Část 1. - Začátek konce

3. ledna 2015 v 1:30 | Alžběta T. |  Dívčí válka
Krajina, tak čistá, ta zeleň neposkvrněná. V dávných dobách, kdy člověk neničil přírodu, ale sebe. Kůň s jezdcem běží v před, ke svému cíli, na který ho navádí jezdec v černém plášti. Černý hřebec prohání se krajinou. Začíná západ slunce a nebe se mění z oranžové barvy na krev. Na obzoru je pomalu, ale jistě hrad. Vyšehrad. Obklopen na jedné straně plání a na druhé strmým svahem k řece. Hřebec projíždí bránou. Jezdec ho ubrzdí a seskočí z koně. Pospíchá dovnitř hradu. Není to muž, ale žena. Běží jako o život až se zastaví před dveřmi pozlacenými, žena sundává kabát, odhalí se její dlouhé kaštanové vlasy, v očích má strach. Není sama u dveří stojí stráž. "Otevřete." Dívá se na jednoho přes druhého. "Vlasto, kníže je ve vnitř spolu s léčitelem. Musíte setrvat." , "Nechte si ty řeči a otevřete. Jsem její služebná, její přítelkyně a mám stejné právo být v tuto chvíli s ní jako kníže!!" Vlasta byla vzpurná a tvrdá žena, schopná čehokoliv. Kvůli ní. Své kněžně Libuši. Uvnitř to slyšel kníže Přemysl, který seděl u své ženy. Ležela, dýchala těžce. Doposud měl skloněnou hlavu, až když uslyšel známý hlas. Zvedl hlavu. Léčitel dělal svou práci dával paní obklady na čelo a připravoval lék na bolest. Plavovláska se potila. Jakoby měla zlý sen se kymácela. Kníže byl zoufalý. Přemysl se podíval na okno. Viděl nebe zakrvácené. Lekl se, podíval se na svou ženu a pohladil jí po tváři. Ta otevřela oči a smutně a ztěžka se usmála. Chtěla dodat svému muži sílu. Jakoby zdálky slyšela něčí křik a kroky, tiše pravila. "Pusť dovnitř Vlastu, prosím. Můj muži." Kníže se dívá na její oči. Tak plné života tehdy byly, modré hluboké. Rád se topil v nich, teď byly zakalené jakoby chtěla brečet. Měl dojem že smrt se po ní sápe a chce mu jí vzít. Kníže potlačoval pláč, nechtěl, aby tak duševně silná žena, která vládla zemi spravedlivě ho takhle viděla. Dal jí slib, který nechtěl teď, před ní porušit. Vstal a odcházel ke dveřím, pozorován očima své Libuše. "No tak otevřete. Paní si mě vyžádala! Jestli mi neotevřete zatočím s vámi!!" Prudká slova z jemných úst vyslovila, aby strážní povolili a pustili jí. Dveře do komnaty se otevřely. Ústa se zavřela a uviděla knížete. Vlasta strnula a poklonila se knížeti. "Nemusíš být hrubá, chápu co prožíváš, ale již tak je to těžké. Nepřitěžuj svými scénami tuhle chvíli plnou těžkostí." Kníže promluvil potichu a díval se na Vlastu, jeho slova poslouchala, ale stála napřímená jako kněžna. Ať chtěl kníže cokoliv, ať udělal cokoliv, Pro ni byla důležitá pouze Libuše. Nikoho jiného neposlouchala. Pak nahlas pravil "Kněžna tě očekává." Na tuhle větu Vlasta čekala proto neváhala a vstoupila do komnaty. Uprostřed se zastavila. Podívala se na léčitele. Míchal směs bylin proti bolesti. Viděla u postele kněžny kýbl vody. Pak se pomalu se strachem podívala na Kněžnu samotnou. Šla pomalým krokem. Kněžna jí tiše celou dobu pozorovala. Kněžna se usmívala na svou věrnou družku. Libuše měla na čele hadr. I to co poznal kníže, poznala Vlasta dřív než on. Na rozdíl od něho slzy nechtěla zadržet. Proto se jí začaly kutálet po tváři. Slzy smutku, zoufalství, ale i skrytá radost, že může být s paní v tu chvíli. Libuše zvážněla, když spatřila slzy. "Neplač, Vlasto. Prosím, nechci zanechat po sobě smutnou tvář, která roní slzy." , "Kněžno, nic jsem vám neslíbila, nic by mě neučinilo šťastnou kdyby jste se uzdravila. Stála na svých nohách a vládla do svého stáří.", "Vlasto, je rovnováha a ať chceme nebo ne smrt je součást našich životů. Přijde pomalu, nebo rychle. Odejdu, ale v myšlenkách a vzpomínkách budu žít dál. Jsi silná žena, Vlasto. Dokážeš se posunout dál." Během těch slov Vlasta brečela a o to v duchu prosila bohy o milost nad životem své paní. Mlčky se dívala na Libuši a Libuše na ní. Byly jako sestry. Každá byla jiná. Oheň a voda. Slunce a měsíc, den a noc, ale byly si velmi blízké. Kníže je tiše pozoroval a přicházel na postel kde ležela jeho kněžna jeho srdce, jeho láska. Libuše se usmívala. Léčitel držel nádobu s lékem na utišení bolesti a mířil ke své paní. Ta, ale natáhla ruku. "Ne.." řekla tiše Libuše. Vlasta a Kníže se současně zalekly spolu s léčitelem. Libušiny oči se rozevřely a ruka Libuše se chytila za srdce. Ucítila ostrou bolest. Vlasta jí držela za druhou ruku. Kníže byl bezmocný. Šel na druhou stranu postele naproti Vlastě podal ruku své ženě, ta jí uchopila. "Tak dělej něco!!!" Zařval na léčitele. "Ne!" Lehce zakřičela Libuše na léčitele, ten, ale svou paní neposlechl. Dal jí ruku na čelo a kontroloval teplotu paní, byla příliš horká a tak vzal hadr, který paní měla vedle své hlavy a chtěl dát obklad i lék. Libuše se svíjela bolestí čím dál více. Za ruku jí držely dvě duše, které měla ráda a provázely jí část života. Libuše ležela a naposledy se podívala na tak důvěrně známe oči. Obě byly plné smutkem a strachu o její život. Libuše se usmívala. "Miluji Vás." Řekla. Nadechla ztěžka a pomalu a bolestivě vydechla. Další nádech, ale nenastal. Srdce kněžny Libuše se zastavilo. Smrt ho zastavila a vzala její duši do své říše. Kníže i Vlasta držely Libuši za ruku. Přemysl se podíval na Vlastu. Ta měla pusu otevřenou, okamžitě si jí zakryla rukou, druhou držela ruku své paní, která povolovala čím dál více. Slzy se jí ronily ještě víc než předtím. Libuše měla oči dokořán otevřené. Kníže je svou druhou rukou zavřel.
Vlasta odcházela z komnaty své paní. Kníže tam zůstal sám. Klečel u postele a držel stále Libušinu ruku. Držel jí oběma rukama a lehce si hlavu o nich opřel. Srdceryvně plakal. Jakoby svou ženu tím měl vzkřísit. Vlasta procházela chodbou bezcílně. Jako tělo bez duše. Oči měla opuchlé od pláče, pořád jí slzy zamlžovaly zrak. Potácela se neznámo kam. Zastavila, uviděla siluetu postavy, jak se k ní blíží. Její tělo se složilo pomalu k zemi. Ale postava k ní přiběhla a včas jí chytila. "Neeeeeee!!!!!" vykřičela z plných plic svůj vztek na bohy, svůj smutek. Když se napřímila, zavřela oči, někdo jí utíral slzy. Otevřela je a uviděla svého bratra. Služebníka knížete Přemysla. Poznal hned, že se muselo něco stát a taky věděl, že to jistě souvisí s Kněžnou Libuší, o které v tuto chvíli bylo známo, že je nemocná. Bratr objal svou sestru. "Zemřela, zemřela...má paní." Řekla potichu svému bratrovi. Ten byl v šoku, ale mlčel. Jeho sestra srdceryvně brečela. Nemělo cenu jí utěšovat. Jen jí mlčky objímal a dával tak najevo, že v tomhle světě ještě není sama.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama