Ibrahim Paşa

7. ledna 2015 v 22:02 | Alžběta T. |  Velkolepé století
V noci Ramadánu má duše odešla, když smyčka kolem krku mě svíjela. Věděl jsem jistě, že svou milou už nespatřím více. Cítil jsem jak rudnu na tváři, jak peru se o kousek vzduchu co má zachránit. Pomalu a jistě jsem věděl, že musím se rozloučit, že už nikdy neuvidím ty, které nadevše miluji. Volal jsem v zoufalství jméno sultána, přítele co radost mi dělal, obdivoval jsem ho pro jeho moudrost, pro jeho ušlechtilost, kterou měl snad od narození. Díky němu jsem hrál, abych radost do jeho života dal. Jsem muž jeho sestry, je má láska, kterou dál bych vše, kdybych opět mohl vstát z mrtvých, vážil bych si daleko víc života co s ní prožil bych. Kašlal na saň, která vzala mi půdu pod nohama, která si vybrala obrovskou daň. Mám hříchy, na které nejsem pyšný, chránil jsem čest svou a utekl jsem před realitou, tím zradil jsem svou rodinu. Byl jsem Theo, malý kluk, který chtěl si hrát, v dětské fantazii se hřát. Odvezli mě však pryč do říše a nevěděl co čekal bych, našel jsem zde však poslání, poprvé pocítil sladkou chuť vědění a zjistil jak život je jiný. Naučil jsem vykouzlit nádherné tóny, pocítil jsem změnu, co dal mi předem osud. Housle byly útěkem. Tóny, které mi pomohly přežít vše, zvuk okouzlil muže, který má být ten co změní tuhle zem. Suleyman jméno jeho, dal mi co nikdo, postupně jsem šel na vrchol. Mnohokrát jsem mu poděkoval, za to, jakou možnost mi dal. Po boku jsme bojovali, smáli, dívali na nebeskou bránu plnou hvězd a snili svůj dávný sen. Byl jsem láskou naplněn, když spatřil jsem krásu Hatice, láska chutná velice, díky ní jsem měl pocit že stoupám výše. Pak tu byla Hürrem dívka, která drzá byla, nepřítel číslo jedna se stala, díky ní jsem se naučil však hodně. Zranil jsem jí. Prohrál jsem, zradil jsem, už nejsem ten co na vrchol jde. Schovávám se před sebou. Děkuji Alláhu, že jsem se naučil vytrvalosti, získal zkušenosti, naučil se novým věcem, jít na cestu poznání, poznal svět nedotknutých a přitom sám jsem poznal, že to tak nemusí být a pouto lásky a přátelství které mě učinilo šťastným. Poznal jsem lásku ženy, které ,kdybych měl možnost, sloužil navěky, vážil bych si její podpory, stál bych při ní jak se patří. Teď nyní se vydávám do říše mrtvých. Hatice netrap se, podívej se na oblohu, budeš vědět, že tam vždycky budu. Budu tě hlídat, budu se s tebou smát. Budu žít ve vzpomínkách. Budu tě milovat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama