Mahidevran & Hurrem - přiznání pravdy

3. ledna 2015 v 20:13 | Alžběty |  Velkolepé století
Tak, tady tato scéna byla stoprocentně v seriálu, ale viděla jsem jí v turečtině, takže znamená to, že to není kopírování. A navíc dialog mezi Hurrem a Mahidevran, nebyl tak obsáhlejší a bylo to v podstatě, tak trochu jinak, ale částečně účel zůstal stejný. Tak posuďte sami. Úprava scény podle mého.

Hurrem s Suleyman přijeli do Bursy, která byla známá díky léčivým pramenům, které Sultánku Suleymanova srdce měli zachránit. Hurrem Sultán byla však vyčerpaná, cítila, že nemoc sílí. Každý pohyb, každá slova jakoby jí oslabovala. Jeho víra však byla silná, ale Hurrem věděla dobře, že život její je u konce. Jejich pohádka pomalu končila, odpustil ji. Je k neuvěření, že tolik let byli spolu, tolik smíchu, slz, radostí spolu prožili, roky plynuly, jejich život také obohatily jejich děti. Hurrem se podívala na cestu k jednomu domku. Sultán Suleyman dobře věděl, kdo ho obýval. Chtěla tam jít. Suleyman jí vzal za ruku, nechtěl, aby tam šla, sama bez něho, co kdyby se jí něco stalo. Hurrem se na něho láskyplně podívala, tak jak to uměla jenom ona. "Musím prolomit ledy. Musím ukončit to. Musím jí dát možnost a ona mě." Řekla Sultánovi, ten se díval na ni smutně. "Dobře Hurrem," odpověděl jí, obrátil se ke služebné Fahriye. "Postarej se o Sultánku." Hurrem se usmála na Suleymana tak jakoby ten úsměv byl poslední, ale síly jí ještě dost zbyly na to, aby to zvládla.
Mahidevran Sultán již ztratila moc, ztratila sultána, syna. Všechno co budovala, bylo pryč, nic nebylo jisté, to poznala. Seděla a dívala se na plamen ohně, který zahříval její již stárnoucí duši. Jakoby v něm viděla svou naději, která shořela v něm. Odraz plamene v jejich očích, nebylo v téhle místnosti to jediné světlo. Paprsky slunce dávaly tomuto místu podivný klid. Mahidevran ucítila bolest a podívala se na své ruce. Jakoby v nich viděla krev, zalekla se, poslední dobou měla tyhle vidiny pořád, jako by ji musely něco připomínat, taky že ji všechno připomínaly. Stokrát se modlila a prosila o odpuštění. Krev dynastie se však nikdy nesmyje. Mehmed jí od smrti jejího syna navštěvoval. Nikdy nepromluvil, jenom se na ni díval. Do místnosti vstoupila služebná. "Haseki Hurrem Sultán je zde, Sultánko." Mahidevran nehne ani brvou. Služebná se obrátila ke dveřím, brala za kliku, aby Hurrem Sultán čekající na chodbě řekla ne. V tom odpověděla Mahidevran. "Ať vstoupí." Služebná k ní obrátila hlavu, Mahidevran přikývla, služebná nakonec odcházela. Haseki Hurrem Sultán, vstoupila do ponuré komnaty své nepřítelkyně, smutně se dívala po místnosti. Její pohled se zastavil u Mahidevran sedící u krbu. Seděla k ní zády, zahalena v černém, "Tak si přišla." Mahidevran prolomila ticho, postavila se, obrátila se k Hurrem Sultán a šla k ní. Vlasy šedé, oči bez vzteku, ani radosti, bez ničeho, ale byla to pořád ona. Mahidevran, tuhle ženu znala Hurrem víc než si dokázala představit. "Mahidevran, musela jsem tě navštívit. Když jsem tady v Burse." Mahidevran si jí zkoumavě prohlížela, neznělo to ironicky. Podívala se jí do očí. "Jsi nemocná…." Mahidevran měla oči jako by chtěly brečet a měla pootevřené ústa, "Ano, brzy půjdu za Cihangirem a Mehmetem.", Mahidevran se vzpamatovala. "Tak mi je ode mě pozdravuj i Mustafu." Mahidevran ukápla slza smutku po synovi. Vždy začala plakat, když si na něho vzpomněla. Ten den kdy zemřel, měla živě v paměti, stejně jako den kdy se narodil. "Zase začínáš Mahidevran. Ta nevraživost je zbytečná. Ty to nechápeš? Ne… díky našemu boji. A nezapomeň, kdo to začal.", "Zemřeli naši synové. Příliš obětí měla naše válka, Hurrem…. A vím moc dobře, kdo to začal a vím taky kdo jako první chtěl zabít. Jenže na rozdíl od tebe se mi to napoprvé povedlo. Hurrem," Mahidevran se k Hurrem přiblížila víc. "Nepovedlo, ty si mě chtěla zabít, když jsem byla těhotná. Vzpomínáš?", "Jenom díky trůnu a srdci sultána." Mahidevran se pousmála. "Je to k smíchu. Kvůli takovým maličkostem a kolik to mělo obětí." Mahidevran začala přemýšlet, tohle měla poslední dobou ve zvyku. "Nechtěla jsem to Mahidevran. Kdyby Mustafa byl mým synem, byla bych na něho neskonale hrdá.", " Na Mehmeda bych byla taky pyšná, Hurrem. Mehmed se tobě nepodobal ani náhodou, ale přiznej si to. Jeho smrt je i tvá vina. Tak jak ty si všechno dělala pro své děti. Tak rovněž i já pro Mustafu." Hurrem se rozesmutnila. "Chci tě poprosit o něco." začala Hurrem opatrně, Mahidevran ji pozorovala. "Chtěla jsem tě poprosit o odpuštění, Mahidevran." Mahidevran se dívala na Hurrem, tak, jak se nikdy na ní nepodívala. "Hurrem, jsou věci, které jsou neodpustitelné. Nebyla jsem jenom proti tobě. Ale přiznám se…využila jsem naši války k tomu, abych zranila toho největšího viníka. Smrt byla i jeho trestem. " Hurrem se zalekla a najednou to pochopila. Mahidevran zabila Mehmeda, aby se pomstila i Sultánovi Suleymanovi. Hurrem stála jako opařená, tohle nečekala. "Nečekám, že mi odpustíš. O něj prosím ve svých modlitbách, ale co se týká tvé prosby, vyslyším jí. Ano, odpouštím ti, protože jsi matka. Jako jediná bys mohla chápat mé skutky, tak, jak již teď chápu tvoje. Kdybychom se spojily Hurrem, bylo by vše v pořádku, ale takhle to v harému chodí. Harém z nás učinil to, co jsme a také nedovolil, abychom byly přítelkyně, abychom našly k sobě cestu. Jen jedna z nás měla vyhrát a také jedna z nás dosáhla vrcholu… bylo mi ctí být tvou nepřítelkyní, Hurrem." Ty slova Hurrem vystrašily, ale zároveň jakoby jí pohladily po její duši. "Mahidevran, nepřišla jsem jenom poprosit o odpuštění, že jsem tě učinila nešťastnou. Také uzavírám cestu." Hurrem se upřímně dívala Mahidevran do očí. "Odpouštím ti, Mahidevran." Dodala a poklonila se Mahidevran, stejně tak i Mahidevran se poklonila dříve otrokyní, nyní Sultánce. Hurrem se usmívala, věděla, že jí tahle žena vždy dodávala jakou si sílu, z které mohla čerpat. Mahidevran se dívala za odcházející Hurrem, byl to smutný pohled, již se neuvidí, nikdy. Mahidevran naposledy slyšela její hlas, naposledy před ní stála, naposledy se jí dívala do očí. Jejich nepřátelství bude známé, ale tuto chvíli si budou pamatovat jenom ony dvě a nikdo jiný.
Po chvilce, kdy se Mahidevran obrátila k oknu a dívala se ven. Přišla k ní služebná. "Proč jste jí odpustila?" Hurrem mezitím odcházela v doprovodu Fahriye zpět ke kočáru za Sultánem. Podívala se na nebe, stejně jako Mahidevran. "Musela jsem. Přišla ke mně. Je lepší nepřítelkyni odpustit dřív, než skončí její život. A pak… když budeš chtít odpuštění od ní. Bude pozdě. Uslyším její jméno z mých úst, ale už nikdy neuslyším mé jméno z jejich úst zpátky. Odpuštění je na mě. Soud na Alláhovi." Jak dořekla, podívala se na svou služebnou. Ta již mlčela. Hurrem v té chvíli již byla v kočáru a dívala se na uličku k domu Mahidevran Sultán.


Zdroj: Facebooková stránka Velkolepé století

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama