Únor 2015

Info

17. února 2015 v 20:54 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

již jsem zvěřejnila 1. díl Aysun Sultán. Z technických důvodů jsem stáhla 2. díl Aysun. Ale nebojte o 2. část rozhodně nepřijdete. Ta bude zveřejněna 1. března. Také dále upravuji na další části. Nejde o tom, že bych to neměla napsané. Vlastně připravuji 6 dílů celkově, ale postupně je tu budu zvěřejňovat a kouskovat.
Zmínila jsem se, že jsem dám další díly Dívčí války a Whitechapelu. Co se týká Whitechapelu pracuji na jeho 3. části. Dívčí válku jsem vynechala, ale i nadále budu na ní pracovat, jak to půjde. Dobře víte, že čas je minimální, a pokud ho budu mít, tak budu pracovat na příbězích jak nejrychleji umím. Je také jasné, že bych měla přidat i texty o postavách VS, na záladě přání fanoušků stránky na Facebooku. Nezapomněla jsem, nebojte.

Alžběta

Část 1.

14. února 2015 v 18:35 | Alžběta T. |  Aysun Sultán
Svíčka vlála po větru, který vycházel z otevřeného okna, matka sedící u postele své dcerky zpívala ukolébavku, kterou holčička dobře znala. "Stébla rostou, tichou nocí, jezdí bílý jezdci, časy dávné pamatují, dobu ušlechtilosti… Andělé snů, roztáhnou křídla, dávají dětem ty nejkrásnější sny. Pamatuj na ty slova, dávná to řeč, srdce plné lásky naplň. Dej králi nocí, lidem klid…" Dcerka pozorovala svýma čokoládovýma očima matčiny rty, poslouchala její hlas, dívenčin pohled se upřel k rostoucímu bříšku maminky, čekala miminko, devítiletá Tera měla radost, že bude mít sourozence, Tera měla pocit, jakoby miminko dávalo maminčinu hlasu andělský zvuk, nyní to malé dívce připadalo, jakoby anděl v podobě maminky sestoupil z nebes, aby jí zazpíval její oblíbenou píseň. Maminka dozpívala. "Maminko, ještě jednou, prosím." Řeklo děvčátko, sepnulo ruce a podívala se na maminku svýma psíma dětskýma očima. Maminka se zasmála, pohladila svou dcerku po vlasech. "Dnes ne, má princezno, již musíš spát a já taky." Maminka pohlédla na bříško. "Miminko již též spinká." Dodala a pohladila své bříško, Tera se usmála. "Aha." Maminka políbila Teru na čelo, odtáhla se, usmívala se na svou holčičku. "Dobrou noc." Holčička se posadila, nahnula se k bříšku a svému sourozenci řekla potichu, aby ho snad nevzbudila, "Dobrou noc." Holčička si zpět lehla a maminka ji přikryla. "Dobrou noc, Tero." Odpověděla maminka, vzápětí se otočila a šla k oknu, zavřela ho. Šla ke svíčce, kterou sfoukla a pohlédla na spícího Evžena, šla také za ním a políbila ho na vlasy, ten se ani nehnul, spal. Maminka se podívala ještě na dcerku a odcházela do vedlejší místnosti. Holčička, ale spát nešla, odrhnula přikrývku a přiběhla ke svému bratrovi, zatřepala s ním, Evžen se otočil a pohlédl na svou sestru. "Běž spát." Řekl potichu, aby je rodiče neslyšeli. Tera se, ale jen tak nedala. Znova udělala ten svůj smutný pohled. "Prosím." Opakovala. Evžen odvrátil zrak, pak pohlédl opět k ní, ale Tera se, ani nepohnula, pořád stála u jeho postele. Evžen si sedl, povzdechl si a pravil. "Dobře, ale počkáme, ano?" Tera se zaradovala. Evžen s Terou potichu čekali a teprve když se vždy ujistili, že rodiče spí, šli ven, do stájí a vzali Evženova koně, kterého bratr dostal od otce, jmenoval se Blesk, protože byl rychlý a překonával skvělým výkonem překážky, vyjeli si na projížďku, sice je jednou otec nachytal a Evžen coby o osm let starší, který by měl mít rozum, tenkrát chytl výprask, jezdívali často. Dokonce i v době před večeří pozorovali krajinu a přitom si povídali, vždy Evžen svou malou sestru vzal, držel otěže a hnal koně na blízký kopec, odkud měli kouzelný výhled. Dívali se na krajinu, kde západ slunce byl ještě kouzelnější, slunce při něm vypadalo nádherně, když se objevily červánky a hory je obklopovaly jako dlaně člověka, které si chtějí na něho sáhnout, na podzim děti nejraději vyšly ven a hrály si s listím, které padalo ze stromů, připravovali na přicházející zimu, listí zářilo mnoha barvami. Krajina kde její součástí jsou lesy, které dýchají. Tady a takto prožívala své dětství Tera. Bylo to překrásné období. Z nejstaršího bratra se stal bojovník tělem a duší, propadl vášni, v podobě boje, z Evžena rostl dva metry vysoký, charismatický, bojovný mladý muž. Otec byl na něho pyšný, ale nebyl zrovna pro, aby Evžen bojoval ve válce, to byla často roznětka mnohých sporů mezi nimi. Otec se jmenoval taky Evžen, Evžen Drágov, byl ze strany otce Rus, bojoval ve válce proti Turkům. Bratr se jmenoval po otci, protože to bylo poslední přání otcovy první ženy a Evženovi matky Aelly, řecké dívky, porod byl velmi těžký, za pár hodin zemřela. Evžen, který se vzdal života plného bojů už díky ní, to těžce nesl, stal se otcem i matkou zároveň. Zvládal to, ale potřeboval vedle sebe ženu a pro svého syna matku, kterou by malý Evžen přijal, jenže byl tu i strach, aby nepošpinil památku své milované ženy. Léta se otec věnoval i domácím povinnostem, které by za normálních okolností vykonávala žena. Muži chodili kolem něho po špičkách, někteří nechápali jeho situaci. "Tohle pochopí jenom ten, kdo to sám zažije." říkával. Nakonec našel lásku v podobě Teřiny matky Jeleny Skotské. Dívky s menší plnoštíhlou postavou, se zelenýma očima a nádherným, hedvábným hlasem. Po dlouhé době smutku rolník našel konečně štěstí, která byla smíchána opět strachem. Bude se minulost opakovat? Jelena byla mladší, než Evžen, byla podle jeho představ, žena, kterou si oblíbí i jeho syn a bude se starat o domácnost a budou žít, tak jak jim osud dovolí. I když Evžen věděl, že Jelena mu nedala život a nenahradí mu matku, kterou nikdy nepoznal, nakonec se mezi Evženem mladším a novou ženou jeho otce vytvořilo pouto, pouto matky a syna. Nový přírůstek do rodiny přišel do jejich domu rok po svatbě. Byla to právě Tera. S Evženem si ráda hrávala, sám, coby nejstarší sourozenec ochotně pomáhal svou sestřičku hlídat, to on vždy šel k ní ke kolíbce, když malinká Tera plakala, když k nim přišla Jelena a viděla tenhle obrázek, byla šťastná, zřejmě tohle Evžen mladší si přál, i když to nebyl bratříček, byl rád za sestřičku. O pár let později bylo veselí v podobě matčina druhého těhotenství, které bylo náročnější. Narodily se dvojčata, syn a dcera, jenže porod nápadně připomínal porod Aelly. Evžen starší se strachoval o svou ženu, modlil se, když z vedlejší světnice slyšel křik své ženy. Evžen s Terou seděly na židlích a čekali, sledovali každičký pohyb svého otce, ten vzhlédl ke kříži visícího v kuchyni. Ten den se narodila Jasmín, Tera poprvé v životě si mohla pochovat miminko, do té doby se vždy na miminko podívala, když se narodilo někomu ze sousedů. Jenže byla i jedna špatná zpráva, bratříček, Jasmínino dvojče Michaeil zemřel při porodu. Byla to rána. Rodinu zalil smutek, ale nezbývalo jim, než s bolestí žít. Roky plynuly jako voda, ale maminka nikdy nezapomněla na tento, pro ni, černý den. Díky tomu, jak porod byl komplikovaný, nemohla již Jelena otěhotnět. Každý den si Jelena představovala, jak by jejich syn vypadal coby šestiletý chlapec. Jaké by to bylo, kdyby chlapeček nezemřel…Evžen své city uměl skrývat, přesto také snil, také tiše trpěl. Své děti nadevše miloval bez rozdílu. Tahle rána posílila ještě víc pouto a lásku mezi Jelenou a starším Evženem. Čas plynul jako voda. Mladý Evžen byl blázen do vojenských výprav, zejména proti Turkům. Nedokázal být na jednom místě, ale přece jenom našel lásku ve své rodné vsi. Jmenovala se Emma, byla to jeho první láska, plavovlasá dívka učarovala mladého muže se světle hnědými, krátkými vlasy a zelenýma očima. Poprvé vůbec se Evžen zamiloval, díky výpravám viděl krásy jiných zemí, spousty žen se kolem něho pohybovaly, ale on chtěl jenom jednu. Evžen Emmu miloval hluboce a oddaně, již otci pravil, že se vypraví na poslední cestu a konečně se usadí, což otce potěšilo. Tak jako před lety jeho otec, tak i nyní Evžen mladší, byl ochotný kvůli ženě učinit takové rozhodnutí.
Tera s Jasmín rostly, sílily postupem času, jakoby své matce vypadly z oka. Spíše u Tery to již bylo zřejmé, malý vzrůst, plnoštíhlá postava, dlouhé, kaštanové vlasy. Tera měla, ale hnědé oči, jakoby tajemství skrývaly po svém otci. Byla vyspělejší, než ostatní dívky z vesnice. Mladší sestřička Jasmína zdědila po matce zelené, hluboké oči jako dvě křišťálově čistá jezera. Také jako její starší sestra měla kaštanovou barvu vlasů, ale pořád měla v sobě duši a tělo dítěte a z Tery se stávala mladá žena.
Evžen a Tera neupustili od svého zvyku vyjet na koních. Tera však byla již starší a i když jí bylo čtrnáct, dostala klisnu, Tera jí dala jméno Štěstí. Proháněla se na ni, nejen s Evženem a Bleskem, ale i sama. Ve chvílích, kdy jela s Evženem, vyjeli z vesnice, přes louku a pak na kopec, v místě, kde protékala řeka, tam svázali koně a vyšlapali na vrchol pěšky. Když přicházeli, slunce již zapadalo, slunce bylo obklopené červánky, nebe se barvilo na kraji oranžově, bylo bez větří, nebe bylo bez mraků. Na druhé straně šla vidět jejich rodná ves. "Jsem bych jel každý den. Vždy, když jsem pryč, tak si na toto místo vzpomenu a je mi zase nádherně." Tera se na něho podívala. "To, když je mi nejhůř, taky jsem jedu a jsem klidná." Evžen se podíval na svou sestru, ta ho hypnotizovala pohledem. "Musíš se vrátit, Evžene. Prosím." Evžen objal svou sestru. "Neboj, vrátím se, kvůli vám, i kvůli Emmě." Odpověděl. Sourozenci se odtáhli. "Je to vždy nebezpečné, když jezdíš kolem Osmanské říše, vždyť je to jejich boj." "Vždy jezdím obloukem, sice mám pocit, že je to nejnebezpečnější cesta, ale je to tak nejlepší. Pomáháme jim, aby příště pomohli nám." "Bojím se, že může něco přijít." "Nesyčkuj, bude vše, jak má být." Odpověděl Evžen. "To doufám." Řekla Tera, Evžen se začal smát.
Matka s dcerkami vařily jídlo a Jelena ještě dělala těsto na chleba. "Chléb je dar, dar boží." Tera se na matku dívala, její ruce doslova hrály a matka si pozpěvovala. Tera začala zpívat, matka se spolu se sestrou přidaly. Evžen vyjížděl s kolečky, když si všiml v lese pohybu, zavětřil potíže, díval se na les podezíravě. Přemýšlel, jestli to nejsou Tataři, otec o nich slyšel od obchodníků, kteří párkrát našli cestu k vesnici, ale nebál se jejich nájezdům. Jenže Evžen kolikrát mluvil, že Tataři by mohli vpadnout do zemí, aby setnuli spolupráci říší, které by proti nim bojovali. Perská říše v té době byla nepřítel číslo jedna. Evženova mysl, začala pracovat, přitom pokračoval v práci. Podle něho to bylo možné, jel na dvůr, pohlédl na okna, kde bylo vidět do kuchyně, na šíji jeho ženy, ta se otočila a usmála se na něho, také se na ni usmál, když se Jelena otočila zpátky k práci, Evžen zvážněl, Tataři již několikrát zajeli do těchto končin a zanechali zem neúrodnou a ne jenom Tataři, ale i samotní Osmané. Ano, i tady se přece jenom dostali. Děti a ženy odvlekli do otroctví. Kdo ví, kde jim byl konec. Jak se dopsal život odvedených, bylo neznámé. Jedno bylo jisté, otce, mladé muže zabili, jen tak. Pro ně neměli význam, ale chlapci, jejich synové, ještě nevyzrálé osobnosti ty odvedli bez větších otázek a bez odpovědí. Ano, pro ně měli smysl, pro ně měli cenu. Převychovali je k obrazu svému? Pamatují si ještě vůbec, odkud jsou? Kým tehdy byli? Pamatují si tvář a hlas svých matek? Možná ano, možná ne.
V té osudné chvíli, která změnila směr cesty osudu Teře, a nejen jí, zpívaly. Byl to jejich zvyk, který Tera milovala. Milovala i pohádky na dobrou noc a příběhy, které její matka vyprávěla. Matčin hlas byl kouzelný, jemný, ale barvitý. Maminka i nádherně zpívala, vždy večer po místnostech zazněl přenádherný soprán. V tom jak zpívaly, matka přestala, děvčata zpívala dál, ale hned přestaly, jakmile matka pravila. "Teď nezpívejte. Poslouchejte." Evžen to také slyšel a přestal pracovat, někam šel, Jelena ho uviděla a tvářila se ustaraně, násilně polkla. Děvčata utichla, Tera se podívala na matku, měla o ní starost. "Děje se něco, mami?" optala se Tera, Jasmín se dívala s maminky na sestru, v tom tichu, které ve světnici nastalo, všechny slyšely blížící se koně. Bylo to podezřelé, v této pusté krajině většinou přijížděli jenom lidé, kteří znali polohu vesnice, nebo náhodní poutníci či obchodníci, kteří nemohli najít cestu z této končiny. Pak šel zřetelně slyšet zlověstný křik mužů, kteří se blížili ke své kořisti, jakoby už delší dobu vesnici pozorovali. Nebyli překvapeni, že vidí tady žít lidi. Viděli je jako nové přírůstky na otroctví a případného zabití, měli pro ně cenu.
Matka okamžitě svým dcerkám přikázala "Běžte se schovat za stromy, hned s otcem přijdeme." Děvčata poslechla na slovo a se spěchem šly. Matčin hlas tak zoufale zněl, jako by věděla, co bude následovat. Šla zároveň s nimi, nechala jídlo, jídlem, Tataři byli známí zapalováním obydlí, nyní matce šlo o to, aby zachránila život svým dcerkám a svému muži. Matčino chování Teru znepokojilo jak tenkrát, tak i po mnoha letech. "Pojď Jasmín," vzala svou šestiletou sestřičku a utíkaly pryč. Tera s Jasmínou rychle běžely k lesům, ve kterých si tak rády hrály na schovávanou, když matka potřebovala, aby Tera dohlížela na Jasmínu. Jelena pospíchala pro svého muže. V tu chvíli bojovníci udeřili. Pálili domy, znásilňovali ženy a potom je spolu s dětmi odváděli, zabíjeli jim před očima jejich muže. Nad vesnicí panoval strach, křik, zoufalství, plameny hořících domů. Tataři projížděli rychlým krokem s pochodněmi a zapalovali majetek lidí. Ano, stejný postup… Bylo až děsivé, že pořád najížděli se stejným způsobem, jako tomu bylo teď. Jenže jejich troufalost a brutalita rostla. S jídlem rostla chuť. Ale proč? Bylo to snad obrovskou časovou přestávkou? Jak krutí byli k lidem, kteří jim nic neudělali. Možná právě tohle je rozčilovalo, že žili svůj prostý život a starali se o sebe, ne o válku, která panovala mezi mocnostmi. Jelena konečně našla svého muže. "Kde jsou dcery?" "Běžely k lesům." "Jdeme rychle, snad nás v lese nenajdou." Odpověděl spěšně Evžena, chytili se za ruce a mířili ke svým dětem, ale jeden z bojovníků Jelenu popadl. Vytrhl ji od jejího muže a ruce se vzdalovaly. Zlosyn se jí snažil odvést k ostatním. Manžel však okamžitě přiběhl ke své ženě, vyrval jí ze spáru démona. Jelena zakopla a spadla. Zlosyn jenom se smál. Hned, jak byla příležitost, Evžen popadl kladivo, které leželo na zemi. Tak rychle, pohotově, plynule. Otec byl bývalým vojákem. Jelena se děsila toho, co bude následovat, postavila se na nohy. Začali se dva muži bít, jeden s mečem, druhý s kladivem. Otec se na svou ženu rychle podíval. "Běž rychle, uteč, prosím!" Křikl otec zoufale kvůli strachu o život své rodiny. Tatar toho využil a napadl Evžena. Žena ho přesto poslechla, utíkala, jak jen mohla, pro své holčičky, které vše s tichým pláčem a strachem v očích pozorovaly za stromy na kraji. Matka jim naznačovala, ať utíkají k hlubším lesům. "Běžte, utíkejte!" křikla žena na dcerky, ale v tu chvíli děvčata matku neuposlechla, Tera viděla matku, jak se k nim blíží, ale šíp jednoho ze zlosynů jí trefil. Tera zakřičela z plných plic a rovnou běžela ke své matce. Nezajímalo jí, že jí může další šíp taky vzít život. Běžela k matce, padla na kolena, vytáhla z ní šíp, obrátila svou matku k sobě, vzala do náručí její tělo a srdceryvně plakala, slzy nešťastné Tery se kutálely po tváři a dopadaly na matčinu tvář. Jakoby jí chtěla svým smutkem probudit. Obklopoval je kouř vycházející ze zapálených domů, všude byl přítomen strach, křik, bolest a smrt. Evžen se otočil a uviděl ležet svou ženu, věděl, co se stalo. Rozzuřil se a se smutkem v srdci se bil. Dál bojoval. Boj to byl vytrvalý. Velitel Tatarů si povšiml boje mezi jeho vojákem a tím rolníkem. Rolník zabil vojáka, usekl mu hlavu. Dalšího, který se k němu blížil, bodl mečem, kterým jedním máchnutím ukradl jeho mrtvému spolubojovníkovi. Mezitím Jasmína se s pláčem a vytřeštěnými očima přibližovala k mamince a sestřičce. Maminka leží, nehýbá se, krev teče od jejich zad. Matčiny oči byly bez života, její duše hned odešla. Rána to byla přesná, přímo do bijícího srdce. Tera najednou pohlédla za zády. Uslyšela křik svého otce. Bojoval do posledního dechu za svou rodinu. Podíval se na svou dceru. Otec padl na kolena, byl vážně zraněn, jeden z bojovníků ho zrádně bodl do zad, Tera se dívala do těch smutných očí. Další zlosyn se postavil za otcem a podřízl mu hrdlo bez milosti, přímo před očima jeho dcer. Jasmína vykřikla, dala si ruce na obličej, příliš zlých věcí viděla, tahle malá holčička. Tera pustila svou maminku. Podívala se na své ruce, které se třepaly a byly od matčiny krve, pohlédla na sestřičku, která srdceryvně plakala. Musí se vzpamatovat, musejí jít, nebo zabijí i je, vzala rychle svou malou sestřičku do náručí a utíkaly, co jí nohy stačily. Věděla, že zlosyni si jich všimli. Na malý moment obrátila hlavu k nim, viděla, jak se blíží jeden z nich. Jeden z mužů připravil luk ke svému dílu, už zamířil na Teru, jeden z nich však ho zastavil, velitel: "Ne, ty dvě potřebujeme živé." Jeden z krvelačných šelem doháněl svou kořist. Byl rychlejší než mladá dívka, která držela v náručí svou vystrašenou sestřičku. Muž jí chytil, Tera se snažila, ať se Jasmína ošklivě neuhodí do hlavy. Povedlo se jí to, neuhodila, jen tiše plakala a měla v očích hrůzu. Muž popadl Teru, která se snažila muži vytrhnout a držela nadále svou sestřičku, která vše vystrašeně pozorovala. Přiběhl k nim druhý. Chtěli je muži rozdělit, ale dívky se bránili, jak mohly, nakonec se zlosynům úmysl nepovedl a odváděli je zpět do vesnice za ostatními. Tera se s Jasmínou vracela do vesnice. Teřin pohled patřil pouze své sestře, ten pohled byl starostlivý. Co bude s nimi? Tera byla vzpurná, nechtěla, aby je rozdělily. Její sestra byla poslední vzpomínka na její rodinu. "Vydej nám to děvče!" zařval po ní jeden z Tatarů. Mluvil jejich jazykem. "Ne, zabili jste nám naši matku a otce a teď chcete zničit i ten zbytek? Trhni si!" křikla rozzuřená Tera a Tatara uhodila nečekaně do tváře. Muž se obrátil k dívce a rozčílil se, vytáhl meč a chtěl téhle neposlušné dívce vzít život, ale velitel ho zadržel. "Nech je být!" Tímhle rozkazem zachránil Teřin život. "Pane." "Ne, oni se už o ně postarají. Jejich život je pro nás zisk." Velitel si děvčata prohlížel. Ano, byly to dcery toho statečného bojovníka. Hned poznal, co v bojovném muži bylo.
Poznal i jaký potenciál mají ony, jeho dcery. Mohly mít daleko větší hodnotu a ještě větší, když budou držet spolu. Záměr se Teře povedl. Když stála v řadě a objímala svou malou sestru, která se jí držela jako klíště. Tera, ale také pohledem někoho hledala. Emmu, lásku svého bratra. Naposledy se také podívala na západ slunce ve své rodné krajině. Ta zář, která obklopila slunce, byla jiná, ještě rudější než kdy jindy. Bylo to znamení, že byla prolita krev nevinných.

Anketa a Aysun Sultán

9. února 2015 v 1:32 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím Vás,

opět jsem zde. Tentokrát i s anketou. Ráda bych si přečetla, který z příběhů Vás nejvíce zaujal. Děkuji za Váš čas. Ale také mám novinku. Zmínila jsem se o příběhu na motivy VS (Velkolepého století). Mám pro něho pracovní název Aysun Sultán, což přemýšlím, že taky nezůstane jako pracovní. A také jsem se rozhodla napsat další příběh.... Více se dozvíte časem. Je jasné, že také Whitechapel a Dívčí válka nezůstanou jen u doposud zveřejněných částí.

Alžběta

Vzkaz

5. února 2015 v 23:00 | Alžběta T. |  Vzkazy autorky
Zdravím,

omlouvám se za dlouhou odmlku. Jsem nyní zatížená prácí, ale je to také dobře. =) A pokud mám volný čas pracuji na příbězích a mezi nimi je i příběh napsaný na motivy seriálu Velkolepé století. Ano, již jsem se o něm zmínila. Teď mi chybí ho upravit a pak se s Vámi o něj ráda podělím. Bude samozřejmě po částech jako všechny příběhy, na kterých budu nadále pracovat.

Alžběta

2. část Duchové Whitechapelu

5. února 2015 v 22:53 | Alžběta T. |  Whitechapel
Další ráno Jamese probudí ošklivý sen. Probere se. Rychle si sedne. Ucítí prudkou bolest u spánků a tak se opře ramenem o stěnu. Jakmile bolest utichne. Začne zkoumat své břicho. Nic, žádná rána. Oddechne si, byl to sen, ale děsivě živý. Takový nikdy nezažil. Otočí se a opře se o levou ruku, pohlédne na konec uličky, protože zrovna odtud zaslechl zvuky. Spatří zrovna jeden pár. Zřejmě prostitutka obšťastňuje klienta, který místo aby slastně vzdychal, tak sýpal. Ona mlčela, byla opřena o stěnu. Muž jí držel za pravé ne zrovna přitažlivé stehno, její noha byla v pravém úhlu. Viděl jenom siluety postav, proto šlo poznat, že žena byla značně korpulentní. Jamese zajímalo co tahle soulož bude stát. Peníze? To asi těžko a jestli přece jen bude to minimum. Což za poskytnutí této služby nestojí za řeč. Tohle ty ženy mohou dělat zadarmo, ale on tu již žije a dobře ví, že tyhle ženy nemají na vybranou. Musí přežít a pokud o ulici dál mají děti, které hladoví, musí se hodně otáčet a shánět zákazníky, aby vůbec děti uživily. Bohužel, v tomhle místě myslí, chrání a stará se každý sám o sebe. Solidaritu a pomoc, nic takového James za krátkou dobu co tu je nezaznamenal. Opatrně a pomalu vstane. Ne, aby pár nevyrušil toho ani tak moc nezajímá. Důvod je spíše, aby se bolest nevrátila. Odchází druhým koncem uličky. Vynoří se z ní a opět je tam kde byl. Na začátku ulice Dorset street. James se rozhlédne, tady nikdo nespí a pokud ano, usnuli pouze proto, aby dospali svou opilost. Jeden pár vrávoravě prochází kolem Jamese, ten se za nimi neohlédne. Pohlédne na druhou stranu ulice a spatří tři ženštiny jak ho pozorně zkoumají. Smějí se, zřejmě prostitutky, které shánějí zákazníka. Jedna zaslechne kroky a ohlédne se napravo, zbystří a vidí blížícího se muže, který se na ní usmívá. "Ahoj, zlato. Chceš si užít?" svůdně se táže muže, který se u ní zastaví. Žena položí ruku na jeho hruď a mrkne. "To víš, že ano.", "Tak pojď půjdeme na to." Žena ho obešla a přitom se na něho pořád usmívala. Muž se otočil směrem, kterým se prostitutka chtěla vydat. Ne, nečekejme romantiku. Muž ji nevzal za ruku. Jenom šli spolu vedle sebe a povídali si, smáli se jako opilí. Zašli do temné uličky. Jenom její kolegyně závistivě pár pozorovaly a přitom se ohlížely, kdo by byl rovněž ochotný. James se na ně radši nedíval, obrátil svůj zrak před sebe, kdyby je totiž pořád pozoroval, hned by jedna z nich jeho pohled brala jako signál k domluvení "obchodu". Pokračoval dál rovně, nezastavoval se, šel neznámo kam. Pohlédl na druhou stranu a překročil ulici. Zahnul tam kde v rohu zrovna spal muž v roztrhaných šatech s uhrovitou tváří. Spal jako zabitý. James cítil jeho pach, rozkašlal se.


Zdroj videa: youtube.com




Vyšel do další uličky, která byla až podivně tichá a ke všemu tam byla děsivě vypadající mlha. Tohle bylo děsivé místo. Kde vůbec je? Měl sto chutí se vrátit. V tom měl dojem, že vidí postavu. Postava k němu přicházela a zachvátil ho děsivý mráz po zádech. Byla to žena. Měla roztrhané šaty a doslova černé kruhy pod očima, byla po tváři bledá a pohublá. James rozeznal na jejich šatech krev. Zastavila se. Byla asi metr od něj a … ona se usmívala. Řekla jenom. "Jamesi." Muž vyděšeně hleděl. Odkud zná jeho jméno? Ne, není to jeho zesnulá manželka ani milenka, která je mezi živými. To věděl zcela určitě. Nemohl tomu uvěřit, nebyl opilý, ale nebyl si jist, jestli je tohle noční můra, ze které se za chvíli probudí anebo skutečnost, která ho začala čím dál tím víc děsit. Věděl s jistotou jedno, že není opilý, ale přál si v tu chvíli být. Což mu přišlo zároveň zvláštní. Pak k němu přistoupila blíž. Ucítil ten závan a ještě větší mráz po zádech. V tom se ho dotkla. Zalekl se, tak teď stoprocentně věděl, že tohle je realita. Přál si, aby to byl sen. Přál si ležet v té uličce, ve které se před chvílí probudil. Ale ne, přání se neplní. Začal běžet zpátky co mu nohy stačili. Ještě jednou se otočil k ženě, ale nebyla tam, rozplynula se…., proto zpomalil. Ale v momentě kdy už dál pokračoval normální chůzí, stále se ještě ohlížel k místu, kde spatřil dívku. Otočil se zpět, ale najednou mu přistála něčí pěst na jeho tváři. Pak už jen jeho zrak zahltila tma a ucítil jak jeho tělo dopadlo na tvrdou zem.
Z dálky slyšel cizí mužský hlas. "Vstávej!" křičel na něj cizí muž a plácal ho po tváři. James se pomalu probíral. Ucítil, že mu něco vytéká z úst, přimhouřil oči a pak je otevřel úplně. Spatřil prošedivělého muže s knírem. Byl velmi zanedbaný, ale kdyby si smyl špínu. Byl by to celkem pohledný dědeček. "No, konečně!" Pravil muž k Jamesovi jako na školáčka, který zaspal do školy. James pomalu vstal, ale ucítil v boku bolest, okamžitě se zachytil za to místo. Chlápek si toho všiml. "Ukaž" a sundal mu košili.", "Páni, máš tam modřinu jak vrata od stodoly." Stařík k němu pohodil hlavou a zeptal se. "Koho si tak rozzuřil?" , "Sám nevím." Odpověděl James. Z povytahanou košilí se rozhodl vstát a chlápek ho zachytil za bok, který nebolel. "Neboj, pamatuji si stranu." Pravil mu s úsměvem cizí chlápek. James se poprvé od srdce zasmál, ale jeho úsměv zastavila bolest. Pravou ruku dal na rameno neznámého chlapíka, který ho vzbudil. James cítil jak má onen chlápek kostnaté rameno. Ten děda zřejmě dlouho nejedl. Docela se divil, že tenhle chlapík má sílu ho ještě držet. Druhou rukou se držel za bolavé místo. Ještě si utřel tekutinu co mu tekla z úst. Pohlédl na ní a spatřil krev. Muž ho stále držel, aby neupadl. Vedl ho z uličky a odváděl ho na druhou stranu ulice k jednomu vozíku. "Vypadá to, že práci s pěkně rozbitou držkou jen tak nedostanu.", "To teda nedostaneš, ale není nad to, aby si to zkusil, vypadá to, že jsi nový co?" odpověděl stařík s úsměvem. Oba muži chodily vrávoravě jako opilý a James si také připadal jako po pořádné kocovině. James si uvědomil, že je den, musel být mimo možná pět hodin, ne - li víc. Stařík Jamese opatrně položil na chodník a sedl si vedle něho. Kouř a závan smradu z lidí zůstával stejný. James s chlapíkem seděli na zemi u vozíku., hned vedle nich jeden chlápek močil. James si začal zvykat. Tentokrát se nerozhlížel. Věděl o tom chlápkovi. A vlastně bylo to tak lepší. Nevšímal si těch pohledů které cítil. Začal si uvědomovat, že v téhle díře musí přežít. Bída, strach, slzy zoufalství. Na každém koutě najdete holé neštěstí. Dav lidí, kteří do sebe vrážejí dokonce šlapou na nohy těm co sedí na zemi, ale dvěma chlápkům to nevadí. James se opřel o stěnu budovy. Nad nimi byli okna. "Děkuji, jste celkem silák." Promluvil po chvíli James. "To víš, dřina v továrně člověka zocelí." Prohodil chlápek s úsměvem. James si ho začal více prohlížet. Stříbrná barva vlasů, plstěný klobouk, špinavá košile s utrženým rukávem, kalhoty hnědé barvy. Když se muž usmál, tak si James všimnul, že mu chybí jeden přední zub. "Odkud pocházíš, synku?" zeptal se stařík. "Ze Skotska. Z chudé rodiny." Odpověděl James smutně. "Ne, neukazuj zde tady smutek. Zoufalství, křik a pěsti si poznal. Ale odkud si přišel do Whitechapelu." Zeptal se muž s již vážnou tváří. James se zarazil, ten chlápek poznal, že někdo byl? Dělali to zkušenosti? Jak to, že chlápek, který ho neznal poznal, že možná chudý klouček zná co je to mít majetek a bohatství? James se na něho podíval. Muž čekal na odpověď. "Z West Endu." Odpověděl James téměř odevzdaně. Nechtěl tomu muži lhát, ale nechtěl mu dávat příliš mnoho informací. Poslední události mu nedovolovali příliš věřit lidem, zejména ne těm, kteří se zde pohybovali. "To si musel hodně věcí posrat." Odpověděl na to stařík. Na další otázky se neptal. Nezajímalo ho proč a tak se James uklidnil. Výslech se nekoná. Chlápek se začal dívat na ženy před sebou, které stály opodál. "Znovu a znovu se nabízejí." Kroutil nad nimi hlavou. "Ale tady nemá nikdo na vybranou." Povzdechl si stařík a pak pohlédl na Jamese, který se díval na uličku, z které ho ten postarší muž dostal. Začal si vybavovat tu tvář, kterou včera spatřil. Tu dívku a její hlas. "Jamesi.". Z myšlenek ho probudil zase jiný, mužský. "No tak? Co je? Si myšlenkami někde jinde, jak tak koukám." James tázavě pohlédl na staříka. "Jenom jsem se tě zeptal na jméno." řekl chlápek, protože dobře věděl, že tenhle mladý, i když ne s tím monoklem a zakrvácenou pusou, pohledný muž nevěnoval pozornost. "James." Odpověděl bez váhaní. "Thomas," pravil na oplátku stařík. Thomas začal vytahovat cosi z kapsy. Byl to doutník a rovnou vytáhl dva. "Když víš jaké lidi znát, tak můžeš i v téhle prdeli sehnat co je libo." Pravil stařík ukazující doutníky. "Na, mám jich ještě tři." Pravil s úsměvem Thomas. James se podíval na muže nedůvěřivě a ukázal na ženy opodál, které rozhodně nebyly půvabné. Thomas se podíval na Jamesův prst a pak na ženy. "Ještě rok, zaleží jakou máš chuť a budou ti připadat jako královny." Odpověděl na to Thomas, který si začal zapalovat doutník. James se zamyslel. Znovu pohlédl na tu uličku. Nějak ho přitahovala. Před jeho tváři zavanul kouř doutníku. "Včera jsem viděl něco zvláštního." Stařík ani nehnul brvou, ani se na mladíka nepodíval, díval se na okolí. "Čau Debbie." Pozdravil ženu, která šla kolem nich. Žena se zmateně ohlédla za hlasem. "Jé, ahoj." Pravila neslyšitelně. James se na ní podíval a okamžitě zpozoroval monokl na jejím pravém oku. Thomas na něho šťouchnul loktem se slovy."Ta by ti mohla dělat sestru." James nehnul ani brvou. Ano, i tohle člověk uvidí ve Whitechapelu. Tohle je pravý opak všeho co doposud znal. Jestli se v dětství myslel, že prožíval chudobu, tak se mýlil. Již se přesvědčil, že jako malý kluk si nežil špatně. Sice bylo to minimum, ale měli jako rodina střechu nad hlavou, otec pracoval. Měl dvě práce, aby uživil čtyři krky, které na něho každý večer čekali. Zemřel, když Jamesovi bylo patnáct. Hodně dlouho vydržel ten stres, i když možná to taky bylo tím, že jakmile byla příležitost, tak i matka pracovala. Chtěli, aby James něco dokázal. Utrhovali si od pusy, aby měl James na školu. Až jednou ho spasila návštěva tety, která přijela z Londýna a spatřila poprvé kloučka. "Máš potenciál." byla její slova. Otec a matka byli smutní, že nemohou synkovi dopřát dostatečné vzdělání. Jenom to základní školy, do které šel asi hodinu pěšky. Každý den jim dělali problém finance a tak po smrti svého manžela matka souhlasila, aby se její syn nastěhoval k oné tetě. James najednou začal vzpomínat. Na to, jak běhal po louce a stavěl si hrad. Jak sbíral s matkou bylinky v lese a houby, jak s otcem sekali dříví. Živě se mu vybavil maminčin hlas. Hlas, kdy zpívala jim ukolébavku a taky matčin hlas plný smutku v den kdy odjížděl ze svého rodného kraje, od své rodiny do velkého města. "Jsem na tebe pyšná. Zasloužíš si lepší život. Máš na to." Tohle byla poslední slova, který uslyšel z matčiných úst. Poté si jenom psali. A pak přišla ta strašlivá rána. O smrti své matky se dozvěděl v dopise. Matka mu tajila, že je nemocná. Ano, i když byli chudí matka uměla psát. Jediné co ho teď v tu chvíli, kdy se smutnou zprávu dozvěděl pozlobilo bylo, že matka mu to zatajila. Ano, prostřednictvím slov na papíře může člověk lhát a tajit co chce. James se rychle vrátil do přítomnosti, než by se v záplavě vzpomínek utopil. Je lepší dveře vevnitř jednou provždy zavřít a zahodit klíč, jenže ten bastard se jakýmkoliv způsobem vždy najde a donutí vás otevřít ty dveře zas. Ano to je samozřejmé, ztratil hodně a tak se vrací ke vzpomínkám. Možná tohle je jediná šance přežít. Možná proto ti lidé pijí, proto pil i on. Ve světě snů jsme tím, čím chceme být. Ve vzpomínkách jsme děti, které nestrádaly, pokud jsme žili v jiném prostředí. Než je tady tohle místo. Tady se Bůh nedívá, tady zapomíná na své děti a neslyší ty modlitby, prosby. Vzpomínky a sny. Na rozdíl od reality víme, že je to pouze náš svět, který trvá chvilku, ze kterého se brzy probudíme. James se najednou, i přestože to neměl v úmyslu rozhlédl po okolí. Ano, špinavý to svět. Pohlédl nalevo, kde spatřil ženu, která konejší své dítě, za chvíli tady jistě nebude. Pohledem se vrátil k ženám před sebou. O něčem živě diskutovaly a smály se. Jamese zajímalo, zda ony poznaly lepší život. Sklopil zrak, chtěl si uspořádat myšlenky. Pak se chtěl vrátit k tomu o čem chtěl mluvit, ale pochopil, že pro změnu Thomas, který stále seděl vedle něho a díval se do prázdna ho nevnímal, nebo si to myslel protože vzápětí se sám Thomas zeptal. "Co si viděl zvláštního?" James se nadechl a začal opatrně vyprávět. "Viděl jsem dívku, pohublou. Měla tvář hebkou od pohledu, ale bledou, téměř bílou s kruhy pod očima, doslova černýma. Rychle jsem pochopil, že nemůže být z tohoto světa. Měla šaty roztrhané a od krve." Thomas se díval s vážnou tváří do země a naslouchal slovům tohoto mladíka. "A .. ona mě oslovila. Byl jsem v šoku, ona znala mé jméno a přitom jsem jí nikdy v životě neviděl." , " Aha, tak již to chápu. No…" James se podíval na Thomase, který mlčel. Jakoby o něčem usilovně přemýšlel, ale zřejmě váhal. "Před asi pěti lety, zrovna na druhém konci uličky." Thomasův pohled se obrátil k té uličce, o které se bavil. "Se našlo tělo mladé dívky. Bylo jí asi šestnáct, možná byla o něco starší a vypadala mladě. Byla prostitutkou. Její rodiče byli dávno po smrti, vyrůstala tady. Byla tady vlastně diamantem. Co diamant… Celé klenotnictví Whitechapelu, jak byla nádherná. Každému kdo s ní měl pohlavní styk, v hospodě chlapi objednávali pití, aby si poslechli jeho zážitek s ní. Většinou to, ale byli lži. Ten, kdo s ní opravdu něco měl mlčel jako hrob. Byli rádi, že mají takovou společnici. Ona vlastně nebyla jenom milenka, ale také dívka, která znala jejich tajemství. Ti muži se jí třeba svěřovali a byla taková utěšovatelka. Stalo se, ale něco, co každému muži vehnalo slzy do očí. V brzké ranní hodině jí našli dva muži ležet na zemi v tratolišti krve. Byla ubodána. Pro některé to byla vskutku obrovská rána. Tradovalo se, že to byla práce jednoho z gangů, což by bylo pravděpodobné. Někteří muži udělají všechno, použijí násilí, aby dostali co chtěli." James ho poslouchal. "A pak se začali dít věci. Ve stejném místě, kde dívka údajně ležela byli nalezeni dva muži. A ve stejnou noc, kdy byla dívka zabita… Někteří tomu nevěří, ale mnozí viděli to co ty včera a přežili. Možná ti muži, kteří zemřeli třeba v opilosti nešťastně spadli, nebo je zabil někdo, komu byli nepohodlní…. No, kdo ví." Thomas pohlédl na Jamese, který ho po celou dobu jeho vyprávění bedlivě pozoroval. "Whitechapel je místo hladu, strachu, zoufalství, smutku, údolí slz, ale tohle tě naučilo jednu věc. Jsou zde i vraždy, nevysvětlená úmrtí. Whitechapel je také místo duchů lidí, kteří nemají klid. A bude tomu tak i nadále. Dokud se situace tohoto místa nezlepší a pokud ano. Duchové dávných časů tady budou nadále, období bídy, kterou nyní prožíváme budou budoucí generaci připomínat." James bedlivě poslouchal a věřil tomu, že se to jednou stane, i když se toho možná oni dva již nedočkají a vlastně nikdo z těch lidí, kteří třeba teď v tuto chvíli, náhodně o nich okem zavadí. Teď jak takhle seděli. Připomněl si James jak včera viděl dva muže, jak pili a smáli se…