Mahidevran vs. Suleyman

3. ledna 2015 v 0:05 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Scéna, kterou budete číst, nebyla nikdy v seriálu (nebo alespoň si myslím). Jenom hrst z mé fantazie jak by se mi to líbilo. Je fakt, že rozhovor je zcela mimo tehdejší dobu a vůbec není možné, aby Mahidevran byla přítomna na Hurreminém pohřbu. Děkuji za pochopení.
Stárnoucí a smutný Sultán Suleyman oplakával svou ženu Hurrem.
Můj měsíci, mé slunce, můj živote,
Kde jsi? Chci obejmout tě, chtěl bych dýchat pro Tebe.
Osud tomu chtěl, ale jinak, odešla si. Rozdělila nás smrt,
která byla tak krutá. Mé srdce prudce buší,
Když vím, že tě již nespatřím. Smrt, pospěš si, ať za svou milou můžu jít.
Sultán se procházel chodbou, přál si být sám. Najednou se před ním na druhém konci chodby vynořila postava. Suleyman vzhlédl, byla to dobře známá postava ženy, známá pro Suleymana, Mahidevran Sultán. Suleyman změnil výraz. Zvážněl a rozesmutnil se ještě víc. Mahidevran se zastavila, dívala se na něho, změřila si ho, zkoumala jeho stárnoucí tvář, ona na tom byla podobně. Její pohled nebyl přísný, ani smutný, ani veselý. Její pohled byl bez citu. Její oči nezářily, tak jako před lety. Ztratila jiskru. Sultán to chápal, ztratila syna. Zažila dost trápení. Sultán stěhoval jí z místa na místo, žila bídou. Mahidevran pokračovala v chůzi. Ta chůze byla překvapivě elegantní. Její pohled jako by byl mimo. Jakoby se nedívala na samotného Suleymana. Sultán šel rovněž jejím směrem. Oba se zastavili, stáli proti sobě, jako v boji pomysleli současně, aniž by to věděli. "Mahidevran, dlouho jsme se neviděli. Od doby…" , "Co si zabil našeho syna. Vlastníma, holýma rukama, řekli vojáci. Věřím tomu, měl si na něho vztek." Mahidevran se pousmála a Suleyman jí zkoumavě pozoroval. Ještě nikdy k němu takhle nepromluvila, jako dnes, ani neměla příležitost, nyní se naskytla a Mahidevran toho nyní využila. Jakoby to nebyla ona. Ta Mahidevran kterou znal. "A teď synové Hurrem se navzájem bijí o trůn. O moc. Bude válka. Bylo by lepší, kdybys měl jenom dva syny. Ušetřil by si říši trápení." , Suleyman se zamračil, "Mlč, jak se opovažuješ?!! Jsi nevděčná, měla si přijít o hlavu a já tě ušetřil!" křikl Suleyman, jeho řev byl stále silný, ale už v Mahidevran nevyvolával strach, ani respekt, to Suleyman poznal. Mahidevran se na něho podívala jako na nejhoršího nepřítele. "To sis mohl odpustit, kdyby si mi tenkrát dal svobodu. Nebo bys mi dal šanci. Ne, tím, že mi dáš pozici hlavní sultánky harému, ale sultánky tvého srdce. Ne, tys to prostě nedovolil." Mahidevran se odmlčela, kroutila hlavou, poté promluvila, "Ani srdce, které jsem ti před lety dala, si mi nevrátil!!" dodala stejným tónem jako Suleyman, ten změnil výraz. "Že já si troufám. Ty si myslíš, že ostatní jsou jako Hurrem? To se pleteš a sám jako moudrý muž jsi to měl vědět, máš vědět více věcí, než ostatní, máš být o krok napřed, Suleymane." Dodala klidně, ale Suleyman poznal, že to v ní vře. Zvedla hlavu, připadala mu vznešenější, kultivovanější. "Vladce již pro mě nejsi. Ztratila jsem tě a ty jsi ztratil mě. Teď ti něco řeknu…naposledy mě vidíš v paláci Topkapi. Přišla jsem své nepřítelkyni dát poslední sbohem a pomodlit se za její duši." Poslední věta Suleymana ho zlomila, ale zároveň i pohladila. Něco ho však nutilo prosit o odpuštění za všechno. Ale to co následovalo, ta slova, ta úplně poslední věděl s jistotou, že mu navždy vryjí do paměti. " Ty si myslíš, že jsem byla pouze proti Hurrem. Ne. Ty facky, ty rány. Byly mířeny i na tebe. Optal ses mě, jestli jsem věděla, že tím jak jsem kdysi zbila Hurrem, že jsem zbila i tebe. Odpověď zní ano. Věděla, bylo to mířené na tebe.Hurrem byl nástroj. Nástroj na pomstu. " Zasyčela Mahidevran plna vzteku. "Naposledy jsem zde. Naposledy vidíš můj pohled. Naposledy promlouvá k tobě můj hlas. Klidně přikaž, ať zabijí mě. Nemám co ztratit, Suleymana, vše již si mi vzal. Mám na něčem podíl viny, ale ty nejsi jiný. Na tvůj rozkaz budu čekat." Nepoklonila se a prostě ho jenom obešla a odcházela. Suleyman stál jako opařený. Bylo mu ještě hůř, než předtím. Otočil se na Mahidevran. Její chůze byla klidná. Na to, že po těch slovech jí hrozila poprava.

Ne, Mahidevran, poprvé si mi řekla více, než jsem chtěl, ale poprvé jsem poznal tvou sílu a odvahu. Jsi příliš stará na to, aby si to nepochopila, ale příliš zkušená na to, abych tě popravil. Byla jsi můj měsíc. Má láska, má růže v mé zahradě. Ano, je to tak. Máš pořád vztek, již teď to začínám chápat. Začínám tě chápat a také uctívat, tak, jak nikdy v životě. Jsme staří lvi, Mahidevran. Já tě nechám jít. Proč? Protože vzal jsem ti roky a brát ti ty, které ti ještě zbývají, by byl hřích.

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama