M&H

22. května 2015 v 21:44 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Scéna, kterou budete číst opět nebyla v seriálu. Moje práce. Abdulláh, tedy přesněji v pořadí třetí dítě Sultána Suleymana a Hurrem Sultán v seriálu nebyl.

Mahidevran Sultán byla po dlouhé době v paláci Topkapi. Když vstupovala bránou do harému, přivítala jí Afife Hatun. Sultánka však poznala dusnou atmosféru přimíchanou se smutkem. Konkubíny tiše smutnily, některé upřímně, jiné z povinnosti. "Sultánko." Hatun se Sultánce poklonila. "Buď zdráva, Afife." Řekla Mahidevran a pohledem někoho hledala. Hledala Hurrem Sultán, ale ta zde nebyla. Dobře věděla, že Mahidevran přijede a pokaždé seděla mezi konkubínami, nebo se opírala nahoře o zábradlí a vychutnávala si vítězství. Mahidevran od té doby, co jí Sultán vyhodil z paláce, musela poprosit nejdříve o svolení k příjezdu. Většinou jí to povolil. Sumbul Agha, jak spatřil Sultánku, tvářil se zaraženě. Mahidevran si jeho pohledu všimla. Sumbul se uklonil Sultánce, ale mlčel. Díval se do země. Mahidevran si ho zkoumavě prohlížela. "Něco se stalo." Řekla Mahidevran. Ne, neptala se, bylo to konstatování. Sumbul kývl. Mahidevran se nadechla. "Co se stalo?" optala se Mahidevran Sumbula. "Sultánko, mám zákaz vám to říct. Stejně se to dozvím, dobře víš, že jsou tady lidé, kteří mi řeknou co se tady děje. Tak spusť, nebo chceš, abych se to dozvěděla od konkubíny, která nedrží jazyk za zuby? Anebo se mám zeptat Valide Sultán, nebo samotného Vládce?" odpověděla Mahidevran pevným hlasem a přitom měla chladný výraz. Muselo se uznat, že co se týče těchto věcí, byla neústupná. "Sultánko, v paláci panuje smutek nad smrtí." Řekl Sumbul zlomeným hlasem. Mahidevran se šokovaně podívala. "Kdo zemřel?" její zvědavost nebrala konce. "Šehzade Abdulláh, Sultánko." Sumbul měl na krajíčku díky smutku, ale také, že jeho paní ho za to jistě ztrestá. Mahidevran ucítila, jakoby jí bodlo tisíc šípů. Brána do jejích vzpomínek se otevřela. Pamatovala moc dobře, kdy jí zemřel její syn Mahmud. Ona sama smrt svých zažila dvakrát. "Jdu za Hurrem Sultán." oznámila Mahidevran, která se jednoduše obrátila a šla do komnaty Hurrem. Sumbul se lekl a spěchal za ní. "Sultáno, Hurrem Sultán nikoho nepustí, kromě Vládce a svých dětí." To mě nezajímá, jdu za ní a nezkoušej mě zastavit." Řekla ostřeji. Sumbul se v polovině zastavil a pozoroval Mahidevran. Zastavila se u dveří komnaty a přikázala konkubínám, ať otevřou. Mahidevran vešla ve chvíli, kdy Hurrem Sultán, rusovlasá oblíbenkyně a matka již čtyř Sultánových dětí seděla na posteli a v rukou držela dečku, v níž ještě ležel její zesnulý syn Abdulláh. "Alláhu, za co mě trestáš? Další utrpení mi osud uštědřil. Má duše odešla." Mahidevran se zastavila. Hurrem Sultán pustila dečku a utřela si slzy, měla skloněnou hlavu, ale bylo pozdě. Mahidevran viděla její slzy, ale když se na ní Hurrem podívala, bránu do své duše zavřela a již jí ukázala jenom oči opuchlé od pláče. "Myslíš, že mě uvidíš poraženou, Mahidevran?" "Tentokrát tu nejsem, abych viděla tvé neštěstí a radovala se, Hurrem a ráda tě vidím, i když ne za takových okolností." "Sumbul ti to řekl?" "Ne, harém je plný děvčat, které nemluví o ničem jiném a navíc, těžko se utají smrt a ještě ke všemu dítěte, které je z dynastie." Odpověděla jí Mahidevran. Hurrem se na ní nepřátelsky dívala, šlehaly jí plameny v očích. Mahidevran měla v očích smutek a bolest, měla na krajíčku, což Hurrem vyvedlo z míry, nepoznávala jí, ale udržela si svůj chladný odstup od této ženy. "Hurrem, nepřišla jsem se ti vysmívat. Sama jsem si tím prošla." Řekla jí Mahidevran zlomeným hlasem a podívala se do země. Hurrem si jí zkoumavě prohlížela, její obličej se měnil. Dobře si to pamatovala. V tu noc se narodil Mehmed. "Taková obrovská bolest a díra v srdci." "Je to jakoby tě bodala.." Hurrem jí skočila do řeči. "Tisíc dýk do srdce." Dokončila to Mahidevran. Sultánky na moment mlčely a dívaly se na sebe. S překvapením obou si najednou rozuměly. Nebylo čemu se divit. Mahidevran polkla. "Nebudu ti říkat, že to jednou přebolí. Nikdy to nepřebolí, vždy budeš na to myslet, ale zvykneš si na to." "Já vím." Odpověděla Hurrem. Mahidevran poznala, že to není poprvé, co zažívá ztrátu blízkého člověka. "Tak víš, že je třeba pokračovat ve své cestě. Máš jistě v paměti jednu věc…" Mahidevran se odmlčela a šla k ní blíž. Poklekla před ní. Hurrem, která seděla na posteli, protože neměla sílu vstát, byla dočista v šoku. "Že máš Mehmeda, Mihrimah, Selima, Bayezida… a Suleymana." "To vím, Mahidevran." "Umíš se s tím poprat. Já to nedokážu ještě doteď. Na smutek, bolest a slzy jsem byla sama, i přestože to Suleymana trápilo… bolelo mě to, že se nezachoval, tak jako u tebe." Kdyby je takhle někdo spatřil. Ať by to byla Valide Sultán, Suleyman, služebné, konkubíny, eunuši jistě by všem spadli šupiny z očí. Mnohé by to překvapilo.
Mezi Sultánkami byla zase chvíle mlčení. Mahidevran však najednou vstala a poklonila se Hurrem Sultán. Usmála se na ní a odcházela. Hurrem vstala a najednou to pochopila. Mahidevran přišla, aby jí nejen utěšila, ale také dobře věděla, že její obličej dodá Hurrem sílu. Ano, bylo to tak. Mahidevranin obličej způsobil, že Hurrem musela pokaždé dokazovat, že je silná a odhodlaná, aniž by tušila, že jí o tom dávno přesvědčila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luc!k luc!k | Web | 24. května 2015 v 16:10 | Reagovat

krásně napsané :)

2 misa660 misa660 | Web | 3. září 2015 v 20:36 | Reagovat

pěkná díla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama