2. část Duchové Whitechapelu

5. února 2015 v 22:53 | Alžběta T. |  Whitechapel
Další ráno Jamese probudí ošklivý sen. Probere se. Rychle si sedne. Ucítí prudkou bolest u spánků a tak se opře ramenem o stěnu. Jakmile bolest utichne. Začne zkoumat své břicho. Nic, žádná rána. Oddechne si, byl to sen, ale děsivě živý. Takový nikdy nezažil. Otočí se a opře se o levou ruku, pohlédne na konec uličky, protože zrovna odtud zaslechl zvuky. Spatří zrovna jeden pár. Zřejmě prostitutka obšťastňuje klienta, který místo aby slastně vzdychal, tak sýpal. Ona mlčela, byla opřena o stěnu. Muž jí držel za pravé ne zrovna přitažlivé stehno, její noha byla v pravém úhlu. Viděl jenom siluety postav, proto šlo poznat, že žena byla značně korpulentní. Jamese zajímalo co tahle soulož bude stát. Peníze? To asi těžko a jestli přece jen bude to minimum. Což za poskytnutí této služby nestojí za řeč. Tohle ty ženy mohou dělat zadarmo, ale on tu již žije a dobře ví, že tyhle ženy nemají na vybranou. Musí přežít a pokud o ulici dál mají děti, které hladoví, musí se hodně otáčet a shánět zákazníky, aby vůbec děti uživily. Bohužel, v tomhle místě myslí, chrání a stará se každý sám o sebe. Solidaritu a pomoc, nic takového James za krátkou dobu co tu je nezaznamenal. Opatrně a pomalu vstane. Ne, aby pár nevyrušil toho ani tak moc nezajímá. Důvod je spíše, aby se bolest nevrátila. Odchází druhým koncem uličky. Vynoří se z ní a opět je tam kde byl. Na začátku ulice Dorset street. James se rozhlédne, tady nikdo nespí a pokud ano, usnuli pouze proto, aby dospali svou opilost. Jeden pár vrávoravě prochází kolem Jamese, ten se za nimi neohlédne. Pohlédne na druhou stranu ulice a spatří tři ženštiny jak ho pozorně zkoumají. Smějí se, zřejmě prostitutky, které shánějí zákazníka. Jedna zaslechne kroky a ohlédne se napravo, zbystří a vidí blížícího se muže, který se na ní usmívá. "Ahoj, zlato. Chceš si užít?" svůdně se táže muže, který se u ní zastaví. Žena položí ruku na jeho hruď a mrkne. "To víš, že ano.", "Tak pojď půjdeme na to." Žena ho obešla a přitom se na něho pořád usmívala. Muž se otočil směrem, kterým se prostitutka chtěla vydat. Ne, nečekejme romantiku. Muž ji nevzal za ruku. Jenom šli spolu vedle sebe a povídali si, smáli se jako opilí. Zašli do temné uličky. Jenom její kolegyně závistivě pár pozorovaly a přitom se ohlížely, kdo by byl rovněž ochotný. James se na ně radši nedíval, obrátil svůj zrak před sebe, kdyby je totiž pořád pozoroval, hned by jedna z nich jeho pohled brala jako signál k domluvení "obchodu". Pokračoval dál rovně, nezastavoval se, šel neznámo kam. Pohlédl na druhou stranu a překročil ulici. Zahnul tam kde v rohu zrovna spal muž v roztrhaných šatech s uhrovitou tváří. Spal jako zabitý. James cítil jeho pach, rozkašlal se.


Zdroj videa: youtube.com




Vyšel do další uličky, která byla až podivně tichá a ke všemu tam byla děsivě vypadající mlha. Tohle bylo děsivé místo. Kde vůbec je? Měl sto chutí se vrátit. V tom měl dojem, že vidí postavu. Postava k němu přicházela a zachvátil ho děsivý mráz po zádech. Byla to žena. Měla roztrhané šaty a doslova černé kruhy pod očima, byla po tváři bledá a pohublá. James rozeznal na jejich šatech krev. Zastavila se. Byla asi metr od něj a … ona se usmívala. Řekla jenom. "Jamesi." Muž vyděšeně hleděl. Odkud zná jeho jméno? Ne, není to jeho zesnulá manželka ani milenka, která je mezi živými. To věděl zcela určitě. Nemohl tomu uvěřit, nebyl opilý, ale nebyl si jist, jestli je tohle noční můra, ze které se za chvíli probudí anebo skutečnost, která ho začala čím dál tím víc děsit. Věděl s jistotou jedno, že není opilý, ale přál si v tu chvíli být. Což mu přišlo zároveň zvláštní. Pak k němu přistoupila blíž. Ucítil ten závan a ještě větší mráz po zádech. V tom se ho dotkla. Zalekl se, tak teď stoprocentně věděl, že tohle je realita. Přál si, aby to byl sen. Přál si ležet v té uličce, ve které se před chvílí probudil. Ale ne, přání se neplní. Začal běžet zpátky co mu nohy stačili. Ještě jednou se otočil k ženě, ale nebyla tam, rozplynula se…., proto zpomalil. Ale v momentě kdy už dál pokračoval normální chůzí, stále se ještě ohlížel k místu, kde spatřil dívku. Otočil se zpět, ale najednou mu přistála něčí pěst na jeho tváři. Pak už jen jeho zrak zahltila tma a ucítil jak jeho tělo dopadlo na tvrdou zem.
Z dálky slyšel cizí mužský hlas. "Vstávej!" křičel na něj cizí muž a plácal ho po tváři. James se pomalu probíral. Ucítil, že mu něco vytéká z úst, přimhouřil oči a pak je otevřel úplně. Spatřil prošedivělého muže s knírem. Byl velmi zanedbaný, ale kdyby si smyl špínu. Byl by to celkem pohledný dědeček. "No, konečně!" Pravil muž k Jamesovi jako na školáčka, který zaspal do školy. James pomalu vstal, ale ucítil v boku bolest, okamžitě se zachytil za to místo. Chlápek si toho všiml. "Ukaž" a sundal mu košili.", "Páni, máš tam modřinu jak vrata od stodoly." Stařík k němu pohodil hlavou a zeptal se. "Koho si tak rozzuřil?" , "Sám nevím." Odpověděl James. Z povytahanou košilí se rozhodl vstát a chlápek ho zachytil za bok, který nebolel. "Neboj, pamatuji si stranu." Pravil mu s úsměvem cizí chlápek. James se poprvé od srdce zasmál, ale jeho úsměv zastavila bolest. Pravou ruku dal na rameno neznámého chlapíka, který ho vzbudil. James cítil jak má onen chlápek kostnaté rameno. Ten děda zřejmě dlouho nejedl. Docela se divil, že tenhle chlapík má sílu ho ještě držet. Druhou rukou se držel za bolavé místo. Ještě si utřel tekutinu co mu tekla z úst. Pohlédl na ní a spatřil krev. Muž ho stále držel, aby neupadl. Vedl ho z uličky a odváděl ho na druhou stranu ulice k jednomu vozíku. "Vypadá to, že práci s pěkně rozbitou držkou jen tak nedostanu.", "To teda nedostaneš, ale není nad to, aby si to zkusil, vypadá to, že jsi nový co?" odpověděl stařík s úsměvem. Oba muži chodily vrávoravě jako opilý a James si také připadal jako po pořádné kocovině. James si uvědomil, že je den, musel být mimo možná pět hodin, ne - li víc. Stařík Jamese opatrně položil na chodník a sedl si vedle něho. Kouř a závan smradu z lidí zůstával stejný. James s chlapíkem seděli na zemi u vozíku., hned vedle nich jeden chlápek močil. James si začal zvykat. Tentokrát se nerozhlížel. Věděl o tom chlápkovi. A vlastně bylo to tak lepší. Nevšímal si těch pohledů které cítil. Začal si uvědomovat, že v téhle díře musí přežít. Bída, strach, slzy zoufalství. Na každém koutě najdete holé neštěstí. Dav lidí, kteří do sebe vrážejí dokonce šlapou na nohy těm co sedí na zemi, ale dvěma chlápkům to nevadí. James se opřel o stěnu budovy. Nad nimi byli okna. "Děkuji, jste celkem silák." Promluvil po chvíli James. "To víš, dřina v továrně člověka zocelí." Prohodil chlápek s úsměvem. James si ho začal více prohlížet. Stříbrná barva vlasů, plstěný klobouk, špinavá košile s utrženým rukávem, kalhoty hnědé barvy. Když se muž usmál, tak si James všimnul, že mu chybí jeden přední zub. "Odkud pocházíš, synku?" zeptal se stařík. "Ze Skotska. Z chudé rodiny." Odpověděl James smutně. "Ne, neukazuj zde tady smutek. Zoufalství, křik a pěsti si poznal. Ale odkud si přišel do Whitechapelu." Zeptal se muž s již vážnou tváří. James se zarazil, ten chlápek poznal, že někdo byl? Dělali to zkušenosti? Jak to, že chlápek, který ho neznal poznal, že možná chudý klouček zná co je to mít majetek a bohatství? James se na něho podíval. Muž čekal na odpověď. "Z West Endu." Odpověděl James téměř odevzdaně. Nechtěl tomu muži lhát, ale nechtěl mu dávat příliš mnoho informací. Poslední události mu nedovolovali příliš věřit lidem, zejména ne těm, kteří se zde pohybovali. "To si musel hodně věcí posrat." Odpověděl na to stařík. Na další otázky se neptal. Nezajímalo ho proč a tak se James uklidnil. Výslech se nekoná. Chlápek se začal dívat na ženy před sebou, které stály opodál. "Znovu a znovu se nabízejí." Kroutil nad nimi hlavou. "Ale tady nemá nikdo na vybranou." Povzdechl si stařík a pak pohlédl na Jamese, který se díval na uličku, z které ho ten postarší muž dostal. Začal si vybavovat tu tvář, kterou včera spatřil. Tu dívku a její hlas. "Jamesi.". Z myšlenek ho probudil zase jiný, mužský. "No tak? Co je? Si myšlenkami někde jinde, jak tak koukám." James tázavě pohlédl na staříka. "Jenom jsem se tě zeptal na jméno." řekl chlápek, protože dobře věděl, že tenhle mladý, i když ne s tím monoklem a zakrvácenou pusou, pohledný muž nevěnoval pozornost. "James." Odpověděl bez váhaní. "Thomas," pravil na oplátku stařík. Thomas začal vytahovat cosi z kapsy. Byl to doutník a rovnou vytáhl dva. "Když víš jaké lidi znát, tak můžeš i v téhle prdeli sehnat co je libo." Pravil stařík ukazující doutníky. "Na, mám jich ještě tři." Pravil s úsměvem Thomas. James se podíval na muže nedůvěřivě a ukázal na ženy opodál, které rozhodně nebyly půvabné. Thomas se podíval na Jamesův prst a pak na ženy. "Ještě rok, zaleží jakou máš chuť a budou ti připadat jako královny." Odpověděl na to Thomas, který si začal zapalovat doutník. James se zamyslel. Znovu pohlédl na tu uličku. Nějak ho přitahovala. Před jeho tváři zavanul kouř doutníku. "Včera jsem viděl něco zvláštního." Stařík ani nehnul brvou, ani se na mladíka nepodíval, díval se na okolí. "Čau Debbie." Pozdravil ženu, která šla kolem nich. Žena se zmateně ohlédla za hlasem. "Jé, ahoj." Pravila neslyšitelně. James se na ní podíval a okamžitě zpozoroval monokl na jejím pravém oku. Thomas na něho šťouchnul loktem se slovy."Ta by ti mohla dělat sestru." James nehnul ani brvou. Ano, i tohle člověk uvidí ve Whitechapelu. Tohle je pravý opak všeho co doposud znal. Jestli se v dětství myslel, že prožíval chudobu, tak se mýlil. Již se přesvědčil, že jako malý kluk si nežil špatně. Sice bylo to minimum, ale měli jako rodina střechu nad hlavou, otec pracoval. Měl dvě práce, aby uživil čtyři krky, které na něho každý večer čekali. Zemřel, když Jamesovi bylo patnáct. Hodně dlouho vydržel ten stres, i když možná to taky bylo tím, že jakmile byla příležitost, tak i matka pracovala. Chtěli, aby James něco dokázal. Utrhovali si od pusy, aby měl James na školu. Až jednou ho spasila návštěva tety, která přijela z Londýna a spatřila poprvé kloučka. "Máš potenciál." byla její slova. Otec a matka byli smutní, že nemohou synkovi dopřát dostatečné vzdělání. Jenom to základní školy, do které šel asi hodinu pěšky. Každý den jim dělali problém finance a tak po smrti svého manžela matka souhlasila, aby se její syn nastěhoval k oné tetě. James najednou začal vzpomínat. Na to, jak běhal po louce a stavěl si hrad. Jak sbíral s matkou bylinky v lese a houby, jak s otcem sekali dříví. Živě se mu vybavil maminčin hlas. Hlas, kdy zpívala jim ukolébavku a taky matčin hlas plný smutku v den kdy odjížděl ze svého rodného kraje, od své rodiny do velkého města. "Jsem na tebe pyšná. Zasloužíš si lepší život. Máš na to." Tohle byla poslední slova, který uslyšel z matčiných úst. Poté si jenom psali. A pak přišla ta strašlivá rána. O smrti své matky se dozvěděl v dopise. Matka mu tajila, že je nemocná. Ano, i když byli chudí matka uměla psát. Jediné co ho teď v tu chvíli, kdy se smutnou zprávu dozvěděl pozlobilo bylo, že matka mu to zatajila. Ano, prostřednictvím slov na papíře může člověk lhát a tajit co chce. James se rychle vrátil do přítomnosti, než by se v záplavě vzpomínek utopil. Je lepší dveře vevnitř jednou provždy zavřít a zahodit klíč, jenže ten bastard se jakýmkoliv způsobem vždy najde a donutí vás otevřít ty dveře zas. Ano to je samozřejmé, ztratil hodně a tak se vrací ke vzpomínkám. Možná tohle je jediná šance přežít. Možná proto ti lidé pijí, proto pil i on. Ve světě snů jsme tím, čím chceme být. Ve vzpomínkách jsme děti, které nestrádaly, pokud jsme žili v jiném prostředí. Než je tady tohle místo. Tady se Bůh nedívá, tady zapomíná na své děti a neslyší ty modlitby, prosby. Vzpomínky a sny. Na rozdíl od reality víme, že je to pouze náš svět, který trvá chvilku, ze kterého se brzy probudíme. James se najednou, i přestože to neměl v úmyslu rozhlédl po okolí. Ano, špinavý to svět. Pohlédl nalevo, kde spatřil ženu, která konejší své dítě, za chvíli tady jistě nebude. Pohledem se vrátil k ženám před sebou. O něčem živě diskutovaly a smály se. Jamese zajímalo, zda ony poznaly lepší život. Sklopil zrak, chtěl si uspořádat myšlenky. Pak se chtěl vrátit k tomu o čem chtěl mluvit, ale pochopil, že pro změnu Thomas, který stále seděl vedle něho a díval se do prázdna ho nevnímal, nebo si to myslel protože vzápětí se sám Thomas zeptal. "Co si viděl zvláštního?" James se nadechl a začal opatrně vyprávět. "Viděl jsem dívku, pohublou. Měla tvář hebkou od pohledu, ale bledou, téměř bílou s kruhy pod očima, doslova černýma. Rychle jsem pochopil, že nemůže být z tohoto světa. Měla šaty roztrhané a od krve." Thomas se díval s vážnou tváří do země a naslouchal slovům tohoto mladíka. "A .. ona mě oslovila. Byl jsem v šoku, ona znala mé jméno a přitom jsem jí nikdy v životě neviděl." , " Aha, tak již to chápu. No…" James se podíval na Thomase, který mlčel. Jakoby o něčem usilovně přemýšlel, ale zřejmě váhal. "Před asi pěti lety, zrovna na druhém konci uličky." Thomasův pohled se obrátil k té uličce, o které se bavil. "Se našlo tělo mladé dívky. Bylo jí asi šestnáct, možná byla o něco starší a vypadala mladě. Byla prostitutkou. Její rodiče byli dávno po smrti, vyrůstala tady. Byla tady vlastně diamantem. Co diamant… Celé klenotnictví Whitechapelu, jak byla nádherná. Každému kdo s ní měl pohlavní styk, v hospodě chlapi objednávali pití, aby si poslechli jeho zážitek s ní. Většinou to, ale byli lži. Ten, kdo s ní opravdu něco měl mlčel jako hrob. Byli rádi, že mají takovou společnici. Ona vlastně nebyla jenom milenka, ale také dívka, která znala jejich tajemství. Ti muži se jí třeba svěřovali a byla taková utěšovatelka. Stalo se, ale něco, co každému muži vehnalo slzy do očí. V brzké ranní hodině jí našli dva muži ležet na zemi v tratolišti krve. Byla ubodána. Pro některé to byla vskutku obrovská rána. Tradovalo se, že to byla práce jednoho z gangů, což by bylo pravděpodobné. Někteří muži udělají všechno, použijí násilí, aby dostali co chtěli." James ho poslouchal. "A pak se začali dít věci. Ve stejném místě, kde dívka údajně ležela byli nalezeni dva muži. A ve stejnou noc, kdy byla dívka zabita… Někteří tomu nevěří, ale mnozí viděli to co ty včera a přežili. Možná ti muži, kteří zemřeli třeba v opilosti nešťastně spadli, nebo je zabil někdo, komu byli nepohodlní…. No, kdo ví." Thomas pohlédl na Jamese, který ho po celou dobu jeho vyprávění bedlivě pozoroval. "Whitechapel je místo hladu, strachu, zoufalství, smutku, údolí slz, ale tohle tě naučilo jednu věc. Jsou zde i vraždy, nevysvětlená úmrtí. Whitechapel je také místo duchů lidí, kteří nemají klid. A bude tomu tak i nadále. Dokud se situace tohoto místa nezlepší a pokud ano. Duchové dávných časů tady budou nadále, období bídy, kterou nyní prožíváme budou budoucí generaci připomínat." James bedlivě poslouchal a věřil tomu, že se to jednou stane, i když se toho možná oni dva již nedočkají a vlastně nikdo z těch lidí, kteří třeba teď v tuto chvíli, náhodně o nich okem zavadí. Teď jak takhle seděli. Připomněl si James jak včera viděl dva muže, jak pili a smáli se…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama