II. Mariana a její rodina

28. srpna 2015 v 21:08 | Alžběta T. |  Sázka
V podvečerních hodinách, v domku zámožného cechmistra, jistého pana Lischenského v obývacím pokoji seděli pan a paní Adlerovi se svým synem Hansem, zrovna chtěli projednat obchod svého života. Manželství svých dětí. Pan Adler byl muž mnoha profesí, které později spojil do svého řetězce, byl caykař, caletník, cankář. Obchody, však, tak jako u ostatních nevzkvétaly jako dřív. Sňatek, který by spojil dvě rodiny, by byl krok, krok k bohatství. Jistě udělalo své i známost pána Lischenského s Kurfiřtem Janem Jiřím I. Bylo to pro rodinu významné. Pro Adlerovi to byla jedinečná příležitost dosáhnout pomyslného vrcholu, získat vytouženou společenskou prestiž. Jedinou věc, kterou by dokázali učinit. Hans se zadíval na svou budoucí nevěstu, patrně to byla, z jeho strany, láska na první pohled, zaujala ho. Hans měl stosedmdesát centimetrů vysokou štíhlou postavu, hranatý obličej, modré oči, úzké rty a světle hnědé, krátké vlasy. Mariana seděla vzpřímeně, vedle své matky Alžběty Lanovské. Mariana zato o svého budoucího chotě, ani okem nezavadila, dávalo mu tím najevo, že sňatek s ním není její rozhodnutí, nýbrž rodičů. Mariana se však zaposlouchala do rozhovoru svého otce a otce Hanse, pan Adlera. "Pane Adlere, je jasné, že sňatek, mé dcery s vaším synem bude prvotřídní, odhadoval bych cenu svatby na pětiset dukátů vy a pětiset já." Navrhl otec Mariany, která si připadala jako zboží, které nyní prodával. "Ovšem rovným dílem, to bez debat." Usmál se pan Adler, byl značně spokojen. "Již se těším, až se staneme rodinnými příslušníky." Řekl pan Lischenský a pohlédl na svou dceru, která mlčela, podivil se, kde je její vzdor, nyní zde seděla jako opařená, pan Lischenský usoudil, že jeho dcera dostala rozum. Byl to omyl, uvnitř ji to užíralo, trápilo. Paní Lanovská se podívala na svou dceru značně ustaraně, její dcera zkrátka nebyla zrovna nadšená, šlo to vidět, alespoň její matce, která ji znala více, než by si její dcera přála, zřejmě proto si jí paní Adlerová nejspíše nevšímala, paní Lanovská pohlédla zpět k manželovi. "Jak se vám líbila poprava?" obrátila list na jiné téma. "Je až k neuvěření, že to byla manželka z dobře situované rodiny." Odpověděla s podivem paní Adlerová. "Znamení." Zamumlala si pro sebe Mariana, nikdo ji nejspíše z mužů neslyšel, nebo spíše to ignorovali, její matka však dávala najevo, že ji slyšela a zamračeným výrazem se na svou dceru podívala, dávala ji najevo, ať se laskavě uklidní. "Poprava byla, ale krutá, měl jsem doslova hrůzu z kata." Řekl vesele pan Adler. "To ano." "Nevíte, jestli je místní?" optal se, se zájmem pan Adler. "Mám dojem, že tady žije, ale myslím, že není odtud, někde jsem zaslechl klepy, myslím, od jisté bosorky, ale nechtěla, abych vyslovil její jméno." Odpověděl posměšně pan Lischenský. "Od čar co nejdál." řekla paní Adlerová polekaně a dala si ruce před sebe. Do pokoje se vloudilo ticho. "Co říkáte na politickou situaci u nás? Mor se zase po letech objevil a dává vědět svou sílu, až mě to děsí." Začala opět paní Lanovská, její manžel se na ni zamračeně podíval, ale ona tomu nedávala pozornost. "Je to příšerné." Odpověděl pan Adler, jeho žena pouze přikývla na znamení souhlasu, na nic se nezmohla, nebylo co říct na toto téma. Bylo s podivem, že mnozí o to nejevili zájem, mysleli si, že když o tom začnou mluvit, uvrhnou nemoc na sebe. "A co lze očekávat od konce války." Zapojila se Mariana, která do té doby mlčela. "Jistě nic dobrého, slečno Lischenská." Odpověděl ji pan Adler, Mariana se na něho upřeně dívala. "To ano, naši lékaři však přišli o životy, každá strana měla své mrtvé a teď nyní smrt dýchá na každém kroku, jenže nikdo nepodnikne patřičné kroky." "Před morem se těžko ubráníš." Odpověděla místo pana Adlera Mariina matka, panu Lischenskému se nelíbila diskuze, kterou vedly jeho žena s dcerou. Do pokoje vstoupila Terezie, služebná rodiny, která tu přišla coby desetiletá sirota, našla ji na ulici paní Lanovská. Jako dívka prokázala své služby. Uměla pracovat v kuchyni, byla spolehlivá, ale jak v čem, pán domu si ji nevšímal, bral ji, jako hospodyňku, která utírala prach, vařila, uklízela a prala, zkrátka jako posluhovačku. Jejich dcera v ní našla přítelkyni, které věřila, což bylo pro paní Lanovskou požehnání. Mariana byla tiché, hodné dítě, ale nerado se přátelilo se stejně starými dětmi, což matku trápilo, proto byla ráda za Terezii. Jenže během šesti let se s Terezii stávala žena, její tělo se tvarovalo do přesýpacích hodin, ženskost z ní doslova sršela, stalo se z ní půvabné stvoření. Její hnědé kaštanové vlasy, čokoládové oči, vysoké čelo a úzké rty tomu všemu dominovaly. Pán domu si ji začal, teprve poté, všímat a dokonce jinak, než by si paní domu přála, než by společnost čekala od vztahu mezi pána a služebné, i když, snad, každý pán "z lepší" společnosti měl milenku ze služebnictva, byla to praxe, ale z církevního hlediska, oficiální formát byl muž a žena. Z počátku se Terezie bránila, díky vděčnosti, kterou chovala ke své paní, ale i to vyprchalo. Zamilovala se do svého pána. Podlehla mu, ale před návštěvami to dokázali skrývat. Paní Lanovská byla jako na trní, tolik probdělých nocí, ve kterých její muž šel do pokoje jejich posluhovačky. Nikdy nezapomněla na nevinný pohled té malé holčičky, která se klepala zimou, a po šesti letech slýchala dívčin vzdech z pokoje a paní Lanovská v ložnici tiše plakala. Ještě, že neznesvětili manželskou postel.
Proto poté co jí viděla vcházet, úsměv paní trochu povadl, nesnažila se jí vyhodit. Proč taky? Zastávala práci, kterou nechtěla dělat a navíc hledat služebnou, která by nekradla, naháněla paní Lanovské strach. Terezie však nebyla jediná posluhovačka, jedna tu byla starší paní Margita a bývalý braťko pan Gerber. Navíc ji v rozhodnutí vyhodit Terezii odvrátila Mariana, neměla by se o koho opřít. Možná sedmnáctiletá služebná, která ztratila rodiče a ušla dlouhý kus cesty, jak jí samo děvčátko kdysi, jak ji paní dávala čisté oblečení po koupeli, vyprávělo, byla blízkým přítelem její dcery a duševní opora, byla pro paní Lanovskou důležitější, a odejít od manžela? Ani ve snu, s manželem měla všechno a to by mohla ztratit. Paní Lanovská to navenek snášela, ale její srdce se trápilo, dělala radši hloupou a naivní ženu, než, aby řvala a trhala se na kousky. To raději tiše plakala v manželské posteli. Mariana se podívala na služebnou, z její přítomnosti byla nadšená, usmívala se, Hans ji pořád hypnotizoval pohledem, tohle bylo pro jeho oči. Marianin úsměv, začala se mu líbit čím dál více, Terézie se poklonila a dávala občerstvení na stůl, pán domu ji nepozoroval a bavil se s panem Adlerem o podrobnostech týkající se svatby. Mariana byla jako na trní, chtěla odtud co nejdříve pryč. Paní Lanovská si toho všimla a tak pronesla k manželovi. "Když dovolíš, dcera je unavená." Manžel se na svou dceru podíval. "Ale, Alžběto, je v pořádku." Odpověděl pan Lischenský, po pohledu na svou dceru. "Opravdu se mi již chce spát." Přesvědčovala ho dcera. "No dobrá." Odpověděl otec značně podrážděn, tím jak se jeho dcera s manželkou musejí předvádět. Okem zavadil o svou mladou milenku. Mariana se postavila, rozloučila se s hosty, s rodiči a jako poslední byl Hans, který vstal, políbil Marianě ruku a dlouze se jí díval do očí, Mariana uhnula pohledem. "Když dovolíte?" pronesla. "Ale ovšem že." Odpověděl ji Hans Adler. Mariana pohlédla na Terezii a poté se otočila a šla do svého pokoje, mladík ji ještě doprovázel pohledem, než mu zmizela z dohledu, a pak se obrátil a sedl si. Mlčel celou dobu, nechával své rodiče, aby mluvili, nebylo mu to sice příjemné, ale nechtěl dělat nepříjemnosti. Paní Lanovská ho pozorovala a pohledem se vrátila k manželovi a panu Adlerovi, kteří se bavili v podstatě o ničem. Marianina přítelkyně sklidila prázdné talíře a odcházela do kuchyně, aby pak mohla za svou mladší paní. Netroufalo by se říct, že paní Lanovská byla stará, když porodila své jediné dítě, dceru Marianu, bylo jí šestnáct let, o rok později porodila mrtvého chlapečka a pak potratila ještě jedno dítě, bohužel z jeho důsledku, již žádné dítě mít nemohla. Paní Lanovská byla atraktivní, vysoká plavovláska, měla husté kadeře, hebkou pleť, vysoké čelo, plné rty, modré oči, v kterých se muži rádi topili, když na ně pohlédla, měla trojúhelníkový obličej, dokonale štíhlou postavu, za což, ale mohla poděkovat právě svému manželovi, který ji uštědřil ne, zrovna pohodová období. Mariana byla po své matce, kromě jejich očí, které byly hnědé, po jejím otci. Zdědila po paní Lanovské i její mírumilovnou povahu a dobré srdce, měla málo společného se svým otcem. V matčině srdci se, ale čím dál více zaplňovala hořkost, bolest, strach… měla v sobě trvalý boj mezi láskou a nenávistí. Měla před roky stejný problém jako její dcera teď, i ona se provdala za svého muže, kterého původně nemilovala, opět to bylo rozhodnutí čistě rodičů, kteří se jak si chtěli dostat o stupínek vrcholu, který si vysnili, jejich cíl byl v podstatě stejný, jenže rodina Lanovských byla silně zadlužena, byla to záchranná síť. Jejich dcera si to nepřála, ale musela to udělat, pro dobro své rodiny, ale během prvních let se do muže, kterého nesnášela, zamilovala. Ano, zamilovala se do vysokého, zdatného muže, s vypracovanou postavou. Práce a statku, které vykonával, ho dost zocelovali, měl kaštanové vlasy, hnědé oči, hranatý obličej, strniště na bradě, když ho poznala. Po těch letech se vůbec nezměnil, občas přiložil ruce k dílu. Odevzdala mu své srdce, které nyní šlapal surově a nekompromisně, díky vášni, kterou cítil k jedné dívce. Byla v tom vůbec láska? Odpověď ji teprve čekala.
Mariana vstoupila do svého pokoje a sundala si šaty, stála nahá, nehnutě uprostřed pokoje, měla k Adlerovým odpor a nejvíc k jejich synovi. Z postele si vzala bílé šaty na ramínka na spaní, které vždy ležely uprostřed postele, vždy připravené pro slečnu Marianu Lischenskou. Oblékla si je, šla blíž k oknu a podívala se na nebe. "Kdyby aspoň svítil měsíc." Řekla si pro sebe, v této chvíli vstoupila do pokoje Terezie. "Slečno Mariano, budete si něco přát?" ptala se, Mariana se k ní otočila s úšklebkem. "Nechci si ho vzít." "Je to, ale sympatický muž." Konstatovala Terezie. "Možná tak pro tebe, ale ne pro mě." Odpověděla otráveně Mariana, šla do postele, sedla si. "Proč nesvítí měsíc?" postěžovala si Mariana. Služebná se podívala z okna na oblohu. "Svítí hvězdy." "Ale já bych si přála pouze měsíc. Jen měsíc, jeho velkolepost mě dokáže uklidnit. Dobře to víš." Mariana si lehla a přikryla se. "To je to co jste mi chtěla říct?" optala se služebná, vždy ji Mariana volala, sdílela s ní své pocity, i přesto, jak se věci měly, služebná její důvěru nezradila. Mariana upřela pohled do stropu. "Mám strach." "Z manželství." "To bude má zhouba." Mariana se zpět posadila a pohlédla na Terezii. "Strach toho, že o něco přijdu, strach z toho, že manželství je závazek na celý život, že díky našim dětem budeme spojení." "To vám dělá starosti, chápu vás." "Chci být aspoň jednou volná, jako pták, chci jen jednou poznat vzrušení." Řekla Mariana zasněně s pohledem, jakoby do dálky. "To vás chápu." Odpověděla Terezie. Mariana se na svou služebnou podívala. "A ty? Chtěla by ses vzdát za zámožného muže, kterého nechceš?" Terézie sebou škubla, přemýšlela. "Pokud by byl sympatický, což Hans Adler je, nebránila bych se." "To se lehko řekne." Odpověděla Mariana a zpět si lehla. "Noc nic budu muset zkontrolovat pány, ať nedostanu." Řekla Terezie, zatímco vstala a šla ke dveřím. Mariana se na ní podívala vděčně. "Děkuji." Služebná se u dveří zastavila. "A za co? To je maličkost." Odpověděla služebná a odcházela. Mariana tušila, že její přítelkyně něco má s jejím otcem, ale nechtěla se do toho plést. Absurdní rozhodnutí, snad každá dívka by se s milenkou otce nechtěla přátelit, dělala by naschvály, pomstila by se ji, ve jménu dobra své matky. Jenže Mariana odpouštěla. Odpouštěla Terezii každou noc, každou noc.

Rodina Adlerových odešla a paní Lanovská chtěla jít do svého pokoje, Terezie jim nevěnovala pozornost, uklízela, paní Margita umývala nádobí. Paní Lanovskou zadržela ruka její muže. "Alžběto." Paní Lanovská se k němu otočila. "Ano?" optala se. "Co to mělo znamenat. Radil bych, aby jste se s Marianou kontrolovaly." "I ty se kontroluj." Odpověděla mu žena a otočila se, manžel ji vzal ostře za loket a přitáhl si jí, ona šla k němu blíž a dívala se mu do očí, manžel byl chováním ženy zaskočen. "Jsem unavená, chci do postele." "Tak proč?" snažil se vypátrat v očích své ženy. "Jen, že to vypadalo, jako by si svou dceru prodával." Odpověděla mu Lanovská. "Ty bys jí měla pochopit a navíc všiml jsem si jeho pohledu… je zamilován. Naše dcera bude v dobrých rukou." Konstatoval pan Lischenský s úsměvem a přitom držel svou ženu za loket. "Bude s mužem, který ji miluje." Dodal. Jeho žena zakroutila hlavou, nemělo cenu mu odpovídat, láska byla stejně pomíjivá jako bohatství, jenže záleželo, která. Podle sebe paní Lanovská konstatovala, že jediná láska, za kterou lze bojovat je mateřská. Ta její byla nešťastná, manželství upadalo do stále hlubší propasti. Věděl to vůbec? Proletělo jí hlavou již po stopadesáté. Tázala se na to tolikrát a přitom odpověď byla v nedohlednu, stejně jako to, kdy to konečně skončí. On si vytvářel hradby, nebo to byla ona? Kdo za to mohl? Ona, nebo on? Byla ještě jedna možnost…oba dva stejnou měrou? Žili jako sourozenci, vášeň vyprchala, láska taky… tohle byl její pohled na jejich manželství. Vytrhla se mu a stoupla si na první schod. "Ty si nic nepochopil, opět a znova. Dobrou, Franzi." Věděla moc dobře, že spát do ložnice nepůjde, ale opět půjde do pokoje posluhovačky, v které našel to, co ona hledala v něm.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama