Část 4. - poslední rozloučení

29. května 2015 v 13:07 | Alžběta T. |  Dívčí válka
Sluhové odnášeli mrtvé tělo Kněžny na chladné místo. Začalo se rozkládat. Kníže to však nevnímal. Pohřeb musel, být ale co nejdříve to bylo možné. Tělesná schránka musela jít rovněž k bohům, k čemuž sloužil oheň. Nebylo jediného člověka, který by nedržel smutek. Synové a Kníže Přemysl Oráč procházeli chodbou.
Synové byli za otcem, ale dost daleko od svého otce, aby mezi sebou mohli mluvit. "Během západu slunce proběhne obřad." Pravil Nezamysl k nejmladšímu bratrovi Radobýlovi, který nesl velmi těžce smrt matky. Když Nezamysl neuslyšel reakci svého bratra, pohlédl na něho. Bratr plakal tiše, trápil se.
Lidomír se podíval ošklivě na bratra Nezamysla. "Dobře víš jak citlivý je Radobýl. Nech ho být, Nezamysle. Teď je důležité podporovat našeho otce ve vládě. Teď se musíme snažit."
"Máš pravdu, bratře. Taky mě zasáhla smrt matky, ale musíme být silní, odhodlaní."
"Ne, každý není stejný. Vzpomeň si, co nám pokaždé odmalička vkladla na srdce matka." Skočil mu do řeči jeho mladší bratr. Nezamysl se přísně podíval na Lidomíra. Nezamysl byl nejstarší. Byl po svém otci. Bojovnost, chytrost, síla a odhodlání mu nechybělo, ale byl výbušný, netrpělivý. Měl oči po matce. Postavu, rysy obličeje, barvu vlasů, zkrátka vzhledově byl po otci. Lidomír byl prostřední, nepřipadal si jako páté kolo u vozu. Byl odhodlaný, bojovný, když chtěl. Byl, ale klidný, rozvážný, trpělivý, tohle bylo zase dědictví matky. Vzhledově měl něco po matce, něco po otci. Nejmladší byl Radobýl, který byl citlivý, tichý, trpělivý, dokázal vcítit se do druhých. Vzhledově byl zase velmi podobný po své matce. Zahnuly doleva a šli po schodech dolů, kde byla tma, ale chladno. Tělo Kněžny uložily do připraveného lože. Kníže byl celou dobu u ní.
Ctirad přicházel do temného sklepení a přistoupil ke Knížeti. "Velvyslanci cizí říše jsou zde. Čekají, až je přijmete." Kníže pohlédl bokem a otočil se k Ctiradovi. Nezamysl sledoval každý otcům pohyb.
"Ať mají chvíli strpení." Odpověděl Kníže Přemysl. Otočil se ke své mrtvé ženě. A hned myšlenky se mu začaly honit v hlavě, spíše vzpomínky se vynořily z jeho nitra, které měl dávno uložené, ale nikdy si již na ně nevzpomněl. Na její úsměv, na její hlas, na to jak byla těhotná. Na to jak poprvé v životě jí spatřil. Byl oráčem. Chudý muž. Přesto pohledný. Když byl na poli a znovu oral, byla to každodenní jeho práce. Spatřil koně. Bílého koně, jako sníh. Cválel k němu. Zřejmě kůň věděl, ke komu má jít. Jakoby Přemysl byl jeho cílem. Přemysl přestal dělat práci. Zastavil svého koně. A k tomu cizímu koni šel napřed. Ten se před ním zastavil. Dívali se navzájem do očí. Přemysl měl pocit, že koňské oči se na něho usmívají. Ke koni přijížděli dva muži. Zastavili své koně. Dívali se navzájem a usmívali se. Jeden byl postarší, prošedivělý muž. Vypadal moudře, druhému mohlo být kolem třiceti let. Sesedli ze svých koní a šli opatrně k Přemyslovi.
"Jak se jmenujete?" optal se ten postarší.
"Přemysl. Přemysl Oráč." Odpověděl jim urostlý muž.
"Jsme poslové Kněžny Libuše." Řekl ten mladší a oba dva se poklonili Přemyslovi.
"Od Kněžny Libuše? Co to má znamenat?" Přemysl nechápal.
"Nyní jsi náš vládce. Kůň, který náleží naší paní, si tě vybral. Putujeme tři dny a dvě noci. Šli jsme kolem obchodníků, Vladyků, strážců, rolníků, ale k nikomu se nezastavil. Jenom k tobě." Vysvětlil postarší Vladyka. Mladší Vladyka šel ke svému koni. Vytáhl šaty, Přemysl ho bedlivě pozoroval.
Šel k němu. Poklekl před Přemyslem. "Kníže Přemysle. Zde je tvůj šat. Nyní ti nepředávám nejenom šaty, ale i vládu nad českou zemí." Řekl slavnostně Mladší Vladyka, postarší jenom přikyvoval.
Přemysl přistoupil k Vladykovi, který držel šat. Přemysl ho pohladil. Ne, nezdálo se mu to. "Dejte mi chvilku, musím se rozloučit se svou rodinou." Odpověděl budoucí Kníže.
Rozloučil se svou matkou, otcem, bratry a sestrou. Nasedl na bílého koně. Věděl kam má jet. Již v první jízdě byli jako jeden. Kůň a muž se hnali krajinou. Muž za tři dny a dvě noci spatřil Vyšehrad. Vladykové následujícího celou cestu se zastavili. Přemysl se rozhlížel. Začal se smát. Koně pobídl a rozběhli se vstříc jinému životu, který Přemysl neznal. Na dvoře hradu se zastavili. Přemysl seskočil z koně. Povšiml si postavy ženy, v bílých šatech. Konečně jí na živo mohl spatřit. Několikrát o Kněžně Libuši slyšel, ale až nyní jí spatřil osobně. Na vlastní oči. Nikdy by ho však nenapadlo, že nastane tento den a nikdy by ho nenapadlo, že si vezme za muže. Stála uprostřed schodiště. Prohlížela si ho. On k ní přicházel. Hned si všiml její krásy. Přemysl před ní poklekl, vzal jí za ruku, kterou jí políbil.
"Ne, teď nejsi, který by mi měl líbat ruku jako poddaný. Teď jsi mi rovný. Jsi Knížetem." Poprvé uslyšel její hlas, který se poslouchal jako rajská hudba. Tohle byl zázrak. Do Libuše se zamiloval na první pohled. Hned ten den, byla korunovace a svatba. Slavilo se tři dny a tři noci. Za pár měsíců mu Libuše porodila jejich prvního potomka.
Léta plynuly a teď viděl její mrtvé tělo ležet před sebou.
Poklekl k ní a políbil jí na čelo. Slzy nedokázal zadržet. "Vždy jsem byl tvým služebníkem." Řekl jejímu mrtvému tělu. Jakoby ani mrtvá nebyla. Opatrně vstal, jakoby čekal, že se vzbudí, jak on odejde. Ctirad, který stál za ním celou dobu, byl již netrpělivý. "Kníže, již musíme. Netrpělivě vás jistě očekávají."
"Já vím." Přerušil ho Kníže, otočil se a odešel. Ctirad ho následoval. Nezamysl a Lidomír svého otce následovali, kromě Radobýla, který šel k tělu své matky. Tak moc mu bude chybět.
"Matko," tohle jediné dokázal vyslovit. Slyšel za sebou kroky.
Byl to Lidomír. "Je čas jít, bratře." Lidomír si jako jediný všiml, že Radobýl nešel s nimi. Lidomír za bratrem šel, protože bratr nereagoval. Nechtěl reagovat. Lidomír vzal svého bratra za rameno a díval se na něho soucitně.
"Víš, nemohl jsem se na ní podívat. Vždyť máme stejné právo se rozloučit s matkou, tak jako otec." Řekl mu Radobýl. Bratr si povzdechl a pohlédl na mrtvou matku.
"Bude mi chybět stejně jako tobě, Radobýle. Ale musíme jít dál. Bude navždy v našich srdcí a vzpomínkách." Radobýl se na svého staršího bratra podíval. Ten se ještě díval na svou matku. Radobýl poznal jeho upřímný smutek.
"Pojď, bratře." Pobídl ho Lidomír svého bratra a odcházeli společně za svým otcem a bratrem. Ti byli již v přijímajícím sále, kde byli dva trůny. Když Kníže ten druhý, prázdný, po svém pravém boku spatřil, píchlo ho u srdce. Velvyslanci se poklonili Knížeti. Přemysl si je prohlížel zkoumavě.
"Vypadá to, že zpráva o nemoci mé paní se donesla v rychlosti blesku k vám." Pronesl Kníže, chtěl udržet si pevný hlas. Oči byly však červené a Velvyslanci si toho dobře všimli, tušili něco hrozného a proto se optali. "Nedoneslo se nám nic, Kníže. To je hrozná zpráva, že Vaše paní je nemocná. Přejeme jí i ve jménu našeho Knížete a Kněžny brzké uzdravení." Řekl Velvyslanec velmi ustaraně.
"Tuším však jistě, že to není pravý důvod vaší návštěvy. Proč jste tedy přišli, když nevíte o zdravotním stavu mé paní?" Řekl podezíravě Kníže. Ctirad byl vážný, nedělala mu dobře přítomnost Velvyslanců Knížectví, díky, kterému nebýt zásahu Vlasty by přišlo o svou Kněžnu mnohem dřív.
"Rádi bychom vás opět pozvali. Tentokrát na oslavu sňatku dcery naší Kněžny se Saským Knížetem."
"Nejsou Sasové vaši nepřátelé?" "Snad díky sňatku, přejdeme k válce a dosáhneme míru."
"Jestli díky tomu sňatku nedostanete válku. Pokud Dana neporodí následníka, bude válka. Cožpak nevíte o vzpurné povaze Sasů? " odpověděl Přemysl.
"Takže nepřijdete?" řekl jeden z Velvyslanců, který byl již podrážděný reakcí Knížete Přemysla. Přemysl velmi zpozorněl. Jakoby se vzpamatoval, alespoň na chvíli. Zvedl povýšeně hlavu a velvyslance si změřil pohledem. "Samozřejmě, nemyslím nic ve zlém, co jsem řekl. To sám váš Kníže dobře ví." Pohled Knížete spočnul opět na prázdném trůnu. Do sálu přišli dva jeho synové. Straší Nezamysl byl vedle svého otce po jeho levém boku. Přemysl se podíval na svého ztrápeného, nejmladšího syna Radobýla.
"Bohužel, máme jiné starosti. Nemůžeme se dostavit. Čeká nás loučení. Naše Kněžna, bohužel, dnes zemřela."
Vlasta šla chodbou, spatřila odcházející Velvyslance. Zastavila se, dobře je znala a oni poznali jí. Nikdy jim nezapomněla, co se jí v jejich Knížectví stalo. Nikdy nezapomněla na to, co málem způsobili. Teď se na ní zarmouceně dívali. Zastavili se před ní. Vlasta byla zamračená.
"Je nám líto vaší Kněžny."
"Kdo vám to řekl?"
"Kníže." Vlasta násilně polkla.
"Ano, je to tak." Odpověděla Vlasta.
"Přišli jsme, abychom Kněžnu s Knížetem pozvali na svatbu."
"Nezajímá mě, proč jste tady, zajímá mě, jak jste se opovážili přijít. Dobře vím, že ten koho jste popravili, s tím neměl nic společného. Pravý útočník je na světě, ale stejně jí porazila jí nemoc. Máte na půl vyhráno." Vlasta měla na krajíčku. "Vlasto, máte pořád svou mýlnou představu. Proti Kněžně ani Knížeti nemáme nic. Všechno byla opravdu nešťastná nehoda, která se nikdy neopakovala a nebude opakovat."
"Ta vaše diplomacie a slova." Vlasta jim vůbec nevěřila. Velvyslanci již museli jít. Tady již neměli co dělat, svou povinnost dokonali.
"Rádi jsme vás po dlouhé době viděli, Vlasto."
"Já ne." Odpověděla naštvaně Vlasta.
Velvyslanci jí bez dalšího slova obešli a odcházeli. Vlasta je pohledem následovala a otočila se k nim. Pak její pohled se sklonil k zemi. Nadechla se a vydechla. Otočila se a odcházela za Knížetem. Kníže zrovna byl ve společnosti svých synů a Ctirada. Bořivoj přicházel, zrovna připravoval pohřeb.
"Pane, hranice je připravena. Dnes po západu slunce vše může začít."
"Mluvíš, jakoby to byla slavnost." Řekl dotčený, Smutný Radobýl. Všechny pohledy patřili jemu. Bořivoj svůj zrak sklopil k zemi. "Odpusťte, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Bude to rozloučení s vaší váženou matkou."Bořivojův hlas zněl lítostivě, upřímně a to Radobýla částečně uklidnilo z jeho rozčílení. Kníže se podíval na Bořivoje.
"Vím, že si to tak nechtěl. Radobýle, Nezamysle a Lidomíre, prosím je čas, aby jste šli do svých komnat." oba starší synové poslechli, ale mladší nikoliv. Nedůvěřivě se na svého otce díval. Ten si všiml jeho pohledu. Viděl v něm svou lásku. Proto vstal ze svého trůnu a šel ke svému synovi.
"Jsi jí tak podobný, Radobýle. Já vím, co teď cítíš."
"Nevíš, otče, nevíš." Řekl syn. Nezamysl s Lidomorem svého bratra tiše pozorovali. Bořivoj a Ctirad měli sklopené oči k zemi. Kníže ztratil slova, za jiných okolností by ho potrestal, ale teď ví, že nejde nic dělat. Syn neměl pravdu. Věděl jaké to je ztratit rodiče. Měl někoho, o koho se mohl opřít a jeho syn taky. Radobýl byl citlivá duše, možná ještě víc než jeho bratři. Lidomír se opět chopil iniciativy a přistoupil ke svému bratrovi.
"Radobýle, pojď, poslechni otce." Radobýl svého bratra uposlechl.
Radobýl odcházel i spolu s bratry v tom vstoupila od sálu Vlasta oblečená do černých šatů. "Jak jsi mohl?!" Ctirad šel před Knížetem, jakoby ho měl chránit.
"Velvyslanci Knížectví, které málem zabilo Libuši." Vlastu zachytil Ctirad.
"Uvědom si, s kým mluvíš." Zasyčel nenávistně Ctirad. To jemu dlužila za záchranu života. Kníže přistoupil blíž k Vlastě. "Pusť ji." Přikázal Ctiradovi. Bořivoj se na ně díval. Kníže na něho pohlédl.
"Svou sestru si musíš hlídat." Pohlédl do jejich očí. Ta se na něho dívala nasupeně.
"Vlasto, v první řadě je mír, ale stalo se to před lety. Léta plynou, měli bychom na to zapomenout. Stejně… již není co ochraňovat." Vlasta žduchla Ctirada a přistoupila blíž ke Knížeti.
"Je mi líto, že to musím říct, ale je teď chránit třeba tebe, nebo tvé syny i Knížectví, které vybudoval velký Krok, který ho založil. Síla, moudrost, učení, které do něho celé dlouhé roky vložila Libuše, nesmějí přijít nazmar." Vlasta dobře věděla, co říká. Kníže jí však chytil za ruce.
"To nikdy nedovolím, aby Knížectví bylo ve válce. Nezapomínám na to, Vlasto." Kníže jí to řekl tak jakoby jí miloval. Přiznával, že v tuto chvíli mu jí bylo líto." Ale pak jí pustil a odcházel. Radobýl se celou dobu na ně díval a přicházel k Vlastě. Vlasta Radobýla objala, měla tohoto mladíka velmi ráda.
Západ slunce. Den pomalu, ale jistě byl u konce. Služebníci boží pročítají modlitbu. Lid z celého Knížectví jelo dálku, aby vzdali hold své paní. Vlasta byla se svou a Libušinou skupinou dívek. Slzy, křik bolesti. Vzduch se těžko každému dýchal při vzpomínce na svou Kněžnu. Její tělo sedělo na jejím trůně.
"Tento trůn jí patřil a navždy bude. ať se spálí i s ní." Pravil smutně Kníže Přemysl.
Vlasta nenávistně ho pozorovala, stejně jako Ctirada. Nosila v sobě hořkost. Ztratila vše, co jí život postavil do cesty, co s Libuší léta svého přátelství vybudovaly. Ona to cítila. Pochodeň se blížila k tělu Kněžny Libuše. Hranice vzplála. Vlasta a Kníže se dívali velmi smutně, zraněně. Popel k popelu, prach k prachu. Radobýl sledoval kouř z hranice. Zavřel oči a volně dýchal. Nechtěl znovu brečet, nechtěl vidět, jak tělo matky se mění v prach. Brečeli všichni. Bořivoj se držel své černovlasé manželky, která rovněž patřila k družině Libuše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama