Část 31.

26. srpna 2015 v 21:16 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Během rána se však po paláci roznesla smutná zpráva, manžel Gervahan Sultán, Orhan Paša dostal infarkt. Gervahan seděla ve své komnatě, když jí navštívila Valide Sultán. Její dcera seděla nehnutě, neměla uplakané oči, ale smutný výraz mluvil za všechno. Valide však nic neušlo, tím jí dcera nemohla oblbnout. "Jsi spokojená?" "Proč bych měla být? Mé děti byly svědky toho, že můj manžel odešel z tohoto světa." Odpověděla Gervahan a obrátila pohled na svou matku, která se tvářila jako hromovládce. "Zabila si svého manžela, radostná zpráva z narození tvého synovce, vystřídala smutná." "Byl již starý a nemocný, byla to otázka času, Valide, je naprosto sprosté, že si myslíte, že bych zabila svého manžela." "Vím, jaké si měla vůči němu výhrady." "To neznamená, že bych byla schopná se ho zbavit a když dovolíte, měl infarkt." Valide se ke své dceři přiblížila a Gervahan se postavila. "Ať je to jakkoliv, tohle je smutné, rozhodnutí přenechej mě. Je třeba tvé děti zde přivést, stejně tak jako tělo tvého muže, nachystat pohřeb. Jakmile najdu pro tebe vhodného manžela, znovu se vdáš." "Minulost se opakuje." "Je to tak nejlepší pro tebe a děti." "Nebo pro tebe?" Valide si povzdechla. "Na nějakou dobu tady můžeš s dětmi zůstat." Valide se otočila a odcházela, po Valide vstoupila Firuze, poklonila se své paní, ta mlčela, přistoupila blíž ke své služebné.
"Víš dobře, kdo je milenkou mého manžela.""Jistě, Sultáno." "Je hlupák, že nepoznal, že jsem to byla já, kdo mu ji podstrčil." "Co mám udělat, má paní." "Pošleme ji psaní. Přeji si, aby mé děti tu byli se mnou, proto bych učinila jednu věc."
Firuze poslala Sultánčin rozkaz služebné, která byla milenkou Orhana Paši. Sultánka byla znalkyni jedů, vybrala ten, který nezanechává stopy a vyvolává infarkt, vůči jeho věku to nemohlo vyvolávat podezření. Během večeře, konkubína svou paní uposlechla a ve chvíli jeho nepozornosti mu nalila jed do sklenice vína, které tak miloval. Nebyl zrovna ten správný muslim, velmi pil, byl odporný člověk se zkaženým srdcem, každá žena k němu chovala jistý odpor, ale díky tomu, že byl Damat a Paša, tak každá byla ochotná se svlíknout před jeho dychtivýma očima a přivírala přitom ty své. Byl chamtivý, záludný, věděl o nevěře své ženy. Toho muže dal rozčtvrtit a Gervahan se na to musela dívat, trauma nosila celý život, jeho tvář mu jí to vždy připomněla, a nyní i svým psaním, bylo nezbytné se ho již zbavit. Škoda, že nebyla ve chvílích, kdy během večeře s milenkou a dětmi se začal zakašlávat, chytal se za srdce, kde pronikal čím dál víc jed, prudce se postavil, děti měly v očích hrůzu, co se to otci dělo. Milenka k němu přispěla. "Pašo." "Zavolej, za…" nedokončil větu, složil se k zemi a zemřel, jeho ruka, kterou se držel za srdce, sjela na zem. Milenka po konstatování smrti napsala dopis své paní. Sultánka se vrátila ze vzpomínek. "Konečně je klid. Výborně."
Po třiatřiceti dnech Aysun konečně svého syna držela v náručí, Gulšah stála a dívala se s úsměvem na Aysun a Mahmuda, za Sultánkou stála Safia, byla šťastná. "Můj synku, ty jsi tak nádherný." "Šehzade je přímo dokonalý." Aysun se na Sultánku podívala. "Tyhle tradice mě zrazují, neviděla jsem ho jeho první mlaskání, jeho usměv, jak poprvé usíná." Aysun se podívala zpět k synovi. "Úsměv?" "I miminka se usmějí, že to na duši pohladí." Aysun nespouštěla ze svého synka oči. Chlapeček s hnědými vlásky a černými očima, Hatun mu počítala prstíčky, připadalo jí, že hned její syn poznal svou maminku a usmívá se na ni. "Zvykneš si na to, jsou tradice, které je třeba dodržet a již nejsi katolička, ale muslimka, nyní si poznala něco jiného z našeho světa a navíc. Jsi matkou Šehzadeho." Miminko zívlo. "Jéé, je třeba spinkat že?" mluvila k dítěti maminka. Gulšah se otočila a raději se vytratila, bylo lepší matku nechat se synem o samotě, Sultánka vyšla z komnaty Aysun, stála nehnutě a byla jakoby v tranzu, Ruzgar na ni čekal na chodbě, přistoupil blíž k Sultánce. "Sultánko." Sultánka se na něho podívala. "Dosáhli jsme toho, ale myslím, že Valide bude proti." "Sledoval jsem Sultánku, nic zatím nepodniká, vypadá to, že vlk spí." "Vlci jako ona nespí, Ruzgare." Úsměv Sultánky pohasl, jakmile se začalo mluvit o Valide Sultán. "Svého vnoučka však pravidelně navštěvovala." Gulšah byla v šoku. "To bych do ní neřekla, zejména je to syn její nepřítelkyně. Myslím, že Aysun udělala chybu ji takhle před otrokyněmi ponížit, ale navíc si to Valide zasloužila." "Uvidíme, čas ukáže, Sultáno." "Myslím, že bychom měli hlídat Aysun s Mahmudem, kdyby náhodou se někdo o něco pokusil." Odpověděla Sultánka a odcházela spolu se svým věrným služebníkem.
"Sultáno, Šehzade je u své matky." Oznamoval Arif Agha své paní. Valide Sultána seděla v přijímací místnosti, oblečena do fialových šatů, pošitých stříbrem ztrýzňující její pas, vlasy měla vyčesané do drdolu a všemu korunovala korunka. "Zajisté, tak, jak jsem chtěla." Řekla Sultánka a ledovým výrazem. "Můžeš jít." Arif se poklonil a bez dalšího slova odešel. Valide seděla a uvažovala. "Bude to těžké se jí zbavit, ale ne nemožné." Mluvila pro sebe. Do komnaty vstoupila služebná. "Sultáno, Daye Sultán čeká na vaše přijetí." "Nechť vstoupí." Odpověděla Valide. Do přijímací místnosti přicházela Daye a poklonila se Sultánce. "Valide." "Pojď, posaď se." Ukázala Valide s úsměvem na místo napravo, Daye se posadila. "Kdepak máš děti?" "Jsou nyní s Máriou na zahradě." "Již se Mahidevran přišla podívat na svého bratra." "Zatím ne." Usměv Daye pohasl a podívala se bokem, Valide se jí zkoumavě prohlížela, bylo znát na Daye, že jí to mrzí. "Neboj se, Aysun ještě nevyhrála, nic to neznamená, jak jde vidět. Sultán ji sice navštěvuje, ale ještě u něho nebyla přímo sama." "Na tom se nic nemění, Valide." Daye se na ni ustaraně podívala. "Do teď ležela Aysun na lůžku, vím, že za ní chodil." "A za tebou a dětmi chodí." "Zatím nepociťují mé děti, že je zde i někdo jiný, než ony." Odpověděla Daye, tohle Valide stačilo. Daye se podívala na Valide. "Myslím, že lepší se Aysun zbavit dřív, než se ona zbaví nás." Valide se zamračila, dráždilo jí to. "Nikdo mi nevezme to, o co jsem bojovala, nikdo, rozumíš?" Daye se shrbila, sklopila zrak k zemi. "Daye, je lepší být trpělivá, přijde příležitost, kterou chytíme za vlasy, stéblo, které vyroste, musíme ho utrhnout, dříve než Aysun. Vždy musíme být o krok napřed, než prostá otrokyně. Vždy bude otrokyně, nic na tom nikdo nezmění, ani to, že porodí Sultánovi syna."
Aysun byla matka pečlivá, nechtěla žádné chůvy, které ji posílala Valide Sultána, ani Gulšah Sultán. Chtěla se o svého syna starat jenom ona, bylo to přece její dítě, zpívala svému synovi, který jí usínal v náručí, přebalovala ho, krmila ho, Safia jenom všechno v tiché radosti pozorovala. Když Aysun zpívala svému synkovi a houpala ho v náručí, přišel je navštívit Vládce. Stál před dveřmi a zaposlouchal se do ukolébavky, byla ještě krásnější, než dřív. Jakmile přestala zpívat, položila svého synka opatrně do kolébky a houpala ji. "Aysun." Řekla tiše Vládce. Aysun přestala houpat a poklonila se. "Mehmede." Sultán k ní přistoupil blíž, vzal jí něžně za bradu a ona se na něho podívala, pohladil ji po tváři, ty tam, byly neshody. "Děkuji ti, jinak jak se máš?" "Děkuji, Mehmede, za optání, ale jak víš, starám se o našeho syna." Aysun se na něho podívala, stejně tak jako Sultán. "Je jako anděl, když spí." Řekla láskyplně Aysun, Mehmed se na ní podíval, ta vnímala jenom syna, začala svého synka mírně houpat, ten se usmíval, stejně jako jeho matka.
"Součást mé duše, mého srdce, již vím, co je to mateřská láska. Být matkou, je něco tak úžasného. Vidím svět zářivými barvami. Děkuji Alláhu, za dar, který mám. Děkuji osudu, co vidím před sebou, nyní se cítím daleko silnější, ale přitom zranitelnější, připadám si jako v nebi, v nebi plném hvězd v noci a ve dnech v čistém nebi, bez mraků z něhož neprší. Nyní tu jsem se svým mužem a svým synem, vytvořeného z čisté lásky a ušlechtilosti. Čistá duše, čisté srdce spí, jako anděl, který mi přišel rozveselit můj život. Nyní vím, že již nebudu sama na tomto světě, ať se stane cokoliv. Dávám si slib, nyní nebojuji pouze za sebe, ale za svého syna Mahmuda, nyní se za něho bít jako lvice, budu držet meč." Sultán mlčel, zvážněl, vzpomněl si na rozhovor s Mustafem Pašou i za přítomnosti Aysun myslel na svého bratra, Aysun obešla kolébku a pohlédl k Sultánovi, který se mračil, zvážněla, přistoupila blíž k Vládci a pohladila ho po tváři. "Stalo se něco?" optala se ho ustaraně. "Ne, nic se nestalo, netrap svou hlavinku." Odpověděl ji Sultán, jeho obličej se změnil v úsměv, ale Aysun to nedalo. "Nemusíš mi říkat, co se děje…ale, když se vypovíš, ať to bude kdokoliv, uleví se ti, alespoň částečně." Upřeně se na něho dívala. Sultán ji pohladil a objal jí. "O nic se nestarej, bude všechno v pořádku, tak jak má být." Tím neuklidňoval zvědavost Aysun, ale neklid ve své duši. Aysun se radši neptala, bylo to tak lepší, bude to muset z někoho dostat a věděla přesně z koho.
Osman v zakázané části šel z porady s Velkovezírem Cihangirem, v komnatě na něho čekala Mahpeyker Sultán, jakmile Šehzade otevřel dveře do své komnaty, Mahpeyker se k němu otočila a vykouzlila na něho úsměv, Osman se zastavil. "Proč tu jsi, nečekal bych tě tady." Řekl a šel si sednout. Mahpeyker za ním šla a posadila se. "Nebuďte takový bručoun, jistě jste nepřišel s dobrou zprávou." "Mehmed něco tuší a chystá nějaké překvapení." Povzdechl si. "Snad to nebude poprava." Mahpeyker se usmívala, Osman se na svou ženu vražedně podíval. "Ale no tak. Kdyby vás chtěl zabít, udělá to teď, nebo by to dávno udělal, jenom čeká, tak jako vy, na příležitost, kdy uděláte zásadní chybu." Mahpeyker se podívala před sebe, Osman ji pozoroval, uznal, že její úvaha má logiku. "Vypadá to, jako by si mého bratra znala." Řekl podezíravě. Mahpeyker se na své muže podívala. "Šehzade, začínáte být dost paranoidní…Uvažujte, Sultán Mehmed je slabý na to, aby viděl vaši mrtvolu, jsou to sice silná slova, které vycházejí z mých úst, ale tohle je realita, štěstí pro vás, a pro něho se jenom ukáže." Osman se podíval přes sebe. "Co pak uděláš? Máš jistě plán…Nemám pravdu?" Osman se tázavě pohlédl na Mahpeyker, která se usmívala. "To jistě, ano. Nepočítám, že v ohrožení budu já a děti, ale stejně musíme počítat se vším, budu se však snažit svůj plán uskutečnit, aby náš záměr byl takový, jaký chceme." Odpověděla s tajemným úsměvem. Osman se na ni zadíval a přidal se ke své ženě. "Co je to tajemství, které skrýváš? Neodhalila si snad tajnou chodbu mé matky?" Mahpeyker se na moment zarazila, mohlo jí to dojít, že její manžel není hlupák, sám se ptal na tutéž otázku, kde se tu Valide Sultána vzala v době, kdy Sultán Mehmed byl na svém prvním tažení. "Chvilka překvapení je pryč, ale nebudu říkat, kde je… tohle podstatné si nechám pro sebe, Šehzade." Odpověděla rázně. "Nestojím o to, kde ta chodba je, až přijde čas, využijeme ji." Odpověděl Osman rázně, v tuto chvíli nechal Mahpeyker, aby udělala, co bylo třeba.
Valide Sultána uspořádala slavnost, v harému bylo rušno, tančilo se, po síni se linula vůně jídla, hudba rozléhala po síni harému, která se dostala až na uši strážců brány do komplexu harému. Valide Sultána seděla na tom nejvyšším stupínku, o stupínek níž seděla Gervahan Sultán, po pravici Sultánky seděla Mahidevran, vedle své matky, na Dayiném klíně seděl malý, pětiměsíční Suleyman, v posledním stupníku seděla Aysun s Mahmudem v náručí, sledovala okolí, poznávala tváře Ayse, své bývalé spolubydlící, Candefy a jiných, jediné čemu nedávala patřičnou pozornost, byl pohled Daye Sultán. "Pozor! Haseki Gulšah Sultán Hazetleri se svou dcerunkou Gulbehar Sultán." Oznamoval Arif Agha, Valide ztuhnul úsměv a zamračila se. Bránou procházela Sultánova druhá láska Gulšah s úsměvem na rtech, se svou dcerou se držely v náručí, hudba přestala hrát a dívky se do jedné postavily a poklonily se Sultánkám, Valide se již nemračila, ale doslova zuřila, Daye si jí opovržlivě změřila, Gervahan a Aysun se na obě upřímně usmívaly. Gulšah spolu s dcerkou přistoupily před Valide a poklonily se ji. "Sultáno." Řekla Gulbehar, poté se na Sultánu podívala a usmívala se, Valide se na ni podívala a úsměv ji oplatila, nedokázala se na malou holčičku zlobit. Valide mlčela, až teprve po chvíli, řekla suše: "Vítám Vás, posaďte se." Gulšah Sultán a Gulbehar se posadily vedle Gervahan Sultán. Valide se rozhlídla po hale. "Pokračujte." Dívky začaly hrát, jiné tancovat a jiné se spolu začaly opět bavit. Valide se podívala na Gulšah, která se na ni provokativně otočila, Valide se dívala na Sultánku z vrchu, ale tohle ji nestačilo, věděla s jistotou, jak je Gulšah Sultán otrokyněmi respektována, Valide se obrátila svůj zrak na tanec otrokyň, Gulšah se obrátila rovněž k vystoupení. Daye je pozorovala.
Akasma Sultán ve své komnatě, svého paláce držela v náručí svého sedmiměsíčního synka, její služebná je pozorovala. Sultánka se k ní podívala, přines mi prosím vodu. "Jistě, Sultánko." Služebná odcházela, Sultánka nebyla jako její matka, služebné se nemusely klanět, pokud to opravdu pospíchalo, bylo třeba tradice hodit stranou. Sultánka šla s Ibrahimem k posteli a položila ho uprostřed, aby nespasl, sedla si k němu, opírala se o levou ruku a s druhou si hrál Ibrahim. Do komnaty vstoupil zamračený Rustem Paša, Akasma ho nevnímala, její středem pozornosti byl malý Ibrahim, který ležel na zádíčkách, Sultánka svého synka něžně klepla na nos. Malý Ibrahim pokrčil nohu a vzal si ji a začal. Začal cucat palečky na noze, Akasma mu nožku vzala. "I ty jeden." Řekla mu s úsměvem. "Hraješ si se svou nožičkou?" optala se. Rustem se na ně podíval, ale zpráva od Sultána mu nedávala, ani jedinou chvíli na to, aby na to nemyslel, zlé zprávy mají svou sílu. Teprve v tu chvíli si ho všimla jeho žena, jeho tvář ji však vyděsila, zrovna přišla jako na zavolanou služebná s vodou. "Eliso, prosím, vezmi Ibrahima na chvíli." Řekla Sultánka, která vstala a šla ke svému manželovi. Elisa malého Ibrahima vzala a odcházela, Sultána se k nim podívala, jakmile se dveře zavřely, obrátila se ke svému manželovi, pohladila ho po tváři. "Co se stalo, Rusteme? Tvůj výraz mě děsí." "Sultánko, dostalo se mi psaní vašeho bratra, psal mi, abych vám to neříkal, ale nechci mít před vámi tajnosti. Jedná se o to, že budu muset na delší čas odjet z paláce, od vás, od Ibrahima." "Bratr chystá tažení?" "Nejedná se jenom o tažení." "Tak o co?" optala se Sultánka. Rustem si povzdechl a v hlavě se rozhodoval, zda má o tom Sultánce říct, koneckonců, kdyby to dopadlo špatně, dozvěděla by se to dřív, nebo později. "Jde o Osmana." Akasma se zděsila, tohle jméno, jméno svého dalšího bratra dlouho neslyšela.
Aysun odcházela do své komnaty, když ji zavolal známý hlas, otočila se synem v náručí. "Ayse." Ayse Hatun šla k Aysun a změřila si ji pohledem, okem zavadila k Mahmudovi. "Jak sladké." Konstatovala sarkasticky. "Co máš na srdci, Ayse?" Aysun se na ni upřeně dívala, nespouštěla z ní oči. "Jak krásně ti to vyšlo." Zavrčela Hatun. "Opatrně Ayse, nejsem ta, která přišla, nejsem již pouhá otrokyně, tvá žárlivost tě však pořád oslepuje a přece by si měla být ráda." Odpověděla ji Aysun. "Přijde den, kdy i ty se staneš obyčejnou." "To sotva, Ayse, jestli chceš někoho ranit, posluš si, ale sama se ničíš, tvá nenávist vůči mně, by již měla utichnout, minulost jsem pohřbila, stejně jako bys to měla učinit ty." Řekla jí Aysun. "Myslíš, že jsem jedna z těch, které přesvědčila o své nevině? Ani náhodou, Aysun, já do tebe vidím." Pravila Ayse pohrdavým tónem. Aysun se usmívala. "Jedno je však je jisté a to nezměníš, jsem matkou Šehzade Mahmuda, nejsem sice Sultánovou manželkou a to čemu věříš, mě absolutně nezajímá." Aysun vážila slova, přemýšlela, mohlo se z toho vyklubat past a kdo jiný by dělal provokatéra, Ayse Hatun ji mnohé neodpustila. "Jsem již jinde, Ayse. Pokud narážíš, zda jsem někoho zabila, rozhodně ne." V tu chvíli šla Safia. "Můžeme jít." Pronesla ke své paní, která se na ní podívala. "Mahmud chce spát." Aysun obešla Hatun a odcházela společně se služebnou. "Kdyby si nepřišla, měla jsem o svého syna strach." Řekla Safii s úlevou Aysun.
Gervahan vstoupila do komnaty, její děti se nedostavily, bránila je ve styku s Valide Sultánou, i když věděla, že příště se tomu jistě nevyhne. "Mami," křikl radostně ten nejmladší a vyběhl ke své mamince. "Jak jste se tu měli?" optala se Gervahan. "Bez tebe nám bylo smutno." Odpověděla dcerka Sultánky Safiya. Gervahan se ustaraně podívala na svého syna, kterého smrt otce velmi zasáhla, vstala a šla k němu, Firuze je pozorovala a stála opodál, Sultánka se k synovi posadila. "Já vím, že ti nic nenahradí tu ztrátu." "Jak můžete být tak veselá, matko?" skočil syn matce do řeči. "Tohle je svět, je to koloběh. Každý jednou umře i já, ty, sestra, všichni. Tvůj otec měl slabé srdce." Odpověděla Sultánka, nezlobila se na něho, proč taky, koneckonců byl jejich otec, ať byl jakýkoliv. "Vrátíme se někdy domů?" ptal se, tohle ho také trápilo, Sultánka svého syna pohladila po vlasech. "Ty se chceš vrátit?" "Ne, to místo… by mi probudilo vzpomínku." Odpověděl syn, Sultánka svého syna vzala za ruku, syn se díval jaksi do prázdna, ale konečně se na matku podíval. "Ptal ses jak to, že jsem veselá, ale tvůj otec je tady." Druhou rukou mu Sultánka ukázala na srdce. "To je to, co smrt nevezme, Mehmede." Syn se malinko usmál. "Máš pravdu." Uznal, jeho matka se na něho usmála.
Valide Sultán seděla, po zábavě, v přijímací místnosti, hlavu měla prázdnou, podivné, nemyslela na nic, a přesto věděla, že vše se může změnit. Do komnaty vstoupila otrokyně. "Sultáno, Arif Agha vás žádá o přijetí." "Ovšem, nechť vstoupí." Odpověděla Sultána a přemýšlela, co její sluha chce. Arif přicházel, byl značně nervózní, potil se. Valide se zprvu lekla, proto za ním vyběhla. "Co se stalo?" optala se s vystrašeným výrazem. "Sultáno, Vládce si mě zavolal." Sultána si eunucha zkoumavě prohlížela. "Tak mluv!" zařvala. "Sultán si přeje…"

Pro dnešek nachystal Sultán pro všechny překvapení. Byla to zkouška? Byla to situace, která měla pomoct v rozhodnutí? Aysun Hatun v modrých šatech, s rozpuštěnými vlasy přicházela zlatou chodbou k Sultánovi, doprovázela ji Safia, Beyhan Kalfa, všechny se tvářily poněkud zaraženě. Aysun se zastavila před dveřmi Sultánovi komnaty, byla v obavách, měla strach, věděla s jistotou, co bude následovat, obrátila se k nim, zavřela oči, nadechla se a vydechla, stráže otevřeli dveře do komnaty bez vyzvání. Aysun vstoupila do komnaty, Sultán na ni již čekal, díval se na ni s láskou. Aysun se zastavila, dívala se na Sultána. "Aysun, pojď." Vyzval ji Sultán. Aysun přicházela k němu, poklekla a vzala kousek jeho kabátu a políbila ho, Sultán si ji vzal za bradu. "Aysun, jsi matkou mého syna, tohle dělat nemusíš." Řekl ji s úsměvem, ona se postavila, on jí políbil, Aysun byla však vážná, neměla radost. Pohlédla na postel, rozhlížela se…V tu chvíli se dveře, do komnaty vstoupila žena, která šla k Sultánovi a poklonila se mu, Aysun se ji poklonila a jakmile se narovnala, spatřila její tvář. Tvář Daye Sultán.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 minette minette | 27. srpna 2015 v 21:28 | Reagovat

Ježíš, tohle nám nedělej! Jak dlouho nás chceš napínat?! ;) Ale vyhrocení souboje o sultánovo srdce a postel taky není k zahození, s napětím očekávám další díl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama