Şehzade Bayezid

16. listopadu 2014 v 23:55 | Alžběta T. |  Velkolepé století
"Jsem v komnatě Sultána Selima II., svého bratra, jsem již osm let po smrti. Dívám se, jak vesele pije, jak můj bratr vládne. Mě to však jako vláda nepřijde. Skláním se nad ním, nad svým bratrem. Selim najednou ztuhne. Jakoby cítil mou přítomnost. Kroutím nad svým bratrem hlavou. Najednou čas jakoby posunul se dopředu, do doby, kdy jsem se narodil. Má matka Haseki Hurrem Sultán rodí, v paláci Edirne. Spatřím světlo světa: "Sultánko, je to syn." Matka se usmívá. Je šťastná. Sultán Suleyman, můj otec, do náručí mě něžně vezme a dá mi jméno, Bayezid. Usmívám se, když tuhle chvíli vidím. Čas rychle plynul, slyším svůj hlasitý dětský smích, jak vyslovím první slovo, vidím své první kroky, jak sílím a rostu. Jak postupuji ve svém životě. Jsem Šehzade, součástí Osmanské dynastie. Dívám se na nemocného bratra Cihangira, jak úzko i mě bylo. Matka ho kolíbá a zpívá mu ukolíbavku, jak miloval jsem její hlas, co rozezněl se po komnatě a sladce nás uspával. A najednou doba jakoby přeskočila, měl jsem svůj sancak, měl jsem svůj prostor, ale pod taktovkou vládce, svého otce. Jak překvapený jsem byl, když následník trůnu, stát se měl Selim. Můj bratr co měl zábavu jako svůj život, tanec, zpěv, ženy, co přinášely mu rozkoš. Proč nemohl být Mustafa tím vyvoleným? Ne, nezáviděl jsem, věděl jsem, jak špatně to dopadne. Možná jsem byl výbušný, možná jsem dělal chyby, dokonalý jsem však nebyl. Mohlo se zdát, že chci se vyrovnat svému otci. Možná jsem byl mu podobný. Mé lásky. Rana. Poznal jsem díky ní lásku. Dala mi syny, poklady, kteří bohužel se mnou spadli do propasti. Vzali mi jí. Pak jednu dívku, Huricihan, stíhal nás trest, srdci, ale nemůžu poručit, že bije pro ni. Dala mi to nejcennější, své srdce. Bohužel ta bestie, opět vzala mi jí. Rána co zlomila mou duši. Bez života byla. Umírala mi před očima. Krutá bolest, a doufání, že se uzdraví, dostane se z toho, že bude pořád se mnou. Najednou zemřela, a s ní i polovina mé duše. Zemřely mi koneckonců čtyři ženy mého života. Má Rana, Huricihan, má matka, Defne…Byla to jedna rána za druhou. Smrt ukončila život i mých čtyř bratrů. Smrt je součást našich životů, je to koloběh života. Nesmíme se jí bát, i když lomí srdce. Přináší bolest. Po dobu, kdy jsem mrtev, k tomuhle názoru jsem dospěl. Vzpomínám s láskou i na jednu další osudovou ženu. Na Defne, dala mi Mehmeta. Dala mi chuť do života, dala mi tolik, už tím, že dýchala, byla mým štěstím, i když mě měla zabít. Láska jí však ovládla. Láska je mocná čarodějka a probudí se i ve chvíli, kdy to nečekáš. Pak ta strašná chvíle, kdy viděl jsem syny umírat, kdy křičel jsem a prosil. A za co? Za to, že jsem bojoval o to, aby říše kvetla. Za to, že jsem věděl, že Mustafa neměl být po smrti? Za to, že spravedlnost tady nebyla? Možná jsem zradil, ale v té chvíli jsem věděl, že je to správně. Dočkal jsem se odpuštění otce, ale život, a události co byly, už to nevrátí. Ta bolest, kdy škrtili mé syny, kteří za to nemohli. Nakonec jsem s nimi plul po širokém moři. Byli jsme šťastní, ale něčí křik mě vrátil. Defne a Mehmet, bojovali. Musel jsem se na to dívat a nic neudělat? Za co mě trestáš, teď? Svůj díl, viny si ponechám navždy. Proč taky oni? Tolik jsem však obdivoval bojovnost své lásky. Bojovala za život našeho synka Mehmeta. Jako lvice, poznal jsem, že je silnější než si myslí, než jsem si myslel. Ale zoufalství bylo silnější, jed do úst dala sobě i synovi, plakal jsem, ale pochopil jí. Ale byl jsem šťastný, když viděl jsem jí přede mnou a svého syna. Byli jsme všichni spolu. Potom co jsme se objali. Pohlédli jsme na tu bestii. Nurbanu se strážnými stála jako sloup, byla v šoku, ale cítil jsem z ní i radost.

A teď se dívám na Selima, na svého bratra. Jak pije a pije. Vůbec nerozhoduje. Je slaboch. Jeho výčitky mě, ale pořád volají. Ne, Selime, nechám tě být. Ne nepomůžu ti. Jsem mrtvý, ty žiješ. Jen dohraj hru, kterou prohraješ. Jen žij svůj život, který míří do pekel. Odpuštění nejsem hoden, nejsem ten, kdo potrestá tě. Žij jak je libo, už za chvíli bude konec. Já už nežiji, jsem v duši mrtvých, jsem se svými blízkými." Najednou se mu vybaví vzpomínka. Kdy stáli všichni sourozenci při sobě, jak šťastné období to bylo. Už se to nevrátí zpět. Vše ničili, vše. Bayezid sáhne bratrovi na rameno. Opilý Selim strne. Dočista vystřízliví. Kdo, může tu být, když je tu sám? Najednou mu přijde, že je to Bayezid. Jsou to snad výčitky? Dívá se kolem: "Bayezide?! Bayezide!!!" křikne postarší Selim. Cítí bratrovu přítomnost. Bayezid však odchází, jde za ostatními. Selimovi stékají slzy. Prosí o odpuštění. Duch Bayezida se ani k bratrovi neotočí, ani mu už nedá znamení.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ivona ivona | 2. března 2015 v 16:26 | Reagovat

To je opravdu nadherne a zaroven smutne beyazita jsem mela nejradsi skoda ho byla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama