I. Krutost nad krutostí

26. srpna 2015 v 0:06 | Alžběta T. |  Sázka
V Drážďanech, v hlavním městě Sasko-Wittenberského vévodství, kde Černá smrt číhala, kde hlad, po třicetileté válce byl přítomen, bylo sychravé počasí, foukal nepříjemně chladný vítr. Dav na náměstí zuřil. V uličce hanby přicházela odsouzená žena, ve špinavých, modrých šatech, ještě v těch, které měla na sobě v době zatčení, byly od zaschlé krve. Měla rozpuštěné rozcuchané vlasy, s jejími havraními vlasy si pohrával vítr, který profukoval z uliček města, žena byla pohledná, nyní vypadala jako půvabná žebračka. Proč však je trestanec? Žena z dobře situované rodiny, žena mnoha tváři, měla však své démony a trest, který si vysloužila, byl vůči ní nespravedlivý, i když záleželo na úhlu pohledu, co se týká dnešního člověka, v minulosti, byl pohled na vinu či nevinu složitý. Tato žena zabila svého manžela a právě smrt jejího muže, pod jejíma rukama, byl ten největší hřích. Nikdo však z přítomných netušil, že to bylo její správné rozhodnutí. Sama si nepřipouštěla vinu, zachránila si svůj život. Její manžel byl tyranem, rád holdoval alkoholu a ti nejbližší lidé z okolí manželského páru, byli svědky jeho nepříčetného, agresivního chování, podváděl ji se svými služkami, takové pojmenování si snad, ani nezasloužily. Manžel odsouzené rád ukazoval svůj život bohatého obchodníka, kterému obchody jenom kvetly, i přesto v jaké situaci byli, poptávka po službách se snížila a tím i nabídka,zesnulý muž, oběť, jak chcete dotyčného nazvat, měl vlivné přátelé kolem sebe, on i jemu podobní měli určitý dar, přežít, i přes těžké časy, které válka přinesla, avšak svůj život měl prázdný, byl v podstatě zakomplexovaným mužem a jediným problémem byla pro něj půvabná žena, kterou si vzal před čtyřmi lety, coby šestnáctiletou dívku. První dítě, dcera jim zemřela týden po porodu, po roce mu porodila syna a postupem času se měnil jeho charakter, ona mu začala vyčítala jeho chování. V hloubi duše věděl, že to co dělá, není správné, vlastně i díky své ženě byl bohatý, díky sňatku s ní získal věno, které nebylo rozhodně malé. Také měl na paměti, že jistě ona bude dědit polovinu majetku své rodiny. Jak se říká, s jídlem roste chuť a tohle byl zrovna případ zesnulého muže. Vidina jejího majetku, její krása, která prezentovala ho i jeho obchod a koneckonců byla možná i důvodem uzavření obchodů, které byly pro jeho byznys důležité a vynesly mu pěkný balík, byly to, co ho přesvědčovalo, kdykoliv ji napadl, aby ji nezabil. Jenže netušil, že zrovna jeho napadení, to poslední, bude pro něho osudové. Jeho žena věděla o jeho častých nevěrách a také se dozvěděla o tom, jak lační po majetku jejího otce. To jí rozzuřilo a vedlo k jejich poslední hádce. "Nemáš právo a mít ho ani nebudeš!" řvala po něm. On jí vzal ostře za loket a přitáhl si jí blíž, cítila jeho teplý dech. "Zapomněla si, že jsi má manželka. A navíc já jsem již tak bohatý, že majetek tvého otce by byl jenom příjemný bonus." Lhal ji do očí, tohle by ho potěšilo. Majetek její rodiny by byla příjemná finanční injekce, která by naplnila jeho kapsu, ostatně, lhal ji vždy, již neměl však ani kousek studu, již neměl vůči ní čisté svědomí. Kde bylo jeho zdvořilé chování? Jenom ji vábil, jako ptáček zpíval ji zamilované písně, sděloval ji velkolepé plány a po svatbě a narození syna se změnil. Několikrát ji nechal doma ležet na zemi, zavolal pro ni doktora, ale pouze svého známého, kterému věřil. Lékařské tajemství, nebylo to, co ho nutilo k mlčenlivosti ale peníze a přátelství vůči tomuto muži bylo přednější. A navíc, její muž měl vysoké postavení, sice ne jako Kurfiřt a další významní muži, ale známost s nimi udělala své. Několikrát svou ženu napadl, několikrát ji nechal doma, aby lidé nemuseli zaregistrovat její podlitiny, monokly, které jí způsoboval. Služky, které se pohybovaly u nich doma, ani nemusely vůbec mít. Žena zastávala domácí práce a výchovu svého syna sama, většinou tyto dámy, což je slušné pojmenování, byly obyčejné bývalé žebračky, sirotci, kterým její manžel dopřál střechu nad hlavou, pěkné oblečení, jen proto, že mu dělaly sexuální otrokyně. Využívaly toho, taky ho bezmezně podporovaly, dokonce jedna čekala jeho dítě, rovněž mlčely jako hrob o tom, co za zdmi domu se odehrávalo. Byly celkem tři… Inna, Magdaléna, a jiná, přišla bez jména, později jí její muž dal jméno Isolda.
Teď nyní, když procházela uličkou ke katovi, vzpomínala, jak před ní, v tu osudnou chvíli stál. Jeho žena si ho změřila opovržlivým pohledem, hnusil se ji každý jeho dotek, jeho dech, jeho bijící srdce, vytrhla se mu. "Majetek mého otce nezískáš, ani jeho část, patří mým rodičům, dřeli snad celý život, díky jejich škole by si těžko něco dokázal…Oni za něho bojují, váží si ho. Ty si nevážíš ani svého vlastního a ke všemu, když vydržuješ ty své děvky!" Srdce měla až v krku, ten pocit ponížení. Ne, již zlomené srdce necítila, cítila jenom zášť, vůči svému manželovi. Byl to on, kdo ji vzal duši, srdce spálil, její tělo si vzal, kdy se mu zachtělo. Byl pro ni v tuto chvíli netvor. Zbil jí i v přítomnosti jejich syna, který plakal, dal jí facku, i přesto, že toho malého kloučka držela v náručí. Ten před ní stál, netvářil se nadšeně, ovládal se, aby jí neublížil. Bylo ji teď upřímně jedno, kde půjde, nezajímal ji názor společnosti, již dlouho si pohrávala s myšlenkou, že uteče od manžela i se synkem v náručí, který v tu chvíli spinkal ve svém pokojíku. "Rozvádím se!" křikla po něm nakonec. Manžel se ještě více rozlítil, zaťal ruce v pěst a vrhl se po ní, dal jí pěst, ona dopadla na zem, sedl si na ni a fackoval ji hlava nehlava. "Já ti dám rozvod! To tě raději zabiji!!!" křičel po ní. Zrovna v tu chvíli přišla Isolda, zastavila se u dveří a oči vykulila, jenom stála u dveří, mlčela, chytla se za pusu, aby nekřičela. Manželka nastavila ruce před sebe, aby se chránila. Pak mu dala pěst, a chvíli, kdy povoloval a chtěl vstát, aby ji přitáhl k sobě, Bůh ví, coby ji udělal, kopla ho do choulostivého místa. Rychle vstala, chytil se na ono místo. "Ty děvko." Zakňučel. Stačil ji však chytit za sukni jejich šatů, kousek z nich roztrhl, pak jí chňapl rychle za nohu. Manželka spadla na zem, rychle se k němu otočila a vší silou ho kopla do tváře. Pustil ji a ona běžela do kuchyně, vzala si nůž, dala si ho před sebe a čekala na něho, až se vzpamatuje. Isolda, jenom nečinně stála, nehodlala se postavit, muži, kterého milovala, ale hnusilo se jí, co on způsoboval jeho manželce, které tekla krev z úst, ale tohle již brala jako samozřejmost, již byla zcela zocelená. To bylo poprvé a naposledy, kdy se před svým manželem bránila. Pak jak vstal, měl košili, stejně jako tvář, od krve a s obličejem plný zloby se k ní rozběhl.
Žena teď přicházela jako odsouzena. Krev za krev, život za život. Žena neplakala, byla klidná, nebo zřejmě svůj klid dokonale předstírala. Před soudem se hájila a mluvila pravdu. Jenže vlivem církve a tehdejších morálních zásad, tohle bylo nezbytné rozhodnutí. Vlastně její smrt byl nespravedlivý proces. Její manžel byl znám, coby anděl, který sestoupil z nebes, dal lidem práci, zachraňoval životy a navíc soud vedl jeden z jeho mocných přátel. Nezajímala ho její pravda, nezajímalo ho, že má podlitiny, tekla ji krev z úst, nezajímalo ho nic. Jenom to, že jeho život pohasl její vinou, tohle bylo, podle soudce Bartoloměje důležitější, než cokoliv jiného a jakmile to žena poznala, přestala se hájit. Bylo to k ničemu, existovala Presunkce neviny a v jistém slova smyslu i mírnější trest za vraždu spáchanou v sebeobraně. Jenže její manžel, jakoby posmrtně tahal za nitky. Jejich dítě bude vychovávat jeho rodina a o majetek nastane bitva, ale to již ji nezajímalo. Život odsouzence znamenal trest ze shora, proto verdikt zněl, trest smrti. Ženu dav tahal za vlasy a házeli po ní fekálie. Byla pro ně odpadem, odsouzená se však, přes situaci, dívala před sebe a spatřila jeho. Kata zahaleného v černém, byl vysoké postavy. Viděla jeho zelené pronikavé oči a pomalu se přiblížila k němu. Ty oči ji uklidňovaly a již svůj osud rozhodně považovala za správný, bez protestu, bez žádného jejího křiku… šla k poslednímu muži, který se jí dotkne, který ukončí její život jednou provždy, bez další šance, bez slitování. Žena stoupala po čtyřech schodech. Stále si držela svůj klid. Šla k již zakrvácenému pařezu, poklekla a dav ještě více se rozeřval, jako zvířata. Podívala se na ně a v tom spatřila jednu z milenek svého manžela, svého bratra, rodinného přítele. Nahnula se a položila hlavu na pařez, dívala se směrem k davu, to bylo opatření k tomu, aby se kat příliš nezadíval do jejich očí. Pokud kat, uděloval milost, měl pak strach o svůj život. Krev na pařezu byla ještě teplá. Ženě se ještě vybavila vzpomínka na osudový večer. Vybavil se jí obraz, kde viděla svého manžela ležet na podlaze v tratolišti krve. Zakrvácený nůž upustila na zem, hlasitě dýchala, Isolda šla pryč, ani ji to nezajímalo kam, uslyšela ze shora pláč svého syna. Vyšla schody a vrazila dveře do pokoje, vzala ho do náručí. "To nic, již je dobře, maminka je u tebe." Konejšila ho a pak slyšela vzdálený křik Isoldy, když spatřila tělo jejího manžela. Pak někam odběhla, zřejmě přivolat pomoc. Žena v pokoji svého malého synka políbila na tvář. "Ať se stane cokoliv, maminka tě bude milovat. Navždy."
Kat v tu chvíli si vzal meč a místo, aby ženě jednoduše usekl hlavu. Začal jí řezat, řezat zaživa, žena neměla sílu zařvat. Ta bolest byla příšerná, nedala se popsat. Řezal jí a dav se rozjásal. "Jo!!" řval dav jako jeden muž, i když mnozí se mračili, díky tomu, že odsouzená neřvala bolestí a strachy, tak jak by si přáli. Děti se na tu "ohromnou" podívanou dívaly, kat si získal jejich srdce a obdiv, jestli něco bylo přání mnoha malých chlapečků, pak jedna z možnosti, bylo povolání Kata, temného stínu. Rodinný přítel a bratr odsouzené odvrátili zrak, bylo to pro jejich oči velmi kruté a bestiální i Isolda, která zjistila, že čeká dítě, sklopila zrak k zemi, věděla s jistotou, že nyní je do smrti zbabělec, který napomohl k tomu, aby žena, která nyní trpěla byla potrestaná, sama se Isolda odsoudila, její trápení bude trvat roky, dny, noci, měsíce, za to trápení odsouzené ženy trvalo možná tři minuty, kat byl v řezání velmi pomalý, smrt ubodání a řezání hlavy, je v tom velký rozdíl. Byly to, možná, ty nejdelší tři minuty v jejím životě a také nejkrutější. Kat přestal, když viděl, že hlava drží jenom o kůži. Žena již, logicky, byla mrtvá. Položil si na záda odsouzené nohu a jednoduše jí hlavu vytrhl. Dav byl ohromen krutostí tohoto kata. Po prvních řadách, jak máchl kat hlavou, stříkla krev po lidech v první řadě, nečekejte otírání, nebo znechucení, nýbrž to byl jásot, podle pověr, teplá krev odsouzených, léčila nemoci, například epilepsii, jen pro tři lidi to bylo utrpení. Bylo veselí a přitom bůh zakrýval si svou tvář, byl smutný, že spravedlnost udělala bezpráví a učinila ohavnost na ženě, která bránila samu sebe.
Soudce Bartoloměj Fauber byl egoistický, bezohledný člověk, se zesnulým mužem, měl mnohé společné, zkažené srdce které se měnilo v led, zvuk jeho smíchu, měl tón nadřazenosti a výsměchu. Bylo absurdní, že měl přízeň, zřejmě svou falešností, papeže Pavla V.
Byl to bývalý inkvizitor, tělem a duší, jeho pronásledování údajných čarodějnic pokračovalo, honba a následující soudní proces, který řídila kniha z 15. století Malleus Maleficarum bylo i tak pro něho posvátné. Bylo ještě častým jevem, který využíval, jako jemu podobní, k získáváním majetku odsouzených, které po mučení palečnice, španělskou botou, což byl oblíbený prostředek a pak následně, pro nejzatvrzelejší, kteří se nenaučili mluvit lež, tu byl skřipec, který jim vymkl klouby, jejich těla následně pohltily plameny. Ano dostával část pozemků, peněz a domů zámožných statkářů, obchodníků, šlechticů. Jeho chtivost ho nikdy neopustila, i přes jeho věk. Nyní coby šedesátiletý děd s vrásčitou tváří, korpulentními tvary, šedivými vlasy, teda zbytky vlasů, kterému zbyly, jistě se na jeho vzhledu podepsal nezřízený alkoholismus, špatná životospráva, stál na balkóně jedné ze svých kanceláří, která byla právě a okraji náměstí, kde se konala poprava oné manželky zesnulého obchodníka, věděl jistě, jak se ke své ženě obchodník choval, ale poskytl mu výhody, stejně jako soudce sám, jistě to bylo z čisté pomsty, měl s ním ještě plány. A nyní stál úsměvem, levou rukou se opíral o zábradlí a popíjel víno. Po jeho pravém boku stál úředníček jistý Hans Schenkler. Soudce se nadechl. "Jak že se ten kat jmenuje?" Pan Schenkler se na soudce překvapeně podíval, nikdy ho totiž nezajímalo, jak se kati jmenují. "Neptal jste se, pane." Odpověděl překvapeně Hans. Soudce se podíval na pana Schenklera, napil se vína. "Teď již ano." Odpověděl. Naštěstí pro soudce pan Schenkler věděl, kdo Kat je, podíval se na další popravu, kterou prováděl, žena se však cukala, ale kat ji udeřil do hlavy, až vyletěla a hlavou se uhodila do pařezu. "Jmenuje se Petrus." Odpověděl úředník nechuceně. "Vypadá to, jakoby jste nebyl, s podívanou, spokojen." "S podívanou ano." Soudce pochopil, že vůči katovi má pan Schenkler jisté výhrady, rozhodl se to ignorovat, proto obrátil svůj zrak ke Katovi. "Tak Petrus." Napil se soudce. "Nechť za mnou přijde do kanceláře." Přikázal, podle zvyku Soudce, Hans se otočil k soudci, napřímil se a odcházel, soudce se na Hanse ani nepodíval, nespouštěl z kata oči.

O dvě hodiny později se Kat Petrus konečně ukázal na chodbě, chodil vzpřímeně, jako kníže, zřejmě měl své obdivovatelky, přestože byl oblečen do černého hábitu, ty oči, kterými okouzloval, měly svou sílu, a nepůsobila rozhodně jenom na ženské pohlaví, to se předvedlo i teď. Sekretariát, asi dvacetiletý mladík, jménem Bastián, zaslechl něčí kroky, nahnul se přes stůl a spatřil vysokou postavu v černém, dokonce ještě i zahalenou tvář měl. Sekretariát vstal a šel otevřít Katovi dveře, Kat kolem něho prošel, zadíval se mladíkovi do očí a kývl na znamení poděkování. Mladý Bastian, který byl učenec soudce, zavřel dveře, Kat v něm zanechal strach, ale i obdiv, byl rád, že ho spatřil za takové okolnosti. Věděl s jistotou, že kdyby byl odsouzenec, rozhodně by neměl čest se tak zadívat do Katových zelených pronikavých očí, jenže netušil, že mnoho odsouzených se na jeho oči dívalo, předalo mu poselství, to nemohl nikdo z diváků pochopit, existoval vztah mezi Katem i odsouzeným, rozhodně Petrus nebyl s těch, kdo by dával milost, ale něco si z jejich osudu, z jejich života vzal, byl katem, který ji bral duši, část života, bylo to jakoby jim vzal otěže, které jim byly těžší, než se ve skutečnosti zdálo. Byl něco jako přítelem, ale i nepřítelem, jen o tom nechtěli vědět, Petrus věděl o jejich osudu, byl katem, který chtěl znát jejich příběh, jejich život, sám se třeba v přestrojení dostal i přes zákaz do jejich vazeb a tam vyslechl jejich příběhy, nebyl lítostivý, co se týká jejich osudu, zastával názor, že každý, kdo má na vybranou si vybere. Někteří plakali, i muži, litovali svých činů. Často se jich zeptal na otázku, jak si přejí svůj konec. Mnozí odpověděli, zrovna ti, kdo se smířili se svým koncem, trestem, si přáli jenom jedno, aby jejich konec si lidé pamatovali. Tohle bylo absurdnější, než cokoliv jiného. Mnozí byli přesvědčení o své nevině i před Katem, mnozí se pokusili i o útěk, mnozí změnili názory, jakmile viděli šibenici, povoz při lámaní kolen, nebo trest u žen, jakmile je svázaly a chtěly hodit do řeky. Petrus nebyl neobyčejný jenom díky své krutosti, ale také, že i on sám byl lékařem lidských duší a o to víc bylo absurdnější, že chtěl odsouzené znát, i za cenu, že s nimi později naloží krutým způsobem, sobě vlastní. Tohle nikdo nechápal a nepochopí, ani kdyby se o to snažil sebevíc.
Petrus vstoupil do kanceláře Soudce Bartoloměje Faubera, jeho jméno bylo příznačné, Bartolomějská noc. Soudce se díval z balkónu, věděl, že kat je již zde, vyšel do kanceláře a zastavil se. Kat nepozdravil, neuklonil se, zarytě mlčel a sledoval každý krok tohoto soudce, kterého nespatřil poprvé, věděl, že ho během popravy pozoruje. Katovi uši několikrát o něm slyšely v souvislosti s inkvizicí, ba jiných důležitých procesech v Berlíně, či tady, v Drážďanech. Soudce přimhouřil oči k drzému, neslušnému Katova chování, taky zdvořilost od něho nečekal, šel ke stolu a posadil se. "Vítejte, pojďte, posaďte se, to budete tady stát?" vyzval ho Soudce a ukázal mu na židli před jeho stolem, Kat uposlechl a sedl si, Soudce zvedl hlavu a změřil si kata pohledem, ukazoval svou nadřazenost. "Honí se mi otázka hlavou." Řekl poprvé Kat, po místnosti se rozezněl mužný, barvitý, lehce zastřený hlas. "Proč jsem vás vůbec zavolal?" dořekl Soudce. "Ano." Odpověděl Kat, soudce si teprve teď všiml jeho očí, byl zvědav, kdo se ukrývá za rouškou, jaká tvář může být tak krutá. "Jestli jde o odměnu, tu mi poskytují předem, v plné výši a nerad peníze dostávám po oddělané práci." "V rámci zkušeností?" "Zkušenosti naučí, pane Faunere." Odpověděl Petrus zcela pohotově. "Jsem katem již deset let a vím moc dobře, co dav chce." Řekla kat pevným hlasem. "Vskutku, jde to vidět, vaše práce je pečlivá." "Co takhle, přestat chodit kolem horké kaše a začít o tom, co jste se mnou chtěl podniknout." Soudce se lehce zalekl suverénního chování kata, ale takové lidi nutně potřeboval, vzhledem k tomu, co chystal. "Ale jistě, dám vám pětiset dukátů, za den, když tak počítám, za týden byste měl tři tisíce pětset. To je myslím, slušná nabídka." Kat ho nespouštěl z očí. "A za co? Za popravu kolika lidí." " Za popravu, plus mučení." Kat pochopil. "Ach, tak, zrození čarodějnických procesů." "Inkvizitor, vždy bude inkvizitorem, ale teď je to jasné, že stojím proti jasným čarodějnicím." "Proč? Létají na koštěti?" soudce se zasmál, Kat věděl, že tohle je bouda past, že potřebuje tvrdé lidi, jako je on. Odměna by byla jasná, ale věděl stoprocentně, že se jedná opět o nevinné lidi z hlediska čarodějnictví, ale vinné z bohatství. Kat Petrus znal inkvizitory moc dobře, jednomu dokonce pomáhal. Kat si založil ruce, soudce ho pozoroval ze své pohodlné židle. "No, odměnu jste mi řekl, ale jak mám vědět, že jí dostanu?" optal se Kat. Soudce se pousmál, bylo to znamení, že o tom Kat přemýšlí, což bylo v podstatě dobře. "Lákáte mě na to, abych umučil stovky lidí, zřejmě nevíte, ještě pořád, kolik to stojí peněz? Já bych ale chtěl sedm tisíc dukátů." Soudce tato odpověď, tato věta, nepotěšila, dost ho začalo katovo chování velmi znepokojovat a taky zároveň štvát. "Je zcela jasné, jak bude proces vypadat a za jakým účelem bude opět provozován. Tolik zmrzačených a následně upálených. Nakonec, je to možná dobře, že po mučení přijde smrt, lidé pak se nemohou vrátit zpět do svých životů, které vedly předtím." Soudce se poprvé na Kata zamračil, tyhle slova ho dráždily. "Chcete si mě snad proti sobě poštvat? To vám nedoporučuji." Odpověděl soudce výhružným tónem. "Ani si nesundáte svou masku." "Myslím, že tvář bude skrytá, stejně jako vy skrýváte před světem svou zlomyslnost." "Právě jste si udělal nepřítele!" zařval soudce. Soudce zaznamenal, že se Kat usmívá, jeho výhružky nebral v potaz, nebo se spíše nebál, ta druhá varianta byla pro Petruse více pravděpodobná. "Chtěl jste mě přetáhnout na svou stranu i výhružkami, které u mě neplatí, Bartoloměji." "Vypadni." Řekl důrazně Soudce, věděl, že slovo Kata nebude mít žádnou váhu, proto ho nechal žít, což Petruse překvapilo, tento muž byl znám svou krutostí, vypočítavostí. "Chápu, že jsem tak důležitý, asi jako pro vás srdce. Bezohlednost by mohla být vašim druhým jménem." Poznamenal kat, vstal a otočil se ke dveřím, již se chytal kliku, když v tom soudce Fauber se rozzuřil, díky klidu tohoto neurvalce, který stačil ho ve chvíli urazit. Nemohl si to odpustit, otevřel rychle zásuvku, vzal dýku a hodil je na záda kata. Kat se, ale najednou otočil a chytl dýku, soudce byl ohromen. Kat se podíval na dýku, věděl, že napadení soudce by znamenalo smrt a jisté věci ho donutily to neudělat. Skryl svou rozzuřenost. "Vážený pane Bartoloměji, jste více zvíře, než jsem si dokázal představit, jak dokážete se snížit k vraždě jednoho ubohého muže, ale uklidňuje mě jeden fakt." Kat začal zkoumat dýku. "Takovou pěknou dýku a vrazit na záda, prostému katovi by byla pocta." Řekl uznale s trochou sarkasmu, trochu se i Soudci vysmíval. Jindy výřečný, přesvědčivý Soudce byl teď tichý, zklamaný, neznal prohru, ale tento kat mu jí tvrdě a nekompromisně uštědřil. Kat Petrus chtěl ještě utrousit poznámku o popravené ženě obchodníka…Ne, nechtěl mu připomenout, že žena, která zemřela pod jeho rukama, byla vlastně jenom pomsta, pouhá hračka. Petrus byl v podstatě více krutý, než jeho, nyní nepřítel Soudce Bartoloměj Fauber, ale ona si to přála, aby lidé na ni nezapomněli, ostatně Petrus jim uštědřoval takový konec, že pamětníci i po padesáti letech budou mluvit o jeho popravách a obětech. Petrus, tohle jméno si soudce bude navždy pamatovat a toto jméno mu odedneška nebude dopřávat klidný spánek." Kat šel zpět ke stolu a položil mu dýku na jeho okraj, tak, jakoby to byla posvátná věc, obrátil se a bez dalšího slova odešel. Jakmile zaklaply dveře, soudce Bartoloměj Fauber si oddechl.

Jsem králem stínů, jsem králem všech vyvrženců, psanec, vyhnanec, smrt. Jsem Petrus, Kat, který svou krutost dokáže uvázat a nepustit ji dokud to situace nebude vyžadovat. Jsem sobec, ale především člověk, jsem stínem, kterého nikdo nesmí poslouchat a přitom ho poslouchá, nemusí se na něho dívat, ale dívá se. Jsem noční můra, která lidi děsí, avšak dav baví. Řemeslo Kata má své pro a proti, jako každá práce, ale na za následek, že nebudete mít přítele... Budete jenom stínem, ale přitom za rouškou se skrývá barevný svět… duše… člověk…nejen krutost, ale někdo, kdo podle církve odvrátí boží trest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luc!k luc!k | Web | 26. srpna 2015 v 17:28 | Reagovat

Asi je špatný napsat,že je to super,protože děj je dost smutný. Nebo děsivý? Hlavně když kat seká hlavu ženě zaživa..ta představa je strašná.
Každopádně si to popsala skvěle. Máš talent :)

2 Alžběta T. Alžběta T. | 26. srpna 2015 v 22:25 | Reagovat

[1]:Děkuji Lucinko, ty ho máš taky. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama