Část 30.

22. srpna 2015 v 1:31 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Týden se setkal s týdnem, čas opět plynul, přesněji řečeno týdny, jako by čas dával najevo svou sílu a připomenul mnohým, že stárnou, sice pomalu, ale jistě. Sultán Mehmed se neudobřil s Aysun, ta svůj čas trávila s Gulšah Sultán, nebo ve své komnatě, společnost ji dělala Safia, dvě ženy si vytvořily pevné přátelství, které nemá v harému obdoby, je neskutečné, že zrovna to prokleté místo tohle připustilo. Osman přemýšlel, jak bratra vylákat z Istanbulu, za jeho nepřítomnosti by bylo možné ukázat říši, že je naživu, zaslechl mnohé zprávy nespokojeného lidu, což sice byla menšina, díky zákonům, které Sultán Mehmed za tu doby vydal, také začali stavby škol, mešit a sirotčinců. Osman věděl, že je třeba rozhodit větší sítě a úlovky, znal mnoho nájemných vrahů, strážců, ale chtěl napřed zjistit větší detaily, vědět víc. Taky měl informaci o tom, že bratr chystá tažení, to by mohla být příležitost, nicméně, byl tu jeden podstatný problém, bylo jich příliš málo. Šehzade Osman musel čekat a sám byl netrpělivý, i přesto, jak všechny nabádal k opatrnosti a trpělivosti.
Netrvalo dlouho od smrti Claudie a Osman si zavolal Mahpeyker. "Šehzade." Osman napřáhl ruce. "Mahpeyker." Sultánka šla k němu a objali se. "Tolik si mi chyběl." Odtáhli se, ale přesto se drželi. Šehzade si svou ženu prohlížel. "Vypadáš nádherně." "Děkuji, Šehzade."
Sultán Mehmed měl schůzku s Mustafem Pašou, stráže mu otevřeli, vstoupil do komnaty Sultána a poklonil se mu. "Sultáne, uplynulo mnoho Divanů, mnoho dokumentů jsem prostudoval, ale k ničemu jsem nedocílil, dovolil jsem se také sledovat Vezíry, Beye, snad každého muže." "Ovšem, že si nemohl nic najít, pokud vedou mezi sebou korespondenci, je jasné, že dopisy zničí dřív, než by se k nim někdo mohl dostat a navíc, jejich opatrnost je na místě. Osman je jistě k tomu vede." Sultán byl nespokojen, mračil se, dal si ruce za záda a přistoupil blíž k Mustafovi. "Sleduj dál, buď ve střehu, nyní musíme čekat, jakmile vlk udělá chybu." "A co, když i oni čekají." "Čekají na jednu jistou věc, znám svého bratra, bude chtít někoho mocnějšího na svou stranu. Může to být kdokoliv a ji ty." "Sultáne, proč bych to dělal." "Svým způsobem by to bylo nelogické, kdyby si byl na jeho straně, ale na další straně by to byla zákeřná strategie." Pousmál se Sultán, Mustafa se upřímně usmál taky, jak by mohl zradit svého Vládce, v srdci však měl strach, ale zase chápal Sultána, v tuto chvíli bylo pochopitelné, že Mehmed byl ke všem nedůvěřivý. "Jistě víte, že příležitost k převratu mohou mít zrovna ve chvílích, kdy budete mimo říši." Sultán nadzvedl pravé obočí a významně povytáhl obličej. "To je jisté, proto bych chtěl všechny zapojit do tažení a navíc učinit jedno rozhodnutí, které si však nechám pro sebe." Mustafa mlčel, nereagoval, jenom přikývl. Sám však byl zvědav, s čím Sultán přijde.
Mahpeyker seděla vedle Osmana, který uvažoval, Mahpeyker si ho prohlížela. "O čem uvažujete?" Osman nereagoval. "Nad převratem?" Osman sebou škubl a podíval se polekaně na svou ženu, překvapila ho. "Nešlo nepřehlédnout Velkovezíra Cihangira a jiné Vezíry a také, nejsem zase tak hloupá, Šehzade." Vysvětlovala Mahpeyker klidně. "Je to zcela mimo tebe, nestarej se o to. Radil bych ti však, abys do toho nestrkala svůj nos." Řekl Osman značně podrážděně. "Jde mi především o osud tvůj a našich dětí, mám do toho co mluvit, zejména, kdybych mohla přesvědčit někoho, aby se přidal na vaši stranu, tím Mehmeda zraníte ze všeho nejvíc, přece zrovna o tohle stojíte." "Mehmed není pitomec, uvažujeme podobně, náš otec a já jsme ho naučili počítat se vším." Osman se podíval na Mahpeyker, která se na Osmana dívala a poslouchala. "Část nespokojeného lidu a dva vezíři, ke všemu Velkovezír je málo a vy to moc dobře víte, existuje však jeden člověk, který může být s vámi, pokud se budete snažit oba." "Na koho narážíš?" tázavě se díval Osman. "Bude dobré, abyste během tažení svého bratra učinil krok. Krok k usmíření a získal si na stranu člověka u Mehmeda velmi váženého, jistě má k tomu člověku pevnou důvěru, teda pokud nevíme víc, jistě by šlo někoho propašovat do harému a zjistit informace." "Ty snad narážíš na Valide Sultánu?" Osman byl překvapen chováním své ženy a poprvé zaznamenal její chytrost, pochopil, že to mělo význam a měla pravdu. "Ano, Šehzade. Valide Sultána by byla nejmocnějším spojencem." "Usmířit se s matkou, to nepřipustím, zradila mě." "Právě." Osman se zašklebil. "Tohle přeháníš, kroť se." Napomenul svou ženu. "Narážím na to, že když zradila vás, proč by nemohla zradit svého druhého syna?" "Je to absurdní." "Jen si vzpomeňte." "Mám pocit, že víš, co nevím já." Přimhouřil Osman oči a důkladně si svou ženu prohlížel, ona se tvářila vážně, žádný sval se jí nepohnul, mluvila vážně a nezdolným hlasem. "Šehzade, je třeba sice opatrnosti, ale jakmile nebudeme mít nikoho v harému, i to je část říše a navíc, mít na straně Valide Sultánu je prospěšné, bude prospěšné pro vás a později bitvu mezi vámi a vašim bratrem."
Valide Sultána seděla v přijímací místnosti, před ní stála lékařka. "Porod Aysun Hatun se blíží, očekává se každým dnem, je třeba jí víc hlídat." "Ano, Sultánko, jak poroučíte, podáváme ji léky, postaráme se o to, aby rodička byla v pořádku." "Měj na paměti, že nosí pod srdcem Sultánovo dítě." "Ano, Sultánko, mám to na paměti." Kaya Kadin se dívala na Sultánku v šoku, aby měla tak přehnanou starost o Aysun, bylo to podezřelé, jistě měla postraní úmysly. Valide Sultána již čekala, ale byla trpělivá. "Můžeš jít." Lékařka se poklonila a odcházela, šla kolem Kayi Kadin, která přistoupila blíž k Valide Sultány. "Inshalláh, dítěti se nic nestane." Doufala Sultánka. "Holčička bude v dobrých rukou." Dodala. "Sultánko, ale co když to bude k" "To ani nevyslovuj!" skočila Kaye do řeči Sultána. "Tohle by byla katastrofa. Je Ikbal, favoritka, čekatelka, ale pořád je otrokyně. Díky synovi by se dostala o krok blíž k moci a vůbec k Sultánovi." "Sultáno, Daye Sultán je právoplatnou manželkou Sultána, je Kadina, matka nejstaršího syna." "Znáš snad historii Kayo, tohle není rozhodující. Mehmed se ještě neudobřil s Aysun, ani ti dva se o to nesnaží, musíme toho využít." Valide Sultána se postavila a odcházela.
Aysun kráčela po boku Gulšah Sultán, za nimi byli Ruzgar Agha a Safia Hatun. Všichni si vyšli na procházku po zahradě, zrovna mířily do altánku, kde se posadily, Ruzgar vzal malou Sultánku k jezírku, Aysun se Sultánkou se posadily vedle sebe, Safia stála před altánkem. Aysun se na ni podívala. "Safio." Ukázala na místo vedle sebe. Safia byla udivená, mile překvapena, Aysun se usmívala, avšak její skleněné oči dávaly najevo, jak se dnes Aysun cítila. "No tak." Pobídla Aysun svou služebnou, Gulšah se dívala na Safii a přikývla. "Děkuji, Hatun." Safia se posadila vedle Aysun. Sultánka se podívala na Gulbehar, která byla zrovna u jezírka vedle Aghy, který ji ukazoval, něco co bylo mezi stromy, zřejmě šlo a ptáka, který jen tak poletoval. Pak se obrátila na Aysun, která se dívala do země. "Stejně si myslím, že si udělala chybu, myslím, že by si měla jít sama za Sultánem a promluvit si s ním. Věci si ujasnit." Aysun neměla náladu, hned z rána byla nesvá, měla divný pocit. Nebylo jí dobře, ale snažila se to zakrývat, jak nelépe dovedla, o jejím stavu věděla jenom Safia, která se na ni ustaraně podívala. "Sultánko, nerada se o tom bavím." Odpověděla Aysun. "Děje se něco?" "Ne, to nic není." "Aysun, porod se jistě blíží, myslím, že jsem se provinila, když jsem tě sem tahala." "Klid, to je v pořádku, čerstvý vzduch mi jenom prospěje." Gulšah měla obavy, ale i tušení.
Valide Sultána vstoupila do komnaty svého syna. "Mehmede." Oslovila matka Sultána s úsměvem. "Valide." Sultán přistoupil ke své matce a políbil její ruku. "Co vás ke mně přivádí?" Valide si prohlížela komnatu a zastavila se pohledem na svého synka. "Mehmede, zdá se mi, že je to tak dlouho, co jsme si nepopovídali." Mehmed přikývl, mlčel a myslel si své. "Jak je to dlouho, co ses věnoval své manželce a dětem?" "Neboj, jak víš, navštěvuji své děti, jak mi to čas dovolí." "A Daye?" zeptala se Sultánka s tajemným úsměvem. "Daye je manželkou a taky ji navštěvuji." "Mehmede, je matka tvých dětí." "O děti se stará vzorně." Valide svého syna chytla za ruky. "Je třeba se jí rovněž věnovat, dnes je čtvrtek, co takhle, abych ti jí zavolala, pořád se po večerech a během dnů zajímáš o státnické záležitosti, je třeba si odpočinout, uvolnit, ani žádnou jinou otrokyni sis nevybral." Mehmedovi došlo, o co matce jde. "Co čekatelka?" chtěl převést na jiné téma. "Porod se nekontrolovatelně blíží, dnes ráno jsem mluvila s lékařkou, podávají jí léky, kontrolují jí od té nehody." Odpověděla Valide a zamračila se, Sultán přikývl, pohled zabodl do dveří své komnaty, jakoby prosil, ať matka odejde. "Mehmede." "Nezačínejte zase s Daye. Zavolám ji, ale tak, jak chci." Valide usměv zmrzl. Dobře víte, co k ní cítím, nejsem hlupák, abych nepochopil, že jste mě chtěla přesvědčit, abych Daye miloval, mám jí rád, ale jinak." "Dobře." Valide zvážněla, nebylo ji to po chuti, již pochopila, že s Mehmedem nehne, ztrácela nad ním kontrolu, moc. "A pokud bych si chtěl s někým dnes večer sejít, pak ať mi služebné připraví Aysun Hatun, musím si s ní promluvit." Valide mlčela. "Jistě, Mehmede, ale popřemýšlej nad tím, co jsem ti řekla. S Daye máš budoucnost, je matkou následníka trůnu. Nemám pochyby o její lásce k tobě. Neměň tradici, nebuď jeden z mnohých." Valide se otočila, přistoupila ke dveřím, zaklepala na ně, stráže jí otevřeli a odcházela, Mehmed se za ni díval. Sultána vešla z komnaty Vládce, stráže za ní zavřely dveře, zastavila se a povzdechla si, Kaya Kadin se zamračila a zkoumavě se dívala na svou paní. Sultánka se probrala ze svých úvah a odcházela spolu se svou služebnou, když byly dál, pravila jedovatě. "Nechť služebné připraví na dnešní večer Aysun. Sultán si to přeje."
Daye Sultán seděla ve svých červených šatech zašívaných zlatem, měla rozpuštěné vlasy a na hlavě čelenku ve své komnatě a Mária byla s ní. "Valide jistě bude dělat vše proto, aby si mě Sultán zavolal." "To jistě ano." "Ale myslím, že by bylo lepší nechat to tak, čím víc Valide Sultána bude na něho tlačit, tím víc se Mehmed bude vzpouzet." "Jak to můžete takhle říct?" podivila se nad těmito úvahami služebná. "Každou chvíli, co ho zde vidím, na mě se dívá jinak, než na Aysun, je tu jenom díky dětem, nikoliv ne pro mě a navíc, vidím to v něm. Vidím v něm úplně všechno." Sultánka se mračila s pohledem, jakoby do dálky. "Sultáno." Sultánka se podívala na Máriu. "Porod se blíží, bojím se, že o Sultánovu přízeň přijdou i mé děti a toho se nechci dožít." Sultánka se rozesmutnila. "Najdeme prostředky jak ji zničit." Zasyčela Mária, Daye se usmála. "Možná existuje prostředek, který jsme nevyzkoušely, ale použijeme ho ve vhodnější chvíli."
Gervahan Sultán se procházela po chodbě, za ní byla Firuze. Vynořila se její matka, kterou doprovázela Kaya Kadin. Jakmile Sultánka míjela Valide zastavila se, poklonila se své matce, jak se slušelo a patřilo, chtěla pokračovat, měla namířeno do své komnaty, předtím se šla projít po harému, Valide ji vzala za loket. "Ještě jsme si nepromluvily, od doby, co si přijela, vidím tě minimálně." Gervahan stála bokem, podívala se na ruku Valide, obrátila se k matce. "O čem chcete se mnou mluvit?" "Je to všechno celé fraška, minulost nezměním, ale měla by si mě respektovat, nepřidávej se na stranu mých nepřátel, Gervahan, jsi přece má dcera, jedno z mých děti, součást mé duše, mého srdce." "Které jste zlomila. Tak možná právě proto, že jsem jako vy, byste měla mé chování vůči vám více porozumět, znát to, co se děje uvnitř mě. O to zarážející je fakt, že jste mi způsobila rány na duši." "Kolikrát ti to mám vysvětlovat?! Bylo to pro tvé dobro, jako matka bys mi měla začít rozumět. Vzpamatuj se konečně." Gervahan se usmívala. "Je to zvláštní, že mi zrovna tohle říkáte, ale je také zajímavé kolik věci si nepamatujete." Gervahan bylo do breku, když si na to všechno vzpomněla. "Jdeme Firuze." Přikázala své služebné Sultánka, Valide mlčela a sledovala svou dceru, jak odchází, jak se jí její krev vzdaluje. Valide Sultán se podívala ke Kaye. "Oznam Aysun, že ji dnes večer čeká Sultán." Přikázala Sultána a odcházela zpět do přijímací místnosti.
Aysun se vrátila do své komnaty, Safia zavřela za sebou. Aysun se posadila. "Necítíš se dobře, myslím, že bych měla zavolat lékařku." "Ne, Safio." "Co když se to blíží?" optala se ustaraně Safia. "Hned tak to nepřijde." Odpověděla Hatun, která se podívala na Safii, ta se lekla. Aysun Hatun byla bledá, oči byly ještě lesklejší, než předtím, zhoršovalo se to, dobře to poznávala. "Přinesu ti aspoň vodu, odpočiň si." Safia se otočila a zrovna otevřela dveře, před nimi stála Kaya Kadin, Aysun ztěžka vstala a poklonila se jí. Kaya vešla a pozorovala Safii. "Nechoď nikam, pokud se někam chystáš, potřebuješ tom vědět, co chci Aysun oznámit." "Jak si přejete." Odpověděla služebná s úklonou a sklopila zrak k zemi. Kaya obrátila zrak k Aysun, která se zrovna narovnala a silně potlačovala svou bolest, bolest byla jakoby přicházelo měsíční krvácení. "Kayo, ráda vás vidím." "Mám pro tebe zprávu. Dnes večer půjdeš k Sultánovi." Safia se podivila a pohlédla k Aysun, která však myslela na bolest, která se jí díky její vůli, zdála silnější. "Jakže?" tázala se Aysun, Kaya si ji víc prohlídla, až teprve teď postřehla, že Aysun není ve své kůži, Safia se dívala z Aysun na Kayu. " Sultán si tě dnes vyžaduje, ale teď vidím, něco co by nemělo přijít na oči Sultána." Kaya se prudce obrátila k Safii. "Jak je možné, že stav Aysun neoznamuješ, Hatun?" Safia se dívala na Kayu vystrašeně, tak byla rozzlobená. "Ne, je to mé přání." Aysun odpovídala pevným hlasem, přetvařovala se, ale marně, Kaya měla postřeh a za tu dobu, ať chtěla Aysun, nebo ne, ji znala dokonale. "Posaď se, Aysun, nestůj." Aysun Kayu ráda poslechla. "Safia, můžeš jít." Pravila Aysun své služebné. "Jak si přejete." Odpověděla s poklonou Safia a nechala Aysun s Kayou o samotě, když zavřela otrokyně za sebou dveře, Kaya přistoupila blíž k Aysun. "Myslím, že zavolám lékařku, ať tě prohlídne, není to dobré znamení." "Ale co Sultán, jeho rozkazy jsou cenné, sama jste mě to učila." Vzdorovala Aysun. "Důležité je především zdraví dítěte." "Je to v rozporu s rozkazy Sultána, je - li to tak a má to přijít, nechť je Sultán se mnou." "Pořád se, ale na tebe zlobí." "Ano, ale nic nemění na tom, že je otec mého dítěte." Kaya neměla jinou možnost, měla pro Aysun pochopení, ale přece jenom chtěla, aby byla Aysun pod dohledem. "Bude to nezodpovědné nechat tě samotnou." "A co je Safia? Vzduch?!" rozkřikla se Aysun. "Nekřič, nejsi tady paní." Odpověděla ji klidně Kaya. "Přesto zavolám lékařku, musí tě prohlídnout, zda se, náhodou, neotvíráš." Aysun pochopila, že vůči ní má Kaya zodpovědnost, proto přikývla. "Za Sultánem přesto půjdu, pokud nebudu muset rodit." Stála si Aysun tvrdošíjně za svým, měla potřebu si s ním promluvit, využít příležitosti, že si ji vyžaduje sám od sebe.
Gervahan Sultán byla ve své komnatě, zrovna se dívala do zrcadla, když vstoupil posel s psaním. "Sultáno." S poklonou Sultánce podával dopis, Gervahan se obrátila k sluhovi a vzala si dopis. "Ještě něco?" optala se podrážděně, věděla, kdo ji psaní posílá. "Ne, Sultánko." "Tak na co čekáš?" sluha pochopil a odcházel. Sultánka zkoumala psaní, otevřela ho a začetla se do rukopisu svého manžela.

"Sultánko,
děsí mě, jak dlouho trvá Vaše nepřítomnost, jsem zcela znepokojen, žádná zpráva o tom, že jste dorazila v pořádku, nepřišla. Silně mě i znepokojuje Vaše chování vůči mně i našim dětem. Pláčou a trápí se díky Vám. Nenechte je trápit, má paní. Přijeďte domů, co nejdřív to půjde. Vaše děti Vás očekávají stejně tak, jako já, nebo budeme nuceni dorazit k Vám. Jsem zklamán a zraněn, Sultánko. Vaše láska je pouhou přetvářkou, nechcete však, aby se kdokoliv dozvěděl o Vaši zradě, dobře víte, že jen já mám Vaše srdce a duši. Vy mi jí přenecháte? Musíme si pohovořit, Sultánko.

Váš milující manžel
Orhan Paša.

Sultánka se zasmála, ale v tom smíchu byla znát bolest. "Milovaný manžel? Snad tyran!" ulevila si a psaní roztrhala. Firuze svou paní tiše pozorovala. Sultánka se hluboce nadechla. "Své děti musím dostat zde a myslím, že vím jak." "Ano, Sultánko?"
V podvečer Aysun procházela zlatou chodbou k Sultánovi v červených šatech, vlasy měla rozpuštěné, vlnité, ve vlasech spletené spony ve tvaru rozkvetlých růží spojených jakoby stonkami. Po pravém Aysiném boku kráčela Safia, po levém zase Beyhan Kalfa, za nimi byl Arif Agha, kterého pověřila Valide Sultána. Doktorka zkontrolovala Aysun, pravila, že otrokyně zažívá kontrakce, rozmezí mezi nimi bude kratší a kratší a může to trvat snad den, nedoporučovala Aysun nikam chodit, ale otrokyně se ukázala jako nezodpovědná a umínila si jít k Sultánovi. "Je to jeho přání, které se musí splnit." Opomenula Kaye, a mluvila tu samou věc pořád dokola, lékařce, snad všem. Aysun se zastavila, spolu se svým doprovodem, střídavě měla bolest a ještě silnější, nedokázala to již skrývat, ale nyní se jí udělalo o trochu lépe. Stráže otevřeli dveře a Aysun pomalu vstoupila do komnaty, ve které dlouho nebyla, prohlížela si ji, na Mehmeda se ani nepodívala. Ten stál uprostřed pokoje. Aysun se mu poklonila. "Aysun." Oslovil ji odměřeně. "Mehmede." Odpověděla mu stejným tónem jako on. Sultán k ní přistoupil blíž, ona měla sklopený zrak k zemi. "Podívej se na mě." Přikázal ji Vládce. Aysun k němu zvedla pohled a pak hlavu. Sultán se zalekl, její lesklé oči se nedaly přehlédnout. "Děje se něco? Co se děje?" "Potřebuji si jenom sednout, Vládce." Odpověděla Aysun. Chtěl ji pěkně vynadat za odloučení a její chování, ale jakmile ji spatřil, neodvážil se k ničemu z toho, co měl v plánu. Aysun si sedla na okraj postele a Sultán se posadil na zem, místo vedle ní, díval se na ni soucitně. "Proč si vůbec přišla? Víš jak je to nezodpovědné, jestli je ti špatně měly mi to oznámit, pochopil bych to." "Najednou." Odpověděla tiše, cítila, že bolest přicházela. "Aysun, jsou věci, které musíš pochopit." "Musím?" Aysun se na něho rozzlobeně podívala. "Chci, abys mě bral jako člověka." "Já tě beru, jako člověka, špatně si to pochopila." "Možná, ale chci, aby si to věděl, že mé srdce bylo rozšlapáno." Aysun se začala svíjet bolestí. "Aysun!!" vykřikl Sultán zoufale, měl o ní strach. Aysun se podívala na bříško, ucítila silnější bolest. Chytila se za něho. "Aaaaa!!!!" vykřikla, ucítila teplou tekutinu, jenž jí tekla z pochvy, Sultán na nic nečekal, přiběhl ke dveřím a prudce je otevřel. "Zavolejte lékařku!!!!" zařval na stráže, jeden z nich okamžitě běžel pro pomoc. Sultán přiběhl zpět k Aysun, ta ležela. "Aysun, to bude dobré." Konejšil jí a hladil ji po tváři. "Přichází." Řekla tiše, dýchala hlasitě, měla nutkání tlačit, Sultán, natož, že nevěděl o porodu nic, připravil polštáře, aby měla pohodlí. "Musím do své komnaty." Řekla. "Nikam nepůjdeš." Opomenul ji Sultán. Aysun pomohl, aby se opřela. Byl celou dobu u ní. Lékařka přiběhla a zastavila se až u Aysun, rychle se poklonila Vládci. "Sultáne, prosím opusťte komnatu." "Ani mě nehne." "Mehmede, prosím." Naléhala Aysun, byla zpocená, hlasitě dýchala. "Budeme v pořádku." Ujistila ho a na moment zapomněla, že rodí, zapomněla na moment na tu příšernou bolest, jež pocítila od bříška, až po intimní místo, jako také. "Dobře." Obrátil se k lékařce. "Snaž se." Zavrčela a odcházel, za lékařkou přiběhla ještě jedna otrokyně nesoucí vodu a přikrývky, přispěchala otevřít všechny okna, dveře do místnosti přikázala lékařka neotvírat. Sultán se díval na Aysun, která začala tlačit, jakmile Sultán byl za dveřmi, otrokyně je zavřela před jeho nosem. Stačil jenom slyšet "Zatlačte."
Valide Sultána zrovna seděla v přijímací místnosti s Daye Sultán. "Nakonec to nevyšlo a nyní je tam ta holka, která má kontrakce. Je nezodpovědná." Ze Sultánčina hlasu šla znát nenávist. "Ano, prokázala se tak, netrapte se, přijde čas, kdy Sultán si mě znovu zavolá." Valide se podívala na Daye. "Jednou jste mi řekla, že bych měla být trpělivá, tak to činím." Dodala Daye s úsměvem. Do místnosti vtrhla Kaya Kadin, Valide spolu s Daye se lekly. "Neumíš zaklepat, Kayo!" okřikla jí Valide. "Sultáno, Aysun začala rodit."
Sultán chodil jako lev v kleci, slyšel, tlumivě, pouze pokyny lékařky a řev Aysun. "Hlavička je venku." Sultán chtěl být s ní, ale přání Aysun měl potřebu splnit, stejně jako ona to jeho. Valide přispěchala k synovi, Daye byla za ní, v jejím výrazu byla starost, strach. Sultán se zastavil před matkou. Valide se podívala na dveře. " Já to věděla, nezodpovědná matka je z ní." "Valide." Napomenul ji syn. "Promiň, ale tohle je vrchol všeho." "Ty sama si to měla zastavit." Daye se dívala ze Sultána na Valide. Gulšah zrovna přicházela. "Jak možné, že ji neodvedli do její komnaty?" "Bylo již pozdě, Valide." Odpověděl Sultán. Gulšah mlčela a čekala. Všichni čekali. Z komnaty se ozval pláč miminka. Aysun se uvolnila, z bolesti a dýchala zhluboka. Lékařka držela v náručí dítě. "Je to zdravý syn, Hatun." Aysun zvedla hlavu a podívala se na miminko, svého syna. Měl hnědé vlásky, byl nádherný, těšila se, jak ho bude mít v náručí, Aysun byla šťastná usmívala se, miminko však matce odnášely. "Kam ho nesete. Ne!!" řvala zoufale Aysun. Dveře do komnaty otevřely a vstoupila lékařka i s dítětem v náručí, zabaleného do dečky, lékařka se Sultánovi poklonila. Sultán byl pyšný. Daye se na tu scénu dívala s obavami. " Sultáne, ráda bych vám oznámila, že se vám narodil zdravý syn." Daye zavřela oči, její obavy se naplnily, nadšená nebyla, ani Valide, ale jakmile spatřila toho krásného chlapečka, měla i radost. Gulšah byla šťastná, z Aysun je matka Sultánova syna, tím se její postavení ještě zlepší. Sultán přikývl, přistoupil blíž a pohladil ručičku svému nejmladšímu synovi. "Děkuji, Alláhu, za tvůj dar." Řekl tiše Sultán. Mustafa Paša se procházel chodbou, díval se na velké shromáždění u komnaty Sultána, jakmile však spatřil Sultána a před ním lékařku, nesoucí dítě, pochopil a usmíval se, přistoupil blíž k Vládci. "Sultáne a Sultánky." Poklonil si Paša všem. "Dovolte mi vám popřát k dítěti, Sultáne." Sultán se celý šťastný podíval na Mustafu. "Mustafo, hned přikaž, ať ráno vystřelí děla, nechť svět ví, že mám syna." Řekl šťastně Sultán. Valide přistoupila blíž. "Synu, dovol mi, abych ti popřála, nyní, abys mi dovolil, ráno po harému rozneseme šerbet a sladkosti, vysypeme peníze na bohatství a štěstí nového přírůstku." Řekla s úsměvem Valide Sultána, mezitím, lékařka dítě odnášela pryč. "Také, když dovolíš, eunuši přenesou Aysun do její komnaty, ať má klid a pohodlí." "Jistě, Valide, ale ať jí je přiřazena jiná." Sultánka se lehce dotkla paže svého syna. "Ano, synu, udělám to." Aysun byla vzteky bez sebe. "Kde je můj syn?! Co s ním bude?!" "Já to vyřídím." Řekla Gulšah Sultán, ještě než odcházela za Aysun, Sultánka se podívala na Sultána. "Gratuluji, Mehmede." Gulšah vstoupila do komnaty Aysun. "Kde je mé dítě?!" řvala Aysun na otrokyni, která uklízela, plodovou vodu, jenž vytekla na podlahu, utřela, také nechala ještě místnost vyvětrat. "Sultánko." Otrokyně se poklonila. Sultánka ji zadržela rukou. "Pokračuj, nenech se rušit." Řekla Sultánka. "Kde je, Sultánko?" optala se již klidněji, ale naléhavě Aysun. Sultánka si sedla vedle k Aysun. "Podle tradice, svého syna čtyřicet dní neuvidíš, pak tě omyjí a teprve potom ho budeš mít v náručí. Neboj se, nic se mu nestane i jméno bude mít." "Jen, ať žádná z těch žen mu nic neudělá." "Nech toho, mysli pozitivně, je to jeho babička, tohle nezměníš." Zvážněla Gulšah. "Teď si odpočiň, Aysun, zítra ráno tě odnesou do tvé nové komnaty."
Miminko položila lékařka do kolébky, dali mu vedle něho amulet nazar boncuk. Aysun usnula, ani nevěděla jak, Sultán byl celou noc u ní. Aysun dostala jiný pokoj s vedlejší komnatou, byla prostornější. Safia hlídala celou dobu syna Aysun, přikázala jí to. Sultán přemýšlel o jméně svého syna. Druhý den ráno se ozvaly střelby do vzduchu, nebe bylo modré, mezi obyvateli se šířila zpráva o narození druhého syna Sultána Mehmeda Chána. Nad Osmanskou říší vládlo veselí, Sultán přikázal dát obyvatelům almužny, na počest miminka byly odříkávány bohoslužby v mešitách. Sultánovu synovi přály štěstí, zdraví a moudrost. Harémem se rozdával šerbet a sladkosti, sypaly se peníze, které házela dívkám Gulšah Sultán. Uspořádala se oslava a to vše díky narození syna. Osman se na to vše díval z terasy zakázané části, výstřely a veselí bylo vidět, slyšet, zkrátka znát, taková událost se přece jen tak neutají. Obloha jakoby též oslovovala a vítala dalšího potomka Sultána.
Týden po narození syna Sultán přišel k němu, byla přítomna Daye Sultán, které bylo do pláče, Valide Sultána, která byla rozčílená, ale také šťastná, což ji vyděsilo, s každým pohledem na své další vnouče ho milovala, Gulšah Sultán byla šťastná, taky byla přítomna. Aysun i přes protesty ostatních byla u toho taky, usmívala se, její oči doslova zářily štěstím, vnímala jenom Mehmeda a syna, nikoho jiného, vražedný pohled Daye Sultán ji byl lhostejný. Sultán šel ke svému synovi a vzal ho do náručí, podíval se na Aysun a pak na svého syna, přiblížil si ho k sobě a zašeptal modlitbu do jeho pravého ucha i vyznání víry, Islámu, nyní dítě bylo již od narození muslimem, a pak třikrát mu pronesl jeho jméno. "Tvé jméno je Mahmud. Tvé jméno je Mahmud. Tvé jméno je Mahmud." Sultán Mahmuda položil zpět do kolébky a všichni se pomodlili. Sultán pronášel Basmalu… Ano, Šehzade Mahmud, prvorozený syn Aysun, byl na světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 minette minette | 22. srpna 2015 v 22:56 | Reagovat

Atmosféra hustne a nikdo si nemuže být jist, co bude příště... Zejména čtenáři ne. Skvělý, jen tak dál ;)

2 Alžběta T. Alžběta T. | Web | 25. srpna 2015 v 20:38 | Reagovat

[1]: Jsem ráda, že se ti to začíná líbit, budu se snažit, snad dokážu udržet to tempo. =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama