Rana Hatun

11. listopadu 2014 v 12:33 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Kouzelná zář v nebi je, mladá žena jí pozoruje. Otočí se a dívá se na své děti a na svou lásku, které dala srdce, poklady v podobě dětí. On byl její štěstí. Žena jde za nimi, nemohou jí spatřit. Je už mrtvá, ale vidí své syny růst, sílit. Vidí jejich úsměvy. Jak strašně by chtěla je pohladit, jak strašně by chtěla je obejmout. Jméno ženy je Rana, která jako první byla v Šehzadeho srdci. V srdci Bayezida.
"Jako otrokyně šla jsem k muži. K muži, který můj svět změnil. K muži, kterého i po smrti miluji. Jak láska může být tak silná. Nezná hranic.
V první noc doprovázená jasným svitem měsíce. První noc, která změnila vše. Od té doby jsem věřila na lásku na první pohled. Alláh nám dal sedm dětí. Nádherných a silných. Synové, ach, tolik se podobají svému otci. Odhodlaní, veselý. Jejich síla byla v nich už od narození. Poznala jsem to u Bayezida jako první, když poznala jsem ho. Jeho síla osobnosti, jeho bojovnost, upřímnost a láska, mě učarovala. Byl jako oheň, ale byl i jako voda.
Byl svůj. Já byla ženou oddanou, láska k němu mě posouvala. Dala mi energii, vděčím mu za ní. Orhan, Osman, Mihrimah, Abdullah, Hatice, Mahmud a Ayse, děti štěstěny, plody naší lásky. Jak šťastná jsem byla, když rostli pod mým srdcem. Milovala je, už od první chvíle, kdy jsem věděla, že je čekám. Chvíle, kdy držela jsem své děti poprvé v náručí, chvilka bolesti, vystřídalo štěstí.
Pak přišla rána. Láska jeho odplula do jiných toků k Huricihan Sultán. Tolik jsem se jí bála postavit. Byla jsem druhá. Držela se vší silou. Mé poklady drželi mě. Smířila jsem se, že v srdci Bayezida jsem byla druhá. Když, ale Huricihan neplodná byla. Zjistila jsem, že jsem silná, vzepřít se alespoň trochu jsem musela. Bylo mi jí, ale líto Huricihan, že nikdy nepocítí kouzlo štěstí, kdy zaplaví jí mateřský cit k vlastními dítěti. Pak další rána do srdce mého muže. Její smrt, která zlomila jeho duši. Byl jak sopka, plná vzteku, že ztratil lásku. Slzy mu stékaly po tváři. Přišla jsem k němu, aby věděl, že není sám, že má nás. Děti a mě.
Zase nás zaplavilo štěstí. Osud, ale někdy si zahrává s našimi osudy. Obvinili mě, zradili, ponížili a potrestali. Byla jsem nevinná, teď díky tomu děti jenom vidím, nemůžu je utěšit. Nemůžu jim zpívat ukolíbavku. Nemohou vidět můj úsměv, jak jsem šťastná, že je mám, že jsou živý a zdraví."
Bayezid odchází. Políbí své děti a obejme je, tím dobrou noc jim popřeje. Najednou se jeden z nich otočí. Orhan, ten slaboučký vánek cítí. Matka se snaží synka pohladit. Podívá se k ní, jakoby jí skutečně viděl a usměje se a všechny děti rovněž. Matka se příjemně zalekne. Oni jí nikdy neopustili. Vždy věděli, že je s nimi.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama