III. Petrus a Damian

28. srpna 2015 v 21:29 | Alžběta T. |  Sázka
V jedné chatrči, o dvou místností, žil Petrus, stál uprostřed vstupního, zapálil krb. Díval se na plamen, který se mu odrážel v očích, sundal si masku a vrchní oblečení. Stoosmdesát centimetrů vysoká postava, vypracované svaly, hnědé vlasy po ramena, strniště, trojúhelníkový obličej z něho činily opravdu šarmantního muže, měl kouzlo osobnosti i přes masku, ale bez masky měl to kouzlo ohromné. Kati mohli mít styky se ženami, mohli mí děti, mohli mít dvojí život. Petrus zastával jedno pravidlo. "Nikdo nesmí o daném člověku vědět víc, protože člověk se pak stává zranitelným." Nikdo, kromě jednoho člověka nevěděl, že má rodinu. Manželka Catharina žila s dětmi na venkově, měli svůj dům a Petrus vždy jim posílal peníze, posílal dárky, s manželkou si psali. Stýskalo se mu po nich. Catharina byla půvabná žena, černovláska s hnědýma očima. Byla trpělivá, shovívavá, loajální ke svému manželovi a především matkou jeho dětí. Byla sluncem radosti, vždy se smála a dodala svému manželovi sílu, častokrát, když děti spaly, on jí vyprávěl, jak lidi zabil, věděla o něm, že je katem. Vždy Catharině přinášelo úlevu, když se její muž objevil u dveří, nebo se jeho postava objevila před domem. Chápala to a jí mohl vše říct, častokrát se ptala, proč již nepřijede na trvalo. Vždy ji odpověděl, že je příliš brzy, byla šetřílek a posílal ji tolik peněz, že nevěděla, co s nimi dělat, byla zvyklá na chudobu. Byla skromná a to byla jedna z vlastností, které na ni miloval. Měli spolu dva syny a jednu dceru. Petrus za nimi jezdil, když neměl práci, jednoduše se sbalil a na nějakou dobu odjel a pak se vrátil. Chtěl být se svou rodinou, která mu v Drážďanech velmi chyběla. Několikrát se taky bavili na téma, zda by se rodina za ním nepřestěhovala, Petrus to rázně odmítl, důvod byl prostý, strach o rodinu, sám také nevěděl, zda on je v bezpečí.
V chatrči si vybudoval domov, ze kterého odešel, udělal si zde krb, podle vzoru jednoho majetného muže, který ho pozval k sobě domů, i když nebylo to tak do detailů, a v naprosté přesnosti. Věci, které našel na ulici během večerních procházek, patřily zesnulým, které ti živí nepotřebovali, valendy, stůl, postel, našel i obraz krajiny, nezajímalo ho, jestli má nějakou hodnotu, hlavní bylo, že to byla ozdoba do jeho jinak ponurého pokoje. Své rodině posílal peníze, někdy, ale nebyla práce, měl konkurenci, ale co se týkalo krutosti, v tom měl jenom jednu, která dokázala strhat zábranu udělat člověku, to co prováděl on.
Existuje zábrana, ta psychická a navíc lidská, která brání způsobit člověku smrt, ublížit fyzicky toho druhého. Vždy tu zabránu něco u obyčejného smrtelníka odvrátí, například: alkohol, vztek… jenže kati museli mít čistou hlavu, pracovali bez vzteku. Proč taky? Nic jim odsouzení neudělali. Kati tuhle vlastnost, zábranu museli v hloubi své duše zničit, rozvrátit, bez něčí pomoci. Někteří neměli možnost, jiným to doslova bavilo, vzít člověku život je a bylo to ukázkou patřičné moci, moci nad sebou samým. Petrus byl krutý, byl mezi katy, kterého to bavilo, ale i katy, kteří to brali jednoduše jako obyčejné povolání, které musí vykonat, aby měla rodina na jídlo. Jenže kat musí přijít také na metodu a stupeň brutality, kterou musí lidi ohromit, tak, aby páni si ho pořád najali, lidi jásali. Stávalo se, že kat sekal, zabíjel, ale nepřinášel potěšení vraštícímu davu, tím pádem přišel o místo. Popravy byly v té době, něco jako cirkusová vystoupení, akorát poněkud morbidní. Byl však i případ, kdy kat svou krutost vnesl i do svého soukromého života, takže nesčetněkrát se mohlo stát, že kat zabil svou manželku, své dítě apod. Bylo také na místě říct, že Petrus byl v tomhle jiný, svou krutost předváděl jenom na svém "pracovišti", to byla jedna z jeho zásad. Petrus se dostal rychle do ligy, která byla oblíbená mezi pány, vlastně i mezi prostým lidem.
Byli i tresty, které opravdu nesnášel, jako například mučení a upálení lidí. Ano, dělal to… řekl si však, že tyto tresty jsou zvířecí, nelidské, což je absurdní pro obyčejného člověka, když kat mu tohle nahlas řekne. Vypadalo by to, jako by svou práci nesnášel, jako by jí dělal čistě z povinnosti. Kolikrát Petrus slyšel křik ženy z vazby, kterou předtím mučil palečnicemi, a pak jí jeden ze strážců, jako bonus, v cele znásilnil. Tohle byla norma, která se udržovala. Petrus měl dobrý důvod, proč odmítl inkvizitora, soudce Bartoloměje Faubera. Nechtěl s tím mít nic společného. Měl k tomu zkrátka své důvody. Stačilo mu jednou a dost, chtěl je pochopit, proto tenkrát řekl ano. Výsledku se však nedopátral. Věděl s jistotou, že obžalovaní byli nevinní a uznal, že smrt byla pro ně lepší variantou, měli jizvy na duši, ale také ty fyzické, po ostudě a vůbec po mučení, které zanechávalo fatální následky pro poškozeného, by se již nemohli vrátit do svých životů, před procesem a předstírat, že se nic nestalo.
Strážce věznic zřejmě byli dlouho bez svých žen a tím pádem mnohým údajným čarodějnicím způsobili bolest v podobě traumatu ze znásilnění, patrně z důvodu toho, že soud, ani jeden z přísedících, i když bylo vidět, jak roztrhané šaty ženy měly, jak jim je servali, tohle je nezajímalo, nikdo z nich by jim to nevěřil, inkvizitora zajímala jenom jedna věc... vina, nebo nevina, i když rys inkvizitorovy představy byla pouze vina. Jenom vina, za kterou byla smrt a pak pro inkvizitora následná, sladká odměna v podobě části pozemků zesnulého.
A tak jedině kat slyšel, jedině on byl svědek. Jednou Petrus udělal něco absurdního, jednoho ze strážců popadl, když odcházel z vazby, v níž byla zavřená jistá šestnáctiletá Magdalena, o příjmení se Petrus nezajímal, byla pohledná, Petrus se sice strážci nedivil, ale ta dívka byla zraněná, Petrus jí mučil španělskou botou, její odolnost však nezlomila, což patřilo do vzácnějších jevů. Petrus jak se díval na plameny ohně, doma, ve své chatrči, vrátil se v čase, viděl onoho strážce, jak ho Petrus drží pod krkem, coby muž měl Petrus velkou sílu, tohle byla taky jedna z podmínek pro jeho povolání. "Co to děláš?" optal se zaskočený strážce přiškrceným hlasem, upřeně se díval na Petruse, který se neubránil a poprvé byl plný vzteku. "Víš, proč je tu zavřená, m?" odpověděl otázkou kat. "Vzhledem k tomu, že jsi v tuto chvíli pitomec, odpovím za tebe, protože je čarodějnice, a ty si s ní, proti její vůli, musím podotknout, užíváš." Řekl Petrus velmi důrazně. "Ta… slouží si to." Odpověděl mu strážce. "Pokud vím, tak zřejmě si podlehl pokušení, hochu." Strážce zřejmě pochopil, na co kat naráží. "Abych nešel za inkvizitorem a neudal tě. Souložit s čarodějnicí je jako, kdyby si byl jejím spoluviníkem." Kat ho pustil, strážce se pořádně nadechl, zakuckal a držel se za krkem, kde ho ještě před ani ne vteřinou svírala Petrusova ruka a podíval se na něho. "Ať se to již nestane. Udržuj profesionalitu." Řekl mu a odcházel. To co mu řekl, však nedávalo smysl, ani patřičnou váhu, i když, onen strážce i tak to již nedělal.
Proč? Inkvizitor byl na ženský jako dělaný, a stávalo se, že i on znásilnil domnělé čarodějnice, nebo udržoval intimní vztah s ženami významných panů a běda pokud ho žena odmítla. Tím si zadělala na průser, sama pak mohla před nenasytným inkvizitorem stát, jak odsouzená, a on se smát nad její zlomenou duši, zničený život jako její soudce.
Petrus seděl u krbu a vychutnával si teplo, které z krbu vycházelo. Uslyšel však jak dveře se otevírají, a pak chůzi. Tyhle kroky dobře znal, nemusel se otáčet. Obrátil zrak k muži. Bylo mu devětatřicet, věděl o něj, že je bezdětný, neměl manželku. Jeho osudové ženy zemřely, nebo ho opustily. Jedna zemřela díky vrahovi, svému manželovi, druhá na mor, třetí se rozhodla pro jednoho obchodníka z Berlína. Petrus se díval do zeleno-šedých očí onoho muže, který stal možná, ani ne, metr od Petruse. Pestrus vstal a obrátil se k muži. Byl katem, jako on. Muž se na něho upřeně díval, oba mlčeli. "Proč si ho odmítl?" optal se muž, který byl stejně vysoký jako Petrus, měl strniště, kolem očí měl vrásky smíchu, měl hnědé vlasy, byl starší. "Protože mám své zásady, kterých se chci držet." "Uvědomuješ si, že se ti Fauber pomstí?" optal se muž. "V tomto městě se snad nic neudrží v tajnosti." Petrus se díval podezíravě. "On se obrátil k tobě." nebyla to otázka, bylo to konstatování skutečnosti, muž mlčel, což znamenalo jedině, že to skutečně Fauber udělal a muž, kolega, to přijal. "Nezačínej s tím zase. Je to moje rozhodnutí, stejně jako tvé. Svou rodinu dáváš v sázce, jenom kvůli tomu, že nějaký proces se ti nezamlouvá. Uvědom si, že jsi katem, co jsem tě vůbec naučil? Tvá rodina by byla zajištěna, místo toho je ohrožena." "Jen pokud si to neřekl, že jí mám." Zavrčel Petrus. "Neboj, neřekl jsem mu nic, tvé osobní věci si nechávám nadále pro sebe." "To říká ten, kterému to může být jedno." "Nejsi mi jedno, Petrusi, ani tvá rodina." Řekl důrazně muž a ukazoval na Petruse, u kterého se nehýbal jediný sval. "Proč si tu?" optal se Petrus, věděl moc dobře, že tento muž tady nechodí, jako by to byl jeho domov, i když ho o to prosil. Učil ho řemeslu, vše co nyní zná, ví od něho, od Damiana. "Jsem tu, abych tě seřval, pak jedu do Berlína." "Aha, jednoduchý plán, procesy se budou rozjíždět." "Mohl bys to být ty, kdyby si nebyl paličatý a ke všemu taková držka." Odpověděl mu Damian. Oba se znali již od kolébky. Oba spolu vyrůstali. Jejich rodiče dávno zemřeli. Možná jistý Petrusův odpor k čarodějnickým procesům pramenil z toho, že jejich matka sama byla upálena jako čarodějnice. Naštěstí své syny zachránil otec, který jednoduše z města odjel a již se nevrátil, stejně, o pár let později, kdy chlapci byli již starší a měli své sny, přišel o život díky neznámému pachateli, který ho ubodal cestou z práce. Damian, coby starší se ujal svého bratra, on sám je živil a Petrus se k němu pak přidal. Nikdy to neměli jednoduché, ale překonávali rány osudu, život bez svých rodičů, díky tomu se dříve osamostatnili, brzo dospěli a věděli, co od života chtějí, sami si určili směr cesty. Damian byl pro Petruse vzorem, díky tomu, Petrus měl citovou vazbu ke svému bratrovi, který mu dělal matku i otce. Damian jako první se začal živit jako kat, Petrus ho následoval, oba měli stejné rysy: krutost, dochvilnost, styl, kterým vedli své popravy. Jenže bratři začali mít poněkud jiné názory na život, na politiku, jiné povahy… to je rozdělilo.
Možná Damian díky tomu, že byl sám, začal svého bratra brát jako konkurenta. Cítil vůči svému bratrovi pořád tu zodpovědnost, které se snad nikdy nezbaví, ale věděl s jistotou, že Petrus se o sebe dokáže postarat, stejně jako o svou rodinu, ale vždy tu bude to ALE…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama