Březen 2015

Informace

31. března 2015 v 19:54 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

jistě jste si všimli, že jsem byla zběsilá a zvěřejnila jsem hned 4. části Aysun Sultán během jednoho dne. Možná bych stihla i dalších osm dílů, které mám napsané, jen stačí opravit překlepy a gramatické chyby, i když, pravda, něco mi přece jenom uteče. Ale jde taky o to, abyste díly stihli přečíst. Přece jenom, taky vy nemáte až tolik času, abyste se mohli věnovat čtením a chcete na to mít klid a opravdu čas. Chtěla jsem dnes dohnat pouze svou neaktivitu. Bohužel, bude se to stupňovat. Pořád jsou kolem nás bacily, takže lékaři nemocenské sepisují pořád.. bohužel. Opravdu mi odpusťte neaktivitu. Je mi líto, ale budu se snažit, jakmile budu mít volno a příležitost to dohnat, dokonám to tak rychle, jak nejlépe to dovedu.

Vaše Alžběta


Část 8.

31. března 2015 v 19:10 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
V harému byl rozruch jako obvykle, zatím nikdo o ničem nevěděl, a pokud ano, držely jazyk za zuby. Některé dívky se česaly. Jiné šly na výuku jazyků. Další šly hrát na nástroje jen tak pro potěšení. Jiné se chtěly procházet po zahradě, dostaly na to povolení... A ostatní šly do lázní, kde se vykoupaly, nasnídaly se a daly se do práce. Tera se hned pustila do vyprání prádla. Jedna z Kalf za ní přišla. "Kde si byla dnes večer?" zeptala se podezíravě. Tera nevěděla, co má říct, ale nakonec řekla. "Možná, že dostanete odpověď.", Nebuď drzá a odpověz, nebo místnost nářků tě nemine.", "Bez povolení Valide Sultán je to nepřípustné!" opomenula Kalfě, ta se tvářila jako sto čertů a chtěla jí udeřit, ale Tera jí zázrakem uhnula. Beyhan si toho všimla, když se vracela a okamžitě šla za nimi. "Co se tu děje?! Afife Kalfo?.." vmísila se do hovoru. "Tahle Hatun, nedokáže říct, kde byla tuto noc. Odvedu jí k Valide Sultán. Ta jí snad naučí poslušnosti!" Beyhan se, ale nedala a vzala prudce Afife stranou. "Co to má znamenat?" zeptala se Beyhan. Afife se tvářila povýšeně. "Přece víš, co máme za úkol, nebo chráníš vraha?" Odpověděla Afife otázkou a připomenula jí, co má dělat. Poslední větu Afife řekla potichu. "Já to z ní dostanu. Ty hleď si jiných konkubín. Dobře jí znám, vím jak na ní. Ta nemá ambice. Ale kdyby něco, dám vědět Sultánce. Jasný?" ujistila jí Beyhan. Afife si podezíravě změřila Teru, která ničemu nerozuměla. Kalfa ještě pohlédla do očí Beyhan "Dobře" a s těmito slovy ještě se podívala na Teru. Ta však se dívala na Beyhan. Kalfa se otočila k Teře a šla k ní. Potichu se zeptala: " Kde jsi byla dnes v noci? Co mám povědět Valide Sultán? Dřív, nebo později to řekne Sultánce a já budu mít problém a ty taky.", "Něco se stalo viď?" zeptala se Tera Beyhan, ta uhnula pohledem a mlčela. Tera nasadila výraz přesvědčení. "Takže ano." Pravila Tera. "Odpověz mi. Na otázky jsem tu já." Opomenula jí Beyhan. "To ví pouze Arif a dvě konkubíny." Odpověděla tajemně Tera. "Tero, netvař se jako vítěz. Můžeš spadnout na dno. Valide tě popraví již tak tě k popravě dělí kousek. Nejsi jako ostatní konkubíny. Tak mi řekni, kde si byla, stejně se to dozvím, nebo tě čeká rychlý konec…" Beyhan se nadechla. "Chráním tě, copak si to za tu dobu nepoznala?" "Sultán si mě zavolal, asi Afife nezahlédla všechno co?" odpověděla Tera, se škodolibým úsměvem. Pak zvážněla. "Sultán mi řekl, abych to nikomu neprozradila." Beyhan měla šokovaný výraz a začala se smát. S úsměvem ještě prohodila. "Dobře a tohle si mi chtěla zatajit?" Beyhan se ohlédla, vážným tónem pravila. "Ale pokud třeba budu muset Valide Sultán to říct. Musím." Beyhan odcházela, aby nemusela říct víc. Nebyla vhodná doba, ale Tera jí zachytila a ještě zeptala. "Co se stalo? Kalfy jsou nervózní a ke všemu ta má daleko větší podezření." "Odpověď dostaneš dřív, nebo později. Teď je hlavní, aby ses starala o sebe a neprovokovala Daye Sultán. Teď to opravdu nepotřebuješ vědět, Tero." Odpověděla jí Beyhan s přesvědčením a opravdu odcházela. Tera se vracela zpátky do práce. Věděla, že odpoledne jí začíná výuka jazyků. Jazyk říše již ovládala na výbornou, což bylo jako zázrak, ale chtěla se učit i jiným jazykům, což jí Beyhan Kalfa, s Kayou pochválily. I když byla gedikiler, chtěla se zapojit do prací v harému. Nebyla jako ostatní privilegované, které se jenom případně učily, ale nic nedělaly pořádného. Prací jí utíkal čas a to potřebovala. Kdyby nepracovala, zbláznila by se trápením nad svou rodinou. Bolest už byla zvykem, ale když se rána otevřela, bolelo to stejně jako čerstvé, jako v době kdy viděla pohasnout život svých rodičů, jako tehdy kdy jí vyrvali sestru z její náručí. Nikdo to o tom v harému nevěděl. Moc přátel tady rozhodně neměla. Panoval tu boj. Ale po noci strávené se Sultánem, se tohle nějak změnilo. Myslela na něho i při práci, což jí těšilo i děsilo zároveň.
Do komnaty za Valide dorazil Sultán, políbil ruku své matky, kterou obdivoval, miloval a ctil. Jako vždy se posadili. Alláhu, i za přítomnosti matky vzpomínal na tu kouzelnou dívku. Že by konečně našel štěstí, které ztratil, ale v podobě jiné dívky? Byl rozhodnutý ho chránit, tuhle ženu nesmí ztratit. Ale tentokrát viděl starost ve tváři své matky. Ta zase naopak viděla ve tváři svého syna štěstí, alespoň dobrá zpráva. "Něco se děje, Valide? Vypadáte ustaraně?" matka jakoby se probrala ze snění "To nic běžné starosti v harému." Řekla, aby se syn už neptal, harém syna moc nezajímal. A navíc, už dokázal její syn naplno žít jako předtím. Kdyby se dozvěděl o včerejší vraždě a také, koho zabili, znovu by se otevřela propast. Znovu z rány by vytékala krev. Tímhle syna nechtěla zatěžovat. Obzvlášť, když má teď jiné povinnosti a to vládnout, připravuje tažení, které může ho zapsat do dějin. "Jak sis užil večer, synu?" ptala se matka, aby alespoň obrátila list. "Rád bych se tě na něco zeptal." Jen se ptej synu. "Chtěl bych dnes večer jednu dívku, která včera pro mě tančila." Sultán přemýšlel, matka ho pozorovala, najednou jí úsměv tančil na rtech. Takového ho neznala již hodně dlouho. "A co Daye, i jí by si měl dát trochu své pozornosti. Vždyť již čeká nástupce říše synu." Optala se matka a upozornila ho na fakt, že by se měl starat o svou těhotnou manželku. Sultán neodpovídal. Má říct matce, že necítí k Daye to co k Teře, to by musel přiznat noc strávenou s ní a navíc o dítě se bude starat. "Nevím, o kterou se jedná synu." Přerušila ticho matka. Obávala se, že toho čeho se bála, nastane., "Ještě jsem tu dívku tady neviděl. Čokoládové oči, dlouhé hnědé vlasy.. a nebojte se Valide. Mahidevran a Daye s dítětem je na prvním místě. ""To doufám, Mehmede, je sice dobré, že pokud ta druhá otěhotní, budeš mít jistotu, že někdo opravdu nastoupí po tobě na trůn. Promiň, že to řeknu, jestli se tomu potomkovi něco stane… A jinak ohledně konkubíny .. to mi synu těžko pomůžeš, víš kolik je tu dívek a ještě takové typy, které popisuješ." Usmála se smutně Valide. "je drobné postavy, plnoštíhlá. Ale je nádherná." Sultán chtěl zapomenout, co slyšel z úst své matky. Proto výrazně přešel k popisu ženy, kterou chce. Valide si najednou vzpomněla.
"Tera?", "Myslím, že ano." Sultán dělal ze sebe hloupého. Nechtěl, aby matka věděla, že již s ní strávil noc. Obzvlášť když si ji v tanci nevybral tak jako Sultáni si vybírali konkubíny. Valide šlehaly nenávistí oči. Coby Valide Sultán tohle musí udělat. Vyhovět Sultánovi. Znala pravidla harému. Sultán to v ní však poznal. Nebyl hlupák. "Máte něco proti tomu, Valide?" její syn na ni pohlédl přísně. Valide však sebou cukla. Nechtěla proti sobě poštvat syna, svou krev. "Pojď se mnou, Mehmede." Valide se svým synem vyšla z komnaty, procházely se chodbou. Vstoupili společně do terasy, kde byl výhled na obrovskou síň harému.Valide se opřela rukama o zábradlí. Harém byl plných děvčat, které buď pilně pracovaly, nebo o něčem živě diskutovaly. Sultán stál vedle ní. Tera zrovna nesla ložní prádlo. Měla na sobě šedé šaty a černou vestu. Zvykla si na toto oblečení. "Je gedikiler, ale je oblečená jako çirak, ale je velmi pracovitá, učí se jazyky další, má výborné hodnocení, i když byla vzpurná a zbytky v sobě stále má. Musela jsem jí dokonce dát lekci." Hned Sultán jí poznal. Ohledně lekce, které uštědřila matka Teře, ho zaskočili a naštvali, ale v harému panuje pouze ona, Valide Sultán. Ale dobře věděl, že kdyby něco přece jenom bylo, může udeřit. Pro dnešek, neřekl nic. Valide byla, ale nervózní, co když to jedna z těch dívek to nahlas vysloví??? Teď o tom neuvažovat. Sultán měl myšlenky na Teru… je v pořádku, už jí nic nedělají. Zatím důvod není, ale je odhodlaný jí v nouzi pomoct. Zaujala ho. A v pozadí jsou i myšlenky a povinnosti vládce, které musí splnit. "Můžu jít přes harém a podat jí pozvánku, Valide?" Matka se na něho podívala. Syn se tvářil tajemně. Věděla však, jaký má úmysl, nechá ho. Musí to udělat. Ale dobře věděla, že téhle barbarky se nezbaví, jestli se stane jeho oblíbenkyní. "Můžeš synu." Matka se otočila celá k synovi, který jí políbil ruku. "Děkuji, matko. Přeji Vám slunečný den.", "Tobě taky, Mehmede." Řekla matka s úsměvem. Valide Sultán se dívala láskyplně na syna, ale úsměv jí zmizel stejně jako Vládce, její syn z dohledu. Obrátila se celá znovu k děvčatům a prohlížela si je zkoumavě. Zrak jí padl i na její těhotnou oblíbenkyni, manželku jejího syna Daye, byla ráda ve společnosti děvčat, byla ráda, že je součástí dynastie a ráda na to poukazovala. Pohled Valide se zaměřil i na pracující Teru. Daye si všimla pohledu Valide. Obrátila se k ní a s úsměvem se poklonila. Valide se na ní neusmívala. Nechtěla se na ní usmát, protože věděla, že jí čeká zklamání. Výraz Valide Daye vrtal hlavou.
Tera převlékala deky. Byla tak zabraná do práce, že neslyšela ohlášení příchodu Sultána. Všechny dívky, kromě Tery byly postavené do řady. Arif Agha si všiml, nepozorné Tery. Hned za ní přiběhl: "Tero, Sultán přichází, pojď honem do řady." Daye Sultán se zařadila a usmívala se. Posměšně se dívala na Teru a provokativně pohladila rostoucí bříško. Daye byla taky středem Teřiné pozornosti, ale Tera rychle obrátila zrak k zemi. Daye se usmívala, věděla, že Sultán si ze včerejšího tance nikoho nevybral. Ani Teru. Věděla o situaci, která vznikla. Uklidňovala se. Jenom ona je středem pro Sultána, jenom ona a syn, kterého nosí pod srdcem. Po dlouhé době, kdy ztratil lásku, volal jenom Daye, která mu porodila dceru. Byl ještě s dalšími, ale vždy si zavolal pak jenom ji. Ostatní už byly pouze vzpomínkou, možná ani to ne. Pak se stala jeho manželkou. Nejenom matkou jeho dcery. Daye je nádherná bytost, nadaná a pro Sultána udělá cokoliv i pro jeho náklonnost. Je jeho manželka a bude taky jediná. To ona bude Valide Sultánou. Vynořil se Sultán Mehmed. Měl jasný cíl. Daye si všimla kapesníku, který držel na rukou. Usměv jí zmrzl a podívala na Valide vystrašeně. Věděla, co bude následovat. Sultán se obrátil k Teře. Podal jí kapesník. Tera ho něžně vzala. Byla překvapená tímto činem, dobře věděla, co to znamená, byla tu už celkem dlouho, aby pochopila danou situaci. Sultán chce s ní strávit další noc, pro ostatní první. Pro všechny se zastavil čas, hlavně pro Daye, skoro nedýchala, cítila nenávist v té dívce, která krade jejího Sultána!!! Valide Sultán vše pozorovala ze zábradlí, kde před chvilkou vyhlížela Teru a mluvila se synem. Ani se nehnula z místa, věděla co její syn má v úmyslu. Sultán se podíval na vyvolenou a odešel. Tera se dívala na něho pak na kapesník, ucítila opět nepříjemný pohled. Věděla, že je to opět Dayiin. Teď s jistotou věděla, že válka začíná. Jak bude krutá, to netušila. Valide Sultán si všimla pohledu Daye, zašklebila se, tohle nerada viděla, měla pocit, že teď se něco rozpoutalo. Musí pak jít k Daye, aby se uklidnila, teď potřebuje jenom klid. Měla už zkušenosti, sama bojovala o přízeň Sultána a především svého manžela. Každá žena chce svého muže pro sebe. V tom Daye chápala. Valide se zamyslela, ale pak jakoby se probudila. Pohlédla na Kayu Kadin, která se na ní dívala a odcházela.
V zahradě paláce se potkali dva lidi. Byla to konkubína a Misha aľ Paša. Ona měla na hlavě šátek červené barvy a šaty rovněž červené, vlasy rozpuštěné bez sponek a korunky. Řadová konkubína. "Rád tě vidím, Mário. Dlouho jsme se neviděli. Proč si nepřišla spolu s Daye z Manisy?", žena se tajemně podívala, na tohle byla expert. Věděla, že musí být opatrná. Ne kvůli Misha aľovi, ale ostatním co mohou být nechtěnými svědky tohoto rozhovoru.
"Byla jsem zaneprázdněná. Ostatně, nejsem zrovna Sultánkou, tak jako Daye. Chyběla jsem vám, Pašo, že se ptáte?" podezíravě se na Pašu podívala. "Stalo se něco mimořádného. A jen zjišťuji informace. Dobře víte proč, milá hatun." Maria nenaznačila nic, žádné emoce. Přistoupila k Pašovi. "Vážně, to máte asi dost práce. Dnes jsem přijela. Dobře víte, že to bylo poprvé a naposledy." Zašeptala. Pašovi dýchala do tváře, i přestože byla malého vzrůstu, dokázala nemožné. "Dobře Mário, můžeš jít do harému, ale jestli mi lžeš. Víš, co tě může čekat." Misha aľ Paša výhrůžně zvedl ukazováček a díval se vražedně na tuhle bytost. Mária se odtáhla a zasmála se. S úsměvem mu něco připomenula. "Jo? Opravdu vám nelžu. Zřejmě máte vetchou paměť. Ať vy nemáte problémy." Mária se otočila zády k Pašovi, ten chtěl něco říct, ale ještě se k němu obrátila a dodala. "Nevyhrožuji, Pašo, jenom konstatuji, že i vy máte krev na rukou. A opravdu jsem to neudělala. Jak bych mohla. " Bez dalšího slova se Mária otočila a odcházela. Paša se rozhlížel, vypadalo to, že nikdo to neuslyšel. Po těchto větách byl Paša nejistý. Márii, ale přesto nevěřil.
Tera mezitím se prochází po chodbě s Arifem Aghou. "Jsem nervózní, tento večer může všechno změnit." Sluha se na ní tázavě podíval, zastavila se, když si všimla jeho pohledu a podezíravě pro změnu na něj se podívala a obrátila se k němu celá: " Přemýšlíš, jak jsem to myslela že? Myslela jsem to tak, jak si myslíš, že to tak je. Do Sultána možná jsem zamilovaná… Je fakt, že po dlouhé době se mi zdál nádherný sen, že se Sultánem pomalu jdeme nahoru na nebeskou dráhu. A nedělám to pro pomstu vůči Daye Sultán, ta ať si dělá, co chce. Navíc je těhotná. Tak co ještě chce?... Teď zjišťuji, že Kalfa měla pravdu." Tera se při vyslovení poslední věty zarazila, ano, měla Kalfa skutečně pravdu. Byla už přesvědčená, že to tak je. Už taky chápala Daye Sultán. Dobře ale vytušila, že začala válka, která skončí buď dobře, nebo špatně pro ni. Ale při výrazu Daye, který před chvíli viděla, měla Tera pocit, že zrovna ona vyhrává. Což jí těšilo. Na to, že měla k Sultánovi odpor, lekla se, jak rychle změnila názor. Sluha se na ní šokovaně podíval. " Překvapila si mě, Tero Hatun, čteš lidem doslova myšlenky, a učíš se rychle jazyk to je moc dobře." "Nelichotíš mi, že ne." Ukazovala na sluhu prstem s úsměvem, ten se však bránil: "Ale Hatun, to je neslušné, ukazovat a zůstaň v klidu, ani náhodou ti nelichotím, jenom konstatuji skutečnosti." Tera se rozesmála na celé kolo. Sluha byl plný humoru, a jeho gesta jí rozesmávala. Sluha s Terou Hatun pokračovali v chůzi chodbou. Arif posmutněl. "Vyhráno, ale nemáš. Ta, která porodí syna. Je vítězka." V tu chvíli se, ale na konci chodby objeví Daye Sultán s bříškem. Zlověstný pohled nasvědčoval, že je vzteky bez sebe. Tera nevěděla, že Arifova přítomnost jí zachránila život. Daye byla odhodlaná jí zabít teď a tady, ale rychle to přehodnotila, nesmí mít svědky. A navíc pořád doufala, že po této noci bude vše v pořádku, ale pro jistotu tak či tak Tery se musí zbavit. Tera se nezastavila, z jejího výrazu se nedalo nic vyčíst, její chůze byla normálně plynulá. Arif šel vedle ní. Díval se jak na Teru, tak i na Daye, která pořád stála. Všiml si zlých očí Daye. Když Tera byla u ní ostře, jí vzala za ruku a přitáhla si jí k sobě. Arif okamžitě ženy od sebe odtrhával. Daye se vražedně dívala a pravila.: "Užij si to. Protože pak si tě nezavolá. Budeš obyčejná. A jak budeš stará propustí tě.!!!!!! Já jsem jeho žena, ty otrokyně. Zapamatuj si to jednou provždy!!" Byla to výhružka.. Arif stál mezi ženami. "Uklidněte se Sultánko… "Ty zmlkni!! Nechceš mít problémy, že ne??" pravila rozčilena Daye. Arif vzal něžně Sultánku stranou. "Sultánko." "Jak se opovažuješ??!! Trest tě nemine!!!" "Sultánko, Valide Sultán za vámi přijde do komnaty. Prosím, buďte klidná. Vašemu synovi to neprospěje, takové rozčílení." Daye se začala smát a odcházela. "Budu v pořádku, až ona zmizí.!" Sultánka ukázala na Teru, která se polekaně na ní dívala. Pak změnila výraz. Byla rozčílená, ale nechtěla jí ještě víc provokovat. Někdy jí Arif Daye Sultán nerozuměl, někdy měla tak strašně zlé oči. Nevěřil jí ani slovo. Téhle Sultánky by se rád zbavil. Tera se dívala na Daye, která odcházela.
Všechno pozorovala za rohem Kaya Kadin. "Ta má teda zlost." Konstatovala Tera. Arif mlčel. Vzal Teru za loket a pak po chvíli řekl: "Nekomentuj, Tero Hatun. Půjdeme." Tera rázem zapomněla na to, co se stalo, byla splachovací typ. Tohle harém jí naučil. Měla z toho radost, že je v přízni Sultána, na tohle myslela.
Ale zastavila se a ohlédla se ještě chodbou, kde odcházela Daye, zvážněla. Arif jí přitáhl na znamení, ať pokračuje v chůzi. Proto se otočila zpátky. "Mám pocit, že něco se chystá…, že teď to bude skutečný boj." Řekla Tera a podívala se na Arifa, ten sklopil pohled. Tera dobře věděla, že něco se stalo, zkoumavě si ho prohlížela. "Děje se něco už teď. Je to tak?" Arif polkl. "Harém mě naučil dost věcí. Poznávám na tobě a na ostatních, že se něco stalo.", "Bude lepší to nerozebírat, Tero. Teď není vhodná doba." Odpověděl jí na to Arif. "To už mi pravila Beyhan, když jsem se jí ptala." Opomenula Tera. Vytrhla se mu a odcházela rychle vpřed. Arif šel za ní svým tempem.
Kaya je předvolána k Valide Sultán. Míří ke komnatě, vejde do ní a pokloní se k Valide. " Sultánko". "Kayo Kadin, má věrná služebná, ráda tě vidím." Kaya pravila: "Tera už se chystá, je poučená co má
dělat a jak, a však mezi ní a Daye Sultán je dusno. Zrovna jsem byla svědkem konfliktu, tentokrát si začala Sultánka. Dělá mi to čím dál větší starosti. Sultánka dostává hysterické záchvaty. Bojím se zlé krve mezi nimi. " Odpověděla Kalfa a netrpělivě čekala na odpověď své paní, která nenechala Kayu déle čekat. "Daye se bojí toho, co bude. Budoucnosti…, je nervózní a krom toho, vždycky v harému byl boj mezi ženami. Sama to dobře víš. Chystám se jí navštívit, uklidnit. Ted musí být opravdu v klidovém režimu." odpověděla s rezervou Valide." Ale máš pravdu, vraždy by se neměly stát. Zejména, když Sultánka čeká dítě. Následníka trůnu. Budeme je muset před nimi chránit. Další neštěstí by můj syn nepřežil ani já."Kaya Kadin se dívala na Sultánku jako opařená. Kaya se nebála o Daye, ale nýbrž o Teru. Byla na Teřiné straně, ale nechtěla si rozkmotřit Sultánu. Valide byla taky dobře vědoma jejich potyček, které nebyly zrovna v pořádku, ale pro jistotu se zeptala: "Jinak Tera? Jak se chová? Všimla jsem si, že se velmi polepšila, ale každopádně jí nechám otevřenou, může nás nepříjemně překvapit. Stejně si myslím, že se ani na tu favoritku nehodí." Kaya dělala poslední větu, že neslyšela a najednou se usmála: "Tera mi dělá radost, její chování se v poslední době zlepšilo, od té doby co má jít k Sultánovi je jako vyměněná, snaží se ještě víc. " Valide tohle slyšela velmi nerada, bavilo jí Teřino chování a bavilo jí posílat Teru do žaláře. Měla pocit, že za tu dobu co tu Tera je hodně vyspěla a může se těšit budoucnosti, i když nepočítala, že jí stráví se Sultánem. Chtěla se jí zbavit jednou provždy. Teď to bude o to složitější. Ale koneckonců Tera se osvědčila jako schopná pracovnice v harému. Připadala jí moc divoká a barbarská. Nedivila se, když jí bili. Sultánka si zkoumavě dívala na Kayu. "Teru sis velmi oblíbila Kayo." Konstatovala. "Všechny dívky nemám ráda, ale musíme se o ty naše ovečky dobře postarat." Odpověděla Kaya zamyšleně. Valide Sultán úsměv pohasl, vstala a šla ke Kaye, která se dívala na svou paní, dobře věděla další důvod proč si jí Valide zavolala. Sultánka se zeptala: "Jak jde vyšetřování." Kaya se zatvářila dost vážně a ustaraně: "Vrah podle všeho jedná velmi opatrně, je pozorný, bude trvat dlouho, než se sám prozradí, či ho objevíme." Valide se zašklebila, tohle jí vrtalo hlavou. "Tohle musí se vyřešit, co kdyby byla zrovna Daye, nebo Tera" teď se Valide zarazila. "Není to Tera?" Kaya se překvapeně podívala na svou paní. Takové obvinění a proč Tera? Když před chvilkou mluvily zrovna o ní. Kaya měla pocit, že má na Teru negativní názory. Valide měla radši Daye Sultán. Sultánka měla své chyby, ráda hledala chyby u ostatních. "Tera má alibi, byla celou dobu v síni harému a pracovala." Valide pokývala hlavou, uznala, že to bylo hloupé chválit konkubínu a pak jí podezírat z vraždy. Nakonec sama Tera s Nigar společnou minulost neměly. Rychle to tedy Valide přehodnotila. "Je mi jasné, Sultánko, že nemůžete věřit každé konkubíně.", "Tera je pracovitá, to nakonec nepopírám, ale tak jako každá dívka v tomto harému, chce místo. Už vůbec nepřemýšlím," s těmito slovy Valide odcházela si sednout. Podívala se na svou služebnou. "Chci dostat vraha, chci ho potrestat. Dlužím to svému synovi." Kaya Kadin přemýšlela. Nevěděla o podezření Beyhan s Arifem, ale i ona si myslela, že má v tom prsty Daye. Když jí dnes viděla, v záchvatu zuřivosti, mohla by být Kaya svědkem vraždy kdyby nebylo Arifa. Kaya Kadin dobře znala dívky, za tu dobu poznala, jaké dívky jsou. Jeden problém je, ale tady. Valide Sultán, která je bez pochyby určitě na straně manželky syna. Jisté je také to, že manželka Sultána má svou moc, které není snadné zlomit. "Sultánko, ráda bych šla, když dovolíte." , "Děkuji, Kalfo." Kaya políbila ruku své paní a uctivě se poklonila.
V komnatě Daye Sultán nastává dusná atmosféra, každou chvílí se blíží večer, Tera za chvíli bude se Sultánem. Pro ní je to něco jako smrt.
Teru nechám popravit!! " S těmito slovy shodila ze stolu jídlo, které před chviličkou postavila služka, ta stála opodál a vyděšeně hleděla na Sultánku, která byla nepříčetná. Daye si jí všimla a hned zlostně zařvala: "Co koukáš, okamžitě to ukliď!!!" Služka sebrala věci hned, jak Sultán to dořekla. Bála se jí, takovou jí nezažila. Služebná měla k ní respekt a také z ní strach. Měla štěstí, že byla oblíbená u Valide Sultán. Daye šla k oknu, smutně se dívala, oči se jí zalily slzami. Hladila si rostoucí bříško. Musí se zbavit Tery. Nevěděla proč, ale od počátku jí nesnášela a teď jí nenáviděla, nyní je konkurence, daleko větší než dřív. Předtím se bála, že jí někdo vybere k Sultánovi, kterého z celé duše milovala. Ale láska to nebyla čistá. Spíše z vypočítavosti. Nechtěla být jenom Sultánkou, chtěla být láskou Sultánovou. Jedinou jeho ženou. Jedinou ženou, která bude později vládnout harému a ovládne svět. Bude druhá Haseki Defne Sultán a mnohem víc, než Defne Sultán. Nic a nikdo její plán nezkazí, ani prostá otrokyně, chudá dívka Tera. Neuklidňovalo Daye nic jen sen o smrti té prokleté ženy, co přebírá její místo. Dnes večer budou sami a to Daye ranilo: "Ten den nastane, Tero. Já vyhraji, to ti můžu garantovat. Hned jak porodím syna. Budeš v posledním žebříčku. Budeš mít podepsaný rozsudek smrti." Sultánka mluvila potichu, věděla, že služebná je pořád v pokoji. Služka se na ní podívala, Daye obrátila k ní zrak a už klidněji pravila: "Už tě nepotřebuji, můžeš jít, Hatun." Daye se dívá k oknu, ale dveře se zase otevřou. Daye se zvědavě podívá, kdo to může být, jestli je to ta služebná, zakroutí jí krkem. Najednou se, ale usmála, když se vynořila známá postava její přítelkyně ze dveří. Pohlédla na nepořádek na zemi, který zde provedla v záchvatu vzteku Daye a významně povytáhla obočí. "Koukám, máte tu nepořádek." Nakonec se uklonila a pravila s tajemným úsměvem: "Sultánko, nyní jsem tady pro vás." A Daye Sultán věděla, že přišla záchrana.

Část 7.

31. března 2015 v 12:52 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Kaya Kadin míří ke komnatě Valide Sultán. Měla výraz naprostého vzteku a rozrušení. Zrovna se dozvěděla zprávu, která zase zavíří vlny v harému. Před ní jde sluha Arif, ten který poučuje, komik harému a především hlavní eunuch již se vrátil s dívkami do harému. "Kayo Kadin" s úsměvem, s roztaženými rukama a poklonou oslovil svou oblíbenou nadřízenou. "Zase si chytl náladu, jak vidím." Kaya se postavila před Arifa s vážnou tváří si ho změřila pohledem a hlavou pobídla, aby šel s ní na bok. Arifův úsměv zmrzl, vycítil, že něco se děje. "Chtěla jsem s tebou mluvit. Mám vážnou zprávu." Kaya mluvila potichu, aby nikdo třetí tuto debatu neslyšel. "Jedna z dívek se nalezla mrtvá. Víš něco o tom?" sluha se šokovaně podíval na Kayu. "To jako fakt? O tom nic nevím." Kaya mu vrazila facku. "Děláš opičky a potom nic nevíš. Nalezly jí na zahradě paláce, podle všeho nikdo nic neví. Nikdo nic neviděl, ale dostala jsem zprávu, že Sultán zahradou procházel s Mustafem Pašou za bílého dne. Naštěstí tam ta mrtvola ještě nebyla. Kdyby to viděl. Víš, co by bylo." Kaya zkontrolovala, zda nikdo nejde, měla pocit, že slyší kroky. Přistoupila blíž k Arifovi "Vše pozoruj, chování dívek, všech i těch co tu tenkrát nebyly, vrah, který řádil. Znovu se probudil." Výhružně Kaya vztyčila ukazováček. "Rozumíš? Pozoruj." Arif mlčky přikývl. "Teď můžeš jít." Řekla a dívala se za odcházejícím Arifem, který byl jako v tranzu. Už zase je to tady, pomyslel si. Kaya šla do komnaty Valide Sultán. Věděla, že paní na ní bude čekat. Už byla ohlášená, rovnou dívky stojící u dveří jí otevřely dveře do komnaty. Šla rozvážným krokem, chtěla by ochránit paní před touhle děsivou zprávou, ale musí to říct, aby se to k ní nedoneslo od nějaké jiné konkubíny, co neumí držet pusu. Poklonila se "Sultánko," Valide Sultán stála, byla narovnaná, jako obvykle měla svou noblesu, eleganci, vznešenost, kterou by mohla rozdat, kdyby to šlo. "Povídej Kayo." S úsměvem pobídla jí Sultánka. Kaya uhýbala pohledem, to nedělala, Valide hned tušila, že se něco stalo. Tázavě na ní pohledla a přistoupila k ní. "Něco se děje, Kayo? Mluv!" Kaya se smutnou tváří váhavě začala "Na zahradě paláce…. se našlo tělo mladé konkubíny. Někdo dívku ubodal nožem. Hledáme jak tu osobu co to provedla, nebo případné svědky i vražednou zbraň. Další informace zatím nemám." Valide stála jako opařená, zavřela oči, jakoby chtěla potlačit slzy, ale nebrečela, Kaya věděla dobře, že potlačuje řev, řev lvice, značící vztek. "Jak je to možné?? Okamžitě všechny dívky, ať se dostaví do síně harému, proběhne vyšetřování, nesmíme nic ponechat náhodě. Ani teď nebude pokoj!!!!" Valide se tvářila jako sto čertů. Byla rozzlobená. "Jestli se to dozví Mehmed, obávám se, že bude zle. Ale tentokrát tu bestii, musíme najít a potrestat, jak se patří." Celou dobu se dívala upřeně Kaye do očí.
"Už jsem ohlásila sluhům pokyny. Vyšetřování probíhá." Kaya se váhavě zatvářila, nakonec přece jenom se nesměle zeptala "Nebude lepší ty výslechy vynechat. Přece jenom.. vrah se neprozradí pomocí slov. A bude opatrný víc než kdykoliv předtím. Obzvlášť, když o jeho existenci víme. A navíc, neví se, zda je to stejný vrah." Valide se otočila zády ke Kaye a popošla kousek od ní. Otočila se pomalu, smutná nyní byla, jak tohle Kaya nerada viděla. "Dobře, dělej, co uznáš za vhodné. Ale najděte ho či ji. Ale stejně si myslím, že je to někdo v harému i stejný vrah. Přiveď mi eunucha, nebo konkubínu, která to udělala. Ty nové musíme vyloučit, ale i nemusíme, taky to může být jedna z nich." Valide chodila sem a tam, byla nervózní. Kaya Kadin mlčky poslouchala a pozorovala svou paní, byla tu dlouho, hodně jí pomohla a nebylo to jednou. Na to Valide nezapomínala. "A kdo byla ta dívka?" zeptala se Valide. "Byla to bývalá oblíbenkyně….. Mehmeda."odpověděla Kaya. "Je to ten samý vrah, anebo někdo jiný. Konkubíny si konkurují… Dobře víš jaké to je v životě v harému." Kaya souhlasně pokývla hlavou, věděla moc dobře, na co její paní naráží. Chvilku bylo mezi Kayou a Valide ticho, pak Valide se zeptala:" Jsou již dívky zpátky?" "Ano, Sultánko. Potkala jsem Arifa. Ten mi však nestihl sdělit zprávy, kterou si vybral." Odpověděla Kaya. "Od toho taky jsi? Najdi mi Arifa ať mi sám zprávu nahlásí. Nyní můžeš jít." Pravila s vážností v hlase Valide. Kaya se jí poklonila a poslechla svou paní.
Arif se přibližoval k tělu, které leželo pod plachtou. Ve sklepení pod harémem. Naklonil se a odhrnul držíc svícen na druhé ruce plachtu. Ano, znal jí jako všechny dívky tady, byla tu dlouho. Byla oblíbenkyní dříve Šehzade Mehmeda. Znala i jeho lásku, tu, kterou taky chladnokrevně zabili, obě si konkurovaly spolu s Daye. Neměla, ale štěstí jako Daye. Byla alespoň pracovnice harému, potom neštěstí s jeho láskou si jí už Šehzade nezavolal, měl dojem, že to byla ona. Volal si po dlouhé době k sobě už jenom Daye. A nyní viděl její nebohé tělo zalité krví, tělo Nigar. Měla oči bez duše, dokořán otevřené, jakoby poznaly hrůzu. Arif jí pohladil po tváři, jak nádherná byla, škoda jí. Jeho slza spadla na její obličej. "Arife Agho." Ze zadu se ozval Kalfin hlas. Arif se lekl. Obrátil obličej za hlasem. Ano, byla to Beyhan. Hned postřehla slzy v očích Aghy. Moc dobře věděla, že Arif si některé konkubíny velmi oblíbil, byl jejich přítel. "Ježkovi oči, fuj, jsem se lekl." Řekl Arif po tom šoku "Neděs mě. Když se tady potlouká…..Ty už to víš. Nebyla si náhodou s děvčaty? " nechtěl dokončit větu a navíc bylo mu divé, že je tady tak brzo. Kalfa ho němě pozorovala. Věděla, že to nese těžce, a dobře věděla, co chtěl říct. Přistoupila k tělu bez výrazu a emocí, taková Beyhan Kalfa většinou bývala. V tomhle místě to tak bylo nejlepší, nedávat své city najevo. Dívala se na ní, na tu dívku. "Musíme postupovat opatrně. Sám vrah bude jednat stejně." Arif nespouštěl z ní oči. Beyhan zase nemohla spustit oči z mrtvého těla. "Ano, to musíme." Řekl Arif smutně. Podíval se ještě na mrtvou ženu, naposled. "Mám rozkaz, musíme jí pohřbít. Dokud je ještě tma." S těmito slovy Kalfa znovu zakryla tělo.
V harému dívky spaly, jen některé. Pár mladých žen strávily spolu opět noc, byly schované, ale Arif Agha věděl, o co jde. K večeru kdy dívky měly jít spát, jim sypal mouku na podlahu k jejich postelím, aby věděl, kam večer odcházejí. Věděl o vztazích v harému. Ale alespoň na ty dívky něco měl. Beyhan s Arifem se vraceli z místa, kde pohřbili zavražděnou. "Arife, mám takové podezření." S těmito slovy vzala Arifa něžně za loket. "No, jaké?.", "Nigar byla spolu s Gulnihal přece konkubína kdysi Šehzadeho… poslední konkurentka. Pokud je podezření správné, měli bychom si dát pozor a zejména, chránit Teru." Arif to začal chápat. "Myslíš, Daye Sultán?" Arif si zakryl pusu. Beyhan dala oči v sloup. "Řekni to ještě víc nahlas, ještě to všichni neslyšeli. Sultánkou sice je, ale uznej, že Nigar se mohla něco dovědět." Arif tuhle Sultánku dvakrát nemusel. A taky jsou tu indicie, díky nimž by tomu mohl uvěřit. Mohla by to být pravda. Již delší dobu je Daye na seznamu podezřelých. Přišla za nimi Kaya Kadin. Dívala se jenom na Arifa. "Úkol je splněn?" "Ano, Kadin. Do detailu." Kaya se spokojeně usmála. "Valide tě chce vidět." Arif se zalekl. Položil si ruku na hruď. "Neboj, jen chce slyšet zprávu o večeru."
Sultán byl v komnatě, myslel na tu dívku. Zavolal sluhu k sobě. "Sultáne," "Přeji si jednu z konkubín. Ať mi jí připraví. Dám ti její popis, Arif bude vědět, která to je."
Valide Sultán seděla již ve své komnatě. Ještě před spánkem jí česala služebná. Hřeben se nořil ho bohaté a havraní kštice své majitelky. Služebná přistupovala k úkolu velmi zodpovědně, aby netahala své paní za vlasy. Do komnaty vstoupil očekávaný Arif. Valide se na něho podívala, dost přísně. Služebná přestala česat vlasy. "Můžeš odejít." Služebná se poklonila a odešla. Arif se díval k zemi. Valide vstala. "Tak co se dělo? Vybral si můj syn z konkubín jednu?" Sultánka se obávala. Nepřála si, aby to byla Tera, kdo s jejím synem stráví halvet. Již uvažovala, že jí provdá. "Sultánko, dívky tancovaly pro Sultána. Byl velmi spokojen. Žádná ho zřejmě nezaujala tak, aby jí dal znamení." Řekl Arif, který se díval stále do země. Valide se k němu přiblížila a vzala ho za bradu. Arif pohlédl do jejich očí. Sultánka měla jednu specialitu. Dívala se mu do očí. Uznala nakonec, že mluví pravdu. Tím byla spokojena. Sluhovi bradu pustila a svěsila zpátky ruku. Otočila se k němu zády. Usmála se. "Můžeš jít." Přikázala Valide, Arif se uklonil a odešel.
Arif vyšel z komnaty a odcházel do sálu zkontrolovat dívky. Sluha, další eunuch mu šel naproti se spěchem. Zastavil se k němu hodně blízko a potichu pravil."Arife Agho,""Co zase chceš?" řekl mu Arif. "Sultán si přeje konkubínu a chce, abys jí přichystal ty. Prý jí určitě znáš."
Nastalo ráno. Z terasy Sultánovi komnaty vál příjemný větřík, hladil nahé ženské tělo. Svíčky už dávno dohořely. Sultán už nespal, byl zvyklý vstát včasnou dobu. A mezitím se zaměstnával pozorováním krásy konkubíny, která ho nesmírně potěšila.
Tajně si jí nechal přivolat a připravit. Byl to večer plných něžných doteků, vášnivých polibků, rozkoše. Díval se na ní jinak. Na Teru, jak sladce a nevině spala. Byla kouzelná. Nádherná. Uložil si vzpomínku, kdy jí viděl tancovat a usmívat se. Ale přesto v očích viděl, že duše její je smutná. Netušila, že je Sultánem pozorovaná. Jak kolem jejího nahého těla závoj kroužil a vítr vál. Nádherně se usmívala. Vypadlo to, jako by byla šťastná. Nepatřila k těm, které spěchaly do jeho náruče, byla zdrženlivá. Oddával se jejímu umění. Jejímu dráždivému pohybu pánve. Jak ho pojmula do sebe. Líbal její rty, jak sladce chutnaly. Začala se najednou vrtět a otevřela oči, pomalu, ale jistě. Pomalu se rozhlížela, kde je. Posadila se, už se rozpomenula, myslela si, že to byl sen, kdyby maminka žila, poznala by, že se z její holčičky stala žena. Nádherně se cítila, i když se bála. Byla, ale překvapená jak Sultán byl ohleduplný. Zdál se jí po dlouhé době nádherný sen ještě po tom. Najednou se usmívala. Všimla si, ale, že někdo na kraji stojí a opírá se o stěnu. Viděla Sultána, který se usmíval a díval se na ni. Tera vstala velmi rychle a neohrabaně. Sultán potlačoval smích, ještě nikdy se takhle nesmál a taky neviděl takovou krásu. Tera si nahá stoupla před Sultánem s pohledem k zemi a uklonila se. Stála nahá zakrývající dlaněmi intimní místo. Dlouhé vlasy zakryly její ňadra. Sultán přistoupil k ní blíž. Vzal župánek z postele a dívce ho dal něžně na ramena. V tu chvíli Tera se odvážila podívat se do očí Sultána Mehmeda. Nádherné modré oči. Topila se v nich ani nevěděla jak, možná propadla kouzlu jeho osobnosti. "Mehmede." Zašeptala Tera. Sultán zkameněl, tak nádherný hlas, jak zářila, její oči byly něčím naplněny, možná láskou, chtěl otevřít dveře k jejímu srdci, jen stačí najít klíč. Ona se topila v jeho pohledu. Věděli oba dva, že je čas odejít, alespoň pro Teru. Tera se tomu bránila. Nebylo jí příjemné, že jí ještě po večeru, kdy sultánovi tančila. jí připravují k němu. Vzbudili jí hodně pozdě v noci. Ale překvapil jí.
Vidím jeho bolest a ta moje, je najednou utlumená. Zpronevěřuji se snad památce rodině? Otče, matko, dejte mi znamení, že Vás nehněvám, že Vy se nehněváte. Začínám snad žít? Jak mohu, když nevím kde sourozenci skončili…již ani nevím, proč jsem chtěla být svobodná a teď nechci být. Nechci ho ztratit. Jsem snad levná? Prodejná bytost? Snad poprvé, od těch strašných chvílích, cítím se úžasně. Cítím se milovaná. Vždy se podívám na něho a otázky bez odpovědí jakoby se rozplynuly. Ne, nezapomínám. Nechci, ale ztratit to, co jsem nyní našla. Jak věci nabraly rychlý spád.
Kaya Kadin a Beyhan Kalfa s Arifem Aghou se sešli ve sklepení harému. "Nějaké zprávy." Ptala se Kaya, celý zbytek večera nespala, myslela na tenhle případ a vzpomněla si i na ten před lety. Pozorovala dívky ze spaní a doufala na odpovědi. "Nic, zřejmě vrah bude opravdu opatrný. Bude to myslím dlouhodobá záležitost." Odpověděla Kalfa a Arif mlčky přikývl, bylo mu to nepříjemné. "Pohřbili jste jí tam, kde jsem řekla?", "Jistě Kayo Kadin. Pohřbili jsme jí tam, kde jí snad nikdo nenajde." Odpověděl bezmyšlenkovitě Arif, také nebyl vyspaný. Měl kruhy pod očima, strašně to prožíval, pro nikoho to nebylo jednoduché. Obzvlášť když s Nigar si výborně rozuměl. Když se to dozvěděl od Kayi neprožíval to tak, zpráva, o koho jde, ho však zranila stejně jako ostatní, kteří o tom věděli. Před všemi musel být kamenná tvář, teď před Kayou a Kalfou mu slza stékala po tváři. Tihle tři si byli k sobě upřímní, měli k sobě úctu. Kaya Kadin brala tyhle dva jako své děti. Někdy dělali chyby, jindy zase byla na ně pyšná. Arif s Beyhan se na sebe podívali, když po chvilce museli zpět do harému. Podezření, které měli, chtěli ještě tajit, aby to nepokazili.

Část 6.

31. března 2015 v 12:52 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Čas plynul jako voda. Roční období se střídaly. Proces to byl stejný. Někdy pršelo, jindy se slunce v nebi smálo. Měsíc jakoby plul po nebeské dráze. Tři měsíce. Ano, ubíhal čas. Tak rychle pro ty, kteří neztráceli čas, aby se učili novým věcem, kteří měli odhodláni a připravovali se na své události. Všechno se měnilo, všechno jakoby překvapivě zrálo. Přípravy na tažení vrcholily. Mehmed byl odhodlaný. Vzpurná Tera byla už několikrát zavřená v žaláři. Ale nakonec přece jenom byl na pár dní klid. Přesto se učila jazyk a ne jeden. Zaujala jí i perština. Uměla krasopisně spát a mluvit jako rodilá Osmanka. Dokonce studovala Korán a zvyky říše. Studovala a srovnávala své rodné zvyky, které znala.
Z Tery se stala mladá kultivovaná žena. I přestože se zlepšovala, v očích Valide Sultán byla stále barbarka. Tera byla pracovitá. Práce jí zahnala od černých myšlenek. Učila se hrát na nástroje, cvičila tance. Díky zahojení modřin byla přeřazena ke skupině gedikiler, takže jí přibyla i hodina sexuálních praktik. Konkubína má přinášet vládci potěšení. Dívky se učili na ukázkách u hadrového panáka. Tera se červenala, byla v šoku a odmítala to. Připadalo jí to odporné. "Neboj, až to budeš mít za sebou, budeš to chtít znovu a znovu." Zasmála se již zkušená konkubína. Tera chtěla opomenout a poznamenat, že zde se najdou dívky, které se milují s ženami, ale za tu dobu, si na to překvapivě zvykla. Kaya Kadin jí sama pochválila, jediné co dělalo starosti v harému, byly věčné a stupňující potyčky mezi Terou a těhotnou Daye Sultán. Právě jejích nenávistné útoky stály Teru několik dnů a nocí v žaláři, jenom proto, že se bránila. Ale Daye věděla dobře jak na Valide, aby vyhověla jejímu přání, tím se Daye dobře bavila. Rovněž i díky těhotenství jí připadalo, že nabrala na vážnosti a moci, ale nepřestávala být ve střehu. Ráda se dívala na Teru sedící v nesnázích. Tohle byla Sultánčina zábava. Ponižovat a ukazovat svou moc, i když oproti Valide jí měla malou a navíc, byla jistá šance, že jí některá z konkubín sesedne z doposud křídel a moci, kterou si užívala. Harém byl plný intrik ze strany jiných žen. Tera hned pochopila, že musí být silná, že není čas na smutek v duši a neplakat, neukázat slabost, těmto ženám, které jí hází klacky pod nohy.
Sultán byl spokojen s plány zbraní. Byl spokojen s výzbrojí, ale pořád měl divný pocit, že dělá něco špatně. Nedával to na sobě znát. "Porazíme nepřátelé a dobijeme nové území." Pravil na zahradě jeho věrný přítel Mustafa Paša. "Taky v to doufám, Pašo. Ať začnou taky s výcviky vojáků. Chci je mít v dokonalé kondici. Chci, aby všechno proběhlo v pořádku." Odpověděl Sultán s úsměvem. Mustafa Paša váhal. "Jak se daří Sultánce?" Sultán se usmíval: "Daří se jí dobře. Je opovážlivé. Jak si odvážný, Mustafo." "Opusťte, vládce." "Rád ti odpovím. Nechci, aby minulost vstoupila zase ke mně. Už od té doby. Kdy, jsem zjistil tu radostnou zprávu, stále více se bojím." S touhle větou se Sultán podíval Pašovi do očí. Jeho služebník, jeden z věrných přátel Sultána, za tu dobu se mnohé změnilo. Jeho pohled, jeho myšlení. Paša poznal v Sultánových očích bolest, ale i to že je to za ním, že je to jenom zlá vzpomínka, na kterou si možná vzpomene a bude ho to v srdci řezat jako dýka. Jistě věděl, že má svou rodinu zpátky, sice ne takovou, kterou si představoval a ne s ženou, kterou nadevše miloval. Mustafa věděl moc dobře, o co jde. Jaká událost změnila Mehmeda v proutníka, který rád sdílí lože s ženami, ale do žádné se nezamiloval. To Mustafa věděl, že k Daye nechová city. Bránil se tomu. Mustafa Paša, ale svého pána chápal. Sultán již poznal, že je čas na to zapomenout. "Sultáne, nevracejte se do špatné minulosti. Nevracejte se ke vzpomínkám, které bolí. Je čas žít, ale mluvím to, co již dávno víte sám."
Do zahrady přicházel Misha aľ Paša, uklonil se Sultánovi a optal se: " Sultáne, volal jste mě?" sultán šel ke svému sluhovi, dal mu svou ruku na rameno a s úsměvem odpověděl: "Ano. Jde vidět, že pozici si zasloužíš. Ale mám pro tebe speciální úkol, který se sice hodí pro jiné, ale rád bych, abys to zařídil ty. Večer jsem se rozhodl pro zábavu, připrav mi jí prosím. Taky, již jdu do komnaty. Tak ať mi zavolají Daye. " Paša zvedl hlavu k Sultánovi a odpověděl s úsměvem: " Ano Sultáne. Jak si budete přát." odpověděl služebník a rovněž se poklonil, podíval se na Mustafu Pašu.. S Mustafou se zrovna nemuseli, ale oba uměli nasadit masky. "Můžeš odejít." Sultán se usmíval a podíval se na Mustafu, který už leccos pochopil.
Teřiné sny o rodičích ustupovali a mohla alespoň spát, na bolest v duši si pomalu zvykala, jediné co nepřešlo, byla myšlenka na bratra a sestru. Kde jsou? Jsou v pořádku? Jsou živí a zdraví? Tohle byly otázky, které Teru budou provázet snad celý život.
Byla živá, hleděla si své práce, ale někdy se jí to nepovedlo. Potyčky s Daye Sultán byly stále silnější, když se dozvěděla, že pro ní, ubožačka Tera je přiřazena pro krásu (rány se zahojily, mohla se ukázat sultánovi), talent a pracovitost k privilegovaným. Velmi jí to pozlobilo. Cítila konkurenci, nejenom na Teře, i přestože čekala Sultánovo dítě. Byla krásná, Daye si toho všimla hned první den. Bála se dne, kdy jí Sultán spatří. Tera byla, ale každý dnem schopná jí opomenout a výsledek úlevy se u Daye nedostavil, spíše naopak. Vztek a nenávist v ní bobtnaly. Měla jediný cíl, stát se Valide Sultánou za každou cenu. Vždyť je stejně jako Valide z čisté krve. Ne jako tyhle otrokyně. Daye přistoupila k Teře, která seděla a šila. Dívala se na ní z vrchu. "Tero, jak ses vyspala s ostatními děvčaty? Chudáčku Sultán si tě ani nevšimne. Jsi tlustá a dost nepatřičná." Řekla Daye, aby Teru podráždila, to se jí nepovedlo. Někdy její urážky byly až dětinské. Tera se pousmála, podívala se do očí Daye a odpověděla. "Mám takovou otázku? Proč si Sultán Mehmed vzal vychrtlinu, co nic neumí a jenom nadává na ostatní? Vlastně počkat vzhledem k vašemu těhotenství jste pěkná kulička. " Daye změnila výraz, byl doslova vražedný, ale ovládla se. Beyhan Kalfa vstoupila do harému a všimla si Daye a Tery. Přistoupila blíž. "Tero Harun, jak to mluvíš k Sultánce?!" Kalfa jí okřikla, chtěla ukončit tuhle debatu, dřív než vstoupí Valide Sultán a Tera bude mít opět problémy. Takhle pokaždé Beyhan chránila Teru, za tu dobu si jí taky oblíbila. "To je troufalost. Taková drzost. Ještě jednou, Tero. Budeš litovat dne, kdy si mě poznala." Odpověděla Daye, obrátila se k Beyhan, která hned sklopila zrak k zemi. "Takhle učíte konkubíny k poslušnosti? Ještě jednou, abys to neodskákala i ty, Kalfo." "Ano,Sultánko." Daye se znovu podívala na Teru, kterou měřila ošklivým pohledem a odešla. Beyhan přistoupila blíž k Teře. "Musíš jí zlobit? Víš, že čeká dítě. Je Sultánka. Manželka Vládce. Již tak ti hrozí poprava, Tero. " Beyhan jí několikrát upozornila, aby se mírnila. "Ona sama si začala. Nemůžu si pomoct Daye. Když si začala, tak jsem jí odpověděla." Mezitím Misha áli Paša, se díval okýnkem do harému. Vybíral dívky Sultánovi pro zábavu.
Jak bylo zřejmé, Sultán měl chuť na pobavení. Tyto příležitosti se vyskytovaly, ale byly od doby, co je Sultánem a obzvlášť kvůli Daye, velmi vzácné. Což velmi Misha aľa zaskočilo i Arifa Aghu, který stál vedle něho. Zrak mu padl na Teru s dlouhými, hnědými vlasy. Slyšel, jak se baví s Kalfou, hned uznal, "Ta dívka, která mluví teď s Beyhan má nádherný hebký hlas. Vypadá, že je vyzrálá. Jak dlouho tu je?" zeptal se sluhy. "Je tu od začátku vlády Sultána, když přišla, neuměla vůbec jazyk. I když učila se velmi rychle. Už po jednom dni řekla dvě souvislé věty. Nyní je její jazýček dost plný řečí, ale její chování. Valide Sultán jí poslala na pár nocí do žaláře. Dokonce uvažovala o místnosti nářků, ale to se nestalo. Na druhou stranu je nádherná, plní si taky své povinnosti. Je moc pracovitá." Odpověděl sluha. "Je pravda nádherný úsměv, tvář. Ta bude taky tančit pro Vládce. Připravte jí na to. A ještě něco. Má s Daye problém?", " Jak si přejete" odpověděl Arif, který si povzdechl a pravil. "Ano, mají spolu nesčetné konflikty. To kvůli Daye Sultán byla Tera několikrát v žaláři. Však sám jste to viděl. Ty dvě se nemohou ani cítit." Paša neudělal nic, ani neodpovídal. Usmíval se. Byl zamilovaný do Daye Sultán a to zákony zakazují. Nicméně jeho šance jsou v současnosti velmi nízké, obzvláště když je Daye Sultánovou manželkou a čeká jeho dítě. Nedal však na sobě nic znát a se sluhou odcházel. "Teru mám určit jako hlavní tanečnici?" zeptal se pro jistotu Arif. "Ne, Nora Hatun, bude hlavní tanečnice." Zrovna zašly za roh, když šlo ještě slyšet. "Taky si Sultán přeje …" Oba dva nevěděli, že někdo je slyší za rohem skrytý.
Tera se s ostatními bavila, ale někdo do hovoru vstoupil - opět Daye Sultán. Gestem dívkám naznačila, ať odejdou a hledí si svého. Měla už v harému své místo, ale Tera se postavila a uklonila se jí: "Jsi matkou Šehzade? Jsi Sultánkou? Jsi Valide? Ne, jsi jedna z těch špín, které tu jsou." Pustila se do ní Daye. Tera se zdála být klidná, jenom hleděla na rozčílený výraz Sultánky. Něco se muselo stát, aby takhle reagovala. Aby takhle Teru urážela. Přitom tahle žena, neprožila to co ona. Tahle žena měla svůj život dobře nalinkovaný a nebýt Valide, žila by jako otrokyně. Zřejmě jí chce vyprovokovat. Bylo dost dívek, které se snažily dát jí za vyučenou, Tera se, ale dobře učila, stejně jako jazyk. Měla přehled o zvyklostech říše, i o intrikách různých konkubín, které se tady baví tím, jak zničit konkurenci. Některé se jí zdály nechutné, jiné zase, neobvyklé. Daye Sultán slyšela rozhovor mezi Misha aľem Pašou a sluhou harému. Věděla, že Tera bude tančit před Sultánem. Bude v jeho očích.Teřin klid jí vyvedl z míry.. Daye Sultán to nevydržela, nemohla se pořád tvářit za vznešenou dámu. Vzala Teru za loket a zašeptala zlověstně: "Ty jsi otrokyně harému, já jsem otrokyně Sultána, jeho oblíbenkyně, jeho manželka. Tak si to zapamatuj." A o něco tišeji dodala. "A později Valide." V obličeji Daye Sultán se vykouzlil škodolibý úsměv. "Pozor, Sultánko, aby jste se nerozčílila pro jednu špinavou otrokyni harému. Jen, aby dítěti dynastie se nic nestalo." Tímhle Tera Sultánku uzemnila. Povolila Teřin loket. Kalfa si jich všimla.
Kalfa taky k nim přistoupila. Měla rozkaz, který má být vykonán: "Odpusťte, Sultánko. Tero!!" když popošly spolu, obrátila hlavu k Teře. "Už zase? Před chvilkou jste byly v sobě. To nesmí být jediný den, kdy na ní neútočíš?! Víš moc dobře, že se musí šetřit a navíc je to Sultánka. " poručila jí již rozzlobená Kalfa. "Já jí sama varovala." Odpověděla Tera s klidem. "Ale ona si nenechá říct. Vždyť to říkám pořád." "Mlč…!." Řekla k Teře. Na chvíli šla za stále stojící Sultánku, která je pozorovala. "Sultánko, vládce vás očekává." V Daye to hrklo, zřejmě neslyšela všechno, nebo spíše něco se změnilo mezitím. Pohlédla varovně na Teru a pak odcházela. Beyhan si oddychla a mířila zpátky k Teře. "Ty se připrav na večer. Byla si vybrána na tanec pro Sultána." Tera se zamračila, už to začala chápat. Dobře věděla, však o čem Kalfa mluví. Nedokázala odpovědět, už dobře věděla, že je děvka. Někdo si jí musel všimnout, nebo sám Sultán, i když vždy se jí podařilo nějakým způsobem se mu vyhnout. Chtěla se dostat k němu jiným způsobem. No nic nezbývá než ho zaujmout takhle. Tera se dívala na Kalfu: "Ano, rozumím." A s těmito slovy odcházela. Ale Kalfa jí dohnala, nedalo jí to, musela za ní. "Máš šanci dostat se tam, kam potřebuješ." Mluvila na ní Kalfa, Tera nevydala ani hlásku. Kalfa jí popadla za loket a přitáhla si jí k sobě. "Sultána si neviděla, co když se ti bude líbit a zamiluješ se. To je tvá šance." Dívka se podívala na Kalfu a odpověděla " Každý den o tom uvažuji, Beyhan. Každý den. A víš, na co jsem přišla? Nechce se mi, je to odporné prase jak jen…" " Nebuď drzá!!" Ostře jí přerušila Kalfa. "Uděláš to. Kolik takových jako ty čeká na tuhle chvíli. Byla si vybrána, chtěla si svobodu?? Být sultánkou, je určitý druh svobody. Jak už jsem ti to jednou řekla." Dívka na ní tázavě pohlédla. Kalfa se dívala, jakoby se ujišťovala, že nikdo neposlouchá, šla blíž k dívce a šeptem pronesla: " Byla si vybrána pro tanec, když ho zaujmeš a budeš se snažit, staneš se sultánkou, ženou Sultána. A co ty víš, třeba budeš jako Valide Sultán. Budeš vládnout světu. Jsi připravena, máš to v sobě. Poznala jsem to již hned první den…A mám dojem, že si ho ještě neviděla, každá dívka, která ho viděla, se do něho zamilovala, však sama uvidíš. Není jako ti před ním. " Kalfa měla významný pohled. "A to jak jsi byla vybrána a jak si ho chtěla zaujmout. Nehleď na to, máš šanci. A druhou noc můžeš jít do jeho ložnice. Tohle funguje už dlouho, Tero." Tera se na ní podívala a prohodila: "Tak ať, ale já chci svobodu opravdovou." "Ach, ty jsi paličatá. Jen jako Sultánka budeš svobodná. Nebo chceš se provdat za Pašu, který tě bude trýznit? Nebo chceš, aby tě popravili či jiným způsobem zabili? Tero, uvažuj. Neměň názory. Nebuď jako malá holčička. Jednou mi poděkuješ." Tera se zasmála. Vážně byla jako několik žen v jednom ženském těle. "Jenže vím, že to má jeden háček, Beyhan. Poznám to na tobě." A s těmito slovy odcházela a zase Beyhan po hovoru s Terou stála jako opařená.
Sultán přistoupil s úsměvem k Valide Sultán. Přicházel ze své komnaty, která sousedila s tou jeho. Valide to nevadilo. Byla ráda, že je synovi blíž a co víc, věděla o každém jeho pohybu a záměru. Věděla o tajné chodbě, ve které se několikrát prošla v době, kdy byla jedinou láskou Sultána Ahmeda. Synovi o ní nepověděla a chtěla jí utajit. Jenže syn o ní věděl a nehodlal to Valide říct. Sultán se poklonil své matce a políbil její ruku. Jeho matka byla přísná žena a však velmi půvabná, i přestože léta plynou. Vysoká, štíhlá postava, hnědé oči, vysoké čelo a všemu korunovaly dlouhé havraní vlasy. Syn se posadil vedle své matky. Měl na sobě plášť hnědé barvy s erbem své říše. Byl vysoké svalnaté postavy, hnědé vlasy, modré oči, vysoké čelo, plné rty a strniště, to byl sultán Mehmed. Nádherný, muž. Matka se na něj zvídavě podívala a pravila: "Už jsi byl za Daye? Měl bys ses o svou manželku starat. Daye porodí jistě syna. A pak se budeš muset rozhodnout. Je to pro dobro říše. …Slyšela jsem, že se staráš o ní jak nejlíp dovedeš. Nepochybuji o tvých schopnostech, Mehmede." "Valide, nejsi jediná, kdo mě na to upozornil. Ano je pravda, že se spíše starám o říši a na rodinu nepomýšlím, ale uznej, že tohle je úděl nás…, Vládců. To vyslovím bez okolků a chápu vás. Říše pod mou rukou znovu povstane, o to se postarám." Řekl Sultán přesvědčivě, ale pořád v mysli ho hlodalo, zda je všechno v pořádku, nechtěl dělat chyby. Chtěl, aby říše pod jeho rukou zkvétala, jako kdysi a také, Daye nemiloval. Nečekal, že tak rychle otěhotní, stačila mu jejich dcera, ale pokud se jí narodí syn, bude velmi rád. "O tom nepochybuji synu, ani ve snu." Přesvědčila ho matka. "Mám nějaké neodkladné záležitosti a budu muset jít přes harém, jestli vám to nevadí, Valide." vstal sultán a matka vstala spolu se synem, usměv jí tančil na rtech. Syn jí políbil ruku a ještě dodal" "Moc Vám to sluší Valide, jen kvetete." Sultánova matka se rozzářila a po místnosti se zazněl její zvonivý smích, její syn je pozorný a galantní, byla přesvědčená, že on je pro říši pravý vládce." Děkuji synu, ty umíš potěšit svou matku." Dívala se šťastně na svého syna. Je z něho sultán. Vládce, kterého lid může mít rád.
Sluha harému rád podává informace napřed. "Pokud některou si Sultán Mehmed vybere do komnaty je nejlepší, abyste předem věděly, co máte dělat, když vstoupíte do komnaty Sultána. Poklonit, políbit šat, a pak Vás Sultán povede." Sluha postup již dávno děvčatům učil, protože ví, že Kaya Kadin většinou mluví velmi rychle a dívky si také několikrát stěžovali. Jinak rád si hrál na pana důležitého. Což bylo dokonale vyváženo jeho komickým vystupováním a celkově veselou povahou, ale uměl být i pěkný prevít. Tera na ten postup chtěla zapomenout a proto neposlouchala, nebylo to pro ní důležité. Jenom bude pro něj tančit nic víc a nic míň. Najednou všechny hlavy se obrátili i ta sluhova: "Sultán Mehmed Hazertleri vstupuje!" zvolal druhý eunuch. "A do prkýnka dubového, ženy služebnice schovat, gedikiler, no tak poklonit, šup, šup." Tera se pobaveně na sluhu dívala, který pobíhal sem a tam, tak komicky ještě nevypadal. Tera taky pomalým krokem šla vpřed, sluha jí popadl a řekl: "Tero, tady se postav a pohledy k zemi šup!" sluha šel do řady, vedle Beyhan Kalfy naproti konkubín. Sultán přicházel, Tera obrátila k němu zrak. Musela uznat, že pohledný byl více než dost, ale pořád měla k němu odpor, i když chápala, že ženy musejí být jeho koníček. Jeho zpestřením života vládce. Sultán vycítil pohled jedné z konkubín a pohlédl směrem k dívce. Dlouhé hnědé vlasy, drobná plnoštíhlá postava, ty oči ho uchvátily. Víc nepostřehl, musí se na ně podívat zblízka, jak bude mít příležitost, rychle se musel vracet k povinnostem. Tera se na něho dívala, byl to zvědavý pohled a tajemný. Kalfa jí celou dobu pozorovala s tajuplným úsměvem. Arif si této situace taky všiml. Dívka si všimla Kalfina výrazu značící vítězství. Tera obrátila oči v sloup. Je nad věcí. Sluha k ní přistoupil, jakmile Sultán zmizel z dohledu: "Co to bylo? Nemůžeš se na Sultána dívat, pouze on sám na tebe!" Tera se usmívala. Chtěla ho poškádlit a tak pravila. "Je to mi líto, Agife." Sluha zbrunátněl. "Já ti dám, Agife. Arif. A- rif. RIF!." Tera se usmála, očekávaná reakce sluhy jí velmi pobavila. "Alespoň budu vědět, jak Sultán vypadá a navíc bude vědět, kdo ho dnes večer pobaví.", "Tero" sluha výhružně zvedl ruku, "nedovol, abych byl na tebe přísný." Tera beze slova se uklonila a odešla. Sluha byl v koncích.
"Darebnice jedna" Kalfa k němu přistoupila zezadu a své ústa přiblížila k uchu sluhy: "Tak ta tě dostala." Sluha sebou škubl, jakoby měl za sebou hada, obrátil se na Kalfu. "Beyhan Kalfo. Ty…" varovně vztyčil ukazováček. "No jo už mlčím." S těmito slovy Kalfa ukázala dlaně značící obranu a s potlačeným úsměvem odcházela. "Ženy, já se z nich zblázním." Mluvil si pro sebe sluha.
Daye Sultán je ve své komnatě. Není jí zrovna dobře. Drží se za bříško a smutně se usmívá. Zaklepou dveře. "Dále", "Daye Sultán, Sultán Mehmed prošel harémem. Zatím Vás nevolá." Služebná byla hodně nervózní. Byla k ní přiřazena, aby se o ní postarala, když čeká následníka trůnu. Daye potlačovala vztek. "Odvolal mě. Nebo si ze mě Beyhan vystřelila." Celá se klepala. "Daye Sultán, nerozčilujte se, není to pro dítě dobré." Daye se na služebnou podívala vražedně jak nejlépe dovedla, služebná sebou cukla a sklopila zrak k zemi. Sultánka se nadechla. "Můžeš jít" řekla Daye nakonec. Služebná si viditelně oddychla.
Valide Sultán jde kolem brány harému, otočí se směrem k hale, kde je plno dívek. Smějící, pracující. Její pohled padl na Teru, která vytírala podlahu. Valide se zašklebila. Kaya Kadin stála opodál od Sultánky, ta jí rukou naznačila, ať jde k ní. "Tera vytírá. To se k privilegovaným konkubínám nesluší." "Sultánko, nechce nosit šaty pro privilegované, dokonce jí v těchto šatech Sultán viděl a navíc je vybraná pro dnešní tanec Sultánovi." Odpověděla značně nervózní Kaya. Valide se otočila prudce celá ke Kaye, ta čekala na reakci Valide. "To je mi novina…" Valide strnula, jakoby jí něco napadalo. "Sleduj Teru a mlč." Valide se obrátila a pokračovala v chůzi, mezitím si jich všimla Tera, která je tiše pozorovala.
Sultán Mehmed byl již ve své komnatě. "Dále" do komnaty vstoupila Daye Sultán. Smála se, nedává na sobě nic znát. "Daye" s těmito slovy jí objal a pohladil její rostoucí bříško. "Sultáne, jsem ráda, že jsme spolu. My tři" řekla s úsměvem šťastná a zářící Daye. "Jak se cítíš, Daye." Zeptal se Sultán ze strachu o dítě. Daye se podívala na ruku Sultána hladící její bříško. "Když jsem u Vás, je mi nádherně, ale když Vás nevidím… je mi úzko." Odpověděla Daye. "Pojď, posaď se." Ukázal Sultán na postel a posadil se vzápětí vedle Daye. Při každé příležitosti hladil bříško své manželky, najednou zesmutněl. Bude otcem, ale život mu připadal prázdný. Nebýt vládnutí byl by možná v koncích. Na první pohled se zdálo, že je silný muž a taky dokázal být silný, ale v těchto chvílích dokázal ukázat svou další tvář. Sultán Mehmed měl nesčetné vlastností a tuhle Daye u něj ještě nepoznala. Vždy byl neotevřený, neústupný, chladný ale teď… hned poznala, že to má co dočinění s Gulnihal, s první láskou Mehmeda a možná sama poznala, že to opravdu delší dobu potrvá. Její těhotenství mu připomenulo bolest, kterou prožil po její ztrátě. Daye již tušila, že jí nemiluje, ale pouze dítě, které nosí pod srdcem. Dívala se do prázdna a na Mehmeda radši nepohlédla. "Kde je Mahidevran? Proč si jí mi nepřinesla. Rád bych byl i s dcerou?" "Máme pilnou dceru. Učí se. Nebojte se, je v dobrých rukou. Teď, když jsem v jiném stavu. Nemám moc energii na její péči." "To bys jako matka měla mít, Daye. Nechci, aby se cítila odstrčená." Pravil smutně Sultán. S Mahidevran byl tak často jak mu to čas dovolil, ale poslední dobou svou dceru nevídal. Vždy přišla jenom Daye a to se mu nelíbilo. "Nezlobte se, příště přijdu i s Mahidevran, slibuji." Sultán se na Daye zadíval a pohladil jí po tváři. Ta vzala jeho ruku a políbila mu ji.
Vybrané konkubíny se připravují na večer. Je jich dohromady pět. Vůně orientálních svíček lehce masíruje nos. Dívky si užívají horké koupele. Kolem nich jsou služebné, chystají pro ně šaty. Teře vybraly červené, průsvitné. Teře se moc nelíbili. Byly až moc vyzývavé, k šatům měla stříbrný pásek. Na hlavě bude mít sponku ve tvaru třech růží spojených s jednou stonkou posetou bílými kamínky. Dívky postupně vylézají z vody, jejich látky, kterými se utírají, se třou o jejich hebké kůže stehen a utírají kapky vody. Služebné jim češou vlasy, některé i samy, jako Tera. Tera se podívá do zrcadla, spatří přívěšek na krku. Měla ho celou dobu u sebe. Pohladila ho a vzpomněla si na svou rodinu. Beyhan Kalfa jí pozorovala. Hlídala také ostatní. Tera si přívěšek sundala, všimla si pohledu Beyhan, ta k ní přistoupila a natáhla ruku. Tera jí přívěšek dala, jakoby jí dala svůj život, vzpomínky. "Dám ti to na své místo." Kalfa věděla, že hodně to pro Teru znamená. Nikdo jiný jako zázrakem o nich nezavadil pohledem.
Když dívky šaty mají na sobě, u jejich výstřihů nanesou vůni. Teře zvednou vlasy, které zvlnily, připadala si, jak se dívala do zrcadla před sebe jako vážená bytost. Jedna se služebných, jí dala náhrdelník, ale toho si nevšímala. Hudba se rozléhala po celé místnosti. Tanečnice jsou v kruhu. Tancují, ruce jsou zvednuté a vlní se v rytmu hudby. Pět žen tančí pro sedmadvacetiletého Sultána Mehmeda. Hudba utichne a jedna z dívek. Nora Hatun, zůstane stát, soustředěně tancuje.
Natáhne ruce k Sultánovi a dělá, že se k němu přitahuje. Otočí se na bok a kroutí zadečkem. Její ruce jakoby hrály. Jakoby se vžily v tónech hudby. Celé její tělo Sultána svádí. Ale Sultán si jí nevšímá, jenom dívky, která sedí a sleduje tanec té druhé. Dívka však pohlédne na Sultána. Jejich oči se setkají. Tera, ale hned pohlédne na dívku, na hlavní tanečnici. Ta začíná být poněkud nervózní, ale tancuje dál. Beyhan Kalfa zpozoruje tuhle tu situaci. Mustafa Paša pohlédne na děvče, které dobře zná, které koupil na trhu. Dívka své vystoupení dokončí. Klečí před Sultánem, ale ten nic neudělá. Konkubína očima cuká do všech stran. Sultán jí nedává znamení. Arif je znepokojený a Tera se dívá zamračeně na tuhle situaci. Všichni jsou poněkud zaskočení, kromě Sultána Mehmeda. Ta dívka, na kterou se díval netančila, ale přesto ho zaujala, svou krásou. Svýma očima, to je ona. Ta, kterou zahlédl, když procházel harémem. Tera chtěla zachránit situaci a postavila se. Sultán jí sledoval. Všichni měli najednou oči jen pro Teru. Ta vzala šátek od jedné konkubíny, která ho měla omotaný kolem sebe. Vzala ho zády a tančila. Kroutila se a dívala se tajemně na Sultána. Vítr otevřel okno. Šátek vlál nad její hlavou. Vítr si hrál s jejími vlasy. Vzala něžně za ruku konkubínu, která klečela ještě pořád před Sultánem, cítila se již ponížená, vzteklá. Tohle měla být její šance. Ale přesto tančily obě dvě, všichni byli ohromeni, obzvlášť Sultán Mehmed, tohle nikdy neviděl. Představení dvou tančících konkubín. Dívky se usmívaly, jen u jedné to byla přetvářka. Tohle bude mít totiž dohru, pro tuhle drzou dívku. Pro Teru. Dívky své vystoupení skončili, ale Sultán žádné dívce šátek nedal. S úsměvem vstal a odcházel. Nora se uklidnila, ale nasupeně pohlédla na Teru, která se na ní usmívala. Beyhan Kalfa pochopila danou věc. Věděla jistě, že Sultána Tera ohromila a tak mu chtěla ukázat, kdo ho ohromil, ale taky chtěla té dívce se pomstít za mrtvé zvíře ve své posteli. Kalfa se usmívala.

Část 5.

28. března 2015 v 22:23 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Sultán Mehmed byl korunován. Jeho matka, Valide Sultán byla spokojená. Její úsměv tančil na rtech. Když odcházela od korunovace v nádherných pozlacených šatech a korunkou na hlavě, všimla si povyku v harému. Valide se zastavila a nespustila oči z dívky, kterou tu ještě neviděla. Vlastně si nevšímala konkubín, tyhle časy již dávno odpluly do říše zapomnění. Přece jen nebyl důvod. Byla Valide Sultánou. Jedinou ženu, kterou doposud sledovala, byla Gulsah Sultán a také, kdyby přece jenom přišla dívka, která by překročila hranici a ohrožovala její pozici, Defne Valide Sultán by již nedovolila, aby se ještě jednou nadechla. "Kdo je ta dívka?" zeptala se. Dotaz, mířil na Kayu Kadin, která stála za ní a tvářila se dost ustaraně. "Je to nová konkubína. Původně měla patřit vašemu muži, nyní patří Sultánovi Mehmedovi. Je z Uralu. Předtím byla klidná. Dokonce co Beyhan Kalfa mě obeznámila, hned šla do práce a uctila památku zesnulému Sultánovi. Jazyk však ještě moc neovládá. Jedna z Ust mě obeznámila, že se učí velmi rychle. Základy by měla umět. Soudím podle toho, že byla mezi obchodníky dlouho. Přece jenom cesta vyžadovala čas." "Jak jde vidět, své chování neovládá, Kayo. A co tak vidím, Beyhan neměla zase tak pravdu. Tohle musíš srovnat. " Řekla rázně Sultánka. Kaya násilně polkla. Valide vznešeně, pomalu a jistě mířila k sálu harému a poslouchala slova dívky, která křičela na sluhu. "Ne! Vzali mi všechno! Všechno! Jsem člověk. Nebudete se mnou zacházet tak, jak je vám libo!!" křičela dívka pořád dokola střídavě ve svém jazyce i jazyce říše, jakoby dostala záchvat, sluha jí vzal za ruce. Byl již zoufalý. Snažil se jí uklidnit: "Tero, no tak uklidni se." Valide vešla do harému a dívala se na dívku rušící řád. Sluha Teru pustil a paní se poklonil. Tera se otočila k Valide. Dívala se na ni nasupeně. Neměla potuchy kdo to je, ale soudě podle oblečení, byla něco víc, někdo, kdo je na vrcholu. Kaya za ní přišla a podrazila jí nohy. Dívka padla na kolena. Kaya na ní křičela: "Tohle je tvá paní, je Valide Sultán, je ti to jasný? Budeš se jí klanět, pro příště rozumíš?!!" Beyhan Kalfa se na Teru ustaraně dívala. Ano, Tera si vzpomněla. Tak to je ona? Ta, která řídí harém? Všechny oči se na ní dívaly. Na Teru. Pohledy byly různé. Nevěděla, kde se to v ní vzalo, začala křičet jako smyslu zbavená: "Chci svobodu, chci zase dýchat vzduch jako svobodná, chci tak hodně? Musím je najít!!!" Poprvé promluvila na někoho jiného než na Beyhan Kalfu. Doteď mlčela, uzavřela se do sebe, a jestli s někým promluvila, bylo to z nutnosti. A taky to bylo poprvé jejich jazykem. Beyhan Kalfa byla překvapená, tak rychle se nemohla naučit jazyk. I Valide v ní viděla potenciál, ale nedávala na sobě nic znát. Dokonce uvažovala, koho má tahle konkubína hledat. Výraz Valide byl chladný. Tušila, že tahle dívka bude taky velkým problémem.
Kaya jí dala facku. Beyhan Kalfa svůj zrak sklopila k zemi: "Jak jsem řekla, jsi konkubína a podle toho se budeš chovat!! Jsi otrokyně, tak si na to rychle zvykni…" "Kayo, to stačí," přerušila jí Valide Sultán. Tera si držela tvář. "Nemáš už na vybranou. Jak řekla Kaya zvykni si. Já říkám zapomeň na část tvého života, kterou si doposud prožila. Nyní si tady. A pro příště se ovládej. Tvé hysterické záchvaty trpět nebudeme. Jestli někde je trpěli, my tedy rozhodně ne." Valide se k Teře přiblížila a zkoumavě si jí prohlížela. "Jak se jmenuješ?" zeptala se Sultánka otrokyni. "Jmenuji se Tera." Odpověděla dívka poslušně. "Zvykni si, uč se. Máš talent, za tak krátkou dobu se naučit základní věci, to málo lidí umí, ale nezapomeň na jedno. Jsou tady pravidla a zákony, a jestli je porušíš. Propadneš hrdlem." pronesla Valide k dívce chladně a neústupně. Beyhan se dívala na Teru. Z její strany nebyla žádná odezva, mlčela. Co v tu chvíli měla dělat? Valide to brala jako souhlas a odešla.
Tera na noc v harému jen tak nezapomene. Usnula, ale v brzkých hodinách jí probral ošklivý sen. Tera byla opřená o zeď a pozorovala pár dívek, které se objímaly, dívaly se na sebe, jako by byly do sebe zamilované. Navzájem se dívky poznávaly a slastně, ale tiše, aby nikoho nevzbudily, vdychaly. Toužebné pohledy, rty k sobě přitisknuté. Líbaly se. Teře to připadalo odporné. Pokaždé bude vidět tenhle scénář. Pokaždé bude vidět tuhle dvojici dívek pobíhat někam. Ani je nezastavila mouka, kterou měly vysypanou vedle svých postelí.
Tera měla ráno hned hodinu jazyka. Učila se také posloucháním okolí. Učila se psát v arabštině. Když Tera po hodině osaměla u stolku. Uchopila tužku a napsala své první tři slova. "Láska, rodina, svoboda." Dívala se na své písmo, na svá slova smutně. Cizím jazykem, který nenáviděla. Připomínalo jí to všechno, co zažila a co ztratila. Rány jsou čerstvé, krev smytá, ale vzpomínky zůstávají navždy. Ale najednou jí to došlo. Vzpomněla si na slova Beyhan Kalfy "Být Sultánkou je také svoboda." K Teře někdo přistoupil. Byla to právě Beyhan. Přečetla si ty tři slova. Tera rychle vstala. Beyhan se na ní usmála. "To si psala ty? Máš nádherné písmo." "Děkuji." Řekla Tera."Běž k ostatním." Přikázala Beyhan. Tera poslechla. V hlavě musí promyslet plán. O to víc se začala snažit. Teře nezbylo nic jiného. Musí se naučit jazyk. A co nejrychleji to bylo možné. A jak sama překvapivě zjišťovala, měla talent. Tenhle jazyk již slyšela delší dobu, než přišla tady. Plavba, trh jí naučili poslouchat nenáviděný, ale přesto potřebný jazyk. A taky náplní jejího dne bylo modlení. Za bratra, sestru. Ach, kde jim je konec.
Beyhan Kalfa poznala, že je to inteligentní, pracovitá mladá dívka. Na tohle měla Beyhan snad šestý smysl. Jak jí viděla projít chodbou, šla k ní již podruhé. Cítila vůči ní zodpovědnost: " Tero Hatun." Kalfa se na ní přátelsky usmívala, Tera se na ní udiveně podívala. Poprvé jí někdo oslovil Hatun. "Co to znamená Hatun?" Beyhan se zasmála. "Miláček". Kalfa měla jasný plán. "Ach, tak. Pořád ještě neznám všechna slova." "Než se naučíš jazyk více, bude to chvíli trvat a navíc jsi tu krátce, až příliš krátce. Velmi si mě překvapila. Ale zatím od tebe nečekám nic jiného, než jen otázky, ale samozřejmě dočkáš se odpovědi." Tera se na ni dívala v očekávání. "Budeš se muset snažit.", "To se snažím." Řekla jí Tera. "Ale mám otázku… Co tě pohání?" Tera byla velmi chytrá. Vycítila, že Beyhan jí chce někde dostat, ale kam? Proto odpověděla. "Svoboda. Pohání mě svoboda." Beyhan přesně na tuhle odpověď čekala. "Nevím, co se ti stalo. Ale každá konkubína, která se dostala do zajetí, chce zpátky to, co ztratila. A víš moc dobře, co se stalo. Zemřel Sultán a byl korunován nový. To je nesmírné štěstí." Tera byla bez reakce, bez výrazu. Ale věděla jedno. Beyhan jí chce dostat tam, kam chce i Tera. K Sultánovi. Jen jí dělaly starosti dvě věci. Za prvé proč, za jakým účelem Kalfa jí pomáhá. Tera si taky uvědomila, že měla také nesmírné štěstí. Díky smrti Sultána Ahmeda má možnost se postavit na nohy. Jenže byla tu jedna chyba. Možná Tera byla chytrá a dobře odhadovala lidi, ale byla jako dvě osoby, které se v ní praly. Byla naivní a dost hodná, pro tento svět to bylo tohle nepřípustné. Nebylo pro takové dívky místo, protože byly zničeny dřív, než se stačily rozkoukat.
Valide seděla v přijímací místnosti. Akasma Sultán již odjela spolu se svou sestrou hned po korunovaci. Gervahan byla nadšená a se spěchem se loučila. Valide zase pro změnu nebyla nadšená z jejich odchodu. Alespoň Gervahan měla zůstat, aby si věci ujasnily. Byla na straně svého otce. Otevřely se dveře komnaty Sultánky a vešla ze dveří plavovláska s modrými šaty pozlacenými v bocích. Vlasy měla spletené do copánku o čtyřech pramenech, a na hlavě zlatou čelenku posetou rubíny. Vesměs Sultánky milovaly takové ozdoby. "Sultánko," mladá žena nebyla sama. Hned za Valide běžela holčička s roztomilým úsměvem. Byla kopií oné mladé ženy. "Babičko" v dětském hlase bylo znát upřímná radost, úcta a láska. "Mahidevran." Oslovila svou vnučku Valide a vroucně se s ní objala. Pohlédla pak do dětských očí své vnučky, které zářily. "Ty jsi nám vyrostla. Páni. Z tebe je velká slečna." Maminka holčičky se poklonila k Sultánce. Valide k ní zamířila a s úsměvem pozdravila. "Daye Sultán, copak tady děláte? Ne, že bych tě ráda neviděla s Mahidevran. Ale je doba, kdy cesty jsou nebezpečné. " Valide se starostí v hlase manželku syna objala. Žádná jiná v harému neměla takové privilegia jako Daye. Daye jí vzala za ruku a políbila jí. Pohlédla jí do očí. "Nemohly jsme se dočkat a Mahidevran chtěla vidět svého otce." S těmito slovy se Daye dívala na svou dceru a hladila jí po vlasech, pak vzhlédla k Valide s vážným výrazem. "Je mi líto našeho vládce…. Inshalláh bude Sultán Mehmed tím nejlepším." "Amen... Je to můj syn. Má krev. Bude schopný." Odpověděla jí s jistotou v hlase Valide. "Chtěla jsem Vás taky pozdravit, než půjdeme do své komnaty." "Jsi moc milá, Daye. Komnata již je připravená. Čekala jsem víceméně, že přijdete dřív." Valide se dívala na svou usměvavou Mahidevran. "A co Mehmed?" optala se Daye. "Bude zaneprázdněn povinnostmi, takže musíš chvíli vydržet." Daye pokorně naslouchala Valide. Nebo alespoň předstírala. Její nevinnost již dávno zahynula. "Daye, je také jasné, že budeš na druhé koleji. Nyní je Vládcem. Již zapomeň, že bude s vámi trávit tolik času jako dřív." Pravila ještě dodatečně s vážným hlasem Valide. Daye to brala jako varování. Sklopila zrak k zemi a mlčela, ale zatvářila se kysele, což Valide zpozorovala. "S tím jsem počítala a počítám." Řekla nepřesvědčivě. Valide nebrala v potaz, že její vnučka stojí mezi nimi. Chytla jí bradu a zvedla své snaše hlavu. Ta se jí dívala do očí. "Teď tě spasí chytrost a trpělivost především."
Nora Hatun byla jedna z konkubín, které si přály dostat se na vrchol, ať to stojí, co to stojí. Nebyla ani oblíbenkyně. Chtěla být to co Daye. Jakmile by se dostala na vrchol, zbavila by se i jí. Smazala by jí z povrchu zemského. Nora měla spojence, v zahradě se setkala s jedním eunuchem. Chtěla připravit varování pro jednu z konkubín a tím i pro všechny. Vybrala si postel Tery Hatun. Nová krev je nebezpečí. Nora měla v pytli mrtvé zvíře. Harém byl podivně prázdný. Nora si také dávala pozor, zda nikdo nejde, aby nepadl na ní jediný stín podezření. Chodbou procházela jedna konkubína Sarah. Zastavila se a dívala se na Noru, jak vchází do sálu. Jedna z dívek spala, druhá seděla a česala si vlasy. Jedna z nich uprostřed stála. Candefa. Naštěstí Nora, měla schopné lidi. Bylo k nevíře, že tahle konkubína, která neměla zlato, uměla přesvědčit lidi. Nora využila slavnosti na počest nového Sultána na dvoře harému. Harém je síť tajných chodeb, dívky si to dobře uvědomovaly a plně je využívaly. Další dvě konkubíny stály opodál a dívaly se. Ty nemohly dělat problémy. Pod výhrůžkou, že se Valide o jejich poměru dozví, což bylo nepřípustné, mlčely jako hroby. Nora položila mrtvého zajíce na postel. Prostěradlo hned prosakovalo jeho krví. Žena ho hned přikryla a odcházela s posměšným pohledem v doprovodu své přítelkyně. Tera zrovna procházela chodbou a došla k síni harému. Měla ještě důležitý hovor s Beyhan . Tera si ještě všimla odcházející Nory, která se na ní usmívala. Teře přeběhl mráz po zádech. Měla divný pocit, tušení, že tahle žena něco provedla. Vstoupila do síně. Dívky, které seděly, již odešly, aby nepadl na ně stín podezření, i když to nebyly ony. Tera se rozhlédla. Ze zahrady se zrovna vracely i jiné konkubíny, které se smály a diskutovaly. Tera usoudila, že nic se nestalo. Sedla si na postel, aby si schovala před koupelí přívěšek. Ucítila, že tam něco je. Vstala a odkryla přikrývku. Zakřičela, dívky se šly podívat, co tu novou konkubínu tak vyděsilo a hned to pochopily. "To je zajíc." "Kdo to mohl být?" Tera se rozzuřila. "Vím kdo!" a odcházela za Norou.
Daye Sultán seděla s Valide a dcerkou v přijímací místnosti. "Je kruté, že Sultán dovolil, aby Gulsah Sultán tu zůstávala." "Má nakonec pravdu. Není to hrozba pro mě ani syna. Své již dávno ztratila." "Ale i tak bude se pokoušet vás dostat na kolena." "Tohle nevyslovuj! Mám kolem sebe dost lidí, kteří jsou tu pro mě. A navíc, jestli o něco se bude pokoušet. Poteče její krev." Daye násilím polkla. Ženy mluvily potichu, aby to neslyšela dcera Daye, která seděla opodál a vyšívala. Byla velmi zručná, ale přesto vnímala, co babička říká, proto zvedla hlavu a se smutným výrazem na ní pohlédla. Ta seděla vznešeně. Někdy z této ženy šel strach. Daye pohlédla na svou dceru. Usmívala se. Zaklepaly však dveře. "Dále", vstoupil Arif Agha a za ním dva eunuši táhly rozzuřenou Teru."Sultánko, tahle dívka opět řádila." Valide vstala a šla k Teře. Přísně se na ní dívala. Tera byla dost divoká a řvala. "Ne, tohle mi nikdo nebude dělat. Tohle si zasloužila!!!" "Cožpak jsem nic neřekla !!!" Daye se také postavila a šla o krok na před, aby si prohlédla tuhle barbarku. Muži jí donutili postavit se na kolena. Tera se celá třásla vztekem. "Sultánko, já za nic nemohu. Někdo mi položil na postel mrtvé zvíře.!!! Té dívce jsem vrazila facku, zasloužila si to.!! Chci svobodu, nebo smrt.!!!" Daye Sultán se posměšně dívala na tu scénu. Mahidevran se schovala za matkou a tiše pozorovala co se děje. V očích Tery byla zlost a smutek. Valide se neovládala, chtěla krutě potrestat tuhle nestydatou dívku. "Odveďte jí do žaláře!! Na noc ať tam zůstane! Ihned!!!", "Neee, neee!!!" bránila se dívka nejen slovně, ale fyzicky. Poškrábala obličej jednomu eunuchovi, který jí držel. Chybělo málo, aby jí nevrazil pěst do obličeje. Valide již začala zuřit. "Místnost nářků by jí umlčela." Daye tiše, ale zřetelně navrhla. Valide, ale nechtěla jí poslat do místnosti nářků. Valide dělala, jakoby Daye neslyšela a přikázala. "Odveďte jí a rychle. Bude bez jídla!" Tera se podívala zlostně na všechny okolo. Její pohled se zastavil na posměšném pohledu Daye Sultán, její dcery, která stála za zády, si ani nevšimla. Poprvé za život, se tyhle dvě, Daye a Tera potkaly.
Noc v žaláři nebylo pro Teru utrpení. Byla bez jídla, ale na to neměla, ani pomyšlení. Žila prázdný život a žila také vzpomínkami na svou rodinu a modlení.
Čas se táhne, nic nevsákne můj smutek. Chci běhat po lesích. Chci létat jako pták na nebi a doletět hodně daleko. Daleko od tohoto místa. Daleko od starostí, které mé srdce ničí. Dýchám po svobodě, ale vím, že blesk mě zasáhne. A bolest neustoupí. Ať přijde událost, která všechno skončí. Zlé sny, smutek, alespoň na chvíli. Ať čas, který je mi tu vymezen, se zkrátí. A den, v kterém mé srdce přestane bít, nastane již. Své myšlenky nechávala volně plynout.
Sultán Mehmed zrovna vyšel z komnaty, když k němu zrovna přicházel Mustafa Paša. Sultán se zastavil a počkal na přicházejícího Mustafu. Ten k němu přistoupil a uklonil se. "Copak se děje, Mustafo?", "Chtěl bych Vám jen oznámit, že vaše manželka s dcerkou jsou v paláci." "Daye neuposlechla moje přání." Povzdechl si Sultán. "Zastavím se za nimi, děkuji za informaci, Pašo. Kdyby něco se dělo. Dej mi zprávu. Jen ty budeš mít povolení pohybovat se po harému, ale jestli se dotkneš jediné konkubíny. Čeká tě trest, rozumíš?" Mehmed se tvářil vážně, v očích mu šlehal oheň. "Jistě, to bych si ani nedovolil. Koneckonců, na rozkaz vašeho zesnulého otce jsem zakoupil nové konkubíny.", "Na ty nemám zatím pomyšlení." Odsekl Sultán a bez dalšího slova odcházel.
Daye Sultán s dcerou odcházely do své komnaty. Sultánka si přála mít komnatu se svou dcerou. Vešly do prostorného pokoje. Postel byla velmi prostorná, vešli by se tam snad čtyři lidi. Stěny byly pozlacené, a z maleb přecházel až zrak. Pokoj byl mnohem větší než v Manise. Malá Mahidevran byla unešená z tohoto pohledu a hned vyskočila na postel a skákala. "Mahidevran! Tohle se na Sultánku nesluší!" napomenula jí matka. Mahidevran hned seskočila a poslušně se posadila. V očích měla smutek. Její matka někdy na ní byla zlá. Proč? Protože nebyla chlapec? Teď mlčela a byla smutná. Daye si jí ani nevšímala. Mahidevran bylo do breku. Chtěla si hrát a s matkou si povídat.
Většinou s ní si hrály chůvy. U jedné z nich, ale vycítila lásku než povinnost a to byla Mária, která jí tu teď velmi chyběla. Daye se pozorovala v zrcadle. Zpozorovala však za sebou smutnou tvář své dcery. Otočila se k ní. "Co se děje, Mahidevran?" Že by konečně začala cítit cit v srdci? Pravý cit matky? Daye k ní přicházela a sedla si vedle ní. Do komnaty Daye Sultán přicházel Sultán Mehmed. Mahidevran se dívala na svou matku. Ta jí hladila po vlasech. "Promiň mi to, jako Sultánka máš také své povinnosti. Jsi teď dcerou Sultána, mé dítě. Nezapomeň na to." Dveře do komnaty se otevřely a vstoupil Sultán. Díval se na svou dceru. Jeho první pohled patřil k ní. Sehnul se, Mahidevran se rozesmála a přiběhla za tatínkem. Ten jí zvedl a objímal. Vzal jí na ruce. "Mahidevran. Dceruško má nejmilejší. Ty můj poklade. Tolik si mi chyběla." Políbil jí na čelo. "Tatínku, i mě si chyběl. Takže ty si Sultánem?, "Ano, jsem." Mahidevran se rozesmutnila. "A ty už nebudeš mít na mě čas?" Sultán se podíval na Daye, která stála a dívala se do země. Mehmed se podíval zpátky na dceru. "Na svou malou Sultánku si udělám čas vždy. Na to nezapomeň." Sultán Mahidevran velmi miloval. Byla jeho jediné dítě. Nevadilo mu, že není chlapec. Bylo to veselé děvče. Občas ho zaskočila svou dětskou fantazii a vnímavostí, ale její svět ho velmi uklidňoval. Svou dceru postavil na zem. Do komnaty vešla služebná, která hned, jak spatřila Sultána uprostřed pokoje se poklonila. "Sultáne, odpusťte, jsem tu na příkaz.." "Neomlouvej se, Hatun." Mehmed se podíval ještě jednou na dceru. "Hatun, můžeš vzít Mahidevran Sultán na procházku?" "Jistě, Sultáne." Mahidevran se zase rozesmutnila. Sultán si její tváře všiml a poklekl k ní. "Neboj se, uvidíme se zítra, dcerunko. Ano?" "Ráda bych ještě s tebou byla." "Teď musím mluvit s maminkou." Daye v tu chvíli k nim pohlédla. Mlčela. Mahidevran ještě jednou políbil Sultán na čelo. Jeho dcera ho poslechla a podala ruku služebné, která s ní odcházela. Sultán se za svou dcerou díval láskyplně. Jeho výraz se však změnil, jak pohlédl na Daye. Dal si ruce za zády. "Nesplnila si mé přání, abys zítra přijela." "Odpusťte, vládce nemohla jsem se již dočkat." "Daye mohlo se vám něco stát.. Copak si to neuvědomuješ. Další rána by mi zlomila srdce." Daye se na něho dívala s nadějí. Někdy se k ní choval chladně. Bez citů. "Již tohle se nikdy nesmí opakovat." "Ano, vládce. Již se to nestane." Daye se přiblížila ke svému vládci. "To odloučení mě ranilo." Sultán ucukl, nechoval k ní nic. Již cit v něm se změnil. Bylo to spíše o zvyku a navíc. Vzal si jí na naléhání své matky. Bylo tenkrát pro Šehzade Mehmeda překvapení, že k sňatku zrovna povolil i samotný Sultán Ahmed. "Daye, zítra bych byl rád, kdyby ses zastavila i s Mahidevran." Řekl chladně a odešel. Obrátil se k ní zády. Daye to mrzelo. Mária jí varovala. Zase měla svou hlavu. Daye teď pochopila, že možná má na své straně Valide, ale na její straně není Sultán, její manžel a tohle se musí změnit. Halvet i svatba, vše bylo jen z povinnosti, ale sen, být Valide se jí musí splnit. Dívala se za svým mužem. Jak se dveře zavřely, Daye se složila s brekem k zemi.
Ráno v komnatě Daye Sultán byl lékař. Daye omdlela a nebylo jí dobře. Již to bylo nějakou dobu. Valide Sultán okamžitě po zprávě o kolapsu Daye za ní přišla. Lékařka dokončila právě prohlídku. Do komnaty vstoupila rozrušená Valide. Lékařka se nemusela podívat na Valide. Dobře věděla, že chce vědět. Co je manželce jejího syna. "Sultánko," lékařka se podivně usmívala. Valide jí pobízela, "Tak už mluv." Naléhala tiše a v očekávání nespustila zrak z lékařky. "Sultánko, není to nic vážného. Naopak. Nyní přichází čas radosti. Daye Sultán čeká dítě." Valide se rozzářila. Byla Šťastná konečně následovník trůnu po dlouhé době je na cestě. Přítomná Kaya Kadin, která to rovněž zaslechla, byla zaskočena a její pohled byl upřen na ležící Daye, která zřejmě ještě nebyla ve stavu bdělosti. "Kayo, prosím ohlaš zprávu po harému a rozdej šerbet a sladkosti." Valide se podívala na Daye. Kaya se uklonila a šla hned provést úkol, který jí uložila Sultánka. "Nechme jí odpočinout. Prosím, doktorko a Rano Hatun postarejte se o Daye. Až se vzbudí, ráda bych jí to sdělila tu radostnou zprávu sama." Valide byla šťastná, měla rozzářené oči. Po harému se záhy roznesla zpráva o těhotenství jediné manželky Sultána Mehmeda. Rozdával se šerbet a sladkosti, sypaly se peníze. V hloučku, ale děvčat seděla Nigar Hatun. Jedna z konkubín, které přišly brzy ráno z Manisy. Hlavu přiklonila k jedné z konkubín a potichu pravila. "Teď když je Daye těhotná moc si s ní Mehmed neužije. Takže myslím si, že své prvenství manželky ztratí. Tak či tak." Druhá konkubína pohlédla na ní. "Jsi nepřející. Její postavení je nezlomné." "Počkej, až bude vhodná chvíle, vytasím svůj meč. Mám eso v rukávu. Tím se vše změní. Nemáš představu, jak se k ní Sultán choval a chová a jakmile se dozví, to co já. Pak Daye jako Sultánka spadne na dno. Alláh mi je svědkem." Pravila Nigar Hatun, druhá konkubína se na ní tázavě podívala. Nigar jenom naznačila rukou, ať se neptá. Mezitím kolem procházela Tera, kterou pustili z vězení. Všimla si povyku. "Něco se slaví?" ptala se nechápavě Tera konkubíny. "Daye Sultán čeká dítě." Odpověděla s úsměvem konkubína."Inshalláh, snad to bude syn." Z dálky je pozorovaly oči Nory Hatun. S Terou to ani nepohnulo. "Tak přeji štěstí dítěti." Jen odpověděla Tera. Byla dost klidná, ale uměla si představit dobu, kdy Daye bude v pozici Valide Sultán. Tohle Teru děsilo. Když spatřila její pohled, poznala jaká Sultánka je. A taky zřejmě pochopila, že Valide se musela po této šťastné zprávě zbláznit. Tera se usmívala. Snad bude svobodná za tu dobu, než z Daye bude Valide Sultána. Tera zahlédla mezi davem konkubín Beyhan Kalfu. Ta pokývla hlavou na znamení souhlasu. Tera dobře věděla co tím myslí, ale Tera odešla bez znamení doprovázená pohledem Beyhan.
Daye Sultán se vzpamatovávala. Byl u ní lékař a služebná. "Co, co se děje?" optala se jakoby nepřítomná Daye. "Klid Sultánko, zavolejte Valide Sultán." Řekl doktor směrem ke služebné. "Proč máte volat Valide Sultán?" nechápavě se optala Sultánka. "Klid, Sultánko, již brzy se to dozvíte." Lékařka se tvářila tajemně. "Kde je Mahidevran?", "Nedělejte si starosti, je s chůvou, Sultánko." Daye nechápala úsměv lékařky. Všimla si konkubíny, která se dívala do země se smutnou tváří.
Tera právě dělala práci. Byla velmi pracovitá, od té noci v žaláři moc toho nenamluvila. Bylo lepší pracovat, měla myšlenky někde jinde. Když v tom v koutku oku zahlédla stín, který stojí vedle ní. Tera se za ním ohlídla, byla to Beyhan. "Copak ti nic nedochází, Tero?" optala se jí Beyhan. Tera neodpovídala. Beyhan vzala Teru ostře za loket, ta se na ní ošklivě podívala. "Teď, když je jeho manželka těhotná, můžeš zaujmout její místo. Inshallah, otěhotníš a budeš mít syna a..", "Co z toho, Beyhan. Daye Sultán bude mít nejstaršího potomka. Takže vyjde to nastejno, nemyslíš si? A dobře vím, o co to ti jde. Chceš se jí zbavit. Ale moc ti nedochází, že ona je Sultánka." Skočila Beyhan Tera drze do řeči. Beyhan po těchto slovech byla jako opařená a povolila Teřinu ruku. Tera měla totiž pravdu. "Musím pracovat. A navíc umím si sama poradit, Beyhan." Ohlásila Tera a odešla.
Valide Sultán přicházela do komnaty Daye Sultán, která ničemu nerozuměla. Vystrašená Daye se chtěla posadit, ale ruka Valide jí zastavila. "Ne ne, nespěchej." , "Sultánko.." Valide se usmívala. " Daye Hatun, nemohla si mě učinit šťastnější. Nyní čekáš potomka dynastie." Oznamovala Valide Sultán radostnou zprávu Daye. Ta se na Valide dívala upřeně do očí a pátrala, zda je to pravda. "Opravdu? " obrátila se k doktorce. "Ano, Sultánko. Tato radostná zpráva je skutečností." Potvrdila slova Valide doktorka. Daye se usmála. Byla šťastná. Její sen se začíná zhmotňovat. Do komnaty vtrhla jako uragán malá Mahidevran. "Mamíí," křičela holčička a objala svou maminku, o kterou měla strach. Daye jí objala. "Zlatíčko," vzala jí za hlavičku a políbila na čelo. Dívala se na svou dceru láskyplně. Valide Sultán je s úsměvem pozorovala.
Sultán měl povinnosti, byl tolik zaneprázdněný představením svých předsedů, zahraničních hostů s provincií. Začal hned úpravou zákonů, rozhodl, že pojede do tažení, ale až za pár měsíců, seznámil velkovezíry se svými plány. Mnozí z nich nesouhlasili. A také pro některé rozhodoval pro trest smrti, když zjistil, že okrádali sultánovu pokladnu, ba dokonce je usvědčil z toho, že posledního sultána Ahmeda zradili. Velkovezíři začali mít strach o svůj život, nový sultán byl zapřáhnutý do své práce. Velkovezíři zjistili, že už nejsou ti, kteří rozhodují. Našel se silný vládce, to už dobře věděli. K Sultánovi dorazil Arif Agha. Sultán si ho zkoumavě prohlížel. "Sultáne," poklonil se sluha harému. " Valide Sultán mě poslala, abych Vám sdělil novinu týkající se Daye Sultán." "Tak spusť." Pobídl ho Sultán, který stál a díval se s vážnou tváří na sluhu. "Daye Sultán čeká dítě, vládce." Pravil s úsměvem Arif Agha. Sultán zněmil výraz. Usmíval se. "Dobrá zpráva." Sultán se otočil a ze stolu si vzal skříňku. "Nyní můžeme jít. Dárek vhodný pro budoucí matku mého dítěte." Arif se uklonil a následoval svého pána.
Daye Sultán byla šťastná. Česala vlásky své dcery. "Budeš mít bratříčka. Mahidevran." "Ano, Valide, moc se těším." Mahidevran však byla smutná. Do komnaty vstoupil Sultán. V rukou měl skříňku. Daye se postavila spolu s dcerkou a obě se svému Sultánovi poklonily. Sultán se díval na Daye, viděl jak září. Sultán přicházel k ní a otevřel skříňku. Byl to náramek. Zlatý náramek s červenými rubíny. Jeden byl velký a dva v boku menší. Daye si vzala vlasy a náramek jí sám Sultán zapnul na krk. "Děkuji, vládce." Daye se usmívala. Mahidevran to vše tiše pozorovala. Takovou maminku nezažila. "Nemohla si mě učinit šťastnějším." Sultán políbil Daye na čelo.

3. část Mary

15. března 2015 v 0:02 | Alžběta T. |  Whitechapel
Pár bloků od Dorset street se jedna dívka vracela z práce… z hospody. Byla unavená, musí se trochu vyspat, aby měla sílu na další dlouhou šichtu, která ji opět čekala. Spánek to ovšem bude velmi krátký. Temné kruhy pod očima a stárnoucí pleť to jistě říkaly. Nenáviděla svou práci, ale něčím se musela živit. Nechtěla, aby byla prostitutka, jako její matka. S matkou a sourozenci mají pronajatý jeden z pokojů. Měsíčně jim to vychází na dvě libry, což je pro ně hodně peněz. Dívka svírá v levé ruce svou mzdu. Dvě šestipence, což není hodně, je to příliš málo. Nepotěšující zpráva. Ostatně by si na to měla zvyknout, ale nejde to. Měla divný pocit, že to skončí zle. Několikrát byla svědkem, že je domovník vyhodil na ulici, protože lidem chyběli peníze. Tento měsíc sotva vyžijí. Byla sklíčená, od smrti otce uběhl rok, již rok jde to s nimi z kopce. A zejména s jejich matkou. Stala se stínem své osobnosti, kterou kdysi jako malá holka znala. Není se čemu divit. Má na krku zbylé děti. Michael a Kelly zemřeli. Nyní jí zbyly tři děti, z toho dcera, která je již soběstačnější a vydělává alespoň něco málo. Šestiletá Rose a čtyřletý George jsou to, co jí zbylo. Mary alespoň pracovala a snažila se, aby pomohla své rodině. Ano, to je ta dívka, která již chodí do práce, ve které byla každý den obklopena nenasytnými, hnusnými chlapíky, kteří jí plácali po zadku a chtěli, aby jim hopsala na klínu a možná ještě víc. Musela se držet, aby je nepozvracela z těch jejich neumytých těl, nebo dát jim facku na uklidněnou, ale to si bohužel nemohla dovolit…Co byl její život? Pochopitelně její rodina, která stále ještě držela při sobě, a také naděje, že vše se v dobrém obrátí. I když poslední rok byl pro ně ve znamení ran. Postihla je jedna rána za druhou. Stěhovali se již čtyřikrát, a nakonec skončili ve Whitechapelu. V ponuré čtvrti, kde jsou všichni sobci. V místě, kde by jí kdokoliv zmlátil a okradl. Nestaral by se o to, že má doma sourozence, kteří mají hlad, že rodina si musí udržet střechu nad hlavou. Hlavní by bylo, že má na gin. Tolik Mary chyběl domov. Dům, kde předtím vším bydleli, byl prostorný, měli dokonce své postele. Byli soběstační, nezávislí a otec je dokázal všechny uživit. I matka měla lepší práci. Kdy se konečně štěstí na ně znovu usměje? Kdy tohle skončí? To byla otázka, která všechny trápila každým dnem. A čím dál víc je užírala. Navíc matka začala nekontrolovatelně pít. Mary jí to měla za zlé. Ještě se ona sama flašky nechopila. Zoufalí lidé, dělají zoufalé činy. Mary procházela potemnělou uličkou, i přestože byl den. Měla pocit, že se zde pohybuje v noci. Měla podivnou atmosféru a ostatně Whitechapel byl plný takových uliček. Kde člověk se bojí sám. Vítr fouká do vlasů tak varovně, že člověk dostává záchvat paniky. Ulička byla velmi úzká. Nikdo nemohl vědět, kdo v ní číhá na svou kořist. Mary uslyšela blížící se kroky. Okamžitě se otočila a viděla jeden pár. Žena si zahrnovala sukni a smála se na muže, který jí šeptal něco do ucha. Zřejmě to ženu dost pobavilo. Mary vyšla z uličky. Uf, oddechla si. Pokaždé se v ní bála, ale byla to zkratka. Mary dobře věděla, že krátká cesta, může člověka dovést k peklu. Upsání duši ďáblu. Jak je vidět, smlouvu sepsaly s daleko děsivějším, krutějším tvorem, než je pán pekel. Tady nevládne dobro. Mary potkala prostitutku Rose Chardovou. Bydlela o dva pokoje dál. Živila se jako prostitutka. Korpulentní dáma se zastavila u Mary. "Ahoj, Mary. Jak se matce daří?" optala se značně opilá sedmačtyřicetiletá žena, i kdyby jí její vrávoravá chůze neprozradila její stav. Byly by to nejspíše její červené, lesklé oči a červený nos, tak červený nos. "Dobrý den, ano. Má se dobře. Teď již jdu domů z práce." Odpověděla Mary zdvořile, ale v duchu si myslela své. "Aha, tak ať se Vám daří. A doufám, že mě i ty přijdeš navštívit." Rose řekla s úsměvem, škytla a zakopla. Spadla na tvrdou zem. Nevydala ani hlásku. Funěla. Byla na čtyřech a začala se hlasitě smát jako šílená. Pak pomalu vstávala. Mary se na ní ani nepodívala.
Došla ke dveřím. Otevřela dveře. To co viděla, bylo nepříjemné překvapení. Nad její matkou ležel cizí chlap. Slastně vzdychal, kupodivu matka si to užívala. Byla zřejmě opilá. Na nočním stolku ležela láhev. Postel se pohupovala v rytmu. Pár soulož přerušil až, když slyšeli zavírání dveří a následné kroky. Oba na Mary stojící u dveří pohlédli. Muž se podíval na Mary rozčíleně, jako by byl pánem domu. "Co koukáš?!! Vypadni!! Kdo si myslíš, že seš?!" Matka ho poklepala na rameno. "To je má dcera." řekla klidně, rozjařeně. Muž změnil výraz a zvědavě si Mary prohlížel. Viděl před sebou půvabnou, leč bledou dívku. Matka obrátila zrak k Mary, které potemněly oči. Byla rozčílená, unavená a její matka provozuje řemeslo přímo v jejich pokoji. Na jediné posteli, kde spí všichni. Najednou se rozhlížela po pokoji. Hledala sourozence. "Kde jsou, matko?" zeptala se oprávněně a ustaraně Mary. Matka přemýšlela a pak s klidem odpověděla "Venku." "Venku? A to mi říkáš jen tak?!" Mary viděla doslova rudě před očima, proto se bez dalšího slova otočila a odešla. Praskla dveřmi. Rozhlížela se po okolí. Lidé se kolem ní procházeli a doslova do sebe vráželi. Mary se protlačovala mezi ně. Nestála jim o pohled. Neviděla své sourozence. "Mary!" Slyšela známý, dětský křik. Otočila se. Byl to George s Rose. Mary s radostí k nim přiběhla a oba objala. Odtáhla se od nich. "Maminka nás poslala ven si hrát." Řekla Rose. Mary byla plná vzteku na matku. Nejen s nimi to jde z kopce, ale i s matkou, kterou alkohol ovládal víc než by všichni přáli. "Půjdeme se projít." Do Mary vrazil jeden muž. "Kde stojíš, krávo." Řekl rozčíleně. Mary se na něho jenom ošklivě podívala. Nemělo cenu odpovídat, ještě by dostala nakladačku od muže, který smrdí potem, alkoholem. Jak ho pozorovala, všimla si skvrny, která měla rozsah od rozkroku až dolů k chodidlům. Zřejmě byl tak opilý, že se pomočil do svých kalhot. Rose s Georgem vše pozorovali bedlivě. George se držel za ruku Mary. "Tak pojďte, ať těm opilcům tady nepřekážíme." Dívala se na své sourozence, kteří se smutně usmívali. Na jedné straně alkoholiky, kteří tady žili, chápala. Žili tu v tvrdých podmínkách. Byli velmi zoufalí a vlastně to byla jediná radost v jejich životě… alkohol. Vše se tady kolem něho točilo. Mary se sourozenci šla směrem k ubytovně, kde měli pokoj. Mary však věděla, že práce její matky nekončila. Věděla to moc dobře, protože jak šla blíž ke dveřím, slyšela vrzání postele a slastný křik matky. Mary pohlédla na své sourozence. "Domů ještě nepůjdeme." Řekla Mary smutně. Sourozenci byli hladoví, jenže neměla nic, čím by je nakrmila. Povzdechla si. Natáhla ruce. V jedné se jí držel Geroge a v druhé Rose. "Tak pojďme." Řekla smutně Mary a šli neznámo kam.
James s Thomasem procházeli právě přes Whitechapel Road, kde byl vystaven coby kuriozita jeden muž. Muž měl strašidelný obličej. To ani jako člověk nebyl. James se ho polekal, ale Thomas za ním šel. Jako ke kamarádovi. "Tak co, Josephe. Jak se daří?" Muž k němu pohlédl. Jeho oči se usmály, nebo to Jamesi tak připadalo. "Ale jde to. Pořád mám, ale malé porce jídla. Přitom pohlédni, lidí je tu habaděj, ale co. Je to má práce." Odpověděl Sloní muž. Takovou přezdívku slyšel James, jak ho lidí spatřili. Zřejmě tu byl velmi známý. Thomas přitáhl Jamese. "Tohle je James. Nováček." Joseph poznal, že se James tak nějak bojí. Přesto mu podal ruku. "Jsem Joseph." James to sotva uslyšel. Zřejmě se mu špatně mluvilo. Strach se měnil v lítost. Podal mu ruku. "Já jsem James." Odpověděl. Thomas ukázal na James. "Je z West Endu." "Takových lidí tu je dost, co spadli na dno." Odpověděl Joseph. James poznal, že tenhle podivný muž je chytrý. James soudil lidi podle toho, jak vypadají, ale po větách, které tento člověk, i když na něho nevypadá, poznal, že soudit lidi podle vzhledu je hloupost. Thomas se díval na Jamese a pak prolomil to trapné ticho. "Víš co? Jdeme." Měl zašklebený výraz. James se vzpamatoval. Opět uvažoval a přitom zíral na Josepha. To mu to taky bylo nepříjemný. Thomas zachránil trapnou situaci. Možná by James začal tohoto znetvořeného muže litovat a to taky nechtěl za žádnou cenu přistoupit. "Tak se měj, Josephe a omlouváme se." Řekl vlídně k němu. "Nic se nestalo." Řekl Joseph a obrátil hlavu k Jamesovi. "Rád jsem tě poznal, Jamesi." Řekl muž. James se jenom usmál. Thomas ho vzal za loket a přitáhl ho dál. "Co to mělo znamenat?" řekl ostře, když byli kousek dál a věděl s jistou, že ho Joseph neslyší. "Promiň, ale v životě jsem takové stvoření neviděl." "Není to nestvůra, je to člověk. Ať vypadá jakkoliv." Řekl Thomas dotčeně. "Zřejmě ho máš rád." Konstatoval James s úšklebkem. "Ale musím uznat, že je poněkud jiný než jsem si myslel." "Těžko najde práci. Tak slouží jako výstavní kousek, jako věc, a to mě sere. Mockrát mi pomohl." Řekl Thomas smutně.Thomas nasupeně vzal vozík s harampádím, které tahal s sebou. Prodával je, ale moc kšeftíky nešli. Byl na mizině, ale nevzdával to. Tohle byl Thomas. Dříč, který nedostává nic. Whitechapel nedává nic zadarmo. Všichni tady musí tvrdě dřít, nebo ztratit svou lidskost, svou čest, aby dostali to, co chtěli. Pití a jídlo. Kolem nich šel muž s červeným plstěným kloboukem, hnědými kalhoty a sakem. Hrál si na pána, ale díky jeho smradu a celkově špinavému oděvu, se mu to nedařilo. Šel zamyšleně. James si ho nevšiml, stejně jako on Jamese. Proto byla otázka času, než se ti dva srazí. "Hej dávej pozor!" Křikl po Jamesovi muž. Byl zamračený. Zřejmě ho James vyrušil při myšlence. James se nedal, chytával pomalu, ale jistě nervy. "Ty jsi měl dávat pozor!" James mu vracel se stejnou mincí. Chlápek se naštval a jednu Jamesovi vrazil. Rána to byla obrovská. James neudržel rovnováhu a spadl. "No tak chlapi, nechte se." Thomas vpadl mezi Jamesem a chlapem. James si utřel krev, která mu tekla z pusy. Podíval se na ní a potom na muže, který se tvářil jako sto čertů a chtěl ještě uštědřit Jamesovi lekci. Chtěl za ním, ale Thomas ho chytil za lokty. Měl sílu. Mezitím James se postavil na nohy a chtěl ho zmlátit. Lidi, kteří kolem procházeli, zpozorněli a začali se shlukovat. Bylo jich tak moc, že pro mě ulička byla malá a lidem, které to nezajímalo, museli se dostat přes tu masu lidí. Mnohé žduchali. "Uhni." "Hej, co děláš?!" šlo slyšet z davu. "Spěchám, na rozdíl od vás." Odpověděl někdo drze. Jamesovi tekla krev z pusy. Namíchlo ho to. Byl víc než rozčílený. Byl plný vzteku. Tenhle chlápek to odskáče za všechny. "Zabiju tě, hajzle!!" řval z plných plic. Thomas mu, ale překážel, proto ho obešel a jednu mu vrazil. "Nechej ho!" zařval Thomas, který ho chytil. Ten se mu, světe div se, vyvlekl se mu. Přistoupil k chlápkovi a uštědřil mu ještě dvě rány. Jedna do zad, pak si ho obrátil tváří k sobě a druhá mu přistála na břicho. Muž padl k zemi a svíjel se bolestí. Zřejmě to rána byla obrovská, možná s větší silou, než byla ta do Jamesova obličeje. A pak se vyzvracel. Celý obsah žaludku vyzvracel na ulici. Dav lidí to pozoroval jako divadlo, jako film. Nikdo, kromě Thomase, tomu nechtěl zabránit. Proč taky? Byla to zábava. Thomas přistoupil před Jamesem, kterého žduchnul a tím ho odstrkoval od muže, aby mu nemohl víc ublížit. "Co to do tebe vjelo?!" řval po něm téměř otcovsky, naštvaně. Tvářil se ustaraně i udiveně. Dav se začal rozptylovat. Pro ně byla ulička malá. Lidi to pozorovali s nudou, i s radostí. Když věděli, že tahle menší potyčka skončila a v celku byla nudná, litovali toho času a odcházeli znechucení. To byl svět. Lakomý, chamtivý. Žádná solidarita, pomoc druhých. Jen lidi jako byl Thomas, byli světlé výjimky. "Moje břicho." Muž byl opuchlý a zelený. Nebylo mu po ráně dobře. James ještě pořád nevychladl. Tvář muže ho rozčilovala. Hned chtěl po něm opět vystartovat a zabít, přímo na ulici holýma rukama, ale Thomas ho chytil. Obrátil ho před sebe. "Co to je? Proč si takový? Nechej toho, on za tvůj zpackaný život nemůže. Byla to chyba vás obou, ne jenom jeho. To jsou maličkosti, Jamesi. Nic víc, no tak vzpamatuj se." Uklidňoval ho Thomas a taky mu to dobře vycházelo. James se na Thomase díval. Díval se do jeho očí. Nádech a výdech. Po uličce se linul kouř z továrny, jim to nevadilo. James se podíval na onoho muže, ležícího stále na zemi, ale Thomas se naklonil nalevo, tím mu zabránil, aby se na něho James nedíval. James se zamračil. Muž pomalu, ale jistě začal vstávat. Držel se za břicho. Sakra to bolí. Ten chlap měl sílu. Na pravé ruce měl krev, která vystříkla z Jamesových úst, jak mu jednu vrazil. Thomas věděl, že muž vstává, ale napřed chtěl se ujistit, že James bude klidný a nenapadne ho. Čekal přesto na reakci muže, čekal odvetu. Ale muž jak se postavil, opřel se o stěnu, stále se držel za břicho, ale hlavu měl zakloněnou, kdyby náhodou se mu ještě nechtělo zvracet. Na ulici zůstali jeho zvratky. Děti si běhaly. Jedno běželo mezi muži a šláplo na zvratky. Chlapec měl děravé boty, takže něco měl ve vnitř, ale očividně to s ním nehnulo. Thomas se otočil k muži. "Sory, ale neměl si takhle vběhnout po něm. Mladý muž je celkem výbušné povahy." Řekl k němu. Muž se na něho podíval. Jeho tvář byla neurčitá, ale Thomas věděl, na koho se dívá. Koho hypnotizuje, na chlápka za ním, na Jamese. Ten se na něho již ani nepodíval a odcházel beze slova. James popadl konec vozíku a začal ho tahat. Byl pořád plný vzteku, proto si to chtěl vybít na táhání těžkého vozu. Thomas stál pořád na místě a pohledem doprovázel Jamese, nad kterým kroutil hlavou. Pohlédl na muže. "Zvládneš to?" optal se starostlivě. Muž se díval na Thomase a jenom přikývl. Thomas odcházel a následoval Jamese.


Na této fotografii z roku cca 1889 je Joseph Merrick, nazván též jako Slonní muž. Lidi ho považovali, pokud ho poznali blíž, jako dobrosrdečného člověka, i když jsem ho v příběhu trochu upravila. Ve skutečnosti mu nešlo vůbec rozumět. Mluvilo se mu dost špatně. Byl však terčem posměchu a krutých žertů pro svůj vzhled. Byl coby výstavním kusem. Kuriózitou. Jak krutý je svět, zakusil mnohokrát, ne - li víc než my všichni dohromady. Absurdní je i obvinění, že byl Jackem Rozparovačem, které pochází ze začátku 21. století!

Zdroj informací a fotky: Facebooková stránka Jack Rozparovač (Jack The Ripper)


Novinky

12. března 2015 v 22:59 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím Vás,

pokud jste četli starší články či tak brázdili blogem, mohli jste zaznamenat, že jsou zde fotky, videa s hudbou. Ano, je to tak. Řekla jsem si, že mnozí z Vás v podstatě neví o čem píši. Třeba ti, kteří nesledují Velkolepé století. Proto jsem se rozhodla vložit zde fotky, aby měli ti dotyční představu, o kterých postavách vlastně píši. Taky jsem zde vložila hudbu, protože někteří určitě by si rádi zpestřili čtení hudbou. Volba je samozřejmě na Vás. Taky vyhledávám hudbu, která alespoň jakž takž ladí se situací, kterou čtete. Pravda, možná se mi to nepovedlo. Taky budu opravovat nalezené chyby. I budu pokračovat ve zveřejňování dílů Aysun Sultán. Momentálně čas na další není a možná rapidně bude přibývat neaktivita, ale budu se snažit jak nejlépe dovedu.

Alžběta T.

Poslední rozloučení

10. března 2015 v 22:17 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Scéna, kterou budete číst, byla v seriálu, jen je upravená a v jiném podání. Vzhledem k tomu, že Raziye tam vystupuje coby dcera Mahidevran Sultán a je dospělá i k tomu, že scénu jsem ještě neviděla.
Mihrimah Sultán jde do komnaty starší sestry Raziye. Raziye je oblečená do červených šatů v boku pozlacenými. Její havraní vlasy byly svázané do drdolu a na hlavě měla korunku, posetou červenými rubíny, ve tvaru trojúhelníku. Dívala se smutně do zrcadla. Poslala psaní své matce do Bursy, že otec se chystá na své poslední tažení. Mahidevran, její matka si přála, aby se s ním rozloučila. Raziye cítila, ale hořkost a vztek. Zabil jí jejího bratra Mustafu, díky ní její matka neživoří. Starala se o ni, protože její otec, Sultán Suleyman, nechal její matku na pospas svého osudu. Raziye chtěla odjet s ní, ale matka si to nepřála. Ke všemu vzal i život jejímu manželovi. Veliteli Janičářů. Zaklepal někdo na dveře. Raziye se na dveře podívala. Otočila se celá k nim a pak řekla. "Dále." Byla to právě její sestra Mihrimah, dcera nenáviděné Hurrem Sultán. Sestry byly přítelkyně. Raziye jí pomáhala, podporovala, ale smrt jejich nejbližších to všechno změnila. Raziye se přidala na stranu své matky. Nyní se na svou sestru Mihrimah dívala jako na cizí ženu. Mihrimah k ní přicházela opatrně. Raziye naklonila hlavu doprava. "Proč si mě potěšila svou návštěvou, Mihrimah?" zeptala se Raziye chladně. Mihrimah se zastavila. Dívala se své sestře do očí. "Měla bys tam být. Jsi dcera Sultána Suleymana a on sám tě rád uvidí." Raziye se narovnala a usmála se. "Aha, poslal tě. Proč nepřišel sám?" "Raziye, jsme rodina, ať se stalo, co se stalo. Musíme držet při sobě." " Na to měl myslet dřív, než uškrtil mého a tvého bratra a usekl hlavu mého manželovi."" Ano, chápu tvou bolest, ale nedělej to, čeho bys později mohla litovat." Hlas Mihrimah byl stále naléhavější. Raziye nehnula ani brvou. Byla bez sebemenší reakce. Uvažuje snad o tom. Řekne nakonec, že půjde s otcem se mnou, jako sestry? Jako tenkrát?, proběhlo Mihrimah hlavou. "Myslím si, že nemáme se o čem bavit. Jsou hranice, které by neměl překračovat, ani vládce." "Co to povídáš, Raziye? Jak se opovažuješ tohle říct? Dělal to, co bylo v danou chvíli správné." "Takže svatba s tebou a Rustemem byla pro tebe taky vhodná? Taky správná?" Mihrimah udělala o krok dozadu. "Ať bylo cokoliv, jsme společné krve, jsme sestry. Časy, kdy jsme si byly blíž, jsou zřejmě pryč." Řekla Mihrimah smířeně. Otočila se a odešla. Raziye se za ní dívala s pootevřenými rty. Věděla, že svou sestru zranila. Sklopila zrak k zemi, když dveře za její sestrou se zavřely. Raziye se otočila zpět k zrcadlu a dívala se na sebe, na svůj obličej a vrátila se zpátky v čase.
Nemocný Sultán Suleyman. Postraší děd. Jeho chůze byla, ale vznešená. Značila sílu. Byl skutečným Sultánem, i přestože každý krok mu působil bolest. Nesvíjel se. Zastavil se až u své dcery Mihrimah. Ta měla na krajíčku, bylo jí do pláče a věděla proč. Naposledy vidí svého otce. Naposledy, tak hrozně to znělo. Ta zpráva, že není její otec zdráv. To, že se možná nevrátí opět jako vítěz živ. Vrátí se buď příliš slabý, anebo jako mrtvola. Tohle byla strašná představa, i když na to člověk se připraví, rána je to strašná a má stejné následky jakoby to bylo nečekané. Na smrt se nedá připravit. Prostě nedá. Sultán se rozhlédl. Neviděl další známou tvář. Zesmutněl, že jeho starší dcera nepřišla. Tak moc by jí v tuto chvíli rád viděl. Byla jeho andělem. Byla jeho kousek místa, kde mohl odpočívat. Mrzelo ho, co jí provedl. Mrzelo ho, že jejich vztah ochladl. Mihrimah, když spatřil, zapomínal na to, ale myšlenky měl i na Rayzii. Miloval je obě, i když každou pro něco jiného. Díval se Mihrimah do očí, ze kterých bylo znát, že bude plakat. A to si slibovala, že před svým otcem bude silná. Utřel jí slzu, poté co si jí všiml. "Mihrimah, neplač. Nedovol smutku, aby tě překonával." Mihrimah se pokoušela o úsměv. "Vládce, zůstaňte tu." "Mihrimah, dcerunko, můj měsíci. Jsem Sultánem. Jsem velitelem, musím být se svým vojskem. Vrátím se…" lhal, dobře věděl stejně jako Mihrimah, že se nevrátí živý. Naposledy se vidí. Pohladil svou dceru a políbil jí na čelo. Mihrimah to nevydržela a začala plakat. Její srdce se trhalo na kusy. Byla jeho oblíbená dcera, brával jí na cesty. Byla pro něho důležitá. "Promiň, otče. Nezvládla jsem jí přemluvit." To byl taky dar Mihrimah. Jakoby četla svému otci myšlenky a chápala státní záležitosti. Dělala mu rádkyni. Byla po své matce. Silná, odvážná, bojovná a krásná. "To nic. Ty za to nemůžeš." Sultán natáhl k ní ruku, kterou Mihrimah políbila a odcházel. Mihrimah ho očima následovala, zaslechla něčí kroky, otočila se a uviděla známou postavu. Ta se dívala smutně na Sultána. Tolik se změnil. Nemoc poznávala. Sultán se otočil, aby naposledy uviděl svou dcerku, změnil výraz, když viděl přicházející Raziyi Sultán. Suleyman byl nadšený, šťastný i smutný. Raziye k němu přicházela, Sultán šel taky k ní. Objal jí. Objali se. Mihrimah se vykouzlil upřímný úsměv, i přes slzy byla šťastná, že Raziye se taky rozloučí s otcem. Raziyi Sultán otec taky políbil na čelo. Raziye se neusmívala. Plakala. Poklonila se svému otci. "Vládce." "Odpusť mi, Raziye." Řekl otec a měl slzy na krajíčku. Raziye poznala v jeho očích smutek. "Vládce, odpouštím vám a snad odpustíte i vy mě." Řekla Raziye přiškrceným hlasem, ke konci se zlomil, slzy ji ho lomily. "Nemám důvod ti odpouštět. Nic si neudělala špatně. Zachovala ses tak, jak bych se zachoval já. Jsi kousek mé duše, mého srdce, Raziye. Jsi Sultánka. Dcera vládce." Raziye znovu vzala otci jeho ruku a políbila mu jí. Mlčela, na tohle nebylo co odpovídat, ale pak se na něho podívala. "Jsem vaše dcera, tak jako nikdy předtím jsem nebyla. Jsem na vás hrdá a z celého srdce si vás vážím." Tyhle slova se mu vryla do paměti. Nechtěl od svých dcer odejít. Každá měla kousek, ze svých matek, každá měla kousek od něho. "Sbohem, Raziye." Sultán Suleyman pohladil svou nejstarší dceru a odešel. Raziye svého otce doprovázela pohledem, Mihrimah k přicházela. Sultán se zastavil a naposledy se otočil. Viděl své dcery vedle sebe. Raziyi Sultán a Mihrimah Sultán. Usmál se na ně. A pak zmizel. Jakoby zmizel v mlze. Obklopen svým vojskem.

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století


Poslání

10. března 2015 v 1:05 | Alžběta T.
Životní poslání.... co bych o tom měla napsat. Každý se zeptá na otázku. "Jaké je mé poslání?" a nabízí se mu víc odpovědí, než by chtěl. Člověk, který ví, co chce si odpoví na tu otázku a jde tím směrem, který si vybral. Každé poslání má své stinné stránky. Lékař léčí, zachraňuje životy, ale může se mu stát, že mu někdo umře přímo pod rukama, i když dělá, co umí. Dělá vše proto, aby se to nestalo. A stejně si pro toho člověka přijde smrt, která zastaví jeho životní pouť. Jeho kniha je nedopsaná, jeho sen končí. Jeho poslaní nesplněno. Hasič nezachrání člověka před plameny, protože ten člověk je v nedostupném místě.... taky stejný vzorec. Žiji tady dvacet let a již několikrát se ptám. Jaké poslání mám? Mám, co mohu lidem nabídnout? Co mohu udělat? Svůj cíl překvapivě nemám... poslání jsem zatím neobjevila. A pokud se mi nabídlo samo od sebe, tímpádem jsem to prošvihla. Možná ani neexistuje, tedy, alespoň ne pro mě. Ale teď, když píšu říká mi pištivý, protivný hlas "Tak pro jsi tady?" Odpovídám "Mlč! Prostě žiji. Pracuji, bavím se s přáteli, které mám ráda. " Jsme tady z nějakého důvodu, jsme směsicí našich předků. Každý máme svůj cíl. Život bez sporů, bez pomluv, mít střechu nad hlavou, mít peníze tak, abychom netřeli bídu s nouzí a mít vedle sebe člověka, že i když přijdeme ze svých prací sedření. Tak budeme vědět, že jsme tady pro toho druhého. Počkat.. není to můj skromný sen?? Můj skromný cíl. Ano zřejmě je. A tak někdo prochází svou cestou. Někteří se dívají zpět, někteří pálí mosty, aby se dostali dál. Možná tohle není poslání. Odbočila jsem. Jo, tohle mi nikdy nešlo. Držet se tématu, nebo spíše držet se své cesty. Svého cíle. Každý máme své sny. Poznávat jiné kultury, tedy cestovat. Chránit lidi, kteří jsou nemocní, zachraňovat jejich životy. Spisovatelé, někdy připomínají osudy lidí, kteří jsou zapomenuty, nebo předávají svůj příběh, své zážitky. Každý má své poslání, která je osou jeho života, které se drží. A pokud ho někdo nemá. Objeví ho dřív, nebo později. Ať je to jakkoliv. Život je různobarevný. Jako lidstvo samo. Poslání taky. Možná sen, poslání je to, co nám dodává sílu jít dál. Naplňuje naše životy. A vlastně bez něho by život byl nudný.

Část 4.

7. března 2015 v 23:59 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Druhý den ráno v komnatě Valide Sultán byl klid, konečně se dočkala vysněného dne. Je matkou Sultána, Haseki Defne Sultán to dokázala, byla na sebe pyšná. Do komnaty, vstoupila již ohlášená Kaya Kadin: "Sultánko", pozdravila s úklonou služebná svou paní. Valide seděla vznešeně. Oblečená do červených šatů, korunkou s červenými rubíny zdobící její havraní vlasy stažené do drdolu. Vypadala nádherně, mladě svěže, ani jediná stopa po smutku. Zářila štěstím: "Kayo, podej mi prosím zprávu, co se děje v harému?", Valide se zajímala o stav svého rozsáhlého komplexu, který měla pod svými křídly. Harém byl jejím domovem. Defne Sultán byla také přísná a dost hleděla na to, aby vše bylo v pořádku. Dohlížela na dodržování pravidel, která byla už dávno daná. Jak se na hlavu harému patřilo. Musela být v určitých situacích krutá, neústupná. Bez těchto vlastností by nepřežila a rovněž nevybudovala by si respekt u konkubín. Byla ze šlechtického rodu. Nebyla původem otrokyně. Byla z čisté krve a vůči tomu si připadala silnější. "Sultánko, děvčata, která na rozkaz již bohužel zesnulého Sultána Ahmeda byly koupeny na trzích, jsou, tak jak jste mi řekla včera, již roztříděny do skupin. Kalfy je poučily o běžných záležitostech harému. Dnes začne jejich hodina, aby se naučily jazyk a zvyky." Tak dopověděla Kaya, vše co sultánka chtěla slyšet. "Lékařská prohlídka je taky vykonána? Nesmíte na to zapomenout….nechtěla bych, aby můj syn dostal pohlavní nemoc od jedné z otrokyň." Řekla smutně Sultánka. Valide při vzpomínce a vůbec při zmínce o Sultána Ahmed zesmutněla. Možná to byla pouhá přetvářka před svou služebnou a možná také ne. Ani člověk, který znal Defne Sultán již delší dobu, nemohl poznat co se v ní doopravdy děje. Měla radost díky synovi, ale také smutek díky manželovi, i když byly chvíle, kdy ho nenáviděla, i když si myslela o svém manželovi i ty nejhorší věci, stáli při sobě. Bohužel, i tohle se v posledních letech změnilo. A možná proto v ní všechno bojovalo. Sultán dávno k ní city nechoval. Byla to spíše úcta a zvyk, než láska, ale ona zjistila díky jeho smrti, že ve skrytu duše svůj cit v sobě vůči němu přece jenom stále měla. O to víc jí to bolelo. Jeho poslední slova k ní jí rmoutila a připadala jí krutá, když si na ně vzpomněla. "Jsi zrádkyně! Zabila si mou duši. Myslíš, že to nevím? Zabila si mi syna!! Nechci tě již vidět. Nechci ani našeho syna vidět. Víš proč? Protože mi připomíná tebe. Zabiju Ti ho. Ty jsi mě podvedla. Jestli je tohle můj konec. Zabiju tě postupně. Budeš litovat svých činů, ženo. Odejdi. Vyháním tě z paláce. Vyháním tě úplně ze svého života, přesně tak, jak jsem, před lety, tě vyhnal ze svého srdce!" Pravil jí to s chladem a nenávistí. Byl jako oheň, který pohltil všechny a všechno. Valide to zarmoutilo, nakonec neodešla, když ho chtěla přesvědčit, viděla ho ležet na zemi, Z Validiných vzpomínek jí probudil Kayin starostlivý hlas. "Sultánko…jste v pořádku?" Valide se na ní podívala. "Ano, jistě. Jen jsem se zamyslela…. Jelikož služby nových konkubín Sultán Ahmed již nevyužije. Ráda bych, aby byly přiděleny k Mehmedovi, po dnešku novému Sultánovi. Nechť Alláh je k našemu zesnulému vládci spravedlivý." "Amen, Sultánko." Služebná si všímala tváře Valide Sultán, která byla smutná, věděla moc dobře, jak to u nich bylo. Někdy jí připadala Sultánka až moc senzitivní, jindy bezcitná. A Sultán Ahmed většinou dělal chyby, které jiná žena, s jinou kulturou by neodpustila. "Když dovolíte, už bych šla zpátky do harému, aby vše bylo, jak má být. Otrokyně a Kalfy jsou v dnešní době neposlušné a potřebují autoritu." Řekla služebná své paní, vycítila, že Sultánka potřebuje být sama, už dlouhou dobu jí znala. "To ano, máš pravdu, jakoby se doba měnila." Sultánka se odmlčela, poté se nadechla. "Můžeš jít." Kaya se poklonila a odcházela, když v tom Valide váhala a pak ještě pravila. "Chci tě ještě o něco poprosit.", služebná se ke své paní otočila a se sklopeným zrakem k zemi odpověděla, "Ano Sultánko?", "Chtěla bych, aby si na korunovaci mého syna šla se mnou." Služebná se usmívala a šla k paní se hluboce poklonit a políbit ruku. "Ráda Sultánko." Kaya políbila ruku své paní a vzápětí vzhlédla, "Jsi věrná služebnice. Znáš mě lépe než kdokoliv a navíc i ty si kolíbala mého synka." Řekla s úsměvem Valide své služebné.
V Manise se skromný harém Šehzadeho připravoval do sídla říše, ve své komnatě před zrcadlem stála plavovláska se zelenýma očima, jako hlubiny jezera, měla nižší čelo, hebkou pleť, plné rty. Zrovna si nanášela vůni na krk., hlavičku položila vedle stolku u zrcadla. Zpět se podívala na svou tvář, prohlížela se, jak jí to sluší, byla oblečena do bílých šatů, vlasy měla rozpuštěné, její lokny spočívaly na jejich prsou, ve vlasech měla sponu ve tvaru vln moře, ozdobenou s bílými kamínky. Spokojeně se dívala na sebe, konečně dosáhala svého cíle. Je manželkou Sultána Mehmeda. Je žena, která má své místo v jeho srdci. Ještě tak otěhotnět a porodit Mehmedovi syna. Bohužel první pokus se nezdařil. Jejich první dítě, syn, zemřel, sotva poznal denní světlo. Pro Daye to byla rána, ale byla ženou, která se jen tak nevzdává se. Sice se jim narodilo další dítě, ale bylo to zklamání v podobě dcery. Daye Sultán byla žena činu, jistě bude znovu těhotná a tentokrát porodí syna, věřilo v to. Její cíl bylo dosáhnout na hvězdu a stát se tou hvězdou, věřila v to, že bude Valide Sultánou, matkou Sultána, že bude vládnout světu. Trvalo jí dlouho dostat se na lože Šehzadeho a získat si jeho srdce, nebo alespoň, aby s ní byl rád. I přestože v poslední době cítila, že jejich vztah pomalu, ale jistě ochladl. Nyní je Sultánkou, která ovládne svět. Byla darem pro Sultána Ahmeda. Tak jako kdysi Valide Sultán byla z čisté krve, pocházela z vážené rodiny, ale starý Sultán jí nechtěl, protože v té době ho okouzlila právě Gulšah. Valide toho však využila a poslala tehdy Loranu, která bylo o tři roky mladší, než samotný Šehzade, jejímu synovi. Odmítnutí daru bylo jedno z neuvěřitelných rozhodnutí Sultána Ahmeda. Jméno Daye jí dala samotná Valide Sultán, předtím, než šla poprvé k Šehzadovi, muslimskou víru se sama rozhodla přijmout ještě první noc, kterou strávila s Šehzadem. Měla i své konkurentky, které porazila. Měla na straně Valide Sultán, ale trvalo dostat jí tam, kam Daye potřebovala. Valide Sultán, i když jí věřila, byla stále před ní obrněna slupkou, byla mocnou ženou, která byla podezíravá, a i když to byla právě Valide, kdo jí poslal jejímu synovi, nevěřila jí. Práce byla částečně splněna. Zaklepal někdo na dveře a vešla další dívka. Měla rovněž slušivé šaty, ale byla bez spony. Řadová konkubína. Černovláska s hnědýma očima. Plavovláska se otočila a usmála se. Byla to služebná, ale ne, jen služebná, ale i přítelkyně. "Mário, konečně nastal ten den." Mária se usmála a poklonila se usmívající se Sultánce "Mám zprávu, korunovace proběhne dnes. Je dobře, že to tak je. Nepřátelé říše by toho využili, kdyby zjistili, že Sultán Ahmed je mrtev.", "To máš bezesporu pravdu", "I když je pravděpodobné, že tuhle zprávu již zaslechli." Pravila Mária vážným tónem. Daye se jenom usmála. "Mehmed tohle nedovolí. Pokud nastanou problémy tak je potlačí. Nepřátelé se budou bát vstoupit na tuto zem." Mária se dívala s tajemným úsměvem na tváři. V ruce držela papír s pečetí. "Mám pro vás psaní. Podle toho jak to vypadá, poslal ho zřejmě sám Šehzade Mehmed." Daye se zlostně podívala na Máriu. "Snad Sultán. Zvykej si." Zasyčela Daye, přesto nedočkavě vzala dopis do ruky a otevřela ho, začala číst, vždy, když Šehzade jel za svým otcem do sídla říše, psával jí a ona jemu, většinou se zajímal o jejich dceru Mahidevran. Jakmile dočetla dopis, vykolejila se ještě víc. "Co píše?" ptala se Mária, bylo jasné, že to nebyla uspokojivá zpráva. "Píše, že mám přijet s dcerou až zítra po korunovaci. Ahhhgh!!" Sultánka se zlostí pustila psaní na zem a otočila se zpět k zrcadlu. "Nedovolím, aby cizí žena měla u něho šanci." Řekla. Mária za ní hleděla, nahnula si pro dopis na zemi a šla k Sultánce, položila dopis na stolek. "Uklidněte se, Sultánko." Daye byla paličatá a netrpělivá a kdokoliv by si mohl myslet, že je křehká, opak byl pravda. Byla schopná zabít i za cenu svého života, jenom pro lásku a postavení v harému. "Jak mám být klidná." Sultánka se podívala na Máriu. "Kdybys byla na mém místě, chovala by ses jistě stejně." "Když dovolíte, ráda bych odešla. Mám jiné věci na práci." Řekla Mária klidně, tak jak to měla ve zvyku, služebná se otočila a odcházela. Daye Sultán se na ní podívala v zrcadle. "Můžeš". Daye jí věřila, téhle jediné konkubíně ano, několikrát jí zachránila život. Mária se, ale v tom se obrátila znovu, podívala se na svou paní, která byla sice starší, ale v něčem byla příšerně dětinská. "Buďte opatrná, Sultánko." Daye se otočila k Márii. Tázavě na ní pohlédla. " Co tím myslíš?" podezíravě se Daye Márie ptala. " Máte Valide na své straně, ale teď, když Mehmed bude Sultánem. Měla byste si dát pozor. Harém Sultána je o něco bohatší. A navíc, buďte opatrná i ve smyslu svých skutků i ve své netrpělivosti. Dobře si určitě pamatujete, co jste vyvedla před nějakou dobou a váš čas se díky tomu dost přibrzdil." Mariina tvář byla neurčitá, Daye se na ní pátravě dívala, výraz její služebné mohl být posměšný, ustaraný a varovný zároveň. Daye byla v rozpacích, ale chápala to. Nakonec se Daye usmála. "A kdo mi tenkrát pomohl? Navíc se mi to přece jenom podařilo, ale budiž, budu opatrná. A prosím tě. Ráda bych viděla svou dceru. Dneska vyrazím do paláce. Takže bych ráda měla sbaleno a vše postaráno. Abychom s dcerou mohly vyrazit, co nejdřív to půjde." Mária se usmála, ale dobře věděla jaká Daye je. "Jistě, přinesu váš poklad k vám, ale není dobré neuposlechnout Sultána.", "Kdo si myslíš, že jsi?!! Já jsem Sultánka. Ty jsi služebnice. Tak mě uposlechni!" Zdůraznila Daye. Mária byla klidná, na výbuchy Sultánky byla zvyklá. "Jistě, Sultánko. Když myslíte?" Mária se poklonila a opravdu odcházela. "Nebuď drzá." Řekla ještě Sultánka ke své služebné.
V říši skončil smutek ze smrti vládce, krutého bojovníka. Nyní všichni věděli, že začíná jiná éra. Doba, na kterou mohou vzpomínat v dobrém, nebo ve zlém. Všechno měl ukázat čas. Šehzade Mehmed byl, co se týká řízením nástupnického sancaku úspěšný, lid si ho oblíbil. Podporoval rozvoj kultury, zajímal se o architekturu, staral se o chudé. Rád měl svou říši a byl hrdým Osmanem. Mehmed šel do sálu, kde byla Valide Sultán, jeho sestry a Gulšah se svou dcerkou, ženy mu oblékly kaftan, Valide mu se jmény předešlých Sultánů dala prsten Vládce, pronesla modlitbu. "Amen." Mehmed své matce políbil ruku a odcházel na hlavní ceremoniál, šel chodbou, za ním šel Velkovezír Cihangir, velitel janičářů Antal Endurbus, Misha aľ Paša a Mustafa Paša. Mehmed se postavil před zavřenou Bránou blaženosti v třetím nádvoří, kde nedočkavostí stáli Janičáři, Beyové, ostatní Pašové, uprostřed udělali uličku, bylo ticho, že by mohl jít slyšet spadnout špendlík, všichni byli slavnostně oblečeni. Brána se otevírala a vešla vysoká postava Mehmeda na slunce, svýma modrýma očima se díval na tváře svých vojáků, svých poddaným. Mehmed šel k trůnu a usednul na něj. Jeho matka Valide Sultán ho pozorovala zpovzdálí, z místnosti, kde mohly ženy za děravou zdí sledovat slavnostní události. Defne Sultán zvedla se spokojeným výrazem hlavu, na znamení vítězství, po svém levém boku měla svou služebnici Kayu Kadin, po pravém své dcery Akasmu a Gervahan, které událost tiše a s úsměvem pozorovaly. Jenom Gervahan se zlostně podívala na svou matku. Sultánka si jí ani nevšimla. Byla zaneprázdněná pohledem na svého syna, na kterého byla pyšná.
Janičáři sloužili přísahu, že budou věrni svému panovi Sultánovi Mehmedovi, celý ceremoniál trval dvě hodiny i Sultán pronesl přísahu a modlitbu. Jenom Velkovezír Cihangir se díval poněkud zasmušile, ale nikdo tomu nevěnoval pozornost. Mehmed se postavil a všech deset tisíc mužů se poklonilo novému Vládci. Janičáři tasili meče.
"Jsem Sultán Mehmed. Syn Sultána Ahmeda Chána a Haseki Defne Valide Sultán. Jsem synem, byl jsem princem a nyní budu vládcem. Sultanát chopím do svých rukou. Nyní ať má odpovědnost, silná osobnost vyplují z mého nitra. Nyní jsem vládcem svého světa. Přeji si být vládce, který rozhoduje sám. Spravedlivě, rozumně. Mé vlastnosti jak ty dobré i ty špatné budou provázet mne. Jsem ten, co bude stát v čele svých vojsk, ten, který povede zem. Ten, který bude sloužit Alláhovi - svému pánu. Nyní jsem zde. Sultán Mehmed Chán Hazetleri."

Část 3.

4. března 2015 v 20:00 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Tera ve společnosti své průvodkyně a dalo by se říct i učitelky jménem Beyhan procházela rozsáhlým komplexem harému. Tera se divila, byla to rozsáhlá část paláce, síť chodeb, jako bájný labyrint, jenom chyběl Minotaurus, což si Tera myslela, že jistě přijde. Harém nebyl dříve součástí paláce, ale byl samostatnou budovou, od požáru, který nastal, se vybudovala část pro harém. Tera s Beyhan procházely chodbami, pár konkubín cestou potkaly, některé si Teru ještě teď zvědavě prohlížely, jiné ji ignorovaly a třetí se dívaly posměšně, či vražedně, jiné měly kamenný výraz ve svých tvářích. Beyhan Kalfa jí o všem důkladně informovala. " Zde jsou lázně, po našem hammam. Jak už víš, zde se koupete, připravujete se k Sultánovi. Tady hned vedle je místnost pro výuku jazyků i výuku na hudební nástroje. Zde budeš chodit i spolu s gedikiler, jazyk musí umět všechny konkubíny. Taky pokud chceš na čerstvý vzduch. Je k tomu určen dvůr a část zahrady, která je nám určená. Žádný muž kromě našeho Vládce tě nesmí spatřit, budeš spát s ostatními dívkami v síni" Beyhan a Tera se opět dostaly do síně harému, Beyhan pokračovala ve svém monologu, "Nemáte žádné privilegia, jenom nahoře favoritky." Beyhan s těmito slovy ukázala na děvčata, která nepohlédla dolů, vypadaly šťastně, užívaly si pozornosti těch dole, ty závistivé pohledy, Tera se podívala nahoru. "To je toho." Řekla jakoby do prázdna, "i když, ony nemají svůj vlastní pokoj. Teprve tehdy, když jsou těhotné a porodí syna. Postavení tady mají manželky Sultána a Valide Sultán. Zatím jsou tu jen dvě sultánky. Gulsah Sultán a Valide Sultán. Třetí Sultánka je v Manise spolu s Šehzadem Mehmedem, je to zase jeho manželka. Jmenuje se Daye. Ano, jenom tyhle ženy mají štěstí." Tera se na Beyhan podívala, Kalfa jí zrovna ukazovala prostor síně, jakoby ji ho nabízela. "Všechna děvčata spí pohromadě tady, který je také k tomu určen…Pak je tu dvůr, kde Valide pořádá zábavu, nebo Sultán, ale i zde je tady zábava, kterou, ale spíše tady pořádá Gulšah Sultán." "Pozooor! Haseki Gulšah Sultán a Gulbehar Sultán!" zvolal eunuch postávající u brány. Tera zpozorněla. "My o vlku." Řekla. Beyhan vzala Teru za loket a postavila ji do řady spolu s ostatními dívkami, nastal chaos. Beyhan dohlížela na to, aby všechno bylo perfektní. "Pokloň se." Napomenula a drncla do Tery Beyhan se postavila vedle ní, i když by správně neměla, všechny dívky měly sklopené pohledy k zemi. Sultánka se objevila a pohlédla na dívky, její dcerka jim nedávala žádnou pozornost, Tera jako jediná zvedla k Sultánce pohled, poprvé vůbec se viděly, Sultánka místo, aby se zamračila, tak se k otrokyni usmála, Tera byla vážná, Beyhan se na Teru podívala, jakmile Sultánka již nebyla v dohledu, všechny dívky se vracely do práce. Beyhan se s naštvaným výrazem obrátila na Teru. "Co to mělo znamenat? Na Sultánku se nesmíš podívat." "Usmívala se, zřejmě jí to nedělalo takový problém, jak si myslíš." Odpověděla Tera. "Pokračujeme?" pobídla Tera pro změnu Kalfu. Tera nečekala na Kalfinu odpověď a odcházela, šla po chodbě, Kalfa za ní šla. "Kam si myslíš, že jde?" "Tak, kde budu mít klid." Tera odbočila doleva a v tom se zastavila u dveří, Beyhan se k ní zastavila, podívala se na dveře a na Teru. "Co tam je?" "Knihovna." Odpověděla Beyhan, Tera se na Kalfu podívala. "Přesně to jsem chtěla." Beyhan přistoupila k otrokyni blíž a vzala jí loket. "Pokud budeš dodržovat již dávno daná pravidla," Tera neposlouchala Kalfu, Tera najednou pohlédla za Beyhan a jakoby za ní viděla stín známé postavy. U Tery se zastavil čas, Kalfin hlas se ztratil v její mysli. Vražedné pohledy všech, kdo procházel kolem ní, a Kalfy nevnímala. Bylo jí to jedno, vlastně, všechno co se tady děje. Obrátila pohled na Kalfu, která jí vytrhla z myšlenek a vlastně ze stínu. "Tero? Děje se něco? Koho tam vidíš?" Beyhan pohlédla spolu s Terou za sebou. Nikoho však neviděla a Tera taky již ne. Je snad blázen? Co se to s ní děje? Beyhan se zpátky otočila. "Tak kde jsem skončila?" na chviličku za přemýšlela "Oh.. Ano, dodržuj tedy zvyky a jazyky…." Tera však jí skočila do řeči, tohle muselo být znamení.
"Kdy dostanu svobodu? " ani nevěděla, co Kalfa jí předtím řekla. Beyhan zmlkla. Pocity v jejím výrazu se nedaly vyčíst a odpověděla. "Jak už víš, jsou zde přes čtyři tisíce lidí, každý má svůj úkol. Je Kaya Kadin, jinak se jmenuje Khalida Hatun. Je taky jedna z nejstarších žen v harému." "To je ta zdatná, vysoká? Na nejstarší ženu v harému nevypadá." Skočila Tera znovu do Kalfiné řeči. "Téhle ženě jsme všechny podřízeny, připravuje konkubíny k Sultánovi a dává jim ponaučení, samozřejmě je tu ještě někdo mocnější, než Kaya Kadin a z ní všichni mají strach i respekt nejvyšší. Haseki Defne Sultán, tu, kterou si viděla byla Gulšah." "To vím." Skočila Tera znovu Kalfě do řeči." Beyhan se na Teru přísně podívala. "Neskákej mi do řeči, jinak se nic nedozvíš, naše Valide, Defne Sultán, nyní není oficiální Valide Sultán, Valide je totiž matkou Sultána. Sultán Ahmed, je ale manžel Defne Sultán. Jenže když před lety zemřela jeho matka Sultána Ahmeda, Firuze Sultán, Defne Sultán nastoupila na jeho místo, protože jí sámotný Vládce určil. V harému vládne Valide Sultána. O její přízeň se konkubíny předhánějí. Kdo je pod jejími křídly má špetku moci." Ukázala prstem na Teru. "Ty jsi çirak, pomocná síla začátečnice. Zatím, kvůli tvým podlitinám nesmíš Sultánovi na oči." pak obrátila prst na sebe. "Já jsem Kalfa - kvalifikovaná pracovnice, už leccos vím a znám to tu. Usta je dohlížitelka prací otrokyň. Musíš projít všemi těmito skupinami. Potom můžeš jít na odpočinek, což bude určitě tak za deset, možná dvacet let. Je taky dost možné, že se svobody ani nedočkáš. V nejlepším případě budeš provdaná za nějakého úředníka či Pašu. V tom horším případě budeš zabita…." Kalfin se výraz změnil. Jakoby váhala. Tohle Tera vycítila. "Anebo může přijít něco lepšího. Budeš v gödze." Tera se nechápavě podívala, teď když všemu začínala rozumět, najednou přijde takové slovo, které nezná. "Co je gödze?" zeptala se Tera. "Znamená v oku, v oku samotného Sultána. Když si získáš jeho přízeň, po noci s ním strávené budeš Ikbal, dostaneš komnatu spolu s další konkubínou, ale poslouchej, nebude nic vyhráno", Kalfa se zašklebila. "Ikbal ještě není nic, oproti tomu, když otěhotníš a porodíš Sultánovo dítě a bude to syn. Nejstarší žijící syn." "A proč mi to říkáš?" optala se Tera, jakoby jí to nezajímalo. " Protože být Sultánkou je také jedním druhem svobody." Kalfa, ale zvážněla a změřila si Teru. " Pro tebe je to už malá šance, jelikož náš Sultán je starý a má již syna v nástupnickém sancaku. Šehzade Mehmed je v Manise a je nástupcem trůnu a místo Valide už je taky obsazené. Mohla by si vládnout harému, světu, byla by si hlavní sultánkou. Královna ve vaší řeči. No…blbě sis to zkrátka načasovala." "První mi tady vykládáš o tom, že bych mohla vládnout světu a pak řekneš tohle?" Konstatovala se smíchem Tera. Kalfa byla šokovaná z reakce téhle konkubíny. "Vůbec nechci Sultána, ale svobodu. Na tohle jsem se tě ptala, ne na to, jestli mám šanci u Sultána." Tera se upřeně na Kalfu dívala, pak si jí posměšně změřila. Beyhan Kalfa začala být poněkud nervózní i ještě víc překvapená. "No asi půjdu do práce. Jsem přece pouhá pracovnice harému." Řekla nakonec Tera s klidem a odešla chodbou zpět do síně. Nevadilo jí to, ale doufala, že pokud se opravdu bude snažit, mohl by jí Sultán, nebo Valide Sultán dát svobodu, tohle skutečně chtěla, Tera si přála dostat se z tohoto paláce pryč a pak najít sestru a bratra, pokud bude mít štěstí. Kalfa se na Teru dívala se zvednutým obočím. Tahle dívka snad neměla žádnou ambici. A jak by mohla? Opravdu nebyla žádná šance. Beyhan slyšela za sebou přicházet známé kroky a však spěšné. Byl to Arif Agha. Obrátila k němu zrak. Bylo jí to divné. Arif se k ní ani nezastavil, jenom slušně pozdravil. "Zdravím Tě, Beyhan.". Kalfa ho chytla za rameno. Arif se zastavil, vykulil oči a obrátil se k ní. "Co se stalo, Arife? Tváříš se dost smutně a starostivě. A taky hodně dost spěcháš, tohle není tvůj zvyk, jedině, že by se něco dělo." Pravila Kalfa. Beyhan zpozorovala jeho výraz ve tváři, zašklebila se, zakoulela očima. "Ach, prosím tě netvař se tak." Arif hned zvážněl a výhružně zvedl ukazováček. "No tak, nedělej, tohle na mě nezkoušej a pověz mi co se děje." Kalfa poznala, že něco se muselo stát. Tohoto Aghu znala velmi dlouho, ten svěsil zpátky ruku, nemohl před ní nic hrát. "Promiň Beyhan, ale to ti nemohu říct. Dostal jsem rozkaz od Valide Sultány." Řekl vážně Arif. Beyhan se k němu přiblížila. Byla tak blízko, že Arif cítil dech této pohledné ženy. "Co se stalo, Arife? Stejně se to dozvím, pokud je to vážné. Tak už konečně spusť." optala se ještě jednou potichu, pak se k němu ještě více přiblížila. "Není to a nebylo by to poprvé, co si nesplnil rozkaz Sultány." Arif se zalekl, zamračil se. Kolem nich zrovna procházely dvě konkubíny. Beyhan se k nim obrátila. "No, tak. Kde máte být?! Okamžitě do sálu. Tady nemáte, co dělat. Máte své povinnosti. Honem!" Přikázala dívkám Beyhan Kalfa. Konkubíny se jenom smály, ale Kalfu poslechly. I když byla Beyhan mladá, měly k ní dívky respekt a úctu jako k žádné jiné Kalfě. Byla jako druhá Kaya Kadin. Kalfa obrátila zrak zpět k Arifovi. "No tak dobře, Beyhan." Arif si těžce povzdechl, ohlédl se po děvčatech, které někam již zmizely a ještě na druhou stranu, aby se ujistil, že nejsou žádní svědci. Chodba však vypadala podezřele osamělá. Byli tu jen oni dva, ale pro jistotu mluvil potichu. "Stejně se to brzy všichni dozví, to máš pravdu ..Alláh si zavolal k sobě Sultána Ahmeda.. Šehzade Mehmed je tady v paláci. Takže čekejme pohřeb zesnulého Sultána. Nechť odpočívá v pokoji." odpověděl tiše Arif. "Amen". Odpověděla Kalfa automaticky překvapeným výrazem. Nebyla z této zprávy klidná. "Zřejmě víš, kdo přijede." Řekla Beyhan. "Jsem si stoprocentně jist, co přijde." Věděli oba, co se bude dít. A navíc Beyhan si vzpomněla na slova, které pronesla před chvilkou Teře. Pohled obrátila na chodbu, kde odcházela Tera, usmála se. Arif jí sledoval a zvedl hlavu s tázavým výrazem. "Proč se usmíváš?", "Mám dojem, že se rozvíří vody. Jen někoho musíme popostrčit." Beyhan pohlédla na Arifa, kterému to nedocházelo. "Ženy, vždy něco vymyslíte, ale hlavně, že z mužů vypáčíte, kde co." Beyhan se na Arifa podívala pohledem, kterým vyjadřovala, zda to nemyslí vážně, a ukázala rukou nůžky, jakmile byla příležitost, musela Arifovi vždy naznačit, co je zač, což Arifa štvalo, ale nyní ho to spíše rozesmálo. "No jo, já zapomněl, ale muž zůstává mužem." Řekl a odcházel. "I bez toho." Zakřičel na Kalfu, která se zasmála.
Gulsah Sultán se zrovna procházela po zahradě paláce. Druhá manželka Sultána Ahmeda. Dalo by se říct, že jedině jí Sultán Ahmed v posledních letech svého života miloval. Jeho první manželka Defne ztratila pro něho cenu. Dokonce jí podezíral, že ho zrazuje, ale také i proto, že se dozvěděl, co natropila za zločiny, které spáchala ve jménu své moci a lásky. Jenom v Gulsah měl stoprocentní jistotu. Gulsah zrovna byla s dcerou Gulbehar. "Tatínek se jistě uzdraví, že jo, Valide?" Gulsah se zastavila a poklekla před svou dcerou. Vzala ji za obě ruky a políbila je. "Inshalláh snad se nám uzdraví." "Amen." Odpověděla jí dcera. "Mám tě tolik ráda, má dceruško." Matka objala s těmito slovy dceru. Syn, kterého porodila, jí zemřel. Zbyla jí jenom dcera a tu nechtěla v žádném případě ztratit. Za Sultánkami přicházela služebná a poklonila se, aniž by věděla, zda si jí obě Sultánky všimly, nebo ne. "Sultánko." Sultánka se odtáhla od dcery, ta se dívala na každý pohyb své matky. Sultánka se podívala na svou služebnou a vstala. "Co se děje?" tvář služebné jí vystrašila. Gulšah Sultán se ke služebné přiblížila, zpozorovala smutného pohledu otrokyně. "Sultánko, mám pro vás smutnou zprávu." Teď jí sledovala i Gulbehar. Gulsah se chytila se za srdce. Poznala, co jí chce služebná sdělit, nemusela to ani oznamovat, výraz služebné tomu nasvědčoval. Tohle byla rána. Její láska Sultán Ahmed je mrtev. Moc Defne Sultán ode dneška vyrostla do výšin. Přinejlepším jí a dceru pošlou pryč, v tom horším je nechá Defne zabít. "Matko." Slyšela Sultánka z dálky hlas své dcery, která k ní přispěchala a objala svýma dětskýma ručičkama. Sultánka se složila k zemi. "Sultánko!" slyšela ustaraný hlas své služebné. "Sultáno.", ke Gulšah přiběhl Ruzgar Agha, po Gulšaniné tváři se kutálela slza.
Šehzade Mehmed šel ke své matce Defne Sultán do přijímací místnosti. Dveře se otevřely a vstoupil dovnitř, aniž by byl ohlášen. Jeho matka však na něho čekala. Stála za oknem a vzpomínala. Otočila se, když zaslechla otevření dveří, vstoupil její syn. Matka k němu přistoupila, podávala mu ruku. Její syn jí políbil a pohlédl smutně do jejich očí. Poznal v nich, že matka to ví. "Buď zdráva Valide.", Synu,", "Jak ses dozvěděla o tom, co se stalo?", "Zapomněl jsi? Mám oči všude." Pronesla vážně Valide. "Pojď, posaď se.", Valide ukázala na sedačku, syn jí poslechl a oba si sednuli. Matka se na něho pátravě podívala. "Je třeba nastolit velké změny. Za chvíli bude korunovace. O ní se již postarám, nebo Cihangir Paša. Jsi si dost vědom, že teď je třeba, aby říše měla co nejdřív svého vládce. Jinak lid zdivočí a co víc. Nepřátelé říše mohou toho využít. Jsme pořád ve válce, zamapuj si to." Pravila jeho matka s vážným výrazem ve tváři. "Již jsem pověřil Cihangira Pašu. Ano, Valide. Na vše jsem myslel. Písemnosti jsem vyřídil a vše co je k tomu třeba. Pohřeb bude dnes. Musíme pospíchat, než se zpráva po celé říši rozšíří.". "Jak je známo, zprávy tohoto typu, se šíří rychleji než mor." Poznamenala Valide." To jistě." Když Valide věděla, že není pozorovaná svým synem, který byl myšlenkami u své vlády, usmívala se, rychle se vzpamatovala ze smutné zprávy, znamenalo to totiž jedno… Bude oficiální Valide Sultánou, matkou Sultána.
Tera přicházela do síně harému. Ženy se oblíkaly do černého. Jedna z konkubín za ní přišla a podávala jí černý šat se slovy "Obleč se.""A proč? Co se děje?" Zeptala se Tera. "Sultán Ahmed je mrtev." Tera necítila nic. Proč taky? Sultána neznala. Přesto si černý šat oblékala.
Šehzade odcházel od matky. Na děvčata, která na něho toužebně hleděla si, ani nevšímal, ostatně jen jedinou osobu v harému nezajímal. Byla to Tera. Kaya Kadin zrovna vcházela do místnosti. Poznala, že Valide Sultán je rozčílená. "Myslela jsem si, že je jiný. Spletla jsem se v něm. Není mi oddaný.", "Sultánko, takhle nemluvte. Bude to výborný Sultán, sama dobře víte, proč jste ho zvolila ze svých synů." Valide přemýšlela. "Ano, vím jistě, proč jsem si ho zvolila. A důležitý důvod byl v tom, že bude Sultánem, kterého si lid bude vážit. Zvolila jsem si ho kvůli jeho schopnostem, ale také kvůli tomu, že by měl být na mé straně." Valide pohlédla na Kayu. "Ano, uvědomuji si to. Ty, ale mlč. Víš kde je tvé místo." Kaya Kadin sklopila zrak k zemi. Dobře věděla, že teď není radno si zahrávat s kobrou, kterou Defne Sultán byla.
Zpráva o smrti Sultána Ahmeda se šířila. Sám to Šehzade potvrdil. Díky Velkovezírovi Cihangirovi si získal Janičáře. Nebo, alespoň si to Velkovezír myslel. Ostatně nebyli proti Mehmedovi, ale bylo třeba je zpracovat. Dát na svou stranu. Co by to bylo za Sultána, kdyby jeho vojsko nebylo s ním? Janičáři měli svou hlavu, byli tvrdohlaví, pocházeli z rodin "nevěřících". Unesení chlapci, převychovaní k válce, k víře říše, bylo známo, že jsou daleko krutější, než sami jejich zajatci. V tajné korespondenci s jejich velitelem si je Šehzade Mehmed získal mnohem dřív, než mohl kdokoliv tušit. Zlatem, dobrým slovem, Mehmed, i když na to nevypadal, uměl dobře odhadnout své šance a uměl získat lidi na svou stranu. To platilo, co se týká státních záležitostí. Byl velmi zkušený… a možná díky tomu se před svou smrtí Sultán Ahmed bál zrovna jeho.
Mehmed stál před dveřmi komnaty, díval se na tělo svého zesnulého otce. Tři muži jeho tělo omývali. Intimní partie byla zakrytá neprůhlednou látkou. Lékař, který se staral o nemocného Sultána, stál vedle Mehmeda. "Trpěl?" optal se potichu Šehzade. Lékař se na něho podíval. "Ne, Vládce. Netrpěl.", "Lžeš, aby si ochránil toho, kdo to má na svědomí." "Co má na svědomí?" optal se lékař. "Vládcovu smrt." odpověděl Šehzade, lékař zrudnul. " Sultán byl ve výborné kondici, nic nenasvědčovalo tomu, že by přicházela nemoc, když jsem naposledy za ním přijel a bylo to dvěma dny. Mohl ještě žít dlouhé léta. Teď, ale mi zní otázka v uších. Čí to byl vzkaz?" optal se Mehmed. Lékař mlčel a díval se na mrtvé tělo, hledal odpovědi. "Jsou nemoci, které neohlašují svůj příchod, Šehzade." Šehzade se na lékaře podíval a obrátil se k němu. "To vím, ale Sultán Ahmed vykazuje dost zřejmé známky otrávení." Muži s ním zacházeli jako se zlatem, jako s pokladem, kterého milovali. "Odpovíš mi na otázku, ušetřím tvůj život." Lékař se podíval na Mehmeda, který se na něho díval přísně. Již teď ve stárnoucím lékaři vzbudil strach mísící s respektem. "Osman." Pravil jenom jméno. Mehmed byl v šoku, věděl, kdo to byl. Lékař sklopil zrak k zemi a shrbil se. Skoro nedýchal, jak se bál. Mehmed zrovna přemýšlel, jak se mohl dostat tak blízko, a kdo mu pomáhal. Lékař by to sám nezvládl. "Jak je možné, že lékař sám zničí život. Je jednoduché ho vzít, ale žít s tím je jakoby člověk nosil obří kámen. Obzvlášť, že si skončil život panovníkovi." Mehmed se odmlčel, aby dal prostor lékaři k obhajobě, ale ten se nezmohl na odpověď. "Nyní odejdi a počkej na můj rozsudek." Pravil Mehmed. Lékař se shrbil ještě víc. Bylo slyšet jeho přiškrceným hlasem jenom. "Ano, Sultáne.", a odešel. Mehmed se obrátil k jednomu z mužů, který k němu šel. Skončili svou práci. "Můžete jít." Přikázal jim Mehmed, který svůj pohled nyní věnoval svému otci, jehož duše je s Alláhem.
Den se blížil ke konci. Zesnulého Sultána uložili na pravý bok tváří k Mekce. Posvátnému místu. Nastal západ slunce. Nebe bylo v barvě krve. Všichni měli na sobě černý šat. Říše držela smutek. Tera stála nepociťovala žádnou emoci. Dívky znalé kultury se modlily za duši Sultána, za duši Sultána se modlili všichni. Po harému rakev nosili eunuši. Smutné výrazy zde mohl člověk spatřit. Valide Sultán v černých šatech s připevněným šátkem a černou korunkou na hlavě stála vznešeně, ale smutně, uplakaně. Slzy se jí kutálely po tváři, ale takhle život chodil. Vzpomínky na jejího muže se jí promítaly v hlavě, když eunuchové nosící jeho rakvi kolem ní prošli. Vedle sebe měla dvě své dcery. Starší Gervahan Sultán, která se narodila po Mehmedovi a Akasmu Sultán, která byla nejmladší z Defnenivých dětí. Vedle Akasmy byla Gulšah Sultán se svou dcerou, její smutek byl nesmírně veliký a v Gulšah koloval i strach o svůj a dceřin život, i přestože dcera nemohla ohrozit pozici Defneniného syna, Gulšah větřila, že může její dceři hrozit nebezpečí. Valide totiž nerada nechávala něco v náhodě a navíc, tohle by byla dokonalá pomsta. Gulsah držela svou sedmiletou dceru za ruku. Ta plakala spolu s maminkou, měla svého tatínka velmi ráda. Všechny ženy rval jejich žal srdce.
Valide Sultán pohlédla na Gulsah, svou poslední a taky nejsilnější sokyni v lásce. Tady již není místo pro boj. Ona zvítězila, ona je Valide Sultán, Defne věděla, že nyní si musí své místo udržet, stůj co stůj. Jediný kdo Gulsah taky zachránil život a přesvědčil Sultánku, byl právě Mehmed, který se nějakým způsobem o jejím záměru dozvěděl. "Valide… Gulsah Sultán není ta, která by byla hrozba. Vaše postavení je neotřesitelné. A navíc, již je pozdě řešit spory takovým způsobem, které se zasypaly zemí díky smrti mého otce. Nyní budu Sultánem. Budu Vládnout říši. Vy vládnete harému, Valide. Zabít ženu říše bez účelu je kruté. Neposkvrňte začátek mé vlády krví dynastie." Čím víc Valide Sultán se dívala na Gulsah a její dceru tím víc přemýšlela nad tím, že její syn má pravdu. Myšlenky se zastavily, ale pokud by Gulšah dělala problémy, své rozhodnutí velmi ráda přehodnotí. Valide obrátila zrak na rakev, která zrovna procházela kolem ní, na tu rakev, která jí potom zmizela z dohledu. Přejel jí mráz po zádech. Její nohy jakoby za ním chtěly, za svým mužem. Chtěla prosit o odpuštění. Cítila náhle, že jeho smrt jí připomenula, co k němu skutečně cítila. Tera se dívala na všechny ženy. Modlily se, všechny konkubíny se poklonily, někdo do Tery žduchl, byla to Beyhan, Tera se poklonila rakvi. Pak se obrátila na čtyři ženy, které doteď stály na chodbě včele a na jednu malou holčičku. Odcházely dovnitř, do síně harému, šly k místu, kde byly okna a posadily se, rovněž šly i všechny konkubíny, posadily se na místa. Před všemi těmi ženami seděla postarší žena, která začala číst z knihy. Spíše to zněl jako zpěv. Tera si sáhla na přívěšek a zavřela oči. Něčí oči smutně pozorovaly harém a zastavily se právě u Tery držíc křížek, tiše mluvící modlitbu křesťanů, byly to oči Gulsah Sultán.
Rakev eunuši předali Šehzademu Mehmedovi, Rüstemovi Pašovi, manželovi Akasmy Sultán, Velkovezírovi Cihangirovi Pašovi. Mustafovi Pašovi, Mishaal Pašovi. Mířili s ostatky Sultána k jeho mešitě, kde si přál být pochován, stavitelé jí dostavili rok a několik týdnů před jeho smrtí. Rakev postavili k mešitě, kde vojáci, velkovezíři stáli. Vzdávali hold svému veliteli, svému vládci. Šehzade svému otci. Imam stál před Mehmedem. Stál směrem k Mekce, tak jako všichni za ním. Modlili se za jeho duši, všichni, ve stoje. Slunce pomalu mizelo. Šehzade po modlitbě položil svou ruku na otcovu rakev a pohlédl smutně na krvavé nebe. I přestože Sultán Ahmed Chán Hazetleri byl krutým vládcem. Myslel si, že nebe smutní, nad tím, že zemřel. Ano vládce své říše. Vládce je jejím základem, ať je jakýkoliv.

Valide Sultán

3. března 2015 v 18:28 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Ayse Hafsa Sultán se opírá o zábradlí. Dívá se na harém. Na svět, v kterém vládne jedině ona. Kde ona je tady pánem. Kde všechno má pod svými křídly.

"Tradice, zákony je třeba dodržovat. Jsem matkou Sultána Suleynama Chána. Snažila jsem se jako každá matka své dítě chránit. Vlastně chápu Mahidevran a Hurrem. Byla jsem jako ony. Na rozdíl od nich, jsem darem. Jsem z vážené krve. Ale tohle v harému neplatí. Ženu jen chytrost spasí. Přísnost a krutost jsou vlastnosti, které ženy v tomto místě skutečně potřebují. Zažila jsem smrt svých synů. Bolest, slzy, zklamání. Peklo i ráj na zemi. Hodně věcí jsem se vzdala, ale také hodně věcí jsem získala. Nikdo nemůže soudit ty ženy, ani mne. Jenom Alláh, náš nejvyšší. Zákony, pravidla již dána tisíc let musí být dodržována, i přestože žebříček našich hodnost musí ustoupit. Všechno má svůj řád. Všechno má svůj začátek, ale i konec. Zažila jsem lásku. Cit v srdci k Sultánovi Selimovi. Jeho krutost, jeho oheň mě pohltili. Zabít našeho syna, který přežil by byl od něho hřích. Tak patologicky se bál o svou moc. Lásku však mou neztratil. Uvědomila jsem si to díky jeho smrti. Je těžké bojovat s nenávistí, ale i s láskou, kterou potlačujete. Ano, pravidla jsou dána, ale v něčem přece jenom nefungují. Nefungují, když jde o život dítěte, nefungují, když někdo chce nám vzít život. Naději. Jsem Sultánka. Vládnu harému, tak jak je v mých silách, jestli něco jsem dokázala, tak snad tohle, ale dokázala jsem vychovat naději Osmanské říše, svého syna Suleymana a své dcery. Fatma, Šah, Hatice, Beyhan. Mé duše, mé srdce, mé děti. Předala jsem jim odkaz. Zažila jsem začátky jejich životních poutích, které ještě nekončí. Jak svůj příběh dopíší je již na nich. Zažila jsem jejich bolest, jejich štěstí. Matky mě mohou chápat. Nejsem zlomená. Jsem silná žena. Vznešenost, elegance, krása, důstojnost, bojovnost. Roky plynou a pořád mám dojem, že boj neskončil. Vybudovala jsem si postavení a respekt nejvyšší i svůj titul, který hrdě nosím. Valide Sultána." Valide se podívá a na ženu s rezavými vlasy. Hurrem Sultán, žena jejího syna. "Tahle vše změní. Má určitý potenciál. Vždy mě o tom přesvědčila. Porodila syny. Dokázala se vyšplhat. Tohle je svět harému. Jen silné, kruté ženy, které odhadnou své schopnosti a lidi se tu udrží." Hurrem se na ní podívá a usměje se. Valide hraje její hru a její úsměv opětuje. Otočí se a jde elegantně do přijímací místnosti. Sedne si. Je sama, ale vládne harému. Je osobnost, kterou jen tak něco nezlomí, ale čas, který je jí tu vymezen se krátí. Ayse Hafsa Sultána. Byla žena, na kterou se nezapomíná.


Nurbanu Sultán

3. března 2015 v 17:54 | Alžběta T. |  Velkolepé století
V harému panuje nervozita, stres, strach, ale i radost a očekávání. Mihrimah Valide Sultán dívá se nešťastně kolem sebe. Takovou jí konkubíny neznají. Do síně harému, chodbou, přichází žena s havraními vlasy svázanými do drdolu, s očima hnědými, nebezpečnými. Nádherná, ale přesto nebezpečná žena. Uvnitř ctižádostivá, silná poznamenaná smrtí svých nejbližších i své lásky, kterou milovala. Nikdo nepoznává ten den, že trpí. Ne, jenom jeden člověk, který jde za ní. Candefa Kalfa. Léta plynou, a z téhle Sultánky je dospělá, zralá žena. Nyní přichází její den, který si vysnila.

"Šlechtična Cecilie Vernier Baffo. To bylo kdysi mé jméno. Nezapomněla jsem na své kořeny, mám v sobě horkou krev, divoký temperament. Mé oči vyvolávají strach. Jsem tady, klidná, vyrovnaná na venek, uvnitř mě ničí smutek. Nikdo to nepozná. Moji nepřátelé budou se mi klanět. Zvítězila jsem, protože jsem vytrvala. Přežila muka. Ano, i když se to nezdá, neztratila jsem cit v srdci. Má láska, Selim je mrtvý. Je radostný den…, ale i smutný, že on tu již se mnou není. Vzpomínám na ten den, kdy jsem přišla do paláce. Jako otrokyně, která chtěla změnit vše. Byla jsem šlechtična, nemanželské dítě, zavrženíhodný potomek. Žila jsem si však jako královna. Jenže Bůh, měl pro mě jiný plán. Zabili mi poručníka přímo před mýma očima. Viděla jsem oheň, který ničil vše, co jsem znala. Zažívala jsem odmítání a ponížení své vlastní krve. Můj poručník byl mým přítelem, rodičem a teď viděla jsem na něm krvavou ránu, která ukončila jeho životní pouť. Odvedli mě daleko od své rodné země. Nyní jsem byla obyčejná žena, méněcenná. Snažila jsem se znovu se dostat tam, kde jsem byla. Snažila jsem se, nemyslet na to, ale nemohla jsem, překonávalo mě to. Z mého zápěstí tekla krev, střep se nořil hlouběji. Ucítila jsem bolest. Osvobozující bolest. Cítila jsem, že teplá krev. Má energie odchází. Chtěla jsem ukončit to trápení a noční můry, které i v bdělosti mě pronásledovaly. Poprvé jsem díky tomu potkala jeho. Šehzade Selima, později Sultána Osmanské říše a mého srdce. Zamilovala jsem se, otevřela se mu má duše. Odmítala jsem přesto být, ta která bude mezi ženami. Toužila jsem vyčnívat, být jiná než ostatní. Trvalo dlouho dostat se pod jeho slupku. Cesta to byla trnitá, ale ovládla jsem ho. Stala se matkou jeho dětí. Syna Murada, dcer. Se Selimem jsme spojili své duše, své srdce, svou krev. Se svými sokyněmi jsem se vypořádala po svém. Za všechno mohu poděkovat jen jedné ženě. Haseki Hurrem Sultán, pomohla mi rozvinout schopnosti. Mou krutost, mou osobnost, mé postavení. Byla jsem loutka, ale loutka, která se odstřihla a vyrazila na svou cestu. Šlechtična, otrokyně, favoritka, Sultánka. Dosáhla jsem na vrchol. Postupovala jsem, dostala se na nebeskou bránu. Má cesta nekončí. Budu vládnout harému tak, jak si zaslouží. Budu ta, která svou sílu ukáže ještě hodně dlouho. Jsem ta, která má na rukou krev. Jsem to, co si moji nepřátelé zaslouží. Povstala jsem z popela svého minulého života. Jsem Haseki Nurbanu Valide Sultán Hazetleri. Odteď bude největší harém světa můj." Mihrimah Sultán korunuje novou Valide Sultán. Předává jí neochotně žezlo. Obrátí se ke konkubínám. Všechny do jedné se jí klaní. Nurbanu Sultán se usmívala. Mihrimah se vražedně na ní dívala. Nurbanu se zastaví u jedné ženy. Plavovlásky s tajemným úsměvem, která se jí pokloní, ale svou hlavu zvedne jejím směrem. Beze strachu. Ta žena, matka jejího vnuka a manželka jejího syna. Safiye Sultán. Mihrimah,když spatří její tvář. Usmívá se, její dobrá nálada se zvedne. Nurbanu zvážní. "Boj však nekončí."



Část 2.

1. března 2015 v 8:00 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Dívky šly pěšky s přestávkami měsíc, byly unavené, Tera svou sestru nosila v náručí, byla to pro ni obtížná cesta. "Kam jdeme?" ptala se Jasmín. "Nevím, ale někam daleko, jakoby chtěly, ať zapomeneme." Odpověděla Tera udýchaně. "Nemusíš mě tak nosit, Tero? Odpočiň si." Řekla Jasmín soucitně. "Musíme, budou tě bolet nohy." "A ty budeš mít bolesti bříška…pamatuješ, co říkávala maminka?" Tera zesmutněla, Jasmín si toho všimla, pozorovala svou velkou sestru, všimla si její slzy a utřela ji. Dívky byly špinavé, hladové, dostávaly příděl jídla. Tataři všechny do jedné, včetně dětí prodali. Teru a Jasmín koupil Osmanský obchodník, další týden putovaly v kočáru do přístavu, zbytek cesty strávily na lodi. Vyplouvali včasně ráno z Lakatii.
Vysoký muž, s hnědými vlasy a modrýma očima se opíral o zábradlí, díval se na krásu měsíce a užíval si klidného večera. Šla k němu plavovláska v bílých šatech, šla k němu z boku a chytla ho kolem pasu, muž se na ni podíval, ona šla blíž k zábradlí, muž jí objal, pak pohlédl na měsíc. Plavovláska byla spokojená. Tera s Jasmín putovali do přístavu již třetí týden. Jasmín již byla unavená.
Obchodník Efbuss Eferens, původem Řek, ale nyní byl hrdým Osmanem, se rozhodl Teru i Jasmín prodat do Osmanské říše, mluvili k nim jinou řečí, kterým nerozuměli, Teře pomáhala mimika mužů. Moře bylo klidné, vítr si hrál s vlasy žen, jedna z nich plakala, byla ze sousední jižní vesnice, Tera si ji dobře pamatovala, narodila se jí holčička a tu jí sebrali, neznámo kde. Žena seděla a brečela, Tera ji soucitně pozorovala, o to ošklivěji se dívala na obchodníka, který se na ně vždy přišel podívat.
Sestry pluly společně po moři pár dní. Nevěděly, co bude následovat. Byl večer, lampička se pohupovala nad obchodníkem v turbanu a plášti. Bylo zřejmé, že byl cizinec. Měl snědou barvu pokožky. Díky onomu světlu si mohl prohlídnout dvě dívky sedící naproti němu. Jedna byla starší a vyspělá, druhá ještě dítě. Měl jasný záměr, jedna byla starší, druhá mladší. Držely se jedna druhé.
Ty dvě se nehnuly od sebe. Pochopil díky podobě, že jsou sestry. Tera si začala broukat ukolébavku, kterou jí matka, stejně jako Jasmín zpívala, Teře se draly slzy z očí, Jasmín dobře znala melodii a zesmutněla víc. Maličká dívka se podívala na svoji starší sestru a smutně, potichu, dětským hláskem pravila: "Co chtějí udělat s námi, Tero?". Starší sestře bylo do pláče, přestala si broukat, pohlédla na svou sestřičku, chtěla dodat své malé sestře naději. Pak se podívala na zaschlou matčinu krev na svých rukou a v myšlenkách se vrátila na chvíli, kdy matku zasáhl šíp, a když jí Tera držela v náručí, kdy jejímu otci podřezali hrdlo bez milosti před očima jeho dcer. Tera ucítila pohled staršího muže v turbanu. Zlostně se na něho podívala. Ten muž se nevyvedl z míry, pořád se usmíval, tak oplzle, tak nechutně. Tera vycítila, že má něco za lubem, ale nevěděla co přesně. Pohlédla zpět na sestřičku, která čekala na odpověď. Tohle neměl nikdo z nich zažít: "Neboj, to bude dobrý." Nic lepšího jí v tu chvíli nenapadlo, žádná věta ani čin rodiče nezachrání, už ne. A jak dodat téhle malé holčičce naději potom co ona sama spatřila? "Maminka a tatínek jsou andělé, viď?" zeptala se malá holčička, v očích jakoby měla naději. "Ano, Jasmínko, jsou z nich andělé, jsou v nebi jako hvězdy, proto se nezapomeň dívat na oblohu, protože budeš vědět, že se na tebe dívají." Tera stěží odpověděla a objala svou Jasmín. Vynořila se jí vzpomínka, kdy vyprávěla matka, co se stane z lidí, kteří zemřou. Proto se Jasmína ptala. Věřila v anděly, duchy, "Tak naši rodiče budou s námi." Tera vzpomínala na to, jak otec jí učil jezdit na koni, jak matka s ní pekla chléb, jak si s Jasmín a s ní hrála na schovávanou, jak jí česala kadeře, jak si zpívaly. Byli na palubě lodi a tak Tera pohlédla na nebe. Hledala dvě nejkrásnější, nejzářivější hvězdy. Hvězdy svých rodičů.
Sestry rozdělili po plavbě. Hned jak vystupovali, muž ukázal na Jasmínu a dva muži jí vzali za lokty. Další dva drželi Teru. "Ne, co to děláte. To nám nesmíte udělat. Vy vyděrači, vy podvodníci!!! Ne!! Jasmíno!!" Tera se chtěla muži vytrhnout, škrábalo ho, jednoho dokonce kopla do holeně, muž se svíjel bolestí, Tera toho využila a již chytila svou sestřičku. "Jasmín!" Jak kruté to bylo. Teře to trhalo srdce. Nevěděla, co se stane se sestrou. Nesmí jí zabít! Nesmí jí vzít! Je to jediné, co jí zbylo. Teru někdo udeřil, otočila se a uviděla muže, kterého předtím udeřila do holeně, byl rozzloben, obchodník zakřičel. "Co to děláš s mým zbožím!!! Okamžitě se ovládej, zvíře!" Přikázal na muže. Dva muži chytli Teru, ta se škubala a dívala se na Jasmín, která se pomalu, ale jistě vzdalovala. Tera zoufale křičela na plačící sestru z dálky: "Nezapomeň, Jasmíno, já si tě najdu a budeme opět spolu. Nezapomeň na mě, opět budeme spolu!!!!" I přesto, že muži jí pevně drželi. Složila se plačící Tera k zemi. Obchodník doprovázející Teru i její sestru po moři to pozoroval se škodolibým úsměvem. "Držte ji, ať neuteče." Přikázal na muže obchodník. V noci se Tera pokusila bezúspěšně o sebevraždu. Byl snad zásah osudu, že černý eunuch kontroloval, zda je všechno v pořádku. Tera byla vzdorovitá, křičela jako smyslu zbavená. Zdálo se jí čím dál víc o svých zesnulých rodičích. Brečela a nepodařilo se jí utěšit. Několikrát jí zbili, až upadla do bezvědomí. Mluvili na ní jazykem, kterým nerozuměla. Byla opuštěná, neměla nikoho. Doufala, že bratr jí najde a zachrání jí i Jasmín. Evžen je pomstí, v době útoku byl na cestě. Modlila se k pánu bohu. Prosila, ať jí dá sílu pro pomstu. Ať Evžen si pro ně přijde a sestra ať přežije. Dostala se do místa, kde lidí bylo plno. Rány, které měla na sobě, se pomalu hojily, ale pořád byly i tak zřetelné. A duše? Ta bolela ze všeho nejvíc. Nevnímala čas, jen doufala, že snad je to konec. Konec její cesty. Myšlenkami byla pořád u rodiny, u vzpomínek na šťastný život. Odvedli je na jedno přelidněné místo. Nevnímala realitu, až poté se vzpamatovala a prohlédla si místo.
Byla na trhu s otroky. Byla zboží, nebyla člověkem. Tak si Tera připadala a vztek v ní se probouzel k životu.
Přišel k ní jeden muž, který se jí vůbec nelíbil, pohladil jí po vlasech, ucukla štítivě, on se zazubil: "Odkud jsi? Snad najdu pro tebe vhodného pána." Tera na muže plivla a ošklivě na něho pohlédla. Muž si utřel obličej od sliny a dal jí silnou facku, až mladé dívce tekla krev z úst. Setřela si krev. Celá se třásla: " Vidíš, za to si můžeš ty." Muž se škodolibě na dívku usmíval. "Ano, najdu ti pána, který tě zkrotí, couro!! A neprovokuj mě. Jinak se tě nikdy nezbavím, když budeš plná monoklů a podlitin ještě kvůli tobě budu mít malér!!!." Nakonec po ní zařval a odešel. Tera jejich řeč pomalu, ale jistě začala ovládat, ale spíše jí bylo jí úplně jedno, co jí říkají. "Budu ráda, když se zbavím tebe!" křikla drze, muž se zastavil a otočil se na zamračenou Teru, ruku zaťal v pěst, chtěl jí ukázat, že on má navrch, ale v tom k němu přišel jeden z mužů. "Nech jí být, jistě za ní dostaneme peníze, ale nemůžeme prodávat zmlácené zboží." Řekl klidným hlasem, muž, pohlédl na Teru. "Tohle přesně chce, vyprovokovat tě." Dodal, tím obchodníka muž uklidnil a společně odcházeli. Tera poslouchala jazyk, slyšela ho všude. Jak ho nenáviděla a taky co jiného jí zbývalo. Jak jí chyběl ten rodný, objetí bratra, pohlazení po vlasech matky a její hlas, sestřin dětský zvuk jejího smíchu, otec, který se staral o dobro své rodiny i jeho nálady.
Tera seděla na studené podlaze v poutech jako vězeň - za trest pro svou drzost. Seděla v místnosti, kde to páchlo zatuchlou plísní a k velkému zděšení i krví. Po zdech byly zbytky něčí krve, ale to nemohla Tera vědět. Byla obklopena tmou. Držela přívěšek, který jí visel na krku. Byl ve tvaru kříže. Dostala ho od své matky v době, kdy byla ještě šťastná. V době, kdy maminka ještě žila. V mysli se jí vynořila vzpomínka. Teď už ano, jak bolestivě jí píchlo u srdce. Vzpomínka kdy bratr odjel, tentýž den, co se stalo to neštěstí: " Tak Jasmín," vzal bratr svou nejmladší sestru do náručí, "buď hodná a nezlob rodiče a sestru ano?" Zatvářil se, jakoby si na něco vzpomněl "Vždyť jsem málem zapomněl. Ty jsi náš hodný anděl. Mám tě rád a něco ti určitě přinesu, chceš?" malá sestřička byla nadšená, radostí poskočila a Evžena objala. " Chci, abys byl doma co nejdřív. Kdo mě potom bude brát do lesa a bude dělat koně?" Odpověděla Jasmín nadšeně, ale i smutně, roztomile. Svého bratra objala tak pevně jak jen malé stvoření mohlo. Evžen se usmíval. Nadzvedla jí na zem, Jasmín tohle milovala, vždy viděla pohledem svého bratra a upřímně mu to záviděla. Po chvilce svou nejmladší sestřičku položil na zem. Jasmín se na něho dívala rozzářeně a trochu smutně, že jí ještě nedrží, ale stejně zářila svým dětským úsměvem na tváři. Evžen se obrátil na druhou sestru a zamířil k ní se slovy: "Tero, již jsme se loučili, ale stejně ti to řeknu, buď taky hodná, a nehádej se s otcem, víš jaké má nálady. Mám ti taky něco přinést?" Tera se podívala na svého bratra a odpověděla: "Hlavně ty se přines zdravý, měl bys už s tím skončit." Řekla Tera se starostlivým výrazem, ale pak vyprskla smíchy, s úsměvem mu dodala, "A ty jsi taky náladový." Tera se smála, také i tomu, že místo, aby se mu dívala do očí, tak pozoruje slunce v nebi. Byl opravdu hodně vysoký. "Nebuď drzá." Evžen dělal, že se zlobí. "Bez výprav to nejsem já. Než se naděješ, budu zde. Vždyť je to poslední můj výlet." Řekl a s úsměvem a pak zvážněl. "Hlavně dávej pozor na matku a Jasmín. Otec se o sebe umí postarat." Odpověděl bratr, postavil se na kolena, rozpřáhl ruce na znamení objetí, Tera s úsměvem ho objala. S úsměvem je také pozorovala jeho snoubenka Emma, kterou Tera a vůbec celá rodina přijala. Pak jakmile se pustili, tak se Evžen ještě loučil s Emmou, která ho pak kousek doprovodila. Při této vzpomínce se Teře vykouzlil úsměv, ale přesto slzy se jí kutáleli tiše po tváři. Neochránila jsem ani sestru, ani matku, selhala jsem bratříčku, pomyslela si. Vybavila se jí také jedna vzpomínka. Kdy odcházely ženy a děti v řadě v doprovodu krvelačných bojovníků. Spatřila dílo těch satanů na ostatních a v kupě těl bez duše spatřila i Emmu s otevřenýma očima, podřezaným hrdlem ležící v tratolišti krve. Tera najednou byla plná vzteku. Vzali jí rodinu. Neví kde je bratr a sestra, rodiče jsou mrtví, zničili jí domov. Nyní jí naznačili kde je teď její místo, je otrokyně, došlo jí to, i přestože neuměla jazyk, jak rychle to pochopila.
Druhý den včasné ráno, začal prodej. Stála v řadě s ostatními ženami, Tera se podívala na pravý bok a všimla si mladé ženy, seděla na zemi a srdceryvně vzlykala, vybočovala z řady, což bylo otázkou času, kdy si toho někdo všimne a ztrestá ji, jeden z pomocníků obchodníka k ní přistoupil. "Nebul!! A vstaň." Ostře jí vzal za ruku a táhnul jí, aby vstala. Tera jí znala, sotva se jí narodilo dítě a již ho nespatří, vzali jí ho z náručí. "Matka, ne matka, budeš prodána, o dítě neměj strach." Odpověděli jí. "Necháš jí!" křikla Tera na muže, který ženu tahal surově, div jí nevymkl rameno. Muž se podíval na Teru rozzlobeně. "Ty nemáš, co mluvit!" "Nic neudělala, jenom pláče kvůli svému neštěstí." Odpověděla mu Tera. Muž se k ní přiřídil, vzal jí za vlasy, Tera vykřikla, obchodník si toho všiml. "A dost!!" křikl obchodník na muže, muž pustil Teřiny vlasy, Tera se narovnala. Muž se díval na svého pána, který se k němu blížil pomalým, suverénním krokem, ukazoval na něho bičem. "Nenič zboží, není tvoje a ještě jednou, tak tě zabiju, rozumíš?" řekl výhružně obchodník. "Ano, pane." Odpověděl tiše muž se sklopeným zrakem k zemi. Tera se dívala s obchodníka na muže. "Najednou si tak malinký." Neodpustila si poznámku a změřila si muže opovržlivým pohledem. "A ty buď zticha!" okřikl ji obchodník, Tera si z toho nic nedělala, zvedla vznešeně hlavu a myslela si své, poté pohlédla na mladou ženu, tiše brečela. Tera k ní šla, obchodník se na ni díval, jestli nechystá zdrhnout, ale Tera šla k ženě a pomáhala jí vstát. "Pojď, nemůžeš takhle sedět. Nastydneš." "Bez mého dítěte, nemohu žít." Řekla mezi vzlyky." Tera se vzpomněla na svou sestru. "Musíš doufat, že ho jednou uvidíš, nebo že bude mít krásný život." Odpověděla Tera, které nic nenapadlo, i tato věta by Teru neuklidnila, ženu chápala více, než obchodník s mužem. Ženy nyní stály, Tera se podívala zamračeně na obchodníka. "Tak jdeme?"
Den byl nádherný, slunečný, jak pro koho. Město oživlo hned ráno. V tomhle tržišti se dalo koupit, maso, vejce, zvířata, zeleninu, ovoce, opium. Tržiště bylo různobarevné. Tera nespala, opět na rodinu. Dívka s kruhy pod očima, bez života, která už není svobodná již, prosila o smrt. Obchodník se jí rozhodl kvůli podlitinám dát bokem, že na prodej půjde později.
Přesto si však mlel ruce. Jeho zisky šly nahoru. O otrokyně byl obrovský zájem. Mustafa Paša, dozorčí komnat vybíral dívky pro svého již stárnoucího Sultána Ahmeda. Už odcházel, když v rohu uviděl kouzelnou smutnou tvář s kruhy pod očima, ale přesto ještě s viditelnými ranami na obličeji: "Jako Hromádka neštěstí, ale koukám, že jsi jí musel potrestat. Takhle si jí, ale nikdo nekoupí, obchodníku. Víš, že jsem s tvými službami spokojený. Ale jestli ty dívky budeš bít. Za chvíli dopadneš jako žebrák. Nechceš se dostat do problémů viď?" pravil a obrátil zrak k obchodníkovi, který se začal s jistotou třást strachy. Znal tohoto muže a jeho moc a nechtěl s ním přijít do sporu. Byl to jeho věrný zákazník, který taky dobře platil. Proto poslušně pravil: "Neposlušná byla, tak jsem jí dal facku, ale jen jednou. Jinak po celém těle bohužel takové modřiny má, takhle jí bohužel přivedli. Ty modřiny se už hojí. A stejně bych jí nedoporučoval sultánovi, je dost neposlušná a jak bych řekl dost výbušná, někdy mám pocit, že v tom jednom těle je více žen" odpověděl obchodník a taky dost Pašovi lhal. "V harému by se naučila poslušnosti…. I jiným způsobem než jen fackováním." Paša váhal, ale nakonec pravil. "Přidej mi ji k těm ostatním. Nevím proč, ale v harému by se hodila. Každopádně i přes ty modřiny je krásná." Řekl Paša, podíval se na Teru, která si ho již všimla. "Ať všechny vybrané dívky jsou zítra ráno přichystané. I ona." rozkázal Paša obchodníkovi a pomalu odcházel, obchodník šel za ním. "O děkuji, Pašo. S vámi jsou obchody." Reagoval obchodník na slova svého zákazníka. Paša se zastavil a obrátil se na něho se slovy: "A ještě jednou vezmeš takové dívky do svého obchodu, budeš mít problémy, ať chceš nebo ne. Rozumíš?" otočil se zpět a bez rozloučení odešel. Ještě se obrátil k dívce, která ho pozorovala s neurčitým výrazem.
Čas plynul, den se změnil v noc, byla tma. Tera seděla a byla opřená o zeď s dalšími vybranými dívkami. Všechny spaly kromě ní. Tera nemohla usnout, i když sebevíc by chtěla, poté, co zavřela oči, viděla smrt, krev, vzpomínky. Proč pořád se jí honí v hlavě a nenechají jí spát? Ano, koupili jí jako hračku, jako věc a přitom je to lidská bytost, která sama dýchá, která sama jí, má ruce, nohy, pusu, své myšlenky, pocity. Oni jí takhle neberou. Ano, pouhá otrokyně a tyhle dívky, které tady leží, jsou na tom stejně. Ztratily domov a rodinu. Dívala se na ně z jedné na druhou, ale pak pohlédla na měsíc. Jeho paprsky dosahaly na zem této, jinak za normální okolností, temné komory, padala na těla dívek, které spaly. Tera tiše vstala a pohlédla na měsíc ještě z jiného úhlu. Smutně s myšlenkami se na něho dívala a možná i v naději. V naději, že na tenhle stejný měsíc se dívá i Jasmína s Evženem.
Další ráno sultán Ahmed zemřel. Velkovezír Cihangir Paša stál nad postelí, kde ležel Sultán, doktor byl na druhé straně a zakroutil hlavou. Cihangir zavřel oči, nastal konec životní cesty Sultána. Bylo mu jasné, co musí udělat. Lékař obešel postel se zamračenou tváří, přistoupil blíž k Pašovi. Lékař chtěl něco říct, ale Paša dal ruku blízko k obličeji lékaře na znamení, aby mlčel. "Vím, co je třeba udělat, co nastalo. Zatím nikomu ani muk. Musím k Šehzademu oznámit mu tuto informaci. Pokud to někomu povíš dřív, přijdeš o hlavu. O to se postarám. Rozumíš?" s poslední větou se Paša obrátil k lékaři as přísným pohledem, ruce měl za zády. "Ano Pašo, jak si budete přát." Odpověděl lékař s pohledem na Sultána. "Nikoho k sultánovi nepouštěj, ani Valide Sultán, i kdyby ti vyhrožovala. Zůstaň tady po celou dobu, než se vrátím spolu s Šehzadem Mehmedem." Lékař se Pašovi poklonil. Paša to bral jako souhlas a hned se šel připravit na cestu do Manisy. Mezitím přijel černý eunuch v doprovodu služebníků na trh odnést do paláce zakoupené otrokyně. Tera byla ve skupince deseti dívek. Na nikoho nepohlédla. Byla jako hromádka neštěstí. Byla jako tělo bez duše a také velmi ospalá, i chůze byla pro ní obtíží. Tera měla pocit, že kdyby jí dali kus chleba, neudrží ho v sobě. Eunuch je zařadil do řady a postupně dívky musely jít do paláce pěšky. Tera taky trošku zhubla. Ale přes všechno držela se, aby neupadla, držíc přívěšek na krku, pohlédla k nebesům, byly bez mraků, žádný neplul po nebeské dráze, jakoby se nebe radovalo. Tera pořád vzpomínala, aby mohla zapomenout, co se děje teď.
Valide Sultán šla po chodbě spolu s doprovodem dvou služebných a jednoho eunucha, chtěla jít za svým mužem Sultánem, který zčista jasna onemocněl. Valide procházela chodbou, přidržovala si sukni svým šatů, odbočila doprava a již viděla stráže stojící u dveří komnaty svého muže, po levé straně. Zastavila se před stráží. "Nahlaste mě sultánovi." Přikázala strážcům postávajícím u dveří. "Je mi líto, Sultánko, ale v pokoji je lékař." Valide měla divný pocit, pohlédla přísně na strážce. "Co si to dovoluješ!... Chci navštívit Vládce?!" zvýšený hlas Valide uslyšel lékař, polekal se, ale musel vyjít z komnaty, v hlavě si připravoval slova, kterým by Sultánku uklidnil a odklidil. Zaklepal na dveře, které se otevřely a uklonil se Sultánce, ta ho tiše, přísně pozorovala. "Proč nemůžu za svým vládcem a především za svým manželem?" optala se na lékaře oprávněně. "Sultánko, Vládce si potřebuje odpočinout. Jeho stav se zhoršil a je lepší, aby měl klid." Lékař měl sklopený pohled k zemi a odpovídal klidně a rozvážně. Sultánka vznešeně před lékařem stála, ale cítila nepříjemný pocit, že není něco v pořádku, že jí lékař nemluví pravdu, něco tajil. Nejprve ze zvědavosti se podívala na pootevřené dveře, ze kterých neměla dobrý výhled. Lékař je dobře zakrýval svou postavou a tak mohla spatřit jenom obrys postavy Sultána ležící na posteli. Sultánka nechtěla být příliš zvědavá, ale teď divný pocit smíšený se strachem sílil. Zkoumavě si i lékaře prohlížela. Ruky měl před sebe, které se držely. Nebyl nervózní, ani nějak nevybočoval z normálu. Lékař přesto cítil, že pot se mu začíná tvořit. "Kdy je možné k němu jít?" odpověděla Sultánka, pochopila, že je nyní třeba hrát jeho hru. "To zatím není jisté, Sultánko." Odpověděl lékař. Valide až nyní zpozorovala pot lékaře na jeho čele. Něco se muselo stát, ale přesto bez odpovědi se obrátila a šla zpátky do harému. Když byla o něco dál od dveří komnaty Sultána. Zastavila se a pohlédla k nim. Lékař vešel do pokoje a strážci je zavřeli. Sultánka se otočila zpět a odcházela, opět odbočili doleva. Valide luskla prsty na svého sluhu, který pospíchal blíž k Sultánce. "Zůstaň v koutě, a jak se něco bude dít, okamžitě jdi za mnou a oznam mi to." Přikázala sluhovi tichým hlasem. Věděla, že tady něco nehraje. Sluha mlčel, pouze přikývl.
Velkovezír Cihangir mířil do Manisy, jeho kůň byl rychlý, jel přes řeku, louky a lesy, za doprovodu dvou strážců. Mezitím Tera a dívky stály před hlavní bránou harému, nebo-li Branou eunuchů, najednou se Teře zatočila hlava, něčí ruka jí, ale chytla, pohlédla na majitelku oné ruky, byla ta mladá žena, která ztratila dítě, jmenovala se Lora, Tera se na ní vděčně usmála, byl to úsměv po dlouhé době.
Šehzade Mehmed zvedl ze země svou šestiletou dceru Mahidevran, byla plavovlasá, po své matce, která je pozorovala s úsměvem. "Moje sluníčko, jak sis užila den." "Byla jsem s maminkou na zahradě. Je překrásný den, pojď s námi, tatínku." Šehzade zvážněl, což jeho manželku Daye trochu vyvedlo z míry. "Nemohu, musím něco dodělat." "A naučíš mě jezdit na koni?" optala se Mahidevran. "To víš, že ano." Mahidevran otce hluboce milovala, chtěla s ním trávit víc chvil, než se svou maminkou, která byla nervózní a náladová.
Dívky vešly do prvního dvora, dvora černých eunuchů, kde se nacházel byt hlavního eunucha, napravo se nacházela Škola a mešita princů, na druhém dvoře se nacházely komnaty Valide Sultány, byl to prostor o čtyřicet místností, na opačné straně byly komnaty Sultánových manželek, to dívkám pravil Kapi Agha, aby se tu hned ze začátku vyznaly, mnohé však nerozuměly řeči, Tera již, ale něčemu rozuměla, takže měla výhodu. Černý eunuch dívky doprovázel spolu se svými pěti dalšími spolupracovníky. Třetí dvůr byl dvůr favoritek, dívky vešly do honosné budovy, ohromného prostoru, s fresek, z dlažeb, byla Tera ohromena, ale zároveň se i děsila, do dalších prostor dívky nesměly, tam se nacházely komnaty Sultána.
Valide Sultán vešla do přijímací místnosti, nebyla oficiálně Valide Sultánou, byla jenom ženou vládnoucího Sultána Ahmeda, pevně věřila, že se jednou oficiálně matkou Sultána stane. Šla ke křeslu a posadila se, do místnosti vešla i vysoká, žena. Byla oblečená do hnědých šatů s vestou téže barvy. Byla to Kaya Kadin, nejstarší žena v harému, přestože byla o dva roky starší, než Valide, což bylo zvláštní, existovala, ale ještě jedna, ale tu před pěti lety poslala Sultána do paláce Edirne. Služebná přistoupila k zamyšlené Valide, poklonila se Sultánce. "Sultánko, již dívky, které si přál Sultán Ahmed, jsou zde." Řekla k Valide Kaya. Sultánka se podívala na Kayu s pohledem, jakoby do dálky. "Sultánko?", "To nic, jenom uvažuji." Řekla Valide, která byla vytržená ze vzpomínek. "Máte jistě starosti." "Ano, nečekaně onemocněl Sultán, chtěla jsem jít za ním, ale lékař mě nepustil." Odpověděla Valide, pohlédla na krb, kde plápolal oheň, služebná jí pozorovala. "Něco mi lékař jistě tají, jenom nevím co?" "To určitě zjistíme, Sultánko. Netrapte se zbytečně." Odpověděla služebná, Valide se na ni smutně usmála. "Kdybys tam v tu chvíli byla, Kayo." Valide si vzpomněla na to, jak viděla Sultána ležet bezvládně na zemi. "Muselo to být pro vás otřesné." "To ano." Řekla Valide. "A co s těmi dívkami?" optala se Kaya. "Udělej, co je třeba, Kayo, znáš přece pravidla, nechť se seznamují s prostory, přece tu budou trávit spoustu času."
Šehzade Mehmed zrovna byl ve své komnatě, nyní byl sám a sepisoval listiny. Lid v Manise si ho oblíbil. Mluvilo se o něj jako o naději říše, jako o zachránci, který říši navrátí jeho slávu a moc, kterou za tu dobu ztratila. Syn snad napraví chyby svého otce. Sultán Ahmed byl prudké povahy a byl krutým panovníkem, hned jak se stal Sultánem, nechal zavřít ve Zlaté kleci a následně zabít své bratry spolu s jejich dětmi a dokonce i svou sestru s její rodinou, což bylo nevídané. Sultán Ahmed měl patologický strach, strach o trůn, o postavení a ze zrádců, které někdy hledal ve špatné skupině lidí. Neštítil se je vyhledávat i v rodině, což bylo i, bohužel, prokázané.
Zaklepal někdo na dveře. Šehzadeho vzhlédl, jeho modré oči se dívaly ke dveřím a vzápětí Mehmed pravil, "Dále." vstoupil Velkovezír Cihangir Paša, který měl v ruce roucho a meč již zesnulého Sultána Ahmed, za ním byly dva strážci. Šehzade vstal, povšiml si roucha a meče, násilím polkl, nemohl věřit svým očím, obešel stůl a postavil se před Velkovezíem. Mehmed dobře věděl čí je to meč, Mehmed měl neurčitý obličej, v jeho srdci byl, ale šok, který se míchal se smutkem. "Nesu Vám zprávu... Zarmoucenou zprávu. Sultán Ahmed šel na cestu za Alláhem. Nyní buďte ten náš nejvyšší. Nyní my budeme Vašimi otroky, Sultáne." Velkovezír poklekl a natáhl ruce s rouchem a mečem. Klaněl se, Mehmed se díval, jak na Vezíra, tak i na strážce, kteří rovněž klečeli a poklonili se svému novému pánovi. Mehmed okamžitě pochopil. Velkovezír se díval do země a čekal. "Jedeme do paláce." Přikázal nastávající Sultán.
Mezitím se v harému roztřídily nové dívky na pracovnice harému a na ty co by měly vycházet na oči Sultána. Rozdělovalo se podle talentu a krásy. Tera byla v šoku, obrovský prostor, byly zde tři nádvoří, zahrady, ať menší či větší, nemocnice, mešita, lázně. Kolem byly samé dívky, známé s obchodu i neznámé, které na ty nové hleděly z čistě ženské zvědavosti, u kraje stáli většinou eunuši, strážci harému, do síně, kde dívky spaly, vstoupila ohlášená lékařka v doprovodu dvou Kalf, zrovna někam odcházela., Tera si okolí prohlížela, čalouněné, zlatem vyšívané sedačky, koberec precizně obložen na jinak studenou podlahu, ve zdích byly rovněž fresky. Co naznačovaly? Osud důležitých žen? Nahoře bylo zábradlí, kde byly nejspíše další pokoje, tam se také procházely dívky, dole byly pečlivě ustlané, převlečené postele. Každá žena si nově příchozí prohlížela, pohledy žen byly různé. Tera měla kruhy pod očima, dívala spíše na prostor, který jí zajímal, ale zároveň byla z tohoto místa nešťastná. Chtělo se jí znovu pustit slzy, nebo při nejlepším řvát a bít se. Tera se zastavila pohledem k vysoké, zdatné ženě, která si jí rovněž prohlížela, ale s přísným pohledem. Dívky se musely srovnat do řady, postupně si každou ženu prohlížela, Tera byla první, vzala jí za bradu, zkoumala její oči, ústa, zuby a podlitiny, kterých si bezesporu všimla, Tera zavrčela, ale kupodivu to ženě nezajímalo, jakmile skončila s prohlídkou, pravila. "Jste tady. Jste konkubíny Sultána."žena pohledem skončila u Tery. "Nyní jste rozděleny do dvou skupin, podle krásy a talentu. Vpravo jste začátečnice - pracovnice harému, po našem cirak. Kalfy jsou kvalifikované pracovnice. Jejich tady přes padesát, jelikož harém je široký komplex místností, je vás tady více než dost. Usty jsou dohlížitelky, budou vás sledovat, kontrolovat vaši práci, ale také i ty vlevo gedikiler, ty které mají talent a krásu, budete rozvíjet svoje schopnosti. Sultánovi budete přinášet potěšení: hrát, zpívat, tančit,… souložit…. Zítra budete mít první den školy, Sultán vyžaduje i vaše patřičné vzdělání." Kaya se podívala na eunucha. "Odveďte je do hammamu, je tam již lékařka, tak ať je prohlídne. Všechny i ty, které budou sloužit k pracím v harému." Přikázala Kaya. "Ty" obrátila se na Teru, která zrovna odcházela s ostatními, Tera se upřeně na Kayu dívala a jak jí, nyní, vzala žena za loket, podívala se nejprve na její ruku a zlostně i na její tvář. Cizí ženu Teřin vražedný pohled nevyvedl z míry, zřejmě byla na to zvyklá "Budeš přidělená nejprve k çirak , kvůli tvým podlitinám." Tera jí neodpověděla, žena si jí prohlídla. Všimla si pomalu mizejících modřin. "Bili tě má milá, je to tak?" dívka sklopila zrak k zemi, neodpovídala, poslouchala ten jazyk, ty slova. Svým jazykem nehodlala mluvit, nehodlala odpovědět této ženě, která se na ní dívala přísně, ani tím jazykem, který pomalu, ale jistě začala ovládat, Tera nechtěla studovat, ani mimiku té ženy. "Však se jazyk naučíš." Pak ta žena změnila výraz. "Vypadáš špatně má milá, taky dlouho si nespala, jak tak koukám. Kruhy pod očima mluví za všechno, dnes se vyspíš. Pak zavolám lékařku, která se na tebe podívá a dá ti mastičku na rány. A teď odchod na prohlídku." Žena Teru pustila, ta se na ní pořád dívala jako na vraha. "Odchod." Řekla ostře na Teru žena. Jeden z mužů, kteří postávali a dívali se na nové dívky, přišel k Teře. Opět jí někdo vzal za loket, ale tentokrát ostřeji. Tera se eunuchovi vytrhla. "Ne, já sama." Pravila svým jazykem. Muž pohlédl na ženu, která stála opodál. Ta jen přikývla na znamení. Tera pohlédla zpátky k ženě. Eunuch Teru popostrčil a odcházela směrem, kterým se ostatní vydaly.
Jeden z eunuchů, zkoumal každé dívce místo. Místo, kde se nehrabal nikdo, ani snad ne ony samy. Tera stála a dívala se zlostně na toho muže. Pak přišla na řadu ona. Jak jí vzal muž na ruku, začala se cukat. "Ne, vy barbaři! Ne, tohle nedovolím. Jsem lidská bytost ne zvíře!" Začala zuřivěji se bránit. "No tak, co si to dovoluješ?! Dělej, nebo bude zle!" Přikázal jí ostře eunuch, mezitím co jí tahal. Další eunuch mu však přišel na pomoc. Vzal Teru na místo prohlídky, ale Tera se tak cukala, že se rozlítil a odhodil jí na zem. "Opatrně!!" dořval eunuch toho druhého a začal jí místo zkoumat. Tera ho kopla na rameno, ale ten jeden jí držel za ruce, které měla zkřížené a přišel i další po kopanci, aby jí držel i nohy. Byli na ni tři eunuchové. Taková byla Tera, vzpurná a bojovná. Lora a jedna z dívek to se soucitem pozorovaly. Pro Teru to bylo ponižující. Po chvilce eunuch konstatoval. "V pořádku. No vidíš ani to nebolelo." Pravil jí s úsměvem, poplácal jí po tváři, Tera se na něho podívala plna zlostí. "Odveďte ji" přikázal eunuch, druhý jí ještě držel ruce. "Za tohle mi zaplatíte!!" "Mlč, otrokyně." Řekl druhý eunuch.
Dívky se umývali, když za nimi přišla jedna z Kalf. "Jak se okoupete, dáte se do práce. U každé bude přidělena jedna Kalfa, která vám řekne co a jak." Kalfa jak spatřila Teru, která se jen tak polévala vodou a zrakem se dívala před sebe, jako by byla v tranzu se smutnou tváří. Kalfa šla k ní: "Budu tvá říkejme tomu průvodkyně." Tera byla v šoku, podívala se na Kalfu, poprvé od dne, kdy byla vytržena z domova někdo na ni mluvit jejím jazykem. Tera se, ale nějak vzpamatovala a už se měla na odchodu, i když nebyla vůbec okoupaná. Když v tom jí Kalfa vzala za loket a tiše pravila: "Už nikdy víc, nebudu mluvit jazykem, který znáš, jenom první den a taky zároveň poslední, abys věděla. Ten náš se naučíš a budeš poslouchat. Jasný? Jen se umyj. Smrdíš jak zvíře." Kalfa nečekala na odpověď, jednoduše odešla. Celou dobu jí Tera pozorovala, až se jí ztratila z dohledu.
Šehzade Osmanské říše s Velkovezírem Cihangirem hnali se s koňmi po krajině. Šehzade byl daleko popředu. Byl výborným a rychlým jezdcem. Kůň se hnal jako blesk. Byl se svým pánem jako jeden. Šehzade Mehmed dobře věděl, že zpráva o smrti jeho otce nezůstane dlouho v utajení. Janičáři a ostatní by využili situace a Osmanská říše potřebuje vůdce, svého vládce hned.
Mezitím Tera byla uprostřed obrovské síně harému. Vykoupaná a převlečená do šedých šatů a černé vesty značící çirak. Čekala na Kalfu. Stále tu pozorovala dívky, slyšela jejich hlasy, které plynule hovořily. "Jsem tady, ještě dýchám, ale mám pocit, že jsem v pekle. V pekle, kde vzpomínat je těžké. Trpím posměšné pohledy. Rány, ponížení. Už nejsem svobodná, můj vztek přesto ovládám. Jak je to možné? Proč se to vše děje mě? Nemohu běžet po louce, nemohu už nic. Jsem otrokyně, která musí poslouchat někoho cizího. Jsem Tera, která ztratila svobodu, která nežije svůj sen, nežije ve svém domově, neslyší matčin zpěv, neslyší dětský smích své sestry, nejezdí na koni se svým bratrem, nevidí otce, jeho přísný pohled a úsměv, který vykouzlil na svých rtech, ze srdce. Dívka, která již neuvidí svůj rodný kraj, neuvidí ten západ slunce. Nejsem ve vesnici, která mi byla domovem."
Z myšlenek jí vytrhl Kalfina tvář. "Už jsi tady, tak pojď." Kalfa jak dořekla, obrátila se zády a odcházela, Tera pohlédla na skupinku dívek, které se chichotali. Bylo jasné, že se baví o ní. "Tak pojď," pobídla jí Kalfa už mírně popředu před Terou.
Šehzade byl v paláci v rekordním čase, čas ho také tlačil. Přicházel ke dveřím komnat svého otce, mluvil se strážnými, kteří ho následně pustili dovnitř, Šehzadeho tvář byla neurčitá, ale přesto ten pozornější člověk mohl spatřit smutek v jeho očích. Eunuch Arif Agha pozorný člověk byl, přemýšlel, proč je zde Šehzade, ale najednou mu to došlo. Pohlédl vyděšeně na Šehzadeho. Arif šel okamžitě zprávu oznámit své paní. Šehzade vstoupil do komnaty svého otce, díval se na tělo svého zesnulého otce. Vzpomínal, jak ho učil lukostřelbě. "Tady to musíš držet, miř a soustřeď se." Lékař ustoupil o krok od postele Sultána a poklonil se. Mehmed se podíval na lékaře, "Můžeš jít." Lékař odcházel, Paša zůstal za zády Mehmeda. Šehzade šel blíž k posteli svého otce. "Sultáne, dovolte mi obeznámit zprávu o umrtí Sultána Ahmeda a také připravit korunovaci a pohřeb." "Můžeš jít." Mehmed se podíval na Cihangira, který násilím polkl."Můžeš jít, chci být s otcem sám." "Jak si přejete." Odpověděl Velkovezír, poklonil se a odcházel, jakmile se zavřely dveře Mehmed se obrátil ke tělu svého otce a šel k němu, posadil se na postel Sultána. Díval se na něho, pořád tomu nemohl uvěřit, pralo se v něm všechno, všechny pocity, které k otci choval. Svého otce měl rád, i přestože ho kritizoval, i přestože ho chtěl několikrát zabít. Byl krutým vládcem a vládnul mečem.
Arif Agha běžel za paní. Valide Sultán zrovna přicházela do své komnaty, když uviděla běžící postavu svého sluhy. Valide zakroutila očima. Na jeho vtípky teď nebyla zvědavá. Arif Agha zpomaloval, jak viděl svou paní. Valide mezitím vstoupila do své komnaty, otočila se a čekala na Aghu. Nechtěla, aby informaci někdo další slyšel. Arif přešel k rychlé chůzi a došel ke dveřím komnaty, když vstoupil tak se zastavil. Dveře za ním služebné zavřely. Arif se poklonil své paní. "Tak máš nějakou zprávu? Povídej. " Arif Agha rychlý běh vydýchával. "Sultánko, počkejte, prosím." Řekl. Valide zakoulela očima, poté začala být čím dál více nervóznější. "Nechej těch svých legrácek!" okřikla svého sluhu, Tak mluv!" pobídla Aghu. Arif udýchaně odpověděl. "Sultánko, do pokoje Sultána přišel právě Šehzade Mehmed, byl poněkud smutný. Mám takový dojem, že se muselo něco stát. A vážného" Arif nasadil smutný výraz, někdy jeho oči dokázaly Sultánku vytočit či dokonce rozesmát. Arif byl její oblíbený sluha, i přestože jí lezl na nervy svými opičkami. Byl to muž středních let, byl odhodlaný a zkušený. Což v prvním momentu Valide překvapilo a donutilo jí ho vyzkoušet. Zjistila také, že je loajální a zodpovědný, ale také velmi spolehlivý, což coby Sultánka takového sluhu potřebuje. Valide změnila výraz. Musela si sednout. Arif se díval na svou paní."Jste v pořádku?" optal se ustaraně, přiblížil se k paní. "Nepotřebujete pití?" "Ne." Odpověděla Sultánka "To znamená jenom jediné." Dodala Valide a sedla si, protože by jinak upadla. "Sultán Ahmed je mrtev."