Sultán Selim II.

17. listopadu 2014 v 0:00 | Alžběta T. |  Velkolepé století

Píše se rok 1574. Sultán Selim II sedí na trůně. Je mu již padesát let. V myšlenkách se vrací do minulosti, která mu vykouzlí úsměv. Do dětství.
"Šehzade nyní sultán. Jsem Selim, dítě Haseki Hurrem Sultán a Suleymana. Velkolepého sultána Osmanské říše. Narodil jsem se v době, kdy má teta se vdávala. Přišel jsem na svět v den, kdy rodina byla šťastná, nebo alespoň měla být. Už v útlém věku
jsem poznal nebezpečí, když jste dítětem nenáviděné ženy. Když mou chůvu Gulnihal ubodali, mnozí mi to vyprávěli. Stěží jsem popadl dech, tolik nenávisti bylo kolem mě. Měl jsem sourozence, kterých jsem si vážil. Jako malý klouček žijící v dětské fantazii. Nikdy by mě nenapadly, ani ve snu, ty události co se staly. Byl jsem milovaný matkou, otcem, babičkou, sourozenci. Byl jsem šťastné dítě. Byl, jsem a budu členem dynastie. Všichni jako sourozenci jsme v té době stáli při sobě. Jeden za všechny, všichni za jednoho. Modlili jsme se za uzdravení našeho nejzranitelnějšího a nejmladšího bratříčka Cihangira. Jeho stav nám rval srdce i odloučení od naší matky. To shledání pak bylo nádherné. Rodina, která je základ, rodina, která drží." Slza starému Selimovi ukápne na zem, při té vzpomínce. Opět se vrací časem. Jak rostl a měnil se v muže. Poznával rozkoše, ale i emoce, jako zklamání, tvrdou realitu, která ho děsí. Začal pít. Užívat. Každá smrt, jako například bratra, tety, strejdy. Nikdo nevěděl, že to prožíval jako nikdo jiný. Skryl se za maskou, nemohl to nikdo vědět. Vybudoval si pevnou slupku, která se stala jeho poznávacím znamením. Jeho společník byla bohužel flaška. Pití mu umožnilo zapomenout na chvíle, které by vytrhl z paměti, kdyby to uměl. Dívky, které prošly jeho ložem, měly za úkol, aby zapomněl, rozptýlil se. Aby nemyslel na smrt, na strach. A pak poskočili léta, ze Selima je Šehzade dospělý. Má se stát následníkem. Nikomu to zrovna není po chuti. I pro Selima to tuze bylo překvapení. Nečekal takové rozhodnutí. Ale respektoval to. Pak objevil něco, čemu se říká láska. Láska k princezně světla. K sultánce jeho srdce… Nurbanu… nádherná černovláska, která to nevzdala a dostala se pod jeho slupku. Poznala, jak se cítí. Milovala jako nikdo jiný. Dýchala pro něho. I když byly chvíle, kdy to nebylo poznat. Ctil jí, ale nedokázal přestat. Jen na chvíli, když držel v náručí děti. Děti, které byly jeho poklady. Spory s bratrem byli těžká zkouška, stále se stupňovali. "Odpusť, bratře, jestli můžeš."Odešel od něho, odešel, aby nespatřil bratra umírat a jeho syny, protože jakoby viděl v nich své děti, aby neřekl, ať to zastaví. Slyšel jeho křik, poslední věty. Byly plné bolesti a smutku. "Nechtěl jsem to. Proč??!!! Chci zpátky časy, kdy bratři všichni do jednoho žili."
Selim dostal se na trůn po smrti svého otce. Ale nebyl dobrým panovníkem. Neuměl převzít otěže do svých rukou, nezvládl to. Pořád sedí na trůně. Pořád přemýšlí o životě. Cestuje časem. Jak život plyne. Jak blíží se konec životní cesty, člověk si uvědomí, kolik chyb natropil. A někdy se diví, jak mohl v klidu spát. Díky strachu, díky pomstě, díky trůně. Je otcem, vládcem, manželem. Vlastně má co si přál. Není jako jeho otec, je originál, ale přece jenom Selim nese bolest, která ne a ne přestat. Pořád se utápí v alkoholu, ale zjišťuje, že ho táhá ještě víc ke dnu.
Selim zemřel. Po zranění, které se si o chvíli později způsobil. Je to konec vladaře, nastupuje další, jeho syn Murad. Murad III. Duch Selima se dívá na korunovaci je pyšný."Snad synku budeš lepší, než já jsem byl. Odcházím ke své rodině, která mi tolik chybí."

Zdroj foto: Facebooková stránka Velkolepé století

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama