Část 26.

7. srpna 2015 v 14:33 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán procházel chodbou, chtěl navštívit svou matku. "Pozor! Přichází ctěný Sultán Mehmed Chán Hazetleri!" oznamovali eunuši po harému. Dívky se seřadily a poklonily se, jiné, které neměly se dostat na oči Sultána, se schovaly. Sultán Mehmed však ani pohledem nezavadil o jednu z otrokyň a procházel kolem brány svého harému, vznešeně, jako pravý vládce své říše. Otrokyně se na něho zadívaly a přály si, aby si jich všiml, pohlédl na ně, alespoň jednou. Nestalo se však a přání se nesplnilo, což vneslo do mnoha dívčích srdcí zklamání a o to větší závist, že zrovna Daye Sultán a Aysun Hatun byly ženy, které poznaly jeho pohled, jeho dotek. Sultán sestoupil po schodišti nahoru, služebné mu otevřely dveře do přijímací místnosti Valide Sultány bez ohlášení. Jeho matka Defne Sultán ho očekávala, seděla na své pohovce a usilovně přemýšlela o Aysun a jejím dnešním výstupu. Defne Sultán se postavila, jakmile vstoupil její syn, Osmanský vládce. Mehmed přistoupil k matce a políbil jí ruku. "Valide." Řekl s úctou. Valide se na svého syna usmála. "Mehmede, buď zdráv, posaďme se." Oba se svorně posadili, Mehmed se zadíval na tvář matky, zvážněla, z jejího výrazu mohl vyčíst, že se něco stalo. Valide se zase zadívala na syna, poznala v něm tázavý pohled. Valide si povzdechla. "Nebudu chodit kolem horké kaše, stejně by ses to dozvěděl." Řekla Valide. "Ano, co máte na srdci, Valide." Odpověděl Sultán. "Daye dnes omdlela." Sultán se zalekl, chtěl se postavit, ale Valide mu položila na loket ruku, tím ho zastavila, neskrývala však radost nad jeho reakcí. "Vše je již v pořádku, byl to jen šok." "Šok?" Mehmed nechápal. "Je zde i jiná věc, kterou chci s tebou probrat, Mehmede. Jedná se o to, co jsi udělal. Dal si prsten, který je drahocenný prosté otrokyni. Je to naše dědictví, dědictví Sultánů, Daye byla v šoku a ostatně i já." Mehmed začal chápat matčino chování. "Je to čistě mé rozhodnutí, Valide a nehodlám ho měnit, prostě v tu chvíli jsem to takhle cítil." "Mehmede, jsi zamilovaný, ale můžeš toho litovat. Daye ti porodila dceru a syna, následovníka trůnu, budoucnost, s ní jsi silný a schopný vládce, dala ti mnohé, než Aysun." Díky ní jsem silný. Aysun je mé srdce, pomyslel si Mehmed, nahlas však pravil. "Nezapomeň, že čeká dítě, které je mé, dítě, které čeká Aysun je potomkem dynastie. Dobře vím, že Daye je tvá oblíbenkyně, i vrabci na střeše si to štěbetají." "Daye je Sultánka." "Je hezké, že chráníš mou ženu. Své rozhodnutí, ale nehodlám měnit. Nejsem jak otec." Řekl Sultán pevným hlasem, vstal a odcházel, Valide rychle vstala. "Ano, ale jsi součástí našich duší, koluje v tobě jeho krev, ale i má." Mehmed se zastavil a otočil se k matce. "Jsi podobný jak mě, tak i tvému otci. Předávala jsem ti svůj odkaz synu, vychovávala jsem tě, pamatuješ na mé rady?" Mehmed mlčel, zadíval se na svou matku, která k němu přicházela, najednou v ní spatřil, že již není to, co bývávala. "Tvoří se mezi námi propast, ona tě proti mně obrací zády." Matka ho chytla za ramena. "Nedovol, abys byl hypnotizován hadem." "Neotáčím se k vám zády, Valide, na to si vás až moc cením. Přesto se mě dovolte na něco zeptat… Aysun jste chtěla zabít i přesto, že čekala dítě. Mé dítě. Věděla jste to o tom. Co vás k tomu vedlo, odvolat popravu." Valide se zamračila. "Přísahám, že jsem neměla, ani potuchy, že Aysun je těhotná a navíc, žije, je zdravá" Valide si vzpomněla na svůj sen s oné noci "tu noc před popravou jsem měla divný pocit, který sílil. Sama jsem ti napsala, že o jejím potrestání rozhodneš ty sám." Mehmed stál vzpřímeně, dal si ruce za zády a matce se díval do očí, hypnotizoval ji, v tuhle chvíli Valide připomínal zesnulého Sultána Ahmeda. "Aysun potrestaná nebude, zabila by si nevinného člověka, jisté je to, že Nora Hatun zabila otrávenou dívku, pak jí samotnou někdo odstranil, kdo není zatím známé, jisté je jen to, že Aysun to nebyla." Valide byla překvapená. "Jak to víš?" "Mám své informátory, Valide." Mehmed políbil ruku své matce, která byla šokovaná, zmatená, Sultán se otočil a odcházel, zastavil se u dveří a zaklepal, služebné mu otevřely a odcházel. Valide zůstala stát na místě.
Daye Sultán se probudila, jako první spatřila tvář své věrné služebné Márii, Sultánka se posadila a opřela se zeď. "Kde jsou děti?" "Nebojte se, Sultánko, jsou s Efsun." "Co se stalo?" "Omdlela se.." Daye si srovnávala myšlenky, až si vzpomněla, na prsten, který měla Aysun. "Jak mi to mohl udělat? Po tom všem, co jsem udělala, porodila jsem mu syna, co chce víc?" Mária šla k Sultánce blíž a posadila se k ní, Sultánka se jí dívala do očí, služebná jí vzala za ruku. "Nebojte, my všechno vyřešíme." "Byl tu?" zeptala se Sultánka, Mária jí pustila ruku, ne nebyl, Mahidevran měla o vás strach, srdceryvně plakala." "Proč mi to říkáš, trhá i to srdce." Odpusťte, jen jsem chtěla, abyste věděla, že nejste v tomhle světě sama." "Nikdy nebudu sama." Zavrčela Daye, již byla, dalo by říct v pořádku, do komnaty vstoupila Efsun, Mahidevran se přímo vyřítila na maminku, přeskočila i Máriu, která se začala smát, vstala a šla o dva kroky dozadu. "Maminko, tohle mi nedělej, měla jsem starosti." Řekla malá Sultánka a dala mamince pusu na líčko. "Mahidevran, neboj, bude dobře." Daye políbila svou dcerku na čelo a objala jí.
Do komnaty vstoupil nečekaně Sultán Mehmed. Všechny ženy, které byly přítomné, se uklonily, Daye chtěla vstát, ale Sultán přistoupil rychle k ní a zadržel jí. "Mahidevran." "Tatínku." Otec s dcerkou se objaly. Mehmed se posadil na postel a zadíval se na Daye, která držela svou dcerku, pohladil jí po tváři. "Zrovna teď jsem se to dozvěděl… jak je ti?" "Teď již lépe, Vládce." Řekl s úsměvem Daye Sultán. Mehmed se podíval na Suleymana, kterého držela v náručí Efsun. "Podej mi."Efsun poslechla a podala Šehzadeho jeho otci. "Nechte nás." Poručil Sultán. Efsun a Mária se poklonily a odešly z komnaty.
Mária se zastavila před dveřmi a pohlédla zpět. Efsun se otočila, když neviděla Márii vedle sebe. "Mário?" Mária se otočila k Efsun. "No tak, to bych nečekala." Konstatovala se smíchem Mária. "Je vidět, že je to bezesporu práce Valide Sultán." "Jakou bude mít účinnost." Řekla Efsun. Mária se na ní podívala velmi přísně. "Snad velkou, dlouhotrvající. Tomu říkáš oddanost Daye Sultány?" "Odpusť, ale mám divné tušení." "Své tušení nech plavat, Efsun, drž jazyk za zuby." Odvětila Mária a odcházela.
Před Valide Sultán stála Kaya Kadin, Sultánka seděla a tvářila se velmi nervózně. "To co mi můj syn dnes řekl, mě činí neklidnou." "A co vám řekl?" "Drž svou zvědavost, Kayo." "Mám něco zjistit?" "Není třeba, mám tušení, které je více než pravděpodobné." Valide si povzdechla "Aysun je zproštěna viny a zřejmě jí Sultán po porodu nepopraví." Kaya to začala chápat. "Příliš jí miluje, chci, abys Arifovi dala úkol." "Ano, jaký?" "Ať sleduje Mustafu Pašu, není dobré, že se pohybuje v prostředí harému." "Říká se, že ho tím pověřil Sultán sám." Valide byla šokovaná. "Opravdu? Tys to věděla a neinformovala si mě?!" začala se Valide vztekat. "Řeknu Arifovi, aby se měl na pozoru a sledoval každý krok, co se děje v harému i mimo něj." Valide byla spokojenější, Kaya věděla, jak na Valide. "Dobře. Můžeš jít a pro příště mě informuj včas." Kaya se poklonila Sultánce a odcházela.
Aysun zrovna seděla ve své komnatě a kreslila portrét obličeje Sultána. Jeho oči, ústa, zachytila dokonale jeho pohled, který patřil jenom jí. Na kresbu se usmívala, právě jí dokončila, někdo zaklepal na dveře. "Dále." Do komnaty vstoupil vlk. Aysun se na tu tvář podívala, položila kresbu vedle sebe a postavila se. Šla ke své návštěvě. Byla to Mária. "Nečekala bych tě tady." řekla s úsměvem Aysun. "Čím vděčím za tvou návštěvu." Sladce se Aysun usmívala. Mária její úsměv oplatila. "Tvůj výstup s prstenem nebyl zrovna chytrý a zřejmě si dopomohla k usmíření Sultánky se Sultánem, velmi ti za něho děkuji, vlastně Daye Sultán ti děkuji prostřednictvím mě." Řekla Mária. Aysun nedala na sobě nic znát, uvnitř jí tato zpráva užírala a usmívala se, nedala na sobě nic znát. "To se uvidí večer. Jinak je dobře, že se Mehmed stará o své děti a jejich matku. Koneckonců jsou to rodiče, navěky spojení. Je mi samozřejmě líto kolapsu Daye, měla by se šetřit." "A ty zrovna tak." "Vyhrožuješ mi? Ano, již si vzpomínám, nebo spíše měla bych si dát pozor, Nora nebyla zrovna opatrná." Maria sebou škubla, zamrazilo jí v zádech. Ona to ví, pomyslela si. Jak to? Byla opatrná, vždy si dávala pozor. "Tvé mlčení, mě začíná přesvědčovat." Mária ztrácela půdu pod nohama. "Chtěla si zabít mě i mé dítě." Zavrčela Aysun. "To se ti nepovedlo, marně, ale zeptám se tě, stojí to za to? Bude to stát za to?" "Tvou fantazii se dá dobře poslouchat." "Fantazie? Spíše skutečnost, která tě po zbytek života bude děsit." Mária se na ni chtěla vhrnout, čekatelka, nečekatelka, právě včas vstoupila do komnaty Safia. "Aysun." Pozastavila se, když viděla Máriu. Aysun se podívala na služebnou. "Safio, pojď." Zpět se podívala na Máriu. "Tady Mária je již na odchodu." Mária se podívala na Safiu. "Pěkné jméno." Obrátila se a šla, když se za Máriou zaklaply dveře, Aysun si oddychla.
N okraji Istanbulu zastavili dva kočáry. Rustem zastavil průvod, když spatřil pro něho známý kočár, Akasma Sultán, odhrnula závoj, naklonila se víc, aby dobře viděla, rovněž ho spatřila a byla v šoku. Z druhého kočáru vystoupila Gervahan Sultán, na rozdíl od Akasmy neměla s sebou svého manžela. Rustem seskočil z koně a poklonil se Sultánce. "Rusteme, bude to již dlouhá doba, co jsme se neviděli." "Buďte zdráva, věru je to dlouhá doba, Sultánko." Akasma vystoupila ze svého kočáru a mířila za svým manželem a sestrou. "Mého bratra si vedl do vítězné bitvy, děkuji Alláhu, že jste se vrátili všichni v pořádku." "Děkuji, Sultánko, povedlo se nám víc, než jsme si přáli." "Jistě bude další tažení, jak znám svého bratr, jeho vítězství ho jistě posílilo k tomu, aby šel ve stopách Sultánů, dobyvatelů." "Jak jistě víte, vždy budu připraven." "To jsme ráda." Akasma již byla u nich, nejprve poslouchala jejich hovor, její sestra měla dokonalý přehled, byla vzdělalas a učenlivá. Gervahan se podívala na mladší sestru. Sestry se usmívaly a objaly se. Odtáhly se od sebe. "Gervahan, kde se tu bereš?" "Jedu do paláce Topkapi." Odpověděla Gervahan. "My se již vracíme." "To vidím. Přijíždím na přání našeho Vládce." "Chceš říct bratra." Mluvila vážně Akasma. "Víš, moc dobře, jaké vztahy mám k matce a zmanipulovanému bratrovi." "Když jsem se zaposlouchala, neštítila ses tohoto slova, bratr." Odpověděla Akasma."Jistě víš novinky z paláce." Pokračovala. "Ale ovšemže, nic se přede mnou neutají." Odpověděla Gervahan s tajuplným výrazem. "Kde máš Ibrahima?" "Spí, cesta je náročná a navíc jak se kočár pohupuje." "Ani se nedivím, taky mám tendence během cesty spát a to nejsem nemluvně." Odpověděla Gervahan. "Mehmed zřejmě zmanipulován matkou již není." Řekla Akasma. "Existuje něco, co nevím." Podivila se Gervahan. "Je tu jistá otrokyně, jmenuje se Aysun." "Dělá jistě dusno." "To dost možná, je těhotná." Řekla Akasma. "Je i proti naší matce." "Ale vida, v paláci se rozhodně nebudu nudit." "Gervahan, již se nezlob na matku." Gervahan zvážněla. "Zapomněla si, co mi provedla? Co provedla otci? Pochop to, je krutý člověk, zabila syna Gulšah, provdala mě za muže, kterého nenávidím, zabila mou lásku a zlomila mi srdce." Gervahan se odmlčela, nechtěla, setře říct o tom, že díky matce potratila své první dítě, nemělo to cenu, každá měla jiný názor na matku, měly jiné povahy a postoje vůči životu. "Budu muset jít, Vládce bude rád, až mě uvidí, i když ráda bych, abych dorazila večer." Gervahan věděla, že Akasma bude chtít, aby se udobřila se svou matkou, ale ona měla k ní odpor, její úcta se změnila v upřímnou nenávist, nebyla na to hrdá, ale matka zapříčinila, že se musela podřídit, musela se ponížit a zneuctít, to matka zničila jejich vztah. Byly doby, kdy jí neskonale milovala a ctila jako svou matku, taky jí bránila před útoky ze stran otrokyň a jiných nepřátel matky. Postupem času se, ale začal vynořovat matčin pravý charakter. Pak Gervahan přešla na stranu otce, Gulšah Sultán. Do sídla říše, které bylo kdysi jejím domovem, se netěšila, ale Vládce světa se musí poslouchat, takový vzorec měla, nejen od svého otce, ale paradoxně i od své matky.

V zakázané části paláce se Osman díval na tělo Claudie. Byl nešťastný z toho, že zemřela žena, která ho ohromila, hned po Mahpeyker. Bylo mu s ní dobře. Seděl u jejího těla a držel jí za ruku, byla studená. Za ním stál jeden z jeho strážců, kteří sloužili, jako jeho ochrana, kdyby palác ohrozili nepřátelé říše. Osman se zadíval na zakrvácené místo, v rozkroku. Osman si vzpomněl na slova Mahpeyker. "Claudia byla těhotná a samovolně potratila. Chudák zřejmě to neunesla." "Šehzade, našly ji služebné, ve svých komnatách. Obě otrokyně jsou v šoku. Nic podstatného nevíme." Osmanovi ukápla slza, i přesto, že nebyl plachá, citlivá duše, měl přece jenom srdce. "Pošlu psaní Vládci, aby její tělo odvedli." "Ne!" křikl Osman plný zloby, vstal a obrátil se k strážci. "To udělám já."
Mahpeyker se opírala o zábradlí terasy ve své komnatě, s dětmi si hrála jedna z otrokyň, za Sultánkou stála její služebná Esmahan. Mahpeyker se usmívala a rozhlížela se, s listím si hrál mírný větřík, tak jako se Sultánčinými vlasy, zavřela oči a zaposlouchala se nad zvuky, přírody, na zpěv ptáků, na vítr, který mluvil k ní svou řečí. V Istanbulu byl obzvlášť nádherný den, nebe bylo bez mraků, vzduch voněl vodou z Černého moře, ptáci poletovali a slunce plulo po nebeské dráze. Sultánka otevřela oči, otočila hlavu doprava. "Esmahan?" Služebná šla blíž, zastavila se až, když stála vedle Sultánky, po jejím pravém boku, ano, výstižné, byla pravá ruka Mahpeyker Sultán. "Víš něco?" "Šehzade se šel podívat na tělo zesnulé Claudie." "To jméno mě bude strašit hodně dlouho." Sultánka se zamračila a zpět se podívala na moře, jakoby jí z dálky uklidňovala jeho hladina. "Bude chvíli trvat, než si znovu získám Osmana." Sultánka se obrátila ke své služebné a podívala se na své děti a konkubínu, tím se ujistila, že oni neposlouchají, ale i přesto, Sultánka mluvila se služebnou potichu. "Smazala si veškeré stopy, které by mohly poukázat na nás?" "Jistě, Sultánko o všechno jsem se postarala." "Štěstí, že jsme neměly svědky. I když… je to škoda, v poslední době se velmi nudím." Služebná se pousmála, ale nakonec zvážněla. Sultánka věděla proč tomu tak je. " Krev té ubožačky jsem prolila, ale posmrtně, ne dítěte, které stejně přišlo o život a nedívej se na mě takhle." Ušklebila se Sultánka. "Znáte Šehzadeho, co, když to pozná?" " S tím počítám a proto mám plán." Sultánka se podívala na služebnou, která si hrála s jejími dětmi. Otrokyně byla půvabná a také Sultánka byla nečekaným svědkem sporů mezi ní a Claudií. "Usmálo se na mě štěstí." Řekla tajemně Mahpeyker.
Arif Agha našel náplň dne, sledoval Mustafu Pašu, již se ho držel od doby, co Paša vyšel ze své komnaty. Mustafa se zrovna procházel po zahradě, eunuch se schoval za stromy, aby ho Paša nespatřil. Arif, co se týká, měl zkušenosti s pronásledováním, ale na jednu podstatnou věc zapomněl. Mustafa Paša byl bojovníkem, měl intuici a dobře kalkuloval. Mustafa o Arifovi dobře věděl a jistě tušil, že ho poslala Defne Valide Sultána. Kdo jiný by to mohl být, kdo mohl poslat eunucha. Mustafa zahnul doprava, Arif ho sledoval mezi stromy, rychle proto přispěchal, zahrada byla bludiště, mohl mu utéct, jenže Mustafa číhal za stromem, tahle část zahrady měla hustější vegetaci. Arif však neběžel, nýbrž rychlými kroky se dostal ke stromu, kde zrovna na druhé straně byl Mustafa, Arif pohlédl na stezku, po které měl jít Mustafa, jenže tam nebyl Arif se zalekl, ještě víc se však zalekl, když něčí ruka ho uchopila za krk a praštila ho o strom, Mustafa eunucha obrátil k sobě a zlostně na něho pohlédl. "Arife, jak milé?" "Mu..mustafo." "Poslala tě Valide Sultána je to tak?" "N..ne." "Nelži. Co chceš se dozvědět pěkného o mně?" "Žádný rozkaz jsem nedostal." "Zkus přísahat, bude to snadné, nebo snad ne? Nelži, dobře vím, kdo tě poslal mě špehovat, ale teď mám otázku. Proč?" "Valide Sultána takové praktiky nepoužívá." "Ale používá, dobře jí znám, nedělej ze mě hlupáka. Proč tě poslala?" Arif to vzdával, ale nehodlal promluvit, Mustafa ho však zahnal do kouta, dobře věděl, že Arif má jistý pud sebezáchovy. "Uškrtím tě, když to neřekneš." Zavrčel Paša výhružně, ale začal stahovat hrdlo, hned co to dořekl. "Dobře." Řekl Arif přiškrceným hlasem. "Ano, poslala mě Valide Sultána, ale důvod mi není znám, poslední dobou mi Valide moc nevěří." Mustafa eunucha pustil, ten se uvolnil a držel se za krk. "Teď běž, nebo tě vážně zabiji." Řekl Mustafa, Arif na nic nečekal a spěchal do harému.
V harému dívky štěbetaly, jejich hlasy zněly jako včelí úly, jiné konkubíny přinášely jídlo, další vytíraly podlahu, jiné seděly, jiné tancovaly, oblíbenkyně se opíraly o zábradlí a ze shora se dívaly na ostatní. Sultánky byly ve svých komnatách, to samé i Aysun se raději po incidentu s Daye Sultán zdržovala ve své komnatě. Zrovna si četla svitek. Z vedlejší komnaty přišla Safia. "Aysun, potřebuješ něco?" Aysun se podívala na Safii a usmála se na ni. "Ne, Safio, odpočiň si taky někdy." "Aysun, raději budu zde s tebou, jistě se cítíš osamělá a co kdyby se náhodou něco stalo? Chci být s tebou." Aysun si všimla, že je Safia mimo kolektiv, což se ji nedivila, ale byla nespolečenská, raději se zdržovala v ústraní. Byla vlkem samotářem, i když, označení vlk, nebylo to správné pojmenování, ne pro její charakter, ne pro její dobré srdce. Aysun však vycítila, že za to mohl i strach, o svůj život. Raději to nekomentovala, zdržela se odpovědi, bylo by to k ničemu, dobře jí chápala, proto raději přikývla a vrátila se k textu.
Arif Agha zrovna přicházel, když v tom spatřil Kayu Kadin. Zarazil, věděl, že dostal úkol, který však nesplnil. Arif chtěl se nenápadně Kaye vyhnout, šla však naproti němu a nebylo zbytí. Kaya se zastavila a pátravě se na něho podívala. Arif šel váhavě, již se z jeho výrazu a chůze dalo vyčíst, že nese špatné zprávy. "Kayo." "Kniho, zavři se, dá se z tebe vyčíst, že nevyšlo vše, tak jak si Sultána přála." Konstatovala Kaya s vážnou tváří. "Bohužel, přišel na mě." "Ztrácíš formu, Arife. Sultána nebude zrovna nadšena." "Mustafu Pašu se nedá sledovat, je moc chytrý." "A ty zřejmě hloupý…Co mám říct Valide? Že ses nechal chytit?" Arif mlčel, nemělo cenu odpovídat. "Běž mi z očí." Přikázala Kaya. Arif jí obešel a odcházel.
Sultán trávil celý den s Mahidevran, Suleymanem a Daye. Dnes chtěl věnovat svůj čas s dětmi. Vyprávěl jim příběhy, Suleymanovi zpíval ukolébavku, na Daye se nepodíval, ale jí tohle stačilo. "Dnes budu s vámi, zítra již nebudu mít volný den." Mahidevran zesmutněla. "My víme, jsi Sultán." Mehmed se na svou dcerku zadíval, uvědomil si, že jeho dcera roste, sílí, tak jako Suleyman, na dětech jde vidět, jak čas letí, Sultán pohladil svou dceru po tváři, v druhé ruce držel Suleymana. Daye byla pozorovatelem, ale spokojený pozorovatel, Mehmedovi to ve společnosti dětí slušelo, užívala si tento obraz, který se jí naskytl, dobrovolně. Byl to úžasná pocit, zřejmě ji Sultán tímto dával najevo, že není na druhé koleji, než Aysun, že ona je jeho manželkou a ona je něco víc, nechtěla si tuhle chvíli, tento den ničím a nikým zkazit.
Mahpeyker byla stále ve své komnatě, bylo dobře nevylézat ze svého úkrytu, teď si pro změnu ona hrála s dětmi. Dveře se otevřely a vstoupil Šehzade Osman. Spatřil své děti a mezi nimi Mahpeyker. Všichni se postavili a poklonily se, jenom jemu. Osman přistoupil za Mahpeyker. "Šehzade." Její pohled byl sklopen k zemi, ale Osmanův pohled cítila. "Vezměte děti, chci být se svou ženou sám." Přikázal. Osman se podíval na svého syna, obrátil se k němu s úsměvem a pohladil ho. Mahpeyker se na Osmana podívala a pak se obrátila na jejich nejstaršího syna. "Běž se sourozenci." Syn poslechl svého otce a odcházel, Mahpeyker se podívala na Osmana, ten se prudce na svou ženu podíval. "Byla jsi to ty." Zasyčel. "To ty jsi zabila Claudii a ke všemu mé dítě." "Šehzade, jak bych mohla zabít Claudii. Já? Matka vašich dětí, vaše manželka." Mahpeyker mluvila potichu, klidně, ale tvářila se smutně. "Otisky na krku mluví jasně a zřetelně, že byla uškrcena..a kdo jiný by to mohl být haaa!!!??" Stalo se, co Mahpeyker předpokládala, Osman přišel na to, že to byla vražda, proto měla již nachystané odpovědi. "Měla jsem jí ráda, byla mou služebnou, byla jako Esmahan. Mohla jsem se na ni kdykoliv spolehnout. Hlídala naše děti, měla je jako za vlastní. Proč bych jí měla zabíjet, vždyť i mě schází." Řekla to lítostivě, smutně. Byla přesvědčivá, Osman jí nespustil z očí, hledal skulinku, chybu, která by jí usvědčila z vraždy. Mahpeyker, ale v tomhle byla bezchybná, každou mimiku ovládala, vážila slov. "Pokud to nejsi ty, mohl někdo udělat práci za tebe." "Neměla jsem důvod." "Důvod jsem byl já!" "Tebe jsem se vzdala." Osman znejistěl, jeho rozzlobená tvář se plynule měnila v udivenou. "Jak to myslíš?" optal se, tentokrát klidně. "Jak ses ke mně choval na začátku, jak se chováš teď? Pohledni na sebe, zrada tvých blízkých tě změnila neuvěřitelně, byl jsi, jako Mehmed. Ne… byl jsi lepší, ale postupem let tvá hořkost ve tvém srdci tě změnila. Claudia tě opět měnila k lepšímu, byla jsem za to nesmírně ráda. Nebyl žádný důvod, Osmane." Odpověděla Mahpeyker. Osman již uvěřil, že ona to nebyla, otočil se a odcházel bez dalšího slova.
Když odešel z komnaty Mahpeyker Sultán, uviděl dvě ženy. Esmahan a služebnou, která byla na místo Claudii. Děti byli s další služebnou Sábbou, která se spíše stala o úklid. "Takhle o mrtvé nemluv." "Byla to svině, za chvíli možná budu na jejím místě a budu si užívat s Osmanem." Odpověděla služebná se škodolibým úsměvem. Esmahan byla proti. "Takhle si to představuješ? Ty zákeřná ženo." Mluvily sice potichu, ale Osman to dokonale slyšel. Tohle mu stačilo, nedokázal jiným způsobem uvažovat. Rozlítil se jako nikdy. Mahpeyker ho o své nevinně přesvědčila, ale tahle otrokyně, po těchto slovech by to nedokázala, kdyby nebyl svědkem rozhovoru, nevšiml by si jí. Rozběhl se a popadal konkubínu. "Šehzade." Řekla polekaně služebná. "Šehzade." Řekla Esmahan a poklonila se. "Tak to jsi byla ty!" Služebné to došlo. "Ne, Šehzade, byl to někdo jiný. Esmahan, pomož mi, prosím!!!" Otrokyně se dívala na Esmahan, která se vzdalovala. "Jsem nevinná! Aááá!" křičela a škubala sebou otrokyně, smrt měla v očích, Osman byl silný a navíc, nebylo kam utéct. Esmahan počkala, až je nebude mít z dohledu, obrátila se ke dveřím komnaty Sultánky a otevřela je. "Udělej to takhle, jakmile Šehzade vstoupí do mé komnaty, jistě mě bude vinit, udělej divadlo na ni. Začni si s ní povídat o Claudii, neměly se rády, tak snad před Osmanem, řekne něco, co jí usvědčí." Esmahan vstoupila do komnaty, Sultánka seděla a usmívala se. Křik Šehzadeho byl slyšet zřetelně. "Výborně. Nechť je ji země lehká." Pronesla Sultánka.


V podvečer šla Aysun po dlouhé době do síně harému. Dívala se před sebe, nevšímala si otrokyň, ale pohledy cítila, na ni i na její rostoucí bříško. Těhotenství snášela dobře, neměla oteklé kotníky, nedělo se jí nevolno. Udržovala si klid a pohodlí, jak jenom to šlo, neměla výkyvy nálad. Nyní pocit strachu rostl, pořád měly otrokyně v paměti, že je vrah. Byly však výjimky, které by ji spíše poděkovaly, čas Nořina teroru skončil. Jenže nikdo kromě Aysun, Safii, Márii a Daye Sultán neznal pravdu, což bylo o to horší. "Tero." Zazněl z davu posměšný hlas. Aysun na toto jméno již neslyšela. Ostatně všichni jí říkávali jenom Aysun. Zastavila se a otočila se k hlasu, z davu přistoupila otrokyně, pohlédla na Aysun se záští, byla jedna z těch, co spolu s ní přišly, ale dokázala jí za tu dobu, co tu byly nenávidět. Každá chtěla své štěstí. Aysun stála vznešeně, kultivovaně, klidně. Ten kdo by neznal Aysun, harém jako takový, myslel by si, že otrokyně promluvila k Sultánce. "Tohle jméno jsem dlouho neslyšela." "Já vím, ale jak se opovažuješ jít nám na oči po tom všem." "Jsem součástí harému, tak jako ty, jako vy." Řekla k všem Aysun. "To, že čekáš dítě Sultána, nic neznamená." "Možná máš pravdu, ale zapomínáš, co řekla Valide Sultána. Nesmí se mi nic udělat." "Do porodu můžeš být v bezpečí, ale co potom?" "A co, když se stanu matkou Šehzadeho? Jsem jako všechny ostatní tady, jsem zde." "Spíše se Sultánem to je toho." "Víc, mnohem víc, Valerie, sama dobře víš, co bylo předtím, než jsme vstoupily do tohoto místa." "Kdyby tě slyšel Sultán, moc by nebyl potěšen." "Ty taky zrovna nevypadáš nadšeně, on zná mé pocity víc než ty." "Jsi jenom jeho matrace." "To mi nevadí, důležité je to, co je on pro mě." "Vražedkyně, máš štěstí, ani nevíš jaké." "Znám pravdu a ten skutečný vrah, je zajímavé, že je pořád mezi námi, ale nejsem to já, Valerie." Aysun mluvila klidně, potichu, ale v harému bylo dokonalé ticho, tak dokonalé, že by šlo slyšet i vlas spadnout na zem. Valerie byla plna vzteku, chtěla vyjádřit co si o Aysun- Teře myslí, její klid ji dostával stále více do propasti, ze které chtěla jít ven. "Jsi plna nenávisti, byla jsi zmanipulována někým, kdo sám byl poskvrněn krví." Tyhle slova ještě víc Valérii rozčílily, proto se již natahovala, aby dala Aysun facku. Její dlaň udeřila do Aysina obličeje, Aysun opět tekla krev, jenže Valerie tím nekončila, Aysun udeřila ještě jednou na druhou stranu, nezajímalo jí, že by někdo spatřil, všechny věděly, že Sultán je pořád v komnatě Daye Sultán. Aysun ztratila rovnováhu a spadla na zem. Dvě dívky se však rozběhly a chytly Valerii, která se jí chystala kopat. "Co to děláš?!" "Zbláznila ses!!!" řekly ji. Safia přišla k bráně harému a uviděla hrozný obraz. Arif přiběhl a spatřil rovněž Aysun ležet, z nosu jí tekla krev. Aysun se podívala plna nenávisti na Valerii, ta se dívala rozzuřeně na její tvář. Safia přiběhla k Aysun, již nebyla v klidu, chtěla brečet, vytvořila si hradby a chtěla si je upevnit, někdo je opět zboural, opět se stala fackovacím panákem, vztek v ní doslova bublal. Pomalu vstávala, Safia ji pomáhala. "Tohle jsi přehnala!! Jsi zvrácená, jako tohle místo dohromady!!! Facky a rány již nestrpím od nikoho!! Rozumíš!! Myslíš, že znáš pravdu, ale jsi na omylu!!!!" začala křičet Aysun jako smyslu zbavená. Jenže najednou začala lapat po dechu a začala mít křeče v bříšku. "Neee!!! Alláhu, néééé!" její křik byl plný bolesti. "Mé dítě!!!" Safia a všichni se lekli. "Rychle doktorku. Doktorku. Okamžitě!" Arif utíkal pro doktora, jenže v tom se zastavil a šokovaně zíral. Vidím dobře, pomyslel si. "Pozor! Gervahan Sultán Hazetleri!" ohlásil Arif Agha. Sultánka nečekala na poklony. Viděla všechno, co se zde odehrálo, dívala se rozzlobeně na všechny kolem. "Na co koukáš, okamžitě přiveď doktora, ať přijde do její komnaty!" přikázala Arifovi, který okamžitě běžel. Obrátila se k harému, který se klaněl. "Kde jsou všichni eunuši!!!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luc!k luc!k | Web | 7. srpna 2015 v 16:12 | Reagovat

úplně úžasná část :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama