I. Začátek

23. července 2015 v 20:47 | Alžběta T. |  Reinkar -Life
Vím, kdo jsem, nebo spíše čím jsem byla. Z naprostého dna a z podivného výletu jsem se vrátila, jako někdo jiný. Jsem to, čím jsem byla? Je to hrůzostrašný sen, ze kterého mě jednoho rána někdo probudí? Ne, tohle se nekoná, žiji, ale jsem jiný člověk, než před pár měsíci. Další otázka… jsem vůbec člověkem? Doktor mě prohlížel. Srdce mi bije, jako každému, orgány jsou v pořádku, jsem zdravý člověk, mohu se radovat, že jsem to přežila ve zdraví. Jenže… Já vím, že tomu tak není. Bude trvat roky, než se vůbec postavím na nohy, než se s tím smířím, než se poperu s tím zjištěním, než opravdu se myšlenky, vzpomínky přizpůsobí, jedno je jisté, jsem volná, ale s tou svobodou se neumím srovnat. Najednou ze mě srší jazyky i ty mrtvé, najednou používám chvaty, ovládám bojová umění, umím bojovat s mečem, i přesto, že jsem ho nikdy nedržela v rukou, nebo spíše jsem ho dlouho nepoužívala?
Jak vlastně to začalo? Jak se to mohlo stát? Byla jsem normální holka se svými pocity, sny a touhami. Byla jsem těžkopádný člověk a nebudu lhát, tohle jsem si vždy přála. Mít vědomosti, které jsem neměla, mít sílu, nejen fyzickou, ale i psychickou, kterou jsem nevládla. Teď se mi splnil sen, ale za jakou cenu? Objevila jsem elixír mládí, síly, vědomostí, schopností. Ne, ty jsem měla dávno v sobě, jen se ukryly v hloubi duše, v hloubce života, který jsem žila, než se to stalo.
Jela jsem na místo, kde jsem měla být již před rokem, ale bohužel nemohla, měla jsem k tomu své důvody, po finanční stránce i času, jako takovém. Navštívit hrad, ze kterého jsou již trosky. Stalo se to v srpnu a psal se rok 2010. Měli jsme setkání a jak to popsat? Nebylo to poprvé, co se tito lidé setkali, věděli, do čeho jdou a byli v pohodě, přátelští, uvolněná atmosféra, meditace. Jak jsme přijeli, ubytovali jsme v penziónu. Edmond šel za mnou do pokoje. Já prozkoumala pokoj, dívala jsem se na postel, která byla převlečená do bílého, klasického povlečení, postel byla dřevěná, nad ní byl obraz postarší ženy, která se usmívala, její úsměv mi připomínal Monu Lisu, žena se dívala jakoby ke dveřím hotelového pokoje a tvářila se jako by čekala návštěvu. Nábytek byl, dá se říct, starožitný, dřevěný, což na penzión bylo neobvyklé, alespoň pro mě. Edmond stál u dveří. "Libí se ti pokoj?" zeptal se. "Má to nádech historie. Což mě těší, ale i děsí zároveň." Odpověděla jsem mu s úsměvem a podívala se na něho. "To ano, máš ráda historii co?" "Zejména Osmanskou, ale i u naší a dalších zemí se najde něco mimořádného a zajímavého, o čem by se dalo psát, mluvit." Na Edmonda jsem se stále dívala. Působil tak nějak jako zlobivý muž, měl tři křížky na krku, ale byl inteligentní, možná i tak trochu tajemný, ale přátelský, možná sečtělý. "Tak se připrav, za chvíli půjdeme." Řekl mi a díval se na hodinky.
Všechno bylo v pořádku, nejprve jsme byli v hospodě a pak jsme zamířili do onoho hradu. Okolí bylo tak tiché, poklidné, čím dál více. Tajemná atmosféra a to ticho, byla jsem ráda, že jsem slyšela tlumivé hovory party lidí, kteří se tu sešli, uklidňovalo mě to. Přinesla jsem i svíčku a zapálila jí, nevěděla jsem proč, ale měla jsem divný pocit, jakoby nás někdo sledoval z okolních lesů. Najednou jsem zaslyšela syčení, jakoby to byla velká kočka, podívala jsem se tím směrem a spatřila jsem světelné oči. Zdálo se mi to? Přejel mi mráz po zádech.. Podívala jsem se na Edmonda, který se rozhlížel po okolí, měla jsem pocit, že také něco slyšel a pak… vteřina uběhla, vběhla parta lidí, co lidí, nebyli to lidé… rychlí, schopní zorientovat se v prostoru, ve tmě. Parta se rozutekla do všech stran a křičeli, jako smyslu zbavení. Já stála jako v trnazu, omámená a viděla jsem dva muže se zlomyslným výrazem ve tváři a divným obličejem, za nimi se vynořila vysoká postava černovlásky, dívala se na mě a já si všimla jejich očí. Byly černé, šla klidnou chůzí, chůzí jako královna prokletých. Majestátně, klidně, obličej byl bez výrazu. Přítel Edmond, jenž mě vezl na tohle místo a byl tak říkajíc mým ochráncem, sama jsem ho tak nazvala, chudáka, mě popadl. "Na co koukáš? Utíkej, honem." Podívala jsem se rychle na Edmonda a utíkala s ním, jak nejrychleji jsem mohla. "Běž! Utíkej!" řekl naléhavě, měl nejspíš strach v očích a byl rychlejší než já. Popadala jsem dech a doslova proklínala cigarety, které jsem vykuřovala jako tovární komín. Docházely mi síly. To bylo tím, že jsem rychle vyběhla, sakra, jenže tohle nebylo běhání na čas ve školním hřišti, nebo běhání, když jdete do práce a snažíte se tam být v dobrém čase. Tohle byl běh, který rozhodoval o životě a smrti. Já byla kořist. Slyšela jsem za sebou praskající větve, ten kdo mě honil, byl rychlejší. Já viděla jenom tmu, vnímala můj ztrácející dech, srdce bijící na poplach, měla jsem pocit, jakoby mé srdce poskočilo nahoru do krku. Tepy zvyšovaly tempo a já cítila snad každý nerv a bolest na nohou, píchání v boku. A také jsem slyšela stále blížící se něčí kroky. Myšlenky, byly prázdné, neuvažovala jsem, nebyla jsem schopna v tu chvíli uvažovat, popravdě řečeno, můj instinkt doslova řval. "BĚŽ!!!BĚÉÉÉÉŽ!!" zakopla jsem a uviděla v dálce siluetu běžícího Edmonda. Rychle jsem vstala, ten člověk či co to bylo, mě skoro měl, ale rychle jsem vběhla a běžela, jak jen to šlo, opět a znovu, snad strach mě doslova poháněl kupředu. Ono to stálo a čekalo, zřejmě si chtěl hrát a dával mi náskok, proletělo mi hlavou. A ono tomu skutečně tak bylo. Jenže než mě chytil, spadla jsem a sjela jsem po srázu jako na klouzačce, přesto, že nepršelo, měla jsem pocit, jako bych se propadala, začala jsem panikařit a chytila se o větvi, jenže jsem jí vytrhla.

Jediné, co si pamatuji, byl záblesk, když jsem se uhodila do hlavy a pak jsem viděla hvězdy na obloze, klidně a rozvážně plout po nebeské dráze a potom již jen nekonečnou tmu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama