Červen 2015

Další vzkaz v ranních hodinách...

26. června 2015 v 0:51 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Dobrý večer, ráno, den,

vzhledem k tomu, v kolik je zveřejněn tento příspěvek se hodí spíše dobré, brzké ráno. Omlouvám se za neaktivitu, ale v současné době není zbytí, osobně mě to štve daleko více než Vás. Ráda bych seděla u počítače a psala bych až do mdlob. Jenže všechno se může totálně podělat během dne a život není o tom, co chci. Vše je teď momentálně u mě nejisté, ano, týká se to příběhů, které jsem nakousla, takže nyní nemá cenu psát další příběhy, které jsem měla v plánu, navíc, chybí mi ještě materiál na to, abych začala vůbec psát o tom, o čem chci. No.. je pravda, že u Aysun Sultán také neznám všechny tradice, svátky. =D Ach, to jsem celá já.


S pozdravem Alžběta

Dávám Ti sbohem

25. června 2015 v 23:59 | Alžběta T.


Vrátit čas, tu minutu již nejde,
zbyl tu kousek Tebe.
srdce nám dále bije.
Lidé své životy dále žijí.
Ne, růže nesmíš uschnout,
musím Tě ukrýt před tebou samotnou.
Ne, již je vše u konce.
Dala si sbohem a tím si zlomila svým blízkým srdce.
Ticho před bouří,
v noci noční běsy budí.
Strach z temnoty života, vedly Tě k tragédii.
Plíce nedýchají, srdce nebije.
Život nám plyne.
A ty vstoupila si do nebe,
s myšlenkou, že je vše u konce.

Dávám Ti sbohem, růže.
Snad si anděl s křídly, který se dívá na nás,
snad si duchem, který hlídá své nejbližší.
snad si paprskem slunce, které tvář hřeje a rozzáří.
Ať jsme si byly cizí, začínám si díky Tobě uvědomovat své síly.
Nyní jsi na druhém břehu a já tady.
Dva různé světy.
Snad rozkvetou květy.
Minulost roztříštila tvou duši.
Žijeme za ty, kteří nám dali, ať již za života,
nebo po smrti více než dost…

Díky za uvědomění.
Sbohem, růže.

4. část Tvrdý dar Whitechapelu

25. června 2015 v 23:27 | Alžběta T. |  Whitechapel
Večer v hospodě bylo rušno. Mezi dospělými seděly dvě děti. Rose a George. Vyděšeně pozorovali dospělé, kteří popíjeli, smáli se, diskutovali. Mezi nimi byla jejich sestra, která jim přinášela pití. Jeden z mužů se na Mary podíval a laškovně jí poplácal po zadku. "To je prdelka." Řekl rozjařeně muž s červeným nosem. V obličeji měl uhry, strhané rysy, jeho oči byly lesklé, byl bez dvou předních zubů. Byl opilý, ale dostal chuť na něco sladšího než jen na kořalku, kterou, když nebyl doma pil neustále. Byl sám. Děti mu zemřely na zápal plic, během porodu, nebo po něm. Jenom jeho syn Charlie přežil, ale ten byl neznámo kde. Po smrti jeho matky utekl po hádce od otce. Vlastně všechny jeho děti mu zemřely v jeho náručí. Dokonce i jeho první žena, která zemřela v době, kdy čekala jejich páté dítě. Další jeho žena, jistá Tereza byla prostitutka, ale s ní již delší dobu nežil. Čekal na smrt. Nebylo čemu se divit, že pil. Tenhle chlápek propil snad moře kořalky. V životě mu zbyla jenom práce, chlast a děvky, které se mu samy nabízely, protože neměly jinou možnost. V dobách, kdy byl mladý, byl pohledný. Pokud fotka, kterou ukazoval, nebyla pouhým jeho snem a neukazoval cizí peří. Jenže život ve stresu, v bídě a chlastu se na něho podepsaly. Whitechapel takové kouzlo předváděl často a pokaždé bravurně. Opilec teď trpí nemocí, díky své prolhané a podlé milence. Častokrát na ni nadával, i když jí miloval, ale ne tak jako svou první ženu svého života, svou zesnulou manželku Sarah. A teď si mlsně olizoval horní ret nad půvabnou mladou Mary, která se na něho podívala velmi podrážděně. "Ještě jednou Theodore. Víš dobře, jak to nesnáším." Již několikrát mu vrazila facku, hospodský to naštěstí neviděl. Jinak by jí vyhodil. Theodor již o tom nevěděl. Na věci zapomínal. Jakoby neměl žádné vzpomínky. "Ale no tak, Mary. A tak, dáš si s námi alespoň skleničku?" Theodor se smál. Muži u vedlejšího stolu se začali hlasitě smát, mluvili o jisté prostitutce Elizabeth Drewové, která byla snad kopec trapných situací, které byly později jistě vhodný materiál pro pobavení hospodské společnosti. "Nemohu, dobře víš, že jsem v práci a nepiju, ale jinak díky." Mary pohlédla na své sourozence, pak se pohledem vrátila k Theodorovi. "A navíc hlídám své sourozence." Řekla Mary a povzdechla si. Musela však odnést prázdné sklenice a odcházela od stolu. Theodor Mary doprovázel pohledem a potom začal živě diskutovat s muži, kteří seděli u něho. Rose a George pomalu, ale jistě usínali. Mary si jich všimla, co chviličku na ně dohlížela. Hospodský stál vedle ní a naléval kořalku. Pohlédl k Mary. "Co okouníš?! Obsluhuj!" zařval podrážděně. Někteří na Mary pohlédli, nebo spíše se ohlédli proč tak hospodský křičí. Někteří jí opravdu litovali. Většinou se jenom ohlédli a pak se vrátili pohledem ke svému stolu. Jeden pár seděl u stolu a začal se velmi ostře hádat. Hospodský jménem John Walson nechtěl žádné problémy ve svém lokále, i když byl on sám někdy roznětkou sporů. Šel k onomu páru a začal je varovat, že jestli se neuklidní, vyhodí je vlastnoručně, aby si to vyříkali někde jinde. "A kdo si myslíš, že jseš!?" vyštěkl po něm muž, který byl natolik rozčílený, že zapomínal, s kým to mluví. John muže popadl a pěstí mu jednu vrazil. George s Rose zpozorněli. Mary k nim přišla. "Pojďte dozadu. Bude to tak nejlepší, než sem maminka přijde." Řekla jim láskyplně a doprovázela je do zadní místnosti, aby se na to nemusely děti dívat, tohle nebyl jejich svět. John vylomil muži dva zuby, muž ležel a opíral se levým loktem o zem. Otřel si pusu od krve a vstal pomalu a rozvážně, jelikož rána to byla tak silná, že muž viděl dvojmo. Proto přimhouřil oči a snažil se rozeznávat cíl. Ti, kteří znali Johna, dobře věděli, že není radno jít mezi mužem a Johnem. John byl teď v ráži. "Nebudeš mě srát, ty burane!" Řekl John s vražedným pohledem. Žena, která se před chvíli hádala s mužem, k němu vůbec nešla, aby mu pomohla vstát. Vůbec se jí nechtělo, měla zřejmě k muži jistý odpor. Jejich vztah byl bez lásky, byl plný nenávisti. Měla zrak sklopený k zemi. Ten nejbystřejší člověk, by poznal, že ona se směje. John popadl muže, který zrovna vstával a ostře ho vyvedl ze své hospody. Hodil ho na ulici jako panenku. Muž dopadl na čelo, přímo před žebračkou, která se podívala z jednoho muže na druhého a pak se obrátila doleva a žebrala, alespoň o kousek chleba. Nikdo k ní, ani pohledem nezavadil. Žena onoho chlápka pořád však seděla u stolu a popíjela kořalku, jakoby se jí to netýkalo. "A mimochodem, jsem tady hospodský, idiote." Zasyčel John, který se otočil a jednoduše zabouchl dveře. Hospodský šel kolem oné ženy, ale už s ní, ani neprohodil slovo. Šlo mu o konec hádky, ale když muž se k němu zachoval, jak se zachoval, byla tohle podle něho ta nejlepší možná reakce. Mary stála za pultem a utírala skleničku. "Johne, vzadu mám své sourozence. Nebylo to pro jejich oči." Mary měla pohled nevinného dítěte. John se k ní obrátil a ukázal na ni prstem. "Tak je příště sebou neber. Dnes je strpím, ale jestli něco vezmou, tak tě zabiju."Vyhrožoval jí, obrátil se prudce od ní a odcházel. Mary si povzdechla a odcházela za svými sourozenci.




Do lokálu právě přišla jejich matka. Byla zřejmě již vystřízlivěná a svírala svou výplatu, přesněji řečeno dvě pence. Příliš malá cena za její tělo a čest. Rozhlížela se po lokále, ale nikde své děti neviděla, postavila se na špičky, aby viděla dobře, protože před ní se postavila jedna parta mužů, někteří u Johna již platili a druzí přicházeli k Johnovi, oni i ona věděli jaký je. "Johne, je tu Mary?" Zeptala se, když se konečně k němu dostala. John si jí všiml již u dveří. "Jsou vzadu. Počkej, jdu pro ni." John šel dozadu pro Mary. Mary po chvilce přicházela a tvářila se jako hromovládce, za ní byli George s Rose. "Již hotovo?" optala se zamračeně. "Jinou možnost nemáme, Mary." Odpověděla své dceři matka, měla na krajíčku. "Přece je jiný způsob." "A jaký? Řekni? Odpověz? V tomhle ďáblově místě nemám na vybranou, Mary. Každý den se modlím, abys ty tohle nikdy neprovozovala." Řekla jí matka smutně. Chtěla brečet, ale držela své slzy. Tohle se ve Whitechapelu naučila. Dcera vydechla, dívala se jakoby mimo. Vnímala smějící se davy kolem, hlasy. Otočila se a podívala se na smutné pohledy svých sourozenců. Tohle zažijí? Ne již v tom žijí, uvědomila si ve své hlavě Mary. Špinavé tváře, nerozčesané kadeře, pach potu, moči a hniloby, pach smrti. Smrt? Nikdy! Mary se podívala na boty svého bratra, popravdě řečeno již se to ani botami nedalo nazvat. Čas potřebuje člověk, aby se vypořádal s myšlenkami. Mary se otočila k matce, která čekala, čekala na reakci své dcery a viděly se navzájem. Měly stejný výraz a v očích šlo vidět, že měly stejné pocity, jako u zrcadla. Jen alkohol tekl proudem a Johnův pohled je pozoroval. U těchto žen spatřil beznaděj. Proto dal Mary práci, když ho prosila na kolenou, doslova, ponížila se. Kdo, ale vidí do duše jiného člověka? Kdo? Bůh? Možná ano, možná ne, ale tady neexistuje. Tady víra, ať je jakákoliv nikoho nezachrání, smrt si pro každého přijde jednou, nebo později, ale tady je odchod z tohoto světa snad odpuštění a vysvobozením. Pokud se člověk tady dostane a má dávku štěstí, prosím, nechť vstoupí do ostrova "klidu". Mary kolikrát viděla tady děti, jak pracují ve dne, ba dokonce v noci. Sama viděla několikrát mrtvé dítě, jež ho drží v náručí matka, která svým smutkem se ho snaží vrátit k životu. Děti trpí hladem steskem, pijí čaj, který chutná všemožně, jen to není čaj. Jsou tady děti, které trpí syfilidou, dědictví po svých rodičích. Třepou se jako v šílené zimnici a smutný pohled vrhají na všechny kolem, rozkládají se… Nemoc ničí je, i přestože nic neprožili, nic nikomu neudělaly. Vidí jak pár na dvorku souloží a jediné co mohou čekat je smrt. Konec jejich příběhu, který byl tak krátký a krutý. Ne, žádné hračky, nosí stejné oblečení, které je potrhané, boty jsou bez podrážky a jediné co mohou dělat je dívat se, jak kolem žijí dospělí, kteří se mlátí, řvou po sobě a souloží mezi sebou. Kde sprostá slova jsou dost zřetelně slyšet. Smutné oči, oblečení a častá podvýživa, kdy nemohou chodit, život je jejich majetkem, a pokud jsou zdravé, rodiče mohou být rádi. Ne pohádka se nekoná, žádný happy end. V roce 1887 ve Whitechapelu tohle neexistovalo.

Život dětí ve Whitechapelu...



Část 23.

6. června 2015 v 0:21 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Z komnaty Valide Sultán odcházela šťastná Aysun spolu s Beyhan a Arifem. Khalida Hatun ještě zůstala u Valide Sultány. Arif nedával na sobě nic znát, Beyhan byla ráda, že se Aysiné těhotenství se jen potvrdilo. Chodbou pospíchala Gulsah Sultán, spolu se služebnými za zády. Pospíchala za Valide Sultán, aby jí ještě přesvědčila o nevině Aysun, ještě předtím šla za ní, ale jí už v žaláři nenašla. Sultánka se obávala nejhoršího. S vystrašeným výrazem přicházela, ale v tom spatřila před sebou Aysun, která šla neznámo kam s Beyhan i Arifem, všichni tři se zastavili a poklonili se Sultánce. Sultánka přišla k Aysun. "Alláhu, ty si mě vyslyšel." Řekla potichu Gulsah a usmála se na ni, Sultánka se podívala na Beyhan a Arifa. Podívala se zpět na Aysun. Bylo vidět, že jí spadl obrovský balvan ze srdce. "Musíš odjet, Aysun." Řekla ji potichu Gulsah. "Sultánko, nemusím odjet." Sultánka se zamračila a naklonila hlavu, pozorně si Aysun prohlížela, Gulsah zpozorovala, že Aysun měla v očích jiskry štěstí. "Co se stalo?" "Alláh mě zřejmě také vyslyšel. Ano, stal se zázrak, Sultánko." Aysun se podívala na bříško a pohladila si ho. Gulsah se usmívala, štěstí se k nim otočilo. Gulsah Sultán jí objala. "Já to věděla. Hned řeknu eunuchům, aby rozdali šerbet a sladkosti." Aysun se Sultánkou odtáhly a konkubína se podívala na Gulsah. "Myslím, že konkubíny nebudou mít radost." "Ty jí nemají nikdy, Aysun." Odpověděla jí s úsměvem Sultánka. "Obávám se něčeho krutého." Řekla Aysun, Gulsah zvážněla. "Teď musíš být na pozoru, již ne kvůli sobě, ale kvůli dítěti." Pronesla Sultánka.
Aysun šla do hammamu, mnohé dívky se koupaly, všechny oči padly právě na Aysun, když přicházela do hammamu. Byla pro ně něco jako přízrakem. Všechny měly za to, že Aysun je bez hlavy zakopaná pod zemí. Afife Kalfa, která dívky hlídala, byla v šoku, když spatřila vejít Aysun a za ní Beyhan Kalfu. Candefa, která seděla, se postavila a zírala s otevřenou pusou na živou Aysun, nemohla uvěřit vlastním očím. "To snad ne?" pravila potichu. Počáteční šok se změnil ve vztek. Beyhan Kalfa pozorovala okolí a její pohled se zastavil u Afife Kalfy, která doslova pukala vzteky. Beyhan se postavila vedle Aysun, která se zastavila. "Vysvleč se a vykoupej se." Řekla Beyhan, zároveň pořád pozorovala okolí. Všechny oči byly zlomyslné, vražedné, bylo jasné, že všechny přály této konkubíně smrt, kromě jediné osoby, Sarah, která seděla a česala si vlasy. Candefa využila toho, že se Beyhan nedívala právě na ni. Přišla k Aysun a vrazila jí facku. Kalfa šla k ní a držela jí. "Jak Sultána tohle mohla dopustit. Špíno, máš být pod zemí zakopaná!!!" křičela Candefa jako smyslu zbavená. Jedna z Kalf, která tohle viděla, zareagovala a běžela pro Khalidu, nebo dokonce Sultánku, věděla jaká je Afife. Mezitím Beyhan Candefu vzala za lokty a odtahovala jí od Aysun, která se držela za tvář. Napřímila se. "Jak se opovažuješ, Hatun. Jsem nevinná, tvou přítelkyni zabil někdo jiný!! Vzpamatuj se!!!" zařvala Aysun a chtěla se vrhnout na konkubínu, Beyhan měla co dělat. "Aysun, ne teď nesmíš." Řekla na Aysun, ta se zastavila. Candefa se cukala. Beyhan se podívala na Afife, která nečinně všemu přihlížela, neměla Aysun ráda a nenáviděla Beyhan. "Afife, nemáš co dělat?" zeptala se nasupeně Beyhan. "Je to tvá povinnost!!!" zařvala Beyhan. Konkubíny nečinně přihlížely, ale Candefa zařvala na ně. "Na ni, když jí nepotrestá Valide Sultána, potrestáme ji my!!!" Candefa byla něco, jako Nora, taky od Nory se něco naučila, proto dívky svorně se nahromadily u Aysun. "Neeee!!!!" Aysun řvala. Rozhlížela se, aby si něco vzala na obranu do ruky, ale nic nebylo, čím by se mohla bránit. Dívky jí zahnaly do kouta. Aysun chtěla utéct, ale nevěděla, kam má běžet. Dívala se po okolí, nebrečela, měla ústa pootevřené, věděla, že tohle nastane. Harém se proti ní spiknul. Beyhan pustila Candefu a šla za Aysun, která čekala dítě Vládce. Harém o tom ještě pochopitelně nevěděl.
Kalfa běžela jako o život. Vpadla do místnosti zrovna v době, kdy byla u Valide Daye Sultán. "Sultánko, ženy se vzbouřily proti Aysun Hatun. Obávám se nejhoršího." Řekla udýchaně, ale srozumitelně Kalfa. Valide se zhrozila. Postavila se a běžela jako o život. Takový běh nebyl u Sultánky normální. Daye se zamračila. "Ona není popravena?" optala se potichu, vstala a šla za Valide pomalým krokem.
Aysun byla v pasti, ale přišlo však něco nečekaného. Jedna z konkubín se obrátila proti davu a postavila se před Aysun. "Ani náhodou, viděla jsem Noru, to ona zabila Izabelu, viděla jsem, jak polévá jed do jídla. Vy dobře víte, čeho byla schopná, aby se dostala na místo Aysun!" křičela dívka. "Ty? Jak se opovažuješ?!" "Zrádkyně!" zařval někdo z davu. Beyhan se snažila dostat se k Aysun, ale nešlo to. Dvě konkubíny jí držely. "Pusťte mě, nebo vás stihne trest!!!" řvala na konkubíny Beyhan. "Nyní si nesmíte dovolovat na tuhle ženu!!" Candefa se probojovala k Aysun. Měla vražedný pohled. "Ty patří mě!" zařvala na všechny konkubíny a pustila se do konkubíny nosící jméno Sarah. Dívka se prala za Aysun jako o život. Valide byla blízko. "Musíme si pospíšit!" křikla. Candefa žduchla do Sarah, konkubína spadla na zem na hlavu, ale nebyla to taková rána, která by jí zabila. Sarah byla v bezvědomí. Aysun se vystrašeně podívala na Sarah a přikryla si pusu. Candefa se podívala na Aysun, která byla více než vyděšená, neměla strach o sebe, ale o dítě, pohlédla zpět na Candefu, která se zlomyslným výrazem se k ní přibližovala. Aysun se držela za bříško. "NEEE!!" Všechny konkubíny se obrátily k Valide, která zařvala jako lev a stála před nimi. Dívky se rozestupovaly a Valide vytvořily uličku. Dvě konkubíny, které držely Beyhan Kalfu jí pustily. Valide se podívala na Sarah, která ležela na zemi v bezvědomí a pak se podívala na Candefu, která se jí poklonila, Valide si jí změřila pohledem, ruce si dala před sebe, byla rozčílená. "Jak se opovažuješ?!!!" Candefa se nadechla "Sultáno, tahle žena mi zabila přítelkyni, zaslouží si trest." Candefa se na Sultánku podívala. Ta jí vrazila facku, že dívka spadla a tekla jí krev. " Nemáš proč trestat, když není potrestaná mnou, nebude nikým a ničím, rozuměla si??!!!!" Valide se podívala okolo sebe. "To platí pro všechny!!!" Žádná z nich ani nemukla, pohledy byly k zemi. "Beyhan, zavolej lékařku." Přikázala Beyhan, která poslušně pro ni šla, ještě se potkala s Daye, která spatřila Aysun opřenou o zeď, před ní Valide Sultán u které ležela jedna dívka a druhá opatrně vstávala. Valide se podívala na všechny konkubíny a Kalfy. "Nyní vám oznamuji, že se teď v tuto chvíli rozdává šerbet a sladkosti! Nyní vám oznamuji skutečnost, že Aysun čeká Vládcovo dítě!!!" Všechny měly oči vykulené a některé se neudržely, aby nechaly pusu zavřenou. Klepy, které se povídaly již delší dobu se potvrdily. Konkubíny byly všechny do jednoho v šoku, včetně Daye, která byla až v tranzu. Tuhle skutečnost těžko přijímala. Rychle se otočila a odcházela. "O trest pro Aysun se postará Vládce po návratu!!! Od této chvíle bude všem jasné, že Aysun se nezkřiví jediný vlas!!!" pokračovala důrazně Valide. "Do jedné budete tento rozkaz plnit!!" Valide skončila s konkubínami a obrátila se k Aysun. "To vy za to můžete." zasyčela Aysun. "Je k nevíře, že jsem tě zachránila, ale uvědom si, že to nedělám pro tebe, ale pro vnouče." Odpověděla jí potichu Valide. Aysun se usmála. "Spíše to děláte, aby, jste sebe zachránila." Odpověděla Aysun, obešla Valide a odcházela, Valide se na ní udiveně podívala. Musela uznat, že Aysun měla pravdu, Valide polkla. "Rozejděte se a dělejte svou práci!" přikázala ostře konkubínám, které se stále na Sultánu dívaly. Valide šla k Arifovi, který stál u brány, přesně tam, kde stála Daye Sultán, která již byla kdoví kde. "Kdo hlídal pořádek v hammamu?" optala se Arifa. "Afife Kalfa, Sultáno." "Dobře, ztrestej obě, jak Afife, tak i Candefu a pěkně před ostatními." Přikázala Sultána a odešla zpátky do přijímací místnosti. Beyhan již šla i s lékařkou za stále ležící Sarah.
Daye odcházela pomalým krokem, hladila stále více a více zakulacující bříško. Již nechtěla více slyšet. Měla pořád v uších věty Valide Sultány, rozplakala se. Mária, která se o té zprávě ještě nedozvěděla, i přestože to věděl celý harém a o ničem jiném se nepovídalo, se zastavila, když viděla svou paní uplakanou. Podívala se na Sultánku vystrašeně. "Sultánko." Přistoupila k ní blíž. Daye se na ni ani nepodívala. "Nevyšlo to." řekla mezi vzlyky Sultánka. "A co nevyšlo?" optala se nechápavě Mária, pak jí to došlo. "Aysun?" optala se, aby měla jistotu. "Ano," Sultánka se na služebnou podívala. "Noční můra se stala skutečností… Aysun je těhotná." Mária nedala na sobě najevo žádnou emoci, nebyla ani nešťastná, ani překvapená. Mária vzala svou paní a odváděla jí do její komnaty.
"Teď musíte především myslet na syna, Sultáno." Řekla jí Mária a zároveň usilovně přemýšlela. Tušila, že je Aysun v jiném stavu, indicie o tom nasvědčovaly, jen ji nešlo do hlavy, jak se o tom dozvěděla Valide Sultána. Mária počítala s tím, že se to nikdo nedoví.
V zakázané části paláce ležela Mahpeyker na posteli, Osman se díval z terasy. Pozoroval modrou, jasnou oblohu. Byl značně spokojen. Mahpeyker se posadila a opírala se o pravou ruku. Dekou si zakryla své poprsí. "Šehzade." Osman se otočil a šel za svou konkubínou. Posadil se vedle ní a pohladil jí po tváři, mlčel, ona se tajuplně usmívala.
"Usilovně přemýšlíš, to na tobě poznám." Řekla Mahpeyker. "Ano, Mahpeyker, ale také sním." Šehzade se k ní přiblížil víc. "Na to, až pomstím svou čest." "Jistě přijde ta doba." Odpověděla mu. Šehzade se odtáhl. "Mimochodem." Začal jí však hladit po rameni a díval se na něho, pak pohlédl na Mahpeyker. "Ta dívka, jak se jmenuje?" Mahpeyker se zamračila. "Proč se ptáte, Šehzade." "Rád bych jí ještě spatřil." Mahpeyker se usmála, Šehzade netušil, že právě zpečetil osud oné konkubíny.
Valide se vrátila do přijímací místnosti, kterou však viděla prázdnou. "Kde je Daye?" optala se konkubíny, která stála za ní. "Sultánko, šla za vámi." Valide se otočila ke konkubíně. "Takže to ví." Podívala se k zemi. Valide se vzpamatovala. "Můžeš jít, Hatun." Valide se rozhodla v tuto chvíli Daye nechat o samotě.
Po harému se rozléhaly dva křiky žen. Arif Agha je trestal. Dostanou čtyřicet ran bičem, do nohou, které měly svázané. Dívkám tekly slzy proudem, jednalo se o Candefu Hatun a Afife Kalfu. Arif je trestal, tak, jak si přála Valide Sultána, před očima všech, pro zapamatování. Aysun byla již vykoupaná a oblečená do červených šatů. Byla nahoře opřená o zábradlí a dívala se na to lítostivě. Zašklebila se. "Je to opravdu nutné?" optala se Beyhan, která jí stála po pravém boku a tentokrát ona se škodolibě usmívala. "Ano, musí si uvědomit, že zákon je Valide Sultána a navíc, Afife Kalfa měla hlídat pořádek." Odpověděla jí Kalfa. "Naštěstí mi nic, ani dítěti neudělaly. Inshalláh, snad se mi narodí zdravé dítě." Řekla Aysun a pohladila své bříško. "Amen, Aysun Hatun. Tohle je teď v tuto chvíli to nejdůležitější." Odpověděla jí Kalfa, Aysun zaslechla zprava něčí kroky, obrátila se na tu stranu a spatřila těhotnou Akasmu Sultán, Aysun se otočila a poklonila se Sultánce. Akasma pozorovala trest konkubín. "Tak tohle jsem od Valide nečekala." Sultánka se podívala na Aysun, která se dívala do země. "Aysun, ráda tě vidím zdravou, slyšela jsem o tvém těhotenství. Inshalláh bude to syn." Řekla jí Sultánka spokojeně. Aysun se na ni podívala a usmála se. "Amen, Sultáno. Hlavně, aby dítě bylo zdravé." "To především, Aysun." Aysun se podívala bokem. Křik žen, byla jako zvuková kulisa. "Nevíte, co je s Daye Sultán?" optala se Aysun. "Jsem ráda, že ji nevidím, ale teď bych ji ráda viděla." odpověděla Akasma. Aysun se podívala na Sultánku. "Myslím, že ze zprávy má radost." Řekla Aysun ironicky. Akasma se pousmála. Byla zřejmé, že Daye Sultán nebyla u nich oblíbená. Aysun se poklonila. "Sultáno, když dovolíte." "Jistě, Aysun Hatun." Odpověděla Akasma, Aysun se otočila a odcházela. Akasma se obrátila bokem a opřela se o zábradlí, dívala se na trest žen, který byl pomalu, ale jistě u konce.
Daye se posadila, když viděla Mahidevran svou matku uplakanou, rozběhla se k ní a objala jí. Daye svou dcerku držela v náručí a políbila ji na čelo. "Mahidevran." "Maminko, neplač, prosím. Ublížíš bratříčkovi." "Dcerunko, mé štěstí. Já vím." Sultánky se odtáhly, Mária je pozorovala mlčky. Daye si utřela slzy. "Vypadá to, že budeš mít dalšího sourozence." "Jak to? Aysun čeká miminko, které je tatínkovo." "Vážně? Budu mít dalšího sourozence?" Mahidevran se podívala na Máriu. "Ano, Sultáno. U Vládců, jako je váš otec, je to běžné." Odpověděla jí Mária a tím jí to vysvětlila. "Aha." Řekla malá Sultánka, víc se neptala. Nebylo to třeba, vlastně jí to vysvětlil otec i Valide Sultána vícekrát, vždyť byla svědkem, že Valide Sultána nebyla jedinou ženou zesnulého Vládce Ahmeda.
Aysun šla do místnosti, která sloužila jako ošetřovna, zde se pohybovaly porodní báby, lékařky. Sarah ležela ve třetí posteli ode dveří. Již se probouzela. Aysun se k ní posadila, dlužila jí to. Sarah otevřela oči, a když spatřila Aysun živou a zdravou usmála se. "Aysun Hatun." "Dlužím ti velké díky, Sarah." Řekla jí Aysun. "Jsem ráda, že to takhle dopadlo, ale kdo nakonec tomu zabránil." Samotná Valide Sultána." Odpověděla Aysun. "To je síla." Řekla se smíchem Sarah, ale hned jí přepadla bolest a tak se posléze svíjela bolestí. "Hlavně si odpočiň." Řekla ji Aysun a odcházela.
Ve stanu se Evžen již probudil, díval se po okolí a snažil se vstát, někdo ho však zadržel. "Byla by to zbytečná práce. Stehy jsou ještě čerstvé." Řekl mu neznámý hlas. Byl to hlas Sultána Mehmeda. "Ty?" řekl Evžen, když spatřil jeho tvář. "O nic se nepokoušej, všude jsou vojáci a navíc, meč tady nemáš." Oznámil mu Sultán. "Je vidět, že jsi pečlivý." "Snažím se." Evžen Sultána zaujal, mladík věděl, s kým mluví, ale choval se k němu, jako sobě rovnému, což Sultána bavilo. Evžen byl vážný. "Proč si mě nezabil m?" optal se Evžen. "No, tvé schopnosti boje mě zaujaly." Evžen se poprvé za tu dobu zasmál, Sultán se začal smát s ním, přijal jeho taktiku. "To vždy, když vás někdo zaujme tak ho necháte žít?" "Zajímavé…umíš turecky." "Znal jsem jednoho Turka, zabili ho jeho druzi. Znám krutost vás, Turků." "Aniž bys sám věděl, že si jako my." Odpověděl mu Sultán. "Viděl jsem to v tobě, jako v žádném jiném křesťanovi." "Svou víru jsem ztratil." Řekl mu Evžen. Sultán povytáhl obočí. "Ještě lepší… Teď si odpočiň, o nic se nezkoušej. Mám přání, abys viděl Istanbul osobně." Řekl Sultán a odcházel. Evžen povytáhl oči a díval se upřeně na Sultána, který odcházel s úsměvem. Zřejmě Evžen splnil jeho očekávaní.