Leden 2015

1. část East End

29. ledna 2015 v 19:07 | Alžběta T. |  Whitechapel
Píše se rok 1887. Londýn je bezesporu jedno z nejvýznamnějších měst té doby. Ušlechtilí gentlemani kráčí po boku svých dam, které nosí ty nejkrásnější šperky a šaty. Muži zdvořile zdraví ženy svých kolegů, kteří je ochotně, možná s přetvářkou, doprovázejí. Burzovní makléři se scházejí v sále domu, kde čtou a kontroluji stavy svých akcií. Ctihodné dámy se baví nad šálkem čaje v prostorném pokoji se starožitným a bezesporu drahým nábytkem a diskutují o svých problémech typu. "Co budeme dělat zítra? Hrát bridge?" Sedět s manžely je nuda a tak si najdou milence, kteří jsou pro ně zajímavější. S milencem se nebaví o starostech každodenní činnosti jejich mužů. S milencem prožívají romantiku a živočišnou touhu, kterou ať by sebe víc chtěly se svými drahými nezažijí. Aniž by tušily, že jejich ctihodní gentlemani nejsou o moc lepší. Navštěvují nevěstince, kde jejich slíčné a dosti náruživé, nenáročné obyvatelky onoho "vykřičeného domu" jim plní jejich divoké sny, naplňují jejich živočišnou touhu. Ano, poctivý muž s postavením dělá věci tajně. Počestný muž je jenom maska, ale nevěstkám stačí jednou a dost. Obdrží dárek v podobě peněz a pán odcestuje kočárem domů k manželce jakoby se nic nestalo. Je spokojen. A ona? Možná ano, možná taky ne, ale má peníze jisté. Zato manželky mají to těžší. Pro ně je to splněný sen. Pro milence existují jenom tyto dámy. Někdy korpulentní a odpudivé ženštiny, které si myslí, že jejich milý to myslí s nimi dobře. Ve skutečnosti chce manželovi peníze. I takový jsou…
Královská rodina v Buckinghamském paláci sedí v sále, tedy skoro všichni. Jenom královna Viktorie, ale hledí z okna a rozhlíží se po rozsáhlém a mocném městě. Babička Evropy. Měla vlasy svázané do pevného ohonu. Její vlasy již získávají stříbrný odstín a na hlavě korunu. Její tvář již zdobí vrásky, ale přesto tady stojí vznešeně. Jenom šaty… ty šaty značí smutek. Černé šaty a zlomené, opuštěné srdce. Ano, smrt prošla několikrát jejím životem. Tohle je City - West End, město, kde gentlemani, ať už s maskami, nebo upřímně, zde procházejí ulicemi spolu s manželkami, které prožívají život bohatých a mocných.
Ale je tu část města, která je poseta bídou, hladem, každodenním bojem o přežití. Loupeže, křik a vraždy. Soukromý boj hrdinů svého životního příběhu je ještě nedopsán, ale polovina již má sepsaný příběh, i když bije skoro konec, nevzdávají to a jdou dál. Zahlédnete zde ty ubohé lidi bez domova. Úsměv na rtech jim tu netančí a pokud ano, je z čistého srdce, z čisté radosti, ale v něm je skryté zoufalství a jestli někdo je bohatý, tak jediné protože ještě žije. Život člověka je tu největší bohatství a jen nejsilnější a nesobečtější zde přežijí. Člověk se prochází po ulici Dorset street. "Brzy budu známá" jakoby křičela již tenkrát a smála se a tančila. Nechvalně známá. Člověk se po ní prochází se staženým hrdlem, ale musí nasadit masku. Kdo zná svět intrik, kdo umí se přizpůsobit, kdo má ostré lokty přežije. Hra na kočku a na myš začíná od teď. Muž jde touto ulicí. Vidí ženu, která drží dítě a muže, který jí políbí na čelo, zaslechne jenom. "To bude dobré, postavíme se znovu na nohy." Žena se rozzářeně na muže dívá, ještě je plna naděje. Jiná žena sedící opodál pozoruje tu "novou" ženu s výrazem značící. "Za chvíli ti tvoje naděje zemře." Na levé straně ulice nějaký chlapík popíjí s mužem již po oku starším než je ten druhý, smějí se a žvatlají z cesty. Muž, který jenom přihlíží a zkoumá okolí pokračuje v chůzi. Vidí ženu, mladou asi dvacetiletou, která se na něho usměje.
Tato ulice smrdí potem, močí. Páchne po kouři, který vychází z místních továren. Ten kašel, když poprvé vstoupil do této čtvrti, do East Endu nikdy nezapomene. Měl pocit jakoby vykašlal celé plíce. Jak ho štípaly. Spadl na dno. Alkohol ovládl jeho tělo. Žil jak mu bylo přáno a teď v téhle díře musí žít. Spadl. Hluboko klesl. Byl nucen opustit svět, který znal. James. Tohle je jeho jméno. To jediné co mu zůstalo. Teď je zde. V Místě kde z temných uliček slyší slastný vzdech ženštiny, které stačí málo, aby roztáhla nohy. Kus starého chleba, který po povinnosti tak slastně jí, jakoby to byl humr, nebo pije odpornou kořalku, která by snad neměla být tak nazvána. Ano, tady se přihne k alkoholu snáze. Zapomíná se na to, kde tihle lidé jsou. Ve světě utrpení. Jestli existuje peklo. Tak je to tady! Jamese hned okradli o libru, o jednu jedinou libru a zbili ho ještě na rozloučenou. Pár podlitin, a obrovský monokl na levém oku. Tohle byl dárek na přivítanou. A teď druhý den spatří daleko děsivější hrůzu. Vidí matku, která sedí na ulici. Je jí jedno co se děje kolem, ale v náručí drží dítě. Miminko možná snad dva dny staré, je bílé jako stěna. James hned poznal, že dítě je po smrti a matka se ho snaží probrat. Lehce s ním třese. Její slzy tečou po její nešťastné tváři. Lidi kolem ní jen procházejí, vůbec si jí nevšímají. Je jim snad lhostejné, že matka prožívá utrpení?? Je jim snad lhostejné co bude s jeho matkou? Kde vezme peníze na pohřeb? To se jeho tělíčko bude rozkládat zrovna na ulici?! Ano, tohle je krutý svět. Svět chudoby, násilí, prodejného sexu a děsivých konců jeho obyvatel. Láska tu nemá místo. Tohle zatím James potkal…. A bohužel tohle nebude to jediné.


Zdroj videa: youtube.com


Ibrahim Paşa

7. ledna 2015 v 22:02 | Alžběta T. |  Velkolepé století
V noci Ramadánu má duše odešla, když smyčka kolem krku mě svíjela. Věděl jsem jistě, že svou milou už nespatřím více. Cítil jsem jak rudnu na tváři, jak peru se o kousek vzduchu co má zachránit. Pomalu a jistě jsem věděl, že musím se rozloučit, že už nikdy neuvidím ty, které nadevše miluji. Volal jsem v zoufalství jméno sultána, přítele co radost mi dělal, obdivoval jsem ho pro jeho moudrost, pro jeho ušlechtilost, kterou měl snad od narození. Díky němu jsem hrál, abych radost do jeho života dal. Jsem muž jeho sestry, je má láska, kterou dál bych vše, kdybych opět mohl vstát z mrtvých, vážil bych si daleko víc života co s ní prožil bych. Kašlal na saň, která vzala mi půdu pod nohama, která si vybrala obrovskou daň. Mám hříchy, na které nejsem pyšný, chránil jsem čest svou a utekl jsem před realitou, tím zradil jsem svou rodinu. Byl jsem Theo, malý kluk, který chtěl si hrát, v dětské fantazii se hřát. Odvezli mě však pryč do říše a nevěděl co čekal bych, našel jsem zde však poslání, poprvé pocítil sladkou chuť vědění a zjistil jak život je jiný. Naučil jsem vykouzlit nádherné tóny, pocítil jsem změnu, co dal mi předem osud. Housle byly útěkem. Tóny, které mi pomohly přežít vše, zvuk okouzlil muže, který má být ten co změní tuhle zem. Suleyman jméno jeho, dal mi co nikdo, postupně jsem šel na vrchol. Mnohokrát jsem mu poděkoval, za to, jakou možnost mi dal. Po boku jsme bojovali, smáli, dívali na nebeskou bránu plnou hvězd a snili svůj dávný sen. Byl jsem láskou naplněn, když spatřil jsem krásu Hatice, láska chutná velice, díky ní jsem měl pocit že stoupám výše. Pak tu byla Hürrem dívka, která drzá byla, nepřítel číslo jedna se stala, díky ní jsem se naučil však hodně. Zranil jsem jí. Prohrál jsem, zradil jsem, už nejsem ten co na vrchol jde. Schovávám se před sebou. Děkuji Alláhu, že jsem se naučil vytrvalosti, získal zkušenosti, naučil se novým věcem, jít na cestu poznání, poznal svět nedotknutých a přitom sám jsem poznal, že to tak nemusí být a pouto lásky a přátelství které mě učinilo šťastným. Poznal jsem lásku ženy, které ,kdybych měl možnost, sloužil navěky, vážil bych si její podpory, stál bych při ní jak se patří. Teď nyní se vydávám do říše mrtvých. Hatice netrap se, podívej se na oblohu, budeš vědět, že tam vždycky budu. Budu tě hlídat, budu se s tebou smát. Budu žít ve vzpomínkách. Budu tě milovat.


Şehzade Cihangir

7. ledna 2015 v 21:57 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Jsi matčino slunce, otcovo štěstí. Přál bych si, ať čas se vrátí. Ať vše běží ve starých kolejích. Ať je šťastné období. Kdy jsi žil i Tvoji bratři. Byl jsi malý klouček s hrbem na zádech. Nesl si trest, který nepatřil Tobě. Byl jsi tak ostýchavý roztomilý. Byl jsi zvídavé, nesmělé dítě. Se srdcem na správném místě, ale styděl ses za sebe. Utekl jsi ode mě, když jsem se vrátil, ale já tě miloval a miluji, nehleděl jsem na to jak vypadal si. Ale mrzelo mě, že nemůžeš zažít, to co bratři. V životě jsi měl místo. Byl a jsi Şehazde Osmanské říše. Synem mé radosti, slunce života, synem sultána. Jsi bratr moudrosti, čestnosti, spravedlnosti, krásy, hravosti, trpělivosti, bojovnosti. I přesto ten nejmladší a nejzranitelnější. Věděl jsem, že můžeš být silnější než ty si myslíš. Bojoval jsi za bratry. Vím, že jsem ten, který tě zlomil a navždy si to budu vyčítat. Kdy viděl jsem tě trpět. Brečet bolestí, jak bylo to těžký. V tu chvíli, kdy jsi vzal do úst jed, přál jsem si ať je konečně po mě. Jaká bolest to byla. Krvácelo mi srdce. Kdy jsi, ale nedýchal, neslyšel jsi mé volání, jaké utrpení jsem prožil. Vzal jsem tě do náručí, chtěl jsem, aby mé slzy tě oživily. Sílu jsem ztratil. Dýchalo se mi ztěžka. Doufám, že v nebi jsi šťasten. Brzy se setkáme. Stýská se mi. Matce to zlomilo srdce. Stýská se mi po tvých očích, které byly nevinné. Stýská se mi potom, jak ses styděl. Stýská se mi, protože nežiješ.
Cihangir se na otce dívá jak píše ta slova. Hrb už nemá, je zdráv. Tíhu už neprožívá. Smutek jeho otce ho ale pořád dál volá. Sedí vedle otce, který pláče a ztěžka dýchá. Pohladí jeho ruku, sultán najednou utichl. Podívá se směrem k synovi, jakoby věděl, že sedí vedle něj. Chce ho obejmout, nemůže. Ví, ale jistě, že syn na něho čeká, že syn, je tu pro něj, že odpustil mu jak si přál. Slzy sultána stékají po tváří. Cihangir nevinným pohledem se na něho dívá. Je tu pro něj, slyší jeho volání. Nechce, aby trpěl, díky jeho smrti. Cihangir se podívá na Mustafu, který za ním stojí. Na otce se dívá. Je mu těžko se ho dotknout, ví, že oba budou mít příležitost. A tak sultán ví o přítomnosti svého nejmladšího. Neví však o starším. Neví, že jsou oba jeho strážní andělé. Hlídají a pozorují jak jeho život plyne. Cítí utrpení svého otce. Mustafovi najednou ukápla slza. Ví dobře, že čas jeho otce nastane. Blíží se jeho doba.


Část 2. - Vzpomínky zůstanou

6. ledna 2015 v 1:32 | Alžběta T. |  Dívčí válka
Pamatovala si ten okamžik. Ten okamžik kdy poznala Kněžnu Libuši. Ženu se srdcem na svém místě. Ženu s cílem. Chtěla změnit budoucnost, chtěla a přála si pro svou zem hojnost, mír, bohatství. Nejen ohledně zlata, ale také duševní. Plodnou zem. Vlasta byla divoká, nespoutaná, ale také nedůvěřivá, bojovná. Poznala bolest, kdy matka jí umírala před očima. Kdy odcházel život. Otec zemřel během krvavého boje. Měla jenom bratra. Nikoho jiného. Ale i on se z jejího života na moment vytratil. Žila v bídě, hladu, naději a iluze ztratila. Byla pohledná mladá žena. Dlouhé kaštanové vlasy, pleť bělostná, vysoké čelo, plné rty a zelené oči z ní činily krásku, které by padl každý muž u nohou. Milovala. Násilníka, bojovníka tělem a duší. Žila s ním. Učil jí bojovat s mečem, chvaty. Učil jí poznávat charakter lidí a psychiku. Učil jí neplakat a být silná, odhodlaná. Pár bitev za sebou měla. Zabíjela, bojovala, řvala, milovala. Dýchala vzduch. Tím žila. V jedné bitvě se, ale vše změnilo. Její milý padl. Zabili ji duši. Zabili její srdce. Její krutost a touha pro pomstu se však probudila s ještě větší silou. Nebe bylo bez mraků. Jakoby slavilo, vítr lehce si hrál s kadeře jejích vlasů a pro ní se zastavil čas kdy tělo jejího milého padlo na zem.
"Silný dokáže ovládat druhé, ale silnější ovládá sebe. Neplač, netruchli. Doufej v brzký konec. Bojuj, směj se, miluj. Protože život můžeš ztratit. …Drž ten meč pořádně, musíš být s ním spojená. On je tvůj společník. Je tvůj nástroj, který ovládáš. …Jsi má růže. Neopustím tě." Vzpomínky se jí promítaly v hlavě, kdy viděla jeho zakrvácené tělo bez života a jeho duch vedle ní stál. Díval se na ni, ale ona ho nemohla spatřit. Poklekla k jeho mrtvému tělu a vzpomněla si na jeho slova. Pohlédla k nebi a z plných plic zařvala. Dodávala si sílu, dodávala si odvahu, kterou na moment ztratila. Rána osudu jí málem zlomila, ale stála tu a byla silnější. Byla jiná. Kdy vstoupila poprvé na Vyšehrad. Kradla, kde se dalo, zabíjela.
Na tržnici kradla ovoce. Kradla jídlo, jak špatně dopadla tato bojovnice. Byla žebračkou, ale lidi byli lakomí, tak kradla. Brala si to, co obchodníci a bohatí chránili jako oko v hlavě. Několikrát, ale ukázala své laskavé srdce. Uviděla malého chlapečka, který se opíral o zeď a pozoroval okolí. Jeho rodiče nikde. Šla k němu: "Kde máš rodiče?", "Maminka mi zemřela a tatínek pracuje." Vlasta se podívala do jeho hnědých očí. Ten roztomilý klouček jí uchvátil a dojal. Mrknutím potlačovala slzy. Rozhlédla se kolem a spatřila obchod s ovocem. "Máš hlad?" ptala se kloučka. "Ano, paní.", "Tak chvilku počkej." Řekla a hned vyrazila. Dělala, že si vybírá jídlo a současně pozorovala obchodníka. Ten jí chvíli pozoroval. Pak k němu přistoupil jeden muž. Usmál se na něho a začali si povídat. "A zdravím vás.", "Taky vás rád vidím.", "Jak si vede obchod?", "Ano, skvěle, i když mohlo by to být lepší. Kněžna Libuše nám snížila poplatky, ale přesto bych byl rád, kdyby vůbec nebyli." Odpovídal obchodník s úsměvem. Vlasta hovor poslouchala a zároveň vzala dvě jablka pro chlapečka. Když Vlasta odcházela, obchodník si všiml jejího odchodu, povídal si s muže, ale také jí pozoroval. Až spatřil, jak se žena zastavila k malému chlapečkovi a podávala mu jablka. Dítě se s radostí, s rozzářenýma očima zakousl do něho a vychutnával si jeho sladkou chuť. Obchodník v ten moment si uvědomil, že žena ho okradla a rychle ukončil rozhovor a přiběhl k ženě, která si ho hned všimla, narovnala se a byla otočená k němu. Jakoby ho čekala, ale muž byl ze vzteku až rudý. "Co to má znamenat? Ani jste nezaplatila!!" Povyku si všimli strážní postávající opodál. "Ano, nezaplatila a dobře to vím." Odpověděla Vlasta s úsměvem. Na tržiště vstoupila Kněžna Libuše v přestrojení spolu s doprovodem. "Jdi domů, chlapče.", "Ne, ať vrátí ty jablka.", "Kvůli dvěma pitomým jablkům se budeme hádat. Kdybych vás okradla o celý obchod neřekla bych, ani půlku slova, ale takhle. To dítě mělo hlad!!" Vlasta se přestala ovládat. Kněžna Libuše je němě pozorovala a naslouchala slovům té ženy. "Ani si nevšimnete, že dítě tady sedí a hladový, když obchody vám dobře vydělávají, tak ty dvě jablka vám nemusejí dělat potíže, vážený pane." Pokračovala Vlasta. Strážní chtěli zasáhnout, ale spatřili Kněžnu, která jim na znamení ruky dala povel, aby nezasahovali. Strážní se proto pouze poklonili a postávali, pro případ, nadále opodál. Muž neovládl stále stupňující vztek a tak vztáhl ruku k ženě. Ta však byla rychlejší a ruku zachytila včas. Kněžna v ten moment zbystřila a šla vyřešit tuto záležitost jednou provždy. Muž si změřil vražedným pohledem ženu, když si všiml jejího meče, zarazil se. Žena nemluvila, mlčela, ale byla odhodlaná ho podříznout, před ostatními. Až na její ruku sáhla jiná. Vlasta pohlédla k vlastníkovi té ruky. Byla to žena zahalená v plášti, ale dobře viděla její tvář. Lidé kolem pozorovali tuhle situaci. Žena pohlédla ke strážím a pohodila hlavou. Stráž dobře věděla, že Kněžna chce rozpustit lidi. Stráže taky jednali. "Tady není nic k vidění. Divadlo skončilo." Vlasta pozorovala tvář ženy. Modré hluboké oči, vysoké čelo, užší rty, dlouhé blonďaté vlasy, vysoká stejně jako Vlasta. "Pusť mu ruku, prosím." Tak laskavý něžný hlas k ní promluvil. Vlasta poslechla, ale obrátila zrak k muži. Ten se díval šokovaně, pohoršeně a vražedně z jedné na druhou ženu. "Měl bych tě dát k soudu. Půjdeme za Kněžnou a na vás taky." Žena se pousmála. Tak tedy půjdeme." Usmála se tajemně, něco skrývala, to Vlasta poznala. Všichni tři došli k liduprázdné uličce. Neznámá žena si sundala kapuci svého kabátu. Měla korunu… Muž se podíval vystrašeně a ženě se poklonil se slovy: "Má Kněžno." Vlasta nehnula ani brvou. Žádná úklona nic. Kněžna se na ní pouze usmála. Pohlédla zpět k obchodníkovi. "Tolik povyku pro dvě jablka. A ještě krádež z čistého úmyslu." Pohlédla na Vlastu. "Krádež z čistého úmyslu je pořád krádež. Nicméně, není zrovna dobré stáhnout ruku na ženu, byť je ozbrojená. Jak se jmenuješ, ženo?" ptala se ženy. "Vlasta." Usmála se. "Jsi jako oheň, jsi bojovná, netrpělivá, ale chlapce neuč k tomu, aby kradl jídlo a tím se najedl. Je třeba pracovat, vydělat peníze.", "Tak proč necháváte ty děti na ulici? Kdyby se o ně někdo postaral." Vlasta Kněžně opomenula. Kněžna naklonila hlavu na levou stranu a pozorovala Vlastu. "Tvá Kněžna nejsem, ale dám ti řešení. Mohla by si být v mých službách a společně bychom našly řešení. Co ty na to, Vlasto?" Muž se díval z ženy na ženu a ničemu nerozuměl. Šoky nebrali konce. "Je to zlodějka, má paní. Vždyť..," Libuše zabodla pohled k muži, ten nedořekl větu. "Obchodník si velmi výborný, jak jsem slyšela, tvůj obchod se rozvíjí a tobě dělají problém dvě ukradnutá jablka, ale také jsem slyšela velmi negativní zprávy, co se týká obchodování, nechtěj vědět, co bude následovat." Ukázala na něho prstem. "Možná jsem až moc měkká, ale jestli chceš, abych byla tvrdá a ostrá, jako ostří meče tak mohu začít s tebou…" Libuše mluvila k němu čím dál ostřeji a muž se na ni díval s údivem. Vlasta je tiše pozorovala. "Tady Vlasta bude v mých službách a peníze, které si vydělá, ti předá můj posel. Což bude cena jablek a tvé újmy, o které silně pochybuji." Muž se tvářil spokojeně. Poklonil se. Kněžna stála před ním vznešeně a kultivovaně. "Můžeš jít." Obchodník se podíval vítězně na Vlastu, ta se usmála, což obchodníka vyvedlo z míry. Kněžna pozorovala chvíli obchodníka. Její pohled byl bez citu. Vlasta jí pozorovala. Poznala v ní, že je bezesporu hodný člověk. Žena, která umí být podle potřeby ostrá. Kněžna jak má být, spravedlivá. Pohlédla na zkoumající pohled Vlasty. "Pojď se mnou." Řekla a Vlasta s ní šla. Zpočátku byla však nedůvěřivá. Druhý den, poznala Kníže Přemysla a Vladyka Ctirada, jeho pravou ruku, služebníka, přítele. Nepadli si do oka. Byl arogantní a odměřený. Ostatně tak jako vůči němu Vlasta. Ale pak přišel pro ní šok největší. Jednoho z dalších služebníků a velitelů ochranky Knížete a Kněžny poznala svého dávno ztraceného bratra Bořivoje. Shledání bylo dojemné, poprvé vůbec nepotlačila slzy. Byly to slzy štěstí. Vlasta zprvu byla pouhá otrokyně. Kníže jí učinil jako služebnou. Měl již své místo a někdy rozhodoval za svou ženu, která byla na cestách. Ctirad jí ponižoval. Dokonce ho několikrát uhodila a Kníže jí za to vsadil do žaláře, ale vždy tu byl někdo, kdo stál při ní… Libuše jí naučila být opět ženou, když plamen její zuřivosti rostl, byla to právě Libuše kdo ho dokázal zhasnout, zklidnit. Vlasta byla oheň a Libuše voda. Pravé opaky byly, ale velmi si rozuměly. Kníže si jí po měsících oblíbil a taky se Vlasta v hradě usadila a dostala se tak říkajíc na vrchol. Z otrokyně a přítelkyně, měla významné postavení v družině své paní. Byla její přítelkyně, ochrana. Na cestách byla jejím doprovodem, několikrát jí zachránila život, kdy velvyslanci z cizího kraje se pokusily zabít Kněžnu. Kníže byl v té době s nimi na cestách, spolu s Ctiradem a Bořivojem. Velvyslanci je pozvali na návštěvu do svého hradu. Kníže s Kněžnou toto pozvání přijali, ale Vlasta měla velmi divný pocit. Libuše pochopitelně jí vzala s sebou. Vlasta si poprvé, po dlouhé době, vzala svůj meč pro ochranu. Kníže si meče okamžitě všiml. "Co to má znamenat?" tvářil se nasupeně. "Meč." Odpověděla s klidem Vlasta. "Jdeme na návštěvu cizího prostředí. Ve jménu míru. Když spatří meč u tvého opasku, nebude to dělat dobrý dojem." Vlasta ke Knížeti přistoupila blíž. "Tak potom proč ho má Ctirad, nebo Bořivoj? Problém není v tom, že ho mám u sebe, ale že jsem žena. Musím vás seznámit s jednou zprávou. Jsem ochránce Kněžny. Naší paní, Vaší ženy." Tohle byly jedny z potyček, nebo drobných nedorozumění mezi Vlastou a Knížetem. Někdy bylo mezi nimi až velmi nepříjemné dusno. Ten den, když Kníže s Libuší zrovna vyšli na dlouhou cestu krajinou, přes své území, Libuše zrovna nosila pod srdcem svého třetího syna. Synové Nezamysl a Lidomír jeli s nimi. Libuše je nechtěla přenechat do rukou služebných. Byla odpovědná, milující matka. Když Kněžna s Knížetem s dětmi a ostatními dorazili a setkali se sousedním Knížetem, s rodinou rozdávali se úsměvy a objetí na znamení přátelství a míru. Vlasta však díky vojenským zkušenostem ucítila závan zrady, ale také vítr nesl varování. Libuše šla napřed. V ten moment si Vlasta prohlídla okolí a nahoře spatřila střelce s lukem. Vlasta měla tušení, že míří na srdce jejich říše. Na Kněžnu Libuši, proto rychle přiběhla před svou paní. "Kněžno!!!" zakřičela. Luk střelil Vlastu do břicha. Šokovaná Libuše vykřikla, když viděla šíp probodnutý v těle své přítelkyně. Vlasta spadla na Libuši, ta jí však dokázala chytit. Kníže přiskočil k ležící Vlastě. Libuše byla v šoku a velmi plakala… Kníže jí vzal do náručí. "Léčitele!! Přiveďte léčitele!!!" přikázal Kníže.
Vlasta se vracela v čase. Seděla ve své komnatě ve Výšehradě, který jí byl domovem. Seděla na posteli. Když si vzpomněla na den, kdy málem zemřela, vstala. Svlékla si šaty a podívala se na jizvu, kterou dodnes měla na břiše. Znovu se rozplakala. Plakala pro svou paní. Litovala toho, že to jako zázrakem přežila. Přežila díky Ctiradovi, který znal byliny. Sloužil taky jako lékař. Vlasta ležela na posteli. Šíp byl zabodnutý, kdesi u boku. Naštěstí to nebyl žaludek, ale Ctirad, který jako jediný byl po ruce coby lékař, který měl zkušenosti v bojích. Jí vytáhl šíp. Vlasta byla v bezvědomí. Libuše byla ve stresu. Nezmysl a Lidomír byli odvedeni do komnat připravených. Libuše se modlila za to, ať se probudí. Byla po většinu času u ní a držela jí za ruku. Střelce našli cizí Knížata a podle jejich zákona pravidel, které se od České země nelišili, ho popravili a pro výstrahu jeho setnuté tělo vystavili na veřejnosti.
Držela se za jizvu, stála nahá uprostřed komnaty a brečela. "Proč, proč jsem přežila. Nemusela bych tohle teď prožívat. Ta bolest." Mluvila si pro sebe a brečela. Spadla k zemi, bolest její duše jí srazila k zemi. Bylo zataženo, od té doby co Kněžna zemřela, pršelo. To nebe plakalo. Nebe Českého knížectví plakalo. Lidé sledovali, jak voda padá na zem. Všichni plakali a chovali smutek pro svou spravedlivou Kněžnu Libuši. Všichni do jednoho. A nebe je v tom podporovalo.

Sümbül Agha

4. ledna 2015 v 20:04 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Sümbül seděl ve svém pokoji ještě dlouho poté, co odešla Hürrem Sultán. Vyslechla jeho příběh. Příběh, který nemá ještě svůj konec. Příběh, který ještě sám píše. Nepamatoval si své rodiče, své pravé jméno, ale jak chutná být chlapec, který žil v dětské radosti plné fantazie a her ano. Pamatoval si ty časy, které se mu navždy vryly do paměti, do jeho bolavé a citlivé duše. Jako malý zažil příliš bolesti, na které není dítě v jeho věku připravené. Ten den, kdy stal se eunuchem, který nebude mít dítě, ženu, svobodu. Seděl zde a slzy bolesti, křivdy, ale také štěstí z nově nabité svobody mu tekly po jeho stárnoucím obličeji. Vzpomínal na koníka se kterým si hrál. Daleko od Osmanské říše, daleko od paláce, který se stal později jeho domovem. Vzpomíná na to, kdy všechno začalo. Přijal jméno Sümbül. Přijal život muslima. Pracovníka v harému. Zažil mnoho bojů dívek o Sultánovu přízeň. Byl svědkem vražd, podvodů. Sám se stal mazaným hráčem. Svou truhlu plnou bolesti zavřel, místo, aby plakal smál se. Vykouzlil děvčatům úsměv. Jeho humor byla zbraň proti trvdým otázkám, proti vzpomínkám.
Vracel se zpátky v čase. Cizí muži dali mu sladkost. Získávali si důvěru malého chlapce, který se stal další jejich oběť. Jeden z nich mu přikryl pusu, aby nevydal ani hlásku. Jak strašné utrpení na malého chlapce čekalo.
Byl položen na stůl v potemnělé místnosti. Lékař - chirurg zabiják připravil se ke svému krutému dílu. Zbavit mladému chlapci jeho mužství. Dítě drželi dva muži, dali mu šátek do pusy, aby příliš nekřičel. Chirurg zabiják nůž dával do ohně, aby rozžhavil jeho ostří. Chirurg po chvilce se blížil k ležícímu chlapci, který v duchu volal svou matku, svého otce. Řezy byli hrubé, ostrá bolest zavalila celým tělem chlapce. Bolest nepředstavitelných rozměrů. Chlapec se díval na spoušť, krev a moč tekla z rány. Chirurg zabiják začal dezinfikovat místo, tak strašně a nepředstavitelně to pálilo. Zašil mu jeho ránu tak, aby mohl chlapec se později vymočit. Zacpal otvor, aby zadržel ještě pořád stékající krev a moč. Chlapec, omdléval, tu bolest nedokázal již vydržet, z dálky slyšel chirurga. "Povedlo se." Z poloviny jeho těla ho ponořili do vody, aby se tělo uklidnilo, zchladilo.
Hlídali ho každý den, zda se rána nezahnisala. Naštěstí, nebo bohužel?? Se nic takového nestalo. Mnoho, ale jiných takové štěstí neměli. Přijal nové jméno, nové náboženství, začal se učit jiným zvykům. Sümbül Agha se dostal do paláce Topkapi. Do sídla Osmanské říše za vlády Sultána Selima I. Otrok, eunuch, byl oblíbený u dívek. Učil je a jako jediný jim porozuměl. Dokázal být krutý a vypočítavý, vychytralý, veselý. Díky harému získal velké zkušenosti i velmi humorné či pochmurné historky. Mohl by vyprávět. Vstoupila Alexandra, ruská otrokyně z Rutenie. Byl snad u každého kroku v jejím životě v paláci. Její příchod, doprovodil jí tu noc, kdy poprvé stoupila do komnaty Sutlána Suleymana - nástupcem Sultána Selima. Byl u toho, kdy byla zbitá od manželky Sultána Mahidevran, kdy poprvé rodila. Zažil její úspěchy, její prohry a zlobu. Vždy možná nestál při ní, ale byl pak o to nejlepší společník, spojenec, služebník. Smutný příběh.. pomyslel si, ale měl i dobré vzpomínky, na které se mohl usmát a prosvítilo jeho smutnou a šedivou duši. Zvedl hlavu, seděl pořád na posteli ve svém pokoji. Ano, je Sümbül Aga, pán humoru, služebník Haseki Hürrem Sultán. Muž, který svůj příběh píše dál.


Mahidevran & Hurrem - přiznání pravdy

3. ledna 2015 v 20:13 | Alžběty |  Velkolepé století
Tak, tady tato scéna byla stoprocentně v seriálu, ale viděla jsem jí v turečtině, takže znamená to, že to není kopírování. A navíc dialog mezi Hurrem a Mahidevran, nebyl tak obsáhlejší a bylo to v podstatě, tak trochu jinak, ale částečně účel zůstal stejný. Tak posuďte sami. Úprava scény podle mého.

Hurrem s Suleyman přijeli do Bursy, která byla známá díky léčivým pramenům, které Sultánku Suleymanova srdce měli zachránit. Hurrem Sultán byla však vyčerpaná, cítila, že nemoc sílí. Každý pohyb, každá slova jakoby jí oslabovala. Jeho víra však byla silná, ale Hurrem věděla dobře, že život její je u konce. Jejich pohádka pomalu končila, odpustil ji. Je k neuvěření, že tolik let byli spolu, tolik smíchu, slz, radostí spolu prožili, roky plynuly, jejich život také obohatily jejich děti. Hurrem se podívala na cestu k jednomu domku. Sultán Suleyman dobře věděl, kdo ho obýval. Chtěla tam jít. Suleyman jí vzal za ruku, nechtěl, aby tam šla, sama bez něho, co kdyby se jí něco stalo. Hurrem se na něho láskyplně podívala, tak jak to uměla jenom ona. "Musím prolomit ledy. Musím ukončit to. Musím jí dát možnost a ona mě." Řekla Sultánovi, ten se díval na ni smutně. "Dobře Hurrem," odpověděl jí, obrátil se ke služebné Fahriye. "Postarej se o Sultánku." Hurrem se usmála na Suleymana tak jakoby ten úsměv byl poslední, ale síly jí ještě dost zbyly na to, aby to zvládla.
Mahidevran Sultán již ztratila moc, ztratila sultána, syna. Všechno co budovala, bylo pryč, nic nebylo jisté, to poznala. Seděla a dívala se na plamen ohně, který zahříval její již stárnoucí duši. Jakoby v něm viděla svou naději, která shořela v něm. Odraz plamene v jejich očích, nebylo v téhle místnosti to jediné světlo. Paprsky slunce dávaly tomuto místu podivný klid. Mahidevran ucítila bolest a podívala se na své ruce. Jakoby v nich viděla krev, zalekla se, poslední dobou měla tyhle vidiny pořád, jako by ji musely něco připomínat, taky že ji všechno připomínaly. Stokrát se modlila a prosila o odpuštění. Krev dynastie se však nikdy nesmyje. Mehmed jí od smrti jejího syna navštěvoval. Nikdy nepromluvil, jenom se na ni díval. Do místnosti vstoupila služebná. "Haseki Hurrem Sultán je zde, Sultánko." Mahidevran nehne ani brvou. Služebná se obrátila ke dveřím, brala za kliku, aby Hurrem Sultán čekající na chodbě řekla ne. V tom odpověděla Mahidevran. "Ať vstoupí." Služebná k ní obrátila hlavu, Mahidevran přikývla, služebná nakonec odcházela. Haseki Hurrem Sultán, vstoupila do ponuré komnaty své nepřítelkyně, smutně se dívala po místnosti. Její pohled se zastavil u Mahidevran sedící u krbu. Seděla k ní zády, zahalena v černém, "Tak si přišla." Mahidevran prolomila ticho, postavila se, obrátila se k Hurrem Sultán a šla k ní. Vlasy šedé, oči bez vzteku, ani radosti, bez ničeho, ale byla to pořád ona. Mahidevran, tuhle ženu znala Hurrem víc než si dokázala představit. "Mahidevran, musela jsem tě navštívit. Když jsem tady v Burse." Mahidevran si jí zkoumavě prohlížela, neznělo to ironicky. Podívala se jí do očí. "Jsi nemocná…." Mahidevran měla oči jako by chtěly brečet a měla pootevřené ústa, "Ano, brzy půjdu za Cihangirem a Mehmetem.", Mahidevran se vzpamatovala. "Tak mi je ode mě pozdravuj i Mustafu." Mahidevran ukápla slza smutku po synovi. Vždy začala plakat, když si na něho vzpomněla. Ten den kdy zemřel, měla živě v paměti, stejně jako den kdy se narodil. "Zase začínáš Mahidevran. Ta nevraživost je zbytečná. Ty to nechápeš? Ne… díky našemu boji. A nezapomeň, kdo to začal.", "Zemřeli naši synové. Příliš obětí měla naše válka, Hurrem…. A vím moc dobře, kdo to začal a vím taky kdo jako první chtěl zabít. Jenže na rozdíl od tebe se mi to napoprvé povedlo. Hurrem," Mahidevran se k Hurrem přiblížila víc. "Nepovedlo, ty si mě chtěla zabít, když jsem byla těhotná. Vzpomínáš?", "Jenom díky trůnu a srdci sultána." Mahidevran se pousmála. "Je to k smíchu. Kvůli takovým maličkostem a kolik to mělo obětí." Mahidevran začala přemýšlet, tohle měla poslední dobou ve zvyku. "Nechtěla jsem to Mahidevran. Kdyby Mustafa byl mým synem, byla bych na něho neskonale hrdá.", " Na Mehmeda bych byla taky pyšná, Hurrem. Mehmed se tobě nepodobal ani náhodou, ale přiznej si to. Jeho smrt je i tvá vina. Tak jak ty si všechno dělala pro své děti. Tak rovněž i já pro Mustafu." Hurrem se rozesmutnila. "Chci tě poprosit o něco." začala Hurrem opatrně, Mahidevran ji pozorovala. "Chtěla jsem tě poprosit o odpuštění, Mahidevran." Mahidevran se dívala na Hurrem, tak, jak se nikdy na ní nepodívala. "Hurrem, jsou věci, které jsou neodpustitelné. Nebyla jsem jenom proti tobě. Ale přiznám se…využila jsem naši války k tomu, abych zranila toho největšího viníka. Smrt byla i jeho trestem. " Hurrem se zalekla a najednou to pochopila. Mahidevran zabila Mehmeda, aby se pomstila i Sultánovi Suleymanovi. Hurrem stála jako opařená, tohle nečekala. "Nečekám, že mi odpustíš. O něj prosím ve svých modlitbách, ale co se týká tvé prosby, vyslyším jí. Ano, odpouštím ti, protože jsi matka. Jako jediná bys mohla chápat mé skutky, tak, jak již teď chápu tvoje. Kdybychom se spojily Hurrem, bylo by vše v pořádku, ale takhle to v harému chodí. Harém z nás učinil to, co jsme a také nedovolil, abychom byly přítelkyně, abychom našly k sobě cestu. Jen jedna z nás měla vyhrát a také jedna z nás dosáhla vrcholu… bylo mi ctí být tvou nepřítelkyní, Hurrem." Ty slova Hurrem vystrašily, ale zároveň jakoby jí pohladily po její duši. "Mahidevran, nepřišla jsem jenom poprosit o odpuštění, že jsem tě učinila nešťastnou. Také uzavírám cestu." Hurrem se upřímně dívala Mahidevran do očí. "Odpouštím ti, Mahidevran." Dodala a poklonila se Mahidevran, stejně tak i Mahidevran se poklonila dříve otrokyní, nyní Sultánce. Hurrem se usmívala, věděla, že jí tahle žena vždy dodávala jakou si sílu, z které mohla čerpat. Mahidevran se dívala za odcházející Hurrem, byl to smutný pohled, již se neuvidí, nikdy. Mahidevran naposledy slyšela její hlas, naposledy před ní stála, naposledy se jí dívala do očí. Jejich nepřátelství bude známé, ale tuto chvíli si budou pamatovat jenom ony dvě a nikdo jiný.
Po chvilce, kdy se Mahidevran obrátila k oknu a dívala se ven. Přišla k ní služebná. "Proč jste jí odpustila?" Hurrem mezitím odcházela v doprovodu Fahriye zpět ke kočáru za Sultánem. Podívala se na nebe, stejně jako Mahidevran. "Musela jsem. Přišla ke mně. Je lepší nepřítelkyni odpustit dřív, než skončí její život. A pak… když budeš chtít odpuštění od ní. Bude pozdě. Uslyším její jméno z mých úst, ale už nikdy neuslyším mé jméno z jejich úst zpátky. Odpuštění je na mě. Soud na Alláhovi." Jak dořekla, podívala se na svou služebnou. Ta již mlčela. Hurrem v té chvíli již byla v kočáru a dívala se na uličku k domu Mahidevran Sultán.


Zdroj: Facebooková stránka Velkolepé století


Část 1. - Začátek konce

3. ledna 2015 v 1:30 | Alžběta T. |  Dívčí válka
Krajina, tak čistá, ta zeleň neposkvrněná. V dávných dobách, kdy člověk neničil přírodu, ale sebe. Kůň s jezdcem běží v před, ke svému cíli, na který ho navádí jezdec v černém plášti. Černý hřebec prohání se krajinou. Začíná západ slunce a nebe se mění z oranžové barvy na krev. Na obzoru je pomalu, ale jistě hrad. Vyšehrad. Obklopen na jedné straně plání a na druhé strmým svahem k řece. Hřebec projíždí bránou. Jezdec ho ubrzdí a seskočí z koně. Pospíchá dovnitř hradu. Není to muž, ale žena. Běží jako o život až se zastaví před dveřmi pozlacenými, žena sundává kabát, odhalí se její dlouhé kaštanové vlasy, v očích má strach. Není sama u dveří stojí stráž. "Otevřete." Dívá se na jednoho přes druhého. "Vlasto, kníže je ve vnitř spolu s léčitelem. Musíte setrvat." , "Nechte si ty řeči a otevřete. Jsem její služebná, její přítelkyně a mám stejné právo být v tuto chvíli s ní jako kníže!!" Vlasta byla vzpurná a tvrdá žena, schopná čehokoliv. Kvůli ní. Své kněžně Libuši. Uvnitř to slyšel kníže Přemysl, který seděl u své ženy. Ležela, dýchala těžce. Doposud měl skloněnou hlavu, až když uslyšel známý hlas. Zvedl hlavu. Léčitel dělal svou práci dával paní obklady na čelo a připravoval lék na bolest. Plavovláska se potila. Jakoby měla zlý sen se kymácela. Kníže byl zoufalý. Přemysl se podíval na okno. Viděl nebe zakrvácené. Lekl se, podíval se na svou ženu a pohladil jí po tváři. Ta otevřela oči a smutně a ztěžka se usmála. Chtěla dodat svému muži sílu. Jakoby zdálky slyšela něčí křik a kroky, tiše pravila. "Pusť dovnitř Vlastu, prosím. Můj muži." Kníže se dívá na její oči. Tak plné života tehdy byly, modré hluboké. Rád se topil v nich, teď byly zakalené jakoby chtěla brečet. Měl dojem že smrt se po ní sápe a chce mu jí vzít. Kníže potlačoval pláč, nechtěl, aby tak duševně silná žena, která vládla zemi spravedlivě ho takhle viděla. Dal jí slib, který nechtěl teď, před ní porušit. Vstal a odcházel ke dveřím, pozorován očima své Libuše. "No tak otevřete. Paní si mě vyžádala! Jestli mi neotevřete zatočím s vámi!!" Prudká slova z jemných úst vyslovila, aby strážní povolili a pustili jí. Dveře do komnaty se otevřely. Ústa se zavřela a uviděla knížete. Vlasta strnula a poklonila se knížeti. "Nemusíš být hrubá, chápu co prožíváš, ale již tak je to těžké. Nepřitěžuj svými scénami tuhle chvíli plnou těžkostí." Kníže promluvil potichu a díval se na Vlastu, jeho slova poslouchala, ale stála napřímená jako kněžna. Ať chtěl kníže cokoliv, ať udělal cokoliv, Pro ni byla důležitá pouze Libuše. Nikoho jiného neposlouchala. Pak nahlas pravil "Kněžna tě očekává." Na tuhle větu Vlasta čekala proto neváhala a vstoupila do komnaty. Uprostřed se zastavila. Podívala se na léčitele. Míchal směs bylin proti bolesti. Viděla u postele kněžny kýbl vody. Pak se pomalu se strachem podívala na Kněžnu samotnou. Šla pomalým krokem. Kněžna jí tiše celou dobu pozorovala. Kněžna se usmívala na svou věrnou družku. Libuše měla na čele hadr. I to co poznal kníže, poznala Vlasta dřív než on. Na rozdíl od něho slzy nechtěla zadržet. Proto se jí začaly kutálet po tváři. Slzy smutku, zoufalství, ale i skrytá radost, že může být s paní v tu chvíli. Libuše zvážněla, když spatřila slzy. "Neplač, Vlasto. Prosím, nechci zanechat po sobě smutnou tvář, která roní slzy." , "Kněžno, nic jsem vám neslíbila, nic by mě neučinilo šťastnou kdyby jste se uzdravila. Stála na svých nohách a vládla do svého stáří.", "Vlasto, je rovnováha a ať chceme nebo ne smrt je součást našich životů. Přijde pomalu, nebo rychle. Odejdu, ale v myšlenkách a vzpomínkách budu žít dál. Jsi silná žena, Vlasto. Dokážeš se posunout dál." Během těch slov Vlasta brečela a o to v duchu prosila bohy o milost nad životem své paní. Mlčky se dívala na Libuši a Libuše na ní. Byly jako sestry. Každá byla jiná. Oheň a voda. Slunce a měsíc, den a noc, ale byly si velmi blízké. Kníže je tiše pozoroval a přicházel na postel kde ležela jeho kněžna jeho srdce, jeho láska. Libuše se usmívala. Léčitel držel nádobu s lékem na utišení bolesti a mířil ke své paní. Ta, ale natáhla ruku. "Ne.." řekla tiše Libuše. Vlasta a Kníže se současně zalekly spolu s léčitelem. Libušiny oči se rozevřely a ruka Libuše se chytila za srdce. Ucítila ostrou bolest. Vlasta jí držela za druhou ruku. Kníže byl bezmocný. Šel na druhou stranu postele naproti Vlastě podal ruku své ženě, ta jí uchopila. "Tak dělej něco!!!" Zařval na léčitele. "Ne!" Lehce zakřičela Libuše na léčitele, ten, ale svou paní neposlechl. Dal jí ruku na čelo a kontroloval teplotu paní, byla příliš horká a tak vzal hadr, který paní měla vedle své hlavy a chtěl dát obklad i lék. Libuše se svíjela bolestí čím dál více. Za ruku jí držely dvě duše, které měla ráda a provázely jí část života. Libuše ležela a naposledy se podívala na tak důvěrně známe oči. Obě byly plné smutkem a strachu o její život. Libuše se usmívala. "Miluji Vás." Řekla. Nadechla ztěžka a pomalu a bolestivě vydechla. Další nádech, ale nenastal. Srdce kněžny Libuše se zastavilo. Smrt ho zastavila a vzala její duši do své říše. Kníže i Vlasta držely Libuši za ruku. Přemysl se podíval na Vlastu. Ta měla pusu otevřenou, okamžitě si jí zakryla rukou, druhou držela ruku své paní, která povolovala čím dál více. Slzy se jí ronily ještě víc než předtím. Libuše měla oči dokořán otevřené. Kníže je svou druhou rukou zavřel.
Vlasta odcházela z komnaty své paní. Kníže tam zůstal sám. Klečel u postele a držel stále Libušinu ruku. Držel jí oběma rukama a lehce si hlavu o nich opřel. Srdceryvně plakal. Jakoby svou ženu tím měl vzkřísit. Vlasta procházela chodbou bezcílně. Jako tělo bez duše. Oči měla opuchlé od pláče, pořád jí slzy zamlžovaly zrak. Potácela se neznámo kam. Zastavila, uviděla siluetu postavy, jak se k ní blíží. Její tělo se složilo pomalu k zemi. Ale postava k ní přiběhla a včas jí chytila. "Neeeeeee!!!!!" vykřičela z plných plic svůj vztek na bohy, svůj smutek. Když se napřímila, zavřela oči, někdo jí utíral slzy. Otevřela je a uviděla svého bratra. Služebníka knížete Přemysla. Poznal hned, že se muselo něco stát a taky věděl, že to jistě souvisí s Kněžnou Libuší, o které v tuto chvíli bylo známo, že je nemocná. Bratr objal svou sestru. "Zemřela, zemřela...má paní." Řekla potichu svému bratrovi. Ten byl v šoku, ale mlčel. Jeho sestra srdceryvně brečela. Nemělo cenu jí utěšovat. Jen jí mlčky objímal a dával tak najevo, že v tomhle světě ještě není sama.

Mahidevran vs. Suleyman

3. ledna 2015 v 0:05 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Scéna, kterou budete číst, nebyla nikdy v seriálu (nebo alespoň si myslím). Jenom hrst z mé fantazie jak by se mi to líbilo. Je fakt, že rozhovor je zcela mimo tehdejší dobu a vůbec není možné, aby Mahidevran byla přítomna na Hurreminém pohřbu. Děkuji za pochopení.
Stárnoucí a smutný Sultán Suleyman oplakával svou ženu Hurrem.
Můj měsíci, mé slunce, můj živote,
Kde jsi? Chci obejmout tě, chtěl bych dýchat pro Tebe.
Osud tomu chtěl, ale jinak, odešla si. Rozdělila nás smrt,
která byla tak krutá. Mé srdce prudce buší,
Když vím, že tě již nespatřím. Smrt, pospěš si, ať za svou milou můžu jít.
Sultán se procházel chodbou, přál si být sám. Najednou se před ním na druhém konci chodby vynořila postava. Suleyman vzhlédl, byla to dobře známá postava ženy, známá pro Suleymana, Mahidevran Sultán. Suleyman změnil výraz. Zvážněl a rozesmutnil se ještě víc. Mahidevran se zastavila, dívala se na něho, změřila si ho, zkoumala jeho stárnoucí tvář, ona na tom byla podobně. Její pohled nebyl přísný, ani smutný, ani veselý. Její pohled byl bez citu. Její oči nezářily, tak jako před lety. Ztratila jiskru. Sultán to chápal, ztratila syna. Zažila dost trápení. Sultán stěhoval jí z místa na místo, žila bídou. Mahidevran pokračovala v chůzi. Ta chůze byla překvapivě elegantní. Její pohled jako by byl mimo. Jakoby se nedívala na samotného Suleymana. Sultán šel rovněž jejím směrem. Oba se zastavili, stáli proti sobě, jako v boji pomysleli současně, aniž by to věděli. "Mahidevran, dlouho jsme se neviděli. Od doby…" , "Co si zabil našeho syna. Vlastníma, holýma rukama, řekli vojáci. Věřím tomu, měl si na něho vztek." Mahidevran se pousmála a Suleyman jí zkoumavě pozoroval. Ještě nikdy k němu takhle nepromluvila, jako dnes, ani neměla příležitost, nyní se naskytla a Mahidevran toho nyní využila. Jakoby to nebyla ona. Ta Mahidevran kterou znal. "A teď synové Hurrem se navzájem bijí o trůn. O moc. Bude válka. Bylo by lepší, kdybys měl jenom dva syny. Ušetřil by si říši trápení." , Suleyman se zamračil, "Mlč, jak se opovažuješ?!! Jsi nevděčná, měla si přijít o hlavu a já tě ušetřil!" křikl Suleyman, jeho řev byl stále silný, ale už v Mahidevran nevyvolával strach, ani respekt, to Suleyman poznal. Mahidevran se na něho podívala jako na nejhoršího nepřítele. "To sis mohl odpustit, kdyby si mi tenkrát dal svobodu. Nebo bys mi dal šanci. Ne, tím, že mi dáš pozici hlavní sultánky harému, ale sultánky tvého srdce. Ne, tys to prostě nedovolil." Mahidevran se odmlčela, kroutila hlavou, poté promluvila, "Ani srdce, které jsem ti před lety dala, si mi nevrátil!!" dodala stejným tónem jako Suleyman, ten změnil výraz. "Že já si troufám. Ty si myslíš, že ostatní jsou jako Hurrem? To se pleteš a sám jako moudrý muž jsi to měl vědět, máš vědět více věcí, než ostatní, máš být o krok napřed, Suleymane." Dodala klidně, ale Suleyman poznal, že to v ní vře. Zvedla hlavu, připadala mu vznešenější, kultivovanější. "Vladce již pro mě nejsi. Ztratila jsem tě a ty jsi ztratil mě. Teď ti něco řeknu…naposledy mě vidíš v paláci Topkapi. Přišla jsem své nepřítelkyni dát poslední sbohem a pomodlit se za její duši." Poslední věta Suleymana ho zlomila, ale zároveň i pohladila. Něco ho však nutilo prosit o odpuštění za všechno. Ale to co následovalo, ta slova, ta úplně poslední věděl s jistotou, že mu navždy vryjí do paměti. " Ty si myslíš, že jsem byla pouze proti Hurrem. Ne. Ty facky, ty rány. Byly mířeny i na tebe. Optal ses mě, jestli jsem věděla, že tím jak jsem kdysi zbila Hurrem, že jsem zbila i tebe. Odpověď zní ano. Věděla, bylo to mířené na tebe.Hurrem byl nástroj. Nástroj na pomstu. " Zasyčela Mahidevran plna vzteku. "Naposledy jsem zde. Naposledy vidíš můj pohled. Naposledy promlouvá k tobě můj hlas. Klidně přikaž, ať zabijí mě. Nemám co ztratit, Suleymana, vše již si mi vzal. Mám na něčem podíl viny, ale ty nejsi jiný. Na tvůj rozkaz budu čekat." Nepoklonila se a prostě ho jenom obešla a odcházela. Suleyman stál jako opařený. Bylo mu ještě hůř, než předtím. Otočil se na Mahidevran. Její chůze byla klidná. Na to, že po těch slovech jí hrozila poprava.

Ne, Mahidevran, poprvé si mi řekla více, než jsem chtěl, ale poprvé jsem poznal tvou sílu a odvahu. Jsi příliš stará na to, aby si to nepochopila, ale příliš zkušená na to, abych tě popravil. Byla jsi můj měsíc. Má láska, má růže v mé zahradě. Ano, je to tak. Máš pořád vztek, již teď to začínám chápat. Začínám tě chápat a také uctívat, tak, jak nikdy v životě. Jsme staří lvi, Mahidevran. Já tě nechám jít. Proč? Protože vzal jsem ti roky a brát ti ty, které ti ještě zbývají, by byl hřích.

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století