Nurbanu Sultán

3. března 2015 v 17:54 | Alžběta T. |  Velkolepé století
V harému panuje nervozita, stres, strach, ale i radost a očekávání. Mihrimah Valide Sultán dívá se nešťastně kolem sebe. Takovou jí konkubíny neznají. Do síně harému, chodbou, přichází žena s havraními vlasy svázanými do drdolu, s očima hnědými, nebezpečnými. Nádherná, ale přesto nebezpečná žena. Uvnitř ctižádostivá, silná poznamenaná smrtí svých nejbližších i své lásky, kterou milovala. Nikdo nepoznává ten den, že trpí. Ne, jenom jeden člověk, který jde za ní. Candefa Kalfa. Léta plynou, a z téhle Sultánky je dospělá, zralá žena. Nyní přichází její den, který si vysnila.

"Šlechtična Cecilie Vernier Baffo. To bylo kdysi mé jméno. Nezapomněla jsem na své kořeny, mám v sobě horkou krev, divoký temperament. Mé oči vyvolávají strach. Jsem tady, klidná, vyrovnaná na venek, uvnitř mě ničí smutek. Nikdo to nepozná. Moji nepřátelé budou se mi klanět. Zvítězila jsem, protože jsem vytrvala. Přežila muka. Ano, i když se to nezdá, neztratila jsem cit v srdci. Má láska, Selim je mrtvý. Je radostný den…, ale i smutný, že on tu již se mnou není. Vzpomínám na ten den, kdy jsem přišla do paláce. Jako otrokyně, která chtěla změnit vše. Byla jsem šlechtična, nemanželské dítě, zavrženíhodný potomek. Žila jsem si však jako královna. Jenže Bůh, měl pro mě jiný plán. Zabili mi poručníka přímo před mýma očima. Viděla jsem oheň, který ničil vše, co jsem znala. Zažívala jsem odmítání a ponížení své vlastní krve. Můj poručník byl mým přítelem, rodičem a teď viděla jsem na něm krvavou ránu, která ukončila jeho životní pouť. Odvedli mě daleko od své rodné země. Nyní jsem byla obyčejná žena, méněcenná. Snažila jsem se znovu se dostat tam, kde jsem byla. Snažila jsem se, nemyslet na to, ale nemohla jsem, překonávalo mě to. Z mého zápěstí tekla krev, střep se nořil hlouběji. Ucítila jsem bolest. Osvobozující bolest. Cítila jsem, že teplá krev. Má energie odchází. Chtěla jsem ukončit to trápení a noční můry, které i v bdělosti mě pronásledovaly. Poprvé jsem díky tomu potkala jeho. Šehzade Selima, později Sultána Osmanské říše a mého srdce. Zamilovala jsem se, otevřela se mu má duše. Odmítala jsem přesto být, ta která bude mezi ženami. Toužila jsem vyčnívat, být jiná než ostatní. Trvalo dlouho dostat se pod jeho slupku. Cesta to byla trnitá, ale ovládla jsem ho. Stala se matkou jeho dětí. Syna Murada, dcer. Se Selimem jsme spojili své duše, své srdce, svou krev. Se svými sokyněmi jsem se vypořádala po svém. Za všechno mohu poděkovat jen jedné ženě. Haseki Hurrem Sultán, pomohla mi rozvinout schopnosti. Mou krutost, mou osobnost, mé postavení. Byla jsem loutka, ale loutka, která se odstřihla a vyrazila na svou cestu. Šlechtična, otrokyně, favoritka, Sultánka. Dosáhla jsem na vrchol. Postupovala jsem, dostala se na nebeskou bránu. Má cesta nekončí. Budu vládnout harému tak, jak si zaslouží. Budu ta, která svou sílu ukáže ještě hodně dlouho. Jsem ta, která má na rukou krev. Jsem to, co si moji nepřátelé zaslouží. Povstala jsem z popela svého minulého života. Jsem Haseki Nurbanu Valide Sultán Hazetleri. Odteď bude největší harém světa můj." Mihrimah Sultán korunuje novou Valide Sultán. Předává jí neochotně žezlo. Obrátí se ke konkubínám. Všechny do jedné se jí klaní. Nurbanu Sultán se usmívala. Mihrimah se vražedně na ní dívala. Nurbanu se zastaví u jedné ženy. Plavovlásky s tajemným úsměvem, která se jí pokloní, ale svou hlavu zvedne jejím směrem. Beze strachu. Ta žena, matka jejího vnuka a manželka jejího syna. Safiye Sultán. Mihrimah,když spatří její tvář. Usmívá se, její dobrá nálada se zvedne. Nurbanu zvážní. "Boj však nekončí."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama