Číst 3. - Písek času

29. května 2015 v 13:06 | Alžběta T. |  Dívčí válka
Kníže seděl u těla své ženy. Nechtěl se rozloučit s ní. V komnatě byli jejich synové. Ti také neudrželi slzy. Svou matku velmi milovali. Všichni tři stáli v řadě hned za otcem a dívali se na tělo své matky. Kníže se na ni taky díval. Byla již bez barvy, nebyla to ona, ale byla krásná. Díky barvě její kůže poznal, že její tělo je bez duše, bez života. Ale žil v mírné představě, že jenom spí. Teď již v tomhle světě budu bojovat sám. Teď již žádné srdce nemám. Zemřelo, zastavilo se. Ona byla tím mým srdcem. Byla mým životem. Naučila mě hodně věcí. Sama si mě vybrala za muže. Bude mi chybět její úsměv a zvuk smíchu. Budou mi chybět její vlasy její oči, které se na mě dívali tak jak to uměla jenom ona. Jenom ona dokázala zahřát mou duši. Jenom ona dokázala zkrotit mou divokost. Vše co teď vím, vím od ní. Spojili jsme svou krev díky našim synům. Nebude chybět jenom mě, ale i jim. Volám tě, Libuše. Chci Tě zpátky. Chci zpátky ten čas, kdy tvá krev ještě proudila v tvých žilách a dala Ti barvu tvé nádherné tváři, Chci vrátit dobu, kdy ses smála, radovala, kdy si žila. Kníže se natáhl, aby políbil čelo své ženy. Pohladil jí a ještě víc se rozbrečel. Ctirad zrovna stál u dveří komnaty. Chodbou se procházel právě Bořivoj, zastavil se před Ctiradem a dal mu ruku na rameno. Jako jediní dokázali potlačit smutek, nebo alespoň lidé okolo si to mysleli.
"Jak ti je, Ctirade?" Muž se tvářil vážně.
"Smrt není příjemná záležitost." Odpověděl Ctirad potichu.
"Kníže není na tom o moc lépe. Pořád je u těla Kněžny?" optal se starostlivě Bořivoj. Ctirad se skloněnou hlavou přikývl. "Takového jsem ho nikdy neviděl." S těmito slovy se podíval na Bořivoje.
"Tělo se začíná rozkládat. Budeme tělo muset dát do chladu, abychom Kněžnu Libuši náležitě pohřbili." Pravil Ctirad a zároveň přemýšlel. Bořivoj měl pocit, že mu to neříká, že přemýšlí jenom nahlas a také Ctiradův pohled k tomu patřil. Díval se jakoby do dálky, byl dočista mimo.
Ctirad se však pohledem vrátil k Bořivoji. "A co Vlasta, jak ta to nese?" Optal se, ale Bořivoj vycítil, že se ptá z povinnosti, ale klidně odpověděl, jakoby si toho nevšiml.
"Víš dobře, jaké byly přítelkyně. Jako sestry. My jsme sestru neměli, ale našla jí u Kněžny Libuše. Zarmoutilo jí to stejně jako našeho Knížete." A možná ještě víc, pomyslel si Bořivoj.
Vlasta již nebyla nahá, byla oblečena do černého šatu. Stála u okna a dívala se na deštivé počasí. Smutný pohled. Červené oči od pláče, měla pořád na krajíčku. Zavřela oči. A vzpomněla si na poslední slova své paní. "Miluji Vás." Taky si vzpomněla na to, kdy se narodil Libušin syn Radobýl. Vlasta jí držela za ruku. Kněžna Libuše tlačila. Řvala, tím si dodávala odvahu.
"Kněžno, tlačte, již to bude. Vidím hlavičku." Pobízela porodní bába. Vlasta, která se ještě vzpamatovávala ze svého zranění, se na svou paní soucitně dívala. Dívala se na porodní bábu, která byla zahlcena prací. Služebné pobíhaly sem a tam s horkou vodou. A hadříky, které podávaly Kněžně na zpocené čelo. Kněžna ho neustála, odmítala. Vlastě připadalo, že teď si prohodily role. Kněžna byla netrpělivá a bojovná jako lvice. Vlasta byla jako normálně Libuše. Klidná dodávající sílu a klid. Po komnatě se rozléhal pláč miminka.
"Kněžno, je to syn." Pravila porodní bába, která držela v náručí dítě. Její oči doslova zářily. Kněžna se podívala na dítě a usmívala se. Uvolňovala své tělo od zátěže a bolesti. Po chvíli dala služebná umytého syna do její náručí. Nechtěla ještě odpočívat, i když měla. Chtěla svého synka vzít do náručí. Usmívala se na něho kouzelně.
"Jsi další část mé duše. Jsi další z mých snů. Jsi další součást mého života." Pravila s úsměvem, který jí tančil na rtech. Byla šťastná. Kníže čekal celou dobu na chodbě společně se svými staršími syny a Ctiradem. Přišla k němu porodní bába. Přistoupila k němu.
"Tak mluv." Kníže byl nedočkavostí až hrubý.
"Je to další syn, Kníže." Řekla bába s úsměvem a poklonou. Kníže na nic nečekal a spolu se syny šli přivítat na svět svého syna, bratra. Radostná zpráva se bleskově šířila po celém Českém knížectví a konaly se oslavy. Tak přišel na svět Radobýl, poslední potomek Knížete Přemysla Oráče a Kněžny Libuše. Vzpomínka se promítala ve Vlastině hlavě. Tolik to bolelo. Rychle otevřela oči. Vzpomněla si na její slova, která jí ještě víc rozesmutnila. "Jsme jako oheň a voda, slunce a měsíc, poušť a moře. Víš co je na tom tak nádherné? Obě se doplňujeme. Jsi má přítelkyně. Děkuji za to, že si mohla být u mě v těch nedůležitějších chvílích mého života. Doprovodila si mě a naučila si mě být lepší vládkyní. Podívej se, co vše jsme společně dokázaly. Děkuji bohům, že jsi má přítelkyně. Děkuji za to, že žiješ."při těch slovech jí dala na krk přívěšek, který teď pohladila. Pohlédla na nebe a usmívala se.
"V mém srdci a myšlenkách budeš se mnou dále, má přítelkyně, má paní. Odpusť za ty slzy, ale příliš dlouho jsem je držela v sobě." Zavřela znovu oči a nechala plynout myšlenky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama