Část 17.

24. dubna 2015 v 22:53 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
V Istanbulu začal den. Východ slunce Aysun pozorovala z okna komnaty. Bylo jí tady lépe, když tady nebyla Ayse, která jí každý den zranila, urážela. Nebyl den, kdyby se nepohádaly. Nevolnosti jí přestaly. Aysun byla šťastná. Jediné co jí dělalo starosti, bylo, že nepřišlo měsíční krvácení. Opravdu se jí honila hlavou otázka, zda není opravdu těhotná. Jenže měla dojem, že těhotenství by jí přivedlo do daleko větších problémů, než v kterých teď je. Ayse Hatun se probudila. Někdy ovládla svou nechuť a přespala v komnatě spolu s Aysun. Hned si jí všimla. "Dobré ráno, Aysun." Řekla rozjařeně Ayse a protáhla se s úsměvem. Zřejmě měla sen podle svých představ. Aysun se na ní nedůvěřivě podívala. "Tobě také, Ayse. Dej si pozor ať tě ostatní dívky neslyší." Ayse vstala. "Je to pouze ze slušnosti." Odpověděla konkubína jízlivě. Ayse se naklonila pro šaty a látku. Chystala se do hammamu. Ještě předtím se podívala ještě jednou na Aysun. Ta si vzala knihu, posadila se a četla.
Daye Sultán byla ve své komnatě s Máriou Hatun. Daye chodila sem a tam jako lev v kleci. Byla oblečená do červených šatů s pozlacenou vestou. Její rozpuštěné dlouhé vlasy zdobila čelenka s červenými rubíny. "Musíš jednat co nejdřív. Nora beztak je netrpělivá a nehodlám čekat, až to udělá ona." Řekla potichu své služebné. Ta zvedla hlavu. "Je vhodná doba, Sultán je v Evropě. Ten nic nepodnikne, a pokud ano, tak ne hned. Nebude se do toho plést. Ale…" Daye se zastavila a dívala se svou služebnou pohrdavě. "Mám tě pro tvou chytrost, ale začíná mi být na obtíž." Zasyčela Daye. "Musím to promyslet, tak, aby nepadl jediný stín podezření na mě či na vás." Sultánka se zamračila. "Jediný kdo spadne, pro svou hloupost, do jámy lvové jsi ty. Kdo, taky s ní uzavřel dohodu? Je jasné, že dřív, nebo později, pokud by se dostala na místo Aysun, což se nestane, je velmi pravděpodobné, že bude chtít zbavit se mě a mého nenarozeného syna. " Odpověděla naštvaně, povýšeně Sultánka. Mária se usmívala. "Aysun je něco jako Gulnihal před lety. Tohle by na čas zabrzdilo dráhu každé, bylo by dokonce dost pravděpodobné, že již by si žádnou jinou ženu nezavolal. Zanevřel by na ně." Daye Sultán si založila ruce a usmívala. "Tím pádem bych měla zajištěné místo." Mária na ní, ani nepohlédla. Jen se usmívala. Daye však zvážněla. "Přesto je třeba se zbavit, jak Nory, tak i Aysun. Zařiď to jak nejlépe umíš, Mário." Mária se poklonila k Sultánce a odcházela.
Valide Sultán šla poprvé po dlouhé době do části, která je určená přímo pro Sultána. Čekal jí Mustafa Paša, kterého Sultán Mehmed pověřil jako jeho zástupce v jeho nepřítomnosti. Valide Sultán vstoupila vznešeně a s úsměvem do komnaty. Mustafa vstal od stolu, popošel k Sultánce a poklonil se. "Sultánko, rád vás po dlouhé době vidím." "Nechme těch přetvářek, Pašo." "Tak dobře.. vím, že mě jdete zkontrolovat." Řekl to s drzým úsměvem na rtech tak, že Valide měla co dělat, aby mu nedala facku. Sultánka se k němu přiblížila o dva kroky blíž. "Nejsi Sultánem, abys mluvil se mnou takhle." "Mluvím k vám zdvořile. Je jasné, že mě nemáte v lásce, díky zesnulému Sultánovi Ahmedovi. Nechť je mu země lehká, Inshalláh." "Amen…. Nesnaž se udělat žádnou chybu, Mustafo. Pokud jí uděláš, přijdeš o hlavu." "Výhrůžky…A já myslel, že se pomalu můžeme usmířit." Valide sebou cukla, jakoby se snažila tímhle větu smazat z hlavy. Mustafa se na ní díval dále s úsměvem. Valide však mu úsměv oplatila. "Nezapomeň, s kým mluvíš. Otočíš proti mně, mému synovi. Zašlápnu tě." Valide zasyčela jako had, jenže její metody na Mustafu Pašu, nějak nefungovaly. Nenechal se jen tak zastrašit, i když měla na některé vezíry velký vliv. "O tom Valide Sultán rozhoduje jenom jeden muž. A to Sultán Mehmed." Do komnaty vstoupil jeden z poslů. "Mustafo, vezíři na vás čekají a zde je i psaní od Sultána." Mustafa se na posla podíval. "Ano, již jdu." Obrátil pohled k Valide. "Ještě si něco přejete, Sultánko." "Ne to je již vše." Odpověděla Valide s klidem a úsměvem. Mustafa obešel Valide, která pozorovala dokumenty na stole. Mustafa následován poslem odcházel z komnaty, ale pohlédl na pořád stojící Valide. Zastavil se. "Valide Sultán." Tím ji Paša naznačil, aby odešla, dobře věděl, že chtěla v jeho dokumentech něco najít, i když by nenašla nic. Bylo to Mustafovi velmi nepříjemné.
Gulsah Sultán na dvoře harému netrpělivě čekala kočár. Po chvíli skutečně přijel. Vozil pro Sultánku vzácný poklad. Kočár zastavil jeden z eunuchů, který seskočil. "Sultánko" poklonil se a pozdravil Gulsah, která šla naproti němu. Její tvář zářila a třásla se nedočkavostí. "Doufám, že ses o ní dobře postaral." "Chránil jsem jí, jako oko v hlavě, jako ten nejvznešenější poklad." Odpověděl Eunuch Atyl, který byl věrným služebník právě Gulsah. Sultánka jenom pokyvovala hlavou a dotkla se ramene svého sluhy. "Výborně." "Mami." Zazněla z kočárů, kde vykukovala hlava Gulbehar Sultán. Atyl se otočil a usmál se, šel ke své malé paní a podával jí ruku. "Maminko!" Ruku sluhy Sultánka nepotřebovala, seskočila s kočáru a rovnou zamířila do náručí své šťastné matky. "Gulbehar." Sultánčin hlas značil lásku a něhu. Holčička se usmívala. "Malá Sultánka se vrátila." Řekla s úsměvem matka.
Valide se vracela od Mustafy. Za zády měla své služebné. Na druhém konci chodby uviděla známou tvář. Svou služebnou Kayu Kadin. Kaya se zastavila a poklonila se Sultánce, svůj pohled raději upřela k zemi. Lékařka jí mazala rány mastí připravenou z bylin. Beyhan byla v šoku, když se dozvěděla o trestu, jaký postihl Kayu Kadin. Tím si Defne Sultán upevnila moc, respekt a celkově strach z její osoby. Tohle však nikdy neudělala. Sultánčin charakter se pomalu, ale jistě měnil. Kaya Kadin se zotavovala, ale bylo znát, že jí to trápí. Valide se zastavila před svou služebnou, která stála mlčky a dívala se do země. Sultánka si jí zkoumavě prohlížela. "Kayo, podívej se mi do očí." Řekla jí Sultánka. Kaya jí poslechla a zvedla hlavu, služebná se dívala do očí své paní. Sultánka si povzdechla. "Jak ti je?" optala se Valide. "Dobře, Sultánko." "Proč mi lžeš?" "Rány se hojí pomaleji, než si myslím, než doufám. Rány v duši jsou totiž ty nejhorší." Sultánka se zamračila. "Donutila si mě k tomu, Kayo. Jinak bych to neudělala. Připrav konkubíny do sálu, pomůže ti Arif." "Jak poroučíte, má paní." Řekla Kaya přiškrceným hlasem. Sultánce jakoby bylo jedno co s Kayou je. Ve skutečnosti se velmi trápila, ale nemohla na sobě dát najevo lítost ze stavu otrokyně. Toto jí prostě nedovolila hrdost Sultánky. Jednoduše služebnou obešla a odcházela. Kaya jí doprovázela prosebným pohledem. Defne Sultán měla v sobě lidskost, ale nedávala jí příliš najevo. To co před časem udělala, bylo podle ní správné. To její přesvědčení jí ničilo, pomalu, ale jistě. Zapomínala, že právě Kaya Kadin je její skutečná přítelkyně. Žena, která jí milovala a byla jí oddaná ze všech konkubín, ust, kalf.
Aysun psala dopis svému Sultánovi. Podávala obálku své služebné se slovy. "Opatruj to." Služebná se poklonila. Aysun se zamračila. Již delší dobu jí byly podezřelé oči této konkubíny a navíc také i to, že coby otrokyně, prostá konkubína má služebnou. Když dívka odešla, chvíli Aysun počkala a až potom vyšla ze své komnaty. Dívku uviděla na konci chodby, šla k přijímací místnosti, k Valide Sultán. Aysun sebou škubla, ale chtěla vidět víc. Chtěla mít jistotu. Konkubína vešla do místnosti k Valide. Aysun byla za rohem a byla opřená o zeď. Když zahlédla konkubínu vejít do komnaty Valide již se neskrývala. Měla pootevřená ústa. Její oči byly vyjevené, ale pak se obrátila zády ke dveřím komnaty a pukala doslova vzteky. Zaťala ruce v pěst a odcházela rozzuřená.
Daye si ve své komnatě prohlížela šperky. Žádný se jí nelíbil. Odhodila náhrdelník k ostatním jako by to byl nějaký odpad. Do komnaty vešla Mária Hatun ta se poklonila k Sultánce, která k ní obrátila hlavu. Postavila se a hladila si bříško. Mária se usmála. V ruce držela lahvičku. Zvedla ruku a ukazovala jí, usmívala se. Daye Sultán pochopila a připojila se ke své služebné. "Toto je naše naděje." Pravila Mária.
Za Aysun se vrátila prolhaná služebná. Aysun seděla, byla oblečená do tmavě modrých pozlacených šatů. Hned jak vstoupila služebná, Aysun se tvářila jako sto čertů. Služebná se jí poklonila. Nedívala se oblíbenkyni do očí. "Aysun Hatun, dopis byl předán." Aysun se postavila a přiblížila se blíž ke konkubíně. "To jistě ano. K Valide Sultán." Zasyčela Aysun. Dívka na Aysun pohlédla vyjeveně. Aysun jí chytila vší silou za krk a mrskla s ní o zeď. Dívala se na ni jako vrah. Konkubíně běhal mráz po zádech. Z téhle mladé ženy měla doslova hrůzu. "Již se nedivím, že Valide mi dala služebnou. Jsi mrcha prolhaná!!!" Zařvala na ní a dívka se rozklepala. Již tě nechci v mé blízkosti, ani již nechci, aby si někdy na mě pohlédla, ani o mě slůvkem nezavadila. Jinak uvidíš." S těmito slovy začala dívku škrtit. Stahovala jí hrdlo víc a víc. Do komnaty včas vstoupila Beyhan Kalfa, která jak se ohlédla za sebou spatřila Aysun jak škrtí konkubínu. Byla v šoku, ale neztrácela ducha a okamžitě vzala Aysun za ruce a odtrhávala jí od dívky. "Aysun! Aysun ne!! Nech jí. " Aysun se zašklebila, ale stahovala dívce hrdlo ještě silněji. Vztekle se podívala na Beyhan. "Nestav se mi do cesty, Beyhan!!!" Zařvala z plných plic Aysun, tak jako nikdy předtím. Beyhan jí pořád držela. "Aysun, teď ne, když to uděláš, zemřeš. Budeš popravena. Slyšíš, Aysun si v nebezpečí života již tak. Nedělej to těžší." Beyhanin hlas byl stále zoufalejší. Dívka pomalu, ale jistě ztrácela vědomí. Aysun jí, ale pustila v pravou chvíli. Dívka se sesunula k zemi a držela se za krk. Podívala na se na rozzuřenou Aysun, která se na ní dívala povýšeně, chladně, vztekle. "Vypadni z mé komnaty a již se nevracej!!!" zařvala najednou Aysun. Dívka se rozklepala a běžela jako o život. Beyhan se dívala za dívkou a překvapeně a ještě polekaně na Aysun. Ta dýchala velmi hlasitě a klepala se. "Valide si vzala všechny dopisy, které jsem kdy poslala Sultánovi. Chci je zpět. A taky je dostanu. Toho ponížení bylo dost." Řekla rozzuřeně Aysun. Beyhan měla pootevřené ústa. Pak polkla a klidněji pravila. "Valide Sultán je víc než ty. Může si dělat, co chce, jestli ta konkubína to řekne, stihne tě trest." Aysun se zasmála. A obrátila se celá k Beyhan. "Ta? Ta ze mě má takový strach a já mám na ní takový vztek, že bude vědět hned. Kdo je Aysun…. Žena, srdce Sultána Mehmeda. Aysun Sultán!"
Nora Hatun čekala na chodbě na Máriu, ta přišla právě včas, jelikož Nora byla poněkud nervózní. "Jdeš pozdě." Řekla naštvaně Nora a změřila si pohledem pár konkubín, které procházely kolem nich. "A měly jsme se snad dnes sejít na domluveném místě a čase." "Noro, nebuď nasupená zase tak pozdě nepřicházím." Mária se vydechla. Byla očividně v dobré náladě. "Řekla si, že se máme setkat v zahradě. To ano, ale jsme tady kvůli tomu, abychom tě dostaly tam, kam potřebuješ. Děláš v kuchyni ne?" Nora se rozzuřeně podívala na Máriu. Ještě ke všemu jí bude ponižovat. "Ano, zítra budu. Proč?" Mária vytáhla lahvičku a zašeptala. "Tohle je jed. Zítra bude opět zábava, kterou uspořádá Valide Sultán." "Dobře vím, kdo jí uspořádá, Mário. Co po mě chceš?" "Když něco chceš, musíš proto něco podniknout." Nora se na ní tázavě podívala. Již byla docela zvědavá a napnutá zároveň. "Dáš tohle do jídla, ale nedávej ho ke stolu Valide Sultán. Dej ho konkubínám. Tohle je jed. Pak ti řeknu zítra večer v zahradě další část plánu." Nora se zamračila. "K čemu to bude? Chci to vědět." "Řekněme, že uděláme vše tak, abychom jsme se zbavily jedné mouchy a ke všemu pošpiníme její památku." Mária významně povytáhla obočí. Nora si vzala lahvičku a schovala si jí. To bylo pro Máriu znamení, že to konkubína pochopila.
Blížil se večer a Aysun byla v knihovně. Ráda četla knihy. Bylo jí tady dobře a taky se potřebovala nějak rozptýlit. Když seděla, tady na zemi a vstupovala do děje básní, byla jako ve snu a zapomínala na realitu, která jí ničí a sama věděla, že jí i mění. Knihovnu objevila čirou náhodou během bližšího zkoumání harému, nikdo jí tu nemohl najít a taky nikdo zde nechodil, kromě ní a Beyhan, která chtěla s ní mluvit, nebo říct informaci, která by měla Aysun zajímat. Do knihovny vstoupil Arif Agha. "Aysun," řekl to s úsměvem. Aysun se na něho podívala. "Jak si mě našel?" "Znám harém více než dobře, jde vidět, že mě ještě neznáš." Aysun se usmála. "Ani, mě to nepřekvapuje. Jistě to víš od Beyhan." "To ne, nevím." Aysun se Aghovi dívala do očí. Pak se vrátila pohledem ke knihám a dodala. "Nechci být ve společnosti šelem, Arife." "Aysun, bude lepší, abys poslechla." Přikázal Arif. Aysun pohlédla k Aghovi, postavila se, zavřela knížku a zamračila se. "Kdo jsi, že mi poroučíš?" Arif přistoupil blíž ke konkubíně tak, že jí dýchal do tváře. "Oblíbenkyně nic neznamená, Aysun." Arif zvedl ukazováček a výhružně se na ní podíval. "Uvědom si, kdo tě může zachránit. Jestli si myslíš, že si silná. Není to pravda. Ještě se ke mně budeš chovat takhle. Padneš." Aysun vyprskla smíchy. " Vážně, pak nemám co ztratit." Pak zvážněla a pevným nezdolným hlasem pravila. "Jednou se mi budeš klanět." Arif natáhl ruku a chtěl jí potrestat, ale Aysun tuhle reakci zřejmě čekala a ustoupila dozadu. "Měsíce jsem snášela facky a ponížení. A ještě je budu snášet dál. Od tebe je však nestrpím, ani si mi nevysvětlil, proč mám jít." Arif skryl své překvapení. "Máme jít do harému. Začne modlitba za naše vojsko."
Osmanské vojsko se táhlo jako had ke svému cíly. K mýtině, kterou jakoby pohltily lesy. Odpolední slunce pálilo do tváře. Vítr vál a hrál si s vlajkami. Nebe bylo bez mraků, štěstí oběma vojskům přálo, byla výborná viditelnost. Vojsko nepřátel bylo překvapené, vyděšené. Vždyť polovina jich byli chlapci ve věku patnácti let. Tihle mladí chlapci měli život před sebou, ale museli podstoupit ve jménu své říše válku, která měnila jejich charaktery, tak že jich polovina se nemohla vrátit do svého světa snění a mládí. Do světa, který doposud znali. Vždy když přijeli domů, pochopili, že lidé kolem nich je přestávají chápat. Oslovují je jako hrdiny, ale nepřipadali si tak. Oni, ti kdo sedí na zadku v dáli a cpou se sladkým jako Král, neznají zřejmě cenu vítězství. Svůj život chlapci zatratili. Tak po léta mění a ničí generace válka o moc ať je jakákoliv doba. Politika. Vždyť válka je politika a vždy byla. Osmanské vojsko se začalo seřazovat do řady, v čele s nimi byl Sultán Mehmed Hazetleri. Pohledem zkoumal každý pohyb nepřátelského vojáka. V první řadě byl vysoký mladý muž. Měl zkušenosti s válkou, taky ho změnila, ale díky lásce se nevzdával. Jenže každý kdo ho znal, věděl, že v očích měl smutek, vztek a bezmoc, kterou si chtěl vybít na ně. Na Osmany. Sultán se podíval na nebe. Spatřil jestřába, jak krouží nad hlavami vojska. Sultán zavřel oči a snil. Myslel na Aysun a na Mahidevran. Před bitvou se pomodlil. Vzdával hold Alláhovi, svému pánu. Aniž by si to uvědomil, nebo všiml, vysoký mladý muž se rovněž díval na jestřába se stejným pohledem jako Sultán. Vzpomínal. Na rodinu, na přátele, a na svou lásku. Evžen, bratr Tery byl připraven.
Na noční obloze tancoval měsíc a prozářil cestu nočním poutníkům. Do harému vstupovaly měsíční paprsky. Svítili do tváře řadě konkubín a Sultánkám za zády. Všechny seděly v závojích na svých hlavách na zemi. Ženy byly bez rozdílu v sále harému. Mezi nimi byla postarší ženština, která odzpívávala modlitbu. Ženy se modlily za vojsko Osmanské říše. Některé upřímně jiné to jen předstíraly, jiným modlitba posloužila, aby se modlily spíše ke svým životům a svému štěstí. Valide Sultán se modlila, aby Alláh dal sílu jejímu synovi. Gulsah se modlila za Rustema a především Mehmeda. V sále seděly i mladé Sultánky Mahidevran a Gulbehar. Ty se modlily za svého otce a bratra Mehmeda. Akasma se modlila za svého manžela. Daye se modlila, ať Alláh jí dá sílu dostat z kola ven Aysun, aby dosáhla svého cíle. Mária byla z těch, kdo předstíral modlení, vždyť se nemodlila, ani ke Křesťanskému bohovi, ke svému původnímu. Aysun se modlila upřímně, odříkala tiše modlitbu, s takovou láskou. Ne nemodlila se za svůj život a osud. Nemodlila se jenom k Mehmedovi. Přála si jen, ať Alláh ho provází, dodá sílu, odhodlání, aby se k ní vrátil, ale také se modlila k vojsku. Ke každému muži, který bojuje za říši, aby se i oni vrátili ke svým ženám. Aysun měla zavřené oči, neviděla pohledy Valide Sultán, ani Daye, ani Márii, ani ten od Nory. Snila a najednou jakoby měla křídla a letěla. Byla ptákem. Pod jejími nohami byly hory. Přelétla protékající řeku a hustý les. Pak uviděla dvě vojska, které stály proti sobě. Jak to nepřátelské, tak i Osmany a viděla pohled svého Mehmeda, který stál v jeho čele. Usmívala se. Valide s Daye se zarazily. Gulsah se tajuplně usmála. Aysun se jakoby probudila ze snu, všimla si každého pohledu. Postarší ženština jí pozorovala s velkým respektem, což jen tak se nevidělo. Vstala a požehnala ji. Zřejmě vytušila, co se Aysun stalo.
Mezitím generálové vojsk přikázali útok. Sultán Mehmed přikázal shodit ohnivou kouli. Ta vymrštila a roztrhala nejmíň dvacet mužů, není vyloučeno i větší počet prvních obětí. Nepřátelské vojsko dopřálo Osmanům tři sprchy šípů. Osmani neotáleli a taky jim dopřáli stejnou minci spolu s ničivou silou. Obě vojska vběhly vpřed. Osmani křičeli, jejich křik naháněl hrůzu. Mezi nepřátelským vojskem Evžen rozzuřen běžel a řval jako lev. Muži se sráželi. Meče vydávali svůj kovový zvuk. Zem se měnila v moře krve. Podřezané hrdla, useknuté ruky, hlavy. Rozpárané břicha. Někteří Janičáři byli krutější než samotný Sultán. Jenže i Sultán nebyl pozadu. Jeho postava již spolu s výrazem šílence, který krveprolití zbožňuje, probudil ve vojsku nevěřících hrůzu. Měl nepředstavitelnou sílu v rukách. Jeden voják ho chtěl probodnout zezadu. Sultán se, ale rychle jakmile uviděl stín, obrátil mrštně jako kočka a muže probodl. Nadzvedl ho a mrskl s ním o zem. Evžen usekl hlavu jednomu Janičářovi. Postupoval dál. Slunce již pomalu zapadalo. Osmané zvítězili, ale jeden člověk se nevzdával. Bitevní pole bylo zalito krví nevěřících a stal se z něho hřbitov. Jeden muž to nevzdával. Měl vlajku Osmanské říše. Janičáři byli kolem něho, on je ostrým koncem vlajky, kterou narychlo zlomil, hnal zpátky dozadu. Řval jako vzteklý lev. Naháněl se vlajkou pořád dokola. Kolem své osy. Jeden z mužů se na něho vrhl, ale Evžen překvapil hbitou reakcí. Janičáře probodl a nadzvedl. Tak surový útok, na křesťana. Sultán Mehmed ho pozoroval s údivem. Dva Janičáři na něj zaútočili, ale udělal salto vyšší než jeho výška, která činila dva metry, čímž muži se navzájem usekli hlavy. Evžen měl na sobě plátěné oblečení. Neměl rád těžké brnění, díky němuž by byl v nevýhodě. V téhle situaci určitě. Avšak Evžen ukazoval svou krutost, vztek a bezmoc. Sultán tyhle pocity, nevěděl proč, vycítil. Byla to strašná podívaná. Evžen do těla nebožtíků kopal. Lučištníci se připravili, ale Sultán zařval. "Ne!!!" Evžen ho uslyšel, vrchní generál. Byl vzteky bez sebe. Sultán, jak se k němu Evžen pln zlosti blížil, najednou v něm uviděl něco povědomého. Na Evženovi záda přišla ostrá bolest. Sultán přistoupil k němu blíž a chytil ho. Evžen meč upustil. Vládce pohlédl na zabodnutý šíp na jeho zádech. Nastalo podivné ticho…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lucie Mészárosová Lucie Mészárosová | Web | 27. dubna 2015 v 18:19 | Reagovat

super práce :) Touto cestou prosím o zhodnocení mého rozbíhajícího se blogu do komentáře pod některý z mých příspěvků. Budu vděčná za jakýkoli názor. Pěkný den, Lucka

2 luc!k luc!k | Web | 28. dubna 2015 v 17:14 | Reagovat

páni! je to čím dál lepší :)

3 Minette Minette | 4. května 2015 v 15:31 | Reagovat

Celkom dobré, aj keď by si sa mohla ešte trochu zlepšiť v gramatike a štylistike. Ak vás ale zaujímajú orientálne príbehy z trochu iného súdka, pozrite sa na
http://www.minetteskvareninova.blogspot.sk/
1.časť:
http://www.minetteskvareninova.blogspot.sk/2015/03/pribeh-matky.html

2.časť:
http://www.minetteskvareninova.blogspot.sk/2015/04/pribeh-begzade-aliho.html

3.časť:
http://www.minetteskvareninova.blogspot.sk/2015/04/pribeh-vojaka-dzamsida.html

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama