Část 3.

4. března 2015 v 20:00 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Tera ve společnosti své průvodkyně a dalo by se říct i učitelky jménem Beyhan procházela rozsáhlým komplexem harému. Tera se divila, byla to rozsáhlá část paláce, síť chodeb, jako bájný labyrint, jenom chyběl Minotaurus, což si Tera myslela, že jistě přijde. Harém nebyl dříve součástí paláce, ale byl samostatnou budovou, od požáru, který nastal, se vybudovala část pro harém. Tera s Beyhan procházely chodbami, pár konkubín cestou potkaly, některé si Teru ještě teď zvědavě prohlížely, jiné ji ignorovaly a třetí se dívaly posměšně, či vražedně, jiné měly kamenný výraz ve svých tvářích. Beyhan Kalfa jí o všem důkladně informovala. " Zde jsou lázně, po našem hammam. Jak už víš, zde se koupete, připravujete se k Sultánovi. Tady hned vedle je místnost pro výuku jazyků i výuku na hudební nástroje. Zde budeš chodit i spolu s gedikiler, jazyk musí umět všechny konkubíny. Taky pokud chceš na čerstvý vzduch. Je k tomu určen dvůr a část zahrady, která je nám určená. Žádný muž kromě našeho Vládce tě nesmí spatřit, budeš spát s ostatními dívkami v síni" Beyhan a Tera se opět dostaly do síně harému, Beyhan pokračovala ve svém monologu, "Nemáte žádné privilegia, jenom nahoře favoritky." Beyhan s těmito slovy ukázala na děvčata, která nepohlédla dolů, vypadaly šťastně, užívaly si pozornosti těch dole, ty závistivé pohledy, Tera se podívala nahoru. "To je toho." Řekla jakoby do prázdna, "i když, ony nemají svůj vlastní pokoj. Teprve tehdy, když jsou těhotné a porodí syna. Postavení tady mají manželky Sultána a Valide Sultán. Zatím jsou tu jen dvě sultánky. Gulsah Sultán a Valide Sultán. Třetí Sultánka je v Manise spolu s Šehzadem Mehmedem, je to zase jeho manželka. Jmenuje se Daye. Ano, jenom tyhle ženy mají štěstí." Tera se na Beyhan podívala, Kalfa jí zrovna ukazovala prostor síně, jakoby ji ho nabízela. "Všechna děvčata spí pohromadě tady, který je také k tomu určen…Pak je tu dvůr, kde Valide pořádá zábavu, nebo Sultán, ale i zde je tady zábava, kterou, ale spíše tady pořádá Gulšah Sultán." "Pozooor! Haseki Gulšah Sultán a Gulbehar Sultán!" zvolal eunuch postávající u brány. Tera zpozorněla. "My o vlku." Řekla. Beyhan vzala Teru za loket a postavila ji do řady spolu s ostatními dívkami, nastal chaos. Beyhan dohlížela na to, aby všechno bylo perfektní. "Pokloň se." Napomenula a drncla do Tery Beyhan se postavila vedle ní, i když by správně neměla, všechny dívky měly sklopené pohledy k zemi. Sultánka se objevila a pohlédla na dívky, její dcerka jim nedávala žádnou pozornost, Tera jako jediná zvedla k Sultánce pohled, poprvé vůbec se viděly, Sultánka místo, aby se zamračila, tak se k otrokyni usmála, Tera byla vážná, Beyhan se na Teru podívala, jakmile Sultánka již nebyla v dohledu, všechny dívky se vracely do práce. Beyhan se s naštvaným výrazem obrátila na Teru. "Co to mělo znamenat? Na Sultánku se nesmíš podívat." "Usmívala se, zřejmě jí to nedělalo takový problém, jak si myslíš." Odpověděla Tera. "Pokračujeme?" pobídla Tera pro změnu Kalfu. Tera nečekala na Kalfinu odpověď a odcházela, šla po chodbě, Kalfa za ní šla. "Kam si myslíš, že jde?" "Tak, kde budu mít klid." Tera odbočila doleva a v tom se zastavila u dveří, Beyhan se k ní zastavila, podívala se na dveře a na Teru. "Co tam je?" "Knihovna." Odpověděla Beyhan, Tera se na Kalfu podívala. "Přesně to jsem chtěla." Beyhan přistoupila k otrokyni blíž a vzala jí loket. "Pokud budeš dodržovat již dávno daná pravidla," Tera neposlouchala Kalfu, Tera najednou pohlédla za Beyhan a jakoby za ní viděla stín známé postavy. U Tery se zastavil čas, Kalfin hlas se ztratil v její mysli. Vražedné pohledy všech, kdo procházel kolem ní, a Kalfy nevnímala. Bylo jí to jedno, vlastně, všechno co se tady děje. Obrátila pohled na Kalfu, která jí vytrhla z myšlenek a vlastně ze stínu. "Tero? Děje se něco? Koho tam vidíš?" Beyhan pohlédla spolu s Terou za sebou. Nikoho však neviděla a Tera taky již ne. Je snad blázen? Co se to s ní děje? Beyhan se zpátky otočila. "Tak kde jsem skončila?" na chviličku za přemýšlela "Oh.. Ano, dodržuj tedy zvyky a jazyky…." Tera však jí skočila do řeči, tohle muselo být znamení.
"Kdy dostanu svobodu? " ani nevěděla, co Kalfa jí předtím řekla. Beyhan zmlkla. Pocity v jejím výrazu se nedaly vyčíst a odpověděla. "Jak už víš, jsou zde přes čtyři tisíce lidí, každý má svůj úkol. Je Kaya Kadin, jinak se jmenuje Khalida Hatun. Je taky jedna z nejstarších žen v harému." "To je ta zdatná, vysoká? Na nejstarší ženu v harému nevypadá." Skočila Tera znovu do Kalfiné řeči. "Téhle ženě jsme všechny podřízeny, připravuje konkubíny k Sultánovi a dává jim ponaučení, samozřejmě je tu ještě někdo mocnější, než Kaya Kadin a z ní všichni mají strach i respekt nejvyšší. Haseki Defne Sultán, tu, kterou si viděla byla Gulšah." "To vím." Skočila Tera znovu Kalfě do řeči." Beyhan se na Teru přísně podívala. "Neskákej mi do řeči, jinak se nic nedozvíš, naše Valide, Defne Sultán, nyní není oficiální Valide Sultán, Valide je totiž matkou Sultána. Sultán Ahmed, je ale manžel Defne Sultán. Jenže když před lety zemřela jeho matka Sultána Ahmeda, Firuze Sultán, Defne Sultán nastoupila na jeho místo, protože jí sámotný Vládce určil. V harému vládne Valide Sultána. O její přízeň se konkubíny předhánějí. Kdo je pod jejími křídly má špetku moci." Ukázala prstem na Teru. "Ty jsi çirak, pomocná síla začátečnice. Zatím, kvůli tvým podlitinám nesmíš Sultánovi na oči." pak obrátila prst na sebe. "Já jsem Kalfa - kvalifikovaná pracovnice, už leccos vím a znám to tu. Usta je dohlížitelka prací otrokyň. Musíš projít všemi těmito skupinami. Potom můžeš jít na odpočinek, což bude určitě tak za deset, možná dvacet let. Je taky dost možné, že se svobody ani nedočkáš. V nejlepším případě budeš provdaná za nějakého úředníka či Pašu. V tom horším případě budeš zabita…." Kalfin se výraz změnil. Jakoby váhala. Tohle Tera vycítila. "Anebo může přijít něco lepšího. Budeš v gödze." Tera se nechápavě podívala, teď když všemu začínala rozumět, najednou přijde takové slovo, které nezná. "Co je gödze?" zeptala se Tera. "Znamená v oku, v oku samotného Sultána. Když si získáš jeho přízeň, po noci s ním strávené budeš Ikbal, dostaneš komnatu spolu s další konkubínou, ale poslouchej, nebude nic vyhráno", Kalfa se zašklebila. "Ikbal ještě není nic, oproti tomu, když otěhotníš a porodíš Sultánovo dítě a bude to syn. Nejstarší žijící syn." "A proč mi to říkáš?" optala se Tera, jakoby jí to nezajímalo. " Protože být Sultánkou je také jedním druhem svobody." Kalfa, ale zvážněla a změřila si Teru. " Pro tebe je to už malá šance, jelikož náš Sultán je starý a má již syna v nástupnickém sancaku. Šehzade Mehmed je v Manise a je nástupcem trůnu a místo Valide už je taky obsazené. Mohla by si vládnout harému, světu, byla by si hlavní sultánkou. Královna ve vaší řeči. No…blbě sis to zkrátka načasovala." "První mi tady vykládáš o tom, že bych mohla vládnout světu a pak řekneš tohle?" Konstatovala se smíchem Tera. Kalfa byla šokovaná z reakce téhle konkubíny. "Vůbec nechci Sultána, ale svobodu. Na tohle jsem se tě ptala, ne na to, jestli mám šanci u Sultána." Tera se upřeně na Kalfu dívala, pak si jí posměšně změřila. Beyhan Kalfa začala být poněkud nervózní i ještě víc překvapená. "No asi půjdu do práce. Jsem přece pouhá pracovnice harému." Řekla nakonec Tera s klidem a odešla chodbou zpět do síně. Nevadilo jí to, ale doufala, že pokud se opravdu bude snažit, mohl by jí Sultán, nebo Valide Sultán dát svobodu, tohle skutečně chtěla, Tera si přála dostat se z tohoto paláce pryč a pak najít sestru a bratra, pokud bude mít štěstí. Kalfa se na Teru dívala se zvednutým obočím. Tahle dívka snad neměla žádnou ambici. A jak by mohla? Opravdu nebyla žádná šance. Beyhan slyšela za sebou přicházet známé kroky a však spěšné. Byl to Arif Agha. Obrátila k němu zrak. Bylo jí to divné. Arif se k ní ani nezastavil, jenom slušně pozdravil. "Zdravím Tě, Beyhan.". Kalfa ho chytla za rameno. Arif se zastavil, vykulil oči a obrátil se k ní. "Co se stalo, Arife? Tváříš se dost smutně a starostivě. A taky hodně dost spěcháš, tohle není tvůj zvyk, jedině, že by se něco dělo." Pravila Kalfa. Beyhan zpozorovala jeho výraz ve tváři, zašklebila se, zakoulela očima. "Ach, prosím tě netvař se tak." Arif hned zvážněl a výhružně zvedl ukazováček. "No tak, nedělej, tohle na mě nezkoušej a pověz mi co se děje." Kalfa poznala, že něco se muselo stát. Tohoto Aghu znala velmi dlouho, ten svěsil zpátky ruku, nemohl před ní nic hrát. "Promiň Beyhan, ale to ti nemohu říct. Dostal jsem rozkaz od Valide Sultány." Řekl vážně Arif. Beyhan se k němu přiblížila. Byla tak blízko, že Arif cítil dech této pohledné ženy. "Co se stalo, Arife? Stejně se to dozvím, pokud je to vážné. Tak už konečně spusť." optala se ještě jednou potichu, pak se k němu ještě více přiblížila. "Není to a nebylo by to poprvé, co si nesplnil rozkaz Sultány." Arif se zalekl, zamračil se. Kolem nich zrovna procházely dvě konkubíny. Beyhan se k nim obrátila. "No, tak. Kde máte být?! Okamžitě do sálu. Tady nemáte, co dělat. Máte své povinnosti. Honem!" Přikázala dívkám Beyhan Kalfa. Konkubíny se jenom smály, ale Kalfu poslechly. I když byla Beyhan mladá, měly k ní dívky respekt a úctu jako k žádné jiné Kalfě. Byla jako druhá Kaya Kadin. Kalfa obrátila zrak zpět k Arifovi. "No tak dobře, Beyhan." Arif si těžce povzdechl, ohlédl se po děvčatech, které někam již zmizely a ještě na druhou stranu, aby se ujistil, že nejsou žádní svědci. Chodba však vypadala podezřele osamělá. Byli tu jen oni dva, ale pro jistotu mluvil potichu. "Stejně se to brzy všichni dozví, to máš pravdu ..Alláh si zavolal k sobě Sultána Ahmeda.. Šehzade Mehmed je tady v paláci. Takže čekejme pohřeb zesnulého Sultána. Nechť odpočívá v pokoji." odpověděl tiše Arif. "Amen". Odpověděla Kalfa automaticky překvapeným výrazem. Nebyla z této zprávy klidná. "Zřejmě víš, kdo přijede." Řekla Beyhan. "Jsem si stoprocentně jist, co přijde." Věděli oba, co se bude dít. A navíc Beyhan si vzpomněla na slova, které pronesla před chvilkou Teře. Pohled obrátila na chodbu, kde odcházela Tera, usmála se. Arif jí sledoval a zvedl hlavu s tázavým výrazem. "Proč se usmíváš?", "Mám dojem, že se rozvíří vody. Jen někoho musíme popostrčit." Beyhan pohlédla na Arifa, kterému to nedocházelo. "Ženy, vždy něco vymyslíte, ale hlavně, že z mužů vypáčíte, kde co." Beyhan se na Arifa podívala pohledem, kterým vyjadřovala, zda to nemyslí vážně, a ukázala rukou nůžky, jakmile byla příležitost, musela Arifovi vždy naznačit, co je zač, což Arifa štvalo, ale nyní ho to spíše rozesmálo. "No jo, já zapomněl, ale muž zůstává mužem." Řekl a odcházel. "I bez toho." Zakřičel na Kalfu, která se zasmála.
Gulsah Sultán se zrovna procházela po zahradě paláce. Druhá manželka Sultána Ahmeda. Dalo by se říct, že jedině jí Sultán Ahmed v posledních letech svého života miloval. Jeho první manželka Defne ztratila pro něho cenu. Dokonce jí podezíral, že ho zrazuje, ale také i proto, že se dozvěděl, co natropila za zločiny, které spáchala ve jménu své moci a lásky. Jenom v Gulsah měl stoprocentní jistotu. Gulsah zrovna byla s dcerou Gulbehar. "Tatínek se jistě uzdraví, že jo, Valide?" Gulsah se zastavila a poklekla před svou dcerou. Vzala ji za obě ruky a políbila je. "Inshalláh snad se nám uzdraví." "Amen." Odpověděla jí dcera. "Mám tě tolik ráda, má dceruško." Matka objala s těmito slovy dceru. Syn, kterého porodila, jí zemřel. Zbyla jí jenom dcera a tu nechtěla v žádném případě ztratit. Za Sultánkami přicházela služebná a poklonila se, aniž by věděla, zda si jí obě Sultánky všimly, nebo ne. "Sultánko." Sultánka se odtáhla od dcery, ta se dívala na každý pohyb své matky. Sultánka se podívala na svou služebnou a vstala. "Co se děje?" tvář služebné jí vystrašila. Gulšah Sultán se ke služebné přiblížila, zpozorovala smutného pohledu otrokyně. "Sultánko, mám pro vás smutnou zprávu." Teď jí sledovala i Gulbehar. Gulsah se chytila se za srdce. Poznala, co jí chce služebná sdělit, nemusela to ani oznamovat, výraz služebné tomu nasvědčoval. Tohle byla rána. Její láska Sultán Ahmed je mrtev. Moc Defne Sultán ode dneška vyrostla do výšin. Přinejlepším jí a dceru pošlou pryč, v tom horším je nechá Defne zabít. "Matko." Slyšela Sultánka z dálky hlas své dcery, která k ní přispěchala a objala svýma dětskýma ručičkama. Sultánka se složila k zemi. "Sultánko!" slyšela ustaraný hlas své služebné. "Sultáno.", ke Gulšah přiběhl Ruzgar Agha, po Gulšaniné tváři se kutálela slza.
Šehzade Mehmed šel ke své matce Defne Sultán do přijímací místnosti. Dveře se otevřely a vstoupil dovnitř, aniž by byl ohlášen. Jeho matka však na něho čekala. Stála za oknem a vzpomínala. Otočila se, když zaslechla otevření dveří, vstoupil její syn. Matka k němu přistoupila, podávala mu ruku. Její syn jí políbil a pohlédl smutně do jejich očí. Poznal v nich, že matka to ví. "Buď zdráva Valide.", Synu,", "Jak ses dozvěděla o tom, co se stalo?", "Zapomněl jsi? Mám oči všude." Pronesla vážně Valide. "Pojď, posaď se.", Valide ukázala na sedačku, syn jí poslechl a oba si sednuli. Matka se na něho pátravě podívala. "Je třeba nastolit velké změny. Za chvíli bude korunovace. O ní se již postarám, nebo Cihangir Paša. Jsi si dost vědom, že teď je třeba, aby říše měla co nejdřív svého vládce. Jinak lid zdivočí a co víc. Nepřátelé říše mohou toho využít. Jsme pořád ve válce, zamapuj si to." Pravila jeho matka s vážným výrazem ve tváři. "Již jsem pověřil Cihangira Pašu. Ano, Valide. Na vše jsem myslel. Písemnosti jsem vyřídil a vše co je k tomu třeba. Pohřeb bude dnes. Musíme pospíchat, než se zpráva po celé říši rozšíří.". "Jak je známo, zprávy tohoto typu, se šíří rychleji než mor." Poznamenala Valide." To jistě." Když Valide věděla, že není pozorovaná svým synem, který byl myšlenkami u své vlády, usmívala se, rychle se vzpamatovala ze smutné zprávy, znamenalo to totiž jedno… Bude oficiální Valide Sultánou, matkou Sultána.
Tera přicházela do síně harému. Ženy se oblíkaly do černého. Jedna z konkubín za ní přišla a podávala jí černý šat se slovy "Obleč se.""A proč? Co se děje?" Zeptala se Tera. "Sultán Ahmed je mrtev." Tera necítila nic. Proč taky? Sultána neznala. Přesto si černý šat oblékala.
Šehzade odcházel od matky. Na děvčata, která na něho toužebně hleděla si, ani nevšímal, ostatně jen jedinou osobu v harému nezajímal. Byla to Tera. Kaya Kadin zrovna vcházela do místnosti. Poznala, že Valide Sultán je rozčílená. "Myslela jsem si, že je jiný. Spletla jsem se v něm. Není mi oddaný.", "Sultánko, takhle nemluvte. Bude to výborný Sultán, sama dobře víte, proč jste ho zvolila ze svých synů." Valide přemýšlela. "Ano, vím jistě, proč jsem si ho zvolila. A důležitý důvod byl v tom, že bude Sultánem, kterého si lid bude vážit. Zvolila jsem si ho kvůli jeho schopnostem, ale také kvůli tomu, že by měl být na mé straně." Valide pohlédla na Kayu. "Ano, uvědomuji si to. Ty, ale mlč. Víš kde je tvé místo." Kaya Kadin sklopila zrak k zemi. Dobře věděla, že teď není radno si zahrávat s kobrou, kterou Defne Sultán byla.
Zpráva o smrti Sultána Ahmeda se šířila. Sám to Šehzade potvrdil. Díky Velkovezírovi Cihangirovi si získal Janičáře. Nebo, alespoň si to Velkovezír myslel. Ostatně nebyli proti Mehmedovi, ale bylo třeba je zpracovat. Dát na svou stranu. Co by to bylo za Sultána, kdyby jeho vojsko nebylo s ním? Janičáři měli svou hlavu, byli tvrdohlaví, pocházeli z rodin "nevěřících". Unesení chlapci, převychovaní k válce, k víře říše, bylo známo, že jsou daleko krutější, než sami jejich zajatci. V tajné korespondenci s jejich velitelem si je Šehzade Mehmed získal mnohem dřív, než mohl kdokoliv tušit. Zlatem, dobrým slovem, Mehmed, i když na to nevypadal, uměl dobře odhadnout své šance a uměl získat lidi na svou stranu. To platilo, co se týká státních záležitostí. Byl velmi zkušený… a možná díky tomu se před svou smrtí Sultán Ahmed bál zrovna jeho.
Mehmed stál před dveřmi komnaty, díval se na tělo svého zesnulého otce. Tři muži jeho tělo omývali. Intimní partie byla zakrytá neprůhlednou látkou. Lékař, který se staral o nemocného Sultána, stál vedle Mehmeda. "Trpěl?" optal se potichu Šehzade. Lékař se na něho podíval. "Ne, Vládce. Netrpěl.", "Lžeš, aby si ochránil toho, kdo to má na svědomí." "Co má na svědomí?" optal se lékař. "Vládcovu smrt." odpověděl Šehzade, lékař zrudnul. " Sultán byl ve výborné kondici, nic nenasvědčovalo tomu, že by přicházela nemoc, když jsem naposledy za ním přijel a bylo to dvěma dny. Mohl ještě žít dlouhé léta. Teď, ale mi zní otázka v uších. Čí to byl vzkaz?" optal se Mehmed. Lékař mlčel a díval se na mrtvé tělo, hledal odpovědi. "Jsou nemoci, které neohlašují svůj příchod, Šehzade." Šehzade se na lékaře podíval a obrátil se k němu. "To vím, ale Sultán Ahmed vykazuje dost zřejmé známky otrávení." Muži s ním zacházeli jako se zlatem, jako s pokladem, kterého milovali. "Odpovíš mi na otázku, ušetřím tvůj život." Lékař se podíval na Mehmeda, který se na něho díval přísně. Již teď ve stárnoucím lékaři vzbudil strach mísící s respektem. "Osman." Pravil jenom jméno. Mehmed byl v šoku, věděl, kdo to byl. Lékař sklopil zrak k zemi a shrbil se. Skoro nedýchal, jak se bál. Mehmed zrovna přemýšlel, jak se mohl dostat tak blízko, a kdo mu pomáhal. Lékař by to sám nezvládl. "Jak je možné, že lékař sám zničí život. Je jednoduché ho vzít, ale žít s tím je jakoby člověk nosil obří kámen. Obzvlášť, že si skončil život panovníkovi." Mehmed se odmlčel, aby dal prostor lékaři k obhajobě, ale ten se nezmohl na odpověď. "Nyní odejdi a počkej na můj rozsudek." Pravil Mehmed. Lékař se shrbil ještě víc. Bylo slyšet jeho přiškrceným hlasem jenom. "Ano, Sultáne.", a odešel. Mehmed se obrátil k jednomu z mužů, který k němu šel. Skončili svou práci. "Můžete jít." Přikázal jim Mehmed, který svůj pohled nyní věnoval svému otci, jehož duše je s Alláhem.
Den se blížil ke konci. Zesnulého Sultána uložili na pravý bok tváří k Mekce. Posvátnému místu. Nastal západ slunce. Nebe bylo v barvě krve. Všichni měli na sobě černý šat. Říše držela smutek. Tera stála nepociťovala žádnou emoci. Dívky znalé kultury se modlily za duši Sultána, za duši Sultána se modlili všichni. Po harému rakev nosili eunuši. Smutné výrazy zde mohl člověk spatřit. Valide Sultán v černých šatech s připevněným šátkem a černou korunkou na hlavě stála vznešeně, ale smutně, uplakaně. Slzy se jí kutálely po tváři, ale takhle život chodil. Vzpomínky na jejího muže se jí promítaly v hlavě, když eunuchové nosící jeho rakvi kolem ní prošli. Vedle sebe měla dvě své dcery. Starší Gervahan Sultán, která se narodila po Mehmedovi a Akasmu Sultán, která byla nejmladší z Defnenivých dětí. Vedle Akasmy byla Gulšah Sultán se svou dcerou, její smutek byl nesmírně veliký a v Gulšah koloval i strach o svůj a dceřin život, i přestože dcera nemohla ohrozit pozici Defneniného syna, Gulšah větřila, že může její dceři hrozit nebezpečí. Valide totiž nerada nechávala něco v náhodě a navíc, tohle by byla dokonalá pomsta. Gulsah držela svou sedmiletou dceru za ruku. Ta plakala spolu s maminkou, měla svého tatínka velmi ráda. Všechny ženy rval jejich žal srdce.
Valide Sultán pohlédla na Gulsah, svou poslední a taky nejsilnější sokyni v lásce. Tady již není místo pro boj. Ona zvítězila, ona je Valide Sultán, Defne věděla, že nyní si musí své místo udržet, stůj co stůj. Jediný kdo Gulsah taky zachránil život a přesvědčil Sultánku, byl právě Mehmed, který se nějakým způsobem o jejím záměru dozvěděl. "Valide… Gulsah Sultán není ta, která by byla hrozba. Vaše postavení je neotřesitelné. A navíc, již je pozdě řešit spory takovým způsobem, které se zasypaly zemí díky smrti mého otce. Nyní budu Sultánem. Budu Vládnout říši. Vy vládnete harému, Valide. Zabít ženu říše bez účelu je kruté. Neposkvrňte začátek mé vlády krví dynastie." Čím víc Valide Sultán se dívala na Gulsah a její dceru tím víc přemýšlela nad tím, že její syn má pravdu. Myšlenky se zastavily, ale pokud by Gulšah dělala problémy, své rozhodnutí velmi ráda přehodnotí. Valide obrátila zrak na rakev, která zrovna procházela kolem ní, na tu rakev, která jí potom zmizela z dohledu. Přejel jí mráz po zádech. Její nohy jakoby za ním chtěly, za svým mužem. Chtěla prosit o odpuštění. Cítila náhle, že jeho smrt jí připomenula, co k němu skutečně cítila. Tera se dívala na všechny ženy. Modlily se, všechny konkubíny se poklonily, někdo do Tery žduchl, byla to Beyhan, Tera se poklonila rakvi. Pak se obrátila na čtyři ženy, které doteď stály na chodbě včele a na jednu malou holčičku. Odcházely dovnitř, do síně harému, šly k místu, kde byly okna a posadily se, rovněž šly i všechny konkubíny, posadily se na místa. Před všemi těmi ženami seděla postarší žena, která začala číst z knihy. Spíše to zněl jako zpěv. Tera si sáhla na přívěšek a zavřela oči. Něčí oči smutně pozorovaly harém a zastavily se právě u Tery držíc křížek, tiše mluvící modlitbu křesťanů, byly to oči Gulsah Sultán.
Rakev eunuši předali Šehzademu Mehmedovi, Rüstemovi Pašovi, manželovi Akasmy Sultán, Velkovezírovi Cihangirovi Pašovi. Mustafovi Pašovi, Mishaal Pašovi. Mířili s ostatky Sultána k jeho mešitě, kde si přál být pochován, stavitelé jí dostavili rok a několik týdnů před jeho smrtí. Rakev postavili k mešitě, kde vojáci, velkovezíři stáli. Vzdávali hold svému veliteli, svému vládci. Šehzade svému otci. Imam stál před Mehmedem. Stál směrem k Mekce, tak jako všichni za ním. Modlili se za jeho duši, všichni, ve stoje. Slunce pomalu mizelo. Šehzade po modlitbě položil svou ruku na otcovu rakev a pohlédl smutně na krvavé nebe. I přestože Sultán Ahmed Chán Hazetleri byl krutým vládcem. Myslel si, že nebe smutní, nad tím, že zemřel. Ano vládce své říše. Vládce je jejím základem, ať je jakýkoliv.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama