jistě blížil. Dívka vstala a obrátila se k němu. Muž jí viděl do jejich modrých očí, ve kterých by se snad každý muž chtěl utopit. Dívka se strachem dívala na onoho muže, ale jen tak se nevzdá. Obrátila hlavu a pohlédla dolů, zároveň rozdýchávala běh a ke všemu měla strach. Ten pocit vlastnosti, která člověka může přivést do propasti, v jaké byla ona. Sakra. Dívka však zbystřela, slyšela protékat vodu. Dole byla nejspíš řeka. Proud řeky byl silný. Okamžik rozhodnutí, buď dívku dopadne tenhle muž, nebo se utopí. Muž se zastavil u stromu, který byl asi dva metry od dívky, díval se na ni, i přes tmu rozeznala jeho úsměv. Dívka se na něho dívala s pootevřenými zaschlými, plnými rty. Najednou se i ona zasmála. "Mě nedostaneš." Řekla se smíchem k muži. Celá k němu otočená, rozpažila ruce a ustoupila o krok dozadu, byla rozhodnutá pro jinou smrt, než umřít pod krutýma rukama tohohle muže. Jeho oči se rozšířily, jakoby se zděsil. "Neee!" vykřikl a rozběhl se za ní. Oba dva padali do černé propasti. Mezitím dva muži běželi jako o život, za ní. Za tou, která spadla do řeky. Běželi velmi rychle, než je na normálního člověka obvyklé, využívali skoky jako gepardi. Jeden z nich se zastavil nad strmou strání zakončenou černou propastí. Tak, tak pak zadržel toho druhého, který málem do řeky spadl. Obratem jako panenku ho vzal ze seskoku a zpátky ho postavil na zem. Oba dva se na sebe podívali, přiblížili se blíž k propasti a zadívali se na ni, hledali sebemenší pohyb. "Myslíš, že skočila?" "Skočila." Muž se podíval na toho druhého, který spatřil látku a sehnul se pro ni, vzal ji z vyčnívající větve, látku poznával, byla z jejich šatů. "Přišli jsme pozdě. " Konstatuje zoufale. Otočil se a popošel o krok dozadu. Chytl se za hlavu. Ten druhý se rozhlížel po okolí. Nikde nikdo. Jen tma. Muž se obrátil, a položil ruku na rameno svého přítele. "Nemohli jsme nic dělat, Nikolasi." Nikolas se vražedně podíval na muže. "Tak se již nejmenuji. Dobře to víš!" Vybouchl. Pak si Nikolas povzdychl a díval se na látku, která ho čím dál víc hypnotizovala. "Ale mohli." Poté se narovná. Cítí na ní vůni dívky, ale i známou vůni, která jeho charakter měnila. Vůni krve. Muž na Nikolase zpozoruje jeho rozšířené panenky. "Pro mě pořád budeš Nikolas." A vezme mu z jeho ruky látku, kterou odhodí do řeky. "Tam to patří." Řekne. Nikolas ho žduchnul a šel pryč. "Naděje neumírá. Ráno jí budeme hledat, alespoň tělo pohřbíme jak se sluší a patří. Pomsta bude sladká a vykonána. Bude pykat." Zasyčel Nikolas, ten druhý se obrátil "Darius." a šel bez dalšího slova za Nikolasem. Netušili však, že ze zatopené jeskyně je pozorovaly dvě svíticí oči.
Čas je jejich nepřítelem. Čas plyne. Vteřiny. Minuty. Hodiny. Dny. Roky. Sen se stane skutečností. Vynálezy, technické a medicínské pokroky. Války. Mor, hladomor, přírodní katastrofy. Lidstvo to přežilo a my taky. Kdyby svět o nás věděl. Novodobé hony na čarodějnice by odstartovaly s největší parádou. Mýty, pověry o příšerách mohou mít špetku pravdy. Jsou to střepy vzpomínek lidí, kteří je opravdu viděli. Ale jsme tím, kým o pravdu si lidi představují, že jsme? Že máme takové schopnosti, které bychom podle jejich představ mít měli? Jen jedno je jasné. Lidstvo má pořád co se naučit a přitom na každého člověka je minimální čas, který je mu tady vymezen. Lidstvo se nemění. Jsou pořád stejní. Lži, podvody. Pomluvy. Zkažený svět. Falešnost, hrdost, důstojnost, bojovnost. Vše zůstalo při starém, ale poslední dobou. Je tohle skutečné? Nebo již pouhou minulostí a snem, ve kterém neustále chceme být, ve kterém oni neustále chtějí žít?

Tohle jsem viděla na závěr, ještě než jsem odžila život, před nehodou, zase jsem zažívala své dětství, své platonické lásky, i vztahy, které věřte, dva ze tří bych vztahy rozhodně nepovažovala… ale k minulým životům později. Tyto zmíněné příběhy, nebo spíše konce Elishy a zrzavé dívky jsem nemohla pochopit. Proč se mi to zobrazovalo? A rozhodně jsem nebyla těmi dívkami, byla jsem divákem, tichým, neviditelným pozorovatelem, vždyť tohle není můj minulý život, nebo jo? Mělo mi to něco ukázat, ale co? Jedinou spojitost, co mělo, bylo jméno Darius, což jsem zpočátku nechápala, nevěděla jsem však, jak velký vliv bude mít na můj pozdější život, jakou roli v mém životě sehraje…
Spolek, Bathory, Drácula, Hurrem, Suleyman, Mahidevran… Páni, vždyť tomu se pořád, jako posedlá, věnuji, aniž bych chtěla, vždy se o tom zmiňuji, když se dívám na to, co jsem psala. I Jack Rozparovač, to je taky postava, která mě fascinovala, původně jsem myslela, že tenhle týpek je pouhý fám, výmysl, který se zrodil na papíře jednoho pisatele a ono je to realita, žil a je opravdu absurdní a přivádí mi to husí kůži, že jsou lidé, kteří by s ním mohli sympatizovat, ba ho dokonce napodobit, vyrovnat se mu, nebo dokonce i překonat…! Nemluvím o lidech, které zajímá, oni v podstatě se o něho zajímají kvůli jeho obětem, které za svůj život nezažily zrovna nic kloudného a pokud ano, tak jedině se svými dětmi, nebo s někým kdo je bral takové, jaké jsou, možná, i když je známo mezi ripperology, že byly prostitutkami, zapomeňte, že byly nějaké hollywoodské krásky, byly to obyčejné ženy, většinou kolem čtyřiceti, až na tu poslední, která je královna všech masakrů, které tento tvor uskutečnil, tak možná ani v tom sexu orgasmus nezažily. Jak surový může být člověk k tomu druhému, jak člověk může být horší, než zvíře, i zvířata se teda chovají daleko lépe vůči sobě a neuděláte nic, Jack tohle dokázal, dokázal, že existuje člověk, tak krutý, že ďábel by ho miloval a Bůh by k němu neměl slitování a vzal mu jeho svobodnou vůli. Vrátím se ke svému dědečkovi Katolíkovi. Ptala jsem se ho, že když existuje Bůh, proč dopustí, aby lidé dělali tak strašné chyby, proč dopustí, aby byly války. I na tohle mají křesťané odpověď. "Protože Bůh dal člověku svobodnou vůli." Ano, Jack a jemu podobní mají svobodou vůli. Člověk se rozhoduje pořád, věčně, v podstatě celý svůj život. Na jakou školu jít, jaká je správná odpověď v testu (ano, čtete správně i tohle je na pořadu dne mnohých studentů, nebo já jsem byla takový magor?). Uvedu příklady: rozhodnutí vzít si půjčku, rozhodnout pomoct příteli, rozhodnout se… pro lásku, odjet ze svého rodného města, vyletět z hnízda, rozhodnout zda je správný čas pro založení rodiny… Rozhodnutí, vše je o rozhodnutí, a někteří pitomci se nechají rozhodovat druhými… Pche, již ani ve snu, kámo. Ale zpět k tomu, co jsem chtěla. Děsí mě, jak člověk dokáže být krutý, děsila jsem se, jaké mám krvavé fantazie, obzvlášť když mám v tu chvíli vztek. I když budu muset podotknout, že po nehodě, jsem již něco bohatě splnila, za což se nesmírně stydím. Věřte, buďte rádi, že neumíte nahlédnout do duše a mysli lidí, zřejmě bychom se divili… Nebo přáli byste si tento dar? Jak v čem, za jaké situace.
Když jste svědky domácího násilí, záleží na člověku, teď se bavím a jednoho z typů člověka, že jakmile to vidíte, že otec praští vaši matku, nebo ji shodí do skříně a ukazuje svou moc anebo třeba jí kope, vy zdřevnatíte, tak tomu říkám, jste v šoku, nemůžete se hnout, je vám špatně, duševně jste úplně vykolejení a uvnitř se připravujete na útok, jenže tělo, nazvu to pravými jmény, pud sebezáchovy, že co, kdyby vám taky ublížil? Ne! Musím pomoct a uvnitř vás panuje třetí světová válka. Tak slovní útok. "Prosím, nech toho! Prosím!" a je to tady i ten slovní útok má špatný dopad, děláte ze sebe další živý terč. Do prdele!, pomyslíte si, jeden záměr, snad, je splněn, útočník se soustředí na vás, ne na toho koho předtím bil, na toho již se ani nepodívá.
Alkohol metla lidstva, se říká a bohužel je to pravda. Má za následek, že otevře tajemnou komnatu jako Zmijozelův dědic v Harry Potterovi a abstinenti, nebo ti méně opilý, mají útlum. Agrese vítej! Plesk! Bum! Sprosté slova, jako dlaždič, v ten moment, ale i on je oproti vám hadra. Pak se možná ráno budete divit, proč jste na záchytce. Říká se, že ve víně je pravda, záleží na člověku… i opilec si uvědomuje komu, co říká, to by musel být fakt mimo ještě víc, do němoty, ale samozřejmě vidí mlhavě, jeho uši se zalehají a tím pádem slyší vzdáleně. Ve víně je i lež, ať milosrdná, nebo ta nejvíc nejhorší… říkám jí zabijácká, anebo jsou další druhy opilců… ale tím se nebudu zajímat, psala jsem o těch nejhorších… a tím taky svůj monolog o ničem ukončuji.

Je začátek prosince roku 2010…
Maminka vstoupila do nemocničního pokoje, dívala se na ten samý obraz, jako poslední tři měsíce, tento obraz by před pár měsíci mamce hnul žlučí, nyní chtěla, abych se vzbudila, abych konečně otevřela oči. Jenže to trvá a kdo ví na jak dlouho, lékař byl za mamkou. "Zase málem zemřela, nevíme, o co jde, ale doufám, že se to opakovat nebude." Mamka se na lékaře podívala, díval se na ni s nevinným pohledem, zřejmě to byl lékař s možná tříletou praxí. Zřejmě proto vynechal únavný lékařský slovník, i na tohle by možná měli pojmenování, ale v tuhle chvíli to pro maminku nebylo důležité. Bylo to teď vůči mamce velmi neprofesionální a necitlivé, což si uvědomil, hned po chvíli co dořekl větu. Mamka však nereagovala, oči od pláče, kruhy pod očima, ani práce ji již nepomáhala dostat mě, alespoň na chvíli z hlavy. Měla třítýdenní dovolenou, z toho dva týdny neplacenou. Maminka se obrátila zpět ke mně a šla za mnou, sedla si a dívala se na mě. "Holčičko moje." Pohladila mě po vlasech, lékař mlčel a potichu zavřel dveře.
Maminka mě vzala za ruku, slza ji ztékala po tváři, nepočítala je, bylo jich dost, bylo jich tolik, že by zaplnily moře. Prožila jsem nyní svou nehodu. Teprve poté, co jsem znovu prožívala stres, znovu běh, znovu slyšela to syčení velké kočky, znovu viděla tu černovlásku, nebeskou krásu v podobě hvězd plující po ní. Teprve pak…. Mé víčka začaly cukat, maminka zbystřila, zda dobře vidí, viděla dobře. Pomalu jsem otevřela oči a viděla jsem mamčinu tvář jako první, pootevřela jsem ústa. "Mami." Zašeptala jsem přiškrceným hlasem. "Eli, El moje." Řekla maminka, ještě pořád jí tekly slzy, ale přes ně se usmívala. Konečně byla tu, ta chvíle. Byla jsem zpět, ale co bylo poté… to bych nikdy neřekla, že se někdy stane.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama