Červenec 2015

Část 24.

26. července 2015 v 15:53 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Čas je neúprosný, tlukot srdce je nekonečný a vzduch, který dýcháme, dál prolíná do našich plic. V Istanbulu zazněl z paláce jásot, Akasmě Sultán se narodil syn. Rustem Paša byl šťasten, sám Vládce mu pogratuloval a ohlásil modlitbu za svého synovce a také ho Vládce pojmenoval Ibrahimem. Po pár týdnech přišlo na svět dítě, kterému také kolovala v žilách krev dynastie. Po dlouhém trápení šel slyšet pláč miminka. Byl to chlapec, Daye byla šťastná, je matkou následovníka trůnu, jak si vysnila. Dynastie se konečně dočkala. Valide sama sypala mince po harému a vynesla modlitbu, následovala oslava. Tančilo se a zpívalo. Oslavoval se Šehzade. Vládce obratem poslal odpověď, ať se jeho syn jmenuje Suleyman. Mahidevran Sultán přijala roli sestry s velkou zodpovědností, když uviděla poprvé svého malinkatého bratra, byla radostí bez sebe.
Vítr vál, slunce jasně svítilo. Konkubíny se procházely po zahradě, v jejich čele byla Valide Sultána s Daye Sultán a Akasmou Sultán, za nimi byly dvě chůvy držíc dva chlapečky. Uběhly další dva měsíce od radostných událostí. Valide Sultána se zastavila a zamračila se, viděla čekatelku. Prostou konkubínu. Aysun seděla a kreslila uhlíkem kresbu. Byla to kresba jedné z částí zahrady. Aysun byla v modrých šatech, měla rozpuštěné vlnité vlasy, zakrývajíc je závoj, na hlavě měla čelenku s bílými rubíny, jako víla. Těhotenství bylo na ní znát a byla čím dál krásnější. Sultánkám, kromě Gulsah a Gulbehar, které tak ráda často navštěvovala, se vyhýbala. Daye Sultán stejně měla spoustu práce s výchovou svých dětí, boje o lásku Sultána a vůbec o pozici harému na nějakou dobu ustály, ale vnitřně se připravovala bouře, která měla zničit všechno. Daye však nechtěla vidět tuhle konkubínu, jen těžko přijímala, že čeká Sultánovo dítě. Věděla sice, že je teď její pozice neotřesitelná, byla Sultánkou, oficiální manželkou vladaře, ale také matkou jeho dětí a především syna, který po otci bude vládnout světu. Ano, její sen byl na dosah, ale díky těhotenství Aysun mělo vítězství hořkou chuť. Daye se dívala na Aysun kyselým úsměvem. Valide se přibližovala k Aysun, ta hned jak zpozorovala Sultánky, vstala, s bříškem to šlo ztěžka, ale povedlo se a poklonila se Sultánkám. Valide Sultána si založila ruce a změřila si Aysun. "Neměla by si tady vysedávat tak sama, Aysun. V tvém stavu to není dobré." Aysun měla sklopený zrak." Jistě, Sultánko. Odpusťte, propadla jsem své další vášni." Aysun byly pohledy Sultánek nepříjemné, ale nedávala na sobě nic znát. "Jen buď v klidovém režimu, jestli ti malování a studováním knih a učení jazyků prospívá, je to jen dobře, pro dítě dynastie." Odpověděla s úsměvem Valide Sultána. "Jak se daří mé neteři či synovci?" optala se ustaraně Akasma. Aysun zvedla pohled a s úsměvem odpověděla. "Sultáno, děkuji za Vaši starost, kope, dává již vědět, že je živ, zdráv a roste." Aysun se podívala na Daye Sultán a pohladila si své bříško. "A co vy Sultánko?" Valide se podívala pohoršeně na Aysun. "Co to jsou za způsoby, Hatun? Takhle se nemluví se Sultánkou!" Daye se usmála na Valide. "To je v pořádku, Valide." Řekla klidně. Podívala se na Aysun povýšeně. "Vše je v pořádku, tak jak má být." Aysun pokývla hlavou, na tyhle útoky, které byly slovní a již neměly u Aysun váhu, ani smysl, nebylo třeba odpovídat stejným způsobem a navíc věděla, že se takhle nemá chovat. Konkubína se podívala na Daye a usmála se. "Když dovolíte, Sultáno." Pravila s úklonou k Valide. "Jistě." Odpověděla jí Valide, na které bylo znát, že se jí ulevilo. Aysun se zastavila provokativně bokem k Daye Sultán a poklonila se. Když konkubína odcházela, cítila dva pohledy, které se jí zabodávaly do jejich zad.
Dívky debatovaly a procházely se sem a tam, jedna skupina uklízela. Ruzgar Agha, který stál před bránou, spatřil Sultánku. "Pozoor! Haseki Gulsah Sultán Hazetleri!" dívky se seřadily a klaněly se Sultánce. Ta se zastavila přímo před bránou harému. Dívala se na ně s úsměvem. Ruzgar přispěchal před Sultánkou. "Sultáno, všechny jsou nyní v zahradě, jestli je hledáte." "Ne, hledám Aysun Hatun, kdepak je?" "Taky šla na zahradu." Odpověděl Ruzgar. Sultánka se zašklebila a prohlídla si harém. "No, není to potom tak příjemné místo bez těch žen?" optala se eunucha, který se usmíval, byl to věrný spojenec Gulsah, byl taky jeden z těch, kdo jí pomohl na vrchol. "To jistě ano, Sultáno." Aysun zrovna šla kolem, ale s úsměvem se zastavila před Sultánkou a poklonila se jí. "Vypadáš čím dál lépe, Aysun." Řekla radostně Gulsah Sultán, všimla si, že Aysun něco drží. "Copak to máš?" optala se zvědavě Sultánka. Aysun si vzala obrázek do obou rukou. "Je to má druhá vášeň… vlastně byla již dřív, teprve teď jsem s tím začala znova." "Ukážeš mi to?" "Jistě, Sultáno." Sultánka natáhla ruce a Aysun jí ho ochotně podala. Sultánka obrátila obraz a pohlédla na obraz Altánu na zahradě. " Kdyby to bylo barevné bylo by to jako živé, Aysun." Řekla ohromená Gulsah, podívala se na Aysun. "Jsem překvapená, jak jsi talentovaná." "Tak jak se cítím, tak také maluji. To co maluji, jsou kresby mého života." Odpověděla v perštině Aysun. Gulsah se ráda bavila s Aysun. Tahle konkubína vyprávěla její dceři příběhy v mnoha jazycích. Uměla latinsky, maďarsky, persky, arabsky, turecky. "Myslím, že Sultán bude ohromen tvými znalostmi." Řekla spokojeně Gulsah a podala Aysun zpátky obraz. Aysun se usmála. "Mám zprávu, Sultáno. Sultán mi poslal psaní. Vládce přijede co nevidět." "To je dobrá zpráva. Jistě to ví i Valide." "To ovšem, bude muset připravit harém na příchod Sultána." Gulsah se zasmála.
Armáda Osmanské říše dobyla část Uherska, díky v pádu dnešní Ukrajiny, pomocí Tatarů dosáhli toho, aby žádná mocnost nemohla poskytnout pomoc svých legií. Vítězství mělo své oběti, ale nebyli podle generála, Sultána a velkovezíra marné. Mezi vojáky byl již ve značně lepším stavu svázaný Evžen. Sultán s ním většinou diskutoval, ale Evžen mu argumentoval. Sultána jeho chování očividně bavilo, ale netrestal ho. Ne, nebyl důvod podle vládce, Velkovezír Cihangir v něm však spatřoval hrozbu říše a vlastně i jeho samotného.
Za několik týdnů spatřili známé krajiny, známé město. Istanbul.
Městem se šířila radost nad příjezdem Sultána. Evžen se na to díval značně otráven, nebyl schopný o ničem uvažovat, to ani náhodou, nepřemýšlel nad ničím, díval se na okolí a to bylo všechno, co mohl v tu chvíli udělat. V harému všechny konkubíny, oblíbenkyně a Sultánky stály v řadě a očekávaly svého vládce, Sultána Mehmeda. Tedy skoro všechny. Daye Sultán se dívala po harému, ale neviděla Aysun Hatun. Valide Sultán přikázala, aby Aysun nevycházela ze svého pokoje. Gulsah Sultán tohle velmi rozhněvalo. Po mnoha týdnech vešla do harému postava Vládce. Rozhlédl se po síni a díval se na spokojené tváře. Sultán rovnou šel za svou matkou, kterou lehce objal. "Jsem na tebe hrdá, synu." "Děkuji, Valide." Odpověděl Sultán, který přešel k sestře Akasmě, která držela v náručí Ibrahima, Sultán ho pohladil. "Vítám tě, bratře. Mashalláh." Řekla Akasma. "Mashallah, Akasmo." Sultán se naklonil k sestře. "Rustem čeká nedočkavě na svou rodinu v zahradě." Pošeptal sestře do ucha Sultán. "Ta se uklonila. Mohu, vládce." "No ovšem, jinak bych ti neřekl." Řekl tajemně Sultán. Pak přišlo dojemné vítání s dcerkou Mahidevran, která tatínka nechtěla pustit a manželkou Daye Sultán, pochoval poprvé svého synka Suleymana, kterého políbil na čelo. Daye byla šťastná, Mehmed se na ni díval spokojeně. Vládce objal Gulsah Sultán, byli přitom pozorováni nenávistným pohledem Valide Sultány. "Kde je Aysun?" optal se potichu Vládce. "Je ve své komnatě, Valide Sultána jí zřejmě chtěla ukázat jako překvapení." Odpověděla Gulsah, tohle bylo přání Aysun Hatun. "Sultáno, lepší mu říct, že jsem večerní překvapení. Plamen se rozhoří, až budu připravená. Rozvířit vody zrovna teď je příliš riskantní."
Sultán Mehmed však nelenil. Rozsáhlé oslavy běžely plným proudem, ale přesto kontroval rozpisku daní, měl samé porady. Byl spokojen s výsledkem práce Mustafy Paši, který zrovna stál před Sultánem. Sultán ho poklepal na rameno s úsměvem. "Výborně, Pašo. Zvládl si to, tak jak jsem předpokládal. Tudíž tě odměním zlatem a titul Paši si skutečně zasloužíš." "Děkuji, Vládce." Sultán se podíval bokem a zvážněl. "Skoro, jako by se tady nic za mé přítomnosti nedělo, Mustafo." Sultán se vrátil pohledem na Pašu, který věděl, o čem chce zrovna Vládce mluvit. "Schovával jsem si dopisy, které mi poslala Aysun. V harému jsem ji nespatřil, ale Gulsah Sultán mě ujistila, že je ve své komnatě, kterou jí přidělila Valide…ale teď mi řekni, co se skutečně dělo." Mustafa si vzpomenul na slova Aysun Hatun, která za ním přišla týden po tom, co se harém dozvěděl o jejím těhotenství. Přišla za ním nečekaně. Chtěla s ním nutně mluvit. Chtěla, aby to Mustafa věděl, dobře vytušila, že Mustafa to poví Vládci, nebo alespoň část. Mohla mu však věřit? Tuhle otázku si kladla pořád. Všechno co dělala, byl v podstatě risk, který musí podstoupit.
"Pašo."
"Co chceš, Aysun Hatun?"
"Chci očistit své jméno. Vím, kdo zabil tu dívku, před Norou, mám svědka, který vraha spatřil."
"Povídej."
"Byl to člověk, jehož krev byla sama prolita, byl to člověk, který se chtěl dostat za pomocí někoho na vrchol, avšak skončila v tlamě žraloka, který je ve skutečnosti leklá rybka, která svou velikost chce skrýt. A touží po daleko větší moci. Uhádněte, koho myslím, Pašo."
"Kdo je tím svědkem?"
"To nepotřebujete vědět."
Mustafa věděl koho Aysun tehdy myslela. Sultán čekal na odpověď. "Tak mluv!" přikázal ostřeji. " Vládce, tu otrávenou dívku zabila Nora Hatun. Byla to dívka, která se snažila dostat k vám. Noru zabil… nejspíš někdo koho Nora dobře znala, ale Aysun to nebyla. Prošetřil jsem to." "Večer si vyslechnu její pohled na věc, již matka se mi rozepsala o té záležitosti v dopisech, nemá cenu se ptát a mluvit o tom samém, řekni taky eunuchům, aby mi Aysun připravili, chci jí dnes večer vidět." "Jak poroučíte, Vládce." "Dobře, teď můžeš jít." Řekl Sultán.
V paláci v koňském náměstí seděla Gervarhan Sultán ve své komnatě u zrcadla. "Dále." Zaklepal někdo na dveře a vešla služebná. "Sultáno, právě jsem zaslechla, že…" "Můj bratr se vrátil." Skočila Sultánka služebné do řeči, postavila se a otočila se ke služebné. "O tom vím, Fatimo, nemusíš mi říkat nic. Zprávy se šíří rychleji, než blesk." Sultánka se rozhlížela. "A navíc, to veselí je slyšet široko daleko." Pronesla s úsměvem Sultánka. "Chcete jet do paláce." "To ani náhodou! Matku nechci spatřit, již i její vůně mi dělá vrásky na čele." Odpověděla jí Sultánka. "Odpusťte." Gervarhan taky nedokázala matce odpustit, že jí provdala za muže, kterého nemilovala a upřímně ho z celého srdce nenáviděla. Její nenávist rostla, přesto, že se jim narodili dva synové a jedna dcera. "To je všechno?" "Ne." Služebná vytáhla obálku. Sultánka k ní přistoupila blíž a spatřila pečeť Vládce, násilím polkla. "Tohle vám přišlo, Sultánko." "To vidím, Hatun." Odsekla Sultánka a vzala si obálku. "Můžeš jít." Přikázala služebné, která se poklonila a odcházela. Sultánka se opět posadila a otevřela dopis.

"Gervahan,
již víš, že jsem zde, zpátky. Nyní víš, co dokáže Tvůj slabý bratr Mehmed. S naší matkou tě chceme vidět, ne proto, aby ses dívala na vítěznou tvář Valide, ale chci Tě vidět, protože si krev dynastie, Vládcovou sestrou. Jsme spojeni, i když to nechceš. Pamatuješ, co si mi několikrát řekla. "Jsi jeden ze lvů matky a nás sester, jsi můj bratr, ať se děje, co se děje." Ano, pamatuji si to, sestro.

S pozdravem Tvůj bratr Mehmed."

Gervahan si na to dobře pamatovala, zavřela oči a snila, vzpomínala. "Jak je libo, Vládce." Řekla o chvíli později Sultánka.
V altánu v zahradě seděl Rustem s Akasmou, Rustem držel v náručí Ibrahima. "Roste a nebyl jsem u toho, když se narodil, jak mi je to líto." "Netrap se, narodil se zdravý a plný síly, ani večer moc nepláče." Řekla Akasma a s úsměvem se dívala na syna. Rustem se na ní podíval, její krásy se nemohl nabažit, tolik mu chyběla. "Již budeme spolu." Akasma se na Rustema starostlivě podívala. "Na jak dlouho?" "Jak jen to bude nutné." Rustem se podíval na syna, ten spinkal. "Dokud mě vládce znovu nepovolá." Rustem se podíval zpět na manželku. "Jistě vládce bude chtít na vojenskou výpravu." Rustem mlčel, pouze přikývl. "Zítra se vracíme domů." Řekl a Akasma se usmála.
Sultán šel rovnou do komnaty Daye Sultán i se svými dětmi. "chyběl jste nám." Řekl Daye. "Vy mě také." Daye se na něho zkoumavě dívala. "Vládce, to odloučení mě zabíjelo." Mehmed se na Daye zadíval. "Mě zabíjelo odloučení od Mahidevran a také domov." Vládce se podíval s úsměvem na Suleymana. "Jak sílí a roste. Je smutné, že radostná chvíle byla bez mé nepřítomnosti." Daye zesmutněla, přítomnost Aysun tady panovala. Vycítila jednu věc. Není jeho jediná, není jeho láska a pomalu Vládce ztrácí. Mahidevran se pořád dívala na tatínka s úctou a přistoupila k němu. "Jsem velká sestřička a bratříček je tak malinkatý." Pohladila malilinkatou ručičku miminka. Vládce se na svou dceru pyšně podíval. Měl pocit, jakoby dospěla. Pohladil jí po tvářičce. "Zůstaň taková, Mahidevran. Jsem tak šťastný, že tě vidím i bratříčka. Nyní jsi opravdu velká sestra a musíš ho chránit." "Budu, otče."
Valide Sultána byla v přijímací místnosti, za ní přišla, jako vždy Kaya Kadin. "Sultánko." Sultánka se na ni podívala jako na vetřelce. "Co tu chceš?"
"Sultánko, dnes večer chce Vládce vidět Aysun Hatun."
"Čekala jsem to. Ta čarodějnice mi dělá čím dál větší starosti. Ať pošlou Daye Sultán, dnes je čtvrtek a já pořád velím harému a navíc, kde je můj syn."
"Je v komnatě Daye." Sultánka se usmál, tahle odpověď ji uspokojila.
"Sultánko." Služebná se poklonila a odcházela. Valide se mračila, téma Aysun bylo proti její srsti, stačilo její těhotenství. Gulsah Sultán čekala před přijímací místnotí Valide Sultán zrovna ve chvíli, kdy vyšla ze dveří Kaya Kadin. "Khalido." "Sultánko." Poklonila se služebná. Sultánka si Kayu změřila. "Něco se stalo?" "Není, coby se mělo stát." Sultánka pokývla stranou a s Khalidou šla stranou. "Vím, že něco se děje." Khalida si vybavila rozhovor s Aysun Hatun. "Kayo, proč jste taková slepá. Vždyť vrahovi svých dětí posluhujete." "Jak se opovažuješ!!! Obvinit, Sultánku." "Příklad za všechny, Khalido. Byla jste láskou Sultána Ahmeda, porodila jste mu děti a Valide je zabila." "Mlč." "Otvírám staré rány a vy to dobře víte, že chráníte a sloužíte vrahovi svých dětí." "Khalido, mluv." Přitvrdila Sultánka. "Řeknete Aysun, že by mohla brzdit a navíc, Vládce ji chce dnes večer vidět, ale Valide chce poslat Daye Sultán." "Tohle neřeš, rozkaz Sultána je víc, než rozkaz Valide…Ona vládne harému, ale on vládne světu." Sultánka se otočila a šla zpátky ke dveřím. "Ohlaš mě, Valide." Přikázala konkubíně.
V zakázané části paláce se dostavil Velkovezír Cihangir. Stráže mu otevřeli, i přesto, že se to nesmělo nikomu, kromě Vládce. Osman ho očekával, byl zrovna ve společnosti Mahpeyker, seděli spolu u jídla i se svými dětmi. "Šehzade." Uklonil se Velkovezír, tajně podporoval Šehzade Osmana, ten ho ignoroval, měl na klíně svého synka. Mahpeyker věděl, že je čas odejít, proto vstala se slovy. "Již půjdeme, když dovolíte, Šehzade."Osman se na ni podíval. Ovšem, Mahpeyker se usmála a šla vzít synka. Ostatní děti je následovaly. "Sultánko." Poklonil se Velkovezír. Osman vstal, dal si ruce za zády a přistoupil blíž k Cihangirovi. "Začínám pochybovat o tvých schopnostech, Cihangire." "Šehzade, je třeba vyčkat na správný okamžik, jinak vše, čeho jste dosáhl, potopíme." "Právě je správný okamžik. Cihangire, ji na vrcholu, ale stačí jediná informace, jediné podezření" Šehazde zvedl výhružně prst." a tvůj život bude ukončen, buď mnou, anebo mým bratrem." "Mám zprávy," "Já vím, že zvítězil. Vím to! Ke všemu se mu narodilo dítě, tentokrát syn." "Suleyman." Dokončil Cihangir. "A další je na cestě." "Vážně?" "Ano, čeká ho konkubína, jistá Aysun Hatun." "Aysun." Vyprskl smíchy Osman. "To snad nemyslí vážně." Osman zvážněl. "Jeho rodinné štěstí bude zničeno, ostatně jako jeho vláda. Zatím využiji, že jsem živ a zdráv." Osman měl plán, který však svému spojenci ještě nechtěl říct. Osman se obrátil na bok a díval se na Cihangira upřeným výrazem. "Vím však jednu věc. Dej si pozor, bratr tě jistě teď podezírá."
Aysun byla ve své komnatě a seděla, hladila své rostoucí bříško. "Již kopeš a sílíš. Kdybych byla ve své vesnici, zřejmě bych řekla, že bude z tebe kovář." Usmála se. "Tatínek se nám vrátil, živ a zdráv. Mashalláh." Aysun zavřela oči, najednou je otevřela a zvážněla. "Snad nás dnes večer bude chtít vidět, maličké." Do komnaty přišla nyní služebná Sarah. "Aysun, tady je jídlo, je třeba, abys měla hodně síly na večer." Aysun se na jídlo dívala. "Slyšela jsem, že Vládce by tě rád viděl." Aysun se podívala na Sarah a usmála. "Ano, já ho taky. Bylo to od Valide sprosté, že jsem se nemohla s ním přivítat jako ostatní, jistě bude chtít zabránit našemu setkání." Aysun se podívala zpět a vzala si kousek chleba, v těhotenství jedla ovoce a zeleninu, nepohrdla, ani pečivem. "Mluvila si s Khalidou." "Ano." Aysun zvážněla. "Bude to chtít dost práce a také čas, než jí přesvědčím a otevřu jí oči. Valide všechny zmanipulovala." Aysun se zadívala Sarah. "Až je překvapivé, že ona nepoznala, že také je zmanipulovaná hadem." Srah mlčela a jenom se usmála.
Sultán byl sám v komnatě Daye Sultán. "Jsem rád, že se o děti staráš, jak nejlíp dovedeš. Lepší matku dětí jsem si nemohl přát, jen pokračuj." "Děkuji, Vládce. Ráda vás vidím, vzpomínala jsem na naše chvíle, ale…" Daye násilně polkla. "zjišťuji, že již to není jako dřív. Chci zpět čas, chci přesvědčit vás o moji lásce." Sultán přistoupil blíž k Daye a pohladil jí po tváři. "Jsi má manželka, matka mých dětí, dávám ti dary a v mém srdci máš své místo Co chceš víc?" Chtěla říct, aby byl jenom její, ale neodvážila se, stačila jenom říct. "Stačí." Čehož později zřejmě bude litovat.

Večer Sultán stál a opíral se o zábradlí své terasy. Zadíval se na ohňostroje, které oslavovaly vítězství Sultána. Vítr se malinko zvedl, jakoby mu něco oznamoval. Ucítil známou vůni. Otočil se a spatřil po dlouhé době známou tvář, ale se zakulacující bříškem. Aysun. Ty její kaštanové, vlnité vlasy, ty její oči skrývající tajemství, ta síla její osobnosti. Tolik mu chyběla. Sultán se usmál a šel k ní blíž. Aysun se mu poklonila, dívala se na něho láskyplně. Vládce si poprvé šáhl na bříško a díval se na něho. Byl šťasten. "Aysun." Rty se k nim přiblížili a vychutnávali sladký a dlouhý polibek, plný lásky, něhy.
Daye jen co uspala malého Suleymana a Mahidevran šla do své části a sesunula se k zemi, plakala tiše, ale srdceryvně. "To ne, to ne." Řekla potichu a zlomená, uvědomila si jednu věc, ať bude Valide, nebo matkou jeho synů, nikdy nebude v jeho srdci, tak, jako byla Aysun. Daye měla skloněnou hlavu, ležela bokem a opírala se o pravou ruku. Pohlédla na okno, kde spatřila ohňostroje. "Přísahám, že se jí navždy zbavím." Řekla vztekle a zlomeně Sultánka.
Sarah se procházela po chodbě, když se vynořila Mária Hatun. Sarah dostala od Aysun varování. Proto dělala jakoby nic, ale Mária jí zachytila za loket. "Kampak jdeš, Sarah?" "Mám své povinnosti, Hatun." Odpověděla zdvořile. "Jaké překvapení, že si Aysun zrovna vybrala do svých služeb." Sarah si dobře pamatovala na to, co jí řekla Aysun, když vzala mezi své. "Pokud se jich nemůžeš vyhnout, chovej zdvořile, ale také ukaž, že jsi mi oddaná. Nikdy nepřijímej jejich dary, ať to bude jídlo, cokoliv. Mohou to použít proti mně, i proti tobě. Mohou tě i zabít, jenom proto, že jsi na mé straně. Dávej na sebe pozor. Po ten čas, co jsi tu, bys to mohla vědět, jenom ti to připomínám. Zachránila si mi život, ale vždy mi dokazuj, že si mi oddanou, věrnou a schopnou služebnicí."
"Jsem, protože jsem chtěla a má paní také, Hatun." Mária dobře věděla, že Aysun svou služebnou nejspíše varovala. "Dáváš si pozor. Vlci spí, ale tvorové v pekle ne, rozhodni se na čí straně jseš." "Na straně Ayusn Hatun." Řekla pevným hlasem Sarah. Vytrhla se z Márii a odcházela. Mária se podívala velmi vážně a odhodlaně. "Jak je libo." Řekla Mária a s pozpěvováním se obrátila a odcházela druhou stranou.
Sultán byl již uvnitř, spolu s Aysun, měla zavřené oči, seděla, zrovna na tom samém místě kde přijala muslimskou víru, zrovna v místě, kde naposledy seděli spolu se Sultánem. "Tak už mohu je otevřít?" "Ne, jsi netrpělivá." Odpověděl Sultán se smíchem a šel ke své Aysun. "Podej mi ruce." Aysun je natáhla a Sultán si jí přitáhl, Aysun mu pomohla a stála před ním. "Nepodváděj, Aysun." "Nepodvádím, ale snažím se, abych nespadla." Řekla se smíchem Aysun. Sultán šel ke stolku a vzal si skříňku, otevřel jí a vzal si do ruky prsten. Znovu přistoupil k Aysun a vzal si její pravou ruku a svou pravou rukou jí navlékl prsten. Aysun zvážněla a věděla, co jí Sultán daroval. Otevřela oči a pohlédla na prsten se zeleným rubínem. Vládce se na ni díval láskyplně a políbil její ruku. Odtáhl se a zadíval se do té krásy. "Cítím, že tenhle prsten patří tobě, nosila ho moje babička. Sama řekla ať to její syn, můj otec, zesnulý Sultán Ahmed Chán dá ženě, kterou z celého srdce miluje. Mé matce ho navlékl, ale pak jí ho vzal. " Sultán si smutně povzdechl. "Chtěl to dát Gulsah Sultán, ale již to nestihl a pak, prsten jsem našel, dal ho pryč, aby ho matka nevzala zpět. Nyní patří tobě." Aysun pochopila, proč historii prstenu jí říká, věděla, že pokud udělá chybu, vezme jí ho. Nyní měla pocit, že v prstenu je jeho srdce, podívala se na prsten a pokývla hlavou, zpět se zadívala do očí Sultána Mehmeda. "Mehmede, já vím."

II. Reinkarnace

23. července 2015 v 20:49 | Alžběta T. |  Reinkar -Life
Zdroj videa: youtube.com


Kdo zná pojem reinkarnace? Ti, kdo se o to zajímají a většinou na tento pojem kde kdo narazí na internetu, v televizi. Jak to popsat? Vím, jak jsem se dostala do nemocničního lůžka, od známých a přátel. A pamatuji si jednotlivé sny, nebo spíše bych to mohla nazvat vidiny? Ne, své životy, dosavadní životy, které jsem odžila před tím, než jsem se narodila v březnu v roce 1990. Ano, zjistila jsem, že jsem stára více než dost, že naše duše je stále neměnná, ale něco se vždy změní, duše se přizpůsobí, povaze, pohlaví, ve kterém se narodíme, ale vždy něco osudu či co, nebo kdo tenhle proces řídí, uteče. Stává se vám, že potkáte člověka něčím je vám povědomý, že máte potřebu ho milovat, nebo nenávidět, zradit ho, zranit, pomstít se? A to přesto, že ho neznáte a viděli jste ho poprvé, co vaše paměť sáhá. Nebo procházíte se po hradu či místě a máte pocit, že jste tu byli, ale utekla hodně dlouhá doba? Sama jsem ještě předtím zažívala takovéhle chvíle, dokonce i vidiny, kdy jsem zavírala oči a najednou se zvedne silueta, procházím se po chodbě, byla potemnělá, ale díky oknům, barokních, nebo nevím jak to popsat, se dostalo světlo, i když ho bylo velmi málo, nebo jsem uvězněná ve vězeňské kobce, na rukou i na nohou okovy, pláču a dívám se na okolí, kde je jenom tma, ale ty okovy cítím, vím kde jsem a vždy se proberu, ale pamatuji si to, ale v jaké zemi to bylo, kde to bylo, byla jsem muž či žena, co jsem byla zač?… tyhle otázky zůstanou bez odpovědí a zasypané navěky v mých vzpomínkách, v mé hlavě zasypané pod těmi velmi čerstvými a teprve nedávno odžitými. Je to jako skříň snad každého z nás, dole jsou staré oblečení, které již odmítáte nosit, nahoře jsou zase ty nové neokoukané věci.
Ležela jsem a ležela, matka mi něco vyprávěla, ležela jsem v kómatu a všichni, kdo mě znali, čekali, čekali na to, jestli se proberu, nebo mě odpojí, tohle bych nikdy nechtěla zažít, kdybych měla dítě, ta bezmoc a mnoho otázek. Bude žít? Bude taková, jaká byla? Bude vše potom, až se vzbudí v pořádku? Matčin hlas jsem nevnímala, dívala jsem se na své osudy, na minulé životy, byla jsem v Asii, v dnešním Mexiku, v Turecku, v Mekce a Medině, v Jeruzalémě, v Římě. Byla jsem intrikánka, špión, mistr bojových umění, válečník, ale také milující matka, otec, otrokyně, manželka, manžel, ale i vrah. Zažila jsem znetvoření obličeje, rozsekanou ruku mačetou, bodali mě do srdce, dalo by se říct, že každá část mého těla byla zasažena někým, kdo stál o mou krev, nebo jsme byli nepřátelé kvůli víře, přesvědčení jiných lidí, kteří se dívali s okna terasy svých hradů a zámků a počítali každý den, kdy přijdeme jako hrdinové, kteří vyhráli, dobyli, znásilnili, zkrátka plenili. Byla jsem muž i žena, byla jsem, ta která ubližovala, zradila, byla popravena i dožila se vysokého věku. Viděla živě ty, kteří budou zapsáni černě či zlatě v našich dějinách, nebo jiných státech a s překvapením, po probuzení, jsem zjistila, že ne všechno o historii víme či o osobách, které známe ze záznamů různých kronikářů, i v dochovaných denících osob, kteří ty lidi skutečně znali. Se záznamy mohl vždy někdo pracovat a změnit je ve svůj prospěch, nebo prospěch svého, takříkajíc idola. Mnohé dokumenty byly pozměněny, protože se staly události, které by i dnešního člověka šokovaly, ba i děsily, zklamaly a zjistili bychom, že všechno co víme, byl pouhý sen někoho, kdo chtěl, abychom tomu opravdu věřili.
Existuje doposud spolek lidí, různých kultur, náboženství, kteří žijí ve vzácné shodě, asi jako ve Srí Padě a možná v ještě větší, zde jsou i potomci již, podle ostatních, vymřelých Templářů. Jejich úkolem je chránit zmíněné informace ještě dodnes, chrání významné potomky lidí, kteří tu skutečně procházeli a dýchali tenhle vzduch, užívali se sexu, pociťovali různé emoce, které je ničily, nebo posilovaly. Někteří lidé tomu věří, někteří nikoliv. A ne, hned tak je nepoznáte, nejsou oblečeni do hábitů a nepoužívají staré svitky. Oblékají se tak jako my, používají chytré telefony, počítače, mají přístupy do systémů a je dost možné, že vlády o jejich činnostech vědí, ale je dost možné, že nespolupracují spolu, bylo by to až hloupé ukázat světu informace a ještě ke všemu zrovna těm, kteří by zaprodali duši ďáblu za jeden jediný melounek na své účty. Tohle by bylo proti srsti i těm nejzkušenějším a nejchytřejším členům, kteří tam jsou. Ano, v minulém životě jsem byla členem a složila jsem přísahu, jen však do své smrti, která nastala před staletími. Teď, jak to říct, spatřila jsem Mohammeda a jeho Aishu, byla nádherná bytost, krásná, chytrá. Stála věrně po boku Mohammeda, i když ji občas sekýroval a nebyl zrovna vzorný manžel. Pořád jí říkával, že ona je jeho vyvolenou ženou a přesto tolik slz pro něho uronila. Jsou známí jenom potomci Fatimy, jeho dcery, která nebyla Aishina. Aishu trápilo, že potratila, dokonce porodila mrtvého syna. Ale i přesto se stal zázrak a přežili dva potomci Aishy, porodila Mohammedovi dvojčata, syna a dceru. Jména byla smazána, ostatně jako fakt, že se vůbec narodili. Viděla jsem ještě předtím Ježíše Krista, ten zase byl vzorný manžel, až moc přehnaně. Byl však žárlivec, neustále manželku Máři Magdalenu podezíral z nevěry, ale hluboce a oddaně ji miloval, možná díky tomu později z jeho manželky udělali napravenou prostitutku. Měli spolu celkem tři děti. Syna a dvě dcery. Všichni tři sourozenci byli po smrti Ježíše odvedeni neznámo kde a i Aishiné děti po smrti Mohammeda byli odvedeni a však násilím, zrovna již zmíněným spolkem, pro jistotu a jejich bezpečnost. Také jsem však šokovaně zjistila jeden fakt, Aisha dobře, jako její otec znala rodokmen, jenže zase tu byl jeden chybějící článek, jestli někdo stojí či stál o spojení dvou náboženství, islám a křesťanství, stalo se tak, právě díky spojení Aishy s Mohammedem. Aisha byla, musím upozornit, že nikdo o tom nevěděl, ani ona samotná, potomkem Ježíše Krista, to mnohé vysvětluje. Spolek zřejmě do dnešních dnů eviduje tento rodokmen a hlídá jejich životy.
Již asi vím, proč jsem byla posednutá Osmanskou dynastií a nejvíc mě zajímalo 16. století, tedy období vlády Suleymana. Hurrem nebyla zrzka, ale bruneta, její matka však měla rezavé vlasy, co se týkalo otroků, s nimi velmi soucítila, ostatně sama jim byla. Otrokem, sklizní. Pokud vycítila problém, byla to právě ona, kdo ho vyřešil i jako žena, která porodila Sultánovi syna Mehmeta. Mahidevran byla v paláci, dokud nedala Hurrem výprask. Ostatně, je to velmi známé a do své smrti měla Hurrem jizvy po ranách. Mahidevran měla zase jizvu na levé ruce, to bylo v době, kdy byla něco jako Hurrem, oblíbenkyní Suleymana, byl to pokus o kyselinový útok na ni, v té době byla Gulbehar. Sultán, ale zřejmě ještě nebyl v počátcích tak zamilován do Hurrem jak se říká, protože v jedné noci si pozval obě, jak Mahidevran, tak i Hurrem, ostatně tohle byla dlouhodobá a osvědčená praxe u Sultánů. Možná u Suleymana to byla otázka rozhodnutí, kterou z nich si vybrat. Z jedné noci se narodili dva potomci, teda vlastně tři, Mihrimah a Abdulláh ze strany Hurrem a Ahmed ze strany Mahidevran, v té době Mahidevran trpěla četnými depresemi a trpěla sebevražednými sklony, z jedné jí zachránil Suleyman, z druhé, nečekaně, Hurrem. Byly také další pokusy, o kterých Sultán ani konkurentka neměli potuchy. Mahidevran byla hloupoučká a naivní, byla psychicky labilní, byl to následek smrti jejího dítěte Mahmuda a také možná trpěla výčitkami díky tomu, že zabila syna Gulfem. Mahidevran však po sedmi letech udělala chybu největší, již zmíněnou, napráskala Hurrem a Sultán jí bez milosti vyhodil. Valide Sultán byla, co se týká Hurrem a Mahidevran neutrální, žádná nebyla její oblíbenkyně. Jenže postupem času Mahidevran zrála, moudřela, s depresemi však žila až do své smrti. Hurrem nebyla zase tak půvabná, ale vybočovala tím, jaká byla prostořeká, drzá, ale uměla kalkulovat, zradu trestala velmi krutě, kdo se jí nelíbil, jednoduše mu to dávala najevo. Uměla persky, arabsky, uměla malovat, uměla řečnit, ano, čtete správně. Měla dobrý vkus, co se týká oblékání a nepotřebovala pro výchovu dětí chůvy. Loajalitu, spolehlivost a zodpovědnost u ní vítězila. Kdo tohle porušil, začala se proměňovat jako Bathory z pověr. U koho začala uvažovat, že by měl šanci u Sultána, konkubíny, samozřejmě, zbavila se jí. Byla krutá, zlomyslná, pomstychtivá, ale geniální, uměla soucítit se všemi, měla zlaté srdce, ale byla i šelma a pro někoho noční můra. Psychicky se zhroutila jen dvakrát v životě, zlomila ji až smrt Abdulláha a Mehmeta. Mehmeta nechal bez milosti zabít Mustafa, díky trůnu a také na něho žárlil s ohledem, že měl ženu, kterou Mustafa miloval, jejich četné konflikty sledovali všichni. Mustafa se nesmířil s tím, že právě Mehmet by byl následovníkem.
Možná to způsobila i sama Mahidevran, která měla již tak svých problémů dost, nedokázala projevit lásku svému synovi, sama si to vyčítala. Stala se dokonce událost, kdy Mahidevran spáchala dvě vraždy, jedna byla konkubíny a druhá strážce Mustafy, zrovna toho, který splnil rozkaz Šehzadeho. Jedna z konkubín v Amasyi uslyšela křik a šla se podívat, když otevřela dveře, byla v šoku. Mahidevran stála nad tělem onoho strážce, Sultánka ho v záchvatu zuřivosti ubodala nožem, komnata byla od krve, ale nejvíc Sultánčiny šaty. Služebné neotálely a hned odvedly Sultánku, aby jí umyly a převlékly a také stráže zakopali tělo v lese. Mahidevran po tomto incidentu šla za Mustafou a vrazila mu s chutí facku, dobře věděla, co to znamená pro něho, měla o něj strach, od té doby chránila Mustafu, protože věděla, že mu hrozí poprava, když se to Sultán dozví. Nakonec všichni dobře víme, že to si Mustafa pokazil sám a jiným způsobem.
Co se týká Selima a Bayezida, ne nadarmo se říká Cherchez la fame. Ano, důvod četných hádek byly nejenom jejich rozdílné povahy, ale také žena. Dívka, která žila v harému od svých osmi let a později ji Selim dal jméno Nurbanu.
Reinkarnace, převtělování… nepamatujeme si to, ale v hloubi duše pociťujeme, že to co se děje se již stalo. To co prožíváme, již jsme poznali daleko dřív. Duše neodchází. Koroner by řekl: "Tohle je blbost, nikdy jsem žádnou duši neviděl odcházet." To samé by řekl i lékař. Jenže, duše se transformuje, naše karma je pořád s námi. Zeptám se vás. Zažili jste, že v bytě je někdo s vámi? Zažili jste zážitek s duchy? Proč tu jsou, co chtějí? Těch se reinkarnace netýkají a sama jsem byla duchem, který světem bloudil, tím si musí projít každá duše. Tresty, které prožíváme, se snaží nás opravdu potrestat, tresty nám patří a je jen na nás, jak se s tím popereme. Když za své hříchy nezaplatíme nyní, zaplatíme za ně o něco později a krutěji. A vy? Pamatujete si, čím jste byli v minulém životě? Pokud ne, možná je to dobře, možná sami pochopíme události, které se kolem nás dějí a budou dít.

Anebo je lepší, že zkrátka tohle bude pro Vás záhada, protože věci, které byste se dozvěděli, vás budou ničit a provázet, jako skvěle natočený horor, který Vás dokonale vyděsil.

I. Začátek

23. července 2015 v 20:47 | Alžběta T. |  Reinkar -Life
Vím, kdo jsem, nebo spíše čím jsem byla. Z naprostého dna a z podivného výletu jsem se vrátila, jako někdo jiný. Jsem to, čím jsem byla? Je to hrůzostrašný sen, ze kterého mě jednoho rána někdo probudí? Ne, tohle se nekoná, žiji, ale jsem jiný člověk, než před pár měsíci. Další otázka… jsem vůbec člověkem? Doktor mě prohlížel. Srdce mi bije, jako každému, orgány jsou v pořádku, jsem zdravý člověk, mohu se radovat, že jsem to přežila ve zdraví. Jenže… Já vím, že tomu tak není. Bude trvat roky, než se vůbec postavím na nohy, než se s tím smířím, než se poperu s tím zjištěním, než opravdu se myšlenky, vzpomínky přizpůsobí, jedno je jisté, jsem volná, ale s tou svobodou se neumím srovnat. Najednou ze mě srší jazyky i ty mrtvé, najednou používám chvaty, ovládám bojová umění, umím bojovat s mečem, i přesto, že jsem ho nikdy nedržela v rukou, nebo spíše jsem ho dlouho nepoužívala?
Jak vlastně to začalo? Jak se to mohlo stát? Byla jsem normální holka se svými pocity, sny a touhami. Byla jsem těžkopádný člověk a nebudu lhát, tohle jsem si vždy přála. Mít vědomosti, které jsem neměla, mít sílu, nejen fyzickou, ale i psychickou, kterou jsem nevládla. Teď se mi splnil sen, ale za jakou cenu? Objevila jsem elixír mládí, síly, vědomostí, schopností. Ne, ty jsem měla dávno v sobě, jen se ukryly v hloubi duše, v hloubce života, který jsem žila, než se to stalo.
Jela jsem na místo, kde jsem měla být již před rokem, ale bohužel nemohla, měla jsem k tomu své důvody, po finanční stránce i času, jako takovém. Navštívit hrad, ze kterého jsou již trosky. Stalo se to v srpnu a psal se rok 2010. Měli jsme setkání a jak to popsat? Nebylo to poprvé, co se tito lidé setkali, věděli, do čeho jdou a byli v pohodě, přátelští, uvolněná atmosféra, meditace. Jak jsme přijeli, ubytovali jsme v penziónu. Edmond šel za mnou do pokoje. Já prozkoumala pokoj, dívala jsem se na postel, která byla převlečená do bílého, klasického povlečení, postel byla dřevěná, nad ní byl obraz postarší ženy, která se usmívala, její úsměv mi připomínal Monu Lisu, žena se dívala jakoby ke dveřím hotelového pokoje a tvářila se jako by čekala návštěvu. Nábytek byl, dá se říct, starožitný, dřevěný, což na penzión bylo neobvyklé, alespoň pro mě. Edmond stál u dveří. "Libí se ti pokoj?" zeptal se. "Má to nádech historie. Což mě těší, ale i děsí zároveň." Odpověděla jsem mu s úsměvem a podívala se na něho. "To ano, máš ráda historii co?" "Zejména Osmanskou, ale i u naší a dalších zemí se najde něco mimořádného a zajímavého, o čem by se dalo psát, mluvit." Na Edmonda jsem se stále dívala. Působil tak nějak jako zlobivý muž, měl tři křížky na krku, ale byl inteligentní, možná i tak trochu tajemný, ale přátelský, možná sečtělý. "Tak se připrav, za chvíli půjdeme." Řekl mi a díval se na hodinky.
Všechno bylo v pořádku, nejprve jsme byli v hospodě a pak jsme zamířili do onoho hradu. Okolí bylo tak tiché, poklidné, čím dál více. Tajemná atmosféra a to ticho, byla jsem ráda, že jsem slyšela tlumivé hovory party lidí, kteří se tu sešli, uklidňovalo mě to. Přinesla jsem i svíčku a zapálila jí, nevěděla jsem proč, ale měla jsem divný pocit, jakoby nás někdo sledoval z okolních lesů. Najednou jsem zaslyšela syčení, jakoby to byla velká kočka, podívala jsem se tím směrem a spatřila jsem světelné oči. Zdálo se mi to? Přejel mi mráz po zádech.. Podívala jsem se na Edmonda, který se rozhlížel po okolí, měla jsem pocit, že také něco slyšel a pak… vteřina uběhla, vběhla parta lidí, co lidí, nebyli to lidé… rychlí, schopní zorientovat se v prostoru, ve tmě. Parta se rozutekla do všech stran a křičeli, jako smyslu zbavení. Já stála jako v trnazu, omámená a viděla jsem dva muže se zlomyslným výrazem ve tváři a divným obličejem, za nimi se vynořila vysoká postava černovlásky, dívala se na mě a já si všimla jejich očí. Byly černé, šla klidnou chůzí, chůzí jako královna prokletých. Majestátně, klidně, obličej byl bez výrazu. Přítel Edmond, jenž mě vezl na tohle místo a byl tak říkajíc mým ochráncem, sama jsem ho tak nazvala, chudáka, mě popadl. "Na co koukáš? Utíkej, honem." Podívala jsem se rychle na Edmonda a utíkala s ním, jak nejrychleji jsem mohla. "Běž! Utíkej!" řekl naléhavě, měl nejspíš strach v očích a byl rychlejší než já. Popadala jsem dech a doslova proklínala cigarety, které jsem vykuřovala jako tovární komín. Docházely mi síly. To bylo tím, že jsem rychle vyběhla, sakra, jenže tohle nebylo běhání na čas ve školním hřišti, nebo běhání, když jdete do práce a snažíte se tam být v dobrém čase. Tohle byl běh, který rozhodoval o životě a smrti. Já byla kořist. Slyšela jsem za sebou praskající větve, ten kdo mě honil, byl rychlejší. Já viděla jenom tmu, vnímala můj ztrácející dech, srdce bijící na poplach, měla jsem pocit, jakoby mé srdce poskočilo nahoru do krku. Tepy zvyšovaly tempo a já cítila snad každý nerv a bolest na nohou, píchání v boku. A také jsem slyšela stále blížící se něčí kroky. Myšlenky, byly prázdné, neuvažovala jsem, nebyla jsem schopna v tu chvíli uvažovat, popravdě řečeno, můj instinkt doslova řval. "BĚŽ!!!BĚÉÉÉÉŽ!!" zakopla jsem a uviděla v dálce siluetu běžícího Edmonda. Rychle jsem vstala, ten člověk či co to bylo, mě skoro měl, ale rychle jsem vběhla a běžela, jak jen to šlo, opět a znovu, snad strach mě doslova poháněl kupředu. Ono to stálo a čekalo, zřejmě si chtěl hrát a dával mi náskok, proletělo mi hlavou. A ono tomu skutečně tak bylo. Jenže než mě chytil, spadla jsem a sjela jsem po srázu jako na klouzačce, přesto, že nepršelo, měla jsem pocit, jako bych se propadala, začala jsem panikařit a chytila se o větvi, jenže jsem jí vytrhla.

Jediné, co si pamatuji, byl záblesk, když jsem se uhodila do hlavy a pak jsem viděla hvězdy na obloze, klidně a rozvážně plout po nebeské dráze a potom již jen nekonečnou tmu.

Úvodní slovo

23. července 2015 v 20:46 | Alžběta T. |  Reinkar -Life
Přemýšlela jsem, že tu dám něco nového… a tak vznikne tento příběh, s tímhle názvem, čtete správně. Zase se dotýkám historie, i když potom mi snad ukousnete hlavu, ale to nebude, snad tak horké, jak se mi to teď, v tuto chvíli, jeví. Ještě jsem snad v době, kdy mohu napsat, o čem chci a není to žádná urážka. Nazvěte mě "opravníkem dějin". Muhehe, zase to přeháním a jdu si za svým.
Upozorňuji, že všechno, co v tomhle příběhu napíšu, se nemohlo stát a není to doložené. Prosím, poslechněte své učitele dějepisu, nikoliv mě a berte to, jako zábavu, nic jiného v tom nehledejte, příběh je fikce, prostá, pouhá fikce, díky mé hlavě, která nemá nic na práci, jen hloupě "tlachat" a takříkajíc blbnout nad tím, o čem možná ani nemá potuchy. A jestli se to opravdu stalo či se to stane, je to strašná náhoda. Příběh je vlastně můj sen, dalo by se říct, bláznivý, hloupý sen, osamocené ženské, která by chtěla všechno i hodinky s vodotryskem. No, spokojila bych se třeba s nafukovacím slonem, nebo s Pinkie Pie z My little Ponny. Opět přeháním a odbočila jsem od tématu. Musím říct, že díly nebudou již tak kouskovány, ale mnohdy budou docela dlouhé, takže pro ty, kteří zrovna neradi čtou, myslím rozsáhlé texty, bude to pro ně peklo. Často se budu nad něčím zamýšlet. Příběh, nebo alespoň jeho část, budou spíše mé myšlenky, to co mám v hlavě již hodně dlouho. Podezření… někdy opravdu svou fantazii doslova nenávidím a přála bych si nemít tento dar, nebo trest? A proč proboha Reinkar -Life… tak na tohle se ptám i já a budu, snad, každý den. Popravdě řečeno, co se týká názvů dílů a vůbec příběhů, vždy jsem s tím měla problém a sami pokud čtete tenhle blog, sami to dobře víte. Reinkar - odvozeno od pojmu reinkarnace a life, prostě život… no spíše je to dočasný název, než přijdu na nějaký vhodnější. Na závěr se hodí říct jen, snad se Vám příběh zalíbí.