4. část Tvrdý dar Whitechapelu

25. června 2015 v 23:27 | Alžběta T. |  Whitechapel
Večer v hospodě bylo rušno. Mezi dospělými seděly dvě děti. Rose a George. Vyděšeně pozorovali dospělé, kteří popíjeli, smáli se, diskutovali. Mezi nimi byla jejich sestra, která jim přinášela pití. Jeden z mužů se na Mary podíval a laškovně jí poplácal po zadku. "To je prdelka." Řekl rozjařeně muž s červeným nosem. V obličeji měl uhry, strhané rysy, jeho oči byly lesklé, byl bez dvou předních zubů. Byl opilý, ale dostal chuť na něco sladšího než jen na kořalku, kterou, když nebyl doma pil neustále. Byl sám. Děti mu zemřely na zápal plic, během porodu, nebo po něm. Jenom jeho syn Charlie přežil, ale ten byl neznámo kde. Po smrti jeho matky utekl po hádce od otce. Vlastně všechny jeho děti mu zemřely v jeho náručí. Dokonce i jeho první žena, která zemřela v době, kdy čekala jejich páté dítě. Další jeho žena, jistá Tereza byla prostitutka, ale s ní již delší dobu nežil. Čekal na smrt. Nebylo čemu se divit, že pil. Tenhle chlápek propil snad moře kořalky. V životě mu zbyla jenom práce, chlast a děvky, které se mu samy nabízely, protože neměly jinou možnost. V dobách, kdy byl mladý, byl pohledný. Pokud fotka, kterou ukazoval, nebyla pouhým jeho snem a neukazoval cizí peří. Jenže život ve stresu, v bídě a chlastu se na něho podepsaly. Whitechapel takové kouzlo předváděl často a pokaždé bravurně. Opilec teď trpí nemocí, díky své prolhané a podlé milence. Častokrát na ni nadával, i když jí miloval, ale ne tak jako svou první ženu svého života, svou zesnulou manželku Sarah. A teď si mlsně olizoval horní ret nad půvabnou mladou Mary, která se na něho podívala velmi podrážděně. "Ještě jednou Theodore. Víš dobře, jak to nesnáším." Již několikrát mu vrazila facku, hospodský to naštěstí neviděl. Jinak by jí vyhodil. Theodor již o tom nevěděl. Na věci zapomínal. Jakoby neměl žádné vzpomínky. "Ale no tak, Mary. A tak, dáš si s námi alespoň skleničku?" Theodor se smál. Muži u vedlejšího stolu se začali hlasitě smát, mluvili o jisté prostitutce Elizabeth Drewové, která byla snad kopec trapných situací, které byly později jistě vhodný materiál pro pobavení hospodské společnosti. "Nemohu, dobře víš, že jsem v práci a nepiju, ale jinak díky." Mary pohlédla na své sourozence, pak se pohledem vrátila k Theodorovi. "A navíc hlídám své sourozence." Řekla Mary a povzdechla si. Musela však odnést prázdné sklenice a odcházela od stolu. Theodor Mary doprovázel pohledem a potom začal živě diskutovat s muži, kteří seděli u něho. Rose a George pomalu, ale jistě usínali. Mary si jich všimla, co chviličku na ně dohlížela. Hospodský stál vedle ní a naléval kořalku. Pohlédl k Mary. "Co okouníš?! Obsluhuj!" zařval podrážděně. Někteří na Mary pohlédli, nebo spíše se ohlédli proč tak hospodský křičí. Někteří jí opravdu litovali. Většinou se jenom ohlédli a pak se vrátili pohledem ke svému stolu. Jeden pár seděl u stolu a začal se velmi ostře hádat. Hospodský jménem John Walson nechtěl žádné problémy ve svém lokále, i když byl on sám někdy roznětkou sporů. Šel k onomu páru a začal je varovat, že jestli se neuklidní, vyhodí je vlastnoručně, aby si to vyříkali někde jinde. "A kdo si myslíš, že jseš!?" vyštěkl po něm muž, který byl natolik rozčílený, že zapomínal, s kým to mluví. John muže popadl a pěstí mu jednu vrazil. George s Rose zpozorněli. Mary k nim přišla. "Pojďte dozadu. Bude to tak nejlepší, než sem maminka přijde." Řekla jim láskyplně a doprovázela je do zadní místnosti, aby se na to nemusely děti dívat, tohle nebyl jejich svět. John vylomil muži dva zuby, muž ležel a opíral se levým loktem o zem. Otřel si pusu od krve a vstal pomalu a rozvážně, jelikož rána to byla tak silná, že muž viděl dvojmo. Proto přimhouřil oči a snažil se rozeznávat cíl. Ti, kteří znali Johna, dobře věděli, že není radno jít mezi mužem a Johnem. John byl teď v ráži. "Nebudeš mě srát, ty burane!" Řekl John s vražedným pohledem. Žena, která se před chvíli hádala s mužem, k němu vůbec nešla, aby mu pomohla vstát. Vůbec se jí nechtělo, měla zřejmě k muži jistý odpor. Jejich vztah byl bez lásky, byl plný nenávisti. Měla zrak sklopený k zemi. Ten nejbystřejší člověk, by poznal, že ona se směje. John popadl muže, který zrovna vstával a ostře ho vyvedl ze své hospody. Hodil ho na ulici jako panenku. Muž dopadl na čelo, přímo před žebračkou, která se podívala z jednoho muže na druhého a pak se obrátila doleva a žebrala, alespoň o kousek chleba. Nikdo k ní, ani pohledem nezavadil. Žena onoho chlápka pořád však seděla u stolu a popíjela kořalku, jakoby se jí to netýkalo. "A mimochodem, jsem tady hospodský, idiote." Zasyčel John, který se otočil a jednoduše zabouchl dveře. Hospodský šel kolem oné ženy, ale už s ní, ani neprohodil slovo. Šlo mu o konec hádky, ale když muž se k němu zachoval, jak se zachoval, byla tohle podle něho ta nejlepší možná reakce. Mary stála za pultem a utírala skleničku. "Johne, vzadu mám své sourozence. Nebylo to pro jejich oči." Mary měla pohled nevinného dítěte. John se k ní obrátil a ukázal na ni prstem. "Tak je příště sebou neber. Dnes je strpím, ale jestli něco vezmou, tak tě zabiju."Vyhrožoval jí, obrátil se prudce od ní a odcházel. Mary si povzdechla a odcházela za svými sourozenci.




Do lokálu právě přišla jejich matka. Byla zřejmě již vystřízlivěná a svírala svou výplatu, přesněji řečeno dvě pence. Příliš malá cena za její tělo a čest. Rozhlížela se po lokále, ale nikde své děti neviděla, postavila se na špičky, aby viděla dobře, protože před ní se postavila jedna parta mužů, někteří u Johna již platili a druzí přicházeli k Johnovi, oni i ona věděli jaký je. "Johne, je tu Mary?" Zeptala se, když se konečně k němu dostala. John si jí všiml již u dveří. "Jsou vzadu. Počkej, jdu pro ni." John šel dozadu pro Mary. Mary po chvilce přicházela a tvářila se jako hromovládce, za ní byli George s Rose. "Již hotovo?" optala se zamračeně. "Jinou možnost nemáme, Mary." Odpověděla své dceři matka, měla na krajíčku. "Přece je jiný způsob." "A jaký? Řekni? Odpověz? V tomhle ďáblově místě nemám na vybranou, Mary. Každý den se modlím, abys ty tohle nikdy neprovozovala." Řekla jí matka smutně. Chtěla brečet, ale držela své slzy. Tohle se ve Whitechapelu naučila. Dcera vydechla, dívala se jakoby mimo. Vnímala smějící se davy kolem, hlasy. Otočila se a podívala se na smutné pohledy svých sourozenců. Tohle zažijí? Ne již v tom žijí, uvědomila si ve své hlavě Mary. Špinavé tváře, nerozčesané kadeře, pach potu, moči a hniloby, pach smrti. Smrt? Nikdy! Mary se podívala na boty svého bratra, popravdě řečeno již se to ani botami nedalo nazvat. Čas potřebuje člověk, aby se vypořádal s myšlenkami. Mary se otočila k matce, která čekala, čekala na reakci své dcery a viděly se navzájem. Měly stejný výraz a v očích šlo vidět, že měly stejné pocity, jako u zrcadla. Jen alkohol tekl proudem a Johnův pohled je pozoroval. U těchto žen spatřil beznaděj. Proto dal Mary práci, když ho prosila na kolenou, doslova, ponížila se. Kdo, ale vidí do duše jiného člověka? Kdo? Bůh? Možná ano, možná ne, ale tady neexistuje. Tady víra, ať je jakákoliv nikoho nezachrání, smrt si pro každého přijde jednou, nebo později, ale tady je odchod z tohoto světa snad odpuštění a vysvobozením. Pokud se člověk tady dostane a má dávku štěstí, prosím, nechť vstoupí do ostrova "klidu". Mary kolikrát viděla tady děti, jak pracují ve dne, ba dokonce v noci. Sama viděla několikrát mrtvé dítě, jež ho drží v náručí matka, která svým smutkem se ho snaží vrátit k životu. Děti trpí hladem steskem, pijí čaj, který chutná všemožně, jen to není čaj. Jsou tady děti, které trpí syfilidou, dědictví po svých rodičích. Třepou se jako v šílené zimnici a smutný pohled vrhají na všechny kolem, rozkládají se… Nemoc ničí je, i přestože nic neprožili, nic nikomu neudělaly. Vidí jak pár na dvorku souloží a jediné co mohou čekat je smrt. Konec jejich příběhu, který byl tak krátký a krutý. Ne, žádné hračky, nosí stejné oblečení, které je potrhané, boty jsou bez podrážky a jediné co mohou dělat je dívat se, jak kolem žijí dospělí, kteří se mlátí, řvou po sobě a souloží mezi sebou. Kde sprostá slova jsou dost zřetelně slyšet. Smutné oči, oblečení a častá podvýživa, kdy nemohou chodit, život je jejich majetkem, a pokud jsou zdravé, rodiče mohou být rádi. Ne pohádka se nekoná, žádný happy end. V roce 1887 ve Whitechapelu tohle neexistovalo.

Život dětí ve Whitechapelu...


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 luc!k luc!k | Web | 26. června 2015 v 16:35 | Reagovat

Je to moc pěkně napsané ale je to smutné jak někdo takhle žil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama