Květen 2015

Část 4. - poslední rozloučení

29. května 2015 v 13:07 | Alžběta T. |  Dívčí válka
Sluhové odnášeli mrtvé tělo Kněžny na chladné místo. Začalo se rozkládat. Kníže to však nevnímal. Pohřeb musel, být ale co nejdříve to bylo možné. Tělesná schránka musela jít rovněž k bohům, k čemuž sloužil oheň. Nebylo jediného člověka, který by nedržel smutek. Synové a Kníže Přemysl Oráč procházeli chodbou.
Synové byli za otcem, ale dost daleko od svého otce, aby mezi sebou mohli mluvit. "Během západu slunce proběhne obřad." Pravil Nezamysl k nejmladšímu bratrovi Radobýlovi, který nesl velmi těžce smrt matky. Když Nezamysl neuslyšel reakci svého bratra, pohlédl na něho. Bratr plakal tiše, trápil se.
Lidomír se podíval ošklivě na bratra Nezamysla. "Dobře víš jak citlivý je Radobýl. Nech ho být, Nezamysle. Teď je důležité podporovat našeho otce ve vládě. Teď se musíme snažit."
"Máš pravdu, bratře. Taky mě zasáhla smrt matky, ale musíme být silní, odhodlaní."
"Ne, každý není stejný. Vzpomeň si, co nám pokaždé odmalička vkladla na srdce matka." Skočil mu do řeči jeho mladší bratr. Nezamysl se přísně podíval na Lidomíra. Nezamysl byl nejstarší. Byl po svém otci. Bojovnost, chytrost, síla a odhodlání mu nechybělo, ale byl výbušný, netrpělivý. Měl oči po matce. Postavu, rysy obličeje, barvu vlasů, zkrátka vzhledově byl po otci. Lidomír byl prostřední, nepřipadal si jako páté kolo u vozu. Byl odhodlaný, bojovný, když chtěl. Byl, ale klidný, rozvážný, trpělivý, tohle bylo zase dědictví matky. Vzhledově měl něco po matce, něco po otci. Nejmladší byl Radobýl, který byl citlivý, tichý, trpělivý, dokázal vcítit se do druhých. Vzhledově byl zase velmi podobný po své matce. Zahnuly doleva a šli po schodech dolů, kde byla tma, ale chladno. Tělo Kněžny uložily do připraveného lože. Kníže byl celou dobu u ní.
Ctirad přicházel do temného sklepení a přistoupil ke Knížeti. "Velvyslanci cizí říše jsou zde. Čekají, až je přijmete." Kníže pohlédl bokem a otočil se k Ctiradovi. Nezamysl sledoval každý otcům pohyb.
"Ať mají chvíli strpení." Odpověděl Kníže Přemysl. Otočil se ke své mrtvé ženě. A hned myšlenky se mu začaly honit v hlavě, spíše vzpomínky se vynořily z jeho nitra, které měl dávno uložené, ale nikdy si již na ně nevzpomněl. Na její úsměv, na její hlas, na to jak byla těhotná. Na to jak poprvé v životě jí spatřil. Byl oráčem. Chudý muž. Přesto pohledný. Když byl na poli a znovu oral, byla to každodenní jeho práce. Spatřil koně. Bílého koně, jako sníh. Cválel k němu. Zřejmě kůň věděl, ke komu má jít. Jakoby Přemysl byl jeho cílem. Přemysl přestal dělat práci. Zastavil svého koně. A k tomu cizímu koni šel napřed. Ten se před ním zastavil. Dívali se navzájem do očí. Přemysl měl pocit, že koňské oči se na něho usmívají. Ke koni přijížděli dva muži. Zastavili své koně. Dívali se navzájem a usmívali se. Jeden byl postarší, prošedivělý muž. Vypadal moudře, druhému mohlo být kolem třiceti let. Sesedli ze svých koní a šli opatrně k Přemyslovi.
"Jak se jmenujete?" optal se ten postarší.
"Přemysl. Přemysl Oráč." Odpověděl jim urostlý muž.
"Jsme poslové Kněžny Libuše." Řekl ten mladší a oba dva se poklonili Přemyslovi.
"Od Kněžny Libuše? Co to má znamenat?" Přemysl nechápal.
"Nyní jsi náš vládce. Kůň, který náleží naší paní, si tě vybral. Putujeme tři dny a dvě noci. Šli jsme kolem obchodníků, Vladyků, strážců, rolníků, ale k nikomu se nezastavil. Jenom k tobě." Vysvětlil postarší Vladyka. Mladší Vladyka šel ke svému koni. Vytáhl šaty, Přemysl ho bedlivě pozoroval.
Šel k němu. Poklekl před Přemyslem. "Kníže Přemysle. Zde je tvůj šat. Nyní ti nepředávám nejenom šaty, ale i vládu nad českou zemí." Řekl slavnostně Mladší Vladyka, postarší jenom přikyvoval.
Přemysl přistoupil k Vladykovi, který držel šat. Přemysl ho pohladil. Ne, nezdálo se mu to. "Dejte mi chvilku, musím se rozloučit se svou rodinou." Odpověděl budoucí Kníže.
Rozloučil se svou matkou, otcem, bratry a sestrou. Nasedl na bílého koně. Věděl kam má jet. Již v první jízdě byli jako jeden. Kůň a muž se hnali krajinou. Muž za tři dny a dvě noci spatřil Vyšehrad. Vladykové následujícího celou cestu se zastavili. Přemysl se rozhlížel. Začal se smát. Koně pobídl a rozběhli se vstříc jinému životu, který Přemysl neznal. Na dvoře hradu se zastavili. Přemysl seskočil z koně. Povšiml si postavy ženy, v bílých šatech. Konečně jí na živo mohl spatřit. Několikrát o Kněžně Libuši slyšel, ale až nyní jí spatřil osobně. Na vlastní oči. Nikdy by ho však nenapadlo, že nastane tento den a nikdy by ho nenapadlo, že si vezme za muže. Stála uprostřed schodiště. Prohlížela si ho. On k ní přicházel. Hned si všiml její krásy. Přemysl před ní poklekl, vzal jí za ruku, kterou jí políbil.
"Ne, teď nejsi, který by mi měl líbat ruku jako poddaný. Teď jsi mi rovný. Jsi Knížetem." Poprvé uslyšel její hlas, který se poslouchal jako rajská hudba. Tohle byl zázrak. Do Libuše se zamiloval na první pohled. Hned ten den, byla korunovace a svatba. Slavilo se tři dny a tři noci. Za pár měsíců mu Libuše porodila jejich prvního potomka.
Léta plynuly a teď viděl její mrtvé tělo ležet před sebou.
Poklekl k ní a políbil jí na čelo. Slzy nedokázal zadržet. "Vždy jsem byl tvým služebníkem." Řekl jejímu mrtvému tělu. Jakoby ani mrtvá nebyla. Opatrně vstal, jakoby čekal, že se vzbudí, jak on odejde. Ctirad, který stál za ním celou dobu, byl již netrpělivý. "Kníže, již musíme. Netrpělivě vás jistě očekávají."
"Já vím." Přerušil ho Kníže, otočil se a odešel. Ctirad ho následoval. Nezamysl a Lidomír svého otce následovali, kromě Radobýla, který šel k tělu své matky. Tak moc mu bude chybět.
"Matko," tohle jediné dokázal vyslovit. Slyšel za sebou kroky.
Byl to Lidomír. "Je čas jít, bratře." Lidomír si jako jediný všiml, že Radobýl nešel s nimi. Lidomír za bratrem šel, protože bratr nereagoval. Nechtěl reagovat. Lidomír vzal svého bratra za rameno a díval se na něho soucitně.
"Víš, nemohl jsem se na ní podívat. Vždyť máme stejné právo se rozloučit s matkou, tak jako otec." Řekl mu Radobýl. Bratr si povzdechl a pohlédl na mrtvou matku.
"Bude mi chybět stejně jako tobě, Radobýle. Ale musíme jít dál. Bude navždy v našich srdcí a vzpomínkách." Radobýl se na svého staršího bratra podíval. Ten se ještě díval na svou matku. Radobýl poznal jeho upřímný smutek.
"Pojď, bratře." Pobídl ho Lidomír svého bratra a odcházeli společně za svým otcem a bratrem. Ti byli již v přijímajícím sále, kde byli dva trůny. Když Kníže ten druhý, prázdný, po svém pravém boku spatřil, píchlo ho u srdce. Velvyslanci se poklonili Knížeti. Přemysl si je prohlížel zkoumavě.
"Vypadá to, že zpráva o nemoci mé paní se donesla v rychlosti blesku k vám." Pronesl Kníže, chtěl udržet si pevný hlas. Oči byly však červené a Velvyslanci si toho dobře všimli, tušili něco hrozného a proto se optali. "Nedoneslo se nám nic, Kníže. To je hrozná zpráva, že Vaše paní je nemocná. Přejeme jí i ve jménu našeho Knížete a Kněžny brzké uzdravení." Řekl Velvyslanec velmi ustaraně.
"Tuším však jistě, že to není pravý důvod vaší návštěvy. Proč jste tedy přišli, když nevíte o zdravotním stavu mé paní?" Řekl podezíravě Kníže. Ctirad byl vážný, nedělala mu dobře přítomnost Velvyslanců Knížectví, díky, kterému nebýt zásahu Vlasty by přišlo o svou Kněžnu mnohem dřív.
"Rádi bychom vás opět pozvali. Tentokrát na oslavu sňatku dcery naší Kněžny se Saským Knížetem."
"Nejsou Sasové vaši nepřátelé?" "Snad díky sňatku, přejdeme k válce a dosáhneme míru."
"Jestli díky tomu sňatku nedostanete válku. Pokud Dana neporodí následníka, bude válka. Cožpak nevíte o vzpurné povaze Sasů? " odpověděl Přemysl.
"Takže nepřijdete?" řekl jeden z Velvyslanců, který byl již podrážděný reakcí Knížete Přemysla. Přemysl velmi zpozorněl. Jakoby se vzpamatoval, alespoň na chvíli. Zvedl povýšeně hlavu a velvyslance si změřil pohledem. "Samozřejmě, nemyslím nic ve zlém, co jsem řekl. To sám váš Kníže dobře ví." Pohled Knížete spočnul opět na prázdném trůnu. Do sálu přišli dva jeho synové. Straší Nezamysl byl vedle svého otce po jeho levém boku. Přemysl se podíval na svého ztrápeného, nejmladšího syna Radobýla.
"Bohužel, máme jiné starosti. Nemůžeme se dostavit. Čeká nás loučení. Naše Kněžna, bohužel, dnes zemřela."
Vlasta šla chodbou, spatřila odcházející Velvyslance. Zastavila se, dobře je znala a oni poznali jí. Nikdy jim nezapomněla, co se jí v jejich Knížectví stalo. Nikdy nezapomněla na to, co málem způsobili. Teď se na ní zarmouceně dívali. Zastavili se před ní. Vlasta byla zamračená.
"Je nám líto vaší Kněžny."
"Kdo vám to řekl?"
"Kníže." Vlasta násilně polkla.
"Ano, je to tak." Odpověděla Vlasta.
"Přišli jsme, abychom Kněžnu s Knížetem pozvali na svatbu."
"Nezajímá mě, proč jste tady, zajímá mě, jak jste se opovážili přijít. Dobře vím, že ten koho jste popravili, s tím neměl nic společného. Pravý útočník je na světě, ale stejně jí porazila jí nemoc. Máte na půl vyhráno." Vlasta měla na krajíčku. "Vlasto, máte pořád svou mýlnou představu. Proti Kněžně ani Knížeti nemáme nic. Všechno byla opravdu nešťastná nehoda, která se nikdy neopakovala a nebude opakovat."
"Ta vaše diplomacie a slova." Vlasta jim vůbec nevěřila. Velvyslanci již museli jít. Tady již neměli co dělat, svou povinnost dokonali.
"Rádi jsme vás po dlouhé době viděli, Vlasto."
"Já ne." Odpověděla naštvaně Vlasta.
Velvyslanci jí bez dalšího slova obešli a odcházeli. Vlasta je pohledem následovala a otočila se k nim. Pak její pohled se sklonil k zemi. Nadechla se a vydechla. Otočila se a odcházela za Knížetem. Kníže zrovna byl ve společnosti svých synů a Ctirada. Bořivoj přicházel, zrovna připravoval pohřeb.
"Pane, hranice je připravena. Dnes po západu slunce vše může začít."
"Mluvíš, jakoby to byla slavnost." Řekl dotčený, Smutný Radobýl. Všechny pohledy patřili jemu. Bořivoj svůj zrak sklopil k zemi. "Odpusťte, nechtěl jsem, aby to tak vyznělo. Bude to rozloučení s vaší váženou matkou."Bořivojův hlas zněl lítostivě, upřímně a to Radobýla částečně uklidnilo z jeho rozčílení. Kníže se podíval na Bořivoje.
"Vím, že si to tak nechtěl. Radobýle, Nezamysle a Lidomíre, prosím je čas, aby jste šli do svých komnat." oba starší synové poslechli, ale mladší nikoliv. Nedůvěřivě se na svého otce díval. Ten si všiml jeho pohledu. Viděl v něm svou lásku. Proto vstal ze svého trůnu a šel ke svému synovi.
"Jsi jí tak podobný, Radobýle. Já vím, co teď cítíš."
"Nevíš, otče, nevíš." Řekl syn. Nezamysl s Lidomorem svého bratra tiše pozorovali. Bořivoj a Ctirad měli sklopené oči k zemi. Kníže ztratil slova, za jiných okolností by ho potrestal, ale teď ví, že nejde nic dělat. Syn neměl pravdu. Věděl jaké to je ztratit rodiče. Měl někoho, o koho se mohl opřít a jeho syn taky. Radobýl byl citlivá duše, možná ještě víc než jeho bratři. Lidomír se opět chopil iniciativy a přistoupil ke svému bratrovi.
"Radobýle, pojď, poslechni otce." Radobýl svého bratra uposlechl.
Radobýl odcházel i spolu s bratry v tom vstoupila od sálu Vlasta oblečená do černých šatů. "Jak jsi mohl?!" Ctirad šel před Knížetem, jakoby ho měl chránit.
"Velvyslanci Knížectví, které málem zabilo Libuši." Vlastu zachytil Ctirad.
"Uvědom si, s kým mluvíš." Zasyčel nenávistně Ctirad. To jemu dlužila za záchranu života. Kníže přistoupil blíž k Vlastě. "Pusť ji." Přikázal Ctiradovi. Bořivoj se na ně díval. Kníže na něho pohlédl.
"Svou sestru si musíš hlídat." Pohlédl do jejich očí. Ta se na něho dívala nasupeně.
"Vlasto, v první řadě je mír, ale stalo se to před lety. Léta plynou, měli bychom na to zapomenout. Stejně… již není co ochraňovat." Vlasta žduchla Ctirada a přistoupila blíž ke Knížeti.
"Je mi líto, že to musím říct, ale je teď chránit třeba tebe, nebo tvé syny i Knížectví, které vybudoval velký Krok, který ho založil. Síla, moudrost, učení, které do něho celé dlouhé roky vložila Libuše, nesmějí přijít nazmar." Vlasta dobře věděla, co říká. Kníže jí však chytil za ruce.
"To nikdy nedovolím, aby Knížectví bylo ve válce. Nezapomínám na to, Vlasto." Kníže jí to řekl tak jakoby jí miloval. Přiznával, že v tuto chvíli mu jí bylo líto." Ale pak jí pustil a odcházel. Radobýl se celou dobu na ně díval a přicházel k Vlastě. Vlasta Radobýla objala, měla tohoto mladíka velmi ráda.
Západ slunce. Den pomalu, ale jistě byl u konce. Služebníci boží pročítají modlitbu. Lid z celého Knížectví jelo dálku, aby vzdali hold své paní. Vlasta byla se svou a Libušinou skupinou dívek. Slzy, křik bolesti. Vzduch se těžko každému dýchal při vzpomínce na svou Kněžnu. Její tělo sedělo na jejím trůně.
"Tento trůn jí patřil a navždy bude. ať se spálí i s ní." Pravil smutně Kníže Přemysl.
Vlasta nenávistně ho pozorovala, stejně jako Ctirada. Nosila v sobě hořkost. Ztratila vše, co jí život postavil do cesty, co s Libuší léta svého přátelství vybudovaly. Ona to cítila. Pochodeň se blížila k tělu Kněžny Libuše. Hranice vzplála. Vlasta a Kníže se dívali velmi smutně, zraněně. Popel k popelu, prach k prachu. Radobýl sledoval kouř z hranice. Zavřel oči a volně dýchal. Nechtěl znovu brečet, nechtěl vidět, jak tělo matky se mění v prach. Brečeli všichni. Bořivoj se držel své černovlasé manželky, která rovněž patřila k družině Libuše.

Číst 3. - Písek času

29. května 2015 v 13:06 | Alžběta T. |  Dívčí válka
Kníže seděl u těla své ženy. Nechtěl se rozloučit s ní. V komnatě byli jejich synové. Ti také neudrželi slzy. Svou matku velmi milovali. Všichni tři stáli v řadě hned za otcem a dívali se na tělo své matky. Kníže se na ni taky díval. Byla již bez barvy, nebyla to ona, ale byla krásná. Díky barvě její kůže poznal, že její tělo je bez duše, bez života. Ale žil v mírné představě, že jenom spí. Teď již v tomhle světě budu bojovat sám. Teď již žádné srdce nemám. Zemřelo, zastavilo se. Ona byla tím mým srdcem. Byla mým životem. Naučila mě hodně věcí. Sama si mě vybrala za muže. Bude mi chybět její úsměv a zvuk smíchu. Budou mi chybět její vlasy její oči, které se na mě dívali tak jak to uměla jenom ona. Jenom ona dokázala zahřát mou duši. Jenom ona dokázala zkrotit mou divokost. Vše co teď vím, vím od ní. Spojili jsme svou krev díky našim synům. Nebude chybět jenom mě, ale i jim. Volám tě, Libuše. Chci Tě zpátky. Chci zpátky ten čas, kdy tvá krev ještě proudila v tvých žilách a dala Ti barvu tvé nádherné tváři, Chci vrátit dobu, kdy ses smála, radovala, kdy si žila. Kníže se natáhl, aby políbil čelo své ženy. Pohladil jí a ještě víc se rozbrečel. Ctirad zrovna stál u dveří komnaty. Chodbou se procházel právě Bořivoj, zastavil se před Ctiradem a dal mu ruku na rameno. Jako jediní dokázali potlačit smutek, nebo alespoň lidé okolo si to mysleli.
"Jak ti je, Ctirade?" Muž se tvářil vážně.
"Smrt není příjemná záležitost." Odpověděl Ctirad potichu.
"Kníže není na tom o moc lépe. Pořád je u těla Kněžny?" optal se starostlivě Bořivoj. Ctirad se skloněnou hlavou přikývl. "Takového jsem ho nikdy neviděl." S těmito slovy se podíval na Bořivoje.
"Tělo se začíná rozkládat. Budeme tělo muset dát do chladu, abychom Kněžnu Libuši náležitě pohřbili." Pravil Ctirad a zároveň přemýšlel. Bořivoj měl pocit, že mu to neříká, že přemýšlí jenom nahlas a také Ctiradův pohled k tomu patřil. Díval se jakoby do dálky, byl dočista mimo.
Ctirad se však pohledem vrátil k Bořivoji. "A co Vlasta, jak ta to nese?" Optal se, ale Bořivoj vycítil, že se ptá z povinnosti, ale klidně odpověděl, jakoby si toho nevšiml.
"Víš dobře, jaké byly přítelkyně. Jako sestry. My jsme sestru neměli, ale našla jí u Kněžny Libuše. Zarmoutilo jí to stejně jako našeho Knížete." A možná ještě víc, pomyslel si Bořivoj.
Vlasta již nebyla nahá, byla oblečena do černého šatu. Stála u okna a dívala se na deštivé počasí. Smutný pohled. Červené oči od pláče, měla pořád na krajíčku. Zavřela oči. A vzpomněla si na poslední slova své paní. "Miluji Vás." Taky si vzpomněla na to, kdy se narodil Libušin syn Radobýl. Vlasta jí držela za ruku. Kněžna Libuše tlačila. Řvala, tím si dodávala odvahu.
"Kněžno, tlačte, již to bude. Vidím hlavičku." Pobízela porodní bába. Vlasta, která se ještě vzpamatovávala ze svého zranění, se na svou paní soucitně dívala. Dívala se na porodní bábu, která byla zahlcena prací. Služebné pobíhaly sem a tam s horkou vodou. A hadříky, které podávaly Kněžně na zpocené čelo. Kněžna ho neustála, odmítala. Vlastě připadalo, že teď si prohodily role. Kněžna byla netrpělivá a bojovná jako lvice. Vlasta byla jako normálně Libuše. Klidná dodávající sílu a klid. Po komnatě se rozléhal pláč miminka.
"Kněžno, je to syn." Pravila porodní bába, která držela v náručí dítě. Její oči doslova zářily. Kněžna se podívala na dítě a usmívala se. Uvolňovala své tělo od zátěže a bolesti. Po chvíli dala služebná umytého syna do její náručí. Nechtěla ještě odpočívat, i když měla. Chtěla svého synka vzít do náručí. Usmívala se na něho kouzelně.
"Jsi další část mé duše. Jsi další z mých snů. Jsi další součást mého života." Pravila s úsměvem, který jí tančil na rtech. Byla šťastná. Kníže čekal celou dobu na chodbě společně se svými staršími syny a Ctiradem. Přišla k němu porodní bába. Přistoupila k němu.
"Tak mluv." Kníže byl nedočkavostí až hrubý.
"Je to další syn, Kníže." Řekla bába s úsměvem a poklonou. Kníže na nic nečekal a spolu se syny šli přivítat na svět svého syna, bratra. Radostná zpráva se bleskově šířila po celém Českém knížectví a konaly se oslavy. Tak přišel na svět Radobýl, poslední potomek Knížete Přemysla Oráče a Kněžny Libuše. Vzpomínka se promítala ve Vlastině hlavě. Tolik to bolelo. Rychle otevřela oči. Vzpomněla si na její slova, která jí ještě víc rozesmutnila. "Jsme jako oheň a voda, slunce a měsíc, poušť a moře. Víš co je na tom tak nádherné? Obě se doplňujeme. Jsi má přítelkyně. Děkuji za to, že si mohla být u mě v těch nedůležitějších chvílích mého života. Doprovodila si mě a naučila si mě být lepší vládkyní. Podívej se, co vše jsme společně dokázaly. Děkuji bohům, že jsi má přítelkyně. Děkuji za to, že žiješ."při těch slovech jí dala na krk přívěšek, který teď pohladila. Pohlédla na nebe a usmívala se.
"V mém srdci a myšlenkách budeš se mnou dále, má přítelkyně, má paní. Odpusť za ty slzy, ale příliš dlouho jsem je držela v sobě." Zavřela znovu oči a nechala plynout myšlenky.

Část 22.

28. května 2015 v 13:10 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán šel do stanu, kde ležel Evžen, pomalu, ale jistě se probouzel. Sultán stál u něj a díval se prázdným výrazem. Medik byl vedle Sultána. "Vládce, je to zázrak, že se vzbudil. Bude, ale chvíli trvat, než se postaví na nohy." Sultán se na medika podíval a pohledem se zpět vrátil k Evženovi. "To jistě ano. Je dobře, že se probouzí, přesto pošlu stráže, aby se o něco nepokusil a taky ho hlídej, tak jako předtím. Jinak ti osobně sám useknu hlavu." Sultán to řekl tak pevným hlasem, že medik silně polkl a tvářil se dost vystrašeně. Mehmed byl schopný čehokoliv. To již v říši věděl kde kdo. Sultán nečekal na odpověď. Medika obešel, který se mu poklonil.
Daye Sultán se vzbudila celá šťastná, již dnes život Aysun bude ukončen a plně se bude radovat ze své pozice, která bude nezdolná. Bude již nedotknutelná Sultánka, protože smrt Aysun bude poslední kapkou a Mehmed zanevře na ženy. Daye již tohle doslova ujistilo, že v budoucnu bude vládnout nad harémem a jedinými potomky Sultána Mehmeda budou její děti. Daye se otočila a pohlédla na Mahidevran, která se vzbudila spolu s ní. Sultánka seděla na posteli a pohladila svou dcerku, která si sedla. Mlčela, čekala. Sultánka si povzdechla, ještě vztah s dcerkou bude muset srovnat. "Mahidevran, je mi líto, že si to musela vidět. Mé obavy byly na místě. Ta Hatun je zlý člověk. Vzala život jiné ženě. Kdyby se ti něco stalo,… nepřežila bych to. Jsi mé zlato, mé slunce, mé štěstí." Daye se své dcerce dívala do očí. Milovala svou dcerku, i když byly chvíle, kdy se k ní coby matka nechovala pěkně, ale chtěla to dcerce něčím nahradit. Být dobrou matkou, nejenom pro budoucího Sultána, ale také být matkou své dcery. Mahidevran, ale viděla oči Aysun a své matce v tomhle nevěřila, ale nechtěla jí opomenout. Konečně se chová jako maminka, kterou miluje a kterou ze srdce si přála mít, proto jí Mahidevran mlčky objala. Daye se usmívala. Zaklepal někdo na dveře. "Dále." Řekla Sultánka a do komnaty vstoupila Mária Hatun. Sultánkám se poklonila, Mahidevran vyskočila z postele a objala svou služebnou, která k ní poklekla. Měly spolu nádherný vztah. Daye je zprvu pozorovala, ale pak vstala a šla k nim. Oči jí doslova zářily, ale Sultánka chtěla znát informace co se děje v harému. Služebná Efsun dorazila do komnaty právě včas. Daye se na svou dcerku podívala. "Mahidevran, vezmi si šaty a Efsun tě učeše." Řekla jí matka, aby nemusela dcera slyšet, co si s Máriou povídají. Jakmile dcerka vzala Efsun za ruku a šly do vedlejšího pokoje. Daye uznale pravila. "Gratuluji ti, tvé schopnosti jsou úžasné. Díky tvé práce, bude Aysun zakopaná v zemi, tak jako ostatní." Řekla potichu Daye Sultán a ujistila se zda- li Mahidevran či služebná neposlouchají. "Ještě není vyhráno, Sultánko. Ještě se neohlásila zpráva o popravě Aysun." Daye se překvapeně podívala. "To je zvláštní." "Ani ne." Daye usilovně přemýšlela. "Sleduj co se děje." Přikázala Sultánka své služebné, Daye se otočila a šla za svou dcerkou. "Jdeme na zahradu se projít, Mahidevran." Holčička se usmívala, zářily jí oči. "Ano, mama." Odpověděla Mahidevran.
Valide Sultán seděla před zrcadlem. Byla oblečená do fialových šatů, vlasy svázané do drdolu a na hlavě korunku. Dívala se do zrcadla, stále měla v hlavě ten sen z noci. Někdo na dveře zaklepal. "Dále." Řekla Sultána a do komnaty vstoupila služebná. "Sultánko, jak jste mi poručila, zavolala jsem Khalidu. Bude za okamžik v přijímací místnosti." "Výborně." Řekla spokojeně Valide, ta vstala a odcházela do místnosti, která byla spojená s její komnatou. Služebná se jí poklonila a šla ke dveřím, aby otevřela Sultánce. Valide se najednou ocitla v ohromné místnosti. V zápětí za ní přišla ohlášená Khalida Kalfa. Valide si sedla a dívala na Khalidu prázdným výrazem. "Sultánko, kat je již připraven. Čekáme na Váš rozkaz a příchod." Oznámila Khalida. "Ne." Řekla Valide. "Ještě ne, dokud nebudu mít jistotu." Khalida se překvapeně podívala na Valide. "Neptej se proč, ale poprava Aysun bude přesunuta. Za Aysun pošli lékařku. To co ti řekne, mi přijdeš říct, ale pomlč o tom, jinak místo Aysun ty přijdeš o hlavu. Zklamala si mou důvěru, na to nezapomínej. Dávám ti šanci si ji, alespoň částečně, získat." Řekla Valide klidným hlasem. Khalidě nezbývalo nic jiného, než se poklonit a rozkaz splnit. Sotva se, ale zavřely za Khalidou dveře, Valide změnila výraz. Sen ji strašil i s otevřenýma očima.
V zakázané části paláce se otevřely dveře do komnaty Šehzade Osmana a vylezla z nich tmavovlasá otrokyně. Zřejmě měl Šehzade chuť na povyražení. Před dveřmi stála Mayhpeyker. Dívala se na konkubínu vražedně. Konkubína se otočila, a když spatřila Sultánku, stala jako opařená, ale rychle se vzpamatovala a poklonila se jí. Mahpeyker se k ní přiblížila a vzala jí za bradu. "Sloužíš mi, zachránila jsem tě a ty se mi takhle odvděčíš?" řekla potichu Mahpeyker s předstíraným klidem. "Já za to nemohu, Sultánko. Šehzade si mě vybral." "Aha, tak za to může Šehzade?" "Vždyť by mě zabil, kdybych odmítla." "Ale zemřela bys s úctou." Řekla Mahpeyker s úsměvem. Tenhle úsměv však nebylo dobré znamení. Ne pro tuhle konkubínu. Mahpeyker pohodila hlavou. "Teď běž. Máš povinnosti." Přikázala jí Sultánka a konkubína s viditelnou úlevou se poklonila Sultánce a odešla. Mahpeyker šla blíž ke dveřím a bez zaklepání otevřela dveře a vešla do komnaty. Šehzade Osman byl již oblečen do županu. Stál u postele a držel kalich a džbán, ve kterém měl vodu. Nepil alkohol za žádných okolností. Jeho víra to zakazovala. Pohlédl na Mahpeyker jako na vetřelce, postavil džbán a kalich a šel ke své manželce. Měl výraz hromovládce, ale i ona ho měla. Mahpeyker prolomila mlčení. "Jak je vidět, ze všeho ses dostal. Doufám, že tě uspokojila, ale něco ti řeknu. Mám jen jednu hrdost, i když jsem tvá otrokyně, konkubína, kterou máš, když chceš, ale nezapomeň na jednu věc, jsem především matka tvých dětí. Pořád si tě vážím, i přesto jak krutý ke mně jsi." "Co chceš?" "Abys byl tím, do koho jsem se tenkrát zamilovala." Mahpeyker se tajuplně usmívala a změřila se Šehzadeho. Ten ničemu nerozuměl, přimhouřil oči, za jiných okolností by z komnaty vyhnal. Ona se najednou před ním vysvlékla. Postavu měla štíhlou a pevnou. Byla přitažlivá a ráda toho využívala. Osman šel o krok dozadu a prohlídl si svou ženu, která zarytě mlčela. Pak se jí podíval do očí a usmál se, dnes ho jeho žena překvapila.
Gulsah Sultán procházela chodbou. Byla skoro u brány harému, když Arif Agha zakřičel.: "Pozor!! Haseki Gulsah Sultán Hazetleri!" dívky se seřadily do řad a poklonily se. Sultánka, ale šla kolem brány. Pohledem přešla konkubíny i Arifa Aghu.
Po modlitbě Aysun čekala na kata, když v tom zaslechla kroky. Byla již smířená s osudem. Místo kata za ní však přišla Khalida Hatun s lékařkou, kterou již znala. Aysun udělala dva kroky vzad. Strážný za nimi přišel a otevřel jim dveře, obě ženy vešly dovnitř. "Nepokoušej se o útěk, Hatun." Upozornil strážný. Aysun ho však nevnímala. "Co to má znamenat?" "Lehni si!" přikázala Khalida Aysun. "Ne!" řekla Aysun. Zase byla vzdorovitá. Khalida se obrátila na strážného. "Žádný muž nesmí nic z toho spatřit. Odejdi." Řekla muži Khalida důrazně. Ten jí poslechl a jednoduše odešel. Khalida se podívala na Aysun. "Valide Sultána chce, aby tě lékařka vyšetřila, Hatun. Nesnaž se vzpouzet. Již nemáš, co ztratit." Řekla jí mírněji Khalida. Aysun však neuposlechla, proto Khalida za ni přišla a srazila jí na zem. "Ne!! Opovaž se, Khalido!" "Aysun a dost!!!" Khalida prohodila hlavou a lékařka za Aysun přišla a ohrnula ji sukni. "Jen klid." Řekla jí lékařka. Aysun připadalo jako při první prohlídce, když jí zkoumal eunuch. Aysun zaťala zuby. Khalida měla obrovskou sílu, nebo to spíše Aysun připadalo. Nejedla, byla slabá, aby se bránila.
Mahidevran se svou matkou a Máriou procházely po zahradě. Malá Sultánka se rozeběhla, byla ve svém živlu. "Je nádherné jí takhle vidět." Pravila spokojeně Daye. "Již je vám lépe, Sultánko?" optala se starostlivě Mária. "Ano, včerejší noc chmury zažehnala." Odpověděla Daye s úsměvem. "Jen mi přijde podivné, že mě Valide nezavolala. V tuto chvíli by měla být poprava, určitě by si to Valide nenechala ujít. Zvlášť ne se mnou." "Sultánko, je to řadová konkubína, nevýznamná pro nikoho. Proč by se Valide obtěžovala vidět její smrt a ke všemu vy." "Mě by to dopřálo potěšení." Odpověděla Daye. Mária se usmála. "Co nevidět se vrátí Sultán. Co když se to zvrtne, jistě se rozčílí." Daye se zastavila a Mária spolu s ní, Sultánka se podívala své služebné do očí. "Nezvrtne se nic, já budu mít místo Valide Sultány zajištěné. A to je hlavní." Daye se podívala na bříško a pohladila ho. "Můj syn se brzo narodí, on mě zachrání. A když ne, obhájím svou nevinu, stejně jako Valide." Mária si myslela své, ale paní nechala přitom. Teď, když byla spokojená, nechtěla jí zatěžovat hlavu.
Arif Agha hlídal harém. V tom k němu přišla Candefa Hatun. "Kdy nám konečně oznámí smrt vražedkyně." Optala se, měla v hlase vztek. Arif se na ní podíval a zvedl ukazováček. "Počkej si, Hatun. Ještě nikdo mi nic neřekl." odpověděl Arif. Byl myšlenkami úplně někde jinde. Beyhan Kalfa pobízela ženy v práci. "No tak, jste dnes líné! Do práce." Beyhan se podívala na Arifa s Candefou. "Jenže již měla ráno přijít o hlavu! Chci to vědět." Beyhan k nim šla. "Candefo!" okřikla konkubínu Kalfa, která prohodila hlavou. "Svých povinností máš dost, tak koukej něco dělat!" přikázala jí Kalfa. Beyhan ucítila něčí pohled. Podívala se nahoru a uviděla škodolibou tvář Afife Kalfy.
Khalida Hatun přicházela za Valide Sultán bez lékařky. Valide netrpělivě čekala na zprávu. Khalida přistoupila před ni s pohledem k zemi. "Sultánko, lékařka jí vyšetřila, tak jak jste si přála." "Čekám, Khalido." Khalida se na Sultánku podívala vystrašeně a velmi šokovaně. Z její tváře Valide již tušila, co jí chce Khalida povědět. "Aysun…"
Gulsah Sultán vstoupila do komnaty Mustafy Paši. "Pašo, co se událo včera?" optala se starostlivě Gulsah a přicházela blíž k Pašovi. " Sultánko." Mustafa se jí poklonil. "Ta dívka je paličatá. Nechtěla opustit palác." Gulsah se zamračila. "Dívka jedna hloupá." Ulevila si Gulsah. "Tak jí odvedeme násilím. Ještě jsem se nedoslechla o její smrti. Musíme jednat, co nejrychleji to bude nutné." "Sultánko, tohle je již velmi ukvapené a taky, co když už jí odvádějí." "Mustafo, já myslela, že si rozumný. Ta dívka je oblíbenkyní Sultána a také je především nevinná!" zařvala Sultánka. Gulsah se nadechla. "Budu to muset vyřešit sama." Řekla a odcházela, když v tom Mustafa jí vzal za loket. "Můj posel již je na cestě aby předal Sultánovi dopis, který mu sama napsala." Gulsah se k němu obrátila. "Napsala mu dopis, ale nedorazí k němu včas. Možná Valide Sultána bude mít ze života peklo, ale nevrátí to život Aysun." Řekla důrazněji Gulsah a tentokrát opravdu odcházela. Mustafa mlčel, jenom se poklonil.
Daye Sultán šla do přijímací místnosti za Valide Sultán. Ze dveří vešla právě Khalida Hatun. Daye se zastavila a pátravě se na ni dívala. Z jejího pohledu Sultánka nemohla nic vyčíst. "Khalido." Khalida se jenom poklonila a odešla neznámo kam. Takovou jí Daye neznala. Daye se za ní ohlédla ještě jednou a otočila se ke dveřím. "Nahlaš mě, Valide." Přikázala jedné z konkubín stojících u dveří. "Jistě, Sultánko." Řekla konkubína a vešla dovnitř. Daye byla zamyšlená, něco tady nehrálo. Konkubína vstoupila do přijímací místnosti. Valide byla zaražena, nebyla ve své kůži. "Sultánko, Daye Sultán vás přišla navštívit." Valide se podívala na konkubínu. "Teď ji nepřijmu." Odpověděla Sultánka. Konkubína se poklonila a odcházela. Daye netrpělivě čekala. Konkubína vešla a s pohledem k zemi Daye oznámila. "Sultáno, Valide vás teď nepřijme." Daye byla již polekaná. "Dobře." Odpověděla Daye a odcházela, byla zaskočená. Teď měla jistotu, že se opravdu něco děje, teď nezbývalo, než čekat.
Aysun v cele seděla a čekala, přemýšlela, po prohlídce jí lékařka nic neřekla. Jednoduše s Khalidou odešly beze slova. Otevřely se, ale opět dveře od cely. Tentokrát přišla Khalida s Arifem i Beyhan. Ti také ničemu nerozuměli. "Aysun jdeš k Valide." Aysun se dívala s Beyhan na Arifa a Khalidu, vstala a šla za nimi. Strážný otevřel dveře. Khalida jí zachytila, jinak by Aysun spadla. "Již je to tady?" optala se Aysun. "Uvidíš." Odpověděla jí Khalida a všichni čtyři odcházeli.
Valide seděla v přijímací místnosti jako opařená. Aysun se svým doprovodem se pomalu blížili. Byla bílá jako stěna, byla slabá. Zřejmě se na ni chce Valide podívat vítězným výrazem ve tváři. Prošli i kolem brány harému. Některé dívky si jich všimly a házely na Aysun vražedné pohledy, v jednom z nich však byla lítost. Stoupali po schodech a šli chodbou. Když se blížili ke dveřím Valide, konkubíny jim otevřely bez ohlášení. Aysun vešla do přijímací místnosti, na Valide vrhala vražedný pohled, ale poklonila se, i když v bolestech. Za nimi byla Khalida, Beyhan i Arif. Valide se dívala na konkubínu s prázdným výrazem. Sultána se postavila a přicházela k ní. Aysun se Valide dívala do očí s polootevřenou pusou. Valide se u Aysun zastavila, změřila si konkubínu. "Je to zázrak. Velký zázrak." Valide se podívala na Khalidu a začala se smát, Khalida se jenom pousmála, Aysun se nechápavě podívala. "Řekněte mi, proč jsem byla předvolána k vám, Valide?" Optala se Aysun důrazně. Sultána se přestala smát a podívala se na Aysun. "Půjdeš do hammamu, tam se okoupeš. Beyhan ti přinese látky na šaty a dávám ti jinou komnatu. Taky si vybereš jednu služebnou. Nakonec Sultán sám rozhodne o tvém trestu." Valide si vzpomněla na to, co uviděla ve snu. Její pohled byl jako by do dálky. Po odkrytí přikrývky totiž neviděla jenom mrtvou Aysun, ale vedle ní bylo i miminko. Valide se vzpamatovala. Podívala se na Aysun a pravila ji.: "Nosíš pod srdcem Sultánovo dítě."

Část. 21

24. května 2015 v 18:28 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Mustafa Paša vstoupil do vězení, kde to smrdělo potem, močí, hnilobou a byla všudy přítomná tma. Proto měl Mustafa spolu se služebníkem louče. Zřejmě některé zvíře tady pošlo. Mustafa se zastavil, obličej se zkřivil v úšklebek. Mustafa se otočil ke služebníkovi. "Zkontroluj to tady, co za zvíře tady pošlo a okamžitě ho dej pryč. Jestli je to krysa. Snad není nakažená morem." Služebník se poklonil. "Jak poroučíte, Pašo." Mustafa se otočil a pokračoval v chůzi. Bylo k nevíře kam neposlušné dívky Valide Sultána dávala zavřít. Tma, smrad, pocit stísněnosti, a když člověk vstupoval do těchto prostor, pocítil smutek. Mustafa slyšel jako by někdo plakal, něčí kroky. Mustafa šel rovně a zabočil doleva. Tam hned uviděl strážného, který měl na stole svíčku. Strážný si změřil nedůvěřivě Mustafu. "Co tu pohledáváte? Tady nemáte co dělat!" řekl důrazně strážný, který vstal, kdyby se tenhle muž vzpouzel. Mustafa stál vznešeně, ale pak přistoupil k strážnému, který výhružně se díval na vetřelce. Mustafa držel louči a vážně důrazně odpověděl. "Jsem zástupce za nepřítomnosti Sultána Mehmeda a přišel jsem k dívce, kterou tu před chvíli zavřeli. Je jeho konkubína a oblíbenkyně. Mám také povolení jí spatřit od samotného vládce. " Jako důkaz Mustafa ukázal prsten, který mu dal Vládce. Strážný po spatření prstenu se uklonil Mustafovi jako by to byl samotný Vládce. "Pašo, omlouvám se, ale Valide Sultána řekla, ať nikoho k ní nepustím." Řekl již klidněji a opatrně strážný. Mustafa se pousmál, ale pak zvážněl a pravil. "Sultán je víc než Valide Sultána. A teď otevři." Přikázal Mustafa. Strážný ho uposlechl. Mustafa vstoupil do chodby a pohlédl na strážného. Tomu došlo, že má zavřít za ním a uposlechl. Mustafa jak pohlédl doprava, hned v prvním žaláři spatřil dívku, jež se modlila, slyšela hlasy a tak se Aysun obávala, že si pro ni kat jde dřív, než Valide řekla. Paša louči natáhl blíž k ní, aby jí viděl do tváře. Mustafa byl překvapený. Byla to ta dívka, kterou koupil pro Sultána Ahmeda, na její tvář nemohl zapomenout, tenkrát měla modřiny. "Aysun." Oslovil jí opatrně. Dívka se na něho podívala i ona ho poznávala. "To vy jste mě koupil tenkrát na trhu." Odpověděla bez pozdravu a poklony. V tuto chvíli to ani nebylo důležité. "Ano." Odpověděl Mustafa. "Jsem tu kvůli tomu co se stalo." "Já to neudělala. Neměla jsem důvod. Neshody, hádky přece nejsou důvodem k zabíjení." Řekla Aysun smutně a kroutila hlavou. Mustafa polkl. "Je třeba, aby si odjela z města, pak se můžeš vrátit, jak přijede Sultán a vyřeší se to." "To budou brát, jakože jsem utekla. Nevinný člověk nikam neutíká." Řekla pevně rozhodnutá Aysun. "Jenže přijdeš o hlavu. Copak tě to nenapadlo?" Mustafa byl rozčílený. Aysun, ale byla tvrdohlavá. "Já nikam nejdu, raději zemřu." "Sultán je na tebe rozčílen, ale jakmile mu napíši, že ti dopisy vzala Valide Sultána, pochopí to." "Nedivím se, že se hněvá. Psala jsem mu dopis, možná v knihovně ještě leží." Pravila smutně Aysun. "Mohu prosím mu napsat psaní a vy ho poslat?" Aysun mu sice nevěřila, ale nic jí v tuto chvíli nenapadlo. Jestli Aysun zemře. Postará se, aby Valide Sultán zažila po návratu svého syna utrpení. "Dobře." "Děkuji." Odpověděla mu Aysun. Ale tato konkubína již věděla, že začíná být jiná. Začíná se měnit její charakter.

Můj vládce, má lásko,
ach, jsem nešťastná za Vaší nepřítomnosti, zažívám muka, trápení. Celé týdny, co tu nejste, pláču, mé srdce, duše. Psala jsem Vám, ale všechno mi vzala Vaše matka. Vaše dopisy, mé dopisy, neutěšují mě, protože nespatřilo je mé oko. Odpusťte, vládce, nezapomněla jsem na Vás, jak bych mohla. Jak bych mohla zapomenout na Vaše oči, na Vaši lásku? Dívala jsem se na nebe, modlila se za Vaši duši a návrat. Letěla jsem jako jestřáb a spatřila jsem Vás. Cítím, že jste živ a zdráv. Jste lev. Bojovník, nechť Alláh stojí při Vás a Vaši armádě. Jsem na Vás hrdá, dmu se pýchou, jako páv. Jste můj poklad, štěstí, jako kousek vody v poušti.
Teď jsem vězněná, že spáchat hrozný čin jsem měla. Není to však pravda. Ne, pane, netrapte svou duši, snad se to nedorozumění vysvětlí. Odpusťte, že Vám to píši, odpusťte mi můj smutek, zoufalství. Budu pták, budu deštěm a stejně s Vámi budu dál.

Celým srdcem, duší Vám oddaná.
Vaše otrokyně Aysun.

Dopis měl stopu po smutku, lásce, zoufalství. Aysun Mustafovi předala dopis, jakoby mu dala svůj život. Mustafa ho strčil před Aysun do obálky a zapečetil ho. Za nimi přicházel přivolaný posel. Mustafa měl nutkání ji ještě zkusit přemluvit, ale dobře věděl, že Aysun by řekla stejnou větu, se stejným výrazem. Posel stál vedle Paši a poklonil se, Mustafa se k němu obrátil a podával obálku se slovy. "Spěchej, jak jen můžeš." Zvedl ještě ukazováček k němu a důrazně ho upozornil. "Ať tě nikdo nespatří." Posel jen přikývl, uklonil se a odcházel. Mustafa se podíval na Aysun, která klečela a dívala se mu do očí. Mustafa nevěděl proč, jí věřil a navíc tahle dívka byla proti Valide Sultáně. Nechtěl vyslechnout Valide, dobře jí znal a věděl, že by ho k sobě nepustila, co se týká záležitostí harému, do toho podle Valide nikomu nebylo. Jenže jediný člověk, který by dokázal srovnat Valide. Byl mimo Istanbul. Sultán Osmanské říše.
Ve chvíli, kdy posel opouštěl Istanbul na černém hřebci. Aysun se v cele modlila. Akasma ulehala na lože zmatená. Gulsah Sultán ležela vedle své dcerky, kterou držela a políbila, dcerka jenom zavrtěla hlavou, ale neprobrala se. Gulsah byla v myšlenkách u Aysun. Harém usínal, pomalu, ale jistě. Některé konkubíny ztěžka, jiné lehce. Někteří eunuši spali po těžkém dni, jiní museli hlídat harém. Beyhan byla v zahradě a svítila Arifovi, který kopal hrob. Arif vylezl z díry a hodil zabalené tělo Nory. Arif vzal lopatu a hlínou zasypal tělo. Beyhan usilovně přemýšlela, jak by Aysun pomohla. "Valide dělá chybu." Řekla Beyhan potichu, přesto Arif jí uslyšel a pohlédl k ní. Mlčel, nechtěl se do toho míchat. Vzdal boj, již nebylo pomoci.
V Evropě se Sultán radil s generálem i Velkovezírem Cihangirem. Ve stanu Evžen ležel, ale pomalu otevíral oči. Medik to zpozoroval a odcházel za Vládcem tuto skutečnost mu oznámit. Aysun ležela ve studené podlaze a dívala se do stropu. "Mehmede." Vítr odnášel ženin hlas ke stanu Sultána, ten mírně ucítil záchvěv. Medik k němu přicházel. "Vládce." Oslovil Sultána s poklonou. "Proč nás rušíš?? Odejdi." Přikázal podrážděný Cihangir. "Jen mluv." Řekl Sultán klidně a pohlédl přísně na Cihangira, který pochopil, že to přehnal a schoulil se. "Vládce, ten muž se probírá." Vládce se tvářil spokojeně. Cihangir byl zaražen. "Dobře, jen ho hlídej. Přijdu se na něho podívat. Třeba ptáček zazpívá." Řekl s tajuplným výrazem Vládce, který se pohledem vrátil k Velkovezírovi. Ten mlčel. Usilovně celou dobu přemýšlel, proč nenechal nepřátelského vojáka zabít. V tuto chvíli zřejmě byla na místě myšlenka, že Vládce chtěl po vojákovi informace, které by mu pomohli. Obyčejný voják však nemá informace, tak cenné. Vrtalo to Cihangirovi hlavou. Medik mezitím se poklonil a odešel zpátky ke zraněnému.
Valide procházela harémem. Když v tom spatřila na konci Arifa Aghu. Sultánka se zastavila. Ruce měla založené před sebe a počkala, až Arif k ní přijde. Arif se zastavil u Sultánky a poklonil se. "Sultáno. Vládce si s vámi přeje mluvit." Valide se usmála. "On již se vrátil. Hned shromáždi celý harém. Jistě Daye Sultán a všechny ostatní ho přivítají s velkou parádou." Arif, ale nadšený nebyl. "Sultánko, Vládce chce s vámi osobně mluvit." Sultánka zpozorněla, úsměv jí pohasl. Přemýšlela, co po ní syn chce. "Tak dobře."
Čím blíž se přiblížila ke dveřím komnaty svého syna, tím víc měla divný pocit, nevěděla proč zrovna teď, když u jejího syna jí nic nehrozí, coby jí mohl provést? Co by se mohlo stát? Strážní otevřeli Valide Sultán dveře a vstoupila. Její syn měl ruce za zády, ale byl k ní otočený. Neviděla obličej svého syna. "Mehmede, děje se něco?" optala se starostlivě Valide. Sultán stál nehnutě a zarytě mlčel. "Mehmede? Mluv se mnou." Divný pocit stále sílil. Stejně jako vítr, který si hrál se závěsy, a v dálce šlo slyšet hřmění. Valide šla o kousek blíž. "Synu, proč si chtěl se mnou mluvit. Co se s tebou děje?" Valide se rozčílila. "Mehmedee!!!!" zařvala. Syn se otočil. Byl zamračený a také nešťastný. Měl zlomené srdce, takhle vypadal, když zemřela jeho Gulnihal, to jeho matka poznala. Nejvíce ze všeho jí vyděsil pohled potom. Byl tak chladný, nepřátelský, nahněvaný. Valide Sultán měla ze svého syna hrůzu. "Jak si to mohla udělat?" Optal se Sultán, ale zřejmě nečekal na odpověď. "Pojď se podívat." Přikázal Sultán Mehmed. Hřmění sílilo. Sultán šel k posteli, kde leželo tělo zahalené bílou přikrývkou. Valide byla šokovaná. Dívala se na obrys něčího těla. Aniž by tušila, že za jejími zády, někdo vstoupil do komnaty a z temnoty se vymořila černá postava, která držela provaz. Sultán se nahnul a odkryl přikrývku. Valide jak spatřila tělo, z plných plic zakřičela a zakryla si pusu. Oči měla vykulené. Byla vyděšená, zbledla. Černá postava již, ale byla za ní. Ještě Valide stačila pravit. "Synu, netušila jsem… prosím odpusť. Já jed…" víc nestihla říct. Někdo zezadu přehodil provaz a omotal jí ho kolem krku. Provaz se stahoval čím dál tím víc. Valide jenom tiše zakřikla, lekla se. Sultán se na ní díval bez jediného mrknutí. Díval se, jak trpí. Bez emocí. Bez jediné emoce. Takového ho neznala. Hrdlo se stahovalo, plíce volaly po vzduchu. Valide začala slábnout. "Pospěš si!" Přikázal Sultán tomu, kdo Valide škrtil. Sultána dopadla na podlahu, stahování pokračovalo, žena začala rudnout.
Valide zařvala z plných plic a otevřela oči. Byla ve své posteli, zpocená. Sedla si a rukama se opřela. Do komnaty vstoupila vystrašená služebná. "Sultáno, děje se vám něco?" Valide se na ní podívala. "Ne, nic. Byla to jenom noční můra." Uklidňovala Valide služebnou a především sebe, pak pohlédla před sebe a začala o něčem usilovně přemýšlet. "Jen noční můra." Opakovala Sultána. Konkubína se zkoumavě dívala na svou paní. "Mám vám něco donést k pití." Valide se na služebnou zpět podívala. "Ne, jdi spát, ale jakmile se vzbudíš, zavolej mi ke mně okamžitě Khalidu Hatun… Teď můžeš jít." Řekla Sultánka.

Ach, ten čas & Poděkování

23. května 2015 v 2:25 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím Vás,


již jste si zřejmě všimli, že moc tady často nechodím. Pravda, je to poněkud složité. Ale snažím se ve chvílích volna psát, abych Vám mohla udělat radost. Tak ráda bych měla čas na psaní a čas je také mým nepřítelem, což mě mrzí. Taky mám další vymyšlený námět na jeden příběh. Ale předmětem mého vzkazu není pouze o mé omluvě vůči Vám čtenářům a fňukáním, ale také poděkování. Děkuji za podporu adminům stránek Velkolepé století, Mihrimah Sultán CZ&SK a také Jack Rozparovač (Jack the Ripper) i jejim fanouškům. Bez Vás bych to asi neuskutečnila.

Vaše Alžběta

M&H

22. května 2015 v 21:44 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Scéna, kterou budete číst opět nebyla v seriálu. Moje práce. Abdulláh, tedy přesněji v pořadí třetí dítě Sultána Suleymana a Hurrem Sultán v seriálu nebyl.

Mahidevran Sultán byla po dlouhé době v paláci Topkapi. Když vstupovala bránou do harému, přivítala jí Afife Hatun. Sultánka však poznala dusnou atmosféru přimíchanou se smutkem. Konkubíny tiše smutnily, některé upřímně, jiné z povinnosti. "Sultánko." Hatun se Sultánce poklonila. "Buď zdráva, Afife." Řekla Mahidevran a pohledem někoho hledala. Hledala Hurrem Sultán, ale ta zde nebyla. Dobře věděla, že Mahidevran přijede a pokaždé seděla mezi konkubínami, nebo se opírala nahoře o zábradlí a vychutnávala si vítězství. Mahidevran od té doby, co jí Sultán vyhodil z paláce, musela poprosit nejdříve o svolení k příjezdu. Většinou jí to povolil. Sumbul Agha, jak spatřil Sultánku, tvářil se zaraženě. Mahidevran si jeho pohledu všimla. Sumbul se uklonil Sultánce, ale mlčel. Díval se do země. Mahidevran si ho zkoumavě prohlížela. "Něco se stalo." Řekla Mahidevran. Ne, neptala se, bylo to konstatování. Sumbul kývl. Mahidevran se nadechla. "Co se stalo?" optala se Mahidevran Sumbula. "Sultánko, mám zákaz vám to říct. Stejně se to dozvím, dobře víš, že jsou tady lidé, kteří mi řeknou co se tady děje. Tak spusť, nebo chceš, abych se to dozvěděla od konkubíny, která nedrží jazyk za zuby? Anebo se mám zeptat Valide Sultán, nebo samotného Vládce?" odpověděla Mahidevran pevným hlasem a přitom měla chladný výraz. Muselo se uznat, že co se týče těchto věcí, byla neústupná. "Sultánko, v paláci panuje smutek nad smrtí." Řekl Sumbul zlomeným hlasem. Mahidevran se šokovaně podívala. "Kdo zemřel?" její zvědavost nebrala konce. "Šehzade Abdulláh, Sultánko." Sumbul měl na krajíčku díky smutku, ale také, že jeho paní ho za to jistě ztrestá. Mahidevran ucítila, jakoby jí bodlo tisíc šípů. Brána do jejích vzpomínek se otevřela. Pamatovala moc dobře, kdy jí zemřel její syn Mahmud. Ona sama smrt svých zažila dvakrát. "Jdu za Hurrem Sultán." oznámila Mahidevran, která se jednoduše obrátila a šla do komnaty Hurrem. Sumbul se lekl a spěchal za ní. "Sultáno, Hurrem Sultán nikoho nepustí, kromě Vládce a svých dětí." To mě nezajímá, jdu za ní a nezkoušej mě zastavit." Řekla ostřeji. Sumbul se v polovině zastavil a pozoroval Mahidevran. Zastavila se u dveří komnaty a přikázala konkubínám, ať otevřou. Mahidevran vešla ve chvíli, kdy Hurrem Sultán, rusovlasá oblíbenkyně a matka již čtyř Sultánových dětí seděla na posteli a v rukou držela dečku, v níž ještě ležel její zesnulý syn Abdulláh. "Alláhu, za co mě trestáš? Další utrpení mi osud uštědřil. Má duše odešla." Mahidevran se zastavila. Hurrem Sultán pustila dečku a utřela si slzy, měla skloněnou hlavu, ale bylo pozdě. Mahidevran viděla její slzy, ale když se na ní Hurrem podívala, bránu do své duše zavřela a již jí ukázala jenom oči opuchlé od pláče. "Myslíš, že mě uvidíš poraženou, Mahidevran?" "Tentokrát tu nejsem, abych viděla tvé neštěstí a radovala se, Hurrem a ráda tě vidím, i když ne za takových okolností." "Sumbul ti to řekl?" "Ne, harém je plný děvčat, které nemluví o ničem jiném a navíc, těžko se utají smrt a ještě ke všemu dítěte, které je z dynastie." Odpověděla jí Mahidevran. Hurrem se na ní nepřátelsky dívala, šlehaly jí plameny v očích. Mahidevran měla v očích smutek a bolest, měla na krajíčku, což Hurrem vyvedlo z míry, nepoznávala jí, ale udržela si svůj chladný odstup od této ženy. "Hurrem, nepřišla jsem se ti vysmívat. Sama jsem si tím prošla." Řekla jí Mahidevran zlomeným hlasem a podívala se do země. Hurrem si jí zkoumavě prohlížela, její obličej se měnil. Dobře si to pamatovala. V tu noc se narodil Mehmed. "Taková obrovská bolest a díra v srdci." "Je to jakoby tě bodala.." Hurrem jí skočila do řeči. "Tisíc dýk do srdce." Dokončila to Mahidevran. Sultánky na moment mlčely a dívaly se na sebe. S překvapením obou si najednou rozuměly. Nebylo čemu se divit. Mahidevran polkla. "Nebudu ti říkat, že to jednou přebolí. Nikdy to nepřebolí, vždy budeš na to myslet, ale zvykneš si na to." "Já vím." Odpověděla Hurrem. Mahidevran poznala, že to není poprvé, co zažívá ztrátu blízkého člověka. "Tak víš, že je třeba pokračovat ve své cestě. Máš jistě v paměti jednu věc…" Mahidevran se odmlčela a šla k ní blíž. Poklekla před ní. Hurrem, která seděla na posteli, protože neměla sílu vstát, byla dočista v šoku. "Že máš Mehmeda, Mihrimah, Selima, Bayezida… a Suleymana." "To vím, Mahidevran." "Umíš se s tím poprat. Já to nedokážu ještě doteď. Na smutek, bolest a slzy jsem byla sama, i přestože to Suleymana trápilo… bolelo mě to, že se nezachoval, tak jako u tebe." Kdyby je takhle někdo spatřil. Ať by to byla Valide Sultán, Suleyman, služebné, konkubíny, eunuši jistě by všem spadli šupiny z očí. Mnohé by to překvapilo.
Mezi Sultánkami byla zase chvíle mlčení. Mahidevran však najednou vstala a poklonila se Hurrem Sultán. Usmála se na ní a odcházela. Hurrem vstala a najednou to pochopila. Mahidevran přišla, aby jí nejen utěšila, ale také dobře věděla, že její obličej dodá Hurrem sílu. Ano, bylo to tak. Mahidevranin obličej způsobil, že Hurrem musela pokaždé dokazovat, že je silná a odhodlaná, aniž by tušila, že jí o tom dávno přesvědčila.


Část 20.

22. května 2015 v 20:36 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Valide Sultána se šla podívat na tělo Nory Hatun. Přistoupila k němu. Výraz byl bez jakéhokoliv výrazu. Arif za Sultánkou byl zaražený. Tělo již bylo bez barvy. Byla podříznuta od ucha k uchu a probodnutá. Měla na sobě několik ran. Hruď a břicho. Vrah byl zřejmě plný zloby vůči této konkubíně. Valide se otočila k Arifovi, který čekal na reakci Valide. Ta však nedala na sobě nic znát. " Zakopejte jí i spolu s ostatními. Ať všichni eunuši, Kalfy, Usty shromáždí konkubíny, Sultánky do sálu. Kromě Mahidevran, nechci… měla nějakou ujmu. Toho vraha najdeme." Řekla Valide důrazně a chladně, ale Arif viděl ve Validiných očí plamen. Plamen nenávisti, zlosti a odhodlanosti.
Konkubíny v sále harému diskutovaly, jiné se chystaly do postele, když v tom běželi eunuchové a začala přes celý sál hlásit. "Pozor. Všechny konkubíny, Sultánky, favoritky již ať přijdou do sálu harému!!!! Pozooooor, všechny ženštiny nástup do sálu!!!!!" poplach byl slyšet všude. Někde eunuši otvírali dveře a dívky vyháněly z jejich postelí, dokonce některé probrali. Mladé dívky seběhly se schodů zmatené, vyděšené, ale i zvědavé co se mohlo stát, že v harému je zmatek. Eunuši je rychle seřazovali do řady, jako na armádě. Sultánky již vstupovaly do sálu. Akasma byla zmatená a nevěděla sama, co si o tom má myslet. Gulsah Sultán šla sama, dceru nehodlala budit. Sama se dívala po okolí a také nevěděla co si má o tom myslet. Aysun odváděly z knihovny. Zrovna ve chvíli, kdy dopisovala psaní Sultánovi, vtrhl jeden z eunuchů do knihovny. "Co se děje?! Co to má znamenat?!" Optala se Aysun. "Nestarej se!!!" odpověděl jí podrážděně eunuch a seřadil jí k ostatním. K bráně sálu přispěchal Arif Agha. Ten se zastavil, dal si ruce před sebe a zvolal. "Pozooor!!! Přichází Haseki Valide Defne Sultán Hazetleri!!" Všechny pohledy padly na dveře, kde stála již rozzlobená Valide Sultán. Valide přicházela před dívky a zastavila se. Všechny vyděšené, zvědavé, unavené pohledy dívek na ni spočívaly. Dívky, ale bez rozdílu věděly, že něco se muselo stát. Pohled a výraz Valide k tomu nasvědčoval. Kalfy, Usty a eunuši věděli, co mají dělat. Najít v komnatách alespoň jedinou stopu. Proto zmizeli a prohlíželi komnaty. Jednu po druhé, žádná z nich nebyla ušetřena pátravému a důkladnému oku eunucha, Kalfy a Usty.
Valide Sultán mlčela, měla výraz hromovládce, stála však vznešeně a dívala na tváře dívek. Jen jedna jí nedala spát. Tvář Aysun. Valide šla před ní, jakoby hledala na ni něco, co tuhle konkubínu zlomí. Aysun stála jako přikovaná, ale klidná, nic neprovedla, za co by mohla být potrestána. Jen za to, že miluje Sultána, je zlá bytost? Aysun dobře věděla, že se to týká Daye Sultán, oblíbenkyni Valide Sultány. V tuto chvíli právě do komnaty Aysun a Ayse vstupovala Afife Kalfa. Pozorovala věci dívek, až skončila u postelí. U Ayse nenašla nic, ale jakmile přišla k posteli Aysun a odhalila přikrývku, stála s pusou dokořán otevřenou.
Valide nespustila oči z Aysun. V tom se vyřítila do sálu Afiife. "Něco mám, Sultánko!" křikla běžící Kalfa, která měla v náručí šaty. Valide k služebné přistoupila a všimla si šatů. Byly to oblíbené šaty Aysun Hatun, to poznala okamžitě. Byly její oblíbené. Dívky se zaraženě na tuhle scénu dívaly. Ayse se zvědavě přiblížila a uznala, že měla pravdu. Ayse se podívala na Aysun. Valide šaty vzala a spatřila v nich krev, a jak je odhrnula, spadla vražedná zbraň. "Vrahu!!" zakřičela Ayse, která se neudržela. Valide tomu nevěnovala pozornost. Měla ale skrytou radost. Daye Sultán se spokojeně usmála. Mária nehnula ani brvou. "Okamžitě ať přijdou všichni eunuši, máme to." přikázala Valide Sultán. Beyhan běžela a jakmile vstoupila do sálu a spatřila zakrvácené šaty Aysun byla v šoku. "Ale to ne." Řekla potichu Beyhan a šla k Valide. Sultánka se obrátila na Aysun, která ničemu nerozuměla a byla vystrašena. Zároveň však přemýšlela o tom, kdo mohl jí šaty podstrčit. Dobře však vytušila, že vražda oné konkubíny, byla zástěrka. Jenže nevěděla čí je to krev. Hned usoudila, že se mohla stát další vražda. "Zadržte jí.!!" Přikázala Valide Sultán a ukazovala na Aysun. K Aysun přistoupili dva eunuši, kteří jí vzaly za lokty. "Zabila si Noru Hatun a tu otrokyni rovněž. Zabila si i Nigar Hatun." Daye Sultán se šokovaně podívala, ale byla šťastná. Událost nabyla jiným pozitivním směrem, než doufala. Aysun se cukala. "Pusťte mě. Nic jsem neudělala. Neměla jsem důvod žádnou z nich zabít." Do toho však vstupovaly hlasy dívek. "Proboha, Nora!!!" "Nee!!" Candefa byla v šoku, její přítelkyně byla mrtvá, po její tváři se kutálely tiše slzy, ale nenávistný pohled patřil Aysun. "Vrahu!! Sprostý vrahu!!" začala řvát Candefa, která se chtěla vrhnout na Aysun, ale dívky kolem ní jí zadržely. "Ticho!!!!!!!!!" Zařvala Sultána.
"Candefo, ona bude náležitě potrestaná, neboj." Uklidňovala jí jedna z konkubín, která jí držela.
Valide, ale stále držíc zakrvácený nůž se obrátila k Aysun a řekla. "Tohle je důkaz, Aysun!!! Nezapírej a přiznej se."
"I kdybych se přiznala k něčemu, co jsem neudělala, nebylo by to stejně k ničemu. Stejně jsem ty šaty dneska vůbec neměla na sobě!!!! " Řvala Aysun a trhala se na kousky, bylo jí do breku, ale potlačovala slzy.
"Jenže my jsme tě nikde neviděly!"
"Jo, mohla si to provést kdykoliv!" zaznělo od dívek. Gulsah se dívala vystrašeně, odstoupila z řady a šla k Valide. "Valide, jak to mohla Aysun provést. Nigar vůbec neznala, vždyť tenkrát byla nová. Není vražedkyně."
"Gulsah!!!! Zařvala po ní Valide a prudce se k ní otočila.
"Důkazy mluví jasně!!"
"Byla u mě a možná na pár chvil v knihovně, ale jak by mohla stihnout zabít člověka?! Obléknout šaty a pak je zase svléknout. Uvažujte, Valide." Gulsah Aysun obhajovala, jak jen mohla.
Aysun zavřela oči, zase se jí dělalo nevolno. Cítila na krku knedlík, díky kterému se začala dusit.
Chtěla pryč. Valide se nadechla a zlověstně odpověděla. "Nechraň ji, je to zbytečný. Důkazy mluví jasně. A všechny tady dobře víme, kdo je Aysun Hatun."
"Vy o ní nic nevíte." Odpověděla Gulsah Sultán, která přistoupila blíž k Valide Sultán.
"Budete mít na rukou nevinnou krev." Řekla jí důrazně. Valide se však pousmála. V tu chvíli Gulsah věděla jednu věc. Valide bylo dočista jedno zda- li je Aysun nevinná. Chtěla se jí zbavit. Beyhan se na Aysun dívala ustaraně, bylo vidět, že Aysun není dobře, ale neodvážila v tuto chvíli vydat ani hlásku. Valide se obrátila k Aysun, ti jí eunuši donutili pokleknout. Gulsah kroutila hlavou a rychle odcházela ze sálu pryč. Valide Sultána tomu nevěnovala pozornost. Dívala se Aysun povýšeně do očí.
Aysun slyšela její hlas z dálky. "Aysun Hatun. Nyní již nejsi oblíbenkyně mého syna. Zneužila si postavení. Nyní vynáším nad tebou rozsudek smrti, který bude dokonán druhý den ráno. Na trest budeš čekat v žaláři." Valide se obrátila na eunuchy. "Odveďte ji." Aysun odváděli, jenže se začala prát jako lvice.
"Neee!!! To nemůžete udělat!!! Ne, jsem nevinná!!!!" Aysun se cukala. Eunuši měli dost práce jí udržet. "Dooost!!!!" zařvala Valide, eunuši věděli, že teď by měli stát. Aysun se dívala na nenávistný pohled Valide, která se k ní blížila. Vzala jí ostře za bradu. "Jsi odsouzenec." Validin hlas značil vítězství, posměch, ale Aysun již také poznala, že Valide byla její nevinna lhostejná.
"Chcete se mě zbavit. Jako Daye Sultán, jako mnoho dívek, které si přejí být v jeho srdci tak jako já. Já vašeho syna miluji celým srdcem. Způsobíte mu však ránu. Kopete mi hrob, ale uvědomte si, že můžete do něho spadnout sama, ne- li po mě, Valide." Valide jí vrazila facku. Daye to potěšilo.
"Odveďte tu bestii, ten jed harému tu nechci vidět!!" přikázala Valide Sultána, která se najednou rozhlížela po okolí a odcházela. Eunuši naháněly dívky zpět do svých komnat a postelí.
Gulsah Sultán běžela chodbou tak rychle, že jí služebné za ní nemohly dohnat a doslova vrazila jako uragán do komnaty Mustafy Paši. Mustafa se lekl, ale hned poznal ustaranou Gulsah Sultán. "Mustafo Pašo." Oslovila muže udýchaná Sultánka. "Sultáno, děje se něco?" Paša starostlivě přistoupil k Sultánce. Gulsah přikývla.
"Ano, jde o konkubínu. Valide Sultána jí odsoudila k trestu smrti, aniž by jí zajímalo, jestli skutečně je nevinná."
"A?"
"Jde o favoritku Sultána Mehmeda. O Aysun."
"Ano, Sultán se o ní zmínil. Je na ni nahněvaný, kvůli tomu, že mu neodpovídá na dopisy."
"Psala mu, Mustafo. Valide jí vzala dopisy, které psala mu a Sultán zase jí."
Mustafa se odtáhl a pousmál se. "Ach, to její podobné."
"Promluvte si s ní, nebo napište Sultánovi." Mustafa zvážněl a kroutil hlavou.
"S dopisem těžko pořídím. Zřejmě rozsudek smrti bude vykonán dřív, než Vládcovi přijde dopis do rukou." Mustafa těžce vydechl. Gulsah již byla zoufalá.
Mustafa však dostal nápad. "Jedině, že by mohla odejít z města. Než Sultán přijede zpátky či mi podá instrukce, jak mám tuto záležitost vyřídit."
Gulsah se podívala klidněji. "To by možná bylo ze všech opatření nejlepší. Valide tuhle dívku popraví dřív, než - li by napsal Sultán, nebo se vrátil a provedl by s ní soud."
"Sultáno, dobře víte, v harému panuje pouze Valide Sultána a může si dělat s konkubínami, co chce."
"Má to však své hranice!!" zakřičela již rozčílená Gulsah. Byla na Valide naštvaná více než kdykoliv předtím.
Aysun ležela na studené podlaze žaláře. Tentokrát čekala na smrt, ne na ráno. Na další den. Konečně spustila slzy a nechávala svému smutku prostor. Modlila se k Mekce. Modlila se, ať všechno zlé se v dobrém obrátí.
Jsem Aysun! Konkubína, láska Sultána Mehmeda Chána. On je mým srdcem, které tu chybí, můj ochránce, spasitel. Mým snem. Čekám na smrt, již ráno pocítím ten studený dotyk smrti. Jenže nechci zemřít. Chci žít. Kvůli Mehmedovi, kvůli naší lásce. Zabili mi mé rodiče, zpustošili mou zem. Mou krajinu, zapálili dům, plný vzpomínek. Zničili můj život a zotročili mě spolu se sestrou, kterou mi z náručí vyrvali. Jsem otrokyně. Chudá dívka, která ztratila cenu života, svobodu. Tera Drágov, která dostala se na poslední místo. Vzdala jsem se však ostychu, vzdala jsem se svého boha, vzdala jsem se i na čas vzpomínek na mou sestru i bratra, jenom kvůli němu. Vládci mé duše a Osmanské říše Mehmedovi. Mému pánu. Ať chci či nechci mé srdce, je plno lásky k němu. Jsem Aysun! Jeho krása, láska. Jaká nespravedlnost to je. Když po utrpení cítila jsem štěstí. Měl by však nastat den, kdy bude po mém životě veta.

Část 19.

22. května 2015 v 20:32 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Tělo mrtvé konkubíny bylo okamžitě odneseno do sklepení pod harémem. "Tak a jsme tu zase." Poznamenal s úšklebkem Arif. Beyhan se na něho udiveně podívala. "A tentokrát bez tvého smutku. Koukám, nebyla to jedna z tvých oblíbených oveček." Arif se podíval na Beyhan s výrazem zda - li to myslí vážně. "Ale ano, můj smutek tu je. Smutek nad koncem života spolehlivé konkubíny." Arif pohlédl na mrtvou konkubínu. "Byla tak pracovitá." Povzdechl si. Beyhan se na něho zkoumavě dívala. "Minule slzy tekly proudem a teď sucho v očích máš." "Já věděl, že později budeš mít řeči." Řekl Arif. Beyhan, ale jeho slova přešla a přicházela k mrtvé konkubíně. Postavila se vedle Arifa. "Tahle tu byla rok. Měla ráda jídlo, které se jí stalo osudným. Jistě Valide bude vědět, kdo za tím stojí."
Valide Sultán zábavu ukončila a šla do přijímací místnosti. Konkubíny měly dělat pořádek, Usty, Kalfy na ně dohlížely, občas Kalfy otrokyním pomáhaly, protože, některé konkubíny plakaly a byly vystrašeny, všechno jim padalo. Teď již každá poznala, že harém není jenom psychický boj, ale také může mít své oběti. Jiným to však nepřišlo zajímavé. Pokud konkubíny tu byly delší dobu, věděly moc dobře, která bije. Harém bylo místo nevysvětlených umrtí, duchové harému zde bloudili. Občas něco spadlo z místa, ze kterého by to spadnout nemělo. Občas byly zde spatřeny i zjevení postav. Šly slyšet děsivé nářky, smích. Některým konkubínám běhal mráz po zádech. Duchové všechno pozorovali a dávali žijícím znamení, ale jenom tohle. Jinak do životů žijících nezasahovali. Favoritky byly poslány do svých pokojů. Daye byla ve své komnatě. Čekala tam na ní Mahidevran. Ta šila. Pořád dělala tuhle činnost, uklidňovalo jí to a jak Valide poznamenala, naučilo jí to trpělivosti, což by její matka potřebovala. V tuto chvíli, ale byla velmi trpělivá. Mahidevran dělala společnost konkubína jménem Efsun, když vstoupila Sultánka do komnaty Efsun nečekala a poklonila se Sultánce, která jí nevěnovala pozornost. Hned šla ke své dcerce. "Mahidevran." Děvčátko zvedlo hlavu k matce, ta se na ni usmála. Mahidevran se postavila a poklonila se ji. "Matko." "Dnes večer ti povím pohádku, chceš?" Mária, která stála za zády Daye, vše pozorovala s údivem. Mahidevran se podívala na Máriu a matku. "Ano, matko." Odpověděla jí odtažitě dcera. Daye byla z téhle situace zoufalá, za to si mohla sama. Dcerka však přistoupila k Efsun a podávala jí ruku. Tyhle situace znala. "Když dovolíš, matko?" "Ale jistě, Mahidevran." Odpověděla jí matka. Mahidevran věděla, že teď matka chce mluvit s Máriou o samotě. Daye se posadila a seděla nehnutě, dívala se do prázdna a polkla hořkou slinu. Sultánka si hladila bříško. "Pro budoucnost mého syna se musí tohle podstoupit. Doufám, že se Mahidevran z toho vzpamatuje. Nerada bych, aby měla nějakou újmu. Tohle mám za to, jaká jsem byla." "Je silná, tato zvládne, teď je, ale třeba myslet na ni." "Chybí jí otec, kéž by se již vrátil co nejdřív, aby mohl být, jak se narodí náš syn." Sultánka vzdychla, podívala se pak na Máriu. "To se ti povedlo…. Svůj úkol si splnila, udělala si, co jsi zřejmě chtěla." "Ano, mám vše, co potřebuji. Akorát teď to nebude jednoduché." Sultánka přikývla. "Rozumím, teď, když Misha aľ Paša tady není. Nebude to jednoduchý, ale riskni to a podplať eunuchy, ale dej pozor na Arifa." "Poradím si sama, Sultánko i bez podplacení a eunuchů. Myslím si však, že přesto to nebude jednoduché díky vyšetřování, které Valide jistě spustí. Eunuchové, Kalfy, Usty… všichni do toho budou zataženi." "Dobře, ale proveď to rychle a ať tě nikdo neuvidí. Ale měla bys to udělat, co nejrychleji to půjde."
Valide Sultán seděla v přijímací místnosti. Do místnosti vstoupili ohlášení Kaya Kadin, Beyhan Kalfa a Arif Agha. Všichni se uklonili Sultánce. Ticho prolomila Beyhan. "Sultánko, tělo dívky je připravené k pohřbu." "Žádný pohřeb nebude, zakopejte jí." Přikázala Valide se zamračeným výrazem. "Sultánko, vždyť měla i přítelkyně, co když se vzbouří." Odvážil se opomenout Arif Agha. Beyhan se vystrašeně podívala na Arifa. Kaya násilím polkla a dívala se před sebe, bylo lepší mlčet a nereagovat. Sultánka vstala. "Jak jsem řekla, zakopejte jí a ženám řekněte, že měla důstojný pohřeb. Nebyla Sultánka, ani muslimka a nebude podporovat křesťanské rituály. Takže … uděláte to tak jak jsem řekla." Odpověděla důrazně Valide. "Těm ženám, jistě bude stačit, když bude potrestaný její vrah." Dodala Valide. "Najděte mi ji a zejména promluvte si s kuchařem, také chci vědět, kdo přinesl jídlo na stůl. Teď zmizte." Přikázala Valide. Všichni tři se opět poklonili. Valide Sultán byla zamračena a usilovně přemýšlela.
Aysun Hatun byla ve své komnatě, Ayse se na ni ani nepodívala, ale nedalo jí to, aby na něco nepřišla. Spolubydlící Aysun provokovala a urážela, jak jen mohla. "To tys jí zabila že? Zaútočila nečekaně Hatun. "Ayse, někdy mi přijde, že nemáš vůbec mozek." Odpověděla jí zdrcená Aysun. "Pomohla si jí jenom proto, aby nepadl na tebe jediný stín podezření." "Ayse, chápu, že to byla tvá přítelkyně, ale rozhodně nemám důvod někomu ubližovat. Hádky, neshody, nejsou pro mě důvodem k zabíjení." "Uškrtila si málem konkubínu!" Aysun se zašklebila a protáhla obličej. "Jestli myslíš, že se nechám ponižovat, jsi na velkém omylu a mimochodem, neuškrtila jsem jí. A teď otázka. Proč bych ublížila konkubíně, která není má konkurence, nehádaly jsme se, neprovokovala mě, ani já ji? O téhle konkubíně jsem ani nevěděla." Ayse prudce a rychle vstala. Odcházela, nechtěla být s Aysun už ani minutu.
Gulsah Sultán se procházela chodbou s jednou služebnou, byla celou dobu ve své komnatě. Prostě si dneska chtěla odpustit Valide Sultán nevidět, teprve před chvílí se dozvěděla o té tragédii. Sultánka zatočila doleva, když se srazila s Arifem Aghou, který do ní vrazil. "Dávej pozor." Řekla Gulsah zamračeně. Arif se uklonil Sultánce. "Sultánko, odpusťte." Sultánka si založila ruky před sebe a zkoumavě si Arifa prohlížela. "Již se vypátralo, kdo to udělal?" optala se zvědavá Gulsah. "Sultánko, zatím ne, ale bohužel vám nemohu nic prozradit." "Ach, chápu. Pozdrav Sultánku." Řekla s úsměvem Gulsah Sultán s trochou ironie. "Jak poroučíte, Sultáno." Odpověděl Arif Agha a poklonil se Sultánce, která bez dalšího slova ho obešla a odcházela.
Mezitím Beyhan Kalfa mluvila s kuchařem. Kuchyň byla plna pracovníků, kteří nevaří jenom pro dynastii. V kuchyni bylo horko, ale vonělo to po něčem lahodném. "Beyhan, vždyť víš, že jídlo ochutnávám, kdyby bylo otrávené, tak ležím pod kytičkami, jako ta nebohá dívka. Sama uznej." Odpověděl jí na otázku hlavní kuchař a především ochutnávač. Byl to pán v letech s knírem, na hlavě měl turban, kabát a zástěru bílé barvy. Byl vysoké a obtloustlé postavy, což značilo, že má v jídle zálibu. Beyhan se dívala zamračeně, z odpovědí nebyla spokojena. "Takže si ho ochutnal, naservíroval." "A položil na tenhle stůl. Jako vždycky, však znáš mě ne?" Skočil jí kuchař do řeči a hladil desku. "A kdo ho odnesl? Nevíš?" "Víš, kolik konkubín dneska servírovalo? Vždyť bys měla znát, že nesleduji, kdo odnáší jídlo a také, když Valide Sultána uspořádá zábavu, je třeba mít dostatek jídla. Má dost přehnané nároky." " Nech toho, nebo tě popraví či zbijí. Takhle se nemluví o Sultánce." Napomenula ho Beyhan. "No jo již mlčím." Odpověděl kuchař a na znamení, že již mlčí, si přikryl pusu.
Čas byl neúprosný. Valide Sultána byla nervózní. Mária vyčkávala na večer a Nora trnula hrůzou, zda - li na ní nepřijdou. Bylo zajímavé, že si jí nikdo nevšiml. Nora byla opřená o sloup v sále harému a čekala, až zapadne slunce, aby zjistila, co bude následovat. Candefa Hatun za ni přišla, poznala na Noře, že se něco děje. "Noro, co tak stojíš, ani si nesedneš mezi nás?" zeptala se ustaraně Candefa. "Mlč." Napomenula jí tiše Nora a podívala se kolem sebe. Kolem procházely dvě konkubíny, každý diskutoval o dnešní události. "Noro, již toho je dost, co zase máš? Pojď mezi nás, přijdeš na jiné myšlenky." Řekla jí přítelkyně, která si jí začala zkoumavě prohlížet. "Candefo, bude lepší mě teď nechat o samotě, pak ti to ráda řeknu, teď ne." Candefa se zamračila. "Noro, tohle zavání průšvihem, doufám, že víš, co děláš. Ať je to cokoliv, budu tě chránit." "Dobře, děkuji." Odpověděla jí Nora s úsměvem, věděla, že Candefě může věřit, ale teď jí nemohla říct o dohodě mezi ní a Marii. Bylo to tak lepší.
Aysun Hatun se procházela chodbou, když v tom se jako uragán řítila přes chodbu Mahidevran, která narazila na Aysun. "Ups," řekla Aysun. Hned jí poznala a tak se jí uklonila. "Sultánko." Řekla jí Aysun s úsměvem. Mahidevran si vzpomněla, co Aysun předvedla u Valide Sultán a proto se na ni polekaně dívala. Aysun přemýšlela, co se Mahidevran přihodilo, poznala strach z ní. "Nebojte se, neublížím vám. Jsem Aysun a vy?" řekla Aysun a poklekla k ní. "Jmenuji se Mahidevran a jsem dcera Sultána Mehmeda a Daye Sultán." "Ano, hned jsem poznala to na vás." "Vy znáte tatínka?" "Ano, ovšem a vaši maminku také." Řekla Aysun. Úsměv Aysun tančil na rtech a zářily jí oči. Mahidevran hned poznala, že se s ní může kamarádit. Byla to nádherná a milá dívka, nepoznávala v ní tu ženu, která řvala na všechny okolo. V tom se na konci chodby vynořila Daye Sultán, která jakmile spatřila tenhle obraz, zůstala stát s pusou dokořán. Poté co se vzpamatovala se, rozběhla a Mahidevran vzala ostře za ruku a přitáhla dceru od Aysun jako by to byl nebezpečný had. Úsměv Aysun povadl a vstala. Sultánce se však nepoklonila. "Sultánko." Stačila říct. "Matko!" Křikla na matku Mahidevran, byla polekaná. "Mé dcery se ani nedotkneš a opovaž s ní ještě jednou mluvit." Zasyčela vztekle Daye. "Opatrně ublížíte jejímu bratříčkovi a nic vaši dceři jsem neprovedla, jenom jsme si povídaly." Odpověděla jí co nejklidněji Aysun. "Ano je to tak, matko." Řekla Mahidevran. "To mě nezajímá!!!" zakřičela Sultánka po dcerce, která se rozbrečela, vytrhla se matce a rozběhla se pryč. Služebné běžely za ní. "Sultánko!" Daye se podívala na Aysun a vlepila jí facku tak silnou, až Aysun spadla na zem a tekla z jejího nosu krev. "Ještě jednou se postavíš mezi mnou a mou dcerou. Budeš trpět, rozumíš!!!" křičela po ní Daye, jako smyslu zbavená. Daye ucítila však křeče v břiše a začala se bát o nenarozené dítě, proto raději zmlkla a odcházela od Aysun pryč, přitom se chytila za bříško. Aysun vstala a rukou si utírala krev z nosu a raději usoudila, že je čas zmizet.
Valide Sultána vstoupila od komnaty Akasmy Sultán. Spatřila však zabalené věci a tázavě se podívala na svou dceru. "Akasmo? Co to má znamenat?" Akasma se podívala na Valide pohlédla na služebné a přikázala "Odejděte, prosím.", když za dívkami se zavřely dveře, suše odpověděla. "Odjíždím z paláce." Valide se k ní přiblížila, nic nechápala. "Vím, že s tebou to teď není lehké, díky tomu, že jsi v jiném stavu, ale tohle již přeháníš." "Ne, Valide. Přijela jsem za vámi, abych sdílela radost, která mě potkala, ale události, které se poslední dobou dějí, nesnesu." "Akasmo, nic ti nehrozí, dobře harém znáš tak jako já. Jsi má dcera a dcerou Sultána. Bratra by jistě rozzlobilo, že jsi odjela. Počkej, až se vrátí tvůj manžel." Nabádala jí trpělivě matka. "Rustemovi pošlu psaní, aby přijel do našeho paláce. Pochopí mě." "Ale je tě nechápu. To díky smrti konkubíny odjíždíš pryč? "Ne, Valide… díky vám." Valide se šokovaně na dceru podívala. "Jak se opovažuješ!!!" Rozkřikla se matka po chvilce na dceru. Očividně docházela trpělivost, dceřiná tvrdohlavost jí začala dráždit. "Tak jak to říkám, díky Daye začínáte být tak krutá, dokonce i Khalidě jste ublížila." Řekla jí Akasma zlomeným hlasem. "Co má s tím společného Daye?" optala se Sultánka. "Nevěříte mě, ani Khalidě. Jenom jí." "Ty žárlíš…" zasmála se matka. Dcera se na ní vražedně podívala. "Žárlit na ni? To by bylo pod mou úroveň, Valide." "Je to Sultánka tak jako my. Budeš jí respektovat, rozumíš." Řekla Valide důrazně. Dcera nad svou matkou kroutila hlavou. "Měníte se mi před očima, Valide." Valide se dívala na dceru, jako na neznámého člověka, jako na vetřelce. Sultánka se otočila a šla o dva kroky ke dveřím, ale ještě jednou se otočila k dceři a prohlásila. "Budeš tady, bude klidně držet násilím. Do příjezdu tvého manžela budeš tady."
Valide zaklepala na dveře a odcházela z komnaty své dcery. Ještě konkubínám postávajících opodál nařídila. "Rozbalte všechny věci a běda vám, jak mě neuposlechnete." Odbočila doprava a uviděla přicházející Beyhan Kalfu, která mířila za Sultánkou, ta se zastavila a počkala, až Kalfa k ní dojde. Mezitím konkubíny odcházela do komnaty Akasmy Sultán. "Sultánko." Beyhan se Valide poklonila. "Tak mluv." Přikázala ostře Valide, hned Beyhan poznala, že je podrážděná. "Sultánko, mluvila jsem s kuchařem. Ochutnával jídlo a položil ho na stůl, kdo jídlo odnášel, nikdo však nezpozoroval, ani jeho pracovníci. Dám však jména konkubín, které vypomáhají v kuchyni." "Zajímavé, harém je pln lidí, ale ti si ničeho nevšímají, jenom své práce. Jak podivné…No dobře, ten seznam mi předložíš a bude se pokračovat ve vyšetřování, které snad přinese výsledek." Odpověděla Valide.
Daye ležela na posteli ve své komnatě, Mahidevran u ní seděla. Nechtěla mamince přitížit a omlouvala se jí pořád dokola. Mária o Sultánku pečovala. U Sultánky byla doktorka, ale ta nakonec usoudila, že dítěti se nic nestalo, jen předala Sultánce medicínu z léčivých bylin a radila, aby Sultánka byla v klidovém režimu.
Mezitím Aysun Hatun ještě navštívila Gulsah a její dceru, vyprávěla ji jeden ze svých příběhů. Byl již večer. Malá Sultánka po příběhu a zpěvu usnula. Gulsah a Aysun se přesunuly do vedlejší místnosti. "Umíš to s dětmi." Řekla jí obdivně Gulsah Sultán. Aysun se usmívala. "To, že umím příběhy, neznamená, že to umím s dětmi a navíc Sultánce jsem to splnila." Aysun si vzpomněla na svou sestru Jasmín a zesmutněla, Gulsah si hned toho všimla. "Netrap se minulostí, je dávno pryč." Utěšovala jí Sultánka. "Musím napsat psaní Sultánovi. Teď ho dám poslovi sama." "Atyl se o to postará je spolehlivý." Řekla jí Gulsah. "Děkuji vám, Sultánko." Odpověděla jí Aysun, vstala, otočila se směrem ke Gulsah a poklonila se jí. Gulsah kývla hlavou a Aysun odcházela z komnaty Sultánky do knihovny.
Nora Hatun proklouzla branou harému a dostala se do zahrady. Čekala pod stromem, který byl obklopen okrasnými rostlinami. Nora však nečekaně ucítila něčí dlaň držící její pusu. Nora držela cizí ruku a chtěla se vytrhnout, ale člověk, který jí držel, měl sílu. Šel slyšet jenom utlumený výkřik Nory, kterou chladnokrevně a bezcitně někdo podřízl hrdlo. Nora ucítila bolest a začala se dusit, vdechovala svou krev, pomalu, ale jistě padla k zemi, držíc se za krk, aby zastavila krvácení a sama uviděla tvář svého vraha.
Valide Sultána se dozvěděla o zdravotním stavu Daye Sultán, proto jí navštívila, ale Daye jí nepověděla o tom, co se stalo. Mahidevran s matkou se odmítala bavit. Valide se vracela z komnaty Daye. Z dnešního dne byla rozrušená. Vyšetřování padalo do ztracena. Nikdo nic neviděl, což bylo zvláštní. Aysun byla stále v knihovně a psala dopis Sultánovi. Usmívala se na dopis, jakoby to byla tvář Sultána.
O chvíli později na zahradě paláce byl na obchůzce strážný. Ten si povšiml z počátku jakoby plachty ležící u okrasných rostlin. Když přistoupil blíž. Spatřil zakrvácené tělo. Jistě šlo o konkubínu. Šlo o Noru Hatun. Strážný na nic nečekal. Běžel rychle ohlásit zprávu eunuchům.
Valide Sultán jako každý večer česala vlasy jedna ze služebných. Sultánka se dívala do zrcadla. Myslela na vraždu konkubíny, na vyšetřování, na Daye a Akasmu, ale také na Aysun. V tom zaklepal někdo naléhavě na dveře. "Dále." Řekla Sultánka. Do komnaty vstoupil vystrašený Arif Agha. Poklonil se spěšně Sultánce a násilně polkl. Konkubína přestala česat, když spatřila pohled Arifa, takového ho ještě nespatřila. Sultánka se obrátila na Arifa. " Proč si náš vyrušil?" optala se ostře. Arif váhal a Sultánka to na něm poznala. "Tak mluv!!" zařvala, až se konkubína za ni zachvěla. "Sultánko…. Stala se další vražda." Sultánka vstala a mlčela. Na tohle nebylo co odpovědět. Jen stála s otevřenou pusou.

Mahidevran o Hurrem

15. května 2015 v 22:07 | Alžběta T. |  Memoáry Mahidevran Sultán
Upozornění:
Tohle nebylo v seriálu. Je to opět má práce.

V roce 1580 v Burse ve staré vile žila žena nesoucí jméno Mahidevran. Bílé vlasy, černý šat, vrásky na tváři, hnědé smutné oči. Taková kdysi nebyla. Vždy pobývala v tomhle pokoji, byl zde krb. Plameny onoho krbu jí ohromovali. Dnes, ale seděla u stolu a psala. Psala své memoáry. Vzpomínala, vracela se do časů, kdy byla mladá a nesnesitelně naivní, hloupoučká, jak s oblibou pravila. Některé chvíle jí teď, s odstupem času, připadaly komické. Bylo to zvláštní. Mnoho let uběhlo. Mnoho jar, lét, zim. Musela uznat, že čas letí rychleji, než si člověk dokáže představit. Ona byla jedna z mála, která ještě pamatovala vládu Sultána Suleymana. Byla mu blíž, než si kdokoliv dokázal představit. Porodila mu syna, byla jeho láska. Nyní vzpomínala na ženu, která jí vzala muže bez jeho návratu, navždy, bez vysvětlení. Její sokyně, nepřítelkyně. Nyní psala o ní. O Hurrem.
"Každý člověk narazí na jednu překážku. Tou mojí byla žena jménem Hurrem. Radostiplná pro Sultána Suleymana, ale ne pro nás ostatní. Žena půvabná, chytrá a moudrá. Měla více nepřátel a s údivem a úctou musím uznat, že všechny do jednoho porazila. Ohnivá, divoká, arogantní, chladná, ale někdy proklouzlo před ostatními její zlaté srdce. Její duše lačnící po vědomostech. Nikdy mi nic neodpustila, ale vše se změnilo, kdy měla poznat dotek smrti. Vzpomínám na ní, a však ne s nenávistí. Je k neuvěření, že zrovna tato slova píši. Byla mým nepřítelem, chvíle nebyly moc radostné. Probrečela jsem díky ní mnoho nocí a ona se smála a tančila radostí, nad tím, že můj muž s ní tráví chvíle. Byla jeho manželka. To uznávám, nikdy jsem jí nebyla. Neudržela jsem se, tak dlouho na vrcholu jako ona. Ale nikdy nezapomenu na jedno z toho… na její oči. Na její zelené hluboké oči, v kterých se člověk topil, když roztál. Vždy, když jsem se do nich podívala, zavřela bránu do své duše. Jen u svých nejbližších jí měla otevřenou. Její oči měly sílu, bojovnost, kterou by jí záviděl snad každý, kdo by jí potkal. Její výraz vždy značil chlad, ale byla sluncem. Středem harému. Vždy když vstoupila, ať již byla otrokyně či Sultánka vždy byla středem pozornosti. Smála se, místo, aby plakala, svůj vztek však neskrývala, jenom bolest dokázala svázat do svého srdce a nikoho nepouštěla, kromě svých vyvolených. Prožila si utrpení a však… nevzdala to. Možná tohle právě Suleymana očarovalo. Poznával to v ní.
Byla bojovná, bezohledná a především zajímavá bytost, o kterou se každý musel zajímat. Nebylo konkubíny, eunucha, kterého by nedokázala upoutat pozornost na sebe. Nebylo nikoho, kdo by nepřehlédl její smích, její oči, její kouzlo osobnosti, kterým vládla. Byla nedotknutelná a to bylo něco, co jí nikdo nedokázal vzít."


Část 18.

8. května 2015 v 17:00 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
V noci Aysun v paláci nemohla usnout, jenom se převalovala a dívala se do stropu. Po modlitbě ucítila bolest na zádech, tak ostrou, její srdce doslova bilo jako na poplach. Od té chvíle měla divný pocit, jakoby se někomu z jejich blízkých něco stalo. Napadala jí otázka zda - li se něco nestalo Sultánovi. Rychle vstala z postele a šla k oknu. Pozorovala hvězdy a dívala se na ně dlouze. Pak si vzpomněla. Jak mohla zapomenout na Evžena a na sestru Jasmín? Nestalo se něco jim? Honila se jí otázka hlavou. Aysun se slza kutálela po tváři. Jak na ně mohla zapomenout. Sultán je překryl. Jeho láska je překryla. Snad nestalo…"Ochraňuj je, Alláhu. Ochraňuj životy mých nejbližších." Řekla Aysun potichu. A přitom se pořád dívala na nebesa, na nebeskou bránu, kterou hlídal a prozařoval měsíc - pán noci.
V táboře Osmanů v jednom ze stanů leží Evžen v kritickém stavu. U jeho těla byl medik, který mu z těla opatrně vytáhl šíp, ránu vydezinfikoval rozžhaveným kovem, zkontroloval rozsah zranění, ránu zašil a podal mast na zklidnění, kterou nechal působit. Velkovezír Cihangir Paša a část vojska byla proti pomoci tohoto bojovníka. Nebyla jim to zrovna pochuti. Vždyť je to přece křesťan, nepřítel. Bojoval ve jménu krále Zikmunda, co když je špion, který chce získat důvěru Sultána a pak ho bude chtít zabít, vždyť se to před očima všech chtěl o to pokusit. Sultán Mehmed však s tímhle bojovníkem měl úmysly a sám dobře věděl, že svým lidem nemůže věřit, proto sám kroužil kolem onoho stanu, aby se nikdo neopovážil tohoto muže zabít. I samotného medika hlídal, aby ho něco nenapadlo. Sultán byl dobře vědom, že se každý dá podplatit, někdo snáze, jiný hůř, ale všichni stojí o to, aby si nahrábli do svého pískoviště. Této hry si byl Mehmed dobře vědom. Sám to poznal již za dob, co byl Šehzade a taky on sám byl oním podplatitelem, vyzkoušel si, jak první roly, tak i druhou. Sultán vstoupil do stanu zrovna v době, kdy medik přikryl ránu látkou, aby byla chráněna před vnějšími vlivy. Medik se postavil, šel k Sultánovi, který hleděl na medika přísně a stál s rukama za zády. Medik se poklonil k Vládci. "Tak mluv." "Sultáne, rána není zase tak hluboká. Naštěstí nezasáhla funkce důležité pro život, ale i tak se bude zotavovat dost dlouho, možná se již neprobere a jeho stav se bude zhoršovat. Udělal jsem vše, co bylo třeba. Ránu jsem vydezinfikoval a zašil, teď je otázka jak se k tomu postaví jeho tělo. Bude zázrak, když se probudí. Teď nezbývá než čekat." Lékař se vládci díval do očí. Sultán mlčel, podíval se na Evžena, který ležel na břiše a potil se. "Dobře, zůstaneš tady. Nepouštěj sem nikoho." Mehmed výhrůžně vztyčil ukazováček. "Jestli se tomuto muži něco stane. Propadneš hrdlem." Medik násilně polkl. Sultán věděl, že tento rozkaz medik splní bez jediného slova a tak jak si to sám přeje. Ze Sultána šel opravdu strach. Měl respekt a úctu, ale taky uměl vyvolat emoce, které s člověkem zamávaly. Byl jako dvě osobnosti, jen lidé kolem něj si mohli vybrat svými činy, kterou z nich chtějí poznat.
Ráno se Aysun vydala do komnaty Valide Sultán, chtěla své vlastnoručně psané dopisy a především dopisy, které Sultán poslal jí do svých rukou. Když vstoupila před dveře přijímací místnosti, pohlédla na jednu ze služebných. "Hatun, ohlaš, že jsem zde." Řekla Aysun nadřazeným tónem. Konkubína posměšně odpověděla. "Hatun, je mi líto, ale u Sultánky je Daye Sultán. Musíte počkat na vhodnou chvíli. Nebo počkat až projde harémem. Teď si Valide Sultán nepřeje být obtěžována nikým, ani tebou." Aysun si změřila pohledem konkubínu, bylo očividné, že je jí Aysun k smíchu a že jí i tyhle konkubíny dvakrát nemusí. Aysun se usmála, tak sladce, že úsměv konkubíny povadl. "Ale jistě, že počkám." Aysun se bez dalšího slova otočila a odcházela. Šla na návštěvu za Gulsah Sultán. Ta zrovna česala vlásky své dcerky. Měly sice služebné, které by se o malou Sultánku postaraly, ale Gulsah tohle nedovolila. "Jsem matka. Já se o svou dceru postarám." Tohle byla vždy její slova. Gulsah česala jemně svou dceru. Sultánčiny prsty hladily hnědé, dlouhé, jemné vlasy Gulbehar. Tak něžně, jako poklad, což bezesporu pro Gulsah její dcera byla. "Valide, půjdeme na procházku po zahradě? Je dnes pěkně. Slunce tančí po nebeské bráně." Řekla malá Sultánka a její hnědé oči doslova zářily. Gulsah se usmála. "Ale jistě, Gulbehar." Podívala se stejným směrem jako její dcera a musela uznat, že její poklad má pravdu. "Půjdeme, dnes je vhodný den." Do komnaty vešla služebná, která se poklonila Sultánkám. "Sultánko, Aysun Hatun čeká na přijetí." Pravila služebná. "Děkuji, ať vstoupí." Odpověděla Sultánka s úsměvem. Gulbehar se na svou matku dívala obdivně. Vzhlížela k ní. Vroucně svou matku milovala, vždy si s ní její matka povídala. Byla tu vždy pro ni. Aysun vstoupila a poklonila se. "Sultánky." Řekla s úsměvem. "Ty jsi Aysun, viděla jsem tě při modlitbě za vojsko mého bratříčka." Spustila hned Gulbehar. "Ano, Sultánko." "Posaď se." Řekla malá Sultánka a poklepala na místo vedle sebe. Aysun se podívala na Gulsah, která přikývla. Aysun šla k Sultánkám a sedla si vedle Gulbehar. "Jsem ráda, že tě poznávám osobně. Jsi moc hezká." "Děkuji, Sultánko. Vy jste naše nádherná princezna, tedy vlastně Sultánka. Odpusťte." "Za co? Náhodou již mi Atyl Agha řekl o jiné kultuře." "Jste velmi chytrá, Sultánko." "Umíš vyprávět pohádky?" optala se Gulbehar. "No, jak se to vezme, některé určitě znám." Aysun pohlédla na Gulsah. "Pokud mi to vaše maminka dovolí, tak bychom si udělaly hezkou chvilku a povyprávěla bych vám příběhy." Aysun se podívala zpátky na Gulbehar a spiklenecky na ni mrkla. Gulsah se celou dobu usmívala a mlčela. Byla ráda za Aysun, bylo zvláštní, jak na děti působila. Gulbehar si získala okamžitě, tohle jí nebylo podobné. Na dveře však někdo zaklepal. Sultánka se ani nepodívala, jenom řekla "Dále." Do komnaty vstoupil Atyl Agha, který se měl postarat část dne o malou Sultánku. Aysun se ze zvyku postavila. "Ale Aysun." Řekla Gulsah s úsměvem. "Sultánko." Obrátil Atyl hlavu k Aysun. "Hatun" Gulbehar s dcerou se na sebe podívaly a Gulbehar vstala, ještě se otočila za Aysun, která ještě stála a poklonila se jí. "Doufám, že splníš, co si mi slíbila o té chvilce." "Jistě, Sultánko. Na tohle nezapomenu. Já své slovo dodržím." Řekla jí s úsměvem Aysun. Gulbehar mrkla na Aysun a šla se svým služebníkem Atylem pryč z komnaty. Gulsah se s úsměvem podívala na Aysun, která ještě pořád stála. "Aysun, copak se stalo, že si mě navštívila a posaď se, nestůj tak." Aysun zvážněla a posadila se vedle Sultánky. "Již vím, proč jsem měla služebnou. Dávala mé dopisy i odpovědi k Valide. Chci je zpátky a ještě dnes." Gulsah zvážněla. "Teď se nestav do cesty Valide. Když potrestala Khalidu, tak není nadarmo se jí postavit." Aysun nechápavě kroutila hlavou. "Proč je Khalida tak důležitá? Je to přece služebná. Jenom prostá otrokyně." Sultánka si povzdychla. "Ty to ještě nevíš? Vlastně to ví jen malá hrstka lidí. Khalida není obyčejná otrokyně, jak se zdá. Vlastně by se jí měly všechny konkubíny klanět a ne mít k ní respekt jako ke Kaye Kadin." "Sultánko, vy se mi zdráháte o tom říct." Gulsah začala váhavě. "Zesnulý Sultán Ahmed Chán, nechť je mu země lehká." "Amen" skočila jí do řeči Aysun. "Možná to sama víš, ostatně není to zase takové tajemství. Khalida byla první konkurentka Defne Sultán. Byla první konkubína, která se dostala do srdce Ahmeda a také mu porodila děti, které však zemřely." Aysun seděla s pustou otevřenou dokořán. Po chvíli prolomila ticho. "A po tom všem jsou přítelkyně, po tom všem je její služebnou a věrnou a tohle jí udělala?" "Defne Sultán se nezastaví před ničím. A je zázrak, že takhle Khalida dopadla. Mohla skončit utopená v moři." "Potupná prohra." Řekla potichu Aysun, ale Sultánka jí slyšela. "Pro ženu jaká je Khalida jistě." Odpověděla jí Gulsah.
Akasma Sultán hrála na housle. Do komnaty vstoupila Khalida. Mlčela, nechtěla Sultánku rušit. Sultánka hrála procítěně svou skladbu, tak smutnou až se člověku stahovalo srdce a nutilo ho přemýšlet o věcech, které ho sužovaly. Akasma dohrála skladbu a opatrně, něžně schovala housle. Jako své srdce, duši až poté ucítila něčí pohled. Zvedla hlavu a uviděla Khalidu, která se na Sultánku usmívala. "Khalido." Sultánka šla ke služebné a objala jí jako dcera svou matku. Takový obrázek jen tak nikdo nemohl spatřit. Akasma Khalidu brala jako svou druhou matku. Když se dozvěděla co Khalidě její matka udělala, měla pocit, jakoby vztáhla matka ruku i na ní. Tolik měla Khalidu ráda.
O chvíli později seděly Akasma a Khalida vedle sebe. "Už jsem se rozhodla. Odjedu z tohoto paláce. Had je zde a nehodlám čekat, až mě znovu uštkne. To co jsi pravila mé matce je pravda a ona to nevidí, nebo to přestává vidět." Řekla Sultánka smutně. "Vaše Valide má své přesvědčení. Taková je. Je moudrá a má pravdu přehnala jsem to. Jsem služebná, jen pouhá služebná." " Odjeď se mnou, Khalido. U mě ti bude lépe." "Sultánka mě potřebuje, dala mi šanci a nechci jí zklamat, ale jakmile se Vaše matka dozví o Vašem záměru, zlomí jí to srdce." "Sama mě matka shazuje a ke všemu je tu Daye. Nestrpím jí zde." "Je manželka Sultána s tím již se nedá nic dělat. Jenom čekat." Odpověděla starostlivě Khalida. Sultánka mlčela a přikyvovala. Ale s vážným hlasem a obavou pravila. "Jestli se stane Valide Sultánou po mé matce… bude konec." Khalida mlčela, jenom si starostlivě povzdychla.
Aysun vstoupila do přijímací místnosti. Valide se na Aysun zkoumavě dívala. Daye seděla vedle Sultánky a dívala se na Aysun vražedně. Ještě jí přijde drze na oči. "Co tě přivádí, Hatun." Řekla klidně Valide. Aysun se poklonila a podívala na Valide přísně. Sultánka si zkoumavě dívala na její výraz. "Co to má znamenat?" optala se ostřeji Sultánka. Konkubína mlčela, jenom se tvářila jako sto čertů, šel z ní až strach, ale Defne Sultán měla pro strach uděláno. "Takové ponížení a vy se ptáte proč?" zasyčela Aysun a opět pohledem vraždila. Valide Sultán se postavila a byla zlostí až bílá přicházela ke konkubíně blíž. "Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit!!!! Uvědom si, kdo jsi??!!!" Daye Sultán se postavila a udělala dva kroky vpřed. "Já jsem Aysun Hatun, oblíbenkyně Vašeho syna Sultána Mehmeda!!!!" Odpověděla Aysun stejným tónem jakým se tázala Valide. Valide začala pukat vztekem, byla již u Aysun a tak jí s chutí vrazila facku, ale dívka ani nemukla, obrátila hlavu znovu po úderu k Sultánce a pohlédla na ni pyšně a vznešeně. Defne Valide Sultán byla rozčarovaná nad chováním konkubíny. "Já jsem Aysun Hatun, slyšíte, jak tohle jméno hrdě zní, jako to Vaše. Služebnou již nemám, vím o těch dopisech a chci je zpět. Okamžitě." "Uvědomuješ, že tímhle chováním si znepříjemníš život v harému!!!" "Sultánko." Do stále stupňující se hádky, která mohla mít fatální důsledky pro Aysun se vložila Daye Sultán, která celou dobu tohle divadlo pozorovala se zlomyslným úsměvem. "Myslete na svoje nervy, jistě se najde vhodnější trest." Valide se překvapivě otočila k Daye Sultán. "No to jistě." Valide se otočila k Aysun zpátky. "Řeknu ti jednu věc, Aysun. Jsi pouhá otrokyně. Chudá konkubína, která jen na chvíli pobláznila mysl mého syna. O vašem vztahu rozhoduji pouze já a nikdo jiný. A dopisy nedostaneš zpátky. Teď vypadni z této místnosti! Buď ráda, že tě nepopravím." Valide mluvila důrazně a čím dál hlasitěji. Aysun se usmívala a poklonila se Sultánce, také přemýšlela, co myslí Daye tím, vhodnější trest, ale usoudila také z toho jednu věc. Jestli někdo Defne Sultán ovládá, pak je to Daye. Věděla, ale jistě, že tohle pouto musí zpřetrhat.
Mezitím v táboře Osmanů, v řídícím stanu Sultán diskutuje s Cihangirem Pašou a velitelem Janičářů. Připravují se na vpád, na poslední ránu pro nepřítele. Přípravy na hlavní a zejména na rozhodující bitvu se schylovaly ke konci, ale však jim zbývají porazit dvě jednotky, které již jistě Král Zikmund s papežem poslali.
Do zakázané části paláce nepozorovaně vstoupil posel. Bylo očividné, že přichází z velké dálky. Měl také podplacené strážné, dobře je znal. Ti mu také otevřeli ochotně dveře. Vládce tu nebyl, nikdo je nehlídal, nepozoroval. Šehzade Osman věděl, kdo mu posílá psaní a kdo posel je. "Šehzade. Buďte zdráv. Tady je očekávané psaní." Poklonil se mu posel a podával mu obálku. Osman si dopis od posla vzal a otevřel ho. Očima četl. Brunatněl před očima onoho posla. Šehzade Osman roztrhal dopis. Vzteky se třásl. Za jeho zády byla jeho manželka Mahpeykar. "On to dokázal, ale ještě není vyhráno, bratře. Přeji Ti brzkou smrt." Osman zasyčel a škodolibě se usmíval. Podíval se na posla. "Vyčkej chvíli. Hned ti předám odpověď." Přikázal, a když se otočil, spatřil svou manželku. Jak ho pozoruje mlčky. Nemělo cenu zasahovat.
Byla zábava. Konkubíny pily, smály se, hbitě diskutovaly. Harém byl pestrý obzvlášť, co se týká konkubín. Dívky byly různých etnik, barvy očí, barvy vlasů a různých povah, také co se týká postavy. Ať byly při těle, či hubené, jiné tak akorát. Nebo byly méně pohledné, anebo krásné, až oči přecházely. V sále harému šlo cítit vůni opií, které se rozléhaly po celém sále. Oblíbenkyně pily a seděly. Jiné jim sloužily a třetí měly volno, nebo práci měly vykonanou a tak se mohly bavit jako ostatní. Některé hrály, jiné tančily. Nora Hatun vyzvedla z kuchyně jídlo. Pod sukní měla připravenou lahvičku s jedem. Jak procházela chodbou a věděla, že nikdo s ní není. Polila jídlo jedem. Málem to skončilo špatně, protože nebyla celou dobu sama, konkubíny chodily sem a tam. Nora dobře věděla, že nesmí se zdržovat a především nesmí nikde zahnout, kdyby náhodou ji někdo spatřil. Štěstí jí však nakonec přálo a tak to stihla. Měla jednu výhodu, byla rychlá a hbitá. Tak jak se s Máriou Hatun domluvily tak to udělala. Také svým schopnostem mohla děkovat, protože se odněkud vynořila skupina konkubín. Jenže bylo tomu skutečně tak? Mária čekala na vhodnou chvíli, byla nahoře a rozhlížela se. Spatřila Noru, která jídlo dala k hloučku konkubín. Jak odcházela zpátky do kuchyně, cítila, že se jí stahuje hrdlo. Na zábavě byly přítomné Daye, Akasma a Valide Sultán. Gulsah se s dcerkou omluvily. Mahidevran zde nebyla, její matka si to nepřála, protože věděla, co bude následovat. Po chvíli si jedna z konkubín vzala jídlo. Hned pocítila účinky jedu. Mária hned toho využila a šla do komnaty Ayse a Aysun. Konkubína se dusila. Jed se dostal do krevního oběhu a srdce se rychle rozbušilo, z jejích rtů vystříkly sliny, její tělo spadlo na zem. Hudba přestala hrát, hovory dívek utichly. Konkubíny začaly panikařit a shlukovat se kolem otrávené, která se začala nekontrolovatelně třást. Sultánky bezmocně přihlížely. Aysun, která seděla dál, běžela a dopadla na kolena, skláněla se ke konkubíně a snažila se jí pomoci. Ohlédla se k ostatním "Zavolejte rychle lékařku!!" zařvala. Obrátila hlavu ke konkubíně a držela jí za ruku. "To bude dobrý, dostaneš se z toho." Řekla ke konkubíně, aby jí dodala odvahu. Snažila se jí pomoct, jak jen to šlo, než přijde doktorka, ale bylo pozdě. Konkubíně se zastavilo srdce. Aysun se dívala na konkubínu s vytřeštěnýma očima. Sevření ruky konkubíny se pomalu uvolňovalo, až ruka spadla na podlahu. "Neee!! Ne!" zařvala polekaně Aysun. Přivolaná lékařka přicházela, ale mohla již říct to, co všechny již věděly. Daye nedala na sobě znát radost, plán Márii zřejmě vyšel, ale neodvážila se ohlídnout nahoru. Valide se mračila a Akasma se vystrašeně dívala a hladila své bříško.
Mária přicházela z komnaty a odnášela si šaty Aysun. Nikdo však tomu nevěnoval pozornost. Jen mrtvé konkubíně.