Srpen 2015

Opět info

30. srpna 2015 v 21:15 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,
a nyní zde přicházím se smutnou zprávou, teda záleží, jestli podle vás je, nebo není. Tak jako prázdniny školákům končí, mě končí dovolená… sbohem a šáteček. Aktivita na mém blogu bude opět snížená, na kolik, to nedokážu přesně určit. To neznamená, že nebudu nadále psát. Jenom záleží na tom, kdy budu další díly publikovat. Ale musím se přiznat, že se na práci již těším. To nedokážu popřít, alespoň zase zhubnu. Muehehe.
Přeji studentům, školákům hodně štěstí v novém školním roce, aby ho měli takový, jak si představují.

S pozdravem Bětka

Část. 33

30. srpna 2015 v 21:05 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Zpráva o Aysiném a Dayiném těhotenství děsila, překvapila, jak osud jim dal tuto náhodu. Aysun nebyla nadšená z těhotenství Daye Sultán, stejně jako Daye i Valide spadli šupiny z očí. Valide Sultán šla okamžitě po té zprávě příkaz rozdat šerbet a sladkosti, kterého bylo hojně, vždyť dvě těhotenství v harému byly vzácností a také darem. Valide Sultána také šla za svým synem mu oznámit tuto novinu. Valide vstoupila do komnaty syna, rozhlížela se, Mehmed zrovna seděl u stolu, jakmile viděl matku vstoupit, vstal a šel k matce. Sultána natáhla k synovi ruku, kterou Sultán políbil. "Valide." Sultán k matce vzhlédl. Sultánka byla nervózní. Sultán se narovnal a zadíval se nechápavě na matku. "Co se děje, Valide? Jste nesvá." Sultánka se nadřazeně na svého syna podívala. "Nevím, zda to byla ta noc, kdy sis pozval obě ženy k sobě, nebo se to stalo jinak. Stydím se za tebe." Pravila rozzlobeně Valide. Sultán se zamračil. "Je to mé rozhodnutí, které byste měla respektovat, stejně jako Aysun a Daye." "Je, ale jako matka říkám, nedopusť se stejné chyby, jako tvůj otec." "Znám boje v harému, vyrostl jsem v něm. Kolikrát jsem byl svědkem vašeho boje o přízeň mého otce." Řekl rozhořčeně Sultán. "Nemluv se mnou tímhle tónem, Mehmede. Čeho tím chceš dosáhnout?" "Jsem dospělý, Valide." Odpověděl Sultán. Valide se podívala na stůl, kde měl její syn rozházené dokumenty. "Proč jste přišla? Tohle jistě nebyl důvod, aby jste mě seřvala, nejsem první, ani poslední, kdo tohle učinil." Řekl Mehmed, nedokázal již pochopit chování své matky, pátral v jejich očích, v nichž nic nedokázal vidět. Sultánka se na syna podívala. "To máš pravdu, ani nevím, proč jsem s tím začala. Mám proto tebe novinku." "Ano?" "Otrokyně a Sultánka jsou těhotné." Oznámila Sultánka svému synovi. Mehmed se usmál. "To je skvělá zpráva." Konstatoval, oči mu doslova zářily, což Valide zpozorovala, přikývla. "Ano, je, ale uvědom si jednu věc, Mehmede." Sultánka vzala svého syna za lokty. "Obě jsou matkami tvých dětí, obě porodí další tvé potomky. Nedělej zlou krev mezi tvými ženami." Dodala Valide, chtěla synovi dát příležitost. "Ony si to způsobují sami, ale jak vidím, boj mezi nimi není a sám, jako Vládce boje ukončím, Valide." Valide svého syna pustila. "Rozhodni se správně, s první budeš silnější, s druhou slabým. Jedna má čistou krev, druhá má pravý opak." "Každá mi dala své srdce, Valide. Problém je v tom, že v té druhé nevidíte to, co vidím já." Odpověděl Sultán Mehmed své matce, byl přesvědčený v tom, co říká a taky to tak vypadalo. "Mohu tě prosím o něco požádat?" "Ano, synku?" "Zavolej mi pak Arifa." Valide pouze přikývla, mlčela, nemělo to cenu, její syn byl jako jeho otec, vlastně i jako ona, tvrdá hlava. "Jak říkám rozhodni se, synku." Řekla nakonec Valide, otočila se a odcházela ke dveřím, zaklepala na ně, odstoupila, pohlédla zpět k synovi. "Uvažuj nad tím." Řekla mu, než se dveře otevřely, obrátila se zpět a odcházela z komnaty.
Aysun seděla v komnatě, držela v náručí svého synka. "Tak rychle, sotva Mahmud se ještě nerozkoukal a já budu mít druhé dítě." Řekla k Safii, která uklízela. Safia k ní zvedla hlavu. "Aysun, není to přece skvělé." "To jistě je." Řekla Aysun posmutněle. "Jenom jsem chtěla, aby Mahmud trošku povyrostl." Odpověděla Aysun. "A navíc je mi tak, zle, že nevím, jestli to zvládnu." Safia se zvedla, přestala uklízet a přicházela k Aysun, sedla si vedle ní. "Jsi skvělou matkou Šehzadeho, budeš skvělou matkou i toho maličkého, které ti nyní roste pod srdcem." Aysun se usmála. "Možná, Safio, díky tvé pomoci, ale vždy je tu jeden háček. Daye Sultán je také těhotná a myslím, že stejně jako já i ona cítí tu hořkost, bude se jistě modlit, aby se jí narodil syn." Řekla Aysun s vážnou tváří. "Každá žena chce místo v srdci Sultána. Její Sultánská čest byla potopena v noci, kdy si nás Sultán pozval. Její dítě je z té noci, ale moje?" pokračovala Aysun a kolébala přitom malého Mahmuda, aby ho uspala. Safia se upřeně celou dobu dívala na Aysun."To bude dobré, jistě se najde řešení. Hlavně, aby děťátko bylo zdravé." "Inshalláh, snad bude." Řekla Aysun a zavřela oči, nadechla se a pak Aysun pohlédla k malému Mahmudovi, který pomalu usínal.
Daye Sultán seděla s malou Mahidevran rovněž ve své komnatě. Zpráva o Aysiném těhotenství zasáhla její srdce. "Maminko, co je s tebou?" zeptala se Mahidevran, maminka se na ni podívala a pohladila ji po tváři. "Víš, Mahidevran, budeš mít bratříčka." Oznámila maminka dcerce. "Aha, a proč si tak smutná?" zeptala se Mahidevran, pro ni, to byla radostná zpráva. "Budeš mít i sestřičku." Odpověděla Daye. "Jak sestřičku?" Mahidevraniné otázky nebraly konce. "Víš, i Aysun Hatun čeká miminko." Odpověděla Daye, v hloubi své duše si přála, ať ona porodí syna a Aysun holčičku. Na rozdíl od Aysun, pro Daye bylo rozhodující pohlaví dítěte, věděla, že ta, která porodí Sultánovi více synů, vyhrává na plné čáře. Služebná zrovna vstoupila a nesla malého Suleymana, Sultánka vstala a natáhla ruce, služebná mu syna podala. "Můžeš jít." Řekla k služebné, která se poklonila a odcházela. Sultánka se posadila spolu se synkem, obrátila si ho k sobě. "Ty náš malý Suleymane, ty naše sluníčko." Řekla s úsměvem Sultánka, malý Suleyman se usmíval. Sultánka si malého syna posadila, chytila ho za nožičky. "Kde máš nožičky, kde máš nožičky?" ptala se Sultánka. Mahidevran vstala a poklekla k mamince a malého bratříčkovi a hned se přidala. Mária otevřela dveře do komnaty, podívala se s obavami na Sultánku, ale když jí viděla v přítomnosti jejich dětí, jak se usmívá, byla služebná spokojená. Nechtěla Sultánku rušit, proto dveře do komnaty v tichosti znovu zavřela a odcházela.
Do komnaty Aysun vstoupil Arif Agha. "Aysun." Hatun se postavila a nechápala situaci. Tázavě pohlédla k Arifovi. "Neboj se, Hatun." Arif to řekl nahlas, rychle Aysun přispěchala k Mahmudovi, jestli se neprobral, naštěstí jenom zavrtěl hlavičkou a spinkal dál. Aysun se přísně podívala na Arifa, který se zalekl a přikryl si pusu, uvědomil si, co udělal, Aysun přistoupila k němu blíž. "Nemůžeš ještě hlasitěji? Šehzade spí, mohl si ho probudit." Aysun si povzdechla. "Co se děje?" řekla přísně Aysun. "Sultán Mehmed posílá dary na počest vašeho těhotenství, jako dar za vděčnost." Řekl o něco tišeji Arif, mezitím ukázal gesto k třem dívkám, které přinesly látky z hedvábí, různých barev a šperky. "Položte to na zem, nebo na pohovku." Přikázal tiše Agha, dívky vše položily na pohovku a na zem, tak jak si to Agha přál a odcházely. "A poklonit se snad. Toto je přece matka Šehzadeho." Připomněl Arif dívkám, které se vrátily a poklonily se, pak se otočily a odcházely. Aysun naklonila hlavu, pohlédla nechápavě. "Arife, myslím, že Sultán by jistě mě obeznámil o tom, co chystá." Řekla nedůvěřivě Aysun. "Ale no tak, co tě nemá. Sám mě Sultán k tomu pověřil. A ostatně, bylo to překvapení." Agha ukázal na látky a šperky. "Nyní si vyber látky, švadleny ti šaty ušijí na tvé přání." Řekl Arif s úsměvem a odcházel. Aysun za ním hleděla a pak se obrátila na látky.
Safia procházela chodbou, z rohu se objevila Mária Hatun, Safia se zastavila a pak pokračovala v chůzi, Mária, jakmile se míjely Safii popadla a opřela ji tvrdě o zeď, začala jí škrtit. Safia se dusila, nemohla popadnout dech. "Co to děláš?" řekla přiškrceným hlasem, bojovala o kousek vzduchu. Mária zavrčela a vychutnávala si tu Safiinu bezmoc. "Jak jsem ti jednou řekla. Měla si možnost, teď ti ukazuji, kde je tvé místo a co je tvůj osud." Safia se však nedala a kopla Márii do lýtka, ta se svíjela bolestí, trochu její sevření povolilo, avšak neustoupilo. "Ty zmije." Zasyčela Mária. "Jsem na straně Aysun, ale nikdy se ti to nepodaří." Řekla přiškrceným hlasem Safia se držela za ruce Márii a chtěla se ze sevření dostat, naštěstí pro Safii se z rohu vynořila Beyhan, zastavila se. "Mário!" zařvala Beyhan Kalfa s vražedným pohledem. Mária se zalekla, podívala se za známým hlasem, pustila Safii, která se zakuckala opřená o zeď. Mária se vzdálila od Safii a dívala se Beyhan vražedným pohledem. Kalfa přistoupila blíž k Márii, změřila si ji. "Nemáš se starat o těhotnou Sultánku?" optala se Beyhan. "Starám se." "Vidím, že se tak maximálně staráš o to, do čeho ti nic není." Odpověděla Beyhan. "To zřejmě ty se staráš o to, do čeho ti nic není." Mária pohlédla na Safii a zase zpět na Beyhan. "Jenom jsem si vyřizovala jeden účet." Dodala. "Myslím, že s touhle Hatun nemáš žádný problém, Mario." Beyhan se ještě víc k ní přiblížila. "Ještě jednou, Mário. Drž jazyk za zuby a uvědom si, s kým mluvíš. Dostaneš se do problémů." Beyhan k Márii zvedla výhružně prst. "Řeknu to pak Valide a jistě víš, že ti nepomůže, ani to, že Valide Sultán je na straně tvé paní." Beyhan významně povytáhla pravé obočí. "Rozumíš?" optala se Beyhan, Mária zarytě mlčela, zvedla hlavu, usmála se. "Myslíš, že ti Valide uvěří? Je zřejmé, že si na straně Aysun." "Ona je matkou Šehzadeho. Znáš pravidla, Mário." "Nemávej s pravidly." Odpověděla Mária a odcházela. Beyhan ji pozorovala, až se teprve potom ztratila Mária z dohledu, Beyhan se obrátila k Safii. "Jsi v pořádku?" optala se starostlivě. "Ano, jsem." Řekla vystrašená Safia. "Bude lepší, když se nebudeš toulat sama." Řekla Beyhan. "Nyní půjdeme do komnaty Aysun, bude lepší, když tě doprovodím." Řekla Beyhan k Safii a obě odcházely.
Gulšah Sultán seděla ve své komnatě, Ruzgar Agha stál před ní. "Bude lepší, začít chránit Aysun Hatun." Ruzgar pátral po tom, co tím chtěla jeho paní říct. "Sultánko." Gulšah se na něho usmála. "Ruzgare, byla bych ráda, kdyby si vstoupil do služeb Aysun. Naučit ji, co je to harém." "Připomíná mi vás." Řekl sluha. "Právě, Ruzgare. Aysun mi připomíná mě a ty jsi byl ten, který uměl podržet." Ruzgar svou paní nyní nechápal. "Sultáno, znamená to, že mě propouštíte ze svých služeb." Sultánka vstala a přistoupila blíž k Ruzgarovi. "Jsi věrný, ženy jako je Aysun, nebo já potřebují takové lidi kolem sebe. Aysun má Safii a nás." Odpověděla ze široka Sultánka, Ruzgar to pochopil již jednoznačně, odteď bude jeho paní jak Gulšah Sultán, tak i Aysun Hatun.
Safia s Beyhan se zastavily před dveřmi komnaty Aysun. "Neříkej nic Aysun, tohle by ji rozrušilo a v požehnaném stavu si to nesmí dovolit." Upozornila Safii Beyhan, která pouze přikývla. Beyhan se usmála a odcházela. Safia otevřela dveře a vstoupila do komnaty, teprve poté, co se otočila, uviděla látky a šperky, mezi nimi byla Aysun. "Páni." Řekla překvapená Safia. "Poslal je Sultán, na znamení vděku, že jsem těhotná." Vysvětlila Aysun své služebné, která se přiblížila a posadila se. "Nechci si vybírat šperky, ani šaty. Je to jakoby si mě kupoval, nebo snad se mi omlouval." "Jistě to dostala i Daye Sultán." Řekla Safia. "S tím počítám." "Ale nakonec si přece jenom vyber, koneckonců, fialová by ti slušela." Řekla Safia a ukázala na látku oné barvy. "To tedy ano." Fialová barva značila moc, tuto barvu nosila Valide Sultána, Daye Sultán i Gulšah Sultán, také Akasma a Gervahan. Byla známkou Osmanské dynastie. Aysun věděla, že jí může nosit pouze otrokyně, které dá člen dynastie tuto látku či šaty této barvy. Aysun si však všimla u služebné a přítelkyni zároveň něčeho zvláštního. "Děje se něco?" Aysun se zamračila. Safia se na Aysun podívala. "Ne nic, coby bylo?" odpověděla Safia. "Nelži mi, je to poprvé co mi lžeš a ke všemu špatně." Odpověděla Aysun, Safia si povzdechla. "Nic zvláštního se nestalo." Aysun si všimla skvrn na krku své přítelkyně, odhrnula její vlasy. "Jak to, že se nic nestalo? Tvůj krk o tom vypovídá." Řekla přísně Aysun. "Ne, nechme toho." "Byla to Mária viď?" Safia sklopila zrak a Aysun věděla, že to skutečně byla Mária. "Pohlídej Mahmuda." Přikázala. Safia rychle vstala, chtěla Aysun zabránit v tom, co hodlala udělat. "Aysun, nech to být." Řekla vystrašeně Safia a vzala svou paní za ruku, Aysun se k ní otočila. "Nikdo tě nebude ohrožovat na životě, Safio. To měj na paměti." odpověděla Aysun, Safia ji ruku pustila, Aysun otevřela dveře a odcházela.
Aysun přicházela s vražedným pohledem k Valide Sultán. Sultánka vstala a nechápavě se na Hatun podívala. "Co tě ke mně přivádí?" optala se Valide. "Sultáno." Poklonila se Aysun. "Přišla jsem s tím, aby jste vyřídila Daye Sultán, aby její služebná neohrožovala tu mou." Valide byla překvapena. "A která?" "Mária Hatun." "Proč to nevyřídíš sama?" optala se posměšně Valide. "Vy máte patřičnou moc, Valide. Není to tak těžké." Odpověděla suverénně Aysun. Valide byla podrážděná. "To je hezké, že si to uvědomuješ, ale myslím, že bys to měla řešit s Daye." "Myslím, že díky našim stavům by to neprospívalo, ani jedné z nich. Koneckonců, nepochybuji, že si věci přikrášlíte, nicméně, umíte řešit situace jistě šetrněji." Valide se rozzuřila, přistoupila blíž k Aysun a chytla ji tvrdě za loket. "Pamatuješ, co jsem ti minule řekla?" zasyčela Sultána jako had. Hatun si vybavila ten den, kdy Sultán ji dal jméno Aysun, kdy odjel na své první a zatím poslední tažení. "Budeš se vzpouzet, bude to poslední, co uděláš!!! To, že jsi favoritka mého syna, nic nemění. Faktem je, že jsi pouhá otrokyně. Uděláš jeden krok. A tvá půda pod nohami se změní v propast."
"Jenže něco se změnilo, Sultánko. Vše je již jinak, než předtím. Jsem matkou Šehzade Mahmuda, jednoho z vašich vnuků. Sultánova krev se spojila s mou. Jsem Aysun, ne tak prostá otrokyně, favoritka. Minulost se opakuje. Zase ohrožujete mé dítě a mě, zase utočíte, přesto jak jsem se chovala. Ano, své chování vůči vám nedokážu ovládat, ale jsem zrcadlem toho, jak se chováte ke mně. Nyní čekám druhé dítě, děsíte se snad toho? Být babičkou je také dar, jako být matkou." Valide pustila Aysun. "O Daye se postarám, o Máriu jakbysmet, ale varuji tě, Aysun." Valide zvedla výhružně prst. "Nestav se mi do cesty." Aysun chtěla opomenout, ale rozhodla se mlčet, poklonila se a odcházela, Valide si oddechla.

Co řekla Valide Sultána či řekla vůbec něco Daye Sultán, nebo Márii se Aysun nedozvěděla. Za čtyři měsíce se do Topkapi vrátil Rustem Paša, spolu s Akasmou Sultán a malým Ibrahimem. Akasma vstoupila do harému s Ibrahimen. Harém ji slavnostně přivítal, Akasma věděla, že tu bude delší dobu. Při vstupu do harému, kde vyrůstala, prožívala své dětství, si vzpomněla na rozhovor s jejím manželem. "Cože?" "Ano, vašemu bratrovi hrozí nebezpečí." "Osman již získal Kutahiyu. Bude otázkou času, kdy získá další území." "Jak to víš?" "Mám své zdroje, Sultáno, napište psaní své matce, že přijedeme. Musíme zachránit Vašeho bratra." "Osman by tohle neudělal. Žije v zakázané části, jak může ovlivnit lid na dálku." "Zřejmě má spojence a to přímo v paláci, ale hlavně nikomu v harému to nesmíte prozradit, ani své matce."
Akasma se přivítala s matkou, sestrou, Gulbehar Sultán, Gulšah Sultán, Mahidevran Sultán, Daye Sultán a nakonec s Aysun a malým Mahmudem. Konečně ho poprvé viděla, byla šťastná, ale zároveň smutná. Po přivítání Valide Sultán všechny pozvala do přijímací místnosti, dokonce i Aysun Hatun, což ji vyděsilo, překvapilo a potěšilo zároveň. "Vezmi prosím syna a postarej se o něho. Je již unavený." Vkladla na srdce Safii, které bezmezně věřila. Mahmuda dala raději do náručí Safii, nechtěla, aby nějak rušil, byl nevrlý, musel spát. Kdo dokázal dokonale Mahmuda uspat, nebyla jenom Aysun, ale i Safia. Věděla, že synek cítí špatné emoce, které vycházely z Valide i z Daye.
"Sultáno, děkuji za přivítanou, bylo to dojemné." Řekla Akasma. Valide se usmívala, Gervahan poznala, že se něco děje. "Jaká byla cesta?" zeptala se Gervahan. "Byla vyčerpávající zejména pro Ibrahima." Sultánka se podívala na Ibrahima, který spal. Valide mu přichystala kolébku, aby ho tam dcera uložila, chtěla s dcerou mluvit. "Gervahan, je mi líto tvého manžela." Řekla Akasma Sultán smutně. "Děkuji, snad bude mít již klid." Odpověděla Gervahan." Valide se na ni zamračeně podívala. "Jak ten čas letí, u dětí to jde poznat velmi snadno." Vložila se Aysun. Daye ji bodla pohledem. Valide se usmívala, bylo to snad poprvé. Aysun tím chtěla obrátit list na jiné téma, což se jí úspěšně povedlo. "To máš pravdu, Hatun, na dětech to jde nejvíc poznat." "Taky jsem šťastná, že bratrovi se rozroste rodina." Pověděla Akasma a podívala se na bříška Daye Sultán a Aysun Hatun, které seděly vedle sebe, již na nich těhotenství bylo znát. Daye se přemáhala, šlo to na ni znát, že jí nedělá dobře blízkost její konkurentky, Sultán si občas pozval obě a pokud chtěl jednu z nich, byla to Aysun koho si volal. "Děkujeme Sultáno." Odpověděla Daye. Aysun jenom přikývla, nechtěla si tuhle chvíli zkazit Daye a tak na ni, ani nepohlédla. "Taky jsem zjistila jeden fakt. Staráš se prý o dceru Gulšah Sultán." Řekla Valide k Aysun, ta byla překvapena chováním Sultánou, jakoby něco chystala. "Občas mě Gulbehar Sultán navštíví." "Prý u tebe přespává." "A co je na tom, tak špatného?" vložila se do hovoru Gulšah Sultán. "Nic, jenom, že dáváš Sultánku Aysun, která již má na starosti svého syna." Obrátila se Valide ke Gulšah. "Je již příliš velká na to, aby se rozhodovala, Sultánko." Odpověděla ji Gulšah s vítězným úsměvem. Valide však nereagovala, obrátila se zpět k Aysun. "Kde je vůbec Mahmud?" "Je v komnatě a spí." Odpověděla Aysun. "Mohla jsi ho taky uložit jako Akasma Ibrahima." "Omlouvám se, Sultánko. Jakmile se probudí, navštívíme vás." Odpověděla mile Aysun. Hatun věděla, že je to klid před bouří.
Po Divanu Sultán ještě seděl na trůně, jak se všichni odebrali k odchodu, jenom zůstali stát Mustafa Paša a Rustem Paša. Sultán přikývl, vstal a oba za ním odcházeli. Jakmile stráže jim otevřeli do Sultánovi komnaty, jedině tak mohli všechno prodiskutovat. Nevěřil již, ani prostředím, ve kterém se pohybovali, jenom jeho komnaty však ještě šly cítit důvěrou. Zastavil se, otočil se k nim. "Oba jistě víte, že je situace vážná." Pronesl Sultán, mračil se. "Sultáne, existuje jenom jedno řešení." "Vím, na co narážíš, Rusteme, ale poprava mého bratra nic nevyřeší, jedině to, že jeho lid se vzbouří." "Jeho lid?" řekl nechápavě Mustafa. "Získal území, je otázkou času, kdy to lid pozná, bratr Šehzade Osman žije. Zvolíme jiného Sultána." "Podle mých informací prostý lid se nevzbouří jenom tak. Stavby mešit, nemocnic, dokonce i zákon o daních má úspěch." Opomenul Mustafa Paša. "Neznáš Osmana, je přesvědčivý." Odpověděl Sultán. "Chcete tažení zrušit?" ptal se zamračený Rustem. "Ne, Rusteme, právě naopak. Musím bratrovi ještě ukázat, kdo je Vládcem." Sultán si povzdechl, "Ale udělám jedno opatření. Mustafo, zjistil jsi jaké, že to území získal?" "Ano." "Tak spusť." "Kutahyi, Edirne, Bursu. Jeho cílem je nyní Manisa." "Ano, Manisa." Zasmál se Sultán. Rustem s Mustafou jeho počínání nechápali. "Přeji si, aby po dobu tažení byli přítomni Velkovezír Cihangir Paša, mám pocit, že je Osmanův spojenec, jeho cesty mi připadají podezřelé, Misha aľ Paša, ty Rusteme…Mustafa Paša se ujme spravování říše. Budeš mě o všem informovat. Vím dobře, že to zvládneš, již si mě o tom přesvědčil."
Večer Aysun procházela znovu zlatou chodbou, vešla do komnaty. "Mehmede," "Aysun." Pár se objal, odtáhli se a šli se posadit na postel. Aysun se opírala levou rukou, nebylo ji zrovna nejlépe, díky Sultánovi se však přemáhala. "Jak ti je? Aysun jsi nějaká pobledlá." "To nic, to těhotenství." Poprvé se mohla nadechnout. Zvracela extrémně, bála se něco sníst, i kotníky vypověděly službu, což jí rozčilovalo, měla změny nálad, oproti tomu, první těhotenství bylo rájem. Teď nyní cítila pohyby dítěte, bříško měla větší, než s Mahmudem, zřejmě to bude silné a velké dítě. Měli to koneckonců v rodině, takže vytušila, že tohle dítě bude zřejmě po ní, chytila se za bříško. "Copak?" Sultán se zalekl. Měl v paměti, jak se narodil Mahmud. "Miminko zlobí." Řekla s úsměvem Aysun, vzala Sultánovi ruku a položila ji na své bříško. Vládce cítil pohyby, usmíval se. "Již kope. Další dítě, u kterého nebudu, jakmile se narodí." Řekl Sultán, v jeho hlase byla znát radost, ale i smutek. Aysun zvážněla. "Budeš v bezpečí a budu se modlit k Alláhovi, aby ti poskytl ochrannou ruku, řekl si mi, že vždy se mám podívat na nebe. Vždy jsem tě tam viděla a vidím tě." Řekla Aysun. Sultána jakoby její slova pohladila, usmíval se, díval se do jejich očí, na její krásu. "Vrátím se ti." "Nejsme tu jenom my dva, Mehmede." Řekla mu Aysun. Pevně doufám, že se vrátíš nejenom mě, ale i dětem a Daye." Sultána překvapilo, že se Aysun zmínila o Daye. Aysun byla v podstatě smířená s tím, že není jeho jedinou osudovou ženou, matkou jeho dětí. Věděla, že tažení pro něho mnohé znamená. Možná to udělal i fakt, že bylo zde nebezpečí v podobě jeho bratra.
V tu chvíli přišli stráže do zakázané části paláce, za Šehzade Osmanem, skoro přistihli Velkovezíra Cihangira, tak, tak se dokázal schovat za závěsem. Nic jiného mu nezbývalo, než se modlit, aby ho neviděli. Stráže, naštěstí pro něho, vnímali Šehzadeho s jeho manželkou po pravém boku. "Na příkaz Sultána Mehmeda budete převezen na jiné místo." "Jak se opovažujete?!" křikl Osman. Mahpeyker se o manžela bála. "Osmane." Hlesla bezmocně. "Sultáno, ustupte, týká se to pouze vašeho muže." Obeznámil ji strážce. Osman se podíval na Mahpeyker, její tvář ho uklidňovala. Mahpeyker ustoupila, dívala se na svého manžela, v tichosti přikývla. Osmanovi se honilo hlavou, co mu řekla. Jeho bratr udělal to, co Mahpeyker řekla. Klid ho ovládal, již nebyl tak nepříčetný. Stráže ho chtěli vzít za loket, vyškubl se jim. "Já sám." Cestou, jak odcházel, vybavila se mu slova jeho ženy. "Ať stane cokoli, budu při Vás, Osmane, již se vás bratr bojí." Osman odcházel, doprovázen strážemi, Mahpyeker měla úkol. Jakmile stráže doprovodili Osmana na neznámé místo a za nimi se zavřeli dveře, Cihangir při vší opatrnosti vycházel z úkrytu, byl značně v šoku. "Snad…nech.." "Dost, Cihangire." Přerušila ho Mahpeyker ostře, dívala se na dveře, které byli již zavřené. "Budeme pokračovat v dosavadních plánech." Řekla Mahpeyker. " Jakých? Budu bojovat." "Nechte to na mě, mám plán. Sultán udělal to, co jsme chtěli, aby udělal. Víc nepotřebujete vědět." Mahpeyker se k němu obrátila. "Teď jděte v opatrnosti. Přeji, ať se vrátíte živý." Řekla Sultánka a odcházela. Cihangir se na Sultánu díval nechápavě, ale bylo opravdu nutné odejít.

III. Petrus a Damian

28. srpna 2015 v 21:29 | Alžběta T. |  Sázka
V jedné chatrči, o dvou místností, žil Petrus, stál uprostřed vstupního, zapálil krb. Díval se na plamen, který se mu odrážel v očích, sundal si masku a vrchní oblečení. Stoosmdesát centimetrů vysoká postava, vypracované svaly, hnědé vlasy po ramena, strniště, trojúhelníkový obličej z něho činily opravdu šarmantního muže, měl kouzlo osobnosti i přes masku, ale bez masky měl to kouzlo ohromné. Kati mohli mít styky se ženami, mohli mí děti, mohli mít dvojí život. Petrus zastával jedno pravidlo. "Nikdo nesmí o daném člověku vědět víc, protože člověk se pak stává zranitelným." Nikdo, kromě jednoho člověka nevěděl, že má rodinu. Manželka Catharina žila s dětmi na venkově, měli svůj dům a Petrus vždy jim posílal peníze, posílal dárky, s manželkou si psali. Stýskalo se mu po nich. Catharina byla půvabná žena, černovláska s hnědýma očima. Byla trpělivá, shovívavá, loajální ke svému manželovi a především matkou jeho dětí. Byla sluncem radosti, vždy se smála a dodala svému manželovi sílu, častokrát, když děti spaly, on jí vyprávěl, jak lidi zabil, věděla o něm, že je katem. Vždy Catharině přinášelo úlevu, když se její muž objevil u dveří, nebo se jeho postava objevila před domem. Chápala to a jí mohl vše říct, častokrát se ptala, proč již nepřijede na trvalo. Vždy ji odpověděl, že je příliš brzy, byla šetřílek a posílal ji tolik peněz, že nevěděla, co s nimi dělat, byla zvyklá na chudobu. Byla skromná a to byla jedna z vlastností, které na ni miloval. Měli spolu dva syny a jednu dceru. Petrus za nimi jezdil, když neměl práci, jednoduše se sbalil a na nějakou dobu odjel a pak se vrátil. Chtěl být se svou rodinou, která mu v Drážďanech velmi chyběla. Několikrát se taky bavili na téma, zda by se rodina za ním nepřestěhovala, Petrus to rázně odmítl, důvod byl prostý, strach o rodinu, sám také nevěděl, zda on je v bezpečí.
V chatrči si vybudoval domov, ze kterého odešel, udělal si zde krb, podle vzoru jednoho majetného muže, který ho pozval k sobě domů, i když nebylo to tak do detailů, a v naprosté přesnosti. Věci, které našel na ulici během večerních procházek, patřily zesnulým, které ti živí nepotřebovali, valendy, stůl, postel, našel i obraz krajiny, nezajímalo ho, jestli má nějakou hodnotu, hlavní bylo, že to byla ozdoba do jeho jinak ponurého pokoje. Své rodině posílal peníze, někdy, ale nebyla práce, měl konkurenci, ale co se týkalo krutosti, v tom měl jenom jednu, která dokázala strhat zábranu udělat člověku, to co prováděl on.
Existuje zábrana, ta psychická a navíc lidská, která brání způsobit člověku smrt, ublížit fyzicky toho druhého. Vždy tu zabránu něco u obyčejného smrtelníka odvrátí, například: alkohol, vztek… jenže kati museli mít čistou hlavu, pracovali bez vzteku. Proč taky? Nic jim odsouzení neudělali. Kati tuhle vlastnost, zábranu museli v hloubi své duše zničit, rozvrátit, bez něčí pomoci. Někteří neměli možnost, jiným to doslova bavilo, vzít člověku život je a bylo to ukázkou patřičné moci, moci nad sebou samým. Petrus byl krutý, byl mezi katy, kterého to bavilo, ale i katy, kteří to brali jednoduše jako obyčejné povolání, které musí vykonat, aby měla rodina na jídlo. Jenže kat musí přijít také na metodu a stupeň brutality, kterou musí lidi ohromit, tak, aby páni si ho pořád najali, lidi jásali. Stávalo se, že kat sekal, zabíjel, ale nepřinášel potěšení vraštícímu davu, tím pádem přišel o místo. Popravy byly v té době, něco jako cirkusová vystoupení, akorát poněkud morbidní. Byl však i případ, kdy kat svou krutost vnesl i do svého soukromého života, takže nesčetněkrát se mohlo stát, že kat zabil svou manželku, své dítě apod. Bylo také na místě říct, že Petrus byl v tomhle jiný, svou krutost předváděl jenom na svém "pracovišti", to byla jedna z jeho zásad. Petrus se dostal rychle do ligy, která byla oblíbená mezi pány, vlastně i mezi prostým lidem.
Byli i tresty, které opravdu nesnášel, jako například mučení a upálení lidí. Ano, dělal to… řekl si však, že tyto tresty jsou zvířecí, nelidské, což je absurdní pro obyčejného člověka, když kat mu tohle nahlas řekne. Vypadalo by to, jako by svou práci nesnášel, jako by jí dělal čistě z povinnosti. Kolikrát Petrus slyšel křik ženy z vazby, kterou předtím mučil palečnicemi, a pak jí jeden ze strážců, jako bonus, v cele znásilnil. Tohle byla norma, která se udržovala. Petrus měl dobrý důvod, proč odmítl inkvizitora, soudce Bartoloměje Faubera. Nechtěl s tím mít nic společného. Měl k tomu zkrátka své důvody. Stačilo mu jednou a dost, chtěl je pochopit, proto tenkrát řekl ano. Výsledku se však nedopátral. Věděl s jistotou, že obžalovaní byli nevinní a uznal, že smrt byla pro ně lepší variantou, měli jizvy na duši, ale také ty fyzické, po ostudě a vůbec po mučení, které zanechávalo fatální následky pro poškozeného, by se již nemohli vrátit do svých životů, před procesem a předstírat, že se nic nestalo.
Strážce věznic zřejmě byli dlouho bez svých žen a tím pádem mnohým údajným čarodějnicím způsobili bolest v podobě traumatu ze znásilnění, patrně z důvodu toho, že soud, ani jeden z přísedících, i když bylo vidět, jak roztrhané šaty ženy měly, jak jim je servali, tohle je nezajímalo, nikdo z nich by jim to nevěřil, inkvizitora zajímala jenom jedna věc... vina, nebo nevina, i když rys inkvizitorovy představy byla pouze vina. Jenom vina, za kterou byla smrt a pak pro inkvizitora následná, sladká odměna v podobě části pozemků zesnulého.
A tak jedině kat slyšel, jedině on byl svědek. Jednou Petrus udělal něco absurdního, jednoho ze strážců popadl, když odcházel z vazby, v níž byla zavřená jistá šestnáctiletá Magdalena, o příjmení se Petrus nezajímal, byla pohledná, Petrus se sice strážci nedivil, ale ta dívka byla zraněná, Petrus jí mučil španělskou botou, její odolnost však nezlomila, což patřilo do vzácnějších jevů. Petrus jak se díval na plameny ohně, doma, ve své chatrči, vrátil se v čase, viděl onoho strážce, jak ho Petrus drží pod krkem, coby muž měl Petrus velkou sílu, tohle byla taky jedna z podmínek pro jeho povolání. "Co to děláš?" optal se zaskočený strážce přiškrceným hlasem, upřeně se díval na Petruse, který se neubránil a poprvé byl plný vzteku. "Víš, proč je tu zavřená, m?" odpověděl otázkou kat. "Vzhledem k tomu, že jsi v tuto chvíli pitomec, odpovím za tebe, protože je čarodějnice, a ty si s ní, proti její vůli, musím podotknout, užíváš." Řekl Petrus velmi důrazně. "Ta… slouží si to." Odpověděl mu strážce. "Pokud vím, tak zřejmě si podlehl pokušení, hochu." Strážce zřejmě pochopil, na co kat naráží. "Abych nešel za inkvizitorem a neudal tě. Souložit s čarodějnicí je jako, kdyby si byl jejím spoluviníkem." Kat ho pustil, strážce se pořádně nadechl, zakuckal a držel se za krkem, kde ho ještě před ani ne vteřinou svírala Petrusova ruka a podíval se na něho. "Ať se to již nestane. Udržuj profesionalitu." Řekl mu a odcházel. To co mu řekl, však nedávalo smysl, ani patřičnou váhu, i když, onen strážce i tak to již nedělal.
Proč? Inkvizitor byl na ženský jako dělaný, a stávalo se, že i on znásilnil domnělé čarodějnice, nebo udržoval intimní vztah s ženami významných panů a běda pokud ho žena odmítla. Tím si zadělala na průser, sama pak mohla před nenasytným inkvizitorem stát, jak odsouzená, a on se smát nad její zlomenou duši, zničený život jako její soudce.
Petrus seděl u krbu a vychutnával si teplo, které z krbu vycházelo. Uslyšel však jak dveře se otevírají, a pak chůzi. Tyhle kroky dobře znal, nemusel se otáčet. Obrátil zrak k muži. Bylo mu devětatřicet, věděl o něj, že je bezdětný, neměl manželku. Jeho osudové ženy zemřely, nebo ho opustily. Jedna zemřela díky vrahovi, svému manželovi, druhá na mor, třetí se rozhodla pro jednoho obchodníka z Berlína. Petrus se díval do zeleno-šedých očí onoho muže, který stal možná, ani ne, metr od Petruse. Pestrus vstal a obrátil se k muži. Byl katem, jako on. Muž se na něho upřeně díval, oba mlčeli. "Proč si ho odmítl?" optal se muž, který byl stejně vysoký jako Petrus, měl strniště, kolem očí měl vrásky smíchu, měl hnědé vlasy, byl starší. "Protože mám své zásady, kterých se chci držet." "Uvědomuješ si, že se ti Fauber pomstí?" optal se muž. "V tomto městě se snad nic neudrží v tajnosti." Petrus se díval podezíravě. "On se obrátil k tobě." nebyla to otázka, bylo to konstatování skutečnosti, muž mlčel, což znamenalo jedině, že to skutečně Fauber udělal a muž, kolega, to přijal. "Nezačínej s tím zase. Je to moje rozhodnutí, stejně jako tvé. Svou rodinu dáváš v sázce, jenom kvůli tomu, že nějaký proces se ti nezamlouvá. Uvědom si, že jsi katem, co jsem tě vůbec naučil? Tvá rodina by byla zajištěna, místo toho je ohrožena." "Jen pokud si to neřekl, že jí mám." Zavrčel Petrus. "Neboj, neřekl jsem mu nic, tvé osobní věci si nechávám nadále pro sebe." "To říká ten, kterému to může být jedno." "Nejsi mi jedno, Petrusi, ani tvá rodina." Řekl důrazně muž a ukazoval na Petruse, u kterého se nehýbal jediný sval. "Proč si tu?" optal se Petrus, věděl moc dobře, že tento muž tady nechodí, jako by to byl jeho domov, i když ho o to prosil. Učil ho řemeslu, vše co nyní zná, ví od něho, od Damiana. "Jsem tu, abych tě seřval, pak jedu do Berlína." "Aha, jednoduchý plán, procesy se budou rozjíždět." "Mohl bys to být ty, kdyby si nebyl paličatý a ke všemu taková držka." Odpověděl mu Damian. Oba se znali již od kolébky. Oba spolu vyrůstali. Jejich rodiče dávno zemřeli. Možná jistý Petrusův odpor k čarodějnickým procesům pramenil z toho, že jejich matka sama byla upálena jako čarodějnice. Naštěstí své syny zachránil otec, který jednoduše z města odjel a již se nevrátil, stejně, o pár let později, kdy chlapci byli již starší a měli své sny, přišel o život díky neznámému pachateli, který ho ubodal cestou z práce. Damian, coby starší se ujal svého bratra, on sám je živil a Petrus se k němu pak přidal. Nikdy to neměli jednoduché, ale překonávali rány osudu, život bez svých rodičů, díky tomu se dříve osamostatnili, brzo dospěli a věděli, co od života chtějí, sami si určili směr cesty. Damian byl pro Petruse vzorem, díky tomu, Petrus měl citovou vazbu ke svému bratrovi, který mu dělal matku i otce. Damian jako první se začal živit jako kat, Petrus ho následoval, oba měli stejné rysy: krutost, dochvilnost, styl, kterým vedli své popravy. Jenže bratři začali mít poněkud jiné názory na život, na politiku, jiné povahy… to je rozdělilo.
Možná Damian díky tomu, že byl sám, začal svého bratra brát jako konkurenta. Cítil vůči svému bratrovi pořád tu zodpovědnost, které se snad nikdy nezbaví, ale věděl s jistotou, že Petrus se o sebe dokáže postarat, stejně jako o svou rodinu, ale vždy tu bude to ALE…

II. Mariana a její rodina

28. srpna 2015 v 21:08 | Alžběta T. |  Sázka
V podvečerních hodinách, v domku zámožného cechmistra, jistého pana Lischenského v obývacím pokoji seděli pan a paní Adlerovi se svým synem Hansem, zrovna chtěli projednat obchod svého života. Manželství svých dětí. Pan Adler byl muž mnoha profesí, které později spojil do svého řetězce, byl caykař, caletník, cankář. Obchody, však, tak jako u ostatních nevzkvétaly jako dřív. Sňatek, který by spojil dvě rodiny, by byl krok, krok k bohatství. Jistě udělalo své i známost pána Lischenského s Kurfiřtem Janem Jiřím I. Bylo to pro rodinu významné. Pro Adlerovi to byla jedinečná příležitost dosáhnout pomyslného vrcholu, získat vytouženou společenskou prestiž. Jedinou věc, kterou by dokázali učinit. Hans se zadíval na svou budoucí nevěstu, patrně to byla, z jeho strany, láska na první pohled, zaujala ho. Hans měl stosedmdesát centimetrů vysokou štíhlou postavu, hranatý obličej, modré oči, úzké rty a světle hnědé, krátké vlasy. Mariana seděla vzpřímeně, vedle své matky Alžběty Lanovské. Mariana zato o svého budoucího chotě, ani okem nezavadila, dávalo mu tím najevo, že sňatek s ním není její rozhodnutí, nýbrž rodičů. Mariana se však zaposlouchala do rozhovoru svého otce a otce Hanse, pan Adlera. "Pane Adlere, je jasné, že sňatek, mé dcery s vaším synem bude prvotřídní, odhadoval bych cenu svatby na pětiset dukátů vy a pětiset já." Navrhl otec Mariany, která si připadala jako zboží, které nyní prodával. "Ovšem rovným dílem, to bez debat." Usmál se pan Adler, byl značně spokojen. "Již se těším, až se staneme rodinnými příslušníky." Řekl pan Lischenský a pohlédl na svou dceru, která mlčela, podivil se, kde je její vzdor, nyní zde seděla jako opařená, pan Lischenský usoudil, že jeho dcera dostala rozum. Byl to omyl, uvnitř ji to užíralo, trápilo. Paní Lanovská se podívala na svou dceru značně ustaraně, její dcera zkrátka nebyla zrovna nadšená, šlo to vidět, alespoň její matce, která ji znala více, než by si její dcera přála, zřejmě proto si jí paní Adlerová nejspíše nevšímala, paní Lanovská pohlédla zpět k manželovi. "Jak se vám líbila poprava?" obrátila list na jiné téma. "Je až k neuvěření, že to byla manželka z dobře situované rodiny." Odpověděla s podivem paní Adlerová. "Znamení." Zamumlala si pro sebe Mariana, nikdo ji nejspíše z mužů neslyšel, nebo spíše to ignorovali, její matka však dávala najevo, že ji slyšela a zamračeným výrazem se na svou dceru podívala, dávala ji najevo, ať se laskavě uklidní. "Poprava byla, ale krutá, měl jsem doslova hrůzu z kata." Řekl vesele pan Adler. "To ano." "Nevíte, jestli je místní?" optal se, se zájmem pan Adler. "Mám dojem, že tady žije, ale myslím, že není odtud, někde jsem zaslechl klepy, myslím, od jisté bosorky, ale nechtěla, abych vyslovil její jméno." Odpověděl posměšně pan Lischenský. "Od čar co nejdál." řekla paní Adlerová polekaně a dala si ruce před sebe. Do pokoje se vloudilo ticho. "Co říkáte na politickou situaci u nás? Mor se zase po letech objevil a dává vědět svou sílu, až mě to děsí." Začala opět paní Lanovská, její manžel se na ni zamračeně podíval, ale ona tomu nedávala pozornost. "Je to příšerné." Odpověděl pan Adler, jeho žena pouze přikývla na znamení souhlasu, na nic se nezmohla, nebylo co říct na toto téma. Bylo s podivem, že mnozí o to nejevili zájem, mysleli si, že když o tom začnou mluvit, uvrhnou nemoc na sebe. "A co lze očekávat od konce války." Zapojila se Mariana, která do té doby mlčela. "Jistě nic dobrého, slečno Lischenská." Odpověděl ji pan Adler, Mariana se na něho upřeně dívala. "To ano, naši lékaři však přišli o životy, každá strana měla své mrtvé a teď nyní smrt dýchá na každém kroku, jenže nikdo nepodnikne patřičné kroky." "Před morem se těžko ubráníš." Odpověděla místo pana Adlera Mariina matka, panu Lischenskému se nelíbila diskuze, kterou vedly jeho žena s dcerou. Do pokoje vstoupila Terezie, služebná rodiny, která tu přišla coby desetiletá sirota, našla ji na ulici paní Lanovská. Jako dívka prokázala své služby. Uměla pracovat v kuchyni, byla spolehlivá, ale jak v čem, pán domu si ji nevšímal, bral ji, jako hospodyňku, která utírala prach, vařila, uklízela a prala, zkrátka jako posluhovačku. Jejich dcera v ní našla přítelkyni, které věřila, což bylo pro paní Lanovskou požehnání. Mariana byla tiché, hodné dítě, ale nerado se přátelilo se stejně starými dětmi, což matku trápilo, proto byla ráda za Terezii. Jenže během šesti let se s Terezii stávala žena, její tělo se tvarovalo do přesýpacích hodin, ženskost z ní doslova sršela, stalo se z ní půvabné stvoření. Její hnědé kaštanové vlasy, čokoládové oči, vysoké čelo a úzké rty tomu všemu dominovaly. Pán domu si ji začal, teprve poté, všímat a dokonce jinak, než by si paní domu přála, než by společnost čekala od vztahu mezi pána a služebné, i když, snad, každý pán "z lepší" společnosti měl milenku ze služebnictva, byla to praxe, ale z církevního hlediska, oficiální formát byl muž a žena. Z počátku se Terezie bránila, díky vděčnosti, kterou chovala ke své paní, ale i to vyprchalo. Zamilovala se do svého pána. Podlehla mu, ale před návštěvami to dokázali skrývat. Paní Lanovská byla jako na trní, tolik probdělých nocí, ve kterých její muž šel do pokoje jejich posluhovačky. Nikdy nezapomněla na nevinný pohled té malé holčičky, která se klepala zimou, a po šesti letech slýchala dívčin vzdech z pokoje a paní Lanovská v ložnici tiše plakala. Ještě, že neznesvětili manželskou postel.
Proto poté co jí viděla vcházet, úsměv paní trochu povadl, nesnažila se jí vyhodit. Proč taky? Zastávala práci, kterou nechtěla dělat a navíc hledat služebnou, která by nekradla, naháněla paní Lanovské strach. Terezie však nebyla jediná posluhovačka, jedna tu byla starší paní Margita a bývalý braťko pan Gerber. Navíc ji v rozhodnutí vyhodit Terezii odvrátila Mariana, neměla by se o koho opřít. Možná sedmnáctiletá služebná, která ztratila rodiče a ušla dlouhý kus cesty, jak jí samo děvčátko kdysi, jak ji paní dávala čisté oblečení po koupeli, vyprávělo, byla blízkým přítelem její dcery a duševní opora, byla pro paní Lanovskou důležitější, a odejít od manžela? Ani ve snu, s manželem měla všechno a to by mohla ztratit. Paní Lanovská to navenek snášela, ale její srdce se trápilo, dělala radši hloupou a naivní ženu, než, aby řvala a trhala se na kousky. To raději tiše plakala v manželské posteli. Mariana se podívala na služebnou, z její přítomnosti byla nadšená, usmívala se, Hans ji pořád hypnotizoval pohledem, tohle bylo pro jeho oči. Marianin úsměv, začala se mu líbit čím dál více, Terézie se poklonila a dávala občerstvení na stůl, pán domu ji nepozoroval a bavil se s panem Adlerem o podrobnostech týkající se svatby. Mariana byla jako na trní, chtěla odtud co nejdříve pryč. Paní Lanovská si toho všimla a tak pronesla k manželovi. "Když dovolíš, dcera je unavená." Manžel se na svou dceru podíval. "Ale, Alžběto, je v pořádku." Odpověděl pan Lischenský, po pohledu na svou dceru. "Opravdu se mi již chce spát." Přesvědčovala ho dcera. "No dobrá." Odpověděl otec značně podrážděn, tím jak se jeho dcera s manželkou musejí předvádět. Okem zavadil o svou mladou milenku. Mariana se postavila, rozloučila se s hosty, s rodiči a jako poslední byl Hans, který vstal, políbil Marianě ruku a dlouze se jí díval do očí, Mariana uhnula pohledem. "Když dovolíte?" pronesla. "Ale ovšem že." Odpověděl ji Hans Adler. Mariana pohlédla na Terezii a poté se otočila a šla do svého pokoje, mladík ji ještě doprovázel pohledem, než mu zmizela z dohledu, a pak se obrátil a sedl si. Mlčel celou dobu, nechával své rodiče, aby mluvili, nebylo mu to sice příjemné, ale nechtěl dělat nepříjemnosti. Paní Lanovská ho pozorovala a pohledem se vrátila k manželovi a panu Adlerovi, kteří se bavili v podstatě o ničem. Marianina přítelkyně sklidila prázdné talíře a odcházela do kuchyně, aby pak mohla za svou mladší paní. Netroufalo by se říct, že paní Lanovská byla stará, když porodila své jediné dítě, dceru Marianu, bylo jí šestnáct let, o rok později porodila mrtvého chlapečka a pak potratila ještě jedno dítě, bohužel z jeho důsledku, již žádné dítě mít nemohla. Paní Lanovská byla atraktivní, vysoká plavovláska, měla husté kadeře, hebkou pleť, vysoké čelo, plné rty, modré oči, v kterých se muži rádi topili, když na ně pohlédla, měla trojúhelníkový obličej, dokonale štíhlou postavu, za což, ale mohla poděkovat právě svému manželovi, který ji uštědřil ne, zrovna pohodová období. Mariana byla po své matce, kromě jejich očí, které byly hnědé, po jejím otci. Zdědila po paní Lanovské i její mírumilovnou povahu a dobré srdce, měla málo společného se svým otcem. V matčině srdci se, ale čím dál více zaplňovala hořkost, bolest, strach… měla v sobě trvalý boj mezi láskou a nenávistí. Měla před roky stejný problém jako její dcera teď, i ona se provdala za svého muže, kterého původně nemilovala, opět to bylo rozhodnutí čistě rodičů, kteří se jak si chtěli dostat o stupínek vrcholu, který si vysnili, jejich cíl byl v podstatě stejný, jenže rodina Lanovských byla silně zadlužena, byla to záchranná síť. Jejich dcera si to nepřála, ale musela to udělat, pro dobro své rodiny, ale během prvních let se do muže, kterého nesnášela, zamilovala. Ano, zamilovala se do vysokého, zdatného muže, s vypracovanou postavou. Práce a statku, které vykonával, ho dost zocelovali, měl kaštanové vlasy, hnědé oči, hranatý obličej, strniště na bradě, když ho poznala. Po těch letech se vůbec nezměnil, občas přiložil ruce k dílu. Odevzdala mu své srdce, které nyní šlapal surově a nekompromisně, díky vášni, kterou cítil k jedné dívce. Byla v tom vůbec láska? Odpověď ji teprve čekala.
Mariana vstoupila do svého pokoje a sundala si šaty, stála nahá, nehnutě uprostřed pokoje, měla k Adlerovým odpor a nejvíc k jejich synovi. Z postele si vzala bílé šaty na ramínka na spaní, které vždy ležely uprostřed postele, vždy připravené pro slečnu Marianu Lischenskou. Oblékla si je, šla blíž k oknu a podívala se na nebe. "Kdyby aspoň svítil měsíc." Řekla si pro sebe, v této chvíli vstoupila do pokoje Terezie. "Slečno Mariano, budete si něco přát?" ptala se, Mariana se k ní otočila s úšklebkem. "Nechci si ho vzít." "Je to, ale sympatický muž." Konstatovala Terezie. "Možná tak pro tebe, ale ne pro mě." Odpověděla otráveně Mariana, šla do postele, sedla si. "Proč nesvítí měsíc?" postěžovala si Mariana. Služebná se podívala z okna na oblohu. "Svítí hvězdy." "Ale já bych si přála pouze měsíc. Jen měsíc, jeho velkolepost mě dokáže uklidnit. Dobře to víš." Mariana si lehla a přikryla se. "To je to co jste mi chtěla říct?" optala se služebná, vždy ji Mariana volala, sdílela s ní své pocity, i přesto, jak se věci měly, služebná její důvěru nezradila. Mariana upřela pohled do stropu. "Mám strach." "Z manželství." "To bude má zhouba." Mariana se zpět posadila a pohlédla na Terezii. "Strach toho, že o něco přijdu, strach z toho, že manželství je závazek na celý život, že díky našim dětem budeme spojení." "To vám dělá starosti, chápu vás." "Chci být aspoň jednou volná, jako pták, chci jen jednou poznat vzrušení." Řekla Mariana zasněně s pohledem, jakoby do dálky. "To vás chápu." Odpověděla Terezie. Mariana se na svou služebnou podívala. "A ty? Chtěla by ses vzdát za zámožného muže, kterého nechceš?" Terézie sebou škubla, přemýšlela. "Pokud by byl sympatický, což Hans Adler je, nebránila bych se." "To se lehko řekne." Odpověděla Mariana a zpět si lehla. "Noc nic budu muset zkontrolovat pány, ať nedostanu." Řekla Terezie, zatímco vstala a šla ke dveřím. Mariana se na ní podívala vděčně. "Děkuji." Služebná se u dveří zastavila. "A za co? To je maličkost." Odpověděla služebná a odcházela. Mariana tušila, že její přítelkyně něco má s jejím otcem, ale nechtěla se do toho plést. Absurdní rozhodnutí, snad každá dívka by se s milenkou otce nechtěla přátelit, dělala by naschvály, pomstila by se ji, ve jménu dobra své matky. Jenže Mariana odpouštěla. Odpouštěla Terezii každou noc, každou noc.

Rodina Adlerových odešla a paní Lanovská chtěla jít do svého pokoje, Terezie jim nevěnovala pozornost, uklízela, paní Margita umývala nádobí. Paní Lanovskou zadržela ruka její muže. "Alžběto." Paní Lanovská se k němu otočila. "Ano?" optala se. "Co to mělo znamenat. Radil bych, aby jste se s Marianou kontrolovaly." "I ty se kontroluj." Odpověděla mu žena a otočila se, manžel ji vzal ostře za loket a přitáhl si jí, ona šla k němu blíž a dívala se mu do očí, manžel byl chováním ženy zaskočen. "Jsem unavená, chci do postele." "Tak proč?" snažil se vypátrat v očích své ženy. "Jen, že to vypadalo, jako by si svou dceru prodával." Odpověděla mu Lanovská. "Ty bys jí měla pochopit a navíc všiml jsem si jeho pohledu… je zamilován. Naše dcera bude v dobrých rukou." Konstatoval pan Lischenský s úsměvem a přitom držel svou ženu za loket. "Bude s mužem, který ji miluje." Dodal. Jeho žena zakroutila hlavou, nemělo cenu mu odpovídat, láska byla stejně pomíjivá jako bohatství, jenže záleželo, která. Podle sebe paní Lanovská konstatovala, že jediná láska, za kterou lze bojovat je mateřská. Ta její byla nešťastná, manželství upadalo do stále hlubší propasti. Věděl to vůbec? Proletělo jí hlavou již po stopadesáté. Tázala se na to tolikrát a přitom odpověď byla v nedohlednu, stejně jako to, kdy to konečně skončí. On si vytvářel hradby, nebo to byla ona? Kdo za to mohl? Ona, nebo on? Byla ještě jedna možnost…oba dva stejnou měrou? Žili jako sourozenci, vášeň vyprchala, láska taky… tohle byl její pohled na jejich manželství. Vytrhla se mu a stoupla si na první schod. "Ty si nic nepochopil, opět a znova. Dobrou, Franzi." Věděla moc dobře, že spát do ložnice nepůjde, ale opět půjde do pokoje posluhovačky, v které našel to, co ona hledala v něm.

Část 32.

28. srpna 2015 v 1:29 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Ráno se Sultán probudil vedle Daye, nespatřil však vedle sebe druhou, Aysun. Vstal a pohlédl na terasu, byla tam. Oblečená do červeného župánku se opírala o zábradlí, vlasy si hrály s jejími kadeřemi. Sultán strávil noc s osudovými ženami, které mu porodily děti. Sultán šel opatrně k ní, lehce se dotkl jejího ramene, ona sebou škubla, otočila se k Vládci a poklonila se mu. Vítr ji dával vlasy na levou stranu, přesto šel ji vidět její nádherný obličej, těhotenství a mateřství jakoby jí přidalo více krásy. Sultán se na ni usmíval. "Proč?" ptala se a pohlédla na něho. "Proč?" "Proč i Daye?" "Protože je to má manželka." "Ale já jsem obyčejná otrokyně." "Ne, sama určitě víš, že obyčejná nejsi." Aysun bylo do pláče, ale ovládla se, nyní se rozhodla mlčet. "To co jsem ti řekl, jsem nezměnil a nezměním, to platí, Aysun." Řekl jí přesvědčivě, Aysun vycítila, že to myslí vážně, ale ta noc ji strašně zklamala, sklopila zrak. "Půjdu za Mahmudem, jistě se vzbudil a navíc potřebuje mě." Sultán tomu nevěřil, věděl, že Aysun chce odtud co nejdříve odejít. Sultán ji vzal za hlavu a políbil ji na čelo, ona cítila jeho tlukot srdce, které bylo silnější a silnější. Mehmed se od ní odtáhl a usmíval se, Aysun na něho pohlédla. "Jestli jsi chtěl zahnat myšlenky, na to co tě trápí, tak chápu, ale vždy tam bude to ale, Mehmede." Mehmed zvážněl, Aysun Vládce obešla a odcházela, vzala si cestou své šaty. Daye byla v tu chvíli vzhůru a stála u postele ve fialovém župánku, slyšela je, nebyla z toho dvakrát nadšená. Aysun se zastavila u dveří a pohlédla do Sultánčiny tváře, která si ji povýšeně změřila, usmívala se, Aysun dveře otevřela a odcházela. V tom Sultán vyšel z terasy, Sultánka na něho pohlédla, obrátila se k němu a poklonila se. "Vládce." "Běž." Přikázal své ženě, Daye na Sultána pohlédla zklamaně. "Jak si přejete." Řekla přiškrceným hlasem a tak jako Aysun, vzala si své oblečení a odcházela.
Mustafa Paša se setkal na chodbě s Aysun Hatun, chvíli uvažoval, zda je to ona. "Aysun?" Hatun se otočila. "Neměl byste mě takhle vidět." Řekla s vážnou tváří. "Tohle je prostě praxe." Odpověděl, věděl, o co jde. "Jen mě zaráží jeden fakt, jedna otázka mi nedává spát." "Jaká?" "Můžeme se prosím setkat někde v soukromí." "Vzhledem k tomu, že jsem Paša, který může vstoupit do harému, nebyl by to problém. Jen o jakou otázku jde." "To si chci nechat na potom." "Dobře." Aysun odcházela do své komnaty, Sultánka vyšla z rohu, neslyšela, ani neviděla nic, naštěstí pro Aysun. Sultánka šla jako prává dáma. Mustafa se zastavil. "Sultánko." Poklonil se, Daye se na něho podívala a kývla hlavou, nic víc, nic míň.
Valide Sultán seděla v přijímací místnosti, byla nervózní, nevydržela to a začala se procházet. Arif Agha přišel ke své paní, která se zastavila a obrátila se k němu, zamračila se. "Máš zprávy?" "Obě již z komnaty odešly." Valide přemýšlela. "Takže obě jsou pryč… i Sultánka." Povzdechla si ustaraně Valide. "Jakmile Daye se obleče, ať přijde za mnou i Aysun." Arif se zarazil. "Sultánko, nebude to dělat zlou krev?" "Zlá krev budu já, pokud mi obě nezavoláš." Zasyčela Sultánka, Arif se lekl a odcházel.
Beyhan Kalfa šla vedle Kayi Kadin. "Dívky již se chystají, jiné uklízejí, je klid tak jak má." Obeznamovala se situací v harému Kalfa. "Na jak dlouho." Poznamenala Kaya a prohlížela si dívky. "M, myslím, že ten večer bude mít dohru?" optala se Beyhan. "V harému má vše dohru." Kaya zvedla hlavu a viděla Arifa, že někam šel. Beyhan sledovala Kayu a tak se podívala stejným směrem, vzhledem k tomu, kam jeho cesta vedla, znamenalo, že buď šel za Daye Sultán, nebo za Aysun Hatun. Kaya se podívala na Beyhan. "Jak pokračuje vyšetřování?" Kalfa se zarazila. "To ještě pokračuje? Vzhledem k událostem." "Ne, tohle je nezbytné a myslím, že vím, kdo nám pomůže." Odpověděla Kaya a odcházela. Beyhan o tom přemýšlela, proč se zaměřit na to, co je promlčené? Co Valide Sultánu již, nezajímalo?
Kaya se procházela po chodbě. Přemýšlela o tom, co ji Aysun řekla. "Chráníte, sloužíte vrahovi svých dětí. Valide Sultána vám je zabila. Copak to nevidíte?" "Jak se opovažuješ, takhle mluvit o Sultánce." "Její charakter o všem vypovídá, co málem způsobila mě, mému dítěti." "Tohle nic neznamená, drž jazyk za zuby. Nic o tom nevíš, zachránila tě." "Ano, ale proč? To bude navždy pro mě záhada, jenže jistě čeká na to, až porodím a ublíží mi silně a nekompromisně, jenom proto, že si podvědomě usmyslela, že ji beru moc, uvažujte. Jednou, ale přijde den, kdy vás o tom sama přesvědčí."
Daye již převlečená vstoupila do komnaty Valide Sultány, ta se postavila a napřáhla ruce, Daye byla udivená, ale potěšená. "Sultáno." Poprvé se vůbec objaly, tak přátelsky, tak jako dcera s matkou. Sultánky se odtáhly a posadily se. "Bylo překvapení, co učinil Sultán. Samou mě to překvapilo." Řekla Sultánka, Daye zvážněla. "Dominovala tam pouze Aysun." "On se tě, ani nedotkl." Zhrozila se Valide. "Ráno, to ráno. Jak jsem se vzbudila, neviděla jsem je ležet, viděla jsem je na terase, jak se objímali." Přitom se Daye šklebila, bylo jí to nepříjemné. "Halvet je znamení, že tě uznává za svou manželku." "Jenže já jsem manželka, ona prostá otrokyně." Opomenula Sultánce Daye. "To sice ano, máš pravdu, ale je to důkaz, že si jeho přízeň neztratila." Dodávala Sultánka své oblíbenkyni naději. Do přijímací místnosti však vstoupila Aysun Hatun, oblečena tentokrát do červených šatů, vlasy měla tentokrát v drdolu do levé strany, vypadala nádherně. Valide Sultána musela uznat, že ji to sluší. "Sultánko." Hatun se poklonila Sultánkám. Daye ji bodala pohledem. "Proč jsem si tě pozvala." Začala Valide. "Aby jste se mi vysmály?" zkusila si odpovědět Aysun, pohlédla na Daye, její pohled ji oplatila. "Ještě jednou se takhle budeš chovat. Jinak dostaneš sto ran bičem a nezajímá mě, že si matkou Šehzadeho." Řekla ostře Valide, zamračila se. Daye se dívala ze Sultánky na Aysun. "Jste kupodivu šťastná, to vám povedlo." Řekla Aysun, "Bylo to čistě Sultánovo rozhodnutí, Aysun." Odpověděla Valide. "Proč jste mě teda pozvala?" optala se Aysun, nebylo jiného zbytí. "Jak se daří Mahmudovi?" Aysun se nechápavě na Valide podívala, nejprve se po vyhrožování starala o vnuka, bylo to něco, co nezapadalo. "Roste, sílí." Odpověděla Aysun. "Ráda bych ho vzala na zahradu." "Jistě." Odpověděla Aysun, měla však strach o syna, mohla být schopná čehokoliv. Daye nechápala Valide, tuhle situaci, byla pro ni absurdní. "Můžu vzít i Mahidevran se Suleymanem." Řekla Daye, Valide se na ni překvapeně podívala. "To by bylo skvělé. Kdy to bylo naposledy, co jsem nestrávila den se svými vnoučaty?" Odpověděla s úsměvem Valide, obrátila se na Aysun. Daye se podívala vítězně na Hatun, Aysun se usmívala, skryla rozpaky nad touto situací. "Mohu jít?" řekla Aysun, Valide se na ní pořád upřeně dívala. "Ale jistě." Daye si změřila Aysun. Hatun se poklonila oběma Sultánkám a odcházela. Daye se k Sultánce obrátila a zamračila se. "Proč jste ji volala, nebylo to kvůli dětem, že ne?" Valide si vzala ruku Daye a pohlédla na ni vítězně. "Dívala ses na ni? Na její poníženou osobu? Takhle chutná vítězství." "Nechcete ublížit Mahmudovi, že ne?" upřímně se Daye zhrozila, udělala dost špatných věcí, ale dítě by nebyla schopná zabít. Valide se šokovaně podívala. "Co tě nemá? Pokud budu moct, samozřejmě, že udělám vše proto, aby se na trůn dostal Suleyman. Jen on a nemusím přece zabíjet svého druhého vnuka." Daye zauvažovala, má to logiku, přece jenom, kdyby ji nezáleželo na dítěti Aysun a jejího syna, Hatun by tenkrát nechala popravit.
Gulšah Sultán procházela chodbou s Ruzgarem Aghou, za ruku se držela s dcerkou Gulbehar. "Je krásně." řekla Sultánka. "Ano, Sultánko to je." Odpověděl Ruzgar. "Chcete jít na zahradu?" optal se Ruzgar se zájmem. "Ani ne, nevím proč, vnímám to slunce a přitom…" "Maminko, mohu jít za Aysun Hatun?" optala se Gulbehar. "Ale jistě." Sultánka se obrátila k Ruzgarovi. "Prosím tě." "Mohu sama?" skočila ji do řeči dcera. "Ovšem." Odpověděla Gulšah. Malá Sultánka se rozběhla, Sultánka ji pozorovala. "Má ji moc ráda." Konstatoval Ruzgar. "To ano, po dnešku ji návštěva Gulbehar udělá radost." Řekla s úsměvem Sultánka. "Jen mám o ní strach." "Nebojte, Sultánko." Sultánka zvážněla a obrátila se k Ruzgarovi. "Nechápu, co to včera bylo. Pozvat si Daye a Aysun v jediné noci?" nechápala Sultána. "Je Vládce a jistě ví, co dělá." "Máš pravdu, ať by pozval Aysun, nebo Daye, zlomil by té jedné či druhé srdce, ale tohle nedělal ani Ahmed." "Je lepší Sultána nechápat." "Jistě má v tom prsty Valide." Zavrčela Sultánka, Ruzgar zavrtěl hlavou. "Slyšel jsem, že sama Valide byla z toho v šoku, koneckonců harémem to otřáslo." "Spíše pobavilo." Odpověděla Gulšah a odcházela do své komnaty.
Aysun již ve své komnatě byla, když vstoupila Gulbehar Sultán. Aysun vstala s Mahmudem v náručí a poklonila se Sultánce. "Aysun, to přece nemusíš, ublížíš Mahmudovi." "Nebojte, Sultánko. Držím ho." Řekla Aysun a posadila se zpět, Gulbehar si sedla vedle ní. Safia vše v tichosti pozorovala. "Víš, já jsem ještě nedržela miminko. Mohla bych si pochovat Mahmuda?" optala se Sultánka. "To víte, že ano." Odpověděla s úsměvem Aysun a podávala Gulbehar syna. "Tak nastavte ruce, ano takhle… pozor na hlavičku." Mahmud lehce zavrtěl hlavičkou a ručičky zaťal v pěstičky. Gulbehar se usmívala. "Ty jsi tak maličký a tak nádherný." Řekla malá Sultánka s úsměvem.
Daye Sultán se poklonila Valide. "Sultáno." Valide jenom přikývla a Daye odcházela, zaklepala na dveře, konkubíny ji otevřely a ona vyšla na chodbu, kde jí čekala Mária, ta se k ní připojila. Procházely chodbou, konkubíny jim otevřely dveře. Sultánka byla ve své komnatě, rozhlídla se. "Kde jsou děti? Zeptala se Sultánka, obrátila se na Máriu. "Jsou na zahradě se služebnou, jak jste si přála. Děje se něco?" Mária pátravě se podívala na svou paní. "Sultán si zavolal k sobě mě i Aysun… a pak jsem Aysinin obličej viděla u Valide Sultány. Měla jsem pocit, jakoby se mi všichni vysmívali." "Sultánko, jistě to byla otázka rozhodnutí Sultána, kterou z vás si má vybrat." "To si mě teda uklidnila. Vybral si jistě Aysun." "Sultáno, máme tu plán, jistě budeme o krok napřed, než ta otrokyně. Nebojte." "Nezapomněla jsem, Mário." Daye byla zamračená, neměla náladu. "Bylo to ponižující." "Věřím tomu, ale nyní se musíme soustředit, aby vy jste se stala Valide Sultánou a váš syn Sultán." Mária mluvila klidně. "Máš pravdu." Odpověděla Daye a povzdechla si. "Ale klid nebudu mít, dokud tu bude ta ženská."
V zakázané části se sešli Osman, Velkovezír Cihangir a Mahpeyker v sále. "Šehzade, Sultánko." Poklonil se oběma Cihangir, když přicházeli. "Po dlouhé době vás vidím, Sultánko." Obrátil se Cihangir k Mahpeyker, která se zastavila. "Doufám, že rád." Odpověděla s úsměvem Sultánka. "Ano, Sultánko. Jenom v dobrém." Odpověděl Velkovezír. "Tak, proč si nás zavolala Mahpeyeker." Začal podrážděně Osman, který byl nervózní a dal si ruce za záda. Velkovezír byl poněkud zmaten. "Ano, vím o vašich plánech, Cihangire." Mahpeyker se podívala z Cihangira na Osmana a zase zpět k Velkovezírovi. "Jak jste se…" začal Cihangir koktat. "Ne." Sultánka nastavila ruku, tím chtěla, aby Velkovezír ji nechal domluvit. "Nepřerušujte mě a poslouchejte, nemáme moc času." Pronesla s klidem a chladným výrazem Sultánka. "Budeme muset být jako mor, chladný, neústupný, ale musíme být i jako kočka, která loví svou myš. Musíme získat Bursu a Kutahiyu, pak další území." "Ale proč?" skočil Sultánce do řečí Velkovezír. "Musíme získat nenápadně území." Odpověděla Sultánka. "Máme tam spojence, kteří se mnou spolupracovali i na svržení Sultána Ahmeda." Vmísil se do diskuze Osman. "Můžeme jim plně věřit." Doplnila ho Mahpeyker. "Všechny zabil buď Ahmed, anebo Mehmed." odpověděl nechápavě Velkovezír. "Ne, tak docela. Jsou to všechny spící buňky, mnozí jsou i v Amysii a následně v Manise." Odpověděl Osman. "Jak jsem již řekla. Stáhneme celou říši, to důležité si necháme na konec. Istanbul." Řekla rázně Sultánka. Osman byl na svou ženu náležitě pyšný.
Aysun Hatun přišla na schůzku s Mustafem Pašou, mezi nimi byla clona, aby se Mustafa na ni nemusel dívat. I přesto, že měl Mustafa povolení, jejich přistižení by mělo fatální následky, to ovšem nebyl případ Daye Sultán a Misha aľ Paši. Aysun byla, co se týče toho velmi opatrná, musela se rozloučit s Gulbehar Sultán, synek byl v péči Safie. Hatun přistoupila k cloně. "Tak co tě trápí?" optal se Mustafa. "Sultána něco trápí a já chci vědět co?" odpověděla Aysun. "To není tvoje starost, Aysun. Netrap se tím." "Proč bych neměla, tohle jsem slyšela od Sultána, poznám to na něm, je jiný." Aysun se zamračila. "Je lepší, když to nebudeš vědět." Odpověděl Mustafa. Aysun se naštvala, doteď stála bokem, teď se obrátila celá k cloně. "Poslouchej mě dobře, Mustafo. Je to jistě důležité, tak moc, že to bere sny Vládci a pokud na tom závisí osud mého syna." Aysun se nadechla. "Mahidevran, Suleymana. Pak je to naše věc, Mustafo a máme to právo vědět." "Harém ne, Aysun." "Tak já, nebo Daye." "Ani Valide Sultána o tom neví." Tahle odpověď měnila situaci. "Valide o tom neví?" "Nikdo o tom neví." "Kromě tebe." Skočila mu do řeči Aysun. "Závisí na tom má hlava. Je mi líto." Mustafa odcházel, Aysun slyšela jeho kroky. "Souvisí to s Osmanem?" optala se Aysun. Mustafa se zděsil a otočil se. "Jak o něm víš?" optal se zcela vyveden z míry. "Na tom nezáleží, kdo mi o něm vyprávěl. Podstatné je to, jestli je to odpověď na mou otázku." Řekla rázně Aysun. Mustafa byl v koncích, nebo spíše se rozhodoval, zda jí to říct, o tom, že závisí Mehmedův život na vlásku a tím pádem i všech, kdo s ním mají něco společného. Ne, nechtěl jí to říct, ale odpověď, kterou měl na jazyku, by mohla zavřít Aysinin vodopád otázek. "Ano, ale na nic bližšího se mě neptej a neříkej nikomu nic." Mustafa odcházel, Aysun se zarazila, na nic se ho již neptala. Pochopila, že Osman byl velké nebezpečí. Historie se opakovala, Mehmed byl v ohrožení. Mustafovo ano, mělo dalekosáhlé důsledky, než si myslel. Aysun nebyla tak hloupá, poslouchala co jí Gulšah Sultán vyprávěla o vzpurném Šehzade Osmanovi, tím, že Mehmed ho nenechal zabít, byla obrovská chyba. Tohle nyní věděla stoprocentně.

Dva měsíce uplynuly a Osman skutečně získal Kutahyiu a Bursu, nyní byl jeho cíl Edirne. Maypeyker byla s ním a častokrát diskutovali o dalších postupech. Co se týkalo Aysun, byla tichým spojencem Sultána Mehmeda, ten však nic netušil o tom, že by Aysun o něčem věděla. Vládce si volal jenom Aysun, což Daye Sultán dráždilo nervy, dokonce ztratila mateřské mléko. Valide posílala k Suleymanovi kojnou. Mahmud rostl a sílil. Sultán navštěvoval Sultánku i Hatun, každé Sultánovo dítě mělo jeho přízeň. Gervahan se svými dětmi trávila čas ve své komnatě, nebo v zahradě, někdy jí Sultán pozval do své komnaty, chtěl si ji udobřit. Aysun navštěvovala jak Gulšah Sultán, tak i Gervahan Sultán nebo, pokud chtěla mít chvilku pro sebe, vydala se do knihovny, jinak vyprávěla pohádky a zpívala Mahmudovi i Gulbehar, která občas za ni přišla a v její komnatě přespávala.
Daye byla potěšena, poslední dobou více, než by si její konkurentka přála. Valide to však chtěla říct až později. Aysun, ale začala mít silné migrény a zvracela, štěstí její nepřítelkyně jí zřejmě neprospívalo. Safia měla obavy, zda není nemocná, Hatun ji přikázala, aby to nikomu neříkala, což neučinila. Valide opět uspořádala zábavu. Tanečnice tancovaly, dívky diskutovaly, po harému se linuly orientální vůně. Aysun držela Mahmuda v náručí. Najednou začala vidět dvojmo, Daye to zpozorovala a s obavami se podívala na Valide, která sledovala jenom dění v harému. Gulšah s dcerkou nebyly přítomné, tak si to Sultána vychutnávala s úsměvem a pohupováním do rytmu, přestože seděla. "Safio." Oslovila Aysun svou služebnou, tak rychle přispěchala, Aysun jí podávala syna. "Aysun, děje se něco?" Aysun vstala a obrátila se k Valide, která se na ní konečně podívala, všimla si jak je Aysun pobledlá. "Aysun, děje se něco?" "Ne, nic mi není." Odpověděla Aysun, otočila se a odcházela. "Aysun." Hatun odcházela, schodiště tak, tak stačila vyjít, Safia měla strach, nemohla jí chytit, když měla v náručí Mahmuda. Gulšah Sultán se vynořila, za jejími zády šel Ruzgar Agha. Sultánka se zastavila. "Aysun." Slyšela Hatun Sultánčin hlas vzdáleně. Aysun se najednou složila k zemi. Sultánka se zděsila a přiběhla k tělu Hatun. "Alláh! Aysun! Co je s tebou?" Safia byla vystrašená. "Ruzgare, přiveď doktorku." Přikázala Sultánka, Ruzgar, jako vítr, šel pro lékařku. "Aysun." Hatun ležela bezvládně na zemi, Sultánka jí lehce poklepávala na tvář, aby se probrala, do toho malý Mahmud začal plakat. Obě duše měly o Aysun strach.

Aysun se probrala na posteli ve své komnatě, nevěděla, jak se sem dostala. Safia Hatun zrovna kolébala Mahmuda. Aysun si pomalu sedla, přimhouřila oči. "Co se stalo?" optala se tiše Aysun. Všimla si, že Safia Mahmuda uspávala. Safia opatrně vstala a položila něžně Mahmuda do kolébky. Šla k Aysun, která seděla, věděla jistě, že omdlela. "Musím ti něco říct, Aysun." Řekla Safia. Aysun se pátravě podívala na Safii, nemohla z ní najednou vyčíst, co se děje.
Zábava v harému skončila. Valide Sultána o kolapsu Aysun netušila, po pravdě, ani jí to nezajímalo. Přicházela spolu s Daye Sultán do přijímací místnosti. "To byla po dlouhé době krása." Řekla Valide, byla odpočatá, otočila se k Daye, která stála u dveří, usmívala se, Valide se tázavě podívala na svou oblíbenkyni, která byla šťastná, přistoupila k ní. "Co se děje? Jsi šťastná, takže…" Sultánka byla jako na trní, byla netrpělivá. "Ano…" odpověděla Daye. "Sultáno, čekám dítě." Oznámila Daye Sultán radostnou novinu. Valide se rozzářila a zasmála se. "Mashalláh." A s těmito slovy objala Daye. V tu chvíli do komnaty vstoupila služebná. "Sultáno, Gulšah Sultán s vámi chce mluvit." "Nechť vstoupí." Řekla šťastná Sultána, nic jí nedokázalo vykolejit. Gulšah přicházela s úsměvem, přistoupila k Sultánkám. "Sultáno." Poklonila se. Sultánky se konečně odtáhly a otočily se ke Gulšah. "Copak bys ráda?" "Je nějaké veselí?" optala se Gulšah. "Rozneseme šerbet a sladkosti. Daye Sultán je těhotná." Gulšah se zasmála. "Jaká úžasná zpráva." Gulšah se podívala na Daye Sultán. "Gratuluji, Sultánko." "Děkuji." Pronesla Daye. Gulšah se obrátila zpět k Valide. "Ale myslím, že byste neměla šetřit šerbetem a sladkostmi…. Aysun je také těhotná."

Část 31.

26. srpna 2015 v 21:16 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Během rána se však po paláci roznesla smutná zpráva, manžel Gervahan Sultán, Orhan Paša dostal infarkt. Gervahan seděla ve své komnatě, když jí navštívila Valide Sultán. Její dcera seděla nehnutě, neměla uplakané oči, ale smutný výraz mluvil za všechno. Valide však nic neušlo, tím jí dcera nemohla oblbnout. "Jsi spokojená?" "Proč bych měla být? Mé děti byly svědky toho, že můj manžel odešel z tohoto světa." Odpověděla Gervahan a obrátila pohled na svou matku, která se tvářila jako hromovládce. "Zabila si svého manžela, radostná zpráva z narození tvého synovce, vystřídala smutná." "Byl již starý a nemocný, byla to otázka času, Valide, je naprosto sprosté, že si myslíte, že bych zabila svého manžela." "Vím, jaké si měla vůči němu výhrady." "To neznamená, že bych byla schopná se ho zbavit a když dovolíte, měl infarkt." Valide se ke své dceři přiblížila a Gervahan se postavila. "Ať je to jakkoliv, tohle je smutné, rozhodnutí přenechej mě. Je třeba tvé děti zde přivést, stejně tak jako tělo tvého muže, nachystat pohřeb. Jakmile najdu pro tebe vhodného manžela, znovu se vdáš." "Minulost se opakuje." "Je to tak nejlepší pro tebe a děti." "Nebo pro tebe?" Valide si povzdechla. "Na nějakou dobu tady můžeš s dětmi zůstat." Valide se otočila a odcházela, po Valide vstoupila Firuze, poklonila se své paní, ta mlčela, přistoupila blíž ke své služebné.
"Víš dobře, kdo je milenkou mého manžela.""Jistě, Sultáno." "Je hlupák, že nepoznal, že jsem to byla já, kdo mu ji podstrčil." "Co mám udělat, má paní." "Pošleme ji psaní. Přeji si, aby mé děti tu byli se mnou, proto bych učinila jednu věc."
Firuze poslala Sultánčin rozkaz služebné, která byla milenkou Orhana Paši. Sultánka byla znalkyni jedů, vybrala ten, který nezanechává stopy a vyvolává infarkt, vůči jeho věku to nemohlo vyvolávat podezření. Během večeře, konkubína svou paní uposlechla a ve chvíli jeho nepozornosti mu nalila jed do sklenice vína, které tak miloval. Nebyl zrovna ten správný muslim, velmi pil, byl odporný člověk se zkaženým srdcem, každá žena k němu chovala jistý odpor, ale díky tomu, že byl Damat a Paša, tak každá byla ochotná se svlíknout před jeho dychtivýma očima a přivírala přitom ty své. Byl chamtivý, záludný, věděl o nevěře své ženy. Toho muže dal rozčtvrtit a Gervahan se na to musela dívat, trauma nosila celý život, jeho tvář mu jí to vždy připomněla, a nyní i svým psaním, bylo nezbytné se ho již zbavit. Škoda, že nebyla ve chvílích, kdy během večeře s milenkou a dětmi se začal zakašlávat, chytal se za srdce, kde pronikal čím dál víc jed, prudce se postavil, děti měly v očích hrůzu, co se to otci dělo. Milenka k němu přispěla. "Pašo." "Zavolej, za…" nedokončil větu, složil se k zemi a zemřel, jeho ruka, kterou se držel za srdce, sjela na zem. Milenka po konstatování smrti napsala dopis své paní. Sultánka se vrátila ze vzpomínek. "Konečně je klid. Výborně."
Po třiatřiceti dnech Aysun konečně svého syna držela v náručí, Gulšah stála a dívala se s úsměvem na Aysun a Mahmuda, za Sultánkou stála Safia, byla šťastná. "Můj synku, ty jsi tak nádherný." "Šehzade je přímo dokonalý." Aysun se na Sultánku podívala. "Tyhle tradice mě zrazují, neviděla jsem ho jeho první mlaskání, jeho usměv, jak poprvé usíná." Aysun se podívala zpět k synovi. "Úsměv?" "I miminka se usmějí, že to na duši pohladí." Aysun nespouštěla ze svého synka oči. Chlapeček s hnědými vlásky a černými očima, Hatun mu počítala prstíčky, připadalo jí, že hned její syn poznal svou maminku a usmívá se na ni. "Zvykneš si na to, jsou tradice, které je třeba dodržet a již nejsi katolička, ale muslimka, nyní si poznala něco jiného z našeho světa a navíc. Jsi matkou Šehzadeho." Miminko zívlo. "Jéé, je třeba spinkat že?" mluvila k dítěti maminka. Gulšah se otočila a raději se vytratila, bylo lepší matku nechat se synem o samotě, Sultánka vyšla z komnaty Aysun, stála nehnutě a byla jakoby v tranzu, Ruzgar na ni čekal na chodbě, přistoupil blíž k Sultánce. "Sultánko." Sultánka se na něho podívala. "Dosáhli jsme toho, ale myslím, že Valide bude proti." "Sledoval jsem Sultánku, nic zatím nepodniká, vypadá to, že vlk spí." "Vlci jako ona nespí, Ruzgare." Úsměv Sultánky pohasl, jakmile se začalo mluvit o Valide Sultán. "Svého vnoučka však pravidelně navštěvovala." Gulšah byla v šoku. "To bych do ní neřekla, zejména je to syn její nepřítelkyně. Myslím, že Aysun udělala chybu ji takhle před otrokyněmi ponížit, ale navíc si to Valide zasloužila." "Uvidíme, čas ukáže, Sultáno." "Myslím, že bychom měli hlídat Aysun s Mahmudem, kdyby náhodou se někdo o něco pokusil." Odpověděla Sultánka a odcházela spolu se svým věrným služebníkem.
"Sultáno, Šehzade je u své matky." Oznamoval Arif Agha své paní. Valide Sultána seděla v přijímací místnosti, oblečena do fialových šatů, pošitých stříbrem ztrýzňující její pas, vlasy měla vyčesané do drdolu a všemu korunovala korunka. "Zajisté, tak, jak jsem chtěla." Řekla Sultánka a ledovým výrazem. "Můžeš jít." Arif se poklonil a bez dalšího slova odešel. Valide seděla a uvažovala. "Bude to těžké se jí zbavit, ale ne nemožné." Mluvila pro sebe. Do komnaty vstoupila služebná. "Sultáno, Daye Sultán čeká na vaše přijetí." "Nechť vstoupí." Odpověděla Valide. Do přijímací místnosti přicházela Daye a poklonila se Sultánce. "Valide." "Pojď, posaď se." Ukázala Valide s úsměvem na místo napravo, Daye se posadila. "Kdepak máš děti?" "Jsou nyní s Máriou na zahradě." "Již se Mahidevran přišla podívat na svého bratra." "Zatím ne." Usměv Daye pohasl a podívala se bokem, Valide se jí zkoumavě prohlížela, bylo znát na Daye, že jí to mrzí. "Neboj se, Aysun ještě nevyhrála, nic to neznamená, jak jde vidět. Sultán ji sice navštěvuje, ale ještě u něho nebyla přímo sama." "Na tom se nic nemění, Valide." Daye se na ni ustaraně podívala. "Do teď ležela Aysun na lůžku, vím, že za ní chodil." "A za tebou a dětmi chodí." "Zatím nepociťují mé děti, že je zde i někdo jiný, než ony." Odpověděla Daye, tohle Valide stačilo. Daye se podívala na Valide. "Myslím, že lepší se Aysun zbavit dřív, než se ona zbaví nás." Valide se zamračila, dráždilo jí to. "Nikdo mi nevezme to, o co jsem bojovala, nikdo, rozumíš?" Daye se shrbila, sklopila zrak k zemi. "Daye, je lepší být trpělivá, přijde příležitost, kterou chytíme za vlasy, stéblo, které vyroste, musíme ho utrhnout, dříve než Aysun. Vždy musíme být o krok napřed, než prostá otrokyně. Vždy bude otrokyně, nic na tom nikdo nezmění, ani to, že porodí Sultánovi syna."
Aysun byla matka pečlivá, nechtěla žádné chůvy, které ji posílala Valide Sultána, ani Gulšah Sultán. Chtěla se o svého syna starat jenom ona, bylo to přece její dítě, zpívala svému synovi, který jí usínal v náručí, přebalovala ho, krmila ho, Safia jenom všechno v tiché radosti pozorovala. Když Aysun zpívala svému synkovi a houpala ho v náručí, přišel je navštívit Vládce. Stál před dveřmi a zaposlouchal se do ukolébavky, byla ještě krásnější, než dřív. Jakmile přestala zpívat, položila svého synka opatrně do kolébky a houpala ji. "Aysun." Řekla tiše Vládce. Aysun přestala houpat a poklonila se. "Mehmede." Sultán k ní přistoupil blíž, vzal jí něžně za bradu a ona se na něho podívala, pohladil ji po tváři, ty tam, byly neshody. "Děkuji ti, jinak jak se máš?" "Děkuji, Mehmede, za optání, ale jak víš, starám se o našeho syna." Aysun se na něho podívala, stejně tak jako Sultán. "Je jako anděl, když spí." Řekla láskyplně Aysun, Mehmed se na ní podíval, ta vnímala jenom syna, začala svého synka mírně houpat, ten se usmíval, stejně jako jeho matka.
"Součást mé duše, mého srdce, již vím, co je to mateřská láska. Být matkou, je něco tak úžasného. Vidím svět zářivými barvami. Děkuji Alláhu, za dar, který mám. Děkuji osudu, co vidím před sebou, nyní se cítím daleko silnější, ale přitom zranitelnější, připadám si jako v nebi, v nebi plném hvězd v noci a ve dnech v čistém nebi, bez mraků z něhož neprší. Nyní tu jsem se svým mužem a svým synem, vytvořeného z čisté lásky a ušlechtilosti. Čistá duše, čisté srdce spí, jako anděl, který mi přišel rozveselit můj život. Nyní vím, že již nebudu sama na tomto světě, ať se stane cokoliv. Dávám si slib, nyní nebojuji pouze za sebe, ale za svého syna Mahmuda, nyní se za něho bít jako lvice, budu držet meč." Sultán mlčel, zvážněl, vzpomněl si na rozhovor s Mustafem Pašou i za přítomnosti Aysun myslel na svého bratra, Aysun obešla kolébku a pohlédl k Sultánovi, který se mračil, zvážněla, přistoupila blíž k Vládci a pohladila ho po tváři. "Stalo se něco?" optala se ho ustaraně. "Ne, nic se nestalo, netrap svou hlavinku." Odpověděl ji Sultán, jeho obličej se změnil v úsměv, ale Aysun to nedalo. "Nemusíš mi říkat, co se děje…ale, když se vypovíš, ať to bude kdokoliv, uleví se ti, alespoň částečně." Upřeně se na něho dívala. Sultán ji pohladil a objal jí. "O nic se nestarej, bude všechno v pořádku, tak jak má být." Tím neuklidňoval zvědavost Aysun, ale neklid ve své duši. Aysun se radši neptala, bylo to tak lepší, bude to muset z někoho dostat a věděla přesně z koho.
Osman v zakázané části šel z porady s Velkovezírem Cihangirem, v komnatě na něho čekala Mahpeyker Sultán, jakmile Šehzade otevřel dveře do své komnaty, Mahpeyker se k němu otočila a vykouzlila na něho úsměv, Osman se zastavil. "Proč tu jsi, nečekal bych tě tady." Řekl a šel si sednout. Mahpeyker za ním šla a posadila se. "Nebuďte takový bručoun, jistě jste nepřišel s dobrou zprávou." "Mehmed něco tuší a chystá nějaké překvapení." Povzdechl si. "Snad to nebude poprava." Mahpeyker se usmívala, Osman se na svou ženu vražedně podíval. "Ale no tak. Kdyby vás chtěl zabít, udělá to teď, nebo by to dávno udělal, jenom čeká, tak jako vy, na příležitost, kdy uděláte zásadní chybu." Mahpeyker se podívala před sebe, Osman ji pozoroval, uznal, že její úvaha má logiku. "Vypadá to, jako by si mého bratra znala." Řekl podezíravě. Mahpeyker se na své muže podívala. "Šehzade, začínáte být dost paranoidní…Uvažujte, Sultán Mehmed je slabý na to, aby viděl vaši mrtvolu, jsou to sice silná slova, které vycházejí z mých úst, ale tohle je realita, štěstí pro vás, a pro něho se jenom ukáže." Osman se podíval přes sebe. "Co pak uděláš? Máš jistě plán…Nemám pravdu?" Osman se tázavě pohlédl na Mahpeyker, která se usmívala. "To jistě, ano. Nepočítám, že v ohrožení budu já a děti, ale stejně musíme počítat se vším, budu se však snažit svůj plán uskutečnit, aby náš záměr byl takový, jaký chceme." Odpověděla s tajemným úsměvem. Osman se na ni zadíval a přidal se ke své ženě. "Co je to tajemství, které skrýváš? Neodhalila si snad tajnou chodbu mé matky?" Mahpeyker se na moment zarazila, mohlo jí to dojít, že její manžel není hlupák, sám se ptal na tutéž otázku, kde se tu Valide Sultána vzala v době, kdy Sultán Mehmed byl na svém prvním tažení. "Chvilka překvapení je pryč, ale nebudu říkat, kde je… tohle podstatné si nechám pro sebe, Šehzade." Odpověděla rázně. "Nestojím o to, kde ta chodba je, až přijde čas, využijeme ji." Odpověděl Osman rázně, v tuto chvíli nechal Mahpeyker, aby udělala, co bylo třeba.
Valide Sultána uspořádala slavnost, v harému bylo rušno, tančilo se, po síni se linula vůně jídla, hudba rozléhala po síni harému, která se dostala až na uši strážců brány do komplexu harému. Valide Sultána seděla na tom nejvyšším stupínku, o stupínek níž seděla Gervahan Sultán, po pravici Sultánky seděla Mahidevran, vedle své matky, na Dayiném klíně seděl malý, pětiměsíční Suleyman, v posledním stupníku seděla Aysun s Mahmudem v náručí, sledovala okolí, poznávala tváře Ayse, své bývalé spolubydlící, Candefy a jiných, jediné čemu nedávala patřičnou pozornost, byl pohled Daye Sultán. "Pozor! Haseki Gulšah Sultán Hazetleri se svou dcerunkou Gulbehar Sultán." Oznamoval Arif Agha, Valide ztuhnul úsměv a zamračila se. Bránou procházela Sultánova druhá láska Gulšah s úsměvem na rtech, se svou dcerou se držely v náručí, hudba přestala hrát a dívky se do jedné postavily a poklonily se Sultánkám, Valide se již nemračila, ale doslova zuřila, Daye si jí opovržlivě změřila, Gervahan a Aysun se na obě upřímně usmívaly. Gulšah spolu s dcerkou přistoupily před Valide a poklonily se ji. "Sultáno." Řekla Gulbehar, poté se na Sultánu podívala a usmívala se, Valide se na ni podívala a úsměv ji oplatila, nedokázala se na malou holčičku zlobit. Valide mlčela, až teprve po chvíli, řekla suše: "Vítám Vás, posaďte se." Gulšah Sultán a Gulbehar se posadily vedle Gervahan Sultán. Valide se rozhlídla po hale. "Pokračujte." Dívky začaly hrát, jiné tancovat a jiné se spolu začaly opět bavit. Valide se podívala na Gulšah, která se na ni provokativně otočila, Valide se dívala na Sultánku z vrchu, ale tohle ji nestačilo, věděla s jistotou, jak je Gulšah Sultán otrokyněmi respektována, Valide se obrátila svůj zrak na tanec otrokyň, Gulšah se obrátila rovněž k vystoupení. Daye je pozorovala.
Akasma Sultán ve své komnatě, svého paláce držela v náručí svého sedmiměsíčního synka, její služebná je pozorovala. Sultánka se k ní podívala, přines mi prosím vodu. "Jistě, Sultánko." Služebná odcházela, Sultánka nebyla jako její matka, služebné se nemusely klanět, pokud to opravdu pospíchalo, bylo třeba tradice hodit stranou. Sultánka šla s Ibrahimem k posteli a položila ho uprostřed, aby nespasl, sedla si k němu, opírala se o levou ruku a s druhou si hrál Ibrahim. Do komnaty vstoupil zamračený Rustem Paša, Akasma ho nevnímala, její středem pozornosti byl malý Ibrahim, který ležel na zádíčkách, Sultánka svého synka něžně klepla na nos. Malý Ibrahim pokrčil nohu a vzal si ji a začal. Začal cucat palečky na noze, Akasma mu nožku vzala. "I ty jeden." Řekla mu s úsměvem. "Hraješ si se svou nožičkou?" optala se. Rustem se na ně podíval, ale zpráva od Sultána mu nedávala, ani jedinou chvíli na to, aby na to nemyslel, zlé zprávy mají svou sílu. Teprve v tu chvíli si ho všimla jeho žena, jeho tvář ji však vyděsila, zrovna přišla jako na zavolanou služebná s vodou. "Eliso, prosím, vezmi Ibrahima na chvíli." Řekla Sultánka, která vstala a šla ke svému manželovi. Elisa malého Ibrahima vzala a odcházela, Sultána se k nim podívala, jakmile se dveře zavřely, obrátila se ke svému manželovi, pohladila ho po tváři. "Co se stalo, Rusteme? Tvůj výraz mě děsí." "Sultánko, dostalo se mi psaní vašeho bratra, psal mi, abych vám to neříkal, ale nechci mít před vámi tajnosti. Jedná se o to, že budu muset na delší čas odjet z paláce, od vás, od Ibrahima." "Bratr chystá tažení?" "Nejedná se jenom o tažení." "Tak o co?" optala se Sultánka. Rustem si povzdechl a v hlavě se rozhodoval, zda má o tom Sultánce říct, koneckonců, kdyby to dopadlo špatně, dozvěděla by se to dřív, nebo později. "Jde o Osmana." Akasma se zděsila, tohle jméno, jméno svého dalšího bratra dlouho neslyšela.
Aysun odcházela do své komnaty, když ji zavolal známý hlas, otočila se synem v náručí. "Ayse." Ayse Hatun šla k Aysun a změřila si ji pohledem, okem zavadila k Mahmudovi. "Jak sladké." Konstatovala sarkasticky. "Co máš na srdci, Ayse?" Aysun se na ni upřeně dívala, nespouštěla z ní oči. "Jak krásně ti to vyšlo." Zavrčela Hatun. "Opatrně Ayse, nejsem ta, která přišla, nejsem již pouhá otrokyně, tvá žárlivost tě však pořád oslepuje a přece by si měla být ráda." Odpověděla ji Aysun. "Přijde den, kdy i ty se staneš obyčejnou." "To sotva, Ayse, jestli chceš někoho ranit, posluš si, ale sama se ničíš, tvá nenávist vůči mně, by již měla utichnout, minulost jsem pohřbila, stejně jako bys to měla učinit ty." Řekla jí Aysun. "Myslíš, že jsem jedna z těch, které přesvědčila o své nevině? Ani náhodou, Aysun, já do tebe vidím." Pravila Ayse pohrdavým tónem. Aysun se usmívala. "Jedno je však je jisté a to nezměníš, jsem matkou Šehzade Mahmuda, nejsem sice Sultánovou manželkou a to čemu věříš, mě absolutně nezajímá." Aysun vážila slova, přemýšlela, mohlo se z toho vyklubat past a kdo jiný by dělal provokatéra, Ayse Hatun ji mnohé neodpustila. "Jsem již jinde, Ayse. Pokud narážíš, zda jsem někoho zabila, rozhodně ne." V tu chvíli šla Safia. "Můžeme jít." Pronesla ke své paní, která se na ní podívala. "Mahmud chce spát." Aysun obešla Hatun a odcházela společně se služebnou. "Kdyby si nepřišla, měla jsem o svého syna strach." Řekla Safii s úlevou Aysun.
Gervahan vstoupila do komnaty, její děti se nedostavily, bránila je ve styku s Valide Sultánou, i když věděla, že příště se tomu jistě nevyhne. "Mami," křikl radostně ten nejmladší a vyběhl ke své mamince. "Jak jste se tu měli?" optala se Gervahan. "Bez tebe nám bylo smutno." Odpověděla dcerka Sultánky Safiya. Gervahan se ustaraně podívala na svého syna, kterého smrt otce velmi zasáhla, vstala a šla k němu, Firuze je pozorovala a stála opodál, Sultánka se k synovi posadila. "Já vím, že ti nic nenahradí tu ztrátu." "Jak můžete být tak veselá, matko?" skočil syn matce do řeči. "Tohle je svět, je to koloběh. Každý jednou umře i já, ty, sestra, všichni. Tvůj otec měl slabé srdce." Odpověděla Sultánka, nezlobila se na něho, proč taky, koneckonců byl jejich otec, ať byl jakýkoliv. "Vrátíme se někdy domů?" ptal se, tohle ho také trápilo, Sultánka svého syna pohladila po vlasech. "Ty se chceš vrátit?" "Ne, to místo… by mi probudilo vzpomínku." Odpověděl syn, Sultánka svého syna vzala za ruku, syn se díval jaksi do prázdna, ale konečně se na matku podíval. "Ptal ses jak to, že jsem veselá, ale tvůj otec je tady." Druhou rukou mu Sultánka ukázala na srdce. "To je to, co smrt nevezme, Mehmede." Syn se malinko usmál. "Máš pravdu." Uznal, jeho matka se na něho usmála.
Valide Sultán seděla, po zábavě, v přijímací místnosti, hlavu měla prázdnou, podivné, nemyslela na nic, a přesto věděla, že vše se může změnit. Do komnaty vstoupila otrokyně. "Sultáno, Arif Agha vás žádá o přijetí." "Ovšem, nechť vstoupí." Odpověděla Sultána a přemýšlela, co její sluha chce. Arif přicházel, byl značně nervózní, potil se. Valide se zprvu lekla, proto za ním vyběhla. "Co se stalo?" optala se s vystrašeným výrazem. "Sultáno, Vládce si mě zavolal." Sultána si eunucha zkoumavě prohlížela. "Tak mluv!" zařvala. "Sultán si přeje…"

Pro dnešek nachystal Sultán pro všechny překvapení. Byla to zkouška? Byla to situace, která měla pomoct v rozhodnutí? Aysun Hatun v modrých šatech, s rozpuštěnými vlasy přicházela zlatou chodbou k Sultánovi, doprovázela ji Safia, Beyhan Kalfa, všechny se tvářily poněkud zaraženě. Aysun se zastavila před dveřmi Sultánovi komnaty, byla v obavách, měla strach, věděla s jistotou, co bude následovat, obrátila se k nim, zavřela oči, nadechla se a vydechla, stráže otevřeli dveře do komnaty bez vyzvání. Aysun vstoupila do komnaty, Sultán na ni již čekal, díval se na ni s láskou. Aysun se zastavila, dívala se na Sultána. "Aysun, pojď." Vyzval ji Sultán. Aysun přicházela k němu, poklekla a vzala kousek jeho kabátu a políbila ho, Sultán si ji vzal za bradu. "Aysun, jsi matkou mého syna, tohle dělat nemusíš." Řekl ji s úsměvem, ona se postavila, on jí políbil, Aysun byla však vážná, neměla radost. Pohlédla na postel, rozhlížela se…V tu chvíli se dveře, do komnaty vstoupila žena, která šla k Sultánovi a poklonila se mu, Aysun se ji poklonila a jakmile se narovnala, spatřila její tvář. Tvář Daye Sultán.

I. Krutost nad krutostí

26. srpna 2015 v 0:06 | Alžběta T. |  Sázka
V Drážďanech, v hlavním městě Sasko-Wittenberského vévodství, kde Černá smrt číhala, kde hlad, po třicetileté válce byl přítomen, bylo sychravé počasí, foukal nepříjemně chladný vítr. Dav na náměstí zuřil. V uličce hanby přicházela odsouzená žena, ve špinavých, modrých šatech, ještě v těch, které měla na sobě v době zatčení, byly od zaschlé krve. Měla rozpuštěné rozcuchané vlasy, s jejími havraními vlasy si pohrával vítr, který profukoval z uliček města, žena byla pohledná, nyní vypadala jako půvabná žebračka. Proč však je trestanec? Žena z dobře situované rodiny, žena mnoha tváři, měla však své démony a trest, který si vysloužila, byl vůči ní nespravedlivý, i když záleželo na úhlu pohledu, co se týká dnešního člověka, v minulosti, byl pohled na vinu či nevinu složitý. Tato žena zabila svého manžela a právě smrt jejího muže, pod jejíma rukama, byl ten největší hřích. Nikdo však z přítomných netušil, že to bylo její správné rozhodnutí. Sama si nepřipouštěla vinu, zachránila si svůj život. Její manžel byl tyranem, rád holdoval alkoholu a ti nejbližší lidé z okolí manželského páru, byli svědky jeho nepříčetného, agresivního chování, podváděl ji se svými služkami, takové pojmenování si snad, ani nezasloužily. Manžel odsouzené rád ukazoval svůj život bohatého obchodníka, kterému obchody jenom kvetly, i přesto v jaké situaci byli, poptávka po službách se snížila a tím i nabídka,zesnulý muž, oběť, jak chcete dotyčného nazvat, měl vlivné přátelé kolem sebe, on i jemu podobní měli určitý dar, přežít, i přes těžké časy, které válka přinesla, avšak svůj život měl prázdný, byl v podstatě zakomplexovaným mužem a jediným problémem byla pro něj půvabná žena, kterou si vzal před čtyřmi lety, coby šestnáctiletou dívku. První dítě, dcera jim zemřela týden po porodu, po roce mu porodila syna a postupem času se měnil jeho charakter, ona mu začala vyčítala jeho chování. V hloubi duše věděl, že to co dělá, není správné, vlastně i díky své ženě byl bohatý, díky sňatku s ní získal věno, které nebylo rozhodně malé. Také měl na paměti, že jistě ona bude dědit polovinu majetku své rodiny. Jak se říká, s jídlem roste chuť a tohle byl zrovna případ zesnulého muže. Vidina jejího majetku, její krása, která prezentovala ho i jeho obchod a koneckonců byla možná i důvodem uzavření obchodů, které byly pro jeho byznys důležité a vynesly mu pěkný balík, byly to, co ho přesvědčovalo, kdykoliv ji napadl, aby ji nezabil. Jenže netušil, že zrovna jeho napadení, to poslední, bude pro něho osudové. Jeho žena věděla o jeho častých nevěrách a také se dozvěděla o tom, jak lační po majetku jejího otce. To jí rozzuřilo a vedlo k jejich poslední hádce. "Nemáš právo a mít ho ani nebudeš!" řvala po něm. On jí vzal ostře za loket a přitáhl si jí blíž, cítila jeho teplý dech. "Zapomněla si, že jsi má manželka. A navíc já jsem již tak bohatý, že majetek tvého otce by byl jenom příjemný bonus." Lhal ji do očí, tohle by ho potěšilo. Majetek její rodiny by byla příjemná finanční injekce, která by naplnila jeho kapsu, ostatně, lhal ji vždy, již neměl však ani kousek studu, již neměl vůči ní čisté svědomí. Kde bylo jeho zdvořilé chování? Jenom ji vábil, jako ptáček zpíval ji zamilované písně, sděloval ji velkolepé plány a po svatbě a narození syna se změnil. Několikrát ji nechal doma ležet na zemi, zavolal pro ni doktora, ale pouze svého známého, kterému věřil. Lékařské tajemství, nebylo to, co ho nutilo k mlčenlivosti ale peníze a přátelství vůči tomuto muži bylo přednější. A navíc, její muž měl vysoké postavení, sice ne jako Kurfiřt a další významní muži, ale známost s nimi udělala své. Několikrát svou ženu napadl, několikrát ji nechal doma, aby lidé nemuseli zaregistrovat její podlitiny, monokly, které jí způsoboval. Služky, které se pohybovaly u nich doma, ani nemusely vůbec mít. Žena zastávala domácí práce a výchovu svého syna sama, většinou tyto dámy, což je slušné pojmenování, byly obyčejné bývalé žebračky, sirotci, kterým její manžel dopřál střechu nad hlavou, pěkné oblečení, jen proto, že mu dělaly sexuální otrokyně. Využívaly toho, taky ho bezmezně podporovaly, dokonce jedna čekala jeho dítě, rovněž mlčely jako hrob o tom, co za zdmi domu se odehrávalo. Byly celkem tři… Inna, Magdaléna, a jiná, přišla bez jména, později jí její muž dal jméno Isolda.
Teď nyní, když procházela uličkou ke katovi, vzpomínala, jak před ní, v tu osudnou chvíli stál. Jeho žena si ho změřila opovržlivým pohledem, hnusil se ji každý jeho dotek, jeho dech, jeho bijící srdce, vytrhla se mu. "Majetek mého otce nezískáš, ani jeho část, patří mým rodičům, dřeli snad celý život, díky jejich škole by si těžko něco dokázal…Oni za něho bojují, váží si ho. Ty si nevážíš ani svého vlastního a ke všemu, když vydržuješ ty své děvky!" Srdce měla až v krku, ten pocit ponížení. Ne, již zlomené srdce necítila, cítila jenom zášť, vůči svému manželovi. Byl to on, kdo ji vzal duši, srdce spálil, její tělo si vzal, kdy se mu zachtělo. Byl pro ni v tuto chvíli netvor. Zbil jí i v přítomnosti jejich syna, který plakal, dal jí facku, i přesto, že toho malého kloučka držela v náručí. Ten před ní stál, netvářil se nadšeně, ovládal se, aby jí neublížil. Bylo ji teď upřímně jedno, kde půjde, nezajímal ji názor společnosti, již dlouho si pohrávala s myšlenkou, že uteče od manžela i se synkem v náručí, který v tu chvíli spinkal ve svém pokojíku. "Rozvádím se!" křikla po něm nakonec. Manžel se ještě více rozlítil, zaťal ruce v pěst a vrhl se po ní, dal jí pěst, ona dopadla na zem, sedl si na ni a fackoval ji hlava nehlava. "Já ti dám rozvod! To tě raději zabiji!!!" křičel po ní. Zrovna v tu chvíli přišla Isolda, zastavila se u dveří a oči vykulila, jenom stála u dveří, mlčela, chytla se za pusu, aby nekřičela. Manželka nastavila ruce před sebe, aby se chránila. Pak mu dala pěst, a chvíli, kdy povoloval a chtěl vstát, aby ji přitáhl k sobě, Bůh ví, coby ji udělal, kopla ho do choulostivého místa. Rychle vstala, chytil se na ono místo. "Ty děvko." Zakňučel. Stačil ji však chytit za sukni jejich šatů, kousek z nich roztrhl, pak jí chňapl rychle za nohu. Manželka spadla na zem, rychle se k němu otočila a vší silou ho kopla do tváře. Pustil ji a ona běžela do kuchyně, vzala si nůž, dala si ho před sebe a čekala na něho, až se vzpamatuje. Isolda, jenom nečinně stála, nehodlala se postavit, muži, kterého milovala, ale hnusilo se jí, co on způsoboval jeho manželce, které tekla krev z úst, ale tohle již brala jako samozřejmost, již byla zcela zocelená. To bylo poprvé a naposledy, kdy se před svým manželem bránila. Pak jak vstal, měl košili, stejně jako tvář, od krve a s obličejem plný zloby se k ní rozběhl.
Žena teď přicházela jako odsouzena. Krev za krev, život za život. Žena neplakala, byla klidná, nebo zřejmě svůj klid dokonale předstírala. Před soudem se hájila a mluvila pravdu. Jenže vlivem církve a tehdejších morálních zásad, tohle bylo nezbytné rozhodnutí. Vlastně její smrt byl nespravedlivý proces. Její manžel byl znám, coby anděl, který sestoupil z nebes, dal lidem práci, zachraňoval životy a navíc soud vedl jeden z jeho mocných přátel. Nezajímala ho její pravda, nezajímalo ho, že má podlitiny, tekla ji krev z úst, nezajímalo ho nic. Jenom to, že jeho život pohasl její vinou, tohle bylo, podle soudce Bartoloměje důležitější, než cokoliv jiného a jakmile to žena poznala, přestala se hájit. Bylo to k ničemu, existovala Presunkce neviny a v jistém slova smyslu i mírnější trest za vraždu spáchanou v sebeobraně. Jenže její manžel, jakoby posmrtně tahal za nitky. Jejich dítě bude vychovávat jeho rodina a o majetek nastane bitva, ale to již ji nezajímalo. Život odsouzence znamenal trest ze shora, proto verdikt zněl, trest smrti. Ženu dav tahal za vlasy a házeli po ní fekálie. Byla pro ně odpadem, odsouzená se však, přes situaci, dívala před sebe a spatřila jeho. Kata zahaleného v černém, byl vysoké postavy. Viděla jeho zelené pronikavé oči a pomalu se přiblížila k němu. Ty oči ji uklidňovaly a již svůj osud rozhodně považovala za správný, bez protestu, bez žádného jejího křiku… šla k poslednímu muži, který se jí dotkne, který ukončí její život jednou provždy, bez další šance, bez slitování. Žena stoupala po čtyřech schodech. Stále si držela svůj klid. Šla k již zakrvácenému pařezu, poklekla a dav ještě více se rozeřval, jako zvířata. Podívala se na ně a v tom spatřila jednu z milenek svého manžela, svého bratra, rodinného přítele. Nahnula se a položila hlavu na pařez, dívala se směrem k davu, to bylo opatření k tomu, aby se kat příliš nezadíval do jejich očí. Pokud kat, uděloval milost, měl pak strach o svůj život. Krev na pařezu byla ještě teplá. Ženě se ještě vybavila vzpomínka na osudový večer. Vybavil se jí obraz, kde viděla svého manžela ležet na podlaze v tratolišti krve. Zakrvácený nůž upustila na zem, hlasitě dýchala, Isolda šla pryč, ani ji to nezajímalo kam, uslyšela ze shora pláč svého syna. Vyšla schody a vrazila dveře do pokoje, vzala ho do náručí. "To nic, již je dobře, maminka je u tebe." Konejšila ho a pak slyšela vzdálený křik Isoldy, když spatřila tělo jejího manžela. Pak někam odběhla, zřejmě přivolat pomoc. Žena v pokoji svého malého synka políbila na tvář. "Ať se stane cokoliv, maminka tě bude milovat. Navždy."
Kat v tu chvíli si vzal meč a místo, aby ženě jednoduše usekl hlavu. Začal jí řezat, řezat zaživa, žena neměla sílu zařvat. Ta bolest byla příšerná, nedala se popsat. Řezal jí a dav se rozjásal. "Jo!!" řval dav jako jeden muž, i když mnozí se mračili, díky tomu, že odsouzená neřvala bolestí a strachy, tak jak by si přáli. Děti se na tu "ohromnou" podívanou dívaly, kat si získal jejich srdce a obdiv, jestli něco bylo přání mnoha malých chlapečků, pak jedna z možnosti, bylo povolání Kata, temného stínu. Rodinný přítel a bratr odsouzené odvrátili zrak, bylo to pro jejich oči velmi kruté a bestiální i Isolda, která zjistila, že čeká dítě, sklopila zrak k zemi, věděla s jistotou, že nyní je do smrti zbabělec, který napomohl k tomu, aby žena, která nyní trpěla byla potrestaná, sama se Isolda odsoudila, její trápení bude trvat roky, dny, noci, měsíce, za to trápení odsouzené ženy trvalo možná tři minuty, kat byl v řezání velmi pomalý, smrt ubodání a řezání hlavy, je v tom velký rozdíl. Byly to, možná, ty nejdelší tři minuty v jejím životě a také nejkrutější. Kat přestal, když viděl, že hlava drží jenom o kůži. Žena již, logicky, byla mrtvá. Položil si na záda odsouzené nohu a jednoduše jí hlavu vytrhl. Dav byl ohromen krutostí tohoto kata. Po prvních řadách, jak máchl kat hlavou, stříkla krev po lidech v první řadě, nečekejte otírání, nebo znechucení, nýbrž to byl jásot, podle pověr, teplá krev odsouzených, léčila nemoci, například epilepsii, jen pro tři lidi to bylo utrpení. Bylo veselí a přitom bůh zakrýval si svou tvář, byl smutný, že spravedlnost udělala bezpráví a učinila ohavnost na ženě, která bránila samu sebe.
Soudce Bartoloměj Fauber byl egoistický, bezohledný člověk, se zesnulým mužem, měl mnohé společné, zkažené srdce které se měnilo v led, zvuk jeho smíchu, měl tón nadřazenosti a výsměchu. Bylo absurdní, že měl přízeň, zřejmě svou falešností, papeže Pavla V.
Byl to bývalý inkvizitor, tělem a duší, jeho pronásledování údajných čarodějnic pokračovalo, honba a následující soudní proces, který řídila kniha z 15. století Malleus Maleficarum bylo i tak pro něho posvátné. Bylo ještě častým jevem, který využíval, jako jemu podobní, k získáváním majetku odsouzených, které po mučení palečnice, španělskou botou, což byl oblíbený prostředek a pak následně, pro nejzatvrzelejší, kteří se nenaučili mluvit lež, tu byl skřipec, který jim vymkl klouby, jejich těla následně pohltily plameny. Ano dostával část pozemků, peněz a domů zámožných statkářů, obchodníků, šlechticů. Jeho chtivost ho nikdy neopustila, i přes jeho věk. Nyní coby šedesátiletý děd s vrásčitou tváří, korpulentními tvary, šedivými vlasy, teda zbytky vlasů, kterému zbyly, jistě se na jeho vzhledu podepsal nezřízený alkoholismus, špatná životospráva, stál na balkóně jedné ze svých kanceláří, která byla právě a okraji náměstí, kde se konala poprava oné manželky zesnulého obchodníka, věděl jistě, jak se ke své ženě obchodník choval, ale poskytl mu výhody, stejně jako soudce sám, jistě to bylo z čisté pomsty, měl s ním ještě plány. A nyní stál úsměvem, levou rukou se opíral o zábradlí a popíjel víno. Po jeho pravém boku stál úředníček jistý Hans Schenkler. Soudce se nadechl. "Jak že se ten kat jmenuje?" Pan Schenkler se na soudce překvapeně podíval, nikdy ho totiž nezajímalo, jak se kati jmenují. "Neptal jste se, pane." Odpověděl překvapeně Hans. Soudce se podíval na pana Schenklera, napil se vína. "Teď již ano." Odpověděl. Naštěstí pro soudce pan Schenkler věděl, kdo Kat je, podíval se na další popravu, kterou prováděl, žena se však cukala, ale kat ji udeřil do hlavy, až vyletěla a hlavou se uhodila do pařezu. "Jmenuje se Petrus." Odpověděl úředník nechuceně. "Vypadá to, jakoby jste nebyl, s podívanou, spokojen." "S podívanou ano." Soudce pochopil, že vůči katovi má pan Schenkler jisté výhrady, rozhodl se to ignorovat, proto obrátil svůj zrak ke Katovi. "Tak Petrus." Napil se soudce. "Nechť za mnou přijde do kanceláře." Přikázal, podle zvyku Soudce, Hans se otočil k soudci, napřímil se a odcházel, soudce se na Hanse ani nepodíval, nespouštěl z kata oči.

O dvě hodiny později se Kat Petrus konečně ukázal na chodbě, chodil vzpřímeně, jako kníže, zřejmě měl své obdivovatelky, přestože byl oblečen do černého hábitu, ty oči, kterými okouzloval, měly svou sílu, a nepůsobila rozhodně jenom na ženské pohlaví, to se předvedlo i teď. Sekretariát, asi dvacetiletý mladík, jménem Bastián, zaslechl něčí kroky, nahnul se přes stůl a spatřil vysokou postavu v černém, dokonce ještě i zahalenou tvář měl. Sekretariát vstal a šel otevřít Katovi dveře, Kat kolem něho prošel, zadíval se mladíkovi do očí a kývl na znamení poděkování. Mladý Bastian, který byl učenec soudce, zavřel dveře, Kat v něm zanechal strach, ale i obdiv, byl rád, že ho spatřil za takové okolnosti. Věděl s jistotou, že kdyby byl odsouzenec, rozhodně by neměl čest se tak zadívat do Katových zelených pronikavých očí, jenže netušil, že mnoho odsouzených se na jeho oči dívalo, předalo mu poselství, to nemohl nikdo z diváků pochopit, existoval vztah mezi Katem i odsouzeným, rozhodně Petrus nebyl s těch, kdo by dával milost, ale něco si z jejich osudu, z jejich života vzal, byl katem, který ji bral duši, část života, bylo to jakoby jim vzal otěže, které jim byly těžší, než se ve skutečnosti zdálo. Byl něco jako přítelem, ale i nepřítelem, jen o tom nechtěli vědět, Petrus věděl o jejich osudu, byl katem, který chtěl znát jejich příběh, jejich život, sám se třeba v přestrojení dostal i přes zákaz do jejich vazeb a tam vyslechl jejich příběhy, nebyl lítostivý, co se týká jejich osudu, zastával názor, že každý, kdo má na vybranou si vybere. Někteří plakali, i muži, litovali svých činů. Často se jich zeptal na otázku, jak si přejí svůj konec. Mnozí odpověděli, zrovna ti, kdo se smířili se svým koncem, trestem, si přáli jenom jedno, aby jejich konec si lidé pamatovali. Tohle bylo absurdnější, než cokoliv jiného. Mnozí byli přesvědčení o své nevině i před Katem, mnozí se pokusili i o útěk, mnozí změnili názory, jakmile viděli šibenici, povoz při lámaní kolen, nebo trest u žen, jakmile je svázaly a chtěly hodit do řeky. Petrus nebyl neobyčejný jenom díky své krutosti, ale také, že i on sám byl lékařem lidských duší a o to víc bylo absurdnější, že chtěl odsouzené znát, i za cenu, že s nimi později naloží krutým způsobem, sobě vlastní. Tohle nikdo nechápal a nepochopí, ani kdyby se o to snažil sebevíc.
Petrus vstoupil do kanceláře Soudce Bartoloměje Faubera, jeho jméno bylo příznačné, Bartolomějská noc. Soudce se díval z balkónu, věděl, že kat je již zde, vyšel do kanceláře a zastavil se. Kat nepozdravil, neuklonil se, zarytě mlčel a sledoval každý krok tohoto soudce, kterého nespatřil poprvé, věděl, že ho během popravy pozoruje. Katovi uši několikrát o něm slyšely v souvislosti s inkvizicí, ba jiných důležitých procesech v Berlíně, či tady, v Drážďanech. Soudce přimhouřil oči k drzému, neslušnému Katova chování, taky zdvořilost od něho nečekal, šel ke stolu a posadil se. "Vítejte, pojďte, posaďte se, to budete tady stát?" vyzval ho Soudce a ukázal mu na židli před jeho stolem, Kat uposlechl a sedl si, Soudce zvedl hlavu a změřil si kata pohledem, ukazoval svou nadřazenost. "Honí se mi otázka hlavou." Řekl poprvé Kat, po místnosti se rozezněl mužný, barvitý, lehce zastřený hlas. "Proč jsem vás vůbec zavolal?" dořekl Soudce. "Ano." Odpověděl Kat, soudce si teprve teď všiml jeho očí, byl zvědav, kdo se ukrývá za rouškou, jaká tvář může být tak krutá. "Jestli jde o odměnu, tu mi poskytují předem, v plné výši a nerad peníze dostávám po oddělané práci." "V rámci zkušeností?" "Zkušenosti naučí, pane Faunere." Odpověděl Petrus zcela pohotově. "Jsem katem již deset let a vím moc dobře, co dav chce." Řekla kat pevným hlasem. "Vskutku, jde to vidět, vaše práce je pečlivá." "Co takhle, přestat chodit kolem horké kaše a začít o tom, co jste se mnou chtěl podniknout." Soudce se lehce zalekl suverénního chování kata, ale takové lidi nutně potřeboval, vzhledem k tomu, co chystal. "Ale jistě, dám vám pětiset dukátů, za den, když tak počítám, za týden byste měl tři tisíce pětset. To je myslím, slušná nabídka." Kat ho nespouštěl z očí. "A za co? Za popravu kolika lidí." " Za popravu, plus mučení." Kat pochopil. "Ach, tak, zrození čarodějnických procesů." "Inkvizitor, vždy bude inkvizitorem, ale teď je to jasné, že stojím proti jasným čarodějnicím." "Proč? Létají na koštěti?" soudce se zasmál, Kat věděl, že tohle je bouda past, že potřebuje tvrdé lidi, jako je on. Odměna by byla jasná, ale věděl stoprocentně, že se jedná opět o nevinné lidi z hlediska čarodějnictví, ale vinné z bohatství. Kat Petrus znal inkvizitory moc dobře, jednomu dokonce pomáhal. Kat si založil ruce, soudce ho pozoroval ze své pohodlné židle. "No, odměnu jste mi řekl, ale jak mám vědět, že jí dostanu?" optal se Kat. Soudce se pousmál, bylo to znamení, že o tom Kat přemýšlí, což bylo v podstatě dobře. "Lákáte mě na to, abych umučil stovky lidí, zřejmě nevíte, ještě pořád, kolik to stojí peněz? Já bych ale chtěl sedm tisíc dukátů." Soudce tato odpověď, tato věta, nepotěšila, dost ho začalo katovo chování velmi znepokojovat a taky zároveň štvát. "Je zcela jasné, jak bude proces vypadat a za jakým účelem bude opět provozován. Tolik zmrzačených a následně upálených. Nakonec, je to možná dobře, že po mučení přijde smrt, lidé pak se nemohou vrátit zpět do svých životů, které vedly předtím." Soudce se poprvé na Kata zamračil, tyhle slova ho dráždily. "Chcete si mě snad proti sobě poštvat? To vám nedoporučuji." Odpověděl soudce výhružným tónem. "Ani si nesundáte svou masku." "Myslím, že tvář bude skrytá, stejně jako vy skrýváte před světem svou zlomyslnost." "Právě jste si udělal nepřítele!" zařval soudce. Soudce zaznamenal, že se Kat usmívá, jeho výhružky nebral v potaz, nebo se spíše nebál, ta druhá varianta byla pro Petruse více pravděpodobná. "Chtěl jste mě přetáhnout na svou stranu i výhružkami, které u mě neplatí, Bartoloměji." "Vypadni." Řekl důrazně Soudce, věděl, že slovo Kata nebude mít žádnou váhu, proto ho nechal žít, což Petruse překvapilo, tento muž byl znám svou krutostí, vypočítavostí. "Chápu, že jsem tak důležitý, asi jako pro vás srdce. Bezohlednost by mohla být vašim druhým jménem." Poznamenal kat, vstal a otočil se ke dveřím, již se chytal kliku, když v tom soudce Fauber se rozzuřil, díky klidu tohoto neurvalce, který stačil ho ve chvíli urazit. Nemohl si to odpustit, otevřel rychle zásuvku, vzal dýku a hodil je na záda kata. Kat se, ale najednou otočil a chytl dýku, soudce byl ohromen. Kat se podíval na dýku, věděl, že napadení soudce by znamenalo smrt a jisté věci ho donutily to neudělat. Skryl svou rozzuřenost. "Vážený pane Bartoloměji, jste více zvíře, než jsem si dokázal představit, jak dokážete se snížit k vraždě jednoho ubohého muže, ale uklidňuje mě jeden fakt." Kat začal zkoumat dýku. "Takovou pěknou dýku a vrazit na záda, prostému katovi by byla pocta." Řekl uznale s trochou sarkasmu, trochu se i Soudci vysmíval. Jindy výřečný, přesvědčivý Soudce byl teď tichý, zklamaný, neznal prohru, ale tento kat mu jí tvrdě a nekompromisně uštědřil. Kat Petrus chtěl ještě utrousit poznámku o popravené ženě obchodníka…Ne, nechtěl mu připomenout, že žena, která zemřela pod jeho rukama, byla vlastně jenom pomsta, pouhá hračka. Petrus byl v podstatě více krutý, než jeho, nyní nepřítel Soudce Bartoloměj Fauber, ale ona si to přála, aby lidé na ni nezapomněli, ostatně Petrus jim uštědřoval takový konec, že pamětníci i po padesáti letech budou mluvit o jeho popravách a obětech. Petrus, tohle jméno si soudce bude navždy pamatovat a toto jméno mu odedneška nebude dopřávat klidný spánek." Kat šel zpět ke stolu a položil mu dýku na jeho okraj, tak, jakoby to byla posvátná věc, obrátil se a bez dalšího slova odešel. Jakmile zaklaply dveře, soudce Bartoloměj Fauber si oddechl.

Jsem králem stínů, jsem králem všech vyvrženců, psanec, vyhnanec, smrt. Jsem Petrus, Kat, který svou krutost dokáže uvázat a nepustit ji dokud to situace nebude vyžadovat. Jsem sobec, ale především člověk, jsem stínem, kterého nikdo nesmí poslouchat a přitom ho poslouchá, nemusí se na něho dívat, ale dívá se. Jsem noční můra, která lidi děsí, avšak dav baví. Řemeslo Kata má své pro a proti, jako každá práce, ale na za následek, že nebudete mít přítele... Budete jenom stínem, ale přitom za rouškou se skrývá barevný svět… duše… člověk…nejen krutost, ale někdo, kdo podle církve odvrátí boží trest.

Úvodní slovo

25. srpna 2015 v 23:54 | Alžběta T. |  Sázka
Je tolik nápadů na příběhy, tolik příběhů, které svět nezná a měli určitou roli, co se týká života známějších postav historie. Jenže i něco uteče současnému člověku, poznatky a ne vše se dochovalo, ne všichni znají jazyky onoho státu, tak dokonale (ne, že bych trávila čas v archivech, po pravdě řečeno, do detailu jsem nějak se tomu nevěnovala, tak jak by si téma zasloužilo a ke všemu, na cestu do Německa? Ani náhodou by to neprošlo a ke všemu německý jazyk neovládám. Internete, vítej).
Představme si 17. století, v dnešním Německu, i když mnozí přijdou s teorií o nesmyslu, který píši, ale jistě si představíme, jak vypadalo. Všechno mělo svůj určitý vývoj a není jasné, zda vše, co víme je jenom pouhá myšlenka, která se rozsvítila někomu v hlavě. Nyní přichází příběh, o kterém jsem se zmínila, nyní je zde opět něco z jiného soudku. Četli jste jistě román plný vášně, romantiky, až drastických scén, pokud máte představivost.
Představuji Vám příběh člověka, který byl stínem, ale přitom svým pánem, který zažil své lásky, měl dokonce i rodinu. Mou inspirací byla kniha s názvem Podivuhodné příběhy z minulosti, ne, nejedná se o kopírování, pokud máte tuto knihu doma a přečtete si ji, zjistíte, že kniha posloužila, jako pouhá inspirace, vždyť tomu věnuje, jenom asi čtyři stránky, a ke všemu o příhodě, kterou chci napsat, před a po ní, se o tom zmiňuje, ale pochopíte snadno, že je to smyšlený příběh, ale jedna skutečnost, tam jistě bude, některá historická postava se tam jistě mihne. Něco jsem samozřejmě studovala, ale stačí to? Posuďte sami.

Co na závěr? Jen snad se Vám příběh zalíbí.

IV. Probuzení

24. srpna 2015 v 11:03 | Alžběta T. |  Reinkar -Life

Ležet v nemocnici a spát. Vlastně ne, žila jsem své dosavadní životy. Tři měsíce uplynuly od mé nehody, doktoři byli již zoufalí… má maminka plakala, všichni doufali, že se proberu a zase je budu štvát, budu žít jako dřív. Tolik slz, tolik vody uplynulo a svět se točil kolem sexu, muziky, starostí jiného druhu, práce, rodiny. Lidé žili své životy, tak jako doposud, jen ten maminčin svět se poněkud zasekl, bylo to na ní moc, doktoři jí však v duchu konejšili, ale věděli, že potřebuji čas. Je to restart, byla to pěkná šupa do hlavy, ke všemu jsem měla naražené žebra a pár podlitin, záhadně se všechno rychle zahojilo, ale co bylo podivnější, bylo, že jsem prožívala klinické smrti, dost možná právě díky tomu, že jsem žila své životy a logicky jsem v nich umírala. Tohle lékaře doslova děsilo, něco podobného neviděli, jen pokud šlo o velmi vážné dopravní autonehody a jiné.

V dnešním Rumunsku ve dvanáctém století. Časy, které dávno se staly minulostí, ze kterých jsou jen sepsané dochované spisy. Nepamatujeme tuhle dobu, kterou jsme nikdy nezažili a nikdy nezažijeme, no záleží na úhlu pohledu. V hlubokém lese dvacet mužů kácí stromy, vytrhávají rostliny ze svých kořenů. Připravují hranice. Dnes budou upáleny čarodějnice spolčené s ďáblem, dnes přijde jejich konec, jejich duše půjdou domů, do pekel. Ženy odvážejí k místu určení vozy tažené koňmi. Jedna z nich plavovláska s modrýma očima, jako nebe bez mraků, je v jednom z nich. Osmnáctiletá dívka Elisha. Dívá se na krajinu, která cestou plyne. Vidí již lesy, stromy, ten les, je tak klidný, ale i děsivý. Je západ slunce a ony, žádná z odsouzených ho nevidí. Jsou blízko. Elisha v ruce svírá řetízek, který dostala od své matky. To jediné, co dokázala schovat, co jí nesebrali. Pootevře dlaň a dívá se na něho, pohladí ho prstem, dlaň zase zavřela a pěst si přiložila k hrudi. Její srdce bije jako o život, dech je však vyrovnaný, až podivně klidný. Jen srdce prozrazovalo pravé pocity strachu, nevinny. Šokovalo jí to a brala to jako zlý sen, ze kterého je třeba se probudit. Ne, během dnů plného mučení, bolesti a slz věděla, že sen to nebyl. Možná i její život byl pouhý sen. Sen, z kterého jí ale osud tvrdě a nekompromisně probudil. Bylo to dost těžké, nejen ta situace, v nichž byla, ale i řetězy, které měla na svém zápěstí a na nohou. Byla vězeň. Podmínky vězňů se na ní podepsaly. Byla troska, stín člověka, kterým byla. Nosila tíhu, která jí nepatřila. Obviněná. Byla obětí pomluv, lží. Elisha stále cítila bolest na lýtkách, viděla svou pomalu zaschlou krev. Její noha byla znetvořená. I kdyby jí někdo přece jenom z obvinění dostal, i kdyby jí očistili, nebo by se stal zázrak a unikla by smrti, rány na lýtku by jí všechno připomněly. Zranění po španělské botě. Španělská bota, ta jí zlomila definitivně. Nohy, palce, zranění na bocích, na zádech. To vše si odnese. Vozy zastaví, jsou na místě. Dívky vystoupí, až tehdy spatří tu nebeskou krásu. Ostatním to nic neříká, ani je to nějak neohromuje. Brali to jako samozřejmost. Pro odsouzené to bylo jako balzám na duši, i když tohle již nic nespraví, po jejich životě je veta a tím tohle vše končí. Elisha se na ní dívala a říkala si, že je to poslední, co ve svém životě spatří, až je to nevídané. Jak rychle se ona smířila se svým koncem. Je to až podivné. Nikdo a nic jí nezachrání. Stojí tady. V uměle vytvořené mýtině. V dokonalém kruhu. Z lesa, jakoby se ozývaly hlasy. Hlasy dávno mrtvých. Vítr se zvedal, ale muže to nezastavilo. Elisha zavřela oči. Ta tajemná, děsivá krása hlubokého lesa. Řetízek, svůj jediný poklad upustila k zemi. Každý muž popadl jednu ženu za loket. Dívky sebou cukaly. Nechtěly, aby jejich život neskončil v takových mukách. Jen Elisha měla oči zavřené, poslouchala hlasy, poslouchala vítr, cítila trávu na svých chodidlech. Vnímala tlukot svého srdce, nechala se vést mužem, který jí pozoroval. Dalo by si říct se soucitem a pochopením. Je to až překvapivé. Proč jí neodvede pryč? Proč jí nezachrání? S Elishou stoupl na hromádku dřeva. Vedl jí ke kůlu, připevnil jí řetězy. Tak pevně a bolestivě, tiše vykřikla, probudil jí ze snění. Jedna z dívek se pokusila o útěk. Jeden z mužů jí však vzal a přitáhl včas, nadzvednul jí, nosil jí. Mladá žena se tak sebou cukala, že muže to rozlítilo a tak jí praštil o zem. Žena dopadla na obličej. Muž si jí otočil a sedl si na ní. "Budeš hořet, děvko!! Krávo jedna, tě ještě naučím poslouchat!!" řval jako pominutý a mlátil jí hlava nehlava. "Ne, prosím ne!!!!!" křičela. Ruky měla před svým obličejem, aby se chránila. Brečela. Trhala se na kousky. Prosila, žadonila jen, aby jí nechal muž na pokoji. Byla nevinná. Ostatně jako všechny. Jedna z nich byla dokonce majetná. Ta stála připevněná na svém kůlu a čekala na smrt s hlavou hrdě vztyčenou. Vznešenosti a pocitu urozeného původu se nevzdávala ani před smrtí, ani během mučení, kde hlásku nevydala. Ta žena by mohla svou odvahu doslova rozdávat. Křik dívce nepomohl. Z úst jí tekla krev proudem. Muž jí vyrazil přední zuby. Elisha to pozorovala s brekem. Ten pohled nevydržela a zavřela oči. Neviděla je, ale slyšela je velmi dobře. Z jejich očí ukápla slza. Další muž přicházel. Z kraje lesa šla vidět zřetelně pochodeň, kterou nosil. Smrt čeká na ně. Na ty dívky. Přichází vykonavatel, kat. Ten, který jejich životy spálí. Tyhle nešťastnice navždy tu zanechají své nejbližší. K muži, který neustále bije dívku, i přestože upadla do bezvědomí, přichází jeden z mužů, když spatří kata. Položí ruku na jeho rameno. Útočník se podívá na něho zlostně. "Nech tu čarodějnici. A polož jí na dřevo. Ta se cukat nebude, alespoň budeme ušetřeni o jeden křik ženský." Pravil s klidem a chladem ke kolegovi. Ten se pomalu uklidnil. Vzal dívku do náručí a šel s ní k její hranici, položil jí obřadně, jakoby svou milenku uložil na postel těsně před chvílí, kdyby si s ní užil. Polil jí a kat jí zapálil. Zmlácená dívka se pálí jako první. Její tělo je v plamenech. Muži bezcitně se na ni dívají. Jakoby to bylo divadlo. Pak se v plamenech ocitá další a další. Zřetelně jde slyšet praskání dřeva a stále hlasitější výkřiky. Zmlácená žena… pane bože. Upálená. Nevydala ani hlásku, ani se neprobrala. Možná byla již po smrti. Umlátil jí k smrti, co však je jisté z jejího těla, byl již jen popel. Ani stopy po tom, kdo byla. Jako poslední zapálili hranici Elishy. Ta se dívala k nebi. Hranice se zapálila. Oheň se blížil k ní. Elisha na něho poprvé pohlédla, nevydala ani hlásku. Jen vyděšeně ho pozorovala. Její tělo začalo nekontrolovatelně pálit. Potila se. Oheň byl všude kolem. Panika, strach, horko. Začala se dusit. V tom slyšela známý hlas. "Elisho ne.!!" A pak uslyšela vrčení a křik mužů. Slyšela jejich strach, jejich bezmoc. Elisha ucítila příšernou bolest, oheň zachvátil její tělo. Tak krutá smrt. Elisha ještě předtím stačila říct. "Darius." A omdlela díky příšerné bolesti. Její tělo se měnilo v popel. Ať přišel kdokoliv. Přišel příliš pozdě. Elisha již nebyla, nebyla žádná z odsouzených. Jejich duše snad našly klid, ale jak ho dostanou? Přešly k druhému břehu? Neprávem odsouzené k smrti? S nevyřízenými účty v tomhle světě? Čas plyne. Jako vítr, jako voda. Roky, století. Přešlo tolik západů slunce, tolik úplňků děsili věřící lidi. Pověry se šířili. Tolik ročních období se vystřídalo. Zapomnělo se na všechno. Minulost vše pohltila.
Bylo čtrnácté století. V Uherských lesích zakopla, daleko od svého domova mladá asi sedmnáctiletá dívka o kořen stromu. Dopadla na tvrdou zem a tiše vykřikla. Sedla si, levou rukou se opírala o zem, podívala se na nohu, z níž vytékala teplá krev. Byla to hluboká rána. Zřejmě se poškrábala o něco ostrého. Na ránu však nehleděla, rychle vstala a ohlédla se. Nic neslyšela, ani neviděla sebemenší pohyb. A jak by taky viděla, když byla tma. Dívka se otočila, roztrhla si na své sukni šat, která jí překážela, taky kvůli nim několikrát zakopla. Ohlédla se ještě jednou. Tentokrát něco uslyšela. Proto pokračovala v běhání. Utíkala před někým. Kroky se k ní pomalu, ale jistě blížily. Postava oblečená do pláště jí pronásledovala, asi jako o sedm století později mě, avšak s podivným klidem. Šlo s jistotou o muže vysoké postavy. Byly vidět jen jeho svítící oči. Jako kočce, která se po nocích toulá a loví svou myš. Dívka běžela dál, věděla moc dobře, že křičet o pomoc nemělo cenu. Tady ne. V hlubokém, neznámem a opuštěném lese. Běžela tak rychle, jak jí to její tělo dovolovalo, ztrácela však pomalu, ale jistě dech a začala vidět dvojitě. Dívka se však zastavila před strmým svahem. Málem do něho spadla, vykřikla, udržela naštěstí rovnováhu. Povedlo se jí to a šla o krok zpátky. Nakonec spadla na zadek, ucítila na zádech varovný a podezřelý vítr, hrál si s jejími zrzavými vlasy, uslyšela zvuk praskajících větví, ohlédla se za sebou. Muž se k ní pomalu, ale jistě blížil. Dívka vstala a obrátila se k němu. Muž jí viděl do jejich modrých očí, ve kterých by se snad každý muž chtěl utopit. Dívka se strachem dívala na onoho muže, ale jen tak se nevzdá. Obrátila hlavu a pohlédla dolů, zároveň rozdýchávala běh a ke všemu měla strach. Ten pocit vlastnosti, která člověka může přivést do propasti, v jaké byla ona. Sakra. Dívka však zbystřela, slyšela protékat vodu. Dole byla nejspíš řeka. Proud řeky byl silný. Okamžik rozhodnutí, buď dívku dopadne tenhle muž, nebo se utopí. Muž se zastavil u stromu, který byl asi dva metry od dívky, díval se na ni, i přes tmu rozeznala jeho úsměv. Dívka se na něho dívala s pootevřenými zaschlými, plnými rty. Najednou se i ona zasmála. "Mě nedostaneš." Řekla se smíchem k muži. Celá k němu otočená, rozpažila ruce a ustoupila o krok dozadu, byla rozhodnutá pro jinou smrt, než umřít pod krutýma rukama tohohle muže. Jeho oči se rozšířily, jakoby se zděsil. "Neee!" vykřikl a rozběhl se za ní. Oba dva padali do černé propasti. Mezitím dva muži běželi jako o život, za ní. Za tou, která spadla do řeky. Běželi velmi rychle, než je na normálního člověka obvyklé, využívali skoky jako gepardi. Jeden z nich se zastavil nad strmou strání zakončenou černou propastí. Tak, tak pak zadržel toho druhého, který málem do řeky spadl. Obratem jako panenku ho vzal ze seskoku a zpátky ho postavil na zem. Oba dva se na sebe podívali, přiblížili se blíž k propasti a zadívali se na ni, hledali sebemenší pohyb. "Myslíš, že skočila?" "Skočila." Muž se podíval na toho druhého, který spatřil látku a sehnul se pro ni, vzal ji z vyčnívající větve, látku poznával, byla z jejich šatů. "Přišli jsme pozdě. " Konstatuje zoufale. Otočil se a popošel o krok dozadu. Chytl se za hlavu. Ten druhý se rozhlížel po okolí. Nikde nikdo. Jen tma. Muž se obrátil, a položil ruku na rameno svého přítele. "Nemohli jsme nic dělat, Nikolasi." Nikolas se vražedně podíval na muže. "Tak se již nejmenuji. Dobře to víš!" Vybouchl. Pak si Nikolas povzdychl a díval se na látku, která ho čím dál víc hypnotizovala. "Ale mohli." Poté se narovná. Cítí na ní vůni dívky, ale i známou vůni, která jeho charakter měnila. Vůni krve. Muž na Nikolase zpozoruje jeho rozšířené panenky. "Pro mě pořád budeš Nikolas." A vezme mu z jeho ruky látku, kterou odhodí do řeky. "Tam to patří." Řekne. Nikolas ho žduchnul a šel pryč. "Naděje neumírá. Ráno jí budeme hledat, alespoň tělo pohřbíme jak se sluší a patří. Pomsta bude sladká a vykonána. Bude pykat." Zasyčel Nikolas, ten druhý se obrátil "Darius." a šel bez dalšího slova za Nikolasem. Netušili však, že ze zatopené jeskyně je pozorovaly dvě svíticí oči.
Čas je jejich nepřítelem. Čas plyne. Vteřiny. Minuty. Hodiny. Dny. Roky. Sen se stane skutečností. Vynálezy, technické a medicínské pokroky. Války. Mor, hladomor, přírodní katastrofy. Lidstvo to přežilo a my taky. Kdyby svět o nás věděl. Novodobé hony na čarodějnice by odstartovaly s největší parádou. Mýty, pověry o příšerách mohou mít špetku pravdy. Jsou to střepy vzpomínek lidí, kteří je opravdu viděli. Ale jsme tím, kým o pravdu si lidi představují, že jsme? Že máme takové schopnosti, které bychom podle jejich představ mít měli? Jen jedno je jasné. Lidstvo má pořád co se naučit a přitom na každého člověka je minimální čas, který je mu tady vymezen. Lidstvo se nemění. Jsou pořád stejní. Lži, podvody. Pomluvy. Zkažený svět. Falešnost, hrdost, důstojnost, bojovnost. Vše zůstalo při starém, ale poslední dobou. Je tohle skutečné? Nebo již pouhou minulostí a snem, ve kterém neustále chceme být, ve kterém oni neustále chtějí žít?

Tohle jsem viděla na závěr, ještě než jsem odžila život, před nehodou, zase jsem zažívala své dětství, své platonické lásky, i vztahy, které věřte, dva ze tří bych vztahy rozhodně nepovažovala… ale k minulým životům později. Tyto zmíněné příběhy, nebo spíše konce Elishy a zrzavé dívky jsem nemohla pochopit. Proč se mi to zobrazovalo? A rozhodně jsem nebyla těmi dívkami, byla jsem divákem, tichým, neviditelným pozorovatelem, vždyť tohle není můj minulý život, nebo jo? Mělo mi to něco ukázat, ale co? Jedinou spojitost, co mělo, bylo jméno Darius, což jsem zpočátku nechápala, nevěděla jsem však, jak velký vliv bude mít na můj pozdější život, jakou roli v mém životě sehraje…
Spolek, Bathory, Drácula, Hurrem, Suleyman, Mahidevran… Páni, vždyť tomu se pořád, jako posedlá, věnuji, aniž bych chtěla, vždy se o tom zmiňuji, když se dívám na to, co jsem psala. I Jack Rozparovač, to je taky postava, která mě fascinovala, původně jsem myslela, že tenhle týpek je pouhý fám, výmysl, který se zrodil na papíře jednoho pisatele a ono je to realita, žil a je opravdu absurdní a přivádí mi to husí kůži, že jsou lidé, kteří by s ním mohli sympatizovat, ba ho dokonce napodobit, vyrovnat se mu, nebo dokonce i překonat…! Nemluvím o lidech, které zajímá, oni v podstatě se o něho zajímají kvůli jeho obětem, které za svůj život nezažily zrovna nic kloudného a pokud ano, tak jedině se svými dětmi, nebo s někým kdo je bral takové, jaké jsou, možná, i když je známo mezi ripperology, že byly prostitutkami, zapomeňte, že byly nějaké hollywoodské krásky, byly to obyčejné ženy, většinou kolem čtyřiceti, až na tu poslední, která je královna všech masakrů, které tento tvor uskutečnil, tak možná ani v tom sexu orgasmus nezažily. Jak surový může být člověk k tomu druhému, jak člověk může být horší, než zvíře, i zvířata se teda chovají daleko lépe vůči sobě a neuděláte nic, Jack tohle dokázal, dokázal, že existuje člověk, tak krutý, že ďábel by ho miloval a Bůh by k němu neměl slitování a vzal mu jeho svobodnou vůli. Vrátím se ke svému dědečkovi Katolíkovi. Ptala jsem se ho, že když existuje Bůh, proč dopustí, aby lidé dělali tak strašné chyby, proč dopustí, aby byly války. I na tohle mají křesťané odpověď. "Protože Bůh dal člověku svobodnou vůli." Ano, Jack a jemu podobní mají svobodou vůli. Člověk se rozhoduje pořád, věčně, v podstatě celý svůj život. Na jakou školu jít, jaká je správná odpověď v testu (ano, čtete správně i tohle je na pořadu dne mnohých studentů, nebo já jsem byla takový magor?). Uvedu příklady: rozhodnutí vzít si půjčku, rozhodnout pomoct příteli, rozhodnout se… pro lásku, odjet ze svého rodného města, vyletět z hnízda, rozhodnout zda je správný čas pro založení rodiny… Rozhodnutí, vše je o rozhodnutí, a někteří pitomci se nechají rozhodovat druhými… Pche, již ani ve snu, kámo. Ale zpět k tomu, co jsem chtěla. Děsí mě, jak člověk dokáže být krutý, děsila jsem se, jaké mám krvavé fantazie, obzvlášť když mám v tu chvíli vztek. I když budu muset podotknout, že po nehodě, jsem již něco bohatě splnila, za což se nesmírně stydím. Věřte, buďte rádi, že neumíte nahlédnout do duše a mysli lidí, zřejmě bychom se divili… Nebo přáli byste si tento dar? Jak v čem, za jaké situace.
Když jste svědky domácího násilí, záleží na člověku, teď se bavím a jednoho z typů člověka, že jakmile to vidíte, že otec praští vaši matku, nebo ji shodí do skříně a ukazuje svou moc anebo třeba jí kope, vy zdřevnatíte, tak tomu říkám, jste v šoku, nemůžete se hnout, je vám špatně, duševně jste úplně vykolejení a uvnitř se připravujete na útok, jenže tělo, nazvu to pravými jmény, pud sebezáchovy, že co, kdyby vám taky ublížil? Ne! Musím pomoct a uvnitř vás panuje třetí světová válka. Tak slovní útok. "Prosím, nech toho! Prosím!" a je to tady i ten slovní útok má špatný dopad, děláte ze sebe další živý terč. Do prdele!, pomyslíte si, jeden záměr, snad, je splněn, útočník se soustředí na vás, ne na toho koho předtím bil, na toho již se ani nepodívá.
Alkohol metla lidstva, se říká a bohužel je to pravda. Má za následek, že otevře tajemnou komnatu jako Zmijozelův dědic v Harry Potterovi a abstinenti, nebo ti méně opilý, mají útlum. Agrese vítej! Plesk! Bum! Sprosté slova, jako dlaždič, v ten moment, ale i on je oproti vám hadra. Pak se možná ráno budete divit, proč jste na záchytce. Říká se, že ve víně je pravda, záleží na člověku… i opilec si uvědomuje komu, co říká, to by musel být fakt mimo ještě víc, do němoty, ale samozřejmě vidí mlhavě, jeho uši se zalehají a tím pádem slyší vzdáleně. Ve víně je i lež, ať milosrdná, nebo ta nejvíc nejhorší… říkám jí zabijácká, anebo jsou další druhy opilců… ale tím se nebudu zajímat, psala jsem o těch nejhorších… a tím taky svůj monolog o ničem ukončuji.

Je začátek prosince roku 2010…
Maminka vstoupila do nemocničního pokoje, dívala se na ten samý obraz, jako poslední tři měsíce, tento obraz by před pár měsíci mamce hnul žlučí, nyní chtěla, abych se vzbudila, abych konečně otevřela oči. Jenže to trvá a kdo ví na jak dlouho, lékař byl za mamkou. "Zase málem zemřela, nevíme, o co jde, ale doufám, že se to opakovat nebude." Mamka se na lékaře podívala, díval se na ni s nevinným pohledem, zřejmě to byl lékař s možná tříletou praxí. Zřejmě proto vynechal únavný lékařský slovník, i na tohle by možná měli pojmenování, ale v tuhle chvíli to pro maminku nebylo důležité. Bylo to teď vůči mamce velmi neprofesionální a necitlivé, což si uvědomil, hned po chvíli co dořekl větu. Mamka však nereagovala, oči od pláče, kruhy pod očima, ani práce ji již nepomáhala dostat mě, alespoň na chvíli z hlavy. Měla třítýdenní dovolenou, z toho dva týdny neplacenou. Maminka se obrátila zpět ke mně a šla za mnou, sedla si a dívala se na mě. "Holčičko moje." Pohladila mě po vlasech, lékař mlčel a potichu zavřel dveře.
Maminka mě vzala za ruku, slza ji ztékala po tváři, nepočítala je, bylo jich dost, bylo jich tolik, že by zaplnily moře. Prožila jsem nyní svou nehodu. Teprve poté, co jsem znovu prožívala stres, znovu běh, znovu slyšela to syčení velké kočky, znovu viděla tu černovlásku, nebeskou krásu v podobě hvězd plující po ní. Teprve pak…. Mé víčka začaly cukat, maminka zbystřila, zda dobře vidí, viděla dobře. Pomalu jsem otevřela oči a viděla jsem mamčinu tvář jako první, pootevřela jsem ústa. "Mami." Zašeptala jsem přiškrceným hlasem. "Eli, El moje." Řekla maminka, ještě pořád jí tekly slzy, ale přes ně se usmívala. Konečně byla tu, ta chvíle. Byla jsem zpět, ale co bylo poté… to bych nikdy neřekla, že se někdy stane.


Anketa

22. srpna 2015 v 15:29 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

řekla jsem si, že něco musím vymyslet, a ejhle, přicházím s neoriginálním nápadem, s Anketou, v nichž mi můžete dát vědět, jaký příběh Vás zaujal, celkově jsou čtyři a vždy se někomu bude líbit něco jiného. I když... mám tu taky i jednu novinku, nedá mi to, abych Vás o ní neinformovala. Hodl, pravá ženská se nezapře, i když mám pocit, že v minulém životě jsem snad byla muž, mnohé indicie k tomu vedou, muehehe. Jde o příběh z historie, a je to o životě člověka, který dělal morbidní radost prostému davu... zasvěcený by to mohl uhádnout, již brzy se tady můžete těšit, sama jsem zvědavá...

A nyní si jdu užívat to volno, které mám, doteď vlastně sedím u počtače a píši jako zběhlá, zřejmě proto jsem tak aktivní, záhada vyřešena. Nejsem moc výřečný člověk, i když záleží na situaci a v lidech, kde se pohybuji. Nejvíce se projevuji a taky ráda v psaném projevu, je to má psychická hygiena a každý z Vás to jistě má také tak. Zase jsem odběhla od tématu... asi si založím deníček, tam by byl větší prostor k tomu.

S podravem Bětka



Část 30.

22. srpna 2015 v 1:31 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Týden se setkal s týdnem, čas opět plynul, přesněji řečeno týdny, jako by čas dával najevo svou sílu a připomenul mnohým, že stárnou, sice pomalu, ale jistě. Sultán Mehmed se neudobřil s Aysun, ta svůj čas trávila s Gulšah Sultán, nebo ve své komnatě, společnost ji dělala Safia, dvě ženy si vytvořily pevné přátelství, které nemá v harému obdoby, je neskutečné, že zrovna to prokleté místo tohle připustilo. Osman přemýšlel, jak bratra vylákat z Istanbulu, za jeho nepřítomnosti by bylo možné ukázat říši, že je naživu, zaslechl mnohé zprávy nespokojeného lidu, což sice byla menšina, díky zákonům, které Sultán Mehmed za tu doby vydal, také začali stavby škol, mešit a sirotčinců. Osman věděl, že je třeba rozhodit větší sítě a úlovky, znal mnoho nájemných vrahů, strážců, ale chtěl napřed zjistit větší detaily, vědět víc. Taky měl informaci o tom, že bratr chystá tažení, to by mohla být příležitost, nicméně, byl tu jeden podstatný problém, bylo jich příliš málo. Šehzade Osman musel čekat a sám byl netrpělivý, i přesto, jak všechny nabádal k opatrnosti a trpělivosti.
Netrvalo dlouho od smrti Claudie a Osman si zavolal Mahpeyker. "Šehzade." Osman napřáhl ruce. "Mahpeyker." Sultánka šla k němu a objali se. "Tolik si mi chyběl." Odtáhli se, ale přesto se drželi. Šehzade si svou ženu prohlížel. "Vypadáš nádherně." "Děkuji, Šehzade."
Sultán Mehmed měl schůzku s Mustafem Pašou, stráže mu otevřeli, vstoupil do komnaty Sultána a poklonil se mu. "Sultáne, uplynulo mnoho Divanů, mnoho dokumentů jsem prostudoval, ale k ničemu jsem nedocílil, dovolil jsem se také sledovat Vezíry, Beye, snad každého muže." "Ovšem, že si nemohl nic najít, pokud vedou mezi sebou korespondenci, je jasné, že dopisy zničí dřív, než by se k nim někdo mohl dostat a navíc, jejich opatrnost je na místě. Osman je jistě k tomu vede." Sultán byl nespokojen, mračil se, dal si ruce za záda a přistoupil blíž k Mustafovi. "Sleduj dál, buď ve střehu, nyní musíme čekat, jakmile vlk udělá chybu." "A co, když i oni čekají." "Čekají na jednu jistou věc, znám svého bratra, bude chtít někoho mocnějšího na svou stranu. Může to být kdokoliv a ji ty." "Sultáne, proč bych to dělal." "Svým způsobem by to bylo nelogické, kdyby si byl na jeho straně, ale na další straně by to byla zákeřná strategie." Pousmál se Sultán, Mustafa se upřímně usmál taky, jak by mohl zradit svého Vládce, v srdci však měl strach, ale zase chápal Sultána, v tuto chvíli bylo pochopitelné, že Mehmed byl ke všem nedůvěřivý. "Jistě víte, že příležitost k převratu mohou mít zrovna ve chvílích, kdy budete mimo říši." Sultán nadzvedl pravé obočí a významně povytáhl obličej. "To je jisté, proto bych chtěl všechny zapojit do tažení a navíc učinit jedno rozhodnutí, které si však nechám pro sebe." Mustafa mlčel, nereagoval, jenom přikývl. Sám však byl zvědav, s čím Sultán přijde.
Mahpeyker seděla vedle Osmana, který uvažoval, Mahpeyker si ho prohlížela. "O čem uvažujete?" Osman nereagoval. "Nad převratem?" Osman sebou škubl a podíval se polekaně na svou ženu, překvapila ho. "Nešlo nepřehlédnout Velkovezíra Cihangira a jiné Vezíry a také, nejsem zase tak hloupá, Šehzade." Vysvětlovala Mahpeyker klidně. "Je to zcela mimo tebe, nestarej se o to. Radil bych ti však, abys do toho nestrkala svůj nos." Řekl Osman značně podrážděně. "Jde mi především o osud tvůj a našich dětí, mám do toho co mluvit, zejména, kdybych mohla přesvědčit někoho, aby se přidal na vaši stranu, tím Mehmeda zraníte ze všeho nejvíc, přece zrovna o tohle stojíte." "Mehmed není pitomec, uvažujeme podobně, náš otec a já jsme ho naučili počítat se vším." Osman se podíval na Mahpeyker, která se na Osmana dívala a poslouchala. "Část nespokojeného lidu a dva vezíři, ke všemu Velkovezír je málo a vy to moc dobře víte, existuje však jeden člověk, který může být s vámi, pokud se budete snažit oba." "Na koho narážíš?" tázavě se díval Osman. "Bude dobré, abyste během tažení svého bratra učinil krok. Krok k usmíření a získal si na stranu člověka u Mehmeda velmi váženého, jistě má k tomu člověku pevnou důvěru, teda pokud nevíme víc, jistě by šlo někoho propašovat do harému a zjistit informace." "Ty snad narážíš na Valide Sultánu?" Osman byl překvapen chováním své ženy a poprvé zaznamenal její chytrost, pochopil, že to mělo význam a měla pravdu. "Ano, Šehzade. Valide Sultána by byla nejmocnějším spojencem." "Usmířit se s matkou, to nepřipustím, zradila mě." "Právě." Osman se zašklebil. "Tohle přeháníš, kroť se." Napomenul svou ženu. "Narážím na to, že když zradila vás, proč by nemohla zradit svého druhého syna?" "Je to absurdní." "Jen si vzpomeňte." "Mám pocit, že víš, co nevím já." Přimhouřil Osman oči a důkladně si svou ženu prohlížel, ona se tvářila vážně, žádný sval se jí nepohnul, mluvila vážně a nezdolným hlasem. "Šehzade, je třeba sice opatrnosti, ale jakmile nebudeme mít nikoho v harému, i to je část říše a navíc, mít na straně Valide Sultánu je prospěšné, bude prospěšné pro vás a později bitvu mezi vámi a vašim bratrem."
Valide Sultána seděla v přijímací místnosti, před ní stála lékařka. "Porod Aysun Hatun se blíží, očekává se každým dnem, je třeba jí víc hlídat." "Ano, Sultánko, jak poroučíte, podáváme ji léky, postaráme se o to, aby rodička byla v pořádku." "Měj na paměti, že nosí pod srdcem Sultánovo dítě." "Ano, Sultánko, mám to na paměti." Kaya Kadin se dívala na Sultánku v šoku, aby měla tak přehnanou starost o Aysun, bylo to podezřelé, jistě měla postraní úmysly. Valide Sultána již čekala, ale byla trpělivá. "Můžeš jít." Lékařka se poklonila a odcházela, šla kolem Kayi Kadin, která přistoupila blíž k Valide Sultány. "Inshalláh, dítěti se nic nestane." Doufala Sultánka. "Holčička bude v dobrých rukou." Dodala. "Sultánko, ale co když to bude k" "To ani nevyslovuj!" skočila Kaye do řeči Sultána. "Tohle by byla katastrofa. Je Ikbal, favoritka, čekatelka, ale pořád je otrokyně. Díky synovi by se dostala o krok blíž k moci a vůbec k Sultánovi." "Sultáno, Daye Sultán je právoplatnou manželkou Sultána, je Kadina, matka nejstaršího syna." "Znáš snad historii Kayo, tohle není rozhodující. Mehmed se ještě neudobřil s Aysun, ani ti dva se o to nesnaží, musíme toho využít." Valide Sultána se postavila a odcházela.
Aysun kráčela po boku Gulšah Sultán, za nimi byli Ruzgar Agha a Safia Hatun. Všichni si vyšli na procházku po zahradě, zrovna mířily do altánku, kde se posadily, Ruzgar vzal malou Sultánku k jezírku, Aysun se Sultánkou se posadily vedle sebe, Safia stála před altánkem. Aysun se na ni podívala. "Safio." Ukázala na místo vedle sebe. Safia byla udivená, mile překvapena, Aysun se usmívala, avšak její skleněné oči dávaly najevo, jak se dnes Aysun cítila. "No tak." Pobídla Aysun svou služebnou, Gulšah se dívala na Safii a přikývla. "Děkuji, Hatun." Safia se posadila vedle Aysun. Sultánka se podívala na Gulbehar, která byla zrovna u jezírka vedle Aghy, který ji ukazoval, něco co bylo mezi stromy, zřejmě šlo a ptáka, který jen tak poletoval. Pak se obrátila na Aysun, která se dívala do země. "Stejně si myslím, že si udělala chybu, myslím, že by si měla jít sama za Sultánem a promluvit si s ním. Věci si ujasnit." Aysun neměla náladu, hned z rána byla nesvá, měla divný pocit. Nebylo jí dobře, ale snažila se to zakrývat, jak nelépe dovedla, o jejím stavu věděla jenom Safia, která se na ni ustaraně podívala. "Sultánko, nerada se o tom bavím." Odpověděla Aysun. "Děje se něco?" "Ne, to nic není." "Aysun, porod se jistě blíží, myslím, že jsem se provinila, když jsem tě sem tahala." "Klid, to je v pořádku, čerstvý vzduch mi jenom prospěje." Gulšah měla obavy, ale i tušení.
Valide Sultána vstoupila do komnaty svého syna. "Mehmede." Oslovila matka Sultána s úsměvem. "Valide." Sultán přistoupil ke své matce a políbil její ruku. "Co vás ke mně přivádí?" Valide si prohlížela komnatu a zastavila se pohledem na svého synka. "Mehmede, zdá se mi, že je to tak dlouho, co jsme si nepopovídali." Mehmed přikývl, mlčel a myslel si své. "Jak je to dlouho, co ses věnoval své manželce a dětem?" "Neboj, jak víš, navštěvuji své děti, jak mi to čas dovolí." "A Daye?" zeptala se Sultánka s tajemným úsměvem. "Daye je manželkou a taky ji navštěvuji." "Mehmede, je matka tvých dětí." "O děti se stará vzorně." Valide svého syna chytla za ruky. "Je třeba se jí rovněž věnovat, dnes je čtvrtek, co takhle, abych ti jí zavolala, pořád se po večerech a během dnů zajímáš o státnické záležitosti, je třeba si odpočinout, uvolnit, ani žádnou jinou otrokyni sis nevybral." Mehmedovi došlo, o co matce jde. "Co čekatelka?" chtěl převést na jiné téma. "Porod se nekontrolovatelně blíží, dnes ráno jsem mluvila s lékařkou, podávají jí léky, kontrolují jí od té nehody." Odpověděla Valide a zamračila se, Sultán přikývl, pohled zabodl do dveří své komnaty, jakoby prosil, ať matka odejde. "Mehmede." "Nezačínejte zase s Daye. Zavolám ji, ale tak, jak chci." Valide usměv zmrzl. Dobře víte, co k ní cítím, nejsem hlupák, abych nepochopil, že jste mě chtěla přesvědčit, abych Daye miloval, mám jí rád, ale jinak." "Dobře." Valide zvážněla, nebylo ji to po chuti, již pochopila, že s Mehmedem nehne, ztrácela nad ním kontrolu, moc. "A pokud bych si chtěl s někým dnes večer sejít, pak ať mi služebné připraví Aysun Hatun, musím si s ní promluvit." Valide mlčela. "Jistě, Mehmede, ale popřemýšlej nad tím, co jsem ti řekla. S Daye máš budoucnost, je matkou následníka trůnu. Nemám pochyby o její lásce k tobě. Neměň tradici, nebuď jeden z mnohých." Valide se otočila, přistoupila ke dveřím, zaklepala na ně, stráže jí otevřeli a odcházela, Mehmed se za ni díval. Sultána vešla z komnaty Vládce, stráže za ní zavřely dveře, zastavila se a povzdechla si, Kaya Kadin se zamračila a zkoumavě se dívala na svou paní. Sultánka se probrala ze svých úvah a odcházela spolu se svou služebnou, když byly dál, pravila jedovatě. "Nechť služebné připraví na dnešní večer Aysun. Sultán si to přeje."
Daye Sultán seděla ve svých červených šatech zašívaných zlatem, měla rozpuštěné vlasy a na hlavě čelenku ve své komnatě a Mária byla s ní. "Valide jistě bude dělat vše proto, aby si mě Sultán zavolal." "To jistě ano." "Ale myslím, že by bylo lepší nechat to tak, čím víc Valide Sultána bude na něho tlačit, tím víc se Mehmed bude vzpouzet." "Jak to můžete takhle říct?" podivila se nad těmito úvahami služebná. "Každou chvíli, co ho zde vidím, na mě se dívá jinak, než na Aysun, je tu jenom díky dětem, nikoliv ne pro mě a navíc, vidím to v něm. Vidím v něm úplně všechno." Sultánka se mračila s pohledem, jakoby do dálky. "Sultáno." Sultánka se podívala na Máriu. "Porod se blíží, bojím se, že o Sultánovu přízeň přijdou i mé děti a toho se nechci dožít." Sultánka se rozesmutnila. "Najdeme prostředky jak ji zničit." Zasyčela Mária, Daye se usmála. "Možná existuje prostředek, který jsme nevyzkoušely, ale použijeme ho ve vhodnější chvíli."
Gervahan Sultán se procházela po chodbě, za ní byla Firuze. Vynořila se její matka, kterou doprovázela Kaya Kadin. Jakmile Sultánka míjela Valide zastavila se, poklonila se své matce, jak se slušelo a patřilo, chtěla pokračovat, měla namířeno do své komnaty, předtím se šla projít po harému, Valide ji vzala za loket. "Ještě jsme si nepromluvily, od doby, co si přijela, vidím tě minimálně." Gervahan stála bokem, podívala se na ruku Valide, obrátila se k matce. "O čem chcete se mnou mluvit?" "Je to všechno celé fraška, minulost nezměním, ale měla by si mě respektovat, nepřidávej se na stranu mých nepřátel, Gervahan, jsi přece má dcera, jedno z mých děti, součást mé duše, mého srdce." "Které jste zlomila. Tak možná právě proto, že jsem jako vy, byste měla mé chování vůči vám více porozumět, znát to, co se děje uvnitř mě. O to zarážející je fakt, že jste mi způsobila rány na duši." "Kolikrát ti to mám vysvětlovat?! Bylo to pro tvé dobro, jako matka bys mi měla začít rozumět. Vzpamatuj se konečně." Gervahan se usmívala. "Je to zvláštní, že mi zrovna tohle říkáte, ale je také zajímavé kolik věci si nepamatujete." Gervahan bylo do breku, když si na to všechno vzpomněla. "Jdeme Firuze." Přikázala své služebné Sultánka, Valide mlčela a sledovala svou dceru, jak odchází, jak se jí její krev vzdaluje. Valide Sultán se podívala ke Kaye. "Oznam Aysun, že ji dnes večer čeká Sultán." Přikázala Sultána a odcházela zpět do přijímací místnosti.
Aysun se vrátila do své komnaty, Safia zavřela za sebou. Aysun se posadila. "Necítíš se dobře, myslím, že bych měla zavolat lékařku." "Ne, Safio." "Co když se to blíží?" optala se ustaraně Safia. "Hned tak to nepřijde." Odpověděla Hatun, která se podívala na Safii, ta se lekla. Aysun Hatun byla bledá, oči byly ještě lesklejší, než předtím, zhoršovalo se to, dobře to poznávala. "Přinesu ti aspoň vodu, odpočiň si." Safia se otočila a zrovna otevřela dveře, před nimi stála Kaya Kadin, Aysun ztěžka vstala a poklonila se jí. Kaya vešla a pozorovala Safii. "Nechoď nikam, pokud se někam chystáš, potřebuješ tom vědět, co chci Aysun oznámit." "Jak si přejete." Odpověděla služebná s úklonou a sklopila zrak k zemi. Kaya obrátila zrak k Aysun, která se zrovna narovnala a silně potlačovala svou bolest, bolest byla jakoby přicházelo měsíční krvácení. "Kayo, ráda vás vidím." "Mám pro tebe zprávu. Dnes večer půjdeš k Sultánovi." Safia se podivila a pohlédla k Aysun, která však myslela na bolest, která se jí díky její vůli, zdála silnější. "Jakže?" tázala se Aysun, Kaya si ji víc prohlídla, až teprve teď postřehla, že Aysun není ve své kůži, Safia se dívala z Aysun na Kayu. " Sultán si tě dnes vyžaduje, ale teď vidím, něco co by nemělo přijít na oči Sultána." Kaya se prudce obrátila k Safii. "Jak je možné, že stav Aysun neoznamuješ, Hatun?" Safia se dívala na Kayu vystrašeně, tak byla rozzlobená. "Ne, je to mé přání." Aysun odpovídala pevným hlasem, přetvařovala se, ale marně, Kaya měla postřeh a za tu dobu, ať chtěla Aysun, nebo ne, ji znala dokonale. "Posaď se, Aysun, nestůj." Aysun Kayu ráda poslechla. "Safia, můžeš jít." Pravila Aysun své služebné. "Jak si přejete." Odpověděla s poklonou Safia a nechala Aysun s Kayou o samotě, když zavřela otrokyně za sebou dveře, Kaya přistoupila blíž k Aysun. "Myslím, že zavolám lékařku, ať tě prohlídne, není to dobré znamení." "Ale co Sultán, jeho rozkazy jsou cenné, sama jste mě to učila." Vzdorovala Aysun. "Důležité je především zdraví dítěte." "Je to v rozporu s rozkazy Sultána, je - li to tak a má to přijít, nechť je Sultán se mnou." "Pořád se, ale na tebe zlobí." "Ano, ale nic nemění na tom, že je otec mého dítěte." Kaya neměla jinou možnost, měla pro Aysun pochopení, ale přece jenom chtěla, aby byla Aysun pod dohledem. "Bude to nezodpovědné nechat tě samotnou." "A co je Safia? Vzduch?!" rozkřikla se Aysun. "Nekřič, nejsi tady paní." Odpověděla ji klidně Kaya. "Přesto zavolám lékařku, musí tě prohlídnout, zda se, náhodou, neotvíráš." Aysun pochopila, že vůči ní má Kaya zodpovědnost, proto přikývla. "Za Sultánem přesto půjdu, pokud nebudu muset rodit." Stála si Aysun tvrdošíjně za svým, měla potřebu si s ním promluvit, využít příležitosti, že si ji vyžaduje sám od sebe.
Gervahan Sultán byla ve své komnatě, zrovna se dívala do zrcadla, když vstoupil posel s psaním. "Sultáno." S poklonou Sultánce podával dopis, Gervahan se obrátila k sluhovi a vzala si dopis. "Ještě něco?" optala se podrážděně, věděla, kdo ji psaní posílá. "Ne, Sultánko." "Tak na co čekáš?" sluha pochopil a odcházel. Sultánka zkoumala psaní, otevřela ho a začetla se do rukopisu svého manžela.

"Sultánko,
děsí mě, jak dlouho trvá Vaše nepřítomnost, jsem zcela znepokojen, žádná zpráva o tom, že jste dorazila v pořádku, nepřišla. Silně mě i znepokojuje Vaše chování vůči mně i našim dětem. Pláčou a trápí se díky Vám. Nenechte je trápit, má paní. Přijeďte domů, co nejdřív to půjde. Vaše děti Vás očekávají stejně tak, jako já, nebo budeme nuceni dorazit k Vám. Jsem zklamán a zraněn, Sultánko. Vaše láska je pouhou přetvářkou, nechcete však, aby se kdokoliv dozvěděl o Vaši zradě, dobře víte, že jen já mám Vaše srdce a duši. Vy mi jí přenecháte? Musíme si pohovořit, Sultánko.

Váš milující manžel
Orhan Paša.

Sultánka se zasmála, ale v tom smíchu byla znát bolest. "Milovaný manžel? Snad tyran!" ulevila si a psaní roztrhala. Firuze svou paní tiše pozorovala. Sultánka se hluboce nadechla. "Své děti musím dostat zde a myslím, že vím jak." "Ano, Sultánko?"
V podvečer Aysun procházela zlatou chodbou k Sultánovi v červených šatech, vlasy měla rozpuštěné, vlnité, ve vlasech spletené spony ve tvaru rozkvetlých růží spojených jakoby stonkami. Po pravém Aysiném boku kráčela Safia, po levém zase Beyhan Kalfa, za nimi byl Arif Agha, kterého pověřila Valide Sultána. Doktorka zkontrolovala Aysun, pravila, že otrokyně zažívá kontrakce, rozmezí mezi nimi bude kratší a kratší a může to trvat snad den, nedoporučovala Aysun nikam chodit, ale otrokyně se ukázala jako nezodpovědná a umínila si jít k Sultánovi. "Je to jeho přání, které se musí splnit." Opomenula Kaye, a mluvila tu samou věc pořád dokola, lékařce, snad všem. Aysun se zastavila, spolu se svým doprovodem, střídavě měla bolest a ještě silnější, nedokázala to již skrývat, ale nyní se jí udělalo o trochu lépe. Stráže otevřeli dveře a Aysun pomalu vstoupila do komnaty, ve které dlouho nebyla, prohlížela si ji, na Mehmeda se ani nepodívala. Ten stál uprostřed pokoje. Aysun se mu poklonila. "Aysun." Oslovil ji odměřeně. "Mehmede." Odpověděla mu stejným tónem jako on. Sultán k ní přistoupil blíž, ona měla sklopený zrak k zemi. "Podívej se na mě." Přikázal ji Vládce. Aysun k němu zvedla pohled a pak hlavu. Sultán se zalekl, její lesklé oči se nedaly přehlédnout. "Děje se něco? Co se děje?" "Potřebuji si jenom sednout, Vládce." Odpověděla Aysun. Chtěl ji pěkně vynadat za odloučení a její chování, ale jakmile ji spatřil, neodvážil se k ničemu z toho, co měl v plánu. Aysun si sedla na okraj postele a Sultán se posadil na zem, místo vedle ní, díval se na ni soucitně. "Proč si vůbec přišla? Víš jak je to nezodpovědné, jestli je ti špatně měly mi to oznámit, pochopil bych to." "Najednou." Odpověděla tiše, cítila, že bolest přicházela. "Aysun, jsou věci, které musíš pochopit." "Musím?" Aysun se na něho rozzlobeně podívala. "Chci, abys mě bral jako člověka." "Já tě beru, jako člověka, špatně si to pochopila." "Možná, ale chci, aby si to věděl, že mé srdce bylo rozšlapáno." Aysun se začala svíjet bolestí. "Aysun!!" vykřikl Sultán zoufale, měl o ní strach. Aysun se podívala na bříško, ucítila silnější bolest. Chytila se za něho. "Aaaaa!!!!" vykřikla, ucítila teplou tekutinu, jenž jí tekla z pochvy, Sultán na nic nečekal, přiběhl ke dveřím a prudce je otevřel. "Zavolejte lékařku!!!!" zařval na stráže, jeden z nich okamžitě běžel pro pomoc. Sultán přiběhl zpět k Aysun, ta ležela. "Aysun, to bude dobré." Konejšil jí a hladil ji po tváři. "Přichází." Řekla tiše, dýchala hlasitě, měla nutkání tlačit, Sultán, natož, že nevěděl o porodu nic, připravil polštáře, aby měla pohodlí. "Musím do své komnaty." Řekla. "Nikam nepůjdeš." Opomenul ji Sultán. Aysun pomohl, aby se opřela. Byl celou dobu u ní. Lékařka přiběhla a zastavila se až u Aysun, rychle se poklonila Vládci. "Sultáne, prosím opusťte komnatu." "Ani mě nehne." "Mehmede, prosím." Naléhala Aysun, byla zpocená, hlasitě dýchala. "Budeme v pořádku." Ujistila ho a na moment zapomněla, že rodí, zapomněla na moment na tu příšernou bolest, jež pocítila od bříška, až po intimní místo, jako také. "Dobře." Obrátil se k lékařce. "Snaž se." Zavrčela a odcházel, za lékařkou přiběhla ještě jedna otrokyně nesoucí vodu a přikrývky, přispěchala otevřít všechny okna, dveře do místnosti přikázala lékařka neotvírat. Sultán se díval na Aysun, která začala tlačit, jakmile Sultán byl za dveřmi, otrokyně je zavřela před jeho nosem. Stačil jenom slyšet "Zatlačte."
Valide Sultána zrovna seděla v přijímací místnosti s Daye Sultán. "Nakonec to nevyšlo a nyní je tam ta holka, která má kontrakce. Je nezodpovědná." Ze Sultánčina hlasu šla znát nenávist. "Ano, prokázala se tak, netrapte se, přijde čas, kdy Sultán si mě znovu zavolá." Valide se podívala na Daye. "Jednou jste mi řekla, že bych měla být trpělivá, tak to činím." Dodala Daye s úsměvem. Do místnosti vtrhla Kaya Kadin, Valide spolu s Daye se lekly. "Neumíš zaklepat, Kayo!" okřikla jí Valide. "Sultáno, Aysun začala rodit."
Sultán chodil jako lev v kleci, slyšel, tlumivě, pouze pokyny lékařky a řev Aysun. "Hlavička je venku." Sultán chtěl být s ní, ale přání Aysun měl potřebu splnit, stejně jako ona to jeho. Valide přispěchala k synovi, Daye byla za ní, v jejím výrazu byla starost, strach. Sultán se zastavil před matkou. Valide se podívala na dveře. " Já to věděla, nezodpovědná matka je z ní." "Valide." Napomenul ji syn. "Promiň, ale tohle je vrchol všeho." "Ty sama si to měla zastavit." Daye se dívala ze Sultána na Valide. Gulšah zrovna přicházela. "Jak možné, že ji neodvedli do její komnaty?" "Bylo již pozdě, Valide." Odpověděl Sultán. Gulšah mlčela a čekala. Všichni čekali. Z komnaty se ozval pláč miminka. Aysun se uvolnila, z bolesti a dýchala zhluboka. Lékařka držela v náručí dítě. "Je to zdravý syn, Hatun." Aysun zvedla hlavu a podívala se na miminko, svého syna. Měl hnědé vlásky, byl nádherný, těšila se, jak ho bude mít v náručí, Aysun byla šťastná usmívala se, miminko však matce odnášely. "Kam ho nesete. Ne!!" řvala zoufale Aysun. Dveře do komnaty otevřely a vstoupila lékařka i s dítětem v náručí, zabaleného do dečky, lékařka se Sultánovi poklonila. Sultán byl pyšný. Daye se na tu scénu dívala s obavami. " Sultáne, ráda bych vám oznámila, že se vám narodil zdravý syn." Daye zavřela oči, její obavy se naplnily, nadšená nebyla, ani Valide, ale jakmile spatřila toho krásného chlapečka, měla i radost. Gulšah byla šťastná, z Aysun je matka Sultánova syna, tím se její postavení ještě zlepší. Sultán přikývl, přistoupil blíž a pohladil ručičku svému nejmladšímu synovi. "Děkuji, Alláhu, za tvůj dar." Řekl tiše Sultán. Mustafa Paša se procházel chodbou, díval se na velké shromáždění u komnaty Sultána, jakmile však spatřil Sultána a před ním lékařku, nesoucí dítě, pochopil a usmíval se, přistoupil blíž k Vládci. "Sultáne a Sultánky." Poklonil si Paša všem. "Dovolte mi vám popřát k dítěti, Sultáne." Sultán se celý šťastný podíval na Mustafu. "Mustafo, hned přikaž, ať ráno vystřelí děla, nechť svět ví, že mám syna." Řekl šťastně Sultán. Valide přistoupila blíž. "Synu, dovol mi, abych ti popřála, nyní, abys mi dovolil, ráno po harému rozneseme šerbet a sladkosti, vysypeme peníze na bohatství a štěstí nového přírůstku." Řekla s úsměvem Valide Sultána, mezitím, lékařka dítě odnášela pryč. "Také, když dovolíš, eunuši přenesou Aysun do její komnaty, ať má klid a pohodlí." "Jistě, Valide, ale ať jí je přiřazena jiná." Sultánka se lehce dotkla paže svého syna. "Ano, synu, udělám to." Aysun byla vzteky bez sebe. "Kde je můj syn?! Co s ním bude?!" "Já to vyřídím." Řekla Gulšah Sultán, ještě než odcházela za Aysun, Sultánka se podívala na Sultána. "Gratuluji, Mehmede." Gulšah vstoupila do komnaty Aysun. "Kde je mé dítě?!" řvala Aysun na otrokyni, která uklízela, plodovou vodu, jenž vytekla na podlahu, utřela, také nechala ještě místnost vyvětrat. "Sultánko." Otrokyně se poklonila. Sultánka ji zadržela rukou. "Pokračuj, nenech se rušit." Řekla Sultánka. "Kde je, Sultánko?" optala se již klidněji, ale naléhavě Aysun. Sultánka si sedla vedle k Aysun. "Podle tradice, svého syna čtyřicet dní neuvidíš, pak tě omyjí a teprve potom ho budeš mít v náručí. Neboj se, nic se mu nestane i jméno bude mít." "Jen, ať žádná z těch žen mu nic neudělá." "Nech toho, mysli pozitivně, je to jeho babička, tohle nezměníš." Zvážněla Gulšah. "Teď si odpočiň, Aysun, zítra ráno tě odnesou do tvé nové komnaty."
Miminko položila lékařka do kolébky, dali mu vedle něho amulet nazar boncuk. Aysun usnula, ani nevěděla jak, Sultán byl celou noc u ní. Aysun dostala jiný pokoj s vedlejší komnatou, byla prostornější. Safia hlídala celou dobu syna Aysun, přikázala jí to. Sultán přemýšlel o jméně svého syna. Druhý den ráno se ozvaly střelby do vzduchu, nebe bylo modré, mezi obyvateli se šířila zpráva o narození druhého syna Sultána Mehmeda Chána. Nad Osmanskou říší vládlo veselí, Sultán přikázal dát obyvatelům almužny, na počest miminka byly odříkávány bohoslužby v mešitách. Sultánovu synovi přály štěstí, zdraví a moudrost. Harémem se rozdával šerbet a sladkosti, sypaly se peníze, které házela dívkám Gulšah Sultán. Uspořádala se oslava a to vše díky narození syna. Osman se na to vše díval z terasy zakázané části, výstřely a veselí bylo vidět, slyšet, zkrátka znát, taková událost se přece jen tak neutají. Obloha jakoby též oslovovala a vítala dalšího potomka Sultána.
Týden po narození syna Sultán přišel k němu, byla přítomna Daye Sultán, které bylo do pláče, Valide Sultána, která byla rozčílená, ale také šťastná, což ji vyděsilo, s každým pohledem na své další vnouče ho milovala, Gulšah Sultán byla šťastná, taky byla přítomna. Aysun i přes protesty ostatních byla u toho taky, usmívala se, její oči doslova zářily štěstím, vnímala jenom Mehmeda a syna, nikoho jiného, vražedný pohled Daye Sultán ji byl lhostejný. Sultán šel ke svému synovi a vzal ho do náručí, podíval se na Aysun a pak na svého syna, přiblížil si ho k sobě a zašeptal modlitbu do jeho pravého ucha i vyznání víry, Islámu, nyní dítě bylo již od narození muslimem, a pak třikrát mu pronesl jeho jméno. "Tvé jméno je Mahmud. Tvé jméno je Mahmud. Tvé jméno je Mahmud." Sultán Mahmuda položil zpět do kolébky a všichni se pomodlili. Sultán pronášel Basmalu… Ano, Šehzade Mahmud, prvorozený syn Aysun, byl na světě.

Hatice Sultán

20. srpna 2015 v 20:26 | Alžběta T. |  Velkolepé století
"Jsem Hatice Sultán, dcera Sultána Selima Chána a Ayse Hafsy Sultán. Sultánka již od narození, součást Osmanské dynastie od začátku, do svého konce.
Stojím před svým bratrem, Sultánem Suleymanem. Mé tělo je vláčné, již nemám sílu kráčet životní cestou a brát věci, tak jak přijdou, na to je již pozdě. Nechci dál žít, mé otěže jsou tak těžké, neunesu je. Odcházím z temnoty a vylézám z propasti, mé tělo se připravuje na poslední výdech, na poslední slova, která chce mé srdce říct, chrlím je k bratrovi jako šípy. Šípy bolesti, smutku, přesvědčení, viny.
Hurrem… zrada, ponížení, trest, rána… zabila mi Ibrahima, mou duši zlomila. On mě také nešetřil, zasáhl do mého srdce šíp a v šoku jsem stála, jako opařená, že on, člověk, kterého miluji, kterému jsem odevzdala své srdce, to způsobil. Padl, zemřel a spolu s ním i část mé duše, mého srdce a jedinou útěchou byli naše děti Huricihan a Osman. Žila jsem v tom svém černém světě, topila se v depresích a v jezeře pomsty. Tolikrát jsem chtěla skočit do hlubin Černého moře, cítila teplou krev ztékající z mého zápěstí. Přišla jsem o děti, přišla jsem o Ibrahima, o své místo v životě, o náplň života, i motivaci se vůbec snažit.
Ibrahime, slyšíš mě? Naše děti, jejich opora se vytrácí a jediný, kdo by měl mě zachránit je mrtvý.
Jestli někdo píše můj osud, nechť se směje, že se utápím ve svém zoufalství, ve vzteku, pomstychtivosti. Život, ve kterém radost trvá chvíli a zase se vytratí, aby ji vystřídalo utrpení, strasti.

Nyní mé tělo padá do náruče mého bratra, slyším ho křičet mé jméno, slza spadla na zem. Jsem svobodná, čistá, nic mě nebolí, ani život sám. Svíce dohořela, kniha je dočtená. Otevírá se přede mnou brána. Odcházím do říše mrtvých za svými anděly. Tak jak jsem určila já, ne Sultán, ne sestra, ne Ibrahim, ne ten, který určuje můj směr cesty. Byla jsem to já, jenom já."


Část 29.

20. srpna 2015 v 1:02 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Mustafa obracel dokument po dokumentu, až něco našel, začetl se do něho. Byla tam informace o povstání proti Sultánovi Mehmedovi, je plánované, jenže bližší informace byli v nedohlednu. Mezitím Velkovezír Cihangir jakmile vstoupil po Divanu do své komnaty, přišel posel se psaním. Bylo od Šehzade Osmana.

"Cihangire,

tak jak ses rozhodl? Jsi proti mně, nebo se mnou? Díky tomu, kolik kroků si směrem ke mně udělal. Myslím, že nemáš jinou možnost, než být na mé straně. Čas je neúprosný, bude to vytrvalý běh, trať, ale tuhle válku musíme vyhrát. Bude to souboj krvavý, boj mezi lvy. Buď můj spojenec a čekej sladké odměny. Víš dobře podmínky, které jsem učinil předtím, než jsme uzavřeli spojenectví. Cihangire, ustup a může to být tvůj konec. Setkání na místě, kde jsme se dohodli a v čase, přesně, tajně. Projednáme kroky, které učiníme, na které však potřebujeme také čas.

Osman měl ve zvyku nepodepisovat se, ale strach měl zbytečný, po přečtení Velkovezír psaní spálil, opíral se o krb a sledoval plamen, který pohlcoval čím dál víc Šehzadovo písmo.
Aysun šla do svého pokoje, klepala se, Safia uklízela, když spatřila Aysun jak se klepe, rychle k ní služebná přistoupila. "Aysun, co se děje?" optala se polekaně. "Ztratila jsem ho a ponížila Valide Sultánu, tohle bude mít dohru. Obzvlášť, když nemám ochranu." Aysun si šla sednout, Safia ji pomáhala a sedla si vedle ní, po její pravici. Aysun si povzdechla, podívala se na knihu o velikost A4, byla tenkrát prázdná, když ji našla v knihovně, nyní ležela po její levici, jakoby sama kniha chtěla, aby ji otevřela. Používala ji na kreslení, také měla deník, kde si zapisovala své pocity, své sny, touhy, o kterém nevěděla, ani Safia. Otevřela knihu a obrátila list, kde byla kresba tváře Sultána Mehmeda, dívala se na ni, jakoby s tou kresbou mluvila očima. Safia mlčky seděla, bylo dobré mlčet. "Pojď se mnou, jdeme za Gulšah Sultán." Přikázala Aysun a rychle vstala. Aysun, kresbu položila na pohovku, nechtěla se na ni dívat, nechtěla být v téhle komnatě. Aysun se zatočila hlava, Safia rychle vstala a přidržela ji. "Nesmíš tak rychle vstávat, neprospívá to miminku." "Safio, teď není vhodná doba. Nechci prostě být tady." Safia se dívala zkoumavě na Aysun, bylo vidět, že její přítelkyni něco trápí. "Dobře, půjdeme."
"Sultáno, tohle si otrokyně nemůže a nesmí dovolit." Řekla důrazně Daye, byla zamračená, zrovna ji Valide řekla, co Aysun opět způsobila za pozdvižení. "Je paličatá a navíc velmi agresivní. Neboj, až nastane, ten správný okamžik… udeřím." Valide byla z té představy až radostí bez sebe. Daye se tázavě podívala na Sultánu. Její zákeřný úsměv ji vyvedl z míry, ale byla zároveň naplněna natěšením, až přijde ta doba. Daye Sultán věděla, že ještě není čas. Aysun chrání dítě Sultána, které roste pod jejím srdcem.
Mezitím Aysun vstoupila do komnaty Gulšah Sultán, Aysun se poklonila. Sultánka se na ni usmívala "Aysun, ráda tě vidím, pojď, posaď se." Sultánka ukázala na místo po pravé straně, Aysun si vedle ní sedla, založila si ruce, Sultánka se podívala na její ruku, šokovaně se podívala na Aysun. "Kde máš prsten?" Aysun se na ruku podívala. "Již není, vrátila jsem ho." Gulšah spadly šupiny z očí. "Co si to udělala?!" vůbec poprvé Sultánka na Aysun zvýšila hlas a otočila se ještě víc k Hatun, Sultánka si začala myslet, že Aysun ztrácí rozum. "To co je správné, Sultáno… muž, který si myslí, že mě může mít, když uzná za vhodné, bere mě jako věc, není mi hoden." Aysun zavrtěla hlavou. "Není má láska." "Myslela jsem, že si do Mehmeda zamilovaná." "To jsem." Aysun si povzdechla. "Nechám ho být, pokud sám přijde, je můj, pokud ne, přijmu osud takový, jaký mi náleží." Gulšah vstala, upřímně se zhrozila. "Vzdáš to! Kolik slz si vyplakala, kolik ponížení si musela snášet. Je mi líto, že ti to říkám, ale tohle je jiná země, jiný mrav, jiné myšlenky, musíš se přizpůsobit." Aysun se postavila a podívala se Sultánce do očí. "Sultánko, utrpení a ponížení nesnesu, Valide potrestala Valérii i proti příkazu Sultána. Ona si může dělat, co chce… Sultán mě bere pořád jako pouhou otrokyni, ne jako svou lásku, jako ženu, která čeká jeho dítě." "Jak si to poznala, že tě nemiluje, že tě neuznává? Není jako jeho otec, dobře ho znám. " "Má to v sobě, proto jsem mu vrátila prsten, ať ho dá klidně Daye." "Ty neuvažuješ?! Mohou tě zabít, Ahmeda trvalo dlouho, než mě miloval, tak, jak před svou smrtí, pořád tam byla Defne!" "Sultáno, už jsem se rozhodla a to co říkám platí. Jsem Aysun Hatun, Aysun Hatun." Gulšah kroutila nad Aysun hlavou. "Ty si jim otevřela cestu, uvědomuješ si to! Daye není Defne, nemá takové místo v srdci jako ty a ty to zničíš." "Sultáno, pokud..." Větu Aysun nedořekla, do komnaty vstoupila Gulbehar Sultán. Sultánka s Aysun se na ni obrátily, Gulšah Sultán se usmívala. "Vy křičíte? Vy se hádáte." Řekla malá Sultánka. Gulšah zvážněla a obrátila se s obavami na Aysun. Ví vůbec, co ta holka dělá, pomyslela si. "Sultáno." Aysun se obrátila k malé Sultánce a poklonila se ji. "Bylo to jenom malé nedorozumění, Gulbehar." Odpověděla ji Gulšah a obrátila se ke své dcerce s úsměvem. "Vlastně jsem přišla za vámi, Sultánko. Chcete slyšet pohádku?" mrkla Hatun na ni. Sultánka k Aysun přišla, chytila ji za ruku a odcházely do vedlejší komnaty. Gulšah jenom kroutila hlavou.
Sultán vešel do své komnaty a zavřel za sebou dveře. Nikoho nechtěl v tuto chvíli vidět, pohlédl na prsten, který ležel pořád na okraji stolu. Obrátil rychle zrak od prstenu a odcházel do terasy, hleděl na přírodu kolem a povzdechl si, opíral se o zábradlí. Do terasy vstoupil posel ze zakázané části paláce. "Vládce," poklonil se Sultánovi posel. "Psaní zasílá Šehzade Osman." Sultán se prudce otočil, jakmile zaslyšel tohle jméno. Osman. Mehmed šel pomalu k poslovi, posel natáhl ruku, díval se do země, byl shrbený, v ruce držel onen dopis, Sultán si psaní vzal, obrátil se zády k poslovi. "Můžeš jít." Posel zmizel, beze slova, jenom s poklonou. Mezitím Mustafa četl spisy a objevil šokující zprávu. Zřejmě je někdo od nich zrádce, zrádce, který je na straně Šehzade Osmana. Bude trvat dobu, než to zjistí sám, musí to však neprodleně Sultánovi oznámit. Jeden závěr tu však je, Sultán musí neprodleně popravit svého bratra, i když dobře Mustafa Paša věděl, co na to řekne Sultán Mehmed, odpověď bude znít ne. Jenže existuje jedna část obyvatel, která je nespokojená s vládou Mehmeda, existují lidé, kteří vědí, že Šehzade Osman ve skutečnosti žije, a kdyby se kdokoliv z nespokojeného lidu dozvěděl o jejich živé naději na, podle nich, lepší zítřky… byl by konec. Konec s Mehmedem, tohle si Mustafa dobře uvědomoval. Sám odhalil proti Mehmedovskou koalici, ale teď již chyběli pouze jména. Jména zrádců. Paša však podceňoval Vládce, Sultán Mehmed dobře věděl, že se za jeho zády něco děje, proto pověřoval jedině Mustafu Pašu, kterému důvěřoval.
Sultán na terase své komnaty otevřel dopis od svého bratra.

"Mehmede,

Jak jsem slyšel, dosáhl si zřejmě svého, ale co lid? Hm? Nebudu tě však trápit, naopak tě pochvaluji, i když má tvé vítězství stinné stránky. Potřebuji jenom jedno. Mou lásku někdo zabil, vím, kdo to byl. Proto tě prosím, jako vládce a především mou krev, aby její tělo mohl někdo vyvést a pohřbít, o nic víc tě neprosím.

Osman."

Sultán se zamračil, rozhodl se, že tam půjde i se strážemi sám.
Mária čekala na chodbě u dveří komnaty Valide Sultány a jakmile Daye Sultán přicházela z komnaty, připojila se k ní, Sultánčin úsměv vyvolával otázky. Jakmile Daye spolu s Máriou zabočily za první roh, Sultánka se zastavila a obrátila se ke své služebné. "Blýská se na lepší časy, ale přesto potřebuji plán B." "Co tím myslíte, Sultáno?" "Ty to nevíš?" "Myslíte to, že Aysun vrátila prsten Sultánovi? To vím." "Je jasné, že to nemusí trvat věčně, možná, že jí dokonce odpustí, ale myslím, že by bylo dobré vytěžit z toho, co se dá." Daye neskrývala úsměv, oči jí zářily. "Je domluveno?" "Ano, bude na vás čekat ve stavenou dobu i na stanoveném místě." "Výborně."
V zakázané části šla Mahpeyker do komnaty, kde před časem potkala nečekaně Valide Sultán. "Tak se na to podíváme." Vedle Sultánky byla Esmahan, v komnatě byla malá knihovna, proto tu tenkrát ráda byla Mahpeyker. Vytahovala jednu knihu za druhou. "Sultánko, tiše, nebo nás někdo uslyší." Napomenula ji služebná, která zapomněla na své místo. "Mlč." Přikázala ji ostře Sultánka. "Že by tato?" mluvila Sultánka sama pro sebe a odhrnula poslední knihu. Dveře do tajné chodby se uvolnily a Mahpeyker je otevřela dokořán. "Bingo." Sultánka byla spokojená. "Ukliď ty knihy a zapamatuj si, jaká je to kniha, tohle se nám bude jednou hodit." Pravila Sultánka a znovu dveře zavřela.
Mustafa chtěl jít do komnaty Sultána. "Potřebuji nutně mluvit se Sultánem." "Sultán před chvíli odešel, Pašo, musíte počkat." Mustafa si povzdechl.
Sultán Mehmed jde se stráží za sebou do zakázané části paláce. Stráže hlídající část paláce otevřeli, bez otázek, dveře. Osman seděl za stolem a opíral se pravou rukou o opěradlo židle. Ruku měl v pěst, dveře se otevřely a vešel Sultán Mehmed. Osman nečekal, že jeho bratr tak rychle zareaguje. Mehmed se zastavil a nespouštěl bratra z očí. "Kde je to tělo?" optal se Mehmed. "Je tam." Ukázal na dveře své komnaty. Sultán pokýval strážím, kteří uposlechli a odcházeli do komnaty, aby vyvedli tělo mrtvé konkubíny, její tělo bylo přikryté bílou přikrývkou, od hlavy až k patě. Nikdo na ni nesměl pohlédnout, ani po její smrti. "Mahpeyker?" "Ne, někdo jiný." "Je mi líto, bratře." Osman se teprve poté postavil, obešel stůl a opřel se o něho. "Konečně ses toho dočkal." "Chceš pořád se pomstít, pořád chceš mou krev." "To byla otázka?" "Konstatování, tvá žárlivost mi pálí doslova oči." Osman se pousmál. "To tažení tě změnilo, Mehmede." Osman si bratra prohlížel od hlavy až k patě. "Vždy byl boj mezi bratry, nejsme jediní a ne poslední." "Jenže mezi námi tenkrát boj nepanoval, byli jsme skutečná rodina a na to si zapomněl díky své hořkosti." "Dával bych si pozor, Mehmede." Osman mluvil pevným hlasem. Měl tvrdé rysy, z jeho očích šlehaly plameny. Mehmed se díval na svého staršího bratra lítostivě, ano, bylo mu ho líto, jeho vztek, sebelítost, hořkost ovládly jeho, kdysi, čisté, dobré srdce. To co Mehmed uměl, ho naučil z části i Osman, jeho skutečný bratr, který se zavřel někde v hloubi srdce a je tam uvězněný, uvězněný temným bratrem. Stráže vyvedli tělo mrtvé konkubíny. "Opatrně." Přikázal Mehmed, Osman se na něho udiveně podíval, udivil ho Mehmedův přísný pohled. Nehraje snad se mnou hru? Pomyslel si Osman. Šehzade se naposledy podíval na mrtvé, přikryté tělo a vybavoval si vzpomínky na Claudii. "Osmane." Řekl Mehmed, otočil se a odcházel, jeho bratr se za ním díval.
"Jsem Osman Šehzade Osmanské říše, potomek dynastie. Jen Alláh zná mou cestu, jen Alláh a pár zrádců a spojenců ví o mé existenci. Jsem znovu zrozen, měl jsem zemřít, zemřít jako zrádce, jako člověk, kterému pošpinili duši. Má matka a bratr, duše, které jsem miloval a věřil jsem jim. Vytvořili mezi námi propast, zradili. Jen chvíli počkat, na správný okamžik, kdy mohu vybuchnout jako sopka a zničit vše, co mi stálo a stojí v cestě. Jsem pln nenávisti, hořkosti, zloby, která ve mně bobtná a čeká na okamžik, na svůj okamžik. Jsem oheň, budu drakem, který spálí svého bratra, přijde o všechno, o co jsem přišel já. Jsme jako Fénix, z popela svého znovuzrozen. Čas ukáže mou sílu, mou nebojácnost, den, kdy padne můj bratr, přijde." Sultán se vzdaloval a dveře se zavřely.
Gulšah Sultán odchází ze své komnaty, Ruzgar stál na chodbě, spolu se Safií. "Sultánko" oba se svorně pokloní. Sultánka stojí vznešeně a pohlédne ne konec chodby, z rohu se vynoří Valide Sultána, za Valide byla Beyhan Kalfa, Kaya Kadin a Arif Agha. Gulšah se začala usmívat a sebevědomě šla naproti Sultánce. Sultánky se zastavily. Jako dvě lvice stály proti sobě. "Sultáno." "Gulšah." "Ani se neukloníš, jaká to drzost. Valide se podívala se Safii a Ruzgarem, kteří se poklonily, Gulšah se za nimi ohlídla a pohlédla zpět k Valide. "Alespoň jsou slušně vychované mé služebnictvo, což o to vaše říct nemohu." Arif násilně polkl, Beyhan Kalfa se dívala z jedné Sultánky na druhou. "Drzá, barbarská, jako tvá oblíbenkyně Aysun, víš, co mi způsobila?" "Sultán měl ztrestat Valérii, ale neudělal to a vy se toho neštítíte." "Aysun byla nezdvořilá, má štěstí, že čeká Sultánovo dítě, jinak bych ji potrestala náležitě a navíc, ta Hatun by měla být mi vděčná, otrokyni jsem potrestala díky ní." Gulšah zvážněla "Jenže ona sama si to nepřála, Valide. Měla byste to vědět a znát." Odpověděla Sultánka důrazně. "Gulšah, taky jsem slyšela, jaký jsi měla proslov ke konkubínám, podrýváš mou autoritu a to se trestá. Uvědom si jednu věc, možná si porodila Sultánovi syna a dceru, byla jeho manželkou, ale Valide Sultánou jsem pouze já a nikdo jiný." Zasyčela jako had Valide. Gulšah mlčela a myslela si své. Sultánka ji obešla a odcházela i se svým služebnictvem.
Daye Sultán byla v části zahrady, kde moc lidí nechodí, žádné konkubíny, žádní muži. Tuhle část zahrady dobře znala, jedinou společnost ji v tuto chvíli dělala Mária, která zkoumala okolí. Byly sami, jenom ptáci zpívali a vítr si hrál s listy stromů. Daye uslyšela kroky, blížící se kroky, někoho, komu mohla věřit, někoho koho si pozvala. Přišel sám. "Sultánko." Misha aľ Paša se poklonil. Daye stála bokem k němu a pak se obrátila celá, rozhlížela se, zda ho někdo nesledoval. V tomhle případě by to však nedělalo problémy, kdyby je někdo viděl. Misha aľ Paša byl eunuch a tohle byla výhoda, zejména pro Sultánku. "Zdravím tě, již je to dlouho, co jsme se neviděli." Začala Sultánka zeširoka. Možná nebyl problém, kdyby je někdo přistihl, tento Paša měl volný přístup do harému. Problém spočíval v tom, co mohl nezvaný host slyšet. "Sultánko, také jsem poctěn, že vás vidím." Paša si oddechl, že to není past Márii, šel také velmi rozvážně, ta ho nyní důkladně pozorovala, její pohled Paša cítil. "Jistě ti Mária něco naznačila." "Jen, že potřebujete pomoct." "Vzhledem ke zprávám, které jsem slyšela, to není zase tak akutní." Paša se podivil. "Jen bych chtěla, abys byl připravený, kdyby se cokoliv mohlo změnit." "O co, ale jde?" "O otrokyni, zřejmě ji znáš, jmenuje se Tera." "Ano, to mi něco říká." Sultánka přikývla a pokračovala. "Sultán ji pojmenoval Aysun a čeká Sultánovo dítě." Paša již pochopil, o co Sultánce jde. "Chcete ji zneškodnit?" "Ale ne, nechci, aby se minulost opakovala, již jsem porodila staršího a pokud něco bude, zbavím se ho, jakmile bude vhodnější příležitost, jen se chci, po porodu, zbavit Aysun, ale vzhledem k tomu, co jsem se dozvěděla, zřejmě bude o ní postaráno dřív a ne mnou. Jen, kdyby náhodou, pojistit se a ještě předtím zlomit ji. Pokud možno, víš, že budu potřebovat spadassina."
Sultán Mehmed vyšel ze zakázané části, otočil se ke staršímu strážnému. "Přiveď kněze, znáš jistě nějakého křesťana." "Jistě Sultáne." "Nejprve ji uložte do sklepení, pak ji večer pohřběte." Sultán se díval jak na mladšího stráženého, tak staršího.
Byl pod večer, slunce zapadlo a po sobě zanechalo oranžovo- rudou stopu.
Valide Sultán byla ve své ložnici a služebná ji tradičně česala havraní kadeře, chtěla brzy spát, nebylo třeba se Aysun pomstít, ne hned, ne teď. Čeká potomka dynastie, až porodí, chytne ji do pasti, jen najít příležitost za vlasy, vzít otěže do rukou, Valide si to nepřipouštěla, odmítala to, ale cítila z Aysun konkurenci, jako kdysi u Gulšah, jenže teď je to jiné. Sultána celou dobu mlčela a uvažovala, služebná přestala česat. Valide se na ni přes zrcadlo podívala, plamen svíce svítil, ukazoval krásu Valide, ne nestárne, pouze zraje, Osmana měla v patnácti, přišla jako dar, měla horkokrevnou krev, byla něco víc, než otrokyně, ty sklizně, které přicházejí násilím a nemají úroveň. "Můžeš jit." Řekla Sultána. Služebná se poklonila a odešla. Valide se dívala pořád do zrcadla. Minulost je přítomná, minulost se opakuje, ale zvítězí opět ta správná strana. Jen potřebuje čas vše do detailu promyslet a navíc, je tu ta příležitost, ta příležitost, která se musí naskytnout.
Vládce byl ve své komnatě, znovu spatřil prsten, dráždil ho, dusil ho, přistoupil blíž k prstenu a vzal ho, obešel stůl, otevřel šuplík a dal ho dovnitř, jenže, snad nějaká síla, jeho podrážděnost zvyšovala, srdce mu poskočilo, jakoby slyšel její hlas, ale nebyla tu, jakoby cítil její vůni, ale nebyla tu. Sultán obešel stůl a šel ke dveřím, odcházel z komnaty a šel chodbou, věděl, kde ona má komnatu, věděl, kde má být. Procházel kolem brány harému. "Pozooor! Ctěný Sultán Mehmed Chán Hazetleri!" ohlásil Arif Agha. Sultán prošel jako vítr, dívky byly seřazené a klaněly se, nevěnoval jim pozornost. Beyhan Kalfa byla vedle Arifa Aghy, poté, co Sultán byl mimo dosah a sestupoval po schodišti, Arif měl vystrašený pohled. "Kde vlastně jde?" "To nevím, ale jistě má dotyčný průšvih." Komentovala to Beyhan. "Nejde za Aysun Hatun?" Beyhan se podívala na Arifa. Beyhan se podívala na chodbu, kde odcházel Sultán. "Vrátila mu prsten… to však nedává smysl…, ani si jí nezavolal." "Ajajaj." Beyhan se otočila a šla do síně. "Co okouníte?! Do práce, není tu nic k vidění!"
Sultán otevřel dveře do Aysiné komnaty, zela prázdnotou, Sultán do ní vstoupil, byla tma, ale viděl ležet knihu na pohovce, přistoupil k ní a otevřel ji, rozeznal, svou tvář, sedl si. To nakreslila ona, pomyslel si. Necítil vztek. Držel knihu, tak jako ona, tam, kde ona. Do komnaty vstoupila Safia. Zapálila krb a zapálila svíce, když spatřila Sultána, lekla se. "Sultáne." Služebná se poklonila a dívala se do země. Sultán se díval na obrázek, usmíval na vzpomínku. Vzpomínku na ni, na Aysun, pohlédl na Safiu, knihu zavřel a položil vedle sebe, vstal. "Kde je Aysun? Jak to, že není ve své komnatě." "Vládce, Aysun Hatun je u Gulšah Sultán, uspává Gulbehar." Sultán přikývl a odcházel.
Aysun seděla na posteli, Gulbehar ležela a dívala se na Aysun, jak ji zpívá. Po místnosti se rozléhal přenádherný soprán.

"Hvězdy nám svítí,
vítr vlaje, hvězdy dál září.
stromy rostou,
květy taky, vítr hraje si s kadeřemi,
ze zrnka vyroste zázrak, k nebesům volám dál.
Spinkej a nech si zdát.
O lásce, o svých přátel, o svých hrdinech.

V zahradě se konal tajný pohřeb Claudie, za přítomnosti katolického kněze a dvou strážných.
Suleyman spinkal ve své kolébce a vedle něho uléhala na své lože, Mahidevran, která se na něho s úsměvem dívala. Osman se setkal s Velkovezírem Cihangirem Pašou, Merkulem Pašou, Ahmedem Pašou. Valide spala, Beyhan Kalfa s Arifem Aghou a Kayou Kadin se procházeli po harému a sledovali spící dívky. Safia uléhala na své lože.
Gulšah Sultán uvažuje, trápí jí co Aysun způsobila, ale její zpěv ji dává, tak podivný klid, vstane a jde do vedlejšího pokoje, kde Aysun sedí a zpívá její dceři ukolébavku, Aysun je otočená k ní zády, Gulbehar usíná a mlhavě vidí Aysinu tvář, proto nikdo nevidí Aysiné slzy, tuhle píseň jí maminka vždy zpívala a ona sama ji měla nejraději.

Spinkej, nech se plout po oblacích,
Bílých mraků. Dávám srdce, dáváš lásku,
Jsi křehká víla, spánek sílu ti dá.
Jsi anděl, co mě rozesmívá.
Hou hou hou, hou,
hou, hou, hou, hou.
Hou, houh, hou

Sultán se vracel do své komnaty, když k němu přiběhne Mustafa Paša. "Sultáne." Mustafa doběhne a pokloní se Vládci. "Pojď dovnitř." Přikáže Sultán Pašovi.

Sílu svou ti dám, srdce ti předávám,
Matka, anděl jsi mým zázrakem.
Hou hou hou, hmmmmmmm


Sultán se obrátil k Mustafovi, který se před ním zastavil a sděloval mu informace, které zjistil. Sultán byl v šoku, zuřil. "Musíte udělat opatření, Vládce." "Vím, že jsou určité následky, ale musíme počkat, a pak jakmile budeme znát podrobnosti, zastavíme to." "Jenže co, když se to rozpoutalo." "Čas růže přináší." "Vládce, je to riskantní, musíte popravit svého bratra." "Ne, když nemám důvod a nezkoušej mi ještě opomenout. Mezi námi jsou vlci, kteří mu pomáhají. Neboj se, Osman již sbírá." Mustafa byl rozzloben tvrdohlavostí Vládce, ale musel jeho rozhodnutí respektovat, jenže co, když je pozdě? Mezitím se Osman se radil s Paši a Velkovezírem. "Musíme čekat, již nebude cesty zpět, jakmile začneme."

III. Historia magistra vitae

19. srpna 2015 v 22:28 | Alžběta T. |  Reinkar -Life



Zdroj videa: youtube.com



Strach člověka zastavuje, ale kupodivu i někoho pohání vpřed.
Cítíš pach krve, emoce,které dokážeš svým zjevem přivolat k tomu druhému, aby ten dotyčný udělal, co sám nechce.
Dlouhověkost je dar, ale i prokletí.
Jsi otrokem, ale přitom pánem.
Lidský druh je v něčem přece silnější než my všichni dohromady.V myšlení a svých úmyslech.
Jsme rozparovači, jsme vlci, jsme soudci,ale přesto máme jedno pravidlo.
Nikdy nesmíme zasáhnout do jejich životů v době,kdy to my sami nepotřebujeme.
Lidstvu musíme zanechat to,co samo zdokonalilo a co je pohání kupředu.
Boj. Boj o lásku, své štěstí.
Boj, který nikdy neskončí.
Boj mezi sebou.
Z historie se však nikdy nepoučí,protože mnohé okamžiky nepamatují,
mnohé věci nepoznali, ale již se vše změní...
Poznají to na vlastní kůži, ale bude pozdě,
příliš pozdě.

Jak jsem zmínila, všechno, co víme o historii, jsou jen mlhavé představy, všechno co známe, co se děje, svět již poznal. Jsme v začarovaném kruhu, protože jsme se zřejmě nepoučili. Historie nás má učit, má nás upozornit na to, co má přijít, čemu se vyvarovat, jenže kvůli takříkajíc korektorům mnohých záznamů víme jenom minimálně, záznamy, ty opravdové spravuje zmíněný spolek. Mnohé věci jsou do detailu popsané a opravdu…události by nám udělali dost špatně. Šok by vystřídal strach a strach zase v šok.
Co je podstata života? Učíme se, rozvíjíme své vrozené i získané schopnosti, přitom my jich máme spousty. Koloběh, je to všechno koloběh, svět míří, tam, kde byl před staletími, jenom s malými či velkými rozdíly. Svět se rozděluje, vždy tomu tak bylo.
Pamatuji si na rozhovor se svým dědečkem, katolíkem. "Podstata našeho náboženství je v tom, že věříme, že Ježíš vstal z mrtvých… Musíme žít poctivě, jen tak dosáhneme poslání, jen tak dokážeme nemožné… Ježíš nebyl ženatý a neměl děti… Člověk, který je nevěřící se v těžkých chvílích obrací k Bohu, ale neříkám, že to tak musí být." Po pravdě řečeno, poté mé nehodě si říkám, že všechno co vědí Křesťané o Ježíši a káže o něm Svaté písmo, není všechno pravda. Jak jsem zmínila, byl ženatý, měl děti. Byl člověk jako každý jiný, jen žil ve svém přesvědčení a byl velmi výřečný, uměl přesvědčit lidi, nakonec nebyl zase až takový fanatik, to neříkám, věřil v to, co dělá.
Mohamed byl zase opak Ježíše, z křesťanského hlediska všechna Boží přikázání porušil do puntíku, ale měl s Ježíšem něco společného, výřečnost, byl jeden z lidí, který kalkuloval a uměl řešit situace, byl bojovníkem tělem a duší, a rozhodně, pokud byste ho znali osobně, nepřáli byste si ho poštvat proti sobě. Byl šelma, v mládí, pohledný, ženy by mu padaly k nohám. Aisha žárlila na jeho první manželku, kterou jí stále předhazoval. Často na to reagovala slovy. "Soupeřím s mrtvolou." Tohle však před Mohamedem nikdy neřekla, za to by jí zabil, ať jí miloval sebevíc, jenže…. Ano, miloval jí a naučil jí praktiky milování, tak, aby byla pro něho vhodnou milenkou. Aisha mu za to byla vděčná. Je již známo, že co se milostných hrátek, bylo to opravdu pestré i před dvěma tisíci lety. Zřejmě bychom, jsme se divili a neexistovalo to nejenom u Antického Říma. Přejdu obratně ke Kleopatře a Ceaserovi. Ano, i je jsem viděla v dobách jejich největší slávy. Ceaser byl milovníkem klenotů, byl sečtělý a dost pil, rád ochutnával vinné révy. "Ave Já." To opravdu používal. Scénárista Asterixe a Obelixe by měl radost, Muehehe. Kleopatra nebyla půvabná, rozhodně pokud by se točil film podle opravdu skutečného měřítka, nehrála by jí pohledná a jistě okouzlující Elizabeth Taylor, buď jí země lehká. Kleopatra byla inteligentní intrikánka, zabila nejednu svou služebnou, protože snad s každou jí Ceaser podváděl. A sebevraždu rozhodně nespáchala, byla zavražděna, to je již známé.
Kazikli Bay… říká vám to něco? Víte, kdo měl u Osmanů tuhle přezdívku? Překlad jistě napomůže… Kníže narážeč. Nic? Tak další nápověda… Dracula. Jo! To je ono… Vlad Tepes Valašský Kníže. Osobnost zasypaná mnohými mýty, prokletím. Jeho život byl opravdu pestrý, bouřlivý od začátku do svého konce. Proslul svou krutostí, od něho bychom se mohli z fleku učit. Byl inteligentní, neměl rád hloupé ženské. Prožíval mimomanželské románky. Jeho dlouhodobou milenkou byla překvapivě turecká dívka, kterou si přivezl z jednou ze svých tažení proti Osmanů. Ano, dokázal prorazit do jejich krajin a zpustošit je, jeden ze záznamů, informací, která byla smazána. Byl dokonce postaven před Sultánem, tehdy Mehmedem II. Dokonce mu před jeho očima zabil jednoho z jeho vezírů, ba dokonce vstoupil do harému!! Vlad se na Mehmeda podíval tak krutě, lhostejně s tajemným úsměvem, že se tomu Sultán zalekl a pronesl: "Jste sami zvěř. My odpovídáme vašim způsobem, tak jak si zasloužíte."Zpět k jeho milence, přiměl jí ke změně náboženství, několikrát zlomil její duši. Jeho manželka s ní soupeřila. Ještě jedna zajímavost. O Alžbětě Bathory se říká, že byla Dracula v ženském těle. Ha, svým způsobem…Vlad Tepes - Dracula a Bathory …. byli v příbuzenské rovině, tohle je také známo, nebo ne?
Historia magistra vitae, to určitě, svět míří tam, kde byl před staletími. Svět vždy byl rozdělen na dvě strany, vzpoury, svět se nemění i přes vynálezy. Pořád jsou obřady, ve kterých se zabíjejí kněžky, pořád jsou zvyky, na které pohlížíme jako na nechutnost, vždy svět se bude dělit, stejně jako lidé a jejich povahy. O událostech nebudu mluvit, proč? První světová válka a stejně následovala druhá, třetí, možná přijde, ale bude to pro nás Apokalypsa. Když se na to dívám, nemá cenu to rozepisovat a být takříkajíc ten který vykřikne všechno a přitom to bude výkřik do prázdna, uběhlo velmi hodně pátků, kdy člověk poprvé hodil kamenem po tom druhém.
Kain a Abel. Kain byl první z upírů, Kain byl ten, který první se živil krví, Kain byl ten, který zabil bratra tím, jak ochutnal jeho krev. Byl prvním Jackem Rozparovačem, ještě ho zohavil, tohle bylo spojené s jeho nenávistí vůči bratrovi. No v tom by se hodil název Kain Rozparovač. Nerozhodný Tomáš byl zde, a ve skutečnosti se rozhodl, uřezal si hlavu. Templáři jako první položili ruku na půdu Ameriky, vlastně NE! První byli Vikingové. A další absurdní příhody, příběhy, které by šokovaly a děsily.
Nakonec, co je historie. Politika, jak vyznívá v textu MS? Ano, je to politika a tyhle bezvýznamné příběhy, přechodky, tomu říkám, měli svůj význam, který bude navždy lidstvu skrytý. Svět je jeden koloběh, svět řídí někdo jiný, naše osudy, naše životy a nevidíme to. Neznáme a nevědomost je lepší, než znát celou pravdu a skutečnosti. Bude lepší ptát se, jestli Megalodon vyhynul, nebo ne. Bude lepší topit se v legendách o Draculovi a Bathory, ty skryté důvody je lepší nevědět. Je lepší nevědět…, ale jak v čem. Cokoliv coby jsme měli znát, nás má učit k tomu, abychom neudělali stejný chybný krok, jako naši předci před staletími. Protože vždy bude naši cestou provázet propasti, které nás zraní, srazí na kolena a budeme prosit o slitování, podotýkám, že nepíši o cestě jednotlivců a jejich životních kotrmelců a chyb, na které musí přijít sami, i když tento rys má něco společného. Ano, je tomu tak, cíl je tak prostý, musíme na to přijít. Vláda, národ, svět sám, bez pomoci. Odpovědět si na otázky, jako v hodně těžkém matematickém testu.

Jiné věci si nechám pro sebe, je lepší nechat si těžkou hlavu a nepřemýšlet o tom tak dopodrobna, jak mnozí chtějí slyšet a chtějí znát. Znát citlivé události je, jakoby jste byli nositeli Florentina.

O Selimovi

18. srpna 2015 v 18:50 | Alžběta T. |  Memoáry Mahidevran Sultán
Tak, řekla jsem si, že když minule jsem začala o Hurrem, tak začnu o jiných. Co my víme, třeba skutečně Mahidevran dostala nápad popsat lidi svého života. Je známé, že přežila snad všechny, které znala. Času měla dost, aby dokázala napsat knihu. Jo, byl by to její pohled na její život, na lidi, které brala jako tresty, dary. Jen upozorňuji, že je to opět má práce.


"Selim… člověk si říká, jaké měl vůči němu názory a čas ukázal, že byl víc osobností, než si kdy dokázal představit. Diplomat již od narození, nejen prostopášník od svých čtrnácti let. Měl více tváří, chladně dokázal kalkulovat, dědictví po své matce, měl její oči a byl středem. Byl středem slunce a pán měsíce a slunce Osmanské dynastie se na něho dívalo pyšně. Historie si ho bude pamatovat jako Selima Opilce, tlustého, ošklivého panovníka, jenže já si ho budu navždy pamatovat jako vstřícného, pohledného zrzka, zkrátka vzhledem rošťáka. Byla jsem svědkem toho, že když něco provedl, ukázal matce své psí oči a matka mu odpustila. Nedalo ji, aby mu neodpustila, uměl být roztomilý, když byl kluk, mladý muž. Vinná réva kazila jeho kouzlo, ale zář jeho osobnosti sršela na míli daleko. Kdo ho znal, věděl, že si vybudoval masku, pod kterou pustil jenom své nejbližší, tak jako jeho matka. Nurbanu byla jeho světlem a cítil z ní lásku, jenže to byla i vypočítavost, kterou vládla. Žil, ale jak mu bylo přáno, upevnil hranice své říše a dokázal tak upevnit ekonomiku, která upadala. Dokázal nemožné, i přesto, jak Vezíři tahali ho za nitky a šťouchali do něho, aniž by tušili, že škádlí kobru, která v něm dřímala. Jeho jedovatost jsem však nikdy nepoznala, i přesto, že jsem jeho matku ranila i před ním. Za to se do své smrti budu navždy stydět.
Proč? Dokázal mi, že není jako jeho otec, dokázal, že je čistá růže, kterou nikdo nesmí utrhnout. Měl své chyby, ale byl oddaný své zemi, byl odpovědný za svou zem, neustál to sice tak dlouhou dobu a s až takovou silou, jako jeho otec Sultán Suleyman, ale dokázal, že je pán Osmanského slunce a měsíce, země, vody. Upevnil její moc, nebyl vrchol, ale zbytek vrcholu ještě pořád držel. Násilí nebylo jeho prostředkem, ale rozum a diplomacie. Nikdy mu nepřestanu být vděčná za to, že mě držel, vytáhl z pekla chudoby a pohřbil mého syna se ctí. Snad tohle slyšíš, Selime, kolikrát jsem ti to pravila a ze srdce. Děkuji Ti, že si se narodil."


Část 28.

13. srpna 2015 v 18:46 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Druhý den se Aysun probrala, vnímala stisk něčí ruky, myslela si, že je to Sultán, ale u Aysun seděla Safia, držela jí za ruku, seděla na zemi a její hlava ležela u Aysininé postele. Obrátila se ke své služebné a přítelkyni v jedné osobě. Trochu jí zklamalo, že to nebyl Mehmed, ale rozhodně věděla, že Safia je tu pro ni, že není v tomhle místě sama. "Safio." Řekla potichu Aysun. Safia se pomalu, ale jistě probrala, nejprve zvedla hlavu a podívala se na Aysinu ruku a pak na ni samotnou. Safia vstala a posadila se na postel. "Aysun, jak ti je?" optala se starostlivě. Aysun se lehce zamračila a pak se podívala na bříško, udivila se a sáhla si na něho, její výraz se změnil v radostný. "Kope, mé dítě kope!" Křikla šťastně Aysun. Safia byla velmi ráda a objala ji, byla to pro ně dobrá zpráva pro dnešní den."Děkuji, Alláhu." Řekla Aysun.
Valide Sultána vstala včasně z rána, v přijímací místnosti byla u ní lékařka, která vyšetřila Aysun Hatun, tu nenáviděnou otrokyni. Obě stály uprostřed místnosti. Valide si lékařku nechala zavolat, chtěla vědět o stavu Aysun a jejího dítěte. "Nebyl to pád, ale pouze stres, zřejmě by se konkubína neměla objevovat v harému, pokud ji to vyvolává stres." Konstatovala lékařka. "Konkubína ji udeřila a spadla." Oznámila Sultánka. Zprávu o tom, co se událo, měla od jiné konkubíny, která vše viděla. "Ach, tak.. Nic méně, nebyl to však pád ze schodů, takže nějaké následky to mít nebude." "Jseš si jistá?" "Ano, Sultáno, jsem si jistá, a však trvám na tom, aby se vyhýbala takovým situacím a harému především." Valide se napřímila ještě víc a zkoumavě se podívala na lékařku, pak zřejmě usoudila, že není již na co se ptát, vše, co chtěla znát, již ví. "Ano, děkuji, můžeš jít." Řekla Valide, lékařka se Sultánce poklonila a odcházela, zaklepala na dveře a služebné ji otevřely, když zaklaply za lékařkou dveře, Valide se posadila a oddechla si, ale přece jenom strach v jejím srdci vládl. Povzdechla si a vzpomněla si na sen, který se jí zdál v noci před Aysinou popravou, která jí hrozila. Bála se tohoto okamžiku a věděla jistě, že by se tomu jistě stalo, její synové byli jako ona, krutí a nekompromisní, zradu trestají a toho nechtěla se dožít a již vůbec nechtěla být tím, kdo by byl popraven. Tohle se v historii Osmanské dynastie nestalo, popřípadě, nebyly o tom žádné záznamy.
Daye Sultán seděla na posteli, děti ještě spaly a tak si užívala klidu, její služebná Mária přišla za ni a poklonila se Jí. "Sultánko." "Co se událo?" "Sultáno, zřejmě se situace v harému mění." Daye se zašklebila. "Jak to myslíš?" "Sultán konkubínu nepotrestal." Daye vstala a přistoupila blíž k Márii s vystrašeným výrazem. "Cože?" "Taky mi to přišlo až zarážející, jisté je to, že to vše bylo na přání Aysun Hatun." Daye násilím polkla. "Bylo by lepší, kdyby ji potrestal a dát konkubíně slib, který by neporušil? To je absurdní!" rozkřikla se Sultánka. Mária ji chytila lehce za ruku. "Sultánko, děti spí, ať je neprobudíme." Daye jenom přikývla, Mária si povzdychla. "Absurdní je i to, že se začíná měnit názor na Aysun, díky tomuto přání." Daye byla znepokojena ještě víc, je jisté, že Aysun ovládá Sultána, pohlédla k zemi. "Tohle musíme zastavit." "Sultáno, nebojte, zbavíme se jí dřív, než se to stane." Daye hbitě obrátila zrak zpět, k Márii. "Ale stalo se, Aysun získává moc, jakmile porodí syna, bude o jeden žebříček výš." "Sultáno." "Obavy nevyslovit nahlas." Mária chtěla něco ještě dodat, ale Sultánka ji skočila do řeči. "Ale ty obavy jsou skutečnosti a ne sen. Měli jsme plán a cíl. Plán selhal a ke všemu ona získala to, co jsem měla dostat já." Daye byla rozzuřená. "Sultáno, máte, ale něco s čím Aysun nemůže počítat." "Valide Sultána, můj syn, vím to moc dobře, ale Sultán je Eso." "Pokud si to tak myslíte, možná má Aysun silného spojence, ale jde o to, kdo je silný hráč." Daye se na ni nechápavě podívala a zvedla obočí. Nakonec ji něco napadlo. "Zřejmě budeme opět využívat služby Misha aľ Paši." Daye se neusmívala, ale jedno věděla, tohle musí vyjít.
Gulsah procházela chodbou, za ni byl Ruzgar Agha, Sultána šla za Aysun Hatun, otevřela dveře. Aysun seděla na posteli, byla již oblečena do červených šatů, na hlavě měla ozdobu, tři spojené růže, vlasy měla spletené do bohatého copu, který byl přehozen na pravé straně. Aysun vstala a poklonila se Sultánce. Gulsah byla potěšena, když viděla Aysun, její oči, zářivé oči mnohé napověděly. "Aysun," Sultánka k ní přistoupila a objala ji. "Vše je v pořádku jak má být." "Jde to na mě vidět." Konstatovala Aysun. "To nevadí, hlavní je, že se tobě a dítěti nic nestalo." Sultánka zvážněla. "Co tě to napadlo chodit do síně harému, když víš, že všechny jsou proti tobě. Harém nezapomíná." Aysun zvážněla. "Bylo to ode mě nerozvážné a již by bylo dobré se tam neukazovat, budu chodit jenom do hammamu, alespoň do porodu." Odpověděla Aysun, Sultána přikývla, uznala, že je to rozumné. "Mimochodem, kde je Gervahan Sultán? Ráda bych jí poděkovala." Optala se Aysun, ráda ji chtěla navštívit a také ji více poznat, znala ji pouze z vyprávění. "Jen si ještě odpočiň. Znám jí dobře a určitě přijde sama od sebe za tebou, hned půjdu za Sultánem, ať se o tebe nebojí a oznámím mu o tvém stavu." Odpověděla Gulsah s úsměvem. "Sultáno, ráda bych šla za ním osobně." "Mám o tebe strach." Řekla naléhavě Sultána. "Chci mu to říct, chci vidět jeho tvář, jeho reakci." Gulšah věděla, že Aysun se nenechala přemluvit a navíc, když viděla v očích tu jiskru. Radost, lásku. "Dobře, ale půjdou s tebou Ruzgar a Safia." "Budu velmi ráda." Odpověděla s úsměvem Safia s poklonou, Aysun se Sultánkou se na služebnou s úsměvem podívaly.
Ve své komnatě Gervahan Sultán stála před zrcadlem, nanášela si vůni na krk. Čichla si k ní. "Mmm, to je vůně, vůně jasmínu mi vždy zvedne náladu." Firuze jí neodpovídala, soustředila se na práci, ještě Sultánce upravovala drdol a nasazovala jí korunku. Sultánka si povzdechla."To bude zase den, vidět svou matku." Firuze se přes zrcadlo podívala na Sultánku, měla kamenný obličej, nikdo nemohl vyčíst její myšlenky, pocity, jen ve výjimečných případech, jako tomu bylo včera. "Sultánko, bylo od vás hezké, že jste zachránila otrokyni." "Není to jen obyčejná otrokyně, čeká dítě vládce." Firuze se usmála. "Myslím, že bych ho mohla navštívit, přece jenom díky jeho pozvání, jsem zde." Firuze jen přikývla. "Jdeme." Přikázala Gervahan, otočila se a odcházela. Firuze přispěchala před ní a otevřela jí dveře.
Misha aľ Paša byl ve své komnatě, když v tom zaklepal někdo na dveře. "Vstupte." Do komnaty vstoupila Mária Hatun. "Pašo." Misha aľ zvedl k ní hlavu, zrovna tuhle osobu si nepřál vidět, jedině zakopanou někde v lese. Hatun se ani nepoklonila, pro ni neměl tento Paša žádný význam, otrokyně se rozhlídla po místnosti. "Na eunucha celkem dobré." Zasmála se. "Co chceš? Rozhodně si nepřišla kvůli tomu, aby sis popovídala o mé osobě a pokud mě chceš urážet, doporučuji ti, abys odešla." Řekl Misha aľ Paša jedovatě. Mária přimhouřila oči, zkoumavě si ho změřila, pak se mu podívala do očí. "Jsem tu kvůli něčemu zcela jinému, i když urážkám bych neodolala, na eunucha z harému ses skvěle vypracoval." Misha aľ Paša se k ní přiblížil a vzal jí ostře za loket, přitáhl si jí k sobě. "Říkal jsem, žádné urážky, nebo." Mária se mu vytrhla. "Nebo? Zabiješ mě? Jak?" Misha aľ neměl na ni náladu. "Přišla jsem jen proto, že tě Daye Sultán potřebuje, potřebuje se s tebou setkat, někde v soukromí." "Je to jedna z tvých pastí?" Mária se zasmála. "Mám jiné nápady, Pašo. Daye Sultán tě opravdu potřebuje, je v úzkých." Povzdechla si Mária. Tahle otrokyně věděla, jakou má tenhle Paša náklonnost k Daye Sultán, miloval ji a zraňovalo ho, že patří jinému. Byl eunuchem, ale stal se Pašou pro svou bojovnost, loajalitu, přál si však být mnohem víc. "Tak kdy a kde?" optal se Misha aľ. Mária se pousmála.
Do komnaty Sultána Mehmeda vstoupila Gervahan Sultán. "Vládce." Řekla sestra Osmanského Sultána a poklonila se. Sultán seděl nad dokumenty. Dnes byl Divan. Sultán zvedl konečně hlavu, postavil se a s napřáhnutýma rukama šel ke své sestře, setra mu vyšla vstříc, podívala se na něho a sourozenci se objali. Sultán se odtáhl od své sestry. "Gervahan, jsem rád, že si přijala mé pozvání." Z jeho hlasu se dala vyčíst radost. "Vládce se musí poslechnout." Sultán se malinko zamračil. " Ty ses nezměnila." "Za to ty ses změnil a sám si změnil i říši." Řekla Sultána a konečně se ji na tváři objevil úsměv. "Pojď, posaď se." Ukázal Sultán na křeslo umístěné vedle dveří. Jakmile se posadili, začal si Sultán prohlížet svou sestru, která se dívala do země. "Jak se daří?" Sultánka se na Mehmeda podívala. "Jak se to vezme, když si žena vezme někoho, koho nemiluje a navíc to setkání…" Mehmed dobře věděl, o kom sestra mluví. "Je to naše Valide, Gervahan, ať se vůči tobě dopustila mnoho chyb." "Pořád ji omlouváš." "Jen chci aby, jste ukončily boj mezi sebou "To je těžký rozkaz." "To není rozkaz nýbrž přání, Gervahan." Sultánka si povzdechla a obrátila zrak, pohledem se dívala na stůl. "Tak to kvůli tomu si mě pozval?" "Ne, chtěl jsem jenom, abys byla mi nablízku, Akasma již odjela a navíc, neviděl jsem tě od doby…" nechtěl to doříct, Gervahan zavřela oči, nechtěla vzpomínat, ztráta otce pořád bolela. Oba dva uslyšely klepot. "Dále." Do komnaty vstoupil strážný. "Vládce, Aysun Hatun si váš přeje vidět." Sultán Mehmed se usmál. "Jen ať jde dál." Aysun vstoupila, pohlédla na celou komnatu, až se jí zastavil její pohled k Vládci a Sultánce, která si začala zkoumavě prohlížet Hatun, která sklopila zrak k zemi a poklonila se. Sultánka musela uznat, že Aysun byla krásná. Sultán vstal a šel k ní. Aysun se usmívala a dívala se na zem. Sultán ji vzal něžně za bradu, Aysun se na něho podívala, opět měla ten svůj tajuplný výraz. "Mrzí mě, že jsem nebyl u tebe." "To nevadí, Vládce, cítila jsem, že jste se mnou." Oddaně odpověděla Aysun. "Ehm." Sultán se polekal a otočil se k sestře, která pořád seděla. "Sultánko." Řekla Aysun, Gervahan vstala a šla k Sultánovi a jeho oblíbenkyni. "Jsem ráda, že jsi v pořádku, včera to s tebou vypadalo bledě." "Děkuji za vaši pomoct." "Nemáš za co." Odpověděla s úsměvem Sultánka, pak zvážněla. "Byla to od otrokyně drzost, doufám, že bude patřičně potrestána." "Nepřála jsem si to, ono to nebyla, ani tak její chyba." "Chceš tím, říct, že to byla tvá chyba?" vmísil se Sultán, Aysun se na něho podívala. "Včera jsem vám řekla svůj názor, Vládce." "Viděla jsem všechno, ale jak myslíš, Aysun." Odpověděla za Sultána Gervahan. Sultán se na svou sestru podíval. "Je jasné, že to byl opět z dalších útoků na tvou osobu." Obrátil se zpět na Aysun. Gervahan polkla. "Když dovolíte, Vládce." "Ovšem, Gervahan." Sestra vzala Vládcovu ruku a políbila ji. Podívala se ještě jednou na Aysun a odcházela, když zaklaply za Sultánkou dveře. Aysun se nadechla. "Mehmede, neublížil si jí?" "V tom má sestra i já pravdu, čekatelka je posvátná, nedokázal bych unést, že by se ti něco stalo." "Mehmede, ona má svůj názor, je to člověk." "Je především otrokyně." "Jako já, Mehmede." Mehmed si dal ruce za zády, teď se tvářil jako hromovládce. "Jsi můj majetek." Aysun se zalekla. "Tak tvůj majetek?! Uvědom si jednu věc, Mehmede, nejsem Daye, nejsem žádná z těch žen, která by se ti oddala, jak ty to sám uznáš za vhodné." "Uvědomuješ si, s kým to mluvíš?!" Mehmedovi se chování Aysun očividně nelíbilo. "Se dvěma lidmi, se Sultánem Osmanské říše, ale také s Mehmedem, s láskou, kterou miluji, ale pokud mě nebereš takovou, jaká jsem, kdo jsem, čím jsem byla. Jmenovala jsem se Tera Dragov, Mehmede." Aysun tohle lomilo srdce. "Jsem v pořádku a dítě taky. Jsem šťastná, že jsi jeho otcem, ale pokud to tak chceš. Pravil jsi, že jsem Sultánkou tvého srdce, ale teď? Teď mi to tak nepřipadá. To, že jsem chtěla milost konkubíny a nakonec jsme pouhé věci, na více použití, nebo na jedno." Aysun prohodila hlavou, zavřela oči a nadechla se, sundala si prsten, šla ke stolu a položila ho na něj. Slzy potlačovala, pak se obrátila, poklonila se. "Sultáne." A bez dalšího slova a pohledu odešla z jeho komnaty. Sultán stál mlčky, díval se na Aysun, která odcházela, tohle si dovolila příliš, měl na ni vztek, ale ta drzost ho očarovala, překvapila. Jak se dveře za Aysun zavřely, popošla a o kousek dál, zastavila se, začala plakat, tiše, slzy ji kutálely po tváři, zavřela oči. Otevřela je, zavrtěla hlavou, ten binec, ty černé myšlenky musejí pryč a pokračovala v chůzi. Sultán šel ke stolu, zadíval se na prsten, který tu ona zanechala, pohladil ho. "Tak už mohu je otevřít?" "Ne, jsi netrpělivá." Odpověděl Sultán se smíchem a šel ke své Aysun. "Podej mi ruce." Aysun je natáhla a Sultán si jí přitáhl, Aysun mu pomohla a stála před ním. "Nepodváděj, Aysun." "Nepodvádím, ale snažím se, abych nespadla." Řekla se smíchem Aysun. Sultán šel ke stolku a vzal si skříňku, otevřel jí a vzal si do ruky prsten. Znovu přistoupil k Aysun a vzal si její pravou ruku a svou pravou rukou jí navlékl prsten. Aysun zvážněla a věděla, co jí Sultán daroval. Otevřela oči a pohlédla na prsten se zeleným rubínem. Vládce se na ni díval láskyplně a políbil její ruku. Odtáhl se a zadíval se do té krásy. "Cítím, že tenhle prsten patří tobě, nosila ho moje babička. Sama řekla ať to její syn, můj otec, zesnulý Sultán Ahmed Chán dá ženě, kterou z celého srdce miluje. Mé matce ho navlékl, ale pak jí ho vzal. " Sultán si smutně povzdechl. "Chtěl to dát Gulsah Sultán, ale již to nestihl a pak, prsten jsem našel, dal ho pryč, aby ho matka nevzala zpět. Nyní patří tobě." Aysun pochopila, proč historii prstenu jí říká, věděla, že pokud udělá chybu, vezme jí ho. Nyní měla pocit, že v prstenu je jeho srdce, podívala se na prsten a pokývla hlavou, zpět se zadívala do očí Sultána Mehmeda. "Mehmede, já vím." Sultán si nad tou vzpomínkou povzdechl a smutně hleděl na prsten, jako by v něm byla duše, její duše, která odešla.
Mahypeyker seděla ve své komnatě, Esmahan vstoupila ze spěchu za svou paní. "Zabil ji, vlastníma holýma rukama." Mayhpeyker se usmála. "Jde vidět, že ještě znám Osmana, nezklamal." Odpověděla Sultánka. "Co myslíte, že bude teď?" "Co by bylo? Dám mu čas, ukáže se, nebo mě zase zavolá, ale nebude to hned, samozřejmě." Sultánka se zarazila. "Ale to není to jediné, co máš na srdci." "Ano, paní. Víte, jak jste mi poručila, abych hledala tajnou chodbu, odkud před časem vylezla Valide Sultána. "Křič, ještě to neslyšeli všichni." Napomenula ji Sultánka, která vstala a přistoupila blíž k Esmahan. "Tak mluv, nenech mě čekat." Pobídla ji Sultánka, Esmahan k ní přistoupila a zprávu ji zašeptala do ucha. Mahpeyker se usmála. "Vida, vida, Valide Sultána je tak neopatrná a zřejmě nás dokonale nezná."
Valide Sultána šla chodbou, před bránou harému. "Pozoor! Ctěna Haseki Defne Valide Sultán Hazetleri." Ohlásil její příchod Arif Agha. Valide vešla do síně harému, dívky se seřadily a klaněly se, Valide si je prohlížela, všechny. "Kde je Valérie?" "Tady jsem, Sultánko."dívka se klepala, zřejmě Valide Sultána neslyšela o milosti Sultána. "Sto ran bičem!" Arif se zalekl a rychle přistoupil k Sultánce. "Sultáno, Vládce nechtěl potrestat Valérii." Sultánka se otočila Aghovi. "Harému vládnu já!!! Eunuši chopte se jí!" "Ne! Sultáno! Ne!" Otrokyně se snažila vytrhat ze spáru dvou eunuchů, ale marně. Eunuši ji srazili na kolena a drželi, třetí přišel s bičem. Eunuch čekal na rozkaz. "Valide přikývala, dívce roztrhaly šaty, brečela, byla vystrašena, to samé dívky nechápaly, vždyť Sultán to nepřikázal, samotná Aysun s tím nemá nic společného. Některým dívkám bylo jasné, že Sultána se snaží dostat moc svých rukou. Valide si dala ruce před sebe a pohlédla zpět na harém. Dívala se na vystoupení, které se jí nabízelo. Dívka řvala, záda ji, doslova, pálily, jako v jednom ohni. "Ještě jednou se to bude opakovat!" důrazně upozornila všechny. Jakmile nekonečný trest skončil. Dívka dopadla na zem, byla zpocená, zesláblá, a bolest ji doslova ohromila. Valide se k ní přiblížila. "Tohle je za to, co si provedla čekatelce. Nosí pod srdcem dítě Sultána." Valide se podívala na obličeje dívek. "Tohle je varování, příště přijde před vámi klidně o hlavu." Aysun šla kolem brány, podívala se doprava a uviděla Valérii na zemi, všechno bylo Aysun jasné, rozzuřila se. "Valide." Aysun se přiblížila. Valide se zalekla a otočila se k ní. Aysun se však rozběhla k Valérii. Arif Agha k ní přistoupil a držel ji za loket, snažil se jí zabrzdit. "Hatun, buď opatrná na dítě." "Starej se o sebe!" zařvala a poklekla k otrokyni, viděla krev, neštěstí oné dívky ji vehnalo ještě více slz do oči, ale snažila se je zadržet, jenže to nešlo. "Alláh." Řekla potichu Aysun. Dívka měla zakrvácené záda. Podívala se na Arifa. "Doktora, rychle doktora!" Aysun se otočila a uviděla nenáviděnou tvář, vstala a šla k Sultáně. "Co to má znamenat?" Trest." "Sultán ji nepotrestal, ale i ano že haa!!" "Aysun ovládej se!" "Nebudu se ovládat, Valide, již ne, tohle bylo příliš, zachránila jste samu sebe a na nikoho se neohlížíte, to, co Sultán neudělal, to jste udělala vy!" Valide to nevydržela a chtěla vrazit Aysun facku, ale Hatun ruku zadržela, což všechny šokovalo. Aysun se vražedně dívala na Valide Sultánu, před bránou mezi nimi stála Gervahan Sultán, tentokrát byla svědkem něčeho zcela jiného, šokovalo ji to, ohromovalo ji to. "Teď by jste si měla dát sto ran bičem, Sultáno, ale asi na to žádný s eunuchů nebude mít žaludek." Valide se podívala na Ayisunu ruku, něco ji tam chybělo. Ten prsten, pomyslela si Sultána. Aysun pustila ruku Valide Sultány, všechny ženy v harému i Kaya, která stála za Valide, byly naprosto šokované. Aysun se ještě jednou lítostivě podívala na Valérii. Lékařka přiběhla i s Arifem, hned jak vstoupila do harému, Aysun se k ní otočila. "Ošetři ji, prosím." Řekla ji prosebně a ukázala na ležící Valérii, která tiše brečela. Aysun rychle odešla do své komnaty.
Valide stála, byla plná zloby, ponížení, ale také přemýšlela proč Aysun nemá prsten. Začala uvažovat, že to nebude tak horké s Aysun, zřejmě nemusí s touhle otrokyni dělat těžkou hlavu, není hrozba. Nebo ještě je? Čas ukáže odpovědi, důležité je, aby to řekla Daye, která bude jistě štěstím bez sebe, aby toho hlavně využila, získat si pozornost Sultána. Jak dlouho to však vydrží? Stejně však v srdci bylo u Valide dusno, obyčejná otrokyně ji zostudila, toho bude litovat, byla rozčílená, ale zachovala si dekorum, na sobě nedávala nic znát. V harému ukazovat harému svou slabost, emoci? Nikdy! Haseki Defne Valide Sultán taková nebyla a nikdy nebude. Otočila se k harému, byla tak vznešená, byla dominantní osoba, měla respekt, i když neměla potuchy, že ji v tomhle začíná triumfovat Gulšah Sultán. "To je vše, ještě jednou vás upozorňuji." Pravila klidně Valide s ledovým výrazem, otočila se a odcházela.
Vezírové byly přítomni, Pašové, Kapudan Paša- Kara Husrev i soudce Mahmud Ali Ebussud, kterého Sultán pověřil pro jeho spravedlnost, obdivoval jeho znalosti zákonů, právního systému v souladu s Islámským právem - Šaria, jako nejvyššího soudní autoritu. Sultán sám mnohým soudcům funkce odebral, protože se dopustili skutků v nesouladu s Osmanskou říší a po většinu řešili spory ve svůj prospěch. "Přichází Sultán Mehmed Chán Hazetleri." Všichni se svorně poklonili. Sultán se otočil a posadil se na trůn. "Zahajuji Divan, dnes budeme projednávat plány dalšího tažení, také se chci dozvědět situaci v provincii." Sultán se díval na každého z každého, sledoval jejich tváře, postoje, pohled zastavil na Mustafu. "Mustafo Pašo?" "Vládce, co se týká obchodů, je všechno v pořádku, díky daním, schváleným při prvním Divanu, odvádějí obchodníci bez problémů, také lidé za domy a pozemky odvádějí poctivě, nicméně je zde problém v tom, že některé rodiny sotva vyžijí ze svých výdělků a také někteří trpí životem na ulicích." Sultán se upřímně zhrozil. "Nechci, aby lid trpěl, zatímco dáváme svým ženám dary, užíváme si blahobytu, jedeme na tažení, které stojí říši dost peněz." Sultán si povzdechl, poškrábal si vousy. "A co provincie?" "Zde jsou odvody peněz dostačující pro další tažení, ale ještě musíme počkat, ještě nějaké peníze zůstaly, ale jejich malé množství." "Kolik činí?" "Za vlády Sultána Ahmeda Chána." " Bylo v pokladnici 2400 parů, které jste dovolil na tři měsíce navýšit. Provincie poskytly za tři měsíce, po zvýšení, neuvěřitelným 1000 parů, obyvatelé Osmanské říše tedy, bez zmíněné částky dali 50 parů za tři měsíce na jednoho obyvatele, i bez harému, celkově 568.801.150 párů, výdaje na tažení však výrazně snížily hladinu pokladnice. Výdaje činí 500.000.000 párů, což znamená výplata obyčejných lidí, vezírů, beyů, pašů, soudců, janičářů, údržba koní, jídlo, zbraně, vás a také poslední položka harému." Tahle vyčerpávající odpověď Mustafy všechny vyděsila, ale Sultán již měl plán, ale i otázku na srdci. "Co se týká doby, kdy jsme byli mimo." "Odpusťte, Vládce." Mustafa znervózněl, čeho si všiml Sultán, který ještě víc zpozorněl, věděl, co chce říct. Misha aľ Paša měl z téhle situace radost. "Daně jsem nechal tak a za těch šest měsíců se vybralo 594.808.092, plus zbytek z předchozího období." "A pak se nedivme takové chudobě, Mustafo." Sultán se zamračil. "No nic." Sultán se podíval na Kapudana Pašu. "Mehmede Husreve, co loďstvo, v jakém je stavu?" otázal se Vládce. "Sultáne, loďstvo je v dokonalém stavu, máme šedesát lidí s kapacitou třiceti muži na palubě." "To není moc." Sultán nebyl spokojen. "Tak se mi zdá, že budeme muset vyhotovit další lodě, jak počítám naše lodní posila by čítala osmnáct stovek námořníků, kdyby zaútočili Peršané, nemáme jedinou šanci, zbytek by byli bylo jenom pěší vojsko." "Pěší vojsko se také cení." "Nedovoluj si, Misha aľ Pašo." Obrátil se Vládce vztekle na Pašu. "Budeme muset počkat, minimálně půl roku, než zase půjdeme na tažení, které škrtí naši ekonomiku. Tohle nesmíme za žádnou cenu dopustit." "Zemědělství prosperuje." Opomenul Mustafa. "A natolik, aby uživilo naše potřeby? Provincie, taky nebudou brzo stačit a sám si mi řekl, jak na tom naši obyvatelé jsou." Sultán obrátil zrak na pisatele. "Je zde Kanunnáme?" "Ano, Vládce." Pisatel otevřel se zamyšleným pohledem knihu, podíval se na Sultána, který se loktem opíral o svou pravou nohu.
"Tak zapiš: Já Sultán Mehmed Chán Hazetleri, udávám změny daní, které zní takto:
- Daně zůstávají pro obchodníky, kteří mají výdělek více než 7700 parů a kteří mají pozemek a dům a také budou platit daně za své manželky a své souložnice.
- Daně zůstávají provincím a jejich obyvatelům, ale mění se však znění, že ho odvádějí jejich správcové, obchodníci, žijící vojáci.
- Všechny tyto uvedené skupiny, bezpodmínečně a bez rozdílu daň budou mít stanovenou na 55 parů, za měsíc.
- Ostatní odvádět daně nebudou. "
Vezírové byli zaskočeni, Sultán však neskončil. "Rozhodl jsem se následovně, že ženám budou vypláceny dávky, důchody i na děti, také bych rád postavil školy a ubytovny pro chudé bez domova. Dávky budou všechny stejné a budou činit 45 párů." "Ale Sultáne, tohle se neutáhne." Opomenul tentokrát Mustafa Paša. "Mustafo, tažení počká, ale lid je pro mě přednější." Vládce se obrátil na všechny. "I pro vás." Sultán se obrátil na pisatele. "Je napsáno?" "Ano, Sultáne." Sultán Mehmed vstal. "Tímto Divan ukončuji."
Valide Sultána seděla, Kaya Kadin stála před ni. "Hned po porodu potrestáme, můj syn ji musí poslat do vyhnanství, co nejdřív to půjde." "Sultáno, harém se zase uklidní." "Harém byl odjakživa zvyklý na mé pořádky, od té doby, co je zde Aysun, tak to jde všechno z kopce." "Harém vždy byl zmaten, vždy byly nějaké problémy." "Ale nikdy jsem nezažila, že by se otrokyně postavila proti Valide Sultán. Měla jsem ji popravit, byl by klid. Mehmed by se nedozvěděl, že je těhotná." Kaya mlčela, nebylo dobré v tuto chvíli mluvit, Sultána byla rudá vzteky. "Sultáno, již půjdu." "Ano, můžeš jít." Kaya šla ke dveřím a zaklepala, když konkubíny otevřely, Daye Sultán stála před Kayou, Kaya se poklonila a Sultánka vstoupila do komnaty, Kaya vycházela. Daye hned při vstupu zpozorovala Sultánčin hněv. "Sultánko, mohu?" Sultánka se na ni mile podívala, i přes radost z návštěvy Daye, její oči mluvily za všechno, šlehaly z nich plameny. "Ale jistě, pojď za mnou, posaď se." Pravila Sultánka. Daye šla s úsměvem k ní a posadila se po její pravici, Daye se zkoumavě podívala na Valide, zvážněla. "Děje se něco, Valide?" "Aysun." Zavrčela Valide. "Co udělala?" "Ponížila mě před otrokyněmi, a to zrovna, kdy jsem trestala Valérii, která ji napadla, mohla být nadšená." Odpověděla Valide, Daye se zamračila, a obrátila pohled bokem, Daye však pohlédla zpět k Valide. "Tohle si nesmíte nechat líbit." "Neboj, na ni dojde, i na harém, jestli to bude třeba." Valide si však neodpustila jedné poznámky. "Možná za její výstup mohl Sultán, neměla ten prsten." Daye jako by se probrala. "Opravdu? Co když si ho sundala a zůstal v komnatě." "Nemožné, zdá se mi, že Aysun je u Sultána tabu, proto bych byla ráda, kdyby si využila příležitosti." Daye se usmívala.

Část 27.

7. srpna 2015 v 21:16 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Gervahan Sultán přistoupila rychle k otrokyni a chytila ji za ruku. "Jak se jmenuješ?" zeptala se služebné vedle Aysun. "Safia." "Odvedeme Aysun do její komnaty, Safio." Aysun se klepala, oči měla zalité slzami, měla vážný strach o dítě, o nevinné dítě, které za nic nemohlo, jenom kvůli nenávisti jedné otrokyně, která žárlila, i považovala ji za vražedkyni.
Sultán Mehmed držel v náručí svého syna, ale začal mít divný pocit, jakoby nevolnost. "Sultáne," Daye si toho všimla a hned vykročila k němu. "To nic není." "Opravdu?" "Ano, v pořádku." Řekl Sultán, pocit však ne a ne zmizet.
Aysun se Sultánkou a Safii procházely vrávoravě, Ruzgar Agha šel naproti nim a když spatřil jak Aysun, která se držela bříška a svíjela se bolestí, její tvář značil strach, smutek a zoufalství. Hatun držely z levé strany Safie, z druhé Gervahan Sultán šly do její komnaty. "Tak kde je ten Arif, měl tu již být." Řekla Gervahan nasupeně." Sultánka se obrátila na svou služebnou. "Firuze, otevři dveře." Nevšimly si Aghy, který stál zděšeně. Ruzgar hned co se vzpamatoval, okamžitě se otočil a spěchal tuhle situaci oznámit své paní.
V harému panoval strach. "To jsi nemohla počkat do porodu? Zbláznila ses?" zaútočila Candefa na Valérii. "Zasloužila si to." Odpověděla Valerie plná nenávisti. "Teď se předveď, až se to dozví Vládce a Valide. Vždyť tě viděla Sultánka." "Najednou Aysun bráníš, zabila ti přítelkyni." "Ale čeká dítě, jestli, ale o něho přijde, čeká tě trest a nejen z její strany." Odpověděla Candefa, do harému vstoupila Kaya Kadin. Dívky se otočily, nastalo opět hrobové ticho, napětí v harému se dalo krájet. "Co se stalo?" "Valérie napadla Aysun Hatun, dostala křeče, možná potratí." Odpověděla z hloučku jedna z konkubín. Všechny oči padly na ni, na Elisu. Valérie se zadívala na ni velmi rozzuřeně. Elisa si všimla jejího pohledu a pokrčila rameny. "Viděla tě přece Gervahan Sultán, na to by se přišlo, i kdybych to neřekla." Kaya se podívala z otrokyni, na otrokyni. "Tak dost! Vraťte se do práce, favoritky do svých komnat, myslím, že vás nenavštíví nejen Valide Sultána a ty!" ukázala na Valérii. "Budeš se zodpovídat za svůj čin!" Elisa se podívala na Kayu Kadin, otočila se a odcházela pryč, věděla, že jak Kaya odejde, se zlou se potáže a to nemohla nyní dopustit. Kaya se ještě naposledy rozhlédla a po harému a odcházela za Valide Sultán.
Arif Agha běžel chodbou, za ním běžela lékařka. "Jak to vypadá s těhotnou?" "To musíte vidět, jsme zde." Arif otevřel dveře a lékařka za ním. Dveře rychle zavřel Arif. A chodbě byla Mária, která se dívala pátravě. Co se tak mohlo stát, pomyslela si. "Konečně." Hlesla Sultánka, která stála u okna, držela se za ruce. Lékařka se nahnula k ležící Aysun, nahmatala bříško." Odrhnula jí sukni šatů. "Nekrvácí, dobré znamení." viditelně si oddechla lékařka. "To víme i bez tebe, zachraň to dítě!" zařvala Sultánka, Safia byla nervózní, zakrývala si pusu, aby nekřičela. Aysun ležela zpocená, slzy jí kutálely po tváři. "Mé dítě." Hlesla potichu. "Neboj se, Aysun. Dítě bude v pořádku." Odpověděla nepřesvědčivě Safia, která šla k Aysun a držela ji za ruku.
Kaya Kadin přišla neohlášeně k Valide Sultán. "Sultánko." V rychlosti se poklonila. "To jsou způsoby!" okřikla ji Valide, jenže si všimla pohledu své služebné. "Kayo, co se stalo?" Valide vstala. "Aysun měla potyčku jednou z konkubín, uhodila ji a zřejmě těhotné způsobila nadměrný stres. Začala mít křeče v bříšku." Sultánka vykulila oči a lehce otevřela pusu. "To ne." Řekla potichu Valide a přispěchala do komnaty Aysun.
Valide procházela chodbou, ne proto, že by měla strach o Aysun, to vůbec ne, byla by ráda, kdyby ji po porodu zabila, ale o dítě svého syna, ano. Valide otevřela dveře. Safia, která seděla u Aysun vstala a poklonila se Valide Sultán. "Sultánko." Řekla jenom lékařka. "Tak co?" "Vypadá to dobře, naštěstí. Zřejmě je to signál, aby se těhotná nepřepínala." Valide si povzdechla a podívala se na Aysun. "Dám jí medicínu a pak se uvidí, čas ukáže." "Jak, že čas ukáže?" Řekl dobře známý hlas. Valide se podívala k oknu a uviděla tvář své dcery Gervahan Sultán. "Gervahan." Řekla Valide, byla překvapená, že ji tu vidí. "Mohu ji dát jenom medicinu. Pacientka by měla mít klid." Odpověděla lékařka Sultánce. Dcera přistoupila k matce. "Odpusťme si pro dnešek debatu, Valide. Jak vidíte, nyní není vhodná doba." Spustila bez pozdravu, poklony Gervahan. "Gervahan, to co si dovoluješ, přeháníš, ale budiž, máš pravdu, nyní není vhodná doba." "Jsem ráda, že mi rozumíte."Gervahan se obrátila k Aysun a pak odcházela. "Kayo, přichystej mi pokoj, prosím. Firuze, jdeme." Přikázala Gervahan, nechtěla být, alespoň pro dnešek v jedné místnosti se svou matkou. Valide se obrátila ke Kaye, věděla, že tím zradí Daye Sultán, ale vytušila, že tohle je správné rozhodnutí. "Oznam tuto skutečnost Sultána, měl by být ještě z Daye Sultán, ale pozor, je tam Mahidevran, tak, aby o tom neslyšela." Řekla Valide a obrátila zrak na Aysun, Kaya se poklonila a odcházela do komnaty Daye Sultán.
Kaya Kadin přicházela před dveře Daye Sultán, povzdechla si, Mária šla za Sultánkou, když uviděla Kayu před dveřmi její komnaty, kde byl Sultán, zastavila, nechápavě se dívala a vytušila, že něco muselo stát. Kaya zaklepala, dívala se před sebe, připravovala se, jak to řekne Vládci. Z komnaty se ozvala. "Dále." Kaya otevřela dveře a poklonila se Sultánce a Sultánovi. Sultán s dětmi seděl na zemi, Mehmed Suleymana držel v náručí, a Mahidevran seděla před otcem. Daye Sultán seděla na posteli, když vešla Kaya Kadin, zamračila se, byl to člověk, který kazil atmosféru. "Vládce." "Buď zdráva, Kayo. Kolikrát ti mám říkat, aby ses mi neklaněla." Řekl Sultán přívětivě." "Odpusťte, že vás ruším, ale potřebuji s vámi mluvit." Sultán se zadíval na Kayu, z výrazu mohl vyčíst, že je důležité, přikývl, opatrně vstal, Daye vstala a vzala si malého Suleymana do náručí. Mehmed se ještě podíval na Mahidevran pohladil, sehnul se, aby jí políbil na čelo. "Mrzí mě to." "Zase zítra, tatínku?" "Obavám se, že zítra to nejspíše nepůjde, ale určitě příště zase přijdu, Mahidevran." Odpověděl Sultán dcerce, obešel jí. "Vládce." Poklonila se Daye, Sultán se ještě jednou podíval na svého synka a pohladil, na Daye se podívala a usmíval se, pak bez dalšího slova odešel spolu s Kayou, jak zabouchly dveře do komnaty, Kaya ho vzala a šli bokem. "Tak co se děje?" "Odpusťte, ale Valide Sultána řekla, abych vám neřekla v přítomnosti Mahidevran Sultán." "Mluv, prosím a nenapínej mě." " Jde o Aysun." "Co je s ní?" řekl Sultán naléhavě, tohle nevěstilo nic dobrého a teď již věděl, že ten pocit, který se ho držel, měl co dočinění právě s ní. "Aysun se přitížilo. Opět ji jedna z konkubín napadla, je dost možné, že se pohádaly kvůli tomu, že jí označuji za vražedkyni." Sultán byl vystrašený, měl strach. Vyběhl ke komnatě Aysun. Aysun ležela na posteli, měla otevřené oči, Safia byla s ní a plakala. Doktorka skončila prohlídku, Valide se chtěla ujistit, že je vše v pořádku. "To nevím, Sultánko." "Jak nevím." Valide vzala lékařku ostře za loket a přitáhla ji k sobě, jestli o dítě přijde, popravím tě." Řekla vztekle. Lékařka se dívala do země, nechtěla vnímat výhružku, Valide ji pustila a nasupeně se na ni podívala. Dveře do komnaty se otevřely a přiřítil se Sultán Mehmed, podíval se na Aysun, zkoumavě, ta ztěžka otevřela oči. "Mehmede." Hlesla slabě. "Odpočiň si, mé slunce, jsem u tebe, Aysun." Sultán jí pohladil po tváři, ona plakala, tiše, což Sultána ranilo. "Ne, neplakej." "Ony mi ublížily, nechci, aby mé dítě umřelo." "To neříkej, Aysun, naše dítě bude mít dlouhý život, uvidíš." Řekl smutně Sultán. "Sultáne." Sultán se podíval na lékařku. "Mluv." Řekl Sultán a obrátil svůj zrak na Aysun, ta se na něho láskyplně dívala. Safia stála za Sultánem, byla smutná, dívala se na zem. Aysun bylo o dost líp, jen v přítomnosti Sultána, nikoho jiného. "Sultáne, bohužel, musíme počkat, vyšetření dopadlo dobře, ale těhotná utrpěla šok a nadměrný stres." "Můžete jit, obě." Přikázal Valide i lékařce. Valide uznala, že bude muset jít, proto svého syna, výjimečně poslechla.
Mária vstoupila, po chvíli, do komnaty Daye Sultán, poklonila se Sultánce. "Sultánko." Daye přikývla, držela svého syna. "Efsun, můžeš děti uložit?" "Jistě, Sultánko." Mahidevran šla k matce, ta jí políbila na čelo. "Dobrou noc,Mahidevran." "Dobrou noc, maminko." Usmála se malá a ruku v ruce odešla s Efsun do vedlejší místnosti. Vzhledem po dni stráveném se Sultánem byla Daye milejší, veselejší. Sultánka počkala, až Efsun spolu a dětmi odejde. Pak pohlédla na Máriu. "Mário, co se děje? To, že přišla Kaya Kadin něco znamená." "Ano, viděla jsem Kayu Kadin, jak přicházela. Byla velmi smutná. Neslyšela jsem všechno, ale podle všeho, šlo o Aysun." "Aysun bych vlastně mohla poděkovat, díky jejímu chlubení se, že má prsten, vlastně bylo příčinou, proč jsem omdlela a Sultán nás pak navštívil. Věnoval se nám a já cítila pocit šťastné rodiny." Řekla spokojená Daye. "Co si jinak chtěla říct?" zašklebila se Daye. "Sultáno, Aysun byla v síni harému, napadla ji jedna konkubína, začala mít křeče v bříšku." "Potratila." Daye měla vykulené oči. "Ne, to si nemyslím, ale přitížilo se jí." "To má za to, co si to dnes dovolila." Reagovala Daye. "Pokud je to děvče, Inshallah, ať se nic nestane. Pokud chlapec, nechť zemře."
Aysun se dívala na svého Sultána. Sultán se na ni díval smutně. "Té konkubíně to nedaruji." Zasyčel plný vzteku. "Mehmede, prosím, jenom uvěřila lžím. Slituj se nad ni. Nedovol, aby ji ublížili, měla jsem také vztek na ni, ale je dívka jako, přišla ve stejnou dobu jako já, jenom uvěřila. Prosím, slib mi, že jí neublížíš, slib mi to, jako Osmanský vládce." Jejímu pohledu, hlasu, nedokázal Sultán odolat. "Slibuji, Sultánko." Aysun se pousmála. "Nejsem Sultánka." "Jsi Sultánkou mého srdce." Sultán jí políbil ruku.
Gulsah Sultán šla do komnaty Aysun, ale tam zjistila, že je u ní Sultán, což ji potěšilo, jenže zděšení nebralo konce. Odchytila ještě lékařku, ta jí řekla, že tu samou pohádku, že čas ukáže a těhotná potřebuje klid. Gulšah zjišťovala informace po Arifovi. Šla do harému. "Pozor Gulšah Sultán Hazetleri!" ohlásil ji Ruzgar Agha. Všechny dívky se poklonily, Gulšah se tvářila jako hromovládce. Přiřítila se plna vzteku, zastavila se před Valérii, která zírala do země. "Jak ses opovážila?!" "Sultáno,.." "Mlč! Víš vůbec, že Aysun čeká Sultánovo dítě?! Máš důkaz, že to udělala!!! Měly jste příkaz Valide Sultány a ty." Ukázala prstem na konkubínu. "Ty jsi to porušila! Uvědomuješ si, že to pro tebe bude mít následky?!" Gulšah se podívala na tváře otrokyň. "Boje v harému vždy byly, ale toto co se událo nyní, se nikdy, opakuji, nikdy nestalo. Otrokyně, která čeká dítě Sultána, má význam, ať chcete, nebo ne!! Jste ženy, bývalé matky, některým z vás odebraly děti, já to vím! Nebuďte zrůdy… buďte ženy, pamatujte, že není důkaz o vině Aysun Hatun, až bude, pak to něco bude znamenat!" Gulšah se otočila a bez dalšího slova odešla. Šlo, ale vidět, že ji vnímaly naprosto všechny. Nikdo Gulšah Sultán neignoroval, začala být vážená víc než Valide. Tímto si jich získala. Gulšah uměla vážít svých slov a znala téměř všechny osudy těchto dívek, nad Valerií se hnulo svědomí a uvědomila podstatu slov, nejen Gulšah Sultán, ale i Aysun a upřímně se začala modlit, ať to nemá důsledky.
Gervahan Sultán byla ve své připravené komnatě, Firuze jen dělala drobné opravy, aby paní měla pohodlí. "Děkuji, to stačí, můžeš jít, cesta byla náročná i pro tebe, zasloužíš si odpočinek." Firuze přestala a poklonila se. "Jak si přejete, Sultáno." Gervahan se usmívala, Firuze se na svou paní podívala. "Myslíte, že přijde?" "Jsem si jistá, že ano." Dveře se otevřely a vstoupila Valide Sultána. Gervahan se postavila a uklonila se, Firuze se otočila k Sultánce a poklonila se. "Firuze." Řekla Gervahan, Firuze odcházela, věděla, co udělat. Valide se ke své dcerce přiblížila. "Co to mělo znamenat?" "Tohle bylo zvyklé přivítání." "Na pohřbu otce jsi byla jiná." "Na pohřbu otce, jsem truchlila, odešel člověk, který měl u mě respekt, vy jste ho ztratila definitivně." "Vím, že jsem ti ublížila, ale nebylo jiného zbytí." "A kdybych umřela? Bylo by vše v pořádku, co by, jste udělala, výčitky by vás provázely." "Gervahan!" rozkřikla se Valide. "Svým řevem si u mě respekt, ani strach nevybudujete." "Gervahan, kdyby otec věděl, že budeš mít dítě s Pašou, mimochodem v době, kdy již si byla ženou někoho jiného, popravili by tě, nebo by tě poslali do vyhnanství." "Sultán Ahmed o tom věděl, Sultáno." Valide zavrtěla hlavou. "Nevěděl, Gervahan, nevymýšlej si." "Vážně." Gervahan vyprskla smíchy. "Tak proč vás otec začal nenávidět? Nebylo to jenom kvůli vraždě syna Gulšah a jiných zločinů, kterých jste se dopustila. Bylo to kvůli mně i mému dítěti. V archívu paláce se to dočtete, dokument, který dokazuje, že otec chystal můj rozvod a pro změnu sňatek s mužem, kterého jsem milovala." Valide zůstala stát s otevřenou pusou dokořán. "Jak..co?" "Už jsem se vám nemohla svěřit a tím, co jste udělala, jste mi to potvrdila." Gervahan se dívala vražedně a každý pohled byl pro Valide dýkou, dýkou do srdce. "Proč jsi vůbec přišla." Gervahan si dala ruce před sebe a zvedla hlavu. "Vládce mi poslala pozvání, abych přijela, jeho jsem nemohla odmítnout." "Kde máš manžela a děti?" "Manžel řeší své povinnosti, a co se týká mých dětí, přijedou, nebo já za nimi. Uvidím, na jakou dobu tady budu." Valide přikývla, uznala, že s Gervahan nebude nikdy řeč, otočila se a odcházela, doprovázená vražedným pohledem dcery.
Sultán vyšel z komnaty Aysun, ta spala, Safia byla u ní, ani okem o služebnou nezavadil, jenom byl soustředěn na Aysun, byla skutečně jeho srdcem, jeho duší, nechtěl jí ztratit, ona byla pro něho důležitá osoba. Sultán se na chodbě setkal s Gulšah Sultán, ta se zastavila a poklonila se. "Vládce." "Gulšah Sultán, víš, která konkubína to byla." Optal se nasupeně, vzetk se začal opět probouzet, zapomněl na slib, každý pohled na Aysun byl k tomu důvodem být rozlícen. "Ano, vím, byla to jedna z oveček, která uvěřila lži, okřikla jsem ji, myslím, že to pro ni stačí." "Nestačí, na Sultánku mého srdce, nikdo nevztáhne ruku." "Vládce, je jasné, že to pro tu dívku bude mít následky, ale slitovaní je lepší dar, nebo se zeptejte Aysun sám." "To nepřipadá v úvahu, Gulšah." Pak si vzpomněl na slib, který ji dal. "Mehmede, prosím, jenom uvěřila lžím. Slituj se nad ni. Nedovol, aby ji ublížili, měla jsem také vztek na ni, ale je to dívka jako já, přišla ve stejnou dobu jako já, jenom uvěřila. Prosím, slib mi, že jí neublížíš, slib mi to, jako Osmanský vládce." Jejímu pohledu, hlasu, nedokázal Sultán odolat. "Slibuji, Sultánko."Sultán bez dalšího slova obešel Gulšah a odešel. Sultánka se poklonila a obrátila se k němu. "Alláh, udělej něco." Pronesla potichu.
Mustafa Paša byl ve své komnatě, studoval svitky, měl podezření o spiknutí proti Sultánovi Mehmedovi. Někdo zaklepal na dveře. Mustafa se na ně podíval a dokumenty schoval. "Dále." Do komnaty vstoupil Misha aľ Paša. "Mustafo." "Misha aľe." Mustafa vstal, obešel stůl. "O čem se mnou chceš mluvit?" Misha aľ Paša šel blíž k Mustafovi, svého nepříteli. "Čekám, že zde šmejdíš." Msutafa se usmál, Misaha aľ Paša byl vážný, nespouštěl z očí svého konkurenta, přál si být na Mustafě místě, ale Sultán mu zřejmě tak moc nevětřil, jako muži, který před ním stál. Mustafa čekal na odpověď či nějaký argument. Opřel se o stůl a založil si ruce. "Sultán tě pochválil, že ses postaral o říši velmi slušně, je otázkou času, kdy tě bude podezírat a následovně považovat za vetřelce, konkurenta." "Zřejmě věříš tomu, že mě uvidíš, jak mě němí škrtí, to samé je můj sen vidět tě takhle tebe." "Jsi opravdu tak namyšlený." Mustafa nechtěl mu říct o tom, po čem pátrá, navíc sám nevěděl, kdo za tím skutečně stojí. Jisté bylo, že roznětkou, zdroj rozkazů je Šehzade Osman, který by podle mnohých měl být dávno mrtvý. A pokud je členem zrovna Misha aľ Paša, záchrana by byla v nedohlednu, svou činnosti by odklidili. "Zítra bude díván, tak buď přítomen." Řekl Mustafa, ten svěsil ruce zpět a obešel znovu stůl. "Můžeš jít, nebo máš něco na srdci." "Nic, Mustafo a budu tam." Misha aľ Paša věděl, že od Mustafy se nic nedoví, nic z jeho výrazu se nedočte a proto, se otočil a jednoduše odešel.
Sultán Mehmed šel do harému. "Pozor! Přichází ctěny Sultán Mehmed Chán Hazetleri!" ohlásil ho Arif Agha, všechny se poklonily, Valérie byla v šoku. Trest mě nemine, pomyslela si. Sultán se otočil na dívky, rozhlédl se a vstoupil do harému, stál vzpřímeně, žádná stopa po pláči, smutku, ani vztek, který se z něho vytratil, dal si ruce za zády. "Která z vás napadla Aysun Hatun?!" optal se. Valérie se nadechla a vydechla, vykročila, poklonila se, dívala se do země. Sultán přistoupil k ní blíž. "Pohlédni na mě." Přikázal otrokyni. Dívky čekaly, opět prožívaly hrobové ticho. Valérie skoro nedýchala, podívala se do očí Vládce, až nyní poznala, jaká je to práce. "Dal jsem slib, slib Aysun, že tě nepotrestám." Valérie nechápala. "Aysun nechce, abys byla potrestaná, ale jestli to příště uděláš, tak tě, ani Aysun nezachrání." Řekl výhružně. Sultán se otočil a odešel. Valérie byla v šoku, vzpomněla si na pohled Aysun, byl plný nenávisti a stejně přiměla Sultána, aby ji ušetřil, začala tušit, že vražda Nory, nebyla taková jak si ostatní i ona sama myslela. To samé měly v mysli i ostatní dívky v harému.

Část 26.

7. srpna 2015 v 14:33 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán procházel chodbou, chtěl navštívit svou matku. "Pozor! Přichází ctěný Sultán Mehmed Chán Hazetleri!" oznamovali eunuši po harému. Dívky se seřadily a poklonily se, jiné, které neměly se dostat na oči Sultána, se schovaly. Sultán Mehmed však ani pohledem nezavadil o jednu z otrokyň a procházel kolem brány svého harému, vznešeně, jako pravý vládce své říše. Otrokyně se na něho zadívaly a přály si, aby si jich všiml, pohlédl na ně, alespoň jednou. Nestalo se však a přání se nesplnilo, což vneslo do mnoha dívčích srdcí zklamání a o to větší závist, že zrovna Daye Sultán a Aysun Hatun byly ženy, které poznaly jeho pohled, jeho dotek. Sultán sestoupil po schodišti nahoru, služebné mu otevřely dveře do přijímací místnosti Valide Sultány bez ohlášení. Jeho matka Defne Sultán ho očekávala, seděla na své pohovce a usilovně přemýšlela o Aysun a jejím dnešním výstupu. Defne Sultán se postavila, jakmile vstoupil její syn, Osmanský vládce. Mehmed přistoupil k matce a políbil jí ruku. "Valide." Řekl s úctou. Valide se na svého syna usmála. "Mehmede, buď zdráv, posaďme se." Oba se svorně posadili, Mehmed se zadíval na tvář matky, zvážněla, z jejího výrazu mohl vyčíst, že se něco stalo. Valide se zase zadívala na syna, poznala v něm tázavý pohled. Valide si povzdechla. "Nebudu chodit kolem horké kaše, stejně by ses to dozvěděl." Řekla Valide. "Ano, co máte na srdci, Valide." Odpověděl Sultán. "Daye dnes omdlela." Sultán se zalekl, chtěl se postavit, ale Valide mu položila na loket ruku, tím ho zastavila, neskrývala však radost nad jeho reakcí. "Vše je již v pořádku, byl to jen šok." "Šok?" Mehmed nechápal. "Je zde i jiná věc, kterou chci s tebou probrat, Mehmede. Jedná se o to, co jsi udělal. Dal si prsten, který je drahocenný prosté otrokyni. Je to naše dědictví, dědictví Sultánů, Daye byla v šoku a ostatně i já." Mehmed začal chápat matčino chování. "Je to čistě mé rozhodnutí, Valide a nehodlám ho měnit, prostě v tu chvíli jsem to takhle cítil." "Mehmede, jsi zamilovaný, ale můžeš toho litovat. Daye ti porodila dceru a syna, následovníka trůnu, budoucnost, s ní jsi silný a schopný vládce, dala ti mnohé, než Aysun." Díky ní jsem silný. Aysun je mé srdce, pomyslel si Mehmed, nahlas však pravil. "Nezapomeň, že čeká dítě, které je mé, dítě, které čeká Aysun je potomkem dynastie. Dobře vím, že Daye je tvá oblíbenkyně, i vrabci na střeše si to štěbetají." "Daye je Sultánka." "Je hezké, že chráníš mou ženu. Své rozhodnutí, ale nehodlám měnit. Nejsem jak otec." Řekl Sultán pevným hlasem, vstal a odcházel, Valide rychle vstala. "Ano, ale jsi součástí našich duší, koluje v tobě jeho krev, ale i má." Mehmed se zastavil a otočil se k matce. "Jsi podobný jak mě, tak i tvému otci. Předávala jsem ti svůj odkaz synu, vychovávala jsem tě, pamatuješ na mé rady?" Mehmed mlčel, zadíval se na svou matku, která k němu přicházela, najednou v ní spatřil, že již není to, co bývávala. "Tvoří se mezi námi propast, ona tě proti mně obrací zády." Matka ho chytla za ramena. "Nedovol, abys byl hypnotizován hadem." "Neotáčím se k vám zády, Valide, na to si vás až moc cením. Přesto se mě dovolte na něco zeptat… Aysun jste chtěla zabít i přesto, že čekala dítě. Mé dítě. Věděla jste to o tom. Co vás k tomu vedlo, odvolat popravu." Valide se zamračila. "Přísahám, že jsem neměla, ani potuchy, že Aysun je těhotná a navíc, žije, je zdravá" Valide si vzpomněla na svůj sen s oné noci "tu noc před popravou jsem měla divný pocit, který sílil. Sama jsem ti napsala, že o jejím potrestání rozhodneš ty sám." Mehmed stál vzpřímeně, dal si ruce za zády a matce se díval do očí, hypnotizoval ji, v tuhle chvíli Valide připomínal zesnulého Sultána Ahmeda. "Aysun potrestaná nebude, zabila by si nevinného člověka, jisté je to, že Nora Hatun zabila otrávenou dívku, pak jí samotnou někdo odstranil, kdo není zatím známé, jisté je jen to, že Aysun to nebyla." Valide byla překvapená. "Jak to víš?" "Mám své informátory, Valide." Mehmed políbil ruku své matce, která byla šokovaná, zmatená, Sultán se otočil a odcházel, zastavil se u dveří a zaklepal, služebné mu otevřely a odcházel. Valide zůstala stát na místě.
Daye Sultán se probudila, jako první spatřila tvář své věrné služebné Márii, Sultánka se posadila a opřela se zeď. "Kde jsou děti?" "Nebojte se, Sultánko, jsou s Efsun." "Co se stalo?" "Omdlela se.." Daye si srovnávala myšlenky, až si vzpomněla, na prsten, který měla Aysun. "Jak mi to mohl udělat? Po tom všem, co jsem udělala, porodila jsem mu syna, co chce víc?" Mária šla k Sultánce blíž a posadila se k ní, Sultánka se jí dívala do očí, služebná jí vzala za ruku. "Nebojte, my všechno vyřešíme." "Byl tu?" zeptala se Sultánka, Mária jí pustila ruku, ne nebyl, Mahidevran měla o vás strach, srdceryvně plakala." "Proč mi to říkáš, trhá i to srdce." Odpusťte, jen jsem chtěla, abyste věděla, že nejste v tomhle světě sama." "Nikdy nebudu sama." Zavrčela Daye, již byla, dalo by říct v pořádku, do komnaty vstoupila Efsun, Mahidevran se přímo vyřítila na maminku, přeskočila i Máriu, která se začala smát, vstala a šla o dva kroky dozadu. "Maminko, tohle mi nedělej, měla jsem starosti." Řekla malá Sultánka a dala mamince pusu na líčko. "Mahidevran, neboj, bude dobře." Daye políbila svou dcerku na čelo a objala jí.
Do komnaty vstoupil nečekaně Sultán Mehmed. Všechny ženy, které byly přítomné, se uklonily, Daye chtěla vstát, ale Sultán přistoupil rychle k ní a zadržel jí. "Mahidevran." "Tatínku." Otec s dcerkou se objaly. Mehmed se posadil na postel a zadíval se na Daye, která držela svou dcerku, pohladil jí po tváři. "Zrovna teď jsem se to dozvěděl… jak je ti?" "Teď již lépe, Vládce." Řekl s úsměvem Daye Sultán. Mehmed se podíval na Suleymana, kterého držela v náručí Efsun. "Podej mi."Efsun poslechla a podala Šehzadeho jeho otci. "Nechte nás." Poručil Sultán. Efsun a Mária se poklonily a odešly z komnaty.
Mária se zastavila před dveřmi a pohlédla zpět. Efsun se otočila, když neviděla Márii vedle sebe. "Mário?" Mária se otočila k Efsun. "No tak, to bych nečekala." Konstatovala se smíchem Mária. "Je vidět, že je to bezesporu práce Valide Sultán." "Jakou bude mít účinnost." Řekla Efsun. Mária se na ní podívala velmi přísně. "Snad velkou, dlouhotrvající. Tomu říkáš oddanost Daye Sultány?" "Odpusť, ale mám divné tušení." "Své tušení nech plavat, Efsun, drž jazyk za zuby." Odvětila Mária a odcházela.
Před Valide Sultán stála Kaya Kadin, Sultánka seděla a tvářila se velmi nervózně. "To co mi můj syn dnes řekl, mě činí neklidnou." "A co vám řekl?" "Drž svou zvědavost, Kayo." "Mám něco zjistit?" "Není třeba, mám tušení, které je více než pravděpodobné." Valide si povzdechla "Aysun je zproštěna viny a zřejmě jí Sultán po porodu nepopraví." Kaya to začala chápat. "Příliš jí miluje, chci, abys Arifovi dala úkol." "Ano, jaký?" "Ať sleduje Mustafu Pašu, není dobré, že se pohybuje v prostředí harému." "Říká se, že ho tím pověřil Sultán sám." Valide byla šokovaná. "Opravdu? Tys to věděla a neinformovala si mě?!" začala se Valide vztekat. "Řeknu Arifovi, aby se měl na pozoru a sledoval každý krok, co se děje v harému i mimo něj." Valide byla spokojenější, Kaya věděla, jak na Valide. "Dobře. Můžeš jít a pro příště mě informuj včas." Kaya se poklonila Sultánce a odcházela.
Aysun zrovna seděla ve své komnatě a kreslila portrét obličeje Sultána. Jeho oči, ústa, zachytila dokonale jeho pohled, který patřil jenom jí. Na kresbu se usmívala, právě jí dokončila, někdo zaklepal na dveře. "Dále." Do komnaty vstoupil vlk. Aysun se na tu tvář podívala, položila kresbu vedle sebe a postavila se. Šla ke své návštěvě. Byla to Mária. "Nečekala bych tě tady." řekla s úsměvem Aysun. "Čím vděčím za tvou návštěvu." Sladce se Aysun usmívala. Mária její úsměv oplatila. "Tvůj výstup s prstenem nebyl zrovna chytrý a zřejmě si dopomohla k usmíření Sultánky se Sultánem, velmi ti za něho děkuji, vlastně Daye Sultán ti děkuji prostřednictvím mě." Řekla Mária. Aysun nedala na sobě nic znát, uvnitř jí tato zpráva užírala a usmívala se, nedala na sobě nic znát. "To se uvidí večer. Jinak je dobře, že se Mehmed stará o své děti a jejich matku. Koneckonců jsou to rodiče, navěky spojení. Je mi samozřejmě líto kolapsu Daye, měla by se šetřit." "A ty zrovna tak." "Vyhrožuješ mi? Ano, již si vzpomínám, nebo spíše měla bych si dát pozor, Nora nebyla zrovna opatrná." Maria sebou škubla, zamrazilo jí v zádech. Ona to ví, pomyslela si. Jak to? Byla opatrná, vždy si dávala pozor. "Tvé mlčení, mě začíná přesvědčovat." Mária ztrácela půdu pod nohama. "Chtěla si zabít mě i mé dítě." Zavrčela Aysun. "To se ti nepovedlo, marně, ale zeptám se tě, stojí to za to? Bude to stát za to?" "Tvou fantazii se dá dobře poslouchat." "Fantazie? Spíše skutečnost, která tě po zbytek života bude děsit." Mária se na ni chtěla vhrnout, čekatelka, nečekatelka, právě včas vstoupila do komnaty Safia. "Aysun." Pozastavila se, když viděla Máriu. Aysun se podívala na služebnou. "Safio, pojď." Zpět se podívala na Máriu. "Tady Mária je již na odchodu." Mária se podívala na Safiu. "Pěkné jméno." Obrátila se a šla, když se za Máriou zaklaply dveře, Aysun si oddychla.
N okraji Istanbulu zastavili dva kočáry. Rustem zastavil průvod, když spatřil pro něho známý kočár, Akasma Sultán, odhrnula závoj, naklonila se víc, aby dobře viděla, rovněž ho spatřila a byla v šoku. Z druhého kočáru vystoupila Gervahan Sultán, na rozdíl od Akasmy neměla s sebou svého manžela. Rustem seskočil z koně a poklonil se Sultánce. "Rusteme, bude to již dlouhá doba, co jsme se neviděli." "Buďte zdráva, věru je to dlouhá doba, Sultánko." Akasma vystoupila ze svého kočáru a mířila za svým manželem a sestrou. "Mého bratra si vedl do vítězné bitvy, děkuji Alláhu, že jste se vrátili všichni v pořádku." "Děkuji, Sultánko, povedlo se nám víc, než jsme si přáli." "Jistě bude další tažení, jak znám svého bratr, jeho vítězství ho jistě posílilo k tomu, aby šel ve stopách Sultánů, dobyvatelů." "Jak jistě víte, vždy budu připraven." "To jsme ráda." Akasma již byla u nich, nejprve poslouchala jejich hovor, její sestra měla dokonalý přehled, byla vzdělalas a učenlivá. Gervahan se podívala na mladší sestru. Sestry se usmívaly a objaly se. Odtáhly se od sebe. "Gervahan, kde se tu bereš?" "Jedu do paláce Topkapi." Odpověděla Gervahan. "My se již vracíme." "To vidím. Přijíždím na přání našeho Vládce." "Chceš říct bratra." Mluvila vážně Akasma. "Víš, moc dobře, jaké vztahy mám k matce a zmanipulovanému bratrovi." "Když jsem se zaposlouchala, neštítila ses tohoto slova, bratr." Odpověděla Akasma."Jistě víš novinky z paláce." Pokračovala. "Ale ovšemže, nic se přede mnou neutají." Odpověděla Gervahan s tajuplným výrazem. "Kde máš Ibrahima?" "Spí, cesta je náročná a navíc jak se kočár pohupuje." "Ani se nedivím, taky mám tendence během cesty spát a to nejsem nemluvně." Odpověděla Gervahan. "Mehmed zřejmě zmanipulován matkou již není." Řekla Akasma. "Existuje něco, co nevím." Podivila se Gervahan. "Je tu jistá otrokyně, jmenuje se Aysun." "Dělá jistě dusno." "To dost možná, je těhotná." Řekla Akasma. "Je i proti naší matce." "Ale vida, v paláci se rozhodně nebudu nudit." "Gervahan, již se nezlob na matku." Gervahan zvážněla. "Zapomněla si, co mi provedla? Co provedla otci? Pochop to, je krutý člověk, zabila syna Gulšah, provdala mě za muže, kterého nenávidím, zabila mou lásku a zlomila mi srdce." Gervahan se odmlčela, nechtěla, setře říct o tom, že díky matce potratila své první dítě, nemělo to cenu, každá měla jiný názor na matku, měly jiné povahy a postoje vůči životu. "Budu muset jít, Vládce bude rád, až mě uvidí, i když ráda bych, abych dorazila večer." Gervahan věděla, že Akasma bude chtít, aby se udobřila se svou matkou, ale ona měla k ní odpor, její úcta se změnila v upřímnou nenávist, nebyla na to hrdá, ale matka zapříčinila, že se musela podřídit, musela se ponížit a zneuctít, to matka zničila jejich vztah. Byly doby, kdy jí neskonale milovala a ctila jako svou matku, taky jí bránila před útoky ze stran otrokyň a jiných nepřátel matky. Postupem času se, ale začal vynořovat matčin pravý charakter. Pak Gervahan přešla na stranu otce, Gulšah Sultán. Do sídla říše, které bylo kdysi jejím domovem, se netěšila, ale Vládce světa se musí poslouchat, takový vzorec měla, nejen od svého otce, ale paradoxně i od své matky.

V zakázané části paláce se Osman díval na tělo Claudie. Byl nešťastný z toho, že zemřela žena, která ho ohromila, hned po Mahpeyker. Bylo mu s ní dobře. Seděl u jejího těla a držel jí za ruku, byla studená. Za ním stál jeden z jeho strážců, kteří sloužili, jako jeho ochrana, kdyby palác ohrozili nepřátelé říše. Osman se zadíval na zakrvácené místo, v rozkroku. Osman si vzpomněl na slova Mahpeyker. "Claudia byla těhotná a samovolně potratila. Chudák zřejmě to neunesla." "Šehzade, našly ji služebné, ve svých komnatách. Obě otrokyně jsou v šoku. Nic podstatného nevíme." Osmanovi ukápla slza, i přesto, že nebyl plachá, citlivá duše, měl přece jenom srdce. "Pošlu psaní Vládci, aby její tělo odvedli." "Ne!" křikl Osman plný zloby, vstal a obrátil se k strážci. "To udělám já."
Mahpeyker se opírala o zábradlí terasy ve své komnatě, s dětmi si hrála jedna z otrokyň, za Sultánkou stála její služebná Esmahan. Mahpeyker se usmívala a rozhlížela se, s listím si hrál mírný větřík, tak jako se Sultánčinými vlasy, zavřela oči a zaposlouchala se nad zvuky, přírody, na zpěv ptáků, na vítr, který mluvil k ní svou řečí. V Istanbulu byl obzvlášť nádherný den, nebe bylo bez mraků, vzduch voněl vodou z Černého moře, ptáci poletovali a slunce plulo po nebeské dráze. Sultánka otevřela oči, otočila hlavu doprava. "Esmahan?" Služebná šla blíž, zastavila se až, když stála vedle Sultánky, po jejím pravém boku, ano, výstižné, byla pravá ruka Mahpeyker Sultán. "Víš něco?" "Šehzade se šel podívat na tělo zesnulé Claudie." "To jméno mě bude strašit hodně dlouho." Sultánka se zamračila a zpět se podívala na moře, jakoby jí z dálky uklidňovala jeho hladina. "Bude chvíli trvat, než si znovu získám Osmana." Sultánka se obrátila ke své služebné a podívala se na své děti a konkubínu, tím se ujistila, že oni neposlouchají, ale i přesto, Sultánka mluvila se služebnou potichu. "Smazala si veškeré stopy, které by mohly poukázat na nás?" "Jistě, Sultánko o všechno jsem se postarala." "Štěstí, že jsme neměly svědky. I když… je to škoda, v poslední době se velmi nudím." Služebná se pousmála, ale nakonec zvážněla. Sultánka věděla proč tomu tak je. " Krev té ubožačky jsem prolila, ale posmrtně, ne dítěte, které stejně přišlo o život a nedívej se na mě takhle." Ušklebila se Sultánka. "Znáte Šehzadeho, co, když to pozná?" " S tím počítám a proto mám plán." Sultánka se podívala na služebnou, která si hrála s jejími dětmi. Otrokyně byla půvabná a také Sultánka byla nečekaným svědkem sporů mezi ní a Claudií. "Usmálo se na mě štěstí." Řekla tajemně Mahpeyker.
Arif Agha našel náplň dne, sledoval Mustafu Pašu, již se ho držel od doby, co Paša vyšel ze své komnaty. Mustafa se zrovna procházel po zahradě, eunuch se schoval za stromy, aby ho Paša nespatřil. Arif, co se týká, měl zkušenosti s pronásledováním, ale na jednu podstatnou věc zapomněl. Mustafa Paša byl bojovníkem, měl intuici a dobře kalkuloval. Mustafa o Arifovi dobře věděl a jistě tušil, že ho poslala Defne Valide Sultána. Kdo jiný by to mohl být, kdo mohl poslat eunucha. Mustafa zahnul doprava, Arif ho sledoval mezi stromy, rychle proto přispěchal, zahrada byla bludiště, mohl mu utéct, jenže Mustafa číhal za stromem, tahle část zahrady měla hustější vegetaci. Arif však neběžel, nýbrž rychlými kroky se dostal ke stromu, kde zrovna na druhé straně byl Mustafa, Arif pohlédl na stezku, po které měl jít Mustafa, jenže tam nebyl Arif se zalekl, ještě víc se však zalekl, když něčí ruka ho uchopila za krk a praštila ho o strom, Mustafa eunucha obrátil k sobě a zlostně na něho pohlédl. "Arife, jak milé?" "Mu..mustafo." "Poslala tě Valide Sultána je to tak?" "N..ne." "Nelži. Co chceš se dozvědět pěkného o mně?" "Žádný rozkaz jsem nedostal." "Zkus přísahat, bude to snadné, nebo snad ne? Nelži, dobře vím, kdo tě poslal mě špehovat, ale teď mám otázku. Proč?" "Valide Sultána takové praktiky nepoužívá." "Ale používá, dobře jí znám, nedělej ze mě hlupáka. Proč tě poslala?" Arif to vzdával, ale nehodlal promluvit, Mustafa ho však zahnal do kouta, dobře věděl, že Arif má jistý pud sebezáchovy. "Uškrtím tě, když to neřekneš." Zavrčel Paša výhružně, ale začal stahovat hrdlo, hned co to dořekl. "Dobře." Řekl Arif přiškrceným hlasem. "Ano, poslala mě Valide Sultána, ale důvod mi není znám, poslední dobou mi Valide moc nevěří." Mustafa eunucha pustil, ten se uvolnil a držel se za krk. "Teď běž, nebo tě vážně zabiji." Řekl Mustafa, Arif na nic nečekal a spěchal do harému.
V harému dívky štěbetaly, jejich hlasy zněly jako včelí úly, jiné konkubíny přinášely jídlo, další vytíraly podlahu, jiné seděly, jiné tancovaly, oblíbenkyně se opíraly o zábradlí a ze shora se dívaly na ostatní. Sultánky byly ve svých komnatách, to samé i Aysun se raději po incidentu s Daye Sultán zdržovala ve své komnatě. Zrovna si četla svitek. Z vedlejší komnaty přišla Safia. "Aysun, potřebuješ něco?" Aysun se podívala na Safii a usmála se na ni. "Ne, Safio, odpočiň si taky někdy." "Aysun, raději budu zde s tebou, jistě se cítíš osamělá a co kdyby se náhodou něco stalo? Chci být s tebou." Aysun si všimla, že je Safia mimo kolektiv, což se ji nedivila, ale byla nespolečenská, raději se zdržovala v ústraní. Byla vlkem samotářem, i když, označení vlk, nebylo to správné pojmenování, ne pro její charakter, ne pro její dobré srdce. Aysun však vycítila, že za to mohl i strach, o svůj život. Raději to nekomentovala, zdržela se odpovědi, bylo by to k ničemu, dobře jí chápala, proto raději přikývla a vrátila se k textu.
Arif Agha zrovna přicházel, když v tom spatřil Kayu Kadin. Zarazil, věděl, že dostal úkol, který však nesplnil. Arif chtěl se nenápadně Kaye vyhnout, šla však naproti němu a nebylo zbytí. Kaya se zastavila a pátravě se na něho podívala. Arif šel váhavě, již se z jeho výrazu a chůze dalo vyčíst, že nese špatné zprávy. "Kayo." "Kniho, zavři se, dá se z tebe vyčíst, že nevyšlo vše, tak jak si Sultána přála." Konstatovala Kaya s vážnou tváří. "Bohužel, přišel na mě." "Ztrácíš formu, Arife. Sultána nebude zrovna nadšena." "Mustafu Pašu se nedá sledovat, je moc chytrý." "A ty zřejmě hloupý…Co mám říct Valide? Že ses nechal chytit?" Arif mlčel, nemělo cenu odpovídat. "Běž mi z očí." Přikázala Kaya. Arif jí obešel a odcházel.
Sultán trávil celý den s Mahidevran, Suleymanem a Daye. Dnes chtěl věnovat svůj čas s dětmi. Vyprávěl jim příběhy, Suleymanovi zpíval ukolébavku, na Daye se nepodíval, ale jí tohle stačilo. "Dnes budu s vámi, zítra již nebudu mít volný den." Mahidevran zesmutněla. "My víme, jsi Sultán." Mehmed se na svou dcerku zadíval, uvědomil si, že jeho dcera roste, sílí, tak jako Suleyman, na dětech jde vidět, jak čas letí, Sultán pohladil svou dceru po tváři, v druhé ruce držel Suleymana. Daye byla pozorovatelem, ale spokojený pozorovatel, Mehmedovi to ve společnosti dětí slušelo, užívala si tento obraz, který se jí naskytl, dobrovolně. Byl to úžasná pocit, zřejmě ji Sultán tímto dával najevo, že není na druhé koleji, než Aysun, že ona je jeho manželkou a ona je něco víc, nechtěla si tuhle chvíli, tento den ničím a nikým zkazit.
Mahpeyker byla stále ve své komnatě, bylo dobře nevylézat ze svého úkrytu, teď si pro změnu ona hrála s dětmi. Dveře se otevřely a vstoupil Šehzade Osman. Spatřil své děti a mezi nimi Mahpeyker. Všichni se postavili a poklonily se, jenom jemu. Osman přistoupil za Mahpeyker. "Šehzade." Její pohled byl sklopen k zemi, ale Osmanův pohled cítila. "Vezměte děti, chci být se svou ženou sám." Přikázal. Osman se podíval na svého syna, obrátil se k němu s úsměvem a pohladil ho. Mahpeyker se na Osmana podívala a pak se obrátila na jejich nejstaršího syna. "Běž se sourozenci." Syn poslechl svého otce a odcházel, Mahpeyker se podívala na Osmana, ten se prudce na svou ženu podíval. "Byla jsi to ty." Zasyčel. "To ty jsi zabila Claudii a ke všemu mé dítě." "Šehzade, jak bych mohla zabít Claudii. Já? Matka vašich dětí, vaše manželka." Mahpeyker mluvila potichu, klidně, ale tvářila se smutně. "Otisky na krku mluví jasně a zřetelně, že byla uškrcena..a kdo jiný by to mohl být haaa!!!??" Stalo se, co Mahpeyker předpokládala, Osman přišel na to, že to byla vražda, proto měla již nachystané odpovědi. "Měla jsem jí ráda, byla mou služebnou, byla jako Esmahan. Mohla jsem se na ni kdykoliv spolehnout. Hlídala naše děti, měla je jako za vlastní. Proč bych jí měla zabíjet, vždyť i mě schází." Řekla to lítostivě, smutně. Byla přesvědčivá, Osman jí nespustil z očí, hledal skulinku, chybu, která by jí usvědčila z vraždy. Mahpeyker, ale v tomhle byla bezchybná, každou mimiku ovládala, vážila slov. "Pokud to nejsi ty, mohl někdo udělat práci za tebe." "Neměla jsem důvod." "Důvod jsem byl já!" "Tebe jsem se vzdala." Osman znejistěl, jeho rozzlobená tvář se plynule měnila v udivenou. "Jak to myslíš?" optal se, tentokrát klidně. "Jak ses ke mně choval na začátku, jak se chováš teď? Pohledni na sebe, zrada tvých blízkých tě změnila neuvěřitelně, byl jsi, jako Mehmed. Ne… byl jsi lepší, ale postupem let tvá hořkost ve tvém srdci tě změnila. Claudia tě opět měnila k lepšímu, byla jsem za to nesmírně ráda. Nebyl žádný důvod, Osmane." Odpověděla Mahpeyker. Osman již uvěřil, že ona to nebyla, otočil se a odcházel bez dalšího slova.
Když odešel z komnaty Mahpeyker Sultán, uviděl dvě ženy. Esmahan a služebnou, která byla na místo Claudii. Děti byli s další služebnou Sábbou, která se spíše stala o úklid. "Takhle o mrtvé nemluv." "Byla to svině, za chvíli možná budu na jejím místě a budu si užívat s Osmanem." Odpověděla služebná se škodolibým úsměvem. Esmahan byla proti. "Takhle si to představuješ? Ty zákeřná ženo." Mluvily sice potichu, ale Osman to dokonale slyšel. Tohle mu stačilo, nedokázal jiným způsobem uvažovat. Rozlítil se jako nikdy. Mahpeyker ho o své nevinně přesvědčila, ale tahle otrokyně, po těchto slovech by to nedokázala, kdyby nebyl svědkem rozhovoru, nevšiml by si jí. Rozběhl se a popadal konkubínu. "Šehzade." Řekla polekaně služebná. "Šehzade." Řekla Esmahan a poklonila se. "Tak to jsi byla ty!" Služebné to došlo. "Ne, Šehzade, byl to někdo jiný. Esmahan, pomož mi, prosím!!!" Otrokyně se dívala na Esmahan, která se vzdalovala. "Jsem nevinná! Aááá!" křičela a škubala sebou otrokyně, smrt měla v očích, Osman byl silný a navíc, nebylo kam utéct. Esmahan počkala, až je nebude mít z dohledu, obrátila se ke dveřím komnaty Sultánky a otevřela je. "Udělej to takhle, jakmile Šehzade vstoupí do mé komnaty, jistě mě bude vinit, udělej divadlo na ni. Začni si s ní povídat o Claudii, neměly se rády, tak snad před Osmanem, řekne něco, co jí usvědčí." Esmahan vstoupila do komnaty, Sultánka seděla a usmívala se. Křik Šehzadeho byl slyšet zřetelně. "Výborně. Nechť je ji země lehká." Pronesla Sultánka.


V podvečer šla Aysun po dlouhé době do síně harému. Dívala se před sebe, nevšímala si otrokyň, ale pohledy cítila, na ni i na její rostoucí bříško. Těhotenství snášela dobře, neměla oteklé kotníky, nedělo se jí nevolno. Udržovala si klid a pohodlí, jak jenom to šlo, neměla výkyvy nálad. Nyní pocit strachu rostl, pořád měly otrokyně v paměti, že je vrah. Byly však výjimky, které by ji spíše poděkovaly, čas Nořina teroru skončil. Jenže nikdo kromě Aysun, Safii, Márii a Daye Sultán neznal pravdu, což bylo o to horší. "Tero." Zazněl z davu posměšný hlas. Aysun na toto jméno již neslyšela. Ostatně všichni jí říkávali jenom Aysun. Zastavila se a otočila se k hlasu, z davu přistoupila otrokyně, pohlédla na Aysun se záští, byla jedna z těch, co spolu s ní přišly, ale dokázala jí za tu dobu, co tu byly nenávidět. Každá chtěla své štěstí. Aysun stála vznešeně, kultivovaně, klidně. Ten kdo by neznal Aysun, harém jako takový, myslel by si, že otrokyně promluvila k Sultánce. "Tohle jméno jsem dlouho neslyšela." "Já vím, ale jak se opovažuješ jít nám na oči po tom všem." "Jsem součástí harému, tak jako ty, jako vy." Řekla k všem Aysun. "To, že čekáš dítě Sultána, nic neznamená." "Možná máš pravdu, ale zapomínáš, co řekla Valide Sultána. Nesmí se mi nic udělat." "Do porodu můžeš být v bezpečí, ale co potom?" "A co, když se stanu matkou Šehzadeho? Jsem jako všechny ostatní tady, jsem zde." "Spíše se Sultánem to je toho." "Víc, mnohem víc, Valerie, sama dobře víš, co bylo předtím, než jsme vstoupily do tohoto místa." "Kdyby tě slyšel Sultán, moc by nebyl potěšen." "Ty taky zrovna nevypadáš nadšeně, on zná mé pocity víc než ty." "Jsi jenom jeho matrace." "To mi nevadí, důležité je to, co je on pro mě." "Vražedkyně, máš štěstí, ani nevíš jaké." "Znám pravdu a ten skutečný vrah, je zajímavé, že je pořád mezi námi, ale nejsem to já, Valerie." Aysun mluvila klidně, potichu, ale v harému bylo dokonalé ticho, tak dokonalé, že by šlo slyšet i vlas spadnout na zem. Valerie byla plna vzteku, chtěla vyjádřit co si o Aysun- Teře myslí, její klid ji dostával stále více do propasti, ze které chtěla jít ven. "Jsi plna nenávisti, byla jsi zmanipulována někým, kdo sám byl poskvrněn krví." Tyhle slova ještě víc Valérii rozčílily, proto se již natahovala, aby dala Aysun facku. Její dlaň udeřila do Aysina obličeje, Aysun opět tekla krev, jenže Valerie tím nekončila, Aysun udeřila ještě jednou na druhou stranu, nezajímalo jí, že by někdo spatřil, všechny věděly, že Sultán je pořád v komnatě Daye Sultán. Aysun ztratila rovnováhu a spadla na zem. Dvě dívky se však rozběhly a chytly Valerii, která se jí chystala kopat. "Co to děláš?!" "Zbláznila ses!!!" řekly ji. Safia přišla k bráně harému a uviděla hrozný obraz. Arif přiběhl a spatřil rovněž Aysun ležet, z nosu jí tekla krev. Aysun se podívala plna nenávisti na Valerii, ta se dívala rozzuřeně na její tvář. Safia přiběhla k Aysun, již nebyla v klidu, chtěla brečet, vytvořila si hradby a chtěla si je upevnit, někdo je opět zboural, opět se stala fackovacím panákem, vztek v ní doslova bublal. Pomalu vstávala, Safia ji pomáhala. "Tohle jsi přehnala!! Jsi zvrácená, jako tohle místo dohromady!!! Facky a rány již nestrpím od nikoho!! Rozumíš!! Myslíš, že znáš pravdu, ale jsi na omylu!!!!" začala křičet Aysun jako smyslu zbavená. Jenže najednou začala lapat po dechu a začala mít křeče v bříšku. "Neee!!! Alláhu, néééé!" její křik byl plný bolesti. "Mé dítě!!!" Safia a všichni se lekli. "Rychle doktorku. Doktorku. Okamžitě!" Arif utíkal pro doktora, jenže v tom se zastavil a šokovaně zíral. Vidím dobře, pomyslel si. "Pozor! Gervahan Sultán Hazetleri!" ohlásil Arif Agha. Sultánka nečekala na poklony. Viděla všechno, co se zde odehrálo, dívala se rozzlobeně na všechny kolem. "Na co koukáš, okamžitě přiveď doktora, ať přijde do její komnaty!" přikázala Arifovi, který okamžitě běžel. Obrátila se k harému, který se klaněl. "Kde jsou všichni eunuši!!!"

Takové malé zamyšlení

5. srpna 2015 v 22:49 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

je to spíše taková poznámka, než vzkaz, která mi pro dnešek běží v hlavě a tak ráda bych se s Vámi o ní podělila. Přišla jsem na to v práci, ano, člověk vždy přijde s něčím zajímavým, buď, neberte to jako nechutnost, na toaletě či v práci, nebo jen tak, když venku necíleně pobíhá či prochází se po parku. Jak řekl Finský hudebník a spisovatel Jo Nesbo (omlouvám se za špatně napsané jméno, neumím to naspat, to přeškrknuté O na konci) napsal díla, jako např.: Krev na sněhu, Nemesis. Díla jsem nečetla, pro ně je vzor Tučková a Remarque, i když do nich mám sakra daleko. Spisovatelé, ať amatéři, nebo profesionálové jsou takový detektivové, šmiráci.. ne, tohle je poněkud nevhodné pojmenování, i když záleží na úhlu pohledu. Často se dívám na tváře lidí v práci a řeknu Vám, že se dívám jenom na tváře plné zloby, v poslední době je jich hodně. Zkoumám jejich mimiku, co se za jejich tvářemi skrývá, co tají, co je trápí a někdy to vnesu do příběhů, nebo pátrám, jak to mohu do nich vložit. Zkoumáme pohyby, posloucháme, vždy přijdu s tím, a s nečekaným zjištěním kolik emocí se do nás vejdou. Štěstí, zamilovanost, hrdost, smutek, zloba, ponížení… to vše zkoumám. Myslím, že pan Nesbo (omlouvám se znovu) měl v tomhle pravdu.

Otázka: "A jak to máte vy?


S pozdravem Alžběta


Část 25.

2. srpna 2015 v 20:44 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Aysun se vracela od Sultána, byla potěšena a dívala se na prsten, který jí Mehmed daroval. "Nezradím tě, Mehmede. Jsem Aysun, pro někoho obyčejná otrokyně, čekatelka, ale pro Vládce světa jeho láska, což je důležitější. Jsem Aysun, panovnicí jeho srdce."
Aysun se rozhodla následovně, že půjde za osobou, kterou tím velmi ublíží. A také tak učinila, šla chodbou a zrovna se setkala s Arifem Aghou. "Aysun, co tu děláš? Máš jít do své komnaty. Nechceš se setkat s Daye Sultán? Víš dobře, co se událo." Aysun se pousmála. "Tohle mi dělá nejmenší starosti. Nyní ano." Řekla Aysun s klidem a odcházela. Arif jí zastavil a podezíravě se na ni podíval. "Na co koukáš?" optala se Aysun a měřila si ho pohledem. "Jsem zvědav, vždy když odcházíš od Sultána, záříš štěstím." Odpověděl nejistě Arif. "Jakoby ti to dělalo problém, Arife." Jeho jméno zdůraznila a pak prohlásila. "Možná jsem otrokyně, nejsem Sultánka, ale Vládcovo srdce je vždy tím nejsilnějším, než nějaký chlapec." "Aysun, troufáš si!" okřikl jí Agha. "Možná ano, Agho." Odpověděla Aysun s klidem a již opravdu odcházela, Arif cestou si všiml prstenu a zakryl si pusu, byl překvapen a nyní pochopil, stál s hrůzou: "Alláhu, to bude nadělení." Řekl zoufalý Agha.
Gulsah Sultán šla za Valide Sultánou, opět a znova, chtěla s Valide mluvit, včera ji nepřijala, neměla na ni prostě náladu a nechtěla vidět její tvář, včera si to prostě odpustila. "Valide." Sultánka se poklonila a Valide si jí změřila od hlavy až k patě. "Gulsah, co tě přivádí za mnou." "Jak vidno, dnes nejste opět ve své kůži." "Tobě se budu vyzpovídat ze svých starostí." "Mám dojem, že vím, jak se vaše starost jmenuje… Aysun." Valide se postavila a tvářila se víc než hromovládce. Šla ke své nepřítelkyni. "Jak se opovažuješ se mnou takhle jednat?!" "Valide, řvát jako lvice umí každý, ale ovládnout sám sebe, umějí zřejmě ti nejsilnější." Valide chtěla vrazit facku své sokyni, ale ta uhnula, čekala to. "Valide, snižujete se pod vaší úrovní." "Vypadni!!" zařvala po ni Sultána. "Aysun jste chtěla zabít, tolik životů jste zničila, jenom kvůli sobě." Gulsah mluvila pravdu a Valide si toho byla dobře vědoma. Do komnaty vstoupila Aysun Hatun. "Aysun." Obrátila se ke konkubínám. "Co to má znamenat, neřekla jsem Vám, že nikoho tady nechci, kromě Gulsah??!!!! Tohle je vrchol všeho!" "Sultáno odpusťte, ale vrazila do dveří nečekaně. "Valide, chtěla jsem vás pozdravit. Hned jak jsem vstoupila do komnaty, nepozdravila jsem vás nejenom já, ale i miminko." "Valide se usmála, nad slovem miminko, ať byl kdokoliv matka, měla povinnost dítě mít ráda, ostatně mohl to být další následovník, kdyby se cokoliv stalo malinkému Suleymanovi. "To je dobře, že roste, kope. Starej se o něj." Řekla Valide. "Teď můžete odejít." Valide se podívala na Gulsah. "Obě." Zavrčela. Aysun si pohladila bříško a Valide se podívala na ruku. Zbledla a začala rudnout vzteky. "Kdes.. k tomu…" začala koktat. Gulsah si všimla její reakce a rovněž se podívala stejným směrem jako Valide. Najednou jí to došlo, pousmála se, samozřejmě prsten poznávala. Liška jedna, pomyslela si Gulsah, ale věděla, že teď to bylo nevhodné. "Okamžitě mi řekni, jak si ho ukradla! Dej ho sem." Valide šla k Aysun a chtěla jí prsten vzít. "Nechte mi ho!" "Valide, co to má znamenat!" Gulsah šla za Valide. "Zbláznila jste se, Sultán Mehmed mi prsten dal, říkám dal!!" řvala Aysun. Valide šlehaly plameny z očí a Gulsah přistoupila mezi nimi, věděla, že Valide, i když Aysun čekala dítě, mohla by jí napadnout. "Valide, teď víte, že obyčejná otrokyně nejsem a měla byste mě již brát. Nejsem Sultánovou manželkou, ale chovám k němu úctu, jako k nikomu jinému." Do téhle napjaté situace vstoupila služebná. "Sultáno, Daye Sultán prosí o přijetí" Ještě to tak scházelo, pomyslela si Valide Sultána. "Ať jde dál." Řekla nahlas Valide. Moc si uvědomila, nebezpečné situace, ale věděla, že to bude souboj rovnocenný. Daye vstoupila a poklonila se Sultánce. "Valide." Daye však spatřila těhotnou Aysun s Valide a mezi nimi Gulsah. "Něco se děje?" optala se Daye a pohlédla na Valide. "Vypadněte." "Obě!!" křikla Valide Sultán. Aysun se usmála a šla k Daye Sultán o něco blíž, šla kolem ní. "To se mi nepokloníš?" připomenula ji Daye. Aysun to čekala, položila si ruku na levou stranu, na stranu srdce a tím ukázala prsten a poklonila se. Valide se pohoršeně podívala a čekala na reakci své oblíbenkyně, ta mlčela, dívala se urputně na prsten a jeho nositelku. To snad není …pomyslela si Daye, ne, nechtěla pravdu, i když byla sebevíc krutá, i když jí viděla a bolela ji, dobře znala historii onoho prstenu a zamotala se jí hlava, viděla dobře: Ano viděla."Když dovolíte, Sultánko, odcházím." Řekla vlídně Aysun Hatun. Poté co zaklaply dveře za Aysun a Gulsah, Daye se zamotala ještě víc hlava, jen z dálky slyšela Validin hlas. "Daye jsi v pořádku? Daye!" Daye se sesunula k zemi. Valide k ní přistoupila, konkubíny přiběhly. Aysun a Gulsah se obrátily a slyšely. "Zavolejte lékařku, honem!" "Válka vypukla." Řekla Aysun Sultánce, ty se na sebe podívaly.
Mária stála nad postelí své Sultánky, své paní, ta spala, nebylo jí dobře. Valide Sultána seděla u její postele, byla ustaraná. Do komnaty se vyřítila Mahidevran Sultán. "Co je s maminkou?" Mária jí zachytila. "Sultánko, neplačte, mamince se udělalo jenom nevolno. Pojďte, projdeme se, přijdete na jiné myšlenky." Jenže malá Sultánka nechtěla maminku opustit. Valide se podívala na Mahidevran. "Jen poslechni, Mahidevran. Maminka potřebuje klid, dopadne to dobře, uvidíš, moje hvězdičko." Řekla jí Valide a usmála se na svou vnučku. "Ne, Valide, já chci být s maminkou, prosím." Řekla tvrdohlavě Sultánka. "Jdi, Mahidevran, nemíním to opakovat, je krásné, že se o maminku bojíš a jseš s ní, ona tvou přítomnost cítí." Řekla jí co nejklidněji babička - Valide Sultána. Teprve poté, tvrdohlavost vnučky ustupovala a nechala se doprovázet služebnými, které se jí snažily z komnaty odvést, její oči se však dívaly na maminku.
Aysun procházela chodbou, když uviděla Candefu. Svou starou nepřítelkyni, která proti ní poštvala harém, její chuť pro pomstu neuvadla, ani teď. Stály obě na konci chodeb, Aysun měla zamračený výraz, ale v mysli měla starost o tom, co se bude dít, Candefa měla až vražedný výraz a nebylo ji zrovna po chuti, že tuhle tvář vidí. Obě vykročily a šly každá vstříc té druhé. Aysun chtěla jít dál, bez zastavení, ale Candefa jí chytila za loket a přitáhla. "Těhotenství tě zachránilo, ale počkej, až porodíš, pomsta bude má." Řekla potichu Candefa, Aysun se doteď na ní nedívala, až se obrátila k ní. "Vzpamatuj se, Candefo. Proč bych zabíjela ženu, která nebyla mou konkurencí a už vůbec mým nepřítelem?" "Vrazila si jí facku, odloudila si pozornost Sultána od ní." "Vše mělo svůj důvod, Candefo. O pozornost jsem tenkrát nestála a o té facce, přiznejme si, si jí zasloužila, když mi dala do postele mrtvé zvíře. Vyhrožovala konkubínám, byla manipulátorka, všechna čest. Být tebou, rychle si vzpomenu, koho se chtěla zbavit a s kým neustále byla. Ke komu se chtěla přiblížit. Na mém místě, nepřežila by, ani jeden den." "Jsi zmije." "Nemám důvod ublížit někomu, až ho budu mít, poznáš to, ale řeknu ti jednu věc, konkubínu před ní otrávila sama Nora, proč to udělala hm? Zauvažuj, přemýšlej, máš na to dostatek času, v tomhle místě." Aysun se jí vytrhla a odcházela. Candefa jí pohledem doprovázela a skutečně si pamatovala, že Noru viděla, jak si povídá s Máriou a také na její nervozitu, když jí naposledy spatřila. Najednou zkoprněla, začala si srovnávat vzpomínky, což bylo pro ni děsivé. Aysun začala mít schopnosti, uměla kalkulovat, ale také velmi tím riskovala. Pokud má být ta krutá, mohla by se učit paradoxně od svých nepřátel.
Ruzgar Agha stál před komnatou Gulsah Sultán, která zrovna přicházela. "Sultánko." Agha se poklonil. Všiml si Sultánčiny rozzářené tváře. Spolu s Aghou šli do komnaty. "Je nádherný den." Řekla Sultánka a posadila se. "Těší mě vás takhle vidět." "Inshalláh, Aysun Hatun porodí syna a snad i víc synů, než Daye, rána za druhou, pro ni i pro Valide." Usmála se Sultánka. "To jistě." Odpověděl potěšený Agha. "Bude to pomsta za mého syna." Řekla Sultánka, zlomil se jí hlas, měla na krajíčku. " Sultánko, neplačte, netrapte se, máte poklad v podobě Gulbehar." "To je jediný poklad, který mi zbyl a to jediné, co mě drží na tomto světě, Ruzgare." Řekla smutně. "A kde je nakonec Gulbehar?" "Je nyní na zahradě se služebnými, nebojte se." "Dnes začal opravdový boj, Ruzgare, nyní budeš, tak jako doposud chránit nejen mou dceru, ale i Aysun." "Jistě, Sultánko."
Sarah byla raději v komnatě Aysun, nechtěla se s nikým setkat v harému. "Bože, ochraňuj mě." Držela v ruce křížek, byla jedna z dívek, která nebyla muslimka. Zrovna do komnaty vstoupila Aysun a dívala se na Sarah, která vstala a držela v rukou křížek. "Něco se stalo?" "Mária". "Vlk tě chtěl jistě sežrat…" konstatovala Aysun a šla za Sarah, vzala ji za ruku. "Být tvou služebnou je tak nebezpečné, Aysun." Řekla dívka. "Je nebezpečné, Sarah, ale jsi jeden z lidí, kteří při mně stojí. Toho si nejvíc cením, nikdo ti neublíží, nikdo se nepostaví mě, ani tobě do cesty a nikdo se nesmí dostat mezi nás, Sarah." Řekla jí Aysun přesvědčivě. Sarah se alespoň trochu uklidnila. Aysun se podívala na křížek, vzpomněla si na otce, matku, Evžena i Jasmínu, na to čím byla, v co věřila, pohledem se vrátila k Sarah. "Víra je to, co nás lečí, každá zem má svou víru. Ale někdy je třeba zasáhnout, Sarah. Zasáhnout, aby osud a lidé v něm tě neovlivnili." Služebná se na Aysun tázavě pohlédla. "Měj svou víru, ale ode dneška ti budu říkat jinak.. Bude značit, to co pro mě znamenáš, je to závazek… Budeš se jmenovat Safia a znamená věrná, věrná mě a mému dítěti."
Beyhan Kalfa procházela chodbou a uviděla ještě stále překvapeného Arifa Aghu. "Arife, děje se něco, v harému je zmatek, Daye Sultán prý omdlela." "Ano, omdlela a vím také jistě proč." "Tak povídej." "Připadám si jako drbna."řekl Arif zamračeně. "Jsi ve společnosti žen, Arife. Co jsi čekal?" zakoulela očima Beyhan, Arif ještě více zbrunátněl a zavrčel. "No dobře." Arif se více přiblížil k Beyhan a potichu jí pravil. "Pamatuješ si na prsten, co dal tenkrát zesnulý Sultán Ahmed, dej mu věčný klid, Valide Sultán?" "Znám historii prstenu, nemluv od cesty a přejdi rovnou k tomu důležitému." "Sultán Mehmed dal ten prsten… Aysun." Beyhan byla překvapená a zírala s otevřenou pusou, byla spokojená, dobrá zpráva. "Záhada se rozluštila." Odpověděla po chvilce Arifovi. "Děkuji, Arife." A Beyhan odcházela s úsměvem.

V poledne byl celý harém seřazen. Akasma Sultán s Ibrahimem v náručí rozloučila s Valide. "Akasmo, nechceš ještě tady zůstat?" řekla utrápená Valide, nebyla zrovna z odjezdu dcery nadšená. "Ne, Valide. Rustem je zpět a navíc, jistě přijedeme na návštěvu do Topkapi a navíc, ráda bych, kdyby navštívila i nás, velmi rádi vás pohostíme." "Tvé pozvání ráda přijmu, Akasmo." Valide se podívala na malého Ibrahima a pohladila ho, usmívala se. "Jsem ráda, že je vše v pořádku, jak má být." Valide zpět pohlédla k Akasmě, nechtěla, aby u nich to dopadlo, jako s Gerverhan, mrzelo ji, že s Akasmou měly nesrovnalosti, ale naštěstí nebyla jako její sestra, i když ona na to nezapomněla. Akasma si povzdechla. "Snad se Daye uzdraví." Řekla Akasma, i když měla z jejího kolapsu radost, Valide mlčela a přikývla. Akasma vzala Valide ruku a políbila jí, obrátila se na celý harém, který se jí poklonil a podívala se na Aysun, na které těhotenství bylo již znát, pohlédla na Sultánku a usmívala se, stejně jako Sultánka na ni, Akasma se zastavila i pohledem a Kayu Kadin, která se na ni taky usmívala, Akasma jí chtěla s sebou, ale Kaya byla tvrdohlavá a věrná její matce. Sultánka se obrátila a odcházela se svým doprovodem. Věci již byli v kočáře a Rustem byl zrovna se Sultánem. Za Mehmedem byl Velkovezír Cihangir, Mustafa Paša a Misha aľ Paša. "Pokud budete chtít znovu na výpravu, budu k dispozici, stačí poslat psaní, Vládce." "To jistě, děkuji, Rusteme, cením si tvých zkušeností a především bojovnosti a neboj se, u jednoho tažení to neskončí." Rustem se Sultánovi poklonil. "Dávej pozor na mou sestru a na synovce." "To jistě budu, Sultána mi dodává sílu a ke všemu je tu již Ibrahim." Řekl šťastný Rustem Paša, Sultán se spokojeně usmíval. Sultán však zvážněl a pokývl hlavou. Paša šel s ním o něco dál. Všichni tři Pašové byli překvapeni, Cihangir byl nervózní, násilně polkl. "Co stalo s tím bojovníkem?" optal se Sultán. "Je nyní v Enderunu, nemějte obavy, mám tam muže, kteří se o něho postarají, budou ho hlídat, ale i chránit, Vládce." Odpověděl potichu Rustem. "Dobře." Přikývl Sultán. "Pozor! Přichází Akasma Sultán Hazetleri!" stráže se otočili zády k Sultánce a Pašové s Velkovezírem se Sultánce poklonili, Rustem s Vládcem šli Sultánce naproti. "Sultánko." Řekl Rustem, v tom hlase bylo znát štěstí, radost a láska. Sultán pohladil Ibrahima a políbil ho na čelo. "Je tak krásný, jen na dětech jde poznat, jak čas letí." "Sultáne, mějte se tu dobře a buďte opatrný." Řekla Akasma. "Neboj se, hlavně vy se opatrujte." Sultán se podíval jak na Rustema, tak Akasmu. "Buďte opatrní a šťastnou cestu." Oba dva se Sultánovi poklonili. Akasma Sultán nastoupila se služebnými do kočáru a Rustem usedl na koně, naposledy se podíval na Sultána, který přikývl, Rustem i kočí popohnali koně a odjížděli.
V zakázané části paláce Osman četl knihu, po chvíli někdo zaklepal. "Dále." Dveře se otevřely a vstoupila Mahpeyker. "Šehzade." Poklonila se. Osman zavřel knihu a postavil se. "Mahpeyker, tebe bych tu nečekal." "Pořád se mi vzdalujete." Řekla Mahpeyker smutně. "Kde je Claudia? Ji jsem volal." "Šehzade, právě proto jsem tu." Mayhpeyker změnila výraz, byl smutný, zdrcený. "Mluv!" přikázal ostře Šehzade a přiblížil se k ní. "Claudia… je mrtvá, byla mou spolehlivou služebnou." Mahpeyker si utřela slzy a předklonila hlavu, Osman byl již naštvaný, vzal svou ženu ostře za bradu a skutečně viděl její slzy a výraz smutný. "Je mi to, tak líto, Šehzade…, ale musím vám říct, ještě smutnější zprávu." "Jakou?" "Claudia byla těhotná a samovolně potratila. Chudák zřejmě to neunesla." Osman se odtáhl od své ženy a zašklebil se. "Odejdi, potřebuji být sám." Řekl nakonec. "Jistě, Šehzade." Mahpeyker se uklonila a odcházela, šla chodbou sama, otevřela dveře do své komnaty, vstoupila do ní a zůstala uprostřed stát, rozhlížela se. Služebná vyšla z vedlejšího pokoje a Sultánce se poklonila. "Kde jsou děti? Jsou pořád s Esmahan. "Ano, jak jste sama poručila." Odpověděla služebná. "Výborně." Sultánka šla dál a posadila se. "Mám je přivést?" "Ne, není třeba." "Vy jste plakala?" Sultánka se podívala na služebnou, zda-li to myslí vážně, obrátila zrak ke dveřím. "Tvá péče mě dojímá, ale do toho ti nic není" "Odpusťte, Sultánko" "Přines mi vodu a kapesník" Služebná šla hned pro potřebné věci, v mžiku již byla u Sultánky, ta se postavila, umyla si oči, což jí slzelo ještě víc. "To jsem si moc nepomohla." Suchým kapesníkem si oči utřela, viděla mlhavě, ale zrak se jí nakonec vrátil. "Teď můžeš jít, potřebuji být sama." "Jak poroučíte." Služebná se uklonila a šla s vědrem z komnaty. Sultánka se posadila a nasadila spokojený výraz, vrátila se v čase.
Claudia stála naproti Sultánky. "Zrada je velmi krutý hřích, zejména pro mě, Claudia, jak si to mohla udělat?!" "Sultánko, prosím odpusťte." "Tobě nemám co odpouštět! Tohle totiž nestrpím, rozumíš?!! "Sultánko, já jinak nemohla vážně." Otrokyně poklekla a prosila o slitování, dobře zřejmě vytušila, co bude následovat, vzala sukni Sultánce, ale se jí vytrhla a chodila sem a tam. "Jseš zmije, ale víš co, pošlu psaní Valide a stáhne tě, harém Sultána tě naučí poslouchat, tam tě nikdo nebude šetřit!!!!" "Šehzade mi řekl, že jestli to neudělám, zabije mě, jinak jsem nemohla." Sultánka vzala otrokyni a postavila jí, vražedně se na ni podívala. "Stejná pohádka, Šehzade tě chce znova spatřit a viděla jsem ten tvůj blažený úsměv, když si odcházela z komnaty, zmije." Sultánka to řekla potichu, ale důrazně, přitom se dívala otrokyni do očí, tak, že služebná nesnesla její pohled. "Sultánko, čekám dítě." Služebná to řekla potichu, ale Sultánka tomu velmi dobře rozuměla. "Tak vida," řekla Sultánka. "Nebylo to poprvé, Sultánko." řekla služebná. Přistoupila k ní blíž "Víš, jaké jsou následky, toho co říkáš?" Mahpeyker se rozzuřila a začala Claudii škrtit, byla silná a rychlá, konkubína se bránila, ale to neměla dělat, čím víc služebná se cukala, tím víc Sultánka stahovala hrdlo. Claudia začala brunatnět. "Vždyť zabijete…. krev dynastie." Mluvila heslovitě, protože již na to nestačila, Sultánka se pousmála a služebná poklekla. "To nikdo neví, a pokud ano, zbavím se ho stejně jako tebe, pokud jde o krev dynastie, buď bez obav, ta nebude prolita!!!" Mayhpeyker vrčela, Claudia zavřela oči, byla mrtvá, Sultánka jí ještě surově odhodila. Za Sultánkou stála její věrná pomocnice Esmahan. "Přines nůž a provaz."Esmahan jí oblékla do bílých šatů na spaní, nůž zabodla Sultánka sama, do pochvy, aby to vypadalo, že se zabila kvůli potratu a její tělo pověsily, i když to bylo namáhavé.
Mayhpeyker se vrátila zpět ze vzpomínek. "Mezi nás se nikdo nedostane, Osmane."