Poslední sbohem Haseki Hürrem Sultán

17. listopadu 2014 v 0:05 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Text, nebo scéna, kterou budete číst není ze seriálu, ale je to hrstička z mé fantazie jak by se mi to líbilo.

Zdroj videa: youtube.com


Haseki Hurrem Sultán leží v posteli. Spí. Je slabá. Je nemocná. Ví, že bude konec, ale kdy? Najednou ze spánku se probudí. Její láska, již prošedivělý, Sultán Suleyman leží vedle ní, i když usnul drží jí za ruku. Tolik nádherných chvil spolu prožili. Ale teď silná osobnost Hurrem Sultán slábne, čím dál víc. Její zelené oči, odchází z nich život. Přichází ostrá bolest. To její srdce jí přestalo bít. Je konec jejího života. Její duše z jejího těla odchází. Její duše vypadá jako v době, kdy poznala Suleymana, kdy přišla do harému co by otrokyně, prostá konkubína, která postupem času vládla nenáviděnému místu. Dostala se na vrchol. Jakoby její osud již dávno byl předem daný, naplnila ho. Vstane a obchází postel, ve které leží již starší, mrtvá Hurrem a Suleyman, její duch jde k němu, láskyplně se něj dívá. Vzpomínky na dobu jejich lásky, radosti, plnou úsměvů, porozumění. Ty nádherné vzpomínky jí dělají smutnou. Nechce ho opustit, tolik by si přála ještě chvíli žít. Pohladí svého muže. A odchází. Prochází se po paláci Topkapi. Vidí se jak poprvé vstoupila do harému. Zničili jí její život. Tataři zabili její rodinu. Byla prostá otrokyně, která slibovala pomstu. Byla nemilovaná nikým. Řvala trhala se na kousky. Bila se za to, co již nezmění. Místo toho našla lásku. Rychle také pochopila, že tady musí mít ostré lokty. Dostala se do lože Sultána. Byla jeho sluncem, jeho štěstí, byla matka jeho dětí. Byla Valide sultán. Zažila pocit štěstí. lásku, bolest. Mnoho emocí, které jí posilovaly i ničily. Duch smutní, že již odchází. Dívá se na Selima, svého syna, jak spí vedle Nurbanu. Dívá se na druhý svůj poklad, Bayezida, spí vedle Defne. Všichni ví, že bude konec, ale netuší, že již nastal.
Mahidevran Sultán v Burse se probudí s výkřikem. A najednou vidí postavu, která se k ní blíží. Alláhu, to je Hurrem. Vypadá přesně jako kdysi. Jako v době, kdy jí poznala. Mladá, krásná, v bílých šatech. Mahidevran rychle vstane z postele. Hurrem se jí pokloní s úsměvem na tváři a výrazem, který doposud u ní neznala. Rychle Mahidevran pochopí, že je to duch její sokyně, který přišel dát poslední sbohem. Proč proboha mě? Myslí si Mahidevran. Fidan Hatun, služebná Mahidevran rychle přiběhne. Její paní je mimo. Nepostřehne, že je zde. Sultánka se dívá na Hurrem, kterou vidí pouze ona. "Sultánko, děje se něco? Slyšela jsem ten hrozný křik." Venku začala bouřka. Mahidevran se obrátí k Fidan, něco chtěla říct, a když obrátila se zpět k Hurrem. Duch byl pryč. Mahidevran Sultán rychle vzala šátek, teď začalo nekontrolovatelně pršet. Jakoby nebe plakalo, blesk udeřil na strom, ozvalo se hřmění. Mahidevran však nevnímala, byla duchem nepřítomná. Mahidevran doprovázená nechápavou Fidan jde na dvorek. Uprostřed poklekne a začne se modlit.
Slzy měla v očích, přes déšť Fidan to nemohla spatřit. I přestože jí zlomila, i přestože jí udělala tolik hrozných činů, i přestože se nenáviděly. Modlila se za její duši. I přesto cítila smutek. Po modlitbě se Mahidevran obrátila k Fidan Hatun. "Musíme jet do paláce Topkapi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 luc!k luc!k | Web | 3. února 2015 v 15:30 | Reagovat

To je tak pěkný a dojemný :-)
Tohle a kusek z mých představ a byl by to dokonalej díl ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama