Část 2.

1. března 2015 v 8:00 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Dívky šly pěšky s přestávkami měsíc, byly unavené, Tera svou sestru nosila v náručí, byla to pro ni obtížná cesta. "Kam jdeme?" ptala se Jasmín. "Nevím, ale někam daleko, jakoby chtěly, ať zapomeneme." Odpověděla Tera udýchaně. "Nemusíš mě tak nosit, Tero? Odpočiň si." Řekla Jasmín soucitně. "Musíme, budou tě bolet nohy." "A ty budeš mít bolesti bříška…pamatuješ, co říkávala maminka?" Tera zesmutněla, Jasmín si toho všimla, pozorovala svou velkou sestru, všimla si její slzy a utřela ji. Dívky byly špinavé, hladové, dostávaly příděl jídla. Tataři všechny do jedné, včetně dětí prodali. Teru a Jasmín koupil Osmanský obchodník, další týden putovaly v kočáru do přístavu, zbytek cesty strávily na lodi. Vyplouvali včasně ráno z Lakatii.
Vysoký muž, s hnědými vlasy a modrýma očima se opíral o zábradlí, díval se na krásu měsíce a užíval si klidného večera. Šla k němu plavovláska v bílých šatech, šla k němu z boku a chytla ho kolem pasu, muž se na ni podíval, ona šla blíž k zábradlí, muž jí objal, pak pohlédl na měsíc. Plavovláska byla spokojená. Tera s Jasmín putovali do přístavu již třetí týden. Jasmín již byla unavená.
Obchodník Efbuss Eferens, původem Řek, ale nyní byl hrdým Osmanem, se rozhodl Teru i Jasmín prodat do Osmanské říše, mluvili k nim jinou řečí, kterým nerozuměli, Teře pomáhala mimika mužů. Moře bylo klidné, vítr si hrál s vlasy žen, jedna z nich plakala, byla ze sousední jižní vesnice, Tera si ji dobře pamatovala, narodila se jí holčička a tu jí sebrali, neznámo kde. Žena seděla a brečela, Tera ji soucitně pozorovala, o to ošklivěji se dívala na obchodníka, který se na ně vždy přišel podívat.
Sestry pluly společně po moři pár dní. Nevěděly, co bude následovat. Byl večer, lampička se pohupovala nad obchodníkem v turbanu a plášti. Bylo zřejmé, že byl cizinec. Měl snědou barvu pokožky. Díky onomu světlu si mohl prohlídnout dvě dívky sedící naproti němu. Jedna byla starší a vyspělá, druhá ještě dítě. Měl jasný záměr, jedna byla starší, druhá mladší. Držely se jedna druhé.
Ty dvě se nehnuly od sebe. Pochopil díky podobě, že jsou sestry. Tera si začala broukat ukolébavku, kterou jí matka, stejně jako Jasmín zpívala, Teře se draly slzy z očí, Jasmín dobře znala melodii a zesmutněla víc. Maličká dívka se podívala na svoji starší sestru a smutně, potichu, dětským hláskem pravila: "Co chtějí udělat s námi, Tero?". Starší sestře bylo do pláče, přestala si broukat, pohlédla na svou sestřičku, chtěla dodat své malé sestře naději. Pak se podívala na zaschlou matčinu krev na svých rukou a v myšlenkách se vrátila na chvíli, kdy matku zasáhl šíp, a když jí Tera držela v náručí, kdy jejímu otci podřezali hrdlo bez milosti před očima jeho dcer. Tera ucítila pohled staršího muže v turbanu. Zlostně se na něho podívala. Ten muž se nevyvedl z míry, pořád se usmíval, tak oplzle, tak nechutně. Tera vycítila, že má něco za lubem, ale nevěděla co přesně. Pohlédla zpět na sestřičku, která čekala na odpověď. Tohle neměl nikdo z nich zažít: "Neboj, to bude dobrý." Nic lepšího jí v tu chvíli nenapadlo, žádná věta ani čin rodiče nezachrání, už ne. A jak dodat téhle malé holčičce naději potom co ona sama spatřila? "Maminka a tatínek jsou andělé, viď?" zeptala se malá holčička, v očích jakoby měla naději. "Ano, Jasmínko, jsou z nich andělé, jsou v nebi jako hvězdy, proto se nezapomeň dívat na oblohu, protože budeš vědět, že se na tebe dívají." Tera stěží odpověděla a objala svou Jasmín. Vynořila se jí vzpomínka, kdy vyprávěla matka, co se stane z lidí, kteří zemřou. Proto se Jasmína ptala. Věřila v anděly, duchy, "Tak naši rodiče budou s námi." Tera vzpomínala na to, jak otec jí učil jezdit na koni, jak matka s ní pekla chléb, jak si s Jasmín a s ní hrála na schovávanou, jak jí česala kadeře, jak si zpívaly. Byli na palubě lodi a tak Tera pohlédla na nebe. Hledala dvě nejkrásnější, nejzářivější hvězdy. Hvězdy svých rodičů.
Sestry rozdělili po plavbě. Hned jak vystupovali, muž ukázal na Jasmínu a dva muži jí vzali za lokty. Další dva drželi Teru. "Ne, co to děláte. To nám nesmíte udělat. Vy vyděrači, vy podvodníci!!! Ne!! Jasmíno!!" Tera se chtěla muži vytrhnout, škrábalo ho, jednoho dokonce kopla do holeně, muž se svíjel bolestí, Tera toho využila a již chytila svou sestřičku. "Jasmín!" Jak kruté to bylo. Teře to trhalo srdce. Nevěděla, co se stane se sestrou. Nesmí jí zabít! Nesmí jí vzít! Je to jediné, co jí zbylo. Teru někdo udeřil, otočila se a uviděla muže, kterého předtím udeřila do holeně, byl rozzloben, obchodník zakřičel. "Co to děláš s mým zbožím!!! Okamžitě se ovládej, zvíře!" Přikázal na muže. Dva muži chytli Teru, ta se škubala a dívala se na Jasmín, která se pomalu, ale jistě vzdalovala. Tera zoufale křičela na plačící sestru z dálky: "Nezapomeň, Jasmíno, já si tě najdu a budeme opět spolu. Nezapomeň na mě, opět budeme spolu!!!!" I přesto, že muži jí pevně drželi. Složila se plačící Tera k zemi. Obchodník doprovázející Teru i její sestru po moři to pozoroval se škodolibým úsměvem. "Držte ji, ať neuteče." Přikázal na muže obchodník. V noci se Tera pokusila bezúspěšně o sebevraždu. Byl snad zásah osudu, že černý eunuch kontroloval, zda je všechno v pořádku. Tera byla vzdorovitá, křičela jako smyslu zbavená. Zdálo se jí čím dál víc o svých zesnulých rodičích. Brečela a nepodařilo se jí utěšit. Několikrát jí zbili, až upadla do bezvědomí. Mluvili na ní jazykem, kterým nerozuměla. Byla opuštěná, neměla nikoho. Doufala, že bratr jí najde a zachrání jí i Jasmín. Evžen je pomstí, v době útoku byl na cestě. Modlila se k pánu bohu. Prosila, ať jí dá sílu pro pomstu. Ať Evžen si pro ně přijde a sestra ať přežije. Dostala se do místa, kde lidí bylo plno. Rány, které měla na sobě, se pomalu hojily, ale pořád byly i tak zřetelné. A duše? Ta bolela ze všeho nejvíc. Nevnímala čas, jen doufala, že snad je to konec. Konec její cesty. Myšlenkami byla pořád u rodiny, u vzpomínek na šťastný život. Odvedli je na jedno přelidněné místo. Nevnímala realitu, až poté se vzpamatovala a prohlédla si místo.
Byla na trhu s otroky. Byla zboží, nebyla člověkem. Tak si Tera připadala a vztek v ní se probouzel k životu.
Přišel k ní jeden muž, který se jí vůbec nelíbil, pohladil jí po vlasech, ucukla štítivě, on se zazubil: "Odkud jsi? Snad najdu pro tebe vhodného pána." Tera na muže plivla a ošklivě na něho pohlédla. Muž si utřel obličej od sliny a dal jí silnou facku, až mladé dívce tekla krev z úst. Setřela si krev. Celá se třásla: " Vidíš, za to si můžeš ty." Muž se škodolibě na dívku usmíval. "Ano, najdu ti pána, který tě zkrotí, couro!! A neprovokuj mě. Jinak se tě nikdy nezbavím, když budeš plná monoklů a podlitin ještě kvůli tobě budu mít malér!!!." Nakonec po ní zařval a odešel. Tera jejich řeč pomalu, ale jistě začala ovládat, ale spíše jí bylo jí úplně jedno, co jí říkají. "Budu ráda, když se zbavím tebe!" křikla drze, muž se zastavil a otočil se na zamračenou Teru, ruku zaťal v pěst, chtěl jí ukázat, že on má navrch, ale v tom k němu přišel jeden z mužů. "Nech jí být, jistě za ní dostaneme peníze, ale nemůžeme prodávat zmlácené zboží." Řekl klidným hlasem, muž, pohlédl na Teru. "Tohle přesně chce, vyprovokovat tě." Dodal, tím obchodníka muž uklidnil a společně odcházeli. Tera poslouchala jazyk, slyšela ho všude. Jak ho nenáviděla a taky co jiného jí zbývalo. Jak jí chyběl ten rodný, objetí bratra, pohlazení po vlasech matky a její hlas, sestřin dětský zvuk jejího smíchu, otec, který se staral o dobro své rodiny i jeho nálady.
Tera seděla na studené podlaze v poutech jako vězeň - za trest pro svou drzost. Seděla v místnosti, kde to páchlo zatuchlou plísní a k velkému zděšení i krví. Po zdech byly zbytky něčí krve, ale to nemohla Tera vědět. Byla obklopena tmou. Držela přívěšek, který jí visel na krku. Byl ve tvaru kříže. Dostala ho od své matky v době, kdy byla ještě šťastná. V době, kdy maminka ještě žila. V mysli se jí vynořila vzpomínka. Teď už ano, jak bolestivě jí píchlo u srdce. Vzpomínka kdy bratr odjel, tentýž den, co se stalo to neštěstí: " Tak Jasmín," vzal bratr svou nejmladší sestru do náručí, "buď hodná a nezlob rodiče a sestru ano?" Zatvářil se, jakoby si na něco vzpomněl "Vždyť jsem málem zapomněl. Ty jsi náš hodný anděl. Mám tě rád a něco ti určitě přinesu, chceš?" malá sestřička byla nadšená, radostí poskočila a Evžena objala. " Chci, abys byl doma co nejdřív. Kdo mě potom bude brát do lesa a bude dělat koně?" Odpověděla Jasmín nadšeně, ale i smutně, roztomile. Svého bratra objala tak pevně jak jen malé stvoření mohlo. Evžen se usmíval. Nadzvedla jí na zem, Jasmín tohle milovala, vždy viděla pohledem svého bratra a upřímně mu to záviděla. Po chvilce svou nejmladší sestřičku položil na zem. Jasmín se na něho dívala rozzářeně a trochu smutně, že jí ještě nedrží, ale stejně zářila svým dětským úsměvem na tváři. Evžen se obrátil na druhou sestru a zamířil k ní se slovy: "Tero, již jsme se loučili, ale stejně ti to řeknu, buď taky hodná, a nehádej se s otcem, víš jaké má nálady. Mám ti taky něco přinést?" Tera se podívala na svého bratra a odpověděla: "Hlavně ty se přines zdravý, měl bys už s tím skončit." Řekla Tera se starostlivým výrazem, ale pak vyprskla smíchy, s úsměvem mu dodala, "A ty jsi taky náladový." Tera se smála, také i tomu, že místo, aby se mu dívala do očí, tak pozoruje slunce v nebi. Byl opravdu hodně vysoký. "Nebuď drzá." Evžen dělal, že se zlobí. "Bez výprav to nejsem já. Než se naděješ, budu zde. Vždyť je to poslední můj výlet." Řekl a s úsměvem a pak zvážněl. "Hlavně dávej pozor na matku a Jasmín. Otec se o sebe umí postarat." Odpověděl bratr, postavil se na kolena, rozpřáhl ruce na znamení objetí, Tera s úsměvem ho objala. S úsměvem je také pozorovala jeho snoubenka Emma, kterou Tera a vůbec celá rodina přijala. Pak jakmile se pustili, tak se Evžen ještě loučil s Emmou, která ho pak kousek doprovodila. Při této vzpomínce se Teře vykouzlil úsměv, ale přesto slzy se jí kutáleli tiše po tváři. Neochránila jsem ani sestru, ani matku, selhala jsem bratříčku, pomyslela si. Vybavila se jí také jedna vzpomínka. Kdy odcházely ženy a děti v řadě v doprovodu krvelačných bojovníků. Spatřila dílo těch satanů na ostatních a v kupě těl bez duše spatřila i Emmu s otevřenýma očima, podřezaným hrdlem ležící v tratolišti krve. Tera najednou byla plná vzteku. Vzali jí rodinu. Neví kde je bratr a sestra, rodiče jsou mrtví, zničili jí domov. Nyní jí naznačili kde je teď její místo, je otrokyně, došlo jí to, i přestože neuměla jazyk, jak rychle to pochopila.
Druhý den včasné ráno, začal prodej. Stála v řadě s ostatními ženami, Tera se podívala na pravý bok a všimla si mladé ženy, seděla na zemi a srdceryvně vzlykala, vybočovala z řady, což bylo otázkou času, kdy si toho někdo všimne a ztrestá ji, jeden z pomocníků obchodníka k ní přistoupil. "Nebul!! A vstaň." Ostře jí vzal za ruku a táhnul jí, aby vstala. Tera jí znala, sotva se jí narodilo dítě a již ho nespatří, vzali jí ho z náručí. "Matka, ne matka, budeš prodána, o dítě neměj strach." Odpověděli jí. "Necháš jí!" křikla Tera na muže, který ženu tahal surově, div jí nevymkl rameno. Muž se podíval na Teru rozzlobeně. "Ty nemáš, co mluvit!" "Nic neudělala, jenom pláče kvůli svému neštěstí." Odpověděla mu Tera. Muž se k ní přiřídil, vzal jí za vlasy, Tera vykřikla, obchodník si toho všiml. "A dost!!" křikl obchodník na muže, muž pustil Teřiny vlasy, Tera se narovnala. Muž se díval na svého pána, který se k němu blížil pomalým, suverénním krokem, ukazoval na něho bičem. "Nenič zboží, není tvoje a ještě jednou, tak tě zabiju, rozumíš?" řekl výhružně obchodník. "Ano, pane." Odpověděl tiše muž se sklopeným zrakem k zemi. Tera se dívala s obchodníka na muže. "Najednou si tak malinký." Neodpustila si poznámku a změřila si muže opovržlivým pohledem. "A ty buď zticha!" okřikl ji obchodník, Tera si z toho nic nedělala, zvedla vznešeně hlavu a myslela si své, poté pohlédla na mladou ženu, tiše brečela. Tera k ní šla, obchodník se na ni díval, jestli nechystá zdrhnout, ale Tera šla k ženě a pomáhala jí vstát. "Pojď, nemůžeš takhle sedět. Nastydneš." "Bez mého dítěte, nemohu žít." Řekla mezi vzlyky." Tera se vzpomněla na svou sestru. "Musíš doufat, že ho jednou uvidíš, nebo že bude mít krásný život." Odpověděla Tera, které nic nenapadlo, i tato věta by Teru neuklidnila, ženu chápala více, než obchodník s mužem. Ženy nyní stály, Tera se podívala zamračeně na obchodníka. "Tak jdeme?"
Den byl nádherný, slunečný, jak pro koho. Město oživlo hned ráno. V tomhle tržišti se dalo koupit, maso, vejce, zvířata, zeleninu, ovoce, opium. Tržiště bylo různobarevné. Tera nespala, opět na rodinu. Dívka s kruhy pod očima, bez života, která už není svobodná již, prosila o smrt. Obchodník se jí rozhodl kvůli podlitinám dát bokem, že na prodej půjde později.
Přesto si však mlel ruce. Jeho zisky šly nahoru. O otrokyně byl obrovský zájem. Mustafa Paša, dozorčí komnat vybíral dívky pro svého již stárnoucího Sultána Ahmeda. Už odcházel, když v rohu uviděl kouzelnou smutnou tvář s kruhy pod očima, ale přesto ještě s viditelnými ranami na obličeji: "Jako Hromádka neštěstí, ale koukám, že jsi jí musel potrestat. Takhle si jí, ale nikdo nekoupí, obchodníku. Víš, že jsem s tvými službami spokojený. Ale jestli ty dívky budeš bít. Za chvíli dopadneš jako žebrák. Nechceš se dostat do problémů viď?" pravil a obrátil zrak k obchodníkovi, který se začal s jistotou třást strachy. Znal tohoto muže a jeho moc a nechtěl s ním přijít do sporu. Byl to jeho věrný zákazník, který taky dobře platil. Proto poslušně pravil: "Neposlušná byla, tak jsem jí dal facku, ale jen jednou. Jinak po celém těle bohužel takové modřiny má, takhle jí bohužel přivedli. Ty modřiny se už hojí. A stejně bych jí nedoporučoval sultánovi, je dost neposlušná a jak bych řekl dost výbušná, někdy mám pocit, že v tom jednom těle je více žen" odpověděl obchodník a taky dost Pašovi lhal. "V harému by se naučila poslušnosti…. I jiným způsobem než jen fackováním." Paša váhal, ale nakonec pravil. "Přidej mi ji k těm ostatním. Nevím proč, ale v harému by se hodila. Každopádně i přes ty modřiny je krásná." Řekl Paša, podíval se na Teru, která si ho již všimla. "Ať všechny vybrané dívky jsou zítra ráno přichystané. I ona." rozkázal Paša obchodníkovi a pomalu odcházel, obchodník šel za ním. "O děkuji, Pašo. S vámi jsou obchody." Reagoval obchodník na slova svého zákazníka. Paša se zastavil a obrátil se na něho se slovy: "A ještě jednou vezmeš takové dívky do svého obchodu, budeš mít problémy, ať chceš nebo ne. Rozumíš?" otočil se zpět a bez rozloučení odešel. Ještě se obrátil k dívce, která ho pozorovala s neurčitým výrazem.
Čas plynul, den se změnil v noc, byla tma. Tera seděla a byla opřená o zeď s dalšími vybranými dívkami. Všechny spaly kromě ní. Tera nemohla usnout, i když sebevíc by chtěla, poté, co zavřela oči, viděla smrt, krev, vzpomínky. Proč pořád se jí honí v hlavě a nenechají jí spát? Ano, koupili jí jako hračku, jako věc a přitom je to lidská bytost, která sama dýchá, která sama jí, má ruce, nohy, pusu, své myšlenky, pocity. Oni jí takhle neberou. Ano, pouhá otrokyně a tyhle dívky, které tady leží, jsou na tom stejně. Ztratily domov a rodinu. Dívala se na ně z jedné na druhou, ale pak pohlédla na měsíc. Jeho paprsky dosahaly na zem této, jinak za normální okolností, temné komory, padala na těla dívek, které spaly. Tera tiše vstala a pohlédla na měsíc ještě z jiného úhlu. Smutně s myšlenkami se na něho dívala a možná i v naději. V naději, že na tenhle stejný měsíc se dívá i Jasmína s Evženem.
Další ráno sultán Ahmed zemřel. Velkovezír Cihangir Paša stál nad postelí, kde ležel Sultán, doktor byl na druhé straně a zakroutil hlavou. Cihangir zavřel oči, nastal konec životní cesty Sultána. Bylo mu jasné, co musí udělat. Lékař obešel postel se zamračenou tváří, přistoupil blíž k Pašovi. Lékař chtěl něco říct, ale Paša dal ruku blízko k obličeji lékaře na znamení, aby mlčel. "Vím, co je třeba udělat, co nastalo. Zatím nikomu ani muk. Musím k Šehzademu oznámit mu tuto informaci. Pokud to někomu povíš dřív, přijdeš o hlavu. O to se postarám. Rozumíš?" s poslední větou se Paša obrátil k lékaři as přísným pohledem, ruce měl za zády. "Ano Pašo, jak si budete přát." Odpověděl lékař s pohledem na Sultána. "Nikoho k sultánovi nepouštěj, ani Valide Sultán, i kdyby ti vyhrožovala. Zůstaň tady po celou dobu, než se vrátím spolu s Šehzadem Mehmedem." Lékař se Pašovi poklonil. Paša to bral jako souhlas a hned se šel připravit na cestu do Manisy. Mezitím přijel černý eunuch v doprovodu služebníků na trh odnést do paláce zakoupené otrokyně. Tera byla ve skupince deseti dívek. Na nikoho nepohlédla. Byla jako hromádka neštěstí. Byla jako tělo bez duše a také velmi ospalá, i chůze byla pro ní obtíží. Tera měla pocit, že kdyby jí dali kus chleba, neudrží ho v sobě. Eunuch je zařadil do řady a postupně dívky musely jít do paláce pěšky. Tera taky trošku zhubla. Ale přes všechno držela se, aby neupadla, držíc přívěšek na krku, pohlédla k nebesům, byly bez mraků, žádný neplul po nebeské dráze, jakoby se nebe radovalo. Tera pořád vzpomínala, aby mohla zapomenout, co se děje teď.
Valide Sultán šla po chodbě spolu s doprovodem dvou služebných a jednoho eunucha, chtěla jít za svým mužem Sultánem, který zčista jasna onemocněl. Valide procházela chodbou, přidržovala si sukni svým šatů, odbočila doprava a již viděla stráže stojící u dveří komnaty svého muže, po levé straně. Zastavila se před stráží. "Nahlaste mě sultánovi." Přikázala strážcům postávajícím u dveří. "Je mi líto, Sultánko, ale v pokoji je lékař." Valide měla divný pocit, pohlédla přísně na strážce. "Co si to dovoluješ!... Chci navštívit Vládce?!" zvýšený hlas Valide uslyšel lékař, polekal se, ale musel vyjít z komnaty, v hlavě si připravoval slova, kterým by Sultánku uklidnil a odklidil. Zaklepal na dveře, které se otevřely a uklonil se Sultánce, ta ho tiše, přísně pozorovala. "Proč nemůžu za svým vládcem a především za svým manželem?" optala se na lékaře oprávněně. "Sultánko, Vládce si potřebuje odpočinout. Jeho stav se zhoršil a je lepší, aby měl klid." Lékař měl sklopený pohled k zemi a odpovídal klidně a rozvážně. Sultánka vznešeně před lékařem stála, ale cítila nepříjemný pocit, že není něco v pořádku, že jí lékař nemluví pravdu, něco tajil. Nejprve ze zvědavosti se podívala na pootevřené dveře, ze kterých neměla dobrý výhled. Lékař je dobře zakrýval svou postavou a tak mohla spatřit jenom obrys postavy Sultána ležící na posteli. Sultánka nechtěla být příliš zvědavá, ale teď divný pocit smíšený se strachem sílil. Zkoumavě si i lékaře prohlížela. Ruky měl před sebe, které se držely. Nebyl nervózní, ani nějak nevybočoval z normálu. Lékař přesto cítil, že pot se mu začíná tvořit. "Kdy je možné k němu jít?" odpověděla Sultánka, pochopila, že je nyní třeba hrát jeho hru. "To zatím není jisté, Sultánko." Odpověděl lékař. Valide až nyní zpozorovala pot lékaře na jeho čele. Něco se muselo stát, ale přesto bez odpovědi se obrátila a šla zpátky do harému. Když byla o něco dál od dveří komnaty Sultána. Zastavila se a pohlédla k nim. Lékař vešel do pokoje a strážci je zavřeli. Sultánka se otočila zpět a odcházela, opět odbočili doleva. Valide luskla prsty na svého sluhu, který pospíchal blíž k Sultánce. "Zůstaň v koutě, a jak se něco bude dít, okamžitě jdi za mnou a oznam mi to." Přikázala sluhovi tichým hlasem. Věděla, že tady něco nehraje. Sluha mlčel, pouze přikývl.
Velkovezír Cihangir mířil do Manisy, jeho kůň byl rychlý, jel přes řeku, louky a lesy, za doprovodu dvou strážců. Mezitím Tera a dívky stály před hlavní bránou harému, nebo-li Branou eunuchů, najednou se Teře zatočila hlava, něčí ruka jí, ale chytla, pohlédla na majitelku oné ruky, byla ta mladá žena, která ztratila dítě, jmenovala se Lora, Tera se na ní vděčně usmála, byl to úsměv po dlouhé době.
Šehzade Mehmed zvedl ze země svou šestiletou dceru Mahidevran, byla plavovlasá, po své matce, která je pozorovala s úsměvem. "Moje sluníčko, jak sis užila den." "Byla jsem s maminkou na zahradě. Je překrásný den, pojď s námi, tatínku." Šehzade zvážněl, což jeho manželku Daye trochu vyvedlo z míry. "Nemohu, musím něco dodělat." "A naučíš mě jezdit na koni?" optala se Mahidevran. "To víš, že ano." Mahidevran otce hluboce milovala, chtěla s ním trávit víc chvil, než se svou maminkou, která byla nervózní a náladová.
Dívky vešly do prvního dvora, dvora černých eunuchů, kde se nacházel byt hlavního eunucha, napravo se nacházela Škola a mešita princů, na druhém dvoře se nacházely komnaty Valide Sultány, byl to prostor o čtyřicet místností, na opačné straně byly komnaty Sultánových manželek, to dívkám pravil Kapi Agha, aby se tu hned ze začátku vyznaly, mnohé však nerozuměly řeči, Tera již, ale něčemu rozuměla, takže měla výhodu. Černý eunuch dívky doprovázel spolu se svými pěti dalšími spolupracovníky. Třetí dvůr byl dvůr favoritek, dívky vešly do honosné budovy, ohromného prostoru, s fresek, z dlažeb, byla Tera ohromena, ale zároveň se i děsila, do dalších prostor dívky nesměly, tam se nacházely komnaty Sultána.
Valide Sultán vešla do přijímací místnosti, nebyla oficiálně Valide Sultánou, byla jenom ženou vládnoucího Sultána Ahmeda, pevně věřila, že se jednou oficiálně matkou Sultána stane. Šla ke křeslu a posadila se, do místnosti vešla i vysoká, žena. Byla oblečená do hnědých šatů s vestou téže barvy. Byla to Kaya Kadin, nejstarší žena v harému, přestože byla o dva roky starší, než Valide, což bylo zvláštní, existovala, ale ještě jedna, ale tu před pěti lety poslala Sultána do paláce Edirne. Služebná přistoupila k zamyšlené Valide, poklonila se Sultánce. "Sultánko, již dívky, které si přál Sultán Ahmed, jsou zde." Řekla k Valide Kaya. Sultánka se podívala na Kayu s pohledem, jakoby do dálky. "Sultánko?", "To nic, jenom uvažuji." Řekla Valide, která byla vytržená ze vzpomínek. "Máte jistě starosti." "Ano, nečekaně onemocněl Sultán, chtěla jsem jít za ním, ale lékař mě nepustil." Odpověděla Valide, pohlédla na krb, kde plápolal oheň, služebná jí pozorovala. "Něco mi lékař jistě tají, jenom nevím co?" "To určitě zjistíme, Sultánko. Netrapte se zbytečně." Odpověděla služebná, Valide se na ni smutně usmála. "Kdybys tam v tu chvíli byla, Kayo." Valide si vzpomněla na to, jak viděla Sultána ležet bezvládně na zemi. "Muselo to být pro vás otřesné." "To ano." Řekla Valide. "A co s těmi dívkami?" optala se Kaya. "Udělej, co je třeba, Kayo, znáš přece pravidla, nechť se seznamují s prostory, přece tu budou trávit spoustu času."
Šehzade Mehmed zrovna byl ve své komnatě, nyní byl sám a sepisoval listiny. Lid v Manise si ho oblíbil. Mluvilo se o něj jako o naději říše, jako o zachránci, který říši navrátí jeho slávu a moc, kterou za tu dobu ztratila. Syn snad napraví chyby svého otce. Sultán Ahmed byl prudké povahy a byl krutým panovníkem, hned jak se stal Sultánem, nechal zavřít ve Zlaté kleci a následně zabít své bratry spolu s jejich dětmi a dokonce i svou sestru s její rodinou, což bylo nevídané. Sultán Ahmed měl patologický strach, strach o trůn, o postavení a ze zrádců, které někdy hledal ve špatné skupině lidí. Neštítil se je vyhledávat i v rodině, což bylo i, bohužel, prokázané.
Zaklepal někdo na dveře. Šehzadeho vzhlédl, jeho modré oči se dívaly ke dveřím a vzápětí Mehmed pravil, "Dále." vstoupil Velkovezír Cihangir Paša, který měl v ruce roucho a meč již zesnulého Sultána Ahmed, za ním byly dva strážci. Šehzade vstal, povšiml si roucha a meče, násilím polkl, nemohl věřit svým očím, obešel stůl a postavil se před Velkovezíem. Mehmed dobře věděl čí je to meč, Mehmed měl neurčitý obličej, v jeho srdci byl, ale šok, který se míchal se smutkem. "Nesu Vám zprávu... Zarmoucenou zprávu. Sultán Ahmed šel na cestu za Alláhem. Nyní buďte ten náš nejvyšší. Nyní my budeme Vašimi otroky, Sultáne." Velkovezír poklekl a natáhl ruce s rouchem a mečem. Klaněl se, Mehmed se díval, jak na Vezíra, tak i na strážce, kteří rovněž klečeli a poklonili se svému novému pánovi. Mehmed okamžitě pochopil. Velkovezír se díval do země a čekal. "Jedeme do paláce." Přikázal nastávající Sultán.
Mezitím se v harému roztřídily nové dívky na pracovnice harému a na ty co by měly vycházet na oči Sultána. Rozdělovalo se podle talentu a krásy. Tera byla v šoku, obrovský prostor, byly zde tři nádvoří, zahrady, ať menší či větší, nemocnice, mešita, lázně. Kolem byly samé dívky, známé s obchodu i neznámé, které na ty nové hleděly z čistě ženské zvědavosti, u kraje stáli většinou eunuši, strážci harému, do síně, kde dívky spaly, vstoupila ohlášená lékařka v doprovodu dvou Kalf, zrovna někam odcházela., Tera si okolí prohlížela, čalouněné, zlatem vyšívané sedačky, koberec precizně obložen na jinak studenou podlahu, ve zdích byly rovněž fresky. Co naznačovaly? Osud důležitých žen? Nahoře bylo zábradlí, kde byly nejspíše další pokoje, tam se také procházely dívky, dole byly pečlivě ustlané, převlečené postele. Každá žena si nově příchozí prohlížela, pohledy žen byly různé. Tera měla kruhy pod očima, dívala spíše na prostor, který jí zajímal, ale zároveň byla z tohoto místa nešťastná. Chtělo se jí znovu pustit slzy, nebo při nejlepším řvát a bít se. Tera se zastavila pohledem k vysoké, zdatné ženě, která si jí rovněž prohlížela, ale s přísným pohledem. Dívky se musely srovnat do řady, postupně si každou ženu prohlížela, Tera byla první, vzala jí za bradu, zkoumala její oči, ústa, zuby a podlitiny, kterých si bezesporu všimla, Tera zavrčela, ale kupodivu to ženě nezajímalo, jakmile skončila s prohlídkou, pravila. "Jste tady. Jste konkubíny Sultána."žena pohledem skončila u Tery. "Nyní jste rozděleny do dvou skupin, podle krásy a talentu. Vpravo jste začátečnice - pracovnice harému, po našem cirak. Kalfy jsou kvalifikované pracovnice. Jejich tady přes padesát, jelikož harém je široký komplex místností, je vás tady více než dost. Usty jsou dohlížitelky, budou vás sledovat, kontrolovat vaši práci, ale také i ty vlevo gedikiler, ty které mají talent a krásu, budete rozvíjet svoje schopnosti. Sultánovi budete přinášet potěšení: hrát, zpívat, tančit,… souložit…. Zítra budete mít první den školy, Sultán vyžaduje i vaše patřičné vzdělání." Kaya se podívala na eunucha. "Odveďte je do hammamu, je tam již lékařka, tak ať je prohlídne. Všechny i ty, které budou sloužit k pracím v harému." Přikázala Kaya. "Ty" obrátila se na Teru, která zrovna odcházela s ostatními, Tera se upřeně na Kayu dívala a jak jí, nyní, vzala žena za loket, podívala se nejprve na její ruku a zlostně i na její tvář. Cizí ženu Teřin vražedný pohled nevyvedl z míry, zřejmě byla na to zvyklá "Budeš přidělená nejprve k çirak , kvůli tvým podlitinám." Tera jí neodpověděla, žena si jí prohlídla. Všimla si pomalu mizejících modřin. "Bili tě má milá, je to tak?" dívka sklopila zrak k zemi, neodpovídala, poslouchala ten jazyk, ty slova. Svým jazykem nehodlala mluvit, nehodlala odpovědět této ženě, která se na ní dívala přísně, ani tím jazykem, který pomalu, ale jistě začala ovládat, Tera nechtěla studovat, ani mimiku té ženy. "Však se jazyk naučíš." Pak ta žena změnila výraz. "Vypadáš špatně má milá, taky dlouho si nespala, jak tak koukám. Kruhy pod očima mluví za všechno, dnes se vyspíš. Pak zavolám lékařku, která se na tebe podívá a dá ti mastičku na rány. A teď odchod na prohlídku." Žena Teru pustila, ta se na ní pořád dívala jako na vraha. "Odchod." Řekla ostře na Teru žena. Jeden z mužů, kteří postávali a dívali se na nové dívky, přišel k Teře. Opět jí někdo vzal za loket, ale tentokrát ostřeji. Tera se eunuchovi vytrhla. "Ne, já sama." Pravila svým jazykem. Muž pohlédl na ženu, která stála opodál. Ta jen přikývla na znamení. Tera pohlédla zpátky k ženě. Eunuch Teru popostrčil a odcházela směrem, kterým se ostatní vydaly.
Jeden z eunuchů, zkoumal každé dívce místo. Místo, kde se nehrabal nikdo, ani snad ne ony samy. Tera stála a dívala se zlostně na toho muže. Pak přišla na řadu ona. Jak jí vzal muž na ruku, začala se cukat. "Ne, vy barbaři! Ne, tohle nedovolím. Jsem lidská bytost ne zvíře!" Začala zuřivěji se bránit. "No tak, co si to dovoluješ?! Dělej, nebo bude zle!" Přikázal jí ostře eunuch, mezitím co jí tahal. Další eunuch mu však přišel na pomoc. Vzal Teru na místo prohlídky, ale Tera se tak cukala, že se rozlítil a odhodil jí na zem. "Opatrně!!" dořval eunuch toho druhého a začal jí místo zkoumat. Tera ho kopla na rameno, ale ten jeden jí držel za ruce, které měla zkřížené a přišel i další po kopanci, aby jí držel i nohy. Byli na ni tři eunuchové. Taková byla Tera, vzpurná a bojovná. Lora a jedna z dívek to se soucitem pozorovaly. Pro Teru to bylo ponižující. Po chvilce eunuch konstatoval. "V pořádku. No vidíš ani to nebolelo." Pravil jí s úsměvem, poplácal jí po tváři, Tera se na něho podívala plna zlostí. "Odveďte ji" přikázal eunuch, druhý jí ještě držel ruce. "Za tohle mi zaplatíte!!" "Mlč, otrokyně." Řekl druhý eunuch.
Dívky se umývali, když za nimi přišla jedna z Kalf. "Jak se okoupete, dáte se do práce. U každé bude přidělena jedna Kalfa, která vám řekne co a jak." Kalfa jak spatřila Teru, která se jen tak polévala vodou a zrakem se dívala před sebe, jako by byla v tranzu se smutnou tváří. Kalfa šla k ní: "Budu tvá říkejme tomu průvodkyně." Tera byla v šoku, podívala se na Kalfu, poprvé od dne, kdy byla vytržena z domova někdo na ni mluvit jejím jazykem. Tera se, ale nějak vzpamatovala a už se měla na odchodu, i když nebyla vůbec okoupaná. Když v tom jí Kalfa vzala za loket a tiše pravila: "Už nikdy víc, nebudu mluvit jazykem, který znáš, jenom první den a taky zároveň poslední, abys věděla. Ten náš se naučíš a budeš poslouchat. Jasný? Jen se umyj. Smrdíš jak zvíře." Kalfa nečekala na odpověď, jednoduše odešla. Celou dobu jí Tera pozorovala, až se jí ztratila z dohledu.
Šehzade Osmanské říše s Velkovezírem Cihangirem hnali se s koňmi po krajině. Šehzade byl daleko popředu. Byl výborným a rychlým jezdcem. Kůň se hnal jako blesk. Byl se svým pánem jako jeden. Šehzade Mehmed dobře věděl, že zpráva o smrti jeho otce nezůstane dlouho v utajení. Janičáři a ostatní by využili situace a Osmanská říše potřebuje vůdce, svého vládce hned.
Mezitím Tera byla uprostřed obrovské síně harému. Vykoupaná a převlečená do šedých šatů a černé vesty značící çirak. Čekala na Kalfu. Stále tu pozorovala dívky, slyšela jejich hlasy, které plynule hovořily. "Jsem tady, ještě dýchám, ale mám pocit, že jsem v pekle. V pekle, kde vzpomínat je těžké. Trpím posměšné pohledy. Rány, ponížení. Už nejsem svobodná, můj vztek přesto ovládám. Jak je to možné? Proč se to vše děje mě? Nemohu běžet po louce, nemohu už nic. Jsem otrokyně, která musí poslouchat někoho cizího. Jsem Tera, která ztratila svobodu, která nežije svůj sen, nežije ve svém domově, neslyší matčin zpěv, neslyší dětský smích své sestry, nejezdí na koni se svým bratrem, nevidí otce, jeho přísný pohled a úsměv, který vykouzlil na svých rtech, ze srdce. Dívka, která již neuvidí svůj rodný kraj, neuvidí ten západ slunce. Nejsem ve vesnici, která mi byla domovem."
Z myšlenek jí vytrhl Kalfina tvář. "Už jsi tady, tak pojď." Kalfa jak dořekla, obrátila se zády a odcházela, Tera pohlédla na skupinku dívek, které se chichotali. Bylo jasné, že se baví o ní. "Tak pojď," pobídla jí Kalfa už mírně popředu před Terou.
Šehzade byl v paláci v rekordním čase, čas ho také tlačil. Přicházel ke dveřím komnat svého otce, mluvil se strážnými, kteří ho následně pustili dovnitř, Šehzadeho tvář byla neurčitá, ale přesto ten pozornější člověk mohl spatřit smutek v jeho očích. Eunuch Arif Agha pozorný člověk byl, přemýšlel, proč je zde Šehzade, ale najednou mu to došlo. Pohlédl vyděšeně na Šehzadeho. Arif šel okamžitě zprávu oznámit své paní. Šehzade vstoupil do komnaty svého otce, díval se na tělo svého zesnulého otce. Vzpomínal, jak ho učil lukostřelbě. "Tady to musíš držet, miř a soustřeď se." Lékař ustoupil o krok od postele Sultána a poklonil se. Mehmed se podíval na lékaře, "Můžeš jít." Lékař odcházel, Paša zůstal za zády Mehmeda. Šehzade šel blíž k posteli svého otce. "Sultáne, dovolte mi obeznámit zprávu o umrtí Sultána Ahmeda a také připravit korunovaci a pohřeb." "Můžeš jít." Mehmed se podíval na Cihangira, který násilím polkl."Můžeš jít, chci být s otcem sám." "Jak si přejete." Odpověděl Velkovezír, poklonil se a odcházel, jakmile se zavřely dveře Mehmed se obrátil ke tělu svého otce a šel k němu, posadil se na postel Sultána. Díval se na něho, pořád tomu nemohl uvěřit, pralo se v něm všechno, všechny pocity, které k otci choval. Svého otce měl rád, i přestože ho kritizoval, i přestože ho chtěl několikrát zabít. Byl krutým vládcem a vládnul mečem.
Arif Agha běžel za paní. Valide Sultán zrovna přicházela do své komnaty, když uviděla běžící postavu svého sluhy. Valide zakroutila očima. Na jeho vtípky teď nebyla zvědavá. Arif Agha zpomaloval, jak viděl svou paní. Valide mezitím vstoupila do své komnaty, otočila se a čekala na Aghu. Nechtěla, aby informaci někdo další slyšel. Arif přešel k rychlé chůzi a došel ke dveřím komnaty, když vstoupil tak se zastavil. Dveře za ním služebné zavřely. Arif se poklonil své paní. "Tak máš nějakou zprávu? Povídej. " Arif Agha rychlý běh vydýchával. "Sultánko, počkejte, prosím." Řekl. Valide zakoulela očima, poté začala být čím dál více nervóznější. "Nechej těch svých legrácek!" okřikla svého sluhu, Tak mluv!" pobídla Aghu. Arif udýchaně odpověděl. "Sultánko, do pokoje Sultána přišel právě Šehzade Mehmed, byl poněkud smutný. Mám takový dojem, že se muselo něco stát. A vážného" Arif nasadil smutný výraz, někdy jeho oči dokázaly Sultánku vytočit či dokonce rozesmát. Arif byl její oblíbený sluha, i přestože jí lezl na nervy svými opičkami. Byl to muž středních let, byl odhodlaný a zkušený. Což v prvním momentu Valide překvapilo a donutilo jí ho vyzkoušet. Zjistila také, že je loajální a zodpovědný, ale také velmi spolehlivý, což coby Sultánka takového sluhu potřebuje. Valide změnila výraz. Musela si sednout. Arif se díval na svou paní."Jste v pořádku?" optal se ustaraně, přiblížil se k paní. "Nepotřebujete pití?" "Ne." Odpověděla Sultánka "To znamená jenom jediné." Dodala Valide a sedla si, protože by jinak upadla. "Sultán Ahmed je mrtev."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama