Část 1.

14. února 2015 v 18:35 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Svíčka vlála po větru, který vycházel z otevřeného okna, matka sedící u postele své dcerky zpívala ukolébavku, kterou holčička dobře znala. "Stébla rostou, tichou nocí, jezdí bílý jezdci, časy dávné pamatují, dobu ušlechtilosti… Andělé snů, roztáhnou křídla, dávají dětem ty nejkrásnější sny. Pamatuj na ty slova, dávná to řeč, srdce plné lásky naplň. Dej králi nocí, lidem klid…" Dcerka pozorovala svýma čokoládovýma očima matčiny rty, poslouchala její hlas, dívenčin pohled se upřel k rostoucímu bříšku maminky, čekala miminko, devítiletá Tera měla radost, že bude mít sourozence, Tera měla pocit, jakoby miminko dávalo maminčinu hlasu andělský zvuk, nyní to malé dívce připadalo, jakoby anděl v podobě maminky sestoupil z nebes, aby jí zazpíval její oblíbenou píseň. Maminka dozpívala. "Maminko, ještě jednou, prosím." Řeklo děvčátko, sepnulo ruce a podívala se na maminku svýma psíma dětskýma očima. Maminka se zasmála, pohladila svou dcerku po vlasech. "Dnes ne, má princezno, již musíš spát a já taky." Maminka pohlédla na bříško. "Miminko již též spinká." Dodala a pohladila své bříško, Tera se usmála. "Aha." Maminka políbila Teru na čelo, odtáhla se, usmívala se na svou holčičku. "Dobrou noc." Holčička se posadila, nahnula se k bříšku a svému sourozenci řekla potichu, aby ho snad nevzbudila, "Dobrou noc." Holčička si zpět lehla a maminka ji přikryla. "Dobrou noc, Tero." Odpověděla maminka, vzápětí se otočila a šla k oknu, zavřela ho. Šla ke svíčce, kterou sfoukla a pohlédla na spícího Evžena, šla také za ním a políbila ho na vlasy, ten se ani nehnul, spal. Maminka se podívala ještě na dcerku a odcházela do vedlejší místnosti. Holčička, ale spát nešla, odrhnula přikrývku a přiběhla ke svému bratrovi, zatřepala s ním, Evžen se otočil a pohlédl na svou sestru. "Běž spát." Řekl potichu, aby je rodiče neslyšeli. Tera se, ale jen tak nedala. Znova udělala ten svůj smutný pohled. "Prosím." Opakovala. Evžen odvrátil zrak, pak pohlédl opět k ní, ale Tera se, ani nepohnula, pořád stála u jeho postele. Evžen si sedl, povzdechl si a pravil. "Dobře, ale počkáme, ano?" Tera se zaradovala. Evžen s Terou potichu čekali a teprve když se vždy ujistili, že rodiče spí, šli ven, do stájí a vzali Evženova koně, kterého bratr dostal od otce, jmenoval se Blesk, protože byl rychlý a překonával skvělým výkonem překážky, vyjeli si na projížďku, sice je jednou otec nachytal a Evžen coby o osm let starší, který by měl mít rozum, tenkrát chytl výprask, jezdívali často. Dokonce i v době před večeří pozorovali krajinu a přitom si povídali, vždy Evžen svou malou sestru vzal, držel otěže a hnal koně na blízký kopec, odkud měli kouzelný výhled. Dívali se na krajinu, kde západ slunce byl ještě kouzelnější, slunce při něm vypadalo nádherně, když se objevily červánky a hory je obklopovaly jako dlaně člověka, které si chtějí na něho sáhnout, na podzim děti nejraději vyšly ven a hrály si s listím, které padalo ze stromů, připravovali na přicházející zimu, listí zářilo mnoha barvami. Krajina kde její součástí jsou lesy, které dýchají. Tady a takto prožívala své dětství Tera. Bylo to překrásné období. Z nejstaršího bratra se stal bojovník tělem a duší, propadl vášni, v podobě boje, z Evžena rostl dva metry vysoký, charismatický, bojovný mladý muž. Otec byl na něho pyšný, ale nebyl zrovna pro, aby Evžen bojoval ve válce, to byla často roznětka mnohých sporů mezi nimi. Otec se jmenoval taky Evžen, Evžen Drágov, byl ze strany otce Rus, bojoval ve válce proti Turkům. Bratr se jmenoval po otci, protože to bylo poslední přání otcovy první ženy a Evženovi matky Aelly, řecké dívky, porod byl velmi těžký, za pár hodin zemřela. Evžen, který se vzdal života plného bojů už díky ní, to těžce nesl, stal se otcem i matkou zároveň. Zvládal to, ale potřeboval vedle sebe ženu a pro svého syna matku, kterou by malý Evžen přijal, jenže byl tu i strach, aby nepošpinil památku své milované ženy. Léta se otec věnoval i domácím povinnostem, které by za normálních okolností vykonávala žena. Muži chodili kolem něho po špičkách, někteří nechápali jeho situaci. "Tohle pochopí jenom ten, kdo to sám zažije." říkával. Nakonec našel lásku v podobě Teřiny matky Jeleny Skotské. Dívky s menší plnoštíhlou postavou, se zelenýma očima a nádherným, hedvábným hlasem. Po dlouhé době smutku rolník našel konečně štěstí, která byla smíchána opět strachem. Bude se minulost opakovat? Jelena byla mladší, než Evžen, byla podle jeho představ, žena, kterou si oblíbí i jeho syn a bude se starat o domácnost a budou žít, tak jak jim osud dovolí. I když Evžen věděl, že Jelena mu nedala život a nenahradí mu matku, kterou nikdy nepoznal, nakonec se mezi Evženem mladším a novou ženou jeho otce vytvořilo pouto, pouto matky a syna. Nový přírůstek do rodiny přišel do jejich domu rok po svatbě. Byla to právě Tera. S Evženem si ráda hrávala, sám, coby nejstarší sourozenec ochotně pomáhal svou sestřičku hlídat, to on vždy šel k ní ke kolíbce, když malinká Tera plakala, když k nim přišla Jelena a viděla tenhle obrázek, byla šťastná, zřejmě tohle Evžen mladší si přál, i když to nebyl bratříček, byl rád za sestřičku. O pár let později bylo veselí v podobě matčina druhého těhotenství, které bylo náročnější. Narodily se dvojčata, syn a dcera, jenže porod nápadně připomínal porod Aelly. Evžen starší se strachoval o svou ženu, modlil se, když z vedlejší světnice slyšel křik své ženy. Evžen s Terou seděly na židlích a čekali, sledovali každičký pohyb svého otce, ten vzhlédl ke kříži visícího v kuchyni. Ten den se narodila Jasmín, Tera poprvé v životě si mohla pochovat miminko, do té doby se vždy na miminko podívala, když se narodilo někomu ze sousedů. Jenže byla i jedna špatná zpráva, bratříček, Jasmínino dvojče Michaeil zemřel při porodu. Byla to rána. Rodinu zalil smutek, ale nezbývalo jim, než s bolestí žít. Roky plynuly jako voda, ale maminka nikdy nezapomněla na tento, pro ni, černý den. Díky tomu, jak porod byl komplikovaný, nemohla již Jelena otěhotnět. Každý den si Jelena představovala, jak by jejich syn vypadal coby šestiletý chlapec. Jaké by to bylo, kdyby chlapeček nezemřel…Evžen své city uměl skrývat, přesto také snil, také tiše trpěl. Své děti nadevše miloval bez rozdílu. Tahle rána posílila ještě víc pouto a lásku mezi Jelenou a starším Evženem. Čas plynul jako voda. Mladý Evžen byl blázen do vojenských výprav, zejména proti Turkům. Nedokázal být na jednom místě, ale přece jenom našel lásku ve své rodné vsi. Jmenovala se Emma, byla to jeho první láska, plavovlasá dívka učarovala mladého muže se světle hnědými, krátkými vlasy a zelenýma očima. Poprvé vůbec se Evžen zamiloval, díky výpravám viděl krásy jiných zemí, spousty žen se kolem něho pohybovaly, ale on chtěl jenom jednu. Evžen Emmu miloval hluboce a oddaně, již otci pravil, že se vypraví na poslední cestu a konečně se usadí, což otce potěšilo. Tak jako před lety jeho otec, tak i nyní Evžen mladší, byl ochotný kvůli ženě učinit takové rozhodnutí.
Tera s Jasmín rostly, sílily postupem času, jakoby své matce vypadly z oka. Spíše u Tery to již bylo zřejmé, malý vzrůst, plnoštíhlá postava, dlouhé, kaštanové vlasy. Tera měla, ale hnědé oči, jakoby tajemství skrývaly po svém otci. Byla vyspělejší, než ostatní dívky z vesnice. Mladší sestřička Jasmína zdědila po matce zelené, hluboké oči jako dvě křišťálově čistá jezera. Také jako její starší sestra měla kaštanovou barvu vlasů, ale pořád měla v sobě duši a tělo dítěte a z Tery se stávala mladá žena.
Evžen a Tera neupustili od svého zvyku vyjet na koních. Tera však byla již starší a i když jí bylo čtrnáct, dostala klisnu, Tera jí dala jméno Štěstí. Proháněla se na ni, nejen s Evženem a Bleskem, ale i sama. Ve chvílích, kdy jela s Evženem, vyjeli z vesnice, přes louku a pak na kopec, v místě, kde protékala řeka, tam svázali koně a vyšlapali na vrchol pěšky. Když přicházeli, slunce již zapadalo, slunce bylo obklopené červánky, nebe se barvilo na kraji oranžově, bylo bez větří, nebe bylo bez mraků. Na druhé straně šla vidět jejich rodná ves. "Jsem bych jel každý den. Vždy, když jsem pryč, tak si na toto místo vzpomenu a je mi zase nádherně." Tera se na něho podívala. "To, když je mi nejhůř, taky jsem jedu a jsem klidná." Evžen se podíval na svou sestru, ta ho hypnotizovala pohledem. "Musíš se vrátit, Evžene. Prosím." Evžen objal svou sestru. "Neboj, vrátím se, kvůli vám, i kvůli Emmě." Odpověděl. Sourozenci se odtáhli. "Je to vždy nebezpečné, když jezdíš kolem Osmanské říše, vždyť je to jejich boj." "Vždy jezdím obloukem, sice mám pocit, že je to nejnebezpečnější cesta, ale je to tak nejlepší. Pomáháme jim, aby příště pomohli nám." "Bojím se, že může něco přijít." "Nesyčkuj, bude vše, jak má být." Odpověděl Evžen. "To doufám." Řekla Tera, Evžen se začal smát.
Matka s dcerkami vařily jídlo a Jelena ještě dělala těsto na chleba. "Chléb je dar, dar boží." Tera se na matku dívala, její ruce doslova hrály a matka si pozpěvovala. Tera začala zpívat, matka se spolu se sestrou přidaly. Evžen vyjížděl s kolečky, když si všiml v lese pohybu, zavětřil potíže, díval se na les podezíravě. Přemýšlel, jestli to nejsou Tataři, otec o nich slyšel od obchodníků, kteří párkrát našli cestu k vesnici, ale nebál se jejich nájezdům. Jenže Evžen kolikrát mluvil, že Tataři by mohli vpadnout do zemí, aby setnuli spolupráci říší, které by proti nim bojovali. Perská říše v té době byla nepřítel číslo jedna. Evženova mysl, začala pracovat, přitom pokračoval v práci. Podle něho to bylo možné, jel na dvůr, pohlédl na okna, kde bylo vidět do kuchyně, na šíji jeho ženy, ta se otočila a usmála se na něho, také se na ni usmál, když se Jelena otočila zpátky k práci, Evžen zvážněl, Tataři již několikrát zajeli do těchto končin a zanechali zem neúrodnou a ne jenom Tataři, ale i samotní Osmané. Ano, i tady se přece jenom dostali. Děti a ženy odvlekli do otroctví. Kdo ví, kde jim byl konec. Jak se dopsal život odvedených, bylo neznámé. Jedno bylo jisté, otce, mladé muže zabili, jen tak. Pro ně neměli význam, ale chlapci, jejich synové, ještě nevyzrálé osobnosti ty odvedli bez větších otázek a bez odpovědí. Ano, pro ně měli smysl, pro ně měli cenu. Převychovali je k obrazu svému? Pamatují si ještě vůbec, odkud jsou? Kým tehdy byli? Pamatují si tvář a hlas svých matek? Možná ano, možná ne.
V té osudné chvíli, která změnila směr cesty osudu Teře, a nejen jí, zpívaly. Byl to jejich zvyk, který Tera milovala. Milovala i pohádky na dobrou noc a příběhy, které její matka vyprávěla. Matčin hlas byl kouzelný, jemný, ale barvitý. Maminka i nádherně zpívala, vždy večer po místnostech zazněl přenádherný soprán. V tom jak zpívaly, matka přestala, děvčata zpívala dál, ale hned přestaly, jakmile matka pravila. "Teď nezpívejte. Poslouchejte." Evžen to také slyšel a přestal pracovat, někam šel, Jelena ho uviděla a tvářila se ustaraně, násilně polkla. Děvčata utichla, Tera se podívala na matku, měla o ní starost. "Děje se něco, mami?" optala se Tera, Jasmín se dívala s maminky na sestru, v tom tichu, které ve světnici nastalo, všechny slyšely blížící se koně. Bylo to podezřelé, v této pusté krajině většinou přijížděli jenom lidé, kteří znali polohu vesnice, nebo náhodní poutníci či obchodníci, kteří nemohli najít cestu z této končiny. Pak šel zřetelně slyšet zlověstný křik mužů, kteří se blížili ke své kořisti, jakoby už delší dobu vesnici pozorovali. Nebyli překvapeni, že vidí tady žít lidi. Viděli je jako nové přírůstky na otroctví a případného zabití, měli pro ně cenu.
Matka okamžitě svým dcerkám přikázala "Běžte se schovat za stromy, hned s otcem přijdeme." Děvčata poslechla na slovo a se spěchem šly. Matčin hlas tak zoufale zněl, jako by věděla, co bude následovat. Šla zároveň s nimi, nechala jídlo, jídlem, Tataři byli známí zapalováním obydlí, nyní matce šlo o to, aby zachránila život svým dcerkám a svému muži. Matčino chování Teru znepokojilo jak tenkrát, tak i po mnoha letech. "Pojď Jasmín," vzala svou šestiletou sestřičku a utíkaly pryč. Tera s Jasmínou rychle běžely k lesům, ve kterých si tak rády hrály na schovávanou, když matka potřebovala, aby Tera dohlížela na Jasmínu. Jelena pospíchala pro svého muže. V tu chvíli bojovníci udeřili. Pálili domy, znásilňovali ženy a potom je spolu s dětmi odváděli, zabíjeli jim před očima jejich muže. Nad vesnicí panoval strach, křik, zoufalství, plameny hořících domů. Tataři projížděli rychlým krokem s pochodněmi a zapalovali majetek lidí. Ano, stejný postup… Bylo až děsivé, že pořád najížděli se stejným způsobem, jako tomu bylo teď. Jenže jejich troufalost a brutalita rostla. S jídlem rostla chuť. Ale proč? Bylo to snad obrovskou časovou přestávkou? Jak krutí byli k lidem, kteří jim nic neudělali. Možná právě tohle je rozčilovalo, že žili svůj prostý život a starali se o sebe, ne o válku, která panovala mezi mocnostmi. Jelena konečně našla svého muže. "Kde jsou dcery?" "Běžely k lesům." "Jdeme rychle, snad nás v lese nenajdou." Odpověděl spěšně Evžena, chytili se za ruce a mířili ke svým dětem, ale jeden z bojovníků Jelenu popadl. Vytrhl ji od jejího muže a ruce se vzdalovaly. Zlosyn se jí snažil odvést k ostatním. Manžel však okamžitě přiběhl ke své ženě, vyrval jí ze spáru démona. Jelena zakopla a spadla. Zlosyn jenom se smál. Hned, jak byla příležitost, Evžen popadl kladivo, které leželo na zemi. Tak rychle, pohotově, plynule. Otec byl bývalým vojákem. Jelena se děsila toho, co bude následovat, postavila se na nohy. Začali se dva muži bít, jeden s mečem, druhý s kladivem. Otec se na svou ženu rychle podíval. "Běž rychle, uteč, prosím!" Křikl otec zoufale kvůli strachu o život své rodiny. Tatar toho využil a napadl Evžena. Žena ho přesto poslechla, utíkala, jak jen mohla, pro své holčičky, které vše s tichým pláčem a strachem v očích pozorovaly za stromy na kraji. Matka jim naznačovala, ať utíkají k hlubším lesům. "Běžte, utíkejte!" křikla žena na dcerky, ale v tu chvíli děvčata matku neuposlechla, Tera viděla matku, jak se k nim blíží, ale šíp jednoho ze zlosynů jí trefil. Tera zakřičela z plných plic a rovnou běžela ke své matce. Nezajímalo jí, že jí může další šíp taky vzít život. Běžela k matce, padla na kolena, vytáhla z ní šíp, obrátila svou matku k sobě, vzala do náručí její tělo a srdceryvně plakala, slzy nešťastné Tery se kutálely po tváři a dopadaly na matčinu tvář. Jakoby jí chtěla svým smutkem probudit. Obklopoval je kouř vycházející ze zapálených domů, všude byl přítomen strach, křik, bolest a smrt. Evžen se otočil a uviděl ležet svou ženu, věděl, co se stalo. Rozzuřil se a se smutkem v srdci se bil. Dál bojoval. Boj to byl vytrvalý. Velitel Tatarů si povšiml boje mezi jeho vojákem a tím rolníkem. Rolník zabil vojáka, usekl mu hlavu. Dalšího, který se k němu blížil, bodl mečem, kterým jedním máchnutím ukradl jeho mrtvému spolubojovníkovi. Mezitím Jasmína se s pláčem a vytřeštěnými očima přibližovala k mamince a sestřičce. Maminka leží, nehýbá se, krev teče od jejich zad. Matčiny oči byly bez života, její duše hned odešla. Rána to byla přesná, přímo do bijícího srdce. Tera najednou pohlédla za zády. Uslyšela křik svého otce. Bojoval do posledního dechu za svou rodinu. Podíval se na svou dceru. Otec padl na kolena, byl vážně zraněn, jeden z bojovníků ho zrádně bodl do zad, Tera se dívala do těch smutných očí. Další zlosyn se postavil za otcem a podřízl mu hrdlo bez milosti, přímo před očima jeho dcer. Jasmína vykřikla, dala si ruce na obličej, příliš zlých věcí viděla, tahle malá holčička. Tera pustila svou maminku. Podívala se na své ruce, které se třepaly a byly od matčiny krve, pohlédla na sestřičku, která srdceryvně plakala. Musí se vzpamatovat, musejí jít, nebo zabijí i je, vzala rychle svou malou sestřičku do náručí a utíkaly, co jí nohy stačily. Věděla, že zlosyni si jich všimli. Na malý moment obrátila hlavu k nim, viděla, jak se blíží jeden z nich. Jeden z mužů připravil luk ke svému dílu, už zamířil na Teru, jeden z nich však ho zastavil, velitel: "Ne, ty dvě potřebujeme živé." Jeden z krvelačných šelem doháněl svou kořist. Byl rychlejší než mladá dívka, která držela v náručí svou vystrašenou sestřičku. Muž jí chytil, Tera se snažila, ať se Jasmína ošklivě neuhodí do hlavy. Povedlo se jí to, neuhodila, jen tiše plakala a měla v očích hrůzu. Muž popadl Teru, která se snažila muži vytrhnout a držela nadále svou sestřičku, která vše vystrašeně pozorovala. Přiběhl k nim druhý. Chtěli je muži rozdělit, ale dívky se bránili, jak mohly, nakonec se zlosynům úmysl nepovedl a odváděli je zpět do vesnice za ostatními. Tera se s Jasmínou vracela do vesnice. Teřin pohled patřil pouze své sestře, ten pohled byl starostlivý. Co bude s nimi? Tera byla vzpurná, nechtěla, aby je rozdělily. Její sestra byla poslední vzpomínka na její rodinu. "Vydej nám to děvče!" zařval po ní jeden z Tatarů. Mluvil jejich jazykem. "Ne, zabili jste nám naši matku a otce a teď chcete zničit i ten zbytek? Trhni si!" křikla rozzuřená Tera a Tatara uhodila nečekaně do tváře. Muž se obrátil k dívce a rozčílil se, vytáhl meč a chtěl téhle neposlušné dívce vzít život, ale velitel ho zadržel. "Nech je být!" Tímhle rozkazem zachránil Teřin život. "Pane." "Ne, oni se už o ně postarají. Jejich život je pro nás zisk." Velitel si děvčata prohlížel. Ano, byly to dcery toho statečného bojovníka. Hned poznal, co v bojovném muži bylo.
Poznal i jaký potenciál mají ony, jeho dcery. Mohly mít daleko větší hodnotu a ještě větší, když budou držet spolu. Záměr se Teře povedl. Když stála v řadě a objímala svou malou sestru, která se jí držela jako klíště. Tera, ale také pohledem někoho hledala. Emmu, lásku svého bratra. Naposledy se také podívala na západ slunce ve své rodné krajině. Ta zář, která obklopila slunce, byla jiná, ještě rudější než kdy jindy. Bylo to znamení, že byla prolita krev nevinných.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 luc!k luc!k | Web | 14. února 2015 v 19:09 | Reagovat

už jsem ti to psala....krásně napsané :)

2 Alžběta T. Alžběta T. | 16. února 2015 v 22:26 | Reagovat

[1]: Děkuji =) Moc si cením Tvého názoru. =)

3 Jack Jack | 17. února 2015 v 21:15 | Reagovat

Skvělá práce, jako vždy!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama