Část 29.

20. srpna 2015 v 1:02 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Mustafa obracel dokument po dokumentu, až něco našel, začetl se do něho. Byla tam informace o povstání proti Sultánovi Mehmedovi, je plánované, jenže bližší informace byli v nedohlednu. Mezitím Velkovezír Cihangir jakmile vstoupil po Divanu do své komnaty, přišel posel se psaním. Bylo od Šehzade Osmana.

"Cihangire,

tak jak ses rozhodl? Jsi proti mně, nebo se mnou? Díky tomu, kolik kroků si směrem ke mně udělal. Myslím, že nemáš jinou možnost, než být na mé straně. Čas je neúprosný, bude to vytrvalý běh, trať, ale tuhle válku musíme vyhrát. Bude to souboj krvavý, boj mezi lvy. Buď můj spojenec a čekej sladké odměny. Víš dobře podmínky, které jsem učinil předtím, než jsme uzavřeli spojenectví. Cihangire, ustup a může to být tvůj konec. Setkání na místě, kde jsme se dohodli a v čase, přesně, tajně. Projednáme kroky, které učiníme, na které však potřebujeme také čas.

Osman měl ve zvyku nepodepisovat se, ale strach měl zbytečný, po přečtení Velkovezír psaní spálil, opíral se o krb a sledoval plamen, který pohlcoval čím dál víc Šehzadovo písmo.
Aysun šla do svého pokoje, klepala se, Safia uklízela, když spatřila Aysun jak se klepe, rychle k ní služebná přistoupila. "Aysun, co se děje?" optala se polekaně. "Ztratila jsem ho a ponížila Valide Sultánu, tohle bude mít dohru. Obzvlášť, když nemám ochranu." Aysun si šla sednout, Safia ji pomáhala a sedla si vedle ní, po její pravici. Aysun si povzdechla, podívala se na knihu o velikost A4, byla tenkrát prázdná, když ji našla v knihovně, nyní ležela po její levici, jakoby sama kniha chtěla, aby ji otevřela. Používala ji na kreslení, také měla deník, kde si zapisovala své pocity, své sny, touhy, o kterém nevěděla, ani Safia. Otevřela knihu a obrátila list, kde byla kresba tváře Sultána Mehmeda, dívala se na ni, jakoby s tou kresbou mluvila očima. Safia mlčky seděla, bylo dobré mlčet. "Pojď se mnou, jdeme za Gulšah Sultán." Přikázala Aysun a rychle vstala. Aysun, kresbu položila na pohovku, nechtěla se na ni dívat, nechtěla být v téhle komnatě. Aysun se zatočila hlava, Safia rychle vstala a přidržela ji. "Nesmíš tak rychle vstávat, neprospívá to miminku." "Safio, teď není vhodná doba. Nechci prostě být tady." Safia se dívala zkoumavě na Aysun, bylo vidět, že její přítelkyni něco trápí. "Dobře, půjdeme."
"Sultáno, tohle si otrokyně nemůže a nesmí dovolit." Řekla důrazně Daye, byla zamračená, zrovna ji Valide řekla, co Aysun opět způsobila za pozdvižení. "Je paličatá a navíc velmi agresivní. Neboj, až nastane, ten správný okamžik… udeřím." Valide byla z té představy až radostí bez sebe. Daye se tázavě podívala na Sultánu. Její zákeřný úsměv ji vyvedl z míry, ale byla zároveň naplněna natěšením, až přijde ta doba. Daye Sultán věděla, že ještě není čas. Aysun chrání dítě Sultána, které roste pod jejím srdcem.
Mezitím Aysun vstoupila do komnaty Gulšah Sultán, Aysun se poklonila. Sultánka se na ni usmívala "Aysun, ráda tě vidím, pojď, posaď se." Sultánka ukázala na místo po pravé straně, Aysun si vedle ní sedla, založila si ruce, Sultánka se podívala na její ruku, šokovaně se podívala na Aysun. "Kde máš prsten?" Aysun se na ruku podívala. "Již není, vrátila jsem ho." Gulšah spadly šupiny z očí. "Co si to udělala?!" vůbec poprvé Sultánka na Aysun zvýšila hlas a otočila se ještě víc k Hatun, Sultánka si začala myslet, že Aysun ztrácí rozum. "To co je správné, Sultáno… muž, který si myslí, že mě může mít, když uzná za vhodné, bere mě jako věc, není mi hoden." Aysun zavrtěla hlavou. "Není má láska." "Myslela jsem, že si do Mehmeda zamilovaná." "To jsem." Aysun si povzdechla. "Nechám ho být, pokud sám přijde, je můj, pokud ne, přijmu osud takový, jaký mi náleží." Gulšah vstala, upřímně se zhrozila. "Vzdáš to! Kolik slz si vyplakala, kolik ponížení si musela snášet. Je mi líto, že ti to říkám, ale tohle je jiná země, jiný mrav, jiné myšlenky, musíš se přizpůsobit." Aysun se postavila a podívala se Sultánce do očí. "Sultánko, utrpení a ponížení nesnesu, Valide potrestala Valérii i proti příkazu Sultána. Ona si může dělat, co chce… Sultán mě bere pořád jako pouhou otrokyni, ne jako svou lásku, jako ženu, která čeká jeho dítě." "Jak si to poznala, že tě nemiluje, že tě neuznává? Není jako jeho otec, dobře ho znám. " "Má to v sobě, proto jsem mu vrátila prsten, ať ho dá klidně Daye." "Ty neuvažuješ?! Mohou tě zabít, Ahmeda trvalo dlouho, než mě miloval, tak, jak před svou smrtí, pořád tam byla Defne!" "Sultáno, už jsem se rozhodla a to co říkám platí. Jsem Aysun Hatun, Aysun Hatun." Gulšah kroutila nad Aysun hlavou. "Ty si jim otevřela cestu, uvědomuješ si to! Daye není Defne, nemá takové místo v srdci jako ty a ty to zničíš." "Sultáno, pokud..." Větu Aysun nedořekla, do komnaty vstoupila Gulbehar Sultán. Sultánka s Aysun se na ni obrátily, Gulšah Sultán se usmívala. "Vy křičíte? Vy se hádáte." Řekla malá Sultánka. Gulšah zvážněla a obrátila se s obavami na Aysun. Ví vůbec, co ta holka dělá, pomyslela si. "Sultáno." Aysun se obrátila k malé Sultánce a poklonila se ji. "Bylo to jenom malé nedorozumění, Gulbehar." Odpověděla ji Gulšah a obrátila se ke své dcerce s úsměvem. "Vlastně jsem přišla za vámi, Sultánko. Chcete slyšet pohádku?" mrkla Hatun na ni. Sultánka k Aysun přišla, chytila ji za ruku a odcházely do vedlejší komnaty. Gulšah jenom kroutila hlavou.
Sultán vešel do své komnaty a zavřel za sebou dveře. Nikoho nechtěl v tuto chvíli vidět, pohlédl na prsten, který ležel pořád na okraji stolu. Obrátil rychle zrak od prstenu a odcházel do terasy, hleděl na přírodu kolem a povzdechl si, opíral se o zábradlí. Do terasy vstoupil posel ze zakázané části paláce. "Vládce," poklonil se Sultánovi posel. "Psaní zasílá Šehzade Osman." Sultán se prudce otočil, jakmile zaslyšel tohle jméno. Osman. Mehmed šel pomalu k poslovi, posel natáhl ruku, díval se do země, byl shrbený, v ruce držel onen dopis, Sultán si psaní vzal, obrátil se zády k poslovi. "Můžeš jít." Posel zmizel, beze slova, jenom s poklonou. Mezitím Mustafa četl spisy a objevil šokující zprávu. Zřejmě je někdo od nich zrádce, zrádce, který je na straně Šehzade Osmana. Bude trvat dobu, než to zjistí sám, musí to však neprodleně Sultánovi oznámit. Jeden závěr tu však je, Sultán musí neprodleně popravit svého bratra, i když dobře Mustafa Paša věděl, co na to řekne Sultán Mehmed, odpověď bude znít ne. Jenže existuje jedna část obyvatel, která je nespokojená s vládou Mehmeda, existují lidé, kteří vědí, že Šehzade Osman ve skutečnosti žije, a kdyby se kdokoliv z nespokojeného lidu dozvěděl o jejich živé naději na, podle nich, lepší zítřky… byl by konec. Konec s Mehmedem, tohle si Mustafa dobře uvědomoval. Sám odhalil proti Mehmedovskou koalici, ale teď již chyběli pouze jména. Jména zrádců. Paša však podceňoval Vládce, Sultán Mehmed dobře věděl, že se za jeho zády něco děje, proto pověřoval jedině Mustafu Pašu, kterému důvěřoval.
Sultán na terase své komnaty otevřel dopis od svého bratra.

"Mehmede,

Jak jsem slyšel, dosáhl si zřejmě svého, ale co lid? Hm? Nebudu tě však trápit, naopak tě pochvaluji, i když má tvé vítězství stinné stránky. Potřebuji jenom jedno. Mou lásku někdo zabil, vím, kdo to byl. Proto tě prosím, jako vládce a především mou krev, aby její tělo mohl někdo vyvést a pohřbít, o nic víc tě neprosím.

Osman."

Sultán se zamračil, rozhodl se, že tam půjde i se strážemi sám.
Mária čekala na chodbě u dveří komnaty Valide Sultány a jakmile Daye Sultán přicházela z komnaty, připojila se k ní, Sultánčin úsměv vyvolával otázky. Jakmile Daye spolu s Máriou zabočily za první roh, Sultánka se zastavila a obrátila se ke své služebné. "Blýská se na lepší časy, ale přesto potřebuji plán B." "Co tím myslíte, Sultáno?" "Ty to nevíš?" "Myslíte to, že Aysun vrátila prsten Sultánovi? To vím." "Je jasné, že to nemusí trvat věčně, možná, že jí dokonce odpustí, ale myslím, že by bylo dobré vytěžit z toho, co se dá." Daye neskrývala úsměv, oči jí zářily. "Je domluveno?" "Ano, bude na vás čekat ve stavenou dobu i na stanoveném místě." "Výborně."
V zakázané části šla Mahpeyker do komnaty, kde před časem potkala nečekaně Valide Sultán. "Tak se na to podíváme." Vedle Sultánky byla Esmahan, v komnatě byla malá knihovna, proto tu tenkrát ráda byla Mahpeyker. Vytahovala jednu knihu za druhou. "Sultánko, tiše, nebo nás někdo uslyší." Napomenula ji služebná, která zapomněla na své místo. "Mlč." Přikázala ji ostře Sultánka. "Že by tato?" mluvila Sultánka sama pro sebe a odhrnula poslední knihu. Dveře do tajné chodby se uvolnily a Mahpeyker je otevřela dokořán. "Bingo." Sultánka byla spokojená. "Ukliď ty knihy a zapamatuj si, jaká je to kniha, tohle se nám bude jednou hodit." Pravila Sultánka a znovu dveře zavřela.
Mustafa chtěl jít do komnaty Sultána. "Potřebuji nutně mluvit se Sultánem." "Sultán před chvíli odešel, Pašo, musíte počkat." Mustafa si povzdechl.
Sultán Mehmed jde se stráží za sebou do zakázané části paláce. Stráže hlídající část paláce otevřeli, bez otázek, dveře. Osman seděl za stolem a opíral se pravou rukou o opěradlo židle. Ruku měl v pěst, dveře se otevřely a vešel Sultán Mehmed. Osman nečekal, že jeho bratr tak rychle zareaguje. Mehmed se zastavil a nespouštěl bratra z očí. "Kde je to tělo?" optal se Mehmed. "Je tam." Ukázal na dveře své komnaty. Sultán pokýval strážím, kteří uposlechli a odcházeli do komnaty, aby vyvedli tělo mrtvé konkubíny, její tělo bylo přikryté bílou přikrývkou, od hlavy až k patě. Nikdo na ni nesměl pohlédnout, ani po její smrti. "Mahpeyker?" "Ne, někdo jiný." "Je mi líto, bratře." Osman se teprve poté postavil, obešel stůl a opřel se o něho. "Konečně ses toho dočkal." "Chceš pořád se pomstít, pořád chceš mou krev." "To byla otázka?" "Konstatování, tvá žárlivost mi pálí doslova oči." Osman se pousmál. "To tažení tě změnilo, Mehmede." Osman si bratra prohlížel od hlavy až k patě. "Vždy byl boj mezi bratry, nejsme jediní a ne poslední." "Jenže mezi námi tenkrát boj nepanoval, byli jsme skutečná rodina a na to si zapomněl díky své hořkosti." "Dával bych si pozor, Mehmede." Osman mluvil pevným hlasem. Měl tvrdé rysy, z jeho očích šlehaly plameny. Mehmed se díval na svého staršího bratra lítostivě, ano, bylo mu ho líto, jeho vztek, sebelítost, hořkost ovládly jeho, kdysi, čisté, dobré srdce. To co Mehmed uměl, ho naučil z části i Osman, jeho skutečný bratr, který se zavřel někde v hloubi srdce a je tam uvězněný, uvězněný temným bratrem. Stráže vyvedli tělo mrtvé konkubíny. "Opatrně." Přikázal Mehmed, Osman se na něho udiveně podíval, udivil ho Mehmedův přísný pohled. Nehraje snad se mnou hru? Pomyslel si Osman. Šehzade se naposledy podíval na mrtvé, přikryté tělo a vybavoval si vzpomínky na Claudii. "Osmane." Řekl Mehmed, otočil se a odcházel, jeho bratr se za ním díval.
"Jsem Osman Šehzade Osmanské říše, potomek dynastie. Jen Alláh zná mou cestu, jen Alláh a pár zrádců a spojenců ví o mé existenci. Jsem znovu zrozen, měl jsem zemřít, zemřít jako zrádce, jako člověk, kterému pošpinili duši. Má matka a bratr, duše, které jsem miloval a věřil jsem jim. Vytvořili mezi námi propast, zradili. Jen chvíli počkat, na správný okamžik, kdy mohu vybuchnout jako sopka a zničit vše, co mi stálo a stojí v cestě. Jsem pln nenávisti, hořkosti, zloby, která ve mně bobtná a čeká na okamžik, na svůj okamžik. Jsem oheň, budu drakem, který spálí svého bratra, přijde o všechno, o co jsem přišel já. Jsme jako Fénix, z popela svého znovuzrozen. Čas ukáže mou sílu, mou nebojácnost, den, kdy padne můj bratr, přijde." Sultán se vzdaloval a dveře se zavřely.
Gulšah Sultán odchází ze své komnaty, Ruzgar stál na chodbě, spolu se Safií. "Sultánko" oba se svorně pokloní. Sultánka stojí vznešeně a pohlédne ne konec chodby, z rohu se vynoří Valide Sultána, za Valide byla Beyhan Kalfa, Kaya Kadin a Arif Agha. Gulšah se začala usmívat a sebevědomě šla naproti Sultánce. Sultánky se zastavily. Jako dvě lvice stály proti sobě. "Sultáno." "Gulšah." "Ani se neukloníš, jaká to drzost. Valide se podívala se Safii a Ruzgarem, kteří se poklonily, Gulšah se za nimi ohlídla a pohlédla zpět k Valide. "Alespoň jsou slušně vychované mé služebnictvo, což o to vaše říct nemohu." Arif násilně polkl, Beyhan Kalfa se dívala z jedné Sultánky na druhou. "Drzá, barbarská, jako tvá oblíbenkyně Aysun, víš, co mi způsobila?" "Sultán měl ztrestat Valérii, ale neudělal to a vy se toho neštítíte." "Aysun byla nezdvořilá, má štěstí, že čeká Sultánovo dítě, jinak bych ji potrestala náležitě a navíc, ta Hatun by měla být mi vděčná, otrokyni jsem potrestala díky ní." Gulšah zvážněla "Jenže ona sama si to nepřála, Valide. Měla byste to vědět a znát." Odpověděla Sultánka důrazně. "Gulšah, taky jsem slyšela, jaký jsi měla proslov ke konkubínám, podrýváš mou autoritu a to se trestá. Uvědom si jednu věc, možná si porodila Sultánovi syna a dceru, byla jeho manželkou, ale Valide Sultánou jsem pouze já a nikdo jiný." Zasyčela jako had Valide. Gulšah mlčela a myslela si své. Sultánka ji obešla a odcházela i se svým služebnictvem.
Daye Sultán byla v části zahrady, kde moc lidí nechodí, žádné konkubíny, žádní muži. Tuhle část zahrady dobře znala, jedinou společnost ji v tuto chvíli dělala Mária, která zkoumala okolí. Byly sami, jenom ptáci zpívali a vítr si hrál s listy stromů. Daye uslyšela kroky, blížící se kroky, někoho, komu mohla věřit, někoho koho si pozvala. Přišel sám. "Sultánko." Misha aľ Paša se poklonil. Daye stála bokem k němu a pak se obrátila celá, rozhlížela se, zda ho někdo nesledoval. V tomhle případě by to však nedělalo problémy, kdyby je někdo viděl. Misha aľ Paša byl eunuch a tohle byla výhoda, zejména pro Sultánku. "Zdravím tě, již je to dlouho, co jsme se neviděli." Začala Sultánka zeširoka. Možná nebyl problém, kdyby je někdo přistihl, tento Paša měl volný přístup do harému. Problém spočíval v tom, co mohl nezvaný host slyšet. "Sultánko, také jsem poctěn, že vás vidím." Paša si oddechl, že to není past Márii, šel také velmi rozvážně, ta ho nyní důkladně pozorovala, její pohled Paša cítil. "Jistě ti Mária něco naznačila." "Jen, že potřebujete pomoct." "Vzhledem ke zprávám, které jsem slyšela, to není zase tak akutní." Paša se podivil. "Jen bych chtěla, abys byl připravený, kdyby se cokoliv mohlo změnit." "O co, ale jde?" "O otrokyni, zřejmě ji znáš, jmenuje se Tera." "Ano, to mi něco říká." Sultánka přikývla a pokračovala. "Sultán ji pojmenoval Aysun a čeká Sultánovo dítě." Paša již pochopil, o co Sultánce jde. "Chcete ji zneškodnit?" "Ale ne, nechci, aby se minulost opakovala, již jsem porodila staršího a pokud něco bude, zbavím se ho, jakmile bude vhodnější příležitost, jen se chci, po porodu, zbavit Aysun, ale vzhledem k tomu, co jsem se dozvěděla, zřejmě bude o ní postaráno dřív a ne mnou. Jen, kdyby náhodou, pojistit se a ještě předtím zlomit ji. Pokud možno, víš, že budu potřebovat spadassina."
Sultán Mehmed vyšel ze zakázané části, otočil se ke staršímu strážnému. "Přiveď kněze, znáš jistě nějakého křesťana." "Jistě Sultáne." "Nejprve ji uložte do sklepení, pak ji večer pohřběte." Sultán se díval jak na mladšího stráženého, tak staršího.
Byl pod večer, slunce zapadlo a po sobě zanechalo oranžovo- rudou stopu.
Valide Sultán byla ve své ložnici a služebná ji tradičně česala havraní kadeře, chtěla brzy spát, nebylo třeba se Aysun pomstít, ne hned, ne teď. Čeká potomka dynastie, až porodí, chytne ji do pasti, jen najít příležitost za vlasy, vzít otěže do rukou, Valide si to nepřipouštěla, odmítala to, ale cítila z Aysun konkurenci, jako kdysi u Gulšah, jenže teď je to jiné. Sultána celou dobu mlčela a uvažovala, služebná přestala česat. Valide se na ni přes zrcadlo podívala, plamen svíce svítil, ukazoval krásu Valide, ne nestárne, pouze zraje, Osmana měla v patnácti, přišla jako dar, měla horkokrevnou krev, byla něco víc, než otrokyně, ty sklizně, které přicházejí násilím a nemají úroveň. "Můžeš jit." Řekla Sultána. Služebná se poklonila a odešla. Valide se dívala pořád do zrcadla. Minulost je přítomná, minulost se opakuje, ale zvítězí opět ta správná strana. Jen potřebuje čas vše do detailu promyslet a navíc, je tu ta příležitost, ta příležitost, která se musí naskytnout.
Vládce byl ve své komnatě, znovu spatřil prsten, dráždil ho, dusil ho, přistoupil blíž k prstenu a vzal ho, obešel stůl, otevřel šuplík a dal ho dovnitř, jenže, snad nějaká síla, jeho podrážděnost zvyšovala, srdce mu poskočilo, jakoby slyšel její hlas, ale nebyla tu, jakoby cítil její vůni, ale nebyla tu. Sultán obešel stůl a šel ke dveřím, odcházel z komnaty a šel chodbou, věděl, kde ona má komnatu, věděl, kde má být. Procházel kolem brány harému. "Pozooor! Ctěný Sultán Mehmed Chán Hazetleri!" ohlásil Arif Agha. Sultán prošel jako vítr, dívky byly seřazené a klaněly se, nevěnoval jim pozornost. Beyhan Kalfa byla vedle Arifa Aghy, poté, co Sultán byl mimo dosah a sestupoval po schodišti, Arif měl vystrašený pohled. "Kde vlastně jde?" "To nevím, ale jistě má dotyčný průšvih." Komentovala to Beyhan. "Nejde za Aysun Hatun?" Beyhan se podívala na Arifa. Beyhan se podívala na chodbu, kde odcházel Sultán. "Vrátila mu prsten… to však nedává smysl…, ani si jí nezavolal." "Ajajaj." Beyhan se otočila a šla do síně. "Co okouníte?! Do práce, není tu nic k vidění!"
Sultán otevřel dveře do Aysiné komnaty, zela prázdnotou, Sultán do ní vstoupil, byla tma, ale viděl ležet knihu na pohovce, přistoupil k ní a otevřel ji, rozeznal, svou tvář, sedl si. To nakreslila ona, pomyslel si. Necítil vztek. Držel knihu, tak jako ona, tam, kde ona. Do komnaty vstoupila Safia. Zapálila krb a zapálila svíce, když spatřila Sultána, lekla se. "Sultáne." Služebná se poklonila a dívala se do země. Sultán se díval na obrázek, usmíval na vzpomínku. Vzpomínku na ni, na Aysun, pohlédl na Safiu, knihu zavřel a položil vedle sebe, vstal. "Kde je Aysun? Jak to, že není ve své komnatě." "Vládce, Aysun Hatun je u Gulšah Sultán, uspává Gulbehar." Sultán přikývl a odcházel.
Aysun seděla na posteli, Gulbehar ležela a dívala se na Aysun, jak ji zpívá. Po místnosti se rozléhal přenádherný soprán.

"Hvězdy nám svítí,
vítr vlaje, hvězdy dál září.
stromy rostou,
květy taky, vítr hraje si s kadeřemi,
ze zrnka vyroste zázrak, k nebesům volám dál.
Spinkej a nech si zdát.
O lásce, o svých přátel, o svých hrdinech.

V zahradě se konal tajný pohřeb Claudie, za přítomnosti katolického kněze a dvou strážných.
Suleyman spinkal ve své kolébce a vedle něho uléhala na své lože, Mahidevran, která se na něho s úsměvem dívala. Osman se setkal s Velkovezírem Cihangirem Pašou, Merkulem Pašou, Ahmedem Pašou. Valide spala, Beyhan Kalfa s Arifem Aghou a Kayou Kadin se procházeli po harému a sledovali spící dívky. Safia uléhala na své lože.
Gulšah Sultán uvažuje, trápí jí co Aysun způsobila, ale její zpěv ji dává, tak podivný klid, vstane a jde do vedlejšího pokoje, kde Aysun sedí a zpívá její dceři ukolébavku, Aysun je otočená k ní zády, Gulbehar usíná a mlhavě vidí Aysinu tvář, proto nikdo nevidí Aysiné slzy, tuhle píseň jí maminka vždy zpívala a ona sama ji měla nejraději.

Spinkej, nech se plout po oblacích,
Bílých mraků. Dávám srdce, dáváš lásku,
Jsi křehká víla, spánek sílu ti dá.
Jsi anděl, co mě rozesmívá.
Hou hou hou, hou,
hou, hou, hou, hou.
Hou, houh, hou

Sultán se vracel do své komnaty, když k němu přiběhne Mustafa Paša. "Sultáne." Mustafa doběhne a pokloní se Vládci. "Pojď dovnitř." Přikáže Sultán Pašovi.

Sílu svou ti dám, srdce ti předávám,
Matka, anděl jsi mým zázrakem.
Hou hou hou, hmmmmmmm


Sultán se obrátil k Mustafovi, který se před ním zastavil a sděloval mu informace, které zjistil. Sultán byl v šoku, zuřil. "Musíte udělat opatření, Vládce." "Vím, že jsou určité následky, ale musíme počkat, a pak jakmile budeme znát podrobnosti, zastavíme to." "Jenže co, když se to rozpoutalo." "Čas růže přináší." "Vládce, je to riskantní, musíte popravit svého bratra." "Ne, když nemám důvod a nezkoušej mi ještě opomenout. Mezi námi jsou vlci, kteří mu pomáhají. Neboj se, Osman již sbírá." Mustafa byl rozzloben tvrdohlavostí Vládce, ale musel jeho rozhodnutí respektovat, jenže co, když je pozdě? Mezitím se Osman se radil s Paši a Velkovezírem. "Musíme čekat, již nebude cesty zpět, jakmile začneme."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 minette minette | 20. srpna 2015 v 21:35 | Reagovat

Musím se přiznat, že spusob, jakým svuj příběh vedeš, se mi opravdu zamlouvá - tahle dějová linka se mi líbí více než první série Velkolepého století! Je v ní více napětí, více vzrušení a zejména více logiky. Postavy jsou kromě toho sympatičtější, Daye je chytřejší než Mahidevran a Aysun zase milejší než Hürrem. Mou nejoblíbenější postavou je nicméně Gülşah, doufám, že pro ní nechystáš nějaký špatný konec... ;) U té věci s Claudiiným pohřbem jsem čekala nějaký trik, ale myslím, že i to přijde, viď? A ještě něco: jen tak dál...

2 Alžběta T. Alžběta T. | 20. srpna 2015 v 22:41 | Reagovat

[1]: Sakra, budu tě muset zklamat, ale na to si chvíli musíš počkat. Jen bych tě upozornila, že je lepší žádnou postavu nemít rád, protože pak jí budeš přestat mít ráda, nebo, obzvlášť, jde - li o to, že můj příběh začne být poněkud krvavá řež. =( Což tě zklamu... Tohle ti mohu, momentálně, prozradit...

3 minette minette | 21. srpna 2015 v 9:50 | Reagovat

To znám... Z pěti doposud vydaných dílu Císařovny Indie (pokud počítáme i Příběh Matky) se tři skončili smrtí hlavního hrdiny a vypravěče (Matka zemřela při porodu, Alí podlehl tubeře a Farhad spáchal sebevraždu. Ale mohu tě o něco jako čtenář poprosit? Gülşah proboha ne! (zoufalý obličej smutného fanouška) Nejseš předse G.R.R.Martin, abys je všechny pozabíjela!

4 Alžběta T. Alžběta T. | Web | 21. srpna 2015 v 18:56 | Reagovat

[3]: No, nevím, teď si mi tak trochu věc zkomplikovala, jelikož tohle by byl start, ale tak alespoň její smrt ještě oddálím, že si to ty. Všechny nezabiji, neboj, zrovna tohle jsem v plánu neměla, nebo ne teď.

5 minette minette | 21. srpna 2015 v 21:19 | Reagovat

Tak zase to nemusíš, jestli je to duležité pro děj nebo tak... Já jen, že mne to bude poněkud mrzet. Ale zase, vyrovnala jsem se se smrtí Cihangira, tohle zvládnu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama