Mahidevran Sultán

7. listopadu 2014 v 11:49 | Alžběta T. |  Velkolepé století
Psal se rok 1581. V jednom domku seděla postava ženy. Seděla a hleděla do prázdna. Měla černý šat. Ztratila již mnoho, z čeho se mohla radovat. Díky vráskám na tváři poznala, že čas je jejím nepřítelem. Ubíhal tak rychle. Zažila již mnoho. Emoce s ní cloumaly. Promítal se její život, již dávno si vzpomínky vyvolávala. Teď to bylo silnější než, kdykoliv jindy a ona tušila, že přichází čas její smrti. Narodila se jako svobodná dívka. Její matka hladila jí po tváři, dávala jí lásku. Pak se dostala do harému, coby čtrnáctiletá. Poznala jak chutná ponížení a zrada. Zradila jí přítelkyně, kterou měla ráda. Chtěla jí zabít kvůli lásce k Suleymanovi, Šehzademu Osmanské říše. Poprvé měla dívka na rukou krev. Rosne Pranvere, dívka, která se dostala na poslední příčku, která žila jako otrokyně. Její přítelkyně jí chtěla uškrtit. Rosne se bránila. Tím odstartovala další vlnu vzteku. Její přítelkyně vzala do ruky nuž. Mladé dívky se praly o život, ale Rosne byla rychlejší. Podřezala své přítelkyni nechtěně hrdlo. Vztek a bezmoc, v tu chvíli byly rychlejší. Křik, zoufalství nad ztrátou člověka, který svou tvář ztratil v zahradách zlosti. Viděla v třesoucích se rukách krev. Netrvalo dlouho, Valide Sultán všimla si její tváře. Do komnat svého syna jí poslala. Konečně byl tu pro ni halvet, doprovázený měsíčním svitem. Rosne Pranvere, otrokyně, byla již favoritkou. Byla láskou Suleymana, stala se muslimkou. Nyní byla Mahidevran, růže jeho jara, krása doby, která ho okouzlila. Zjistila, že čeká dítě. "Mahidevran, je to syn. Zdravý syn." Pocit štěstí nedokázala popsat, když spatřila poprvé svého prvorozeného syna. Dostal jméno Mustafa. Pak rok se s rokem sešel, opět byla těhotná. Čekala dalšího syna. Jeho kolébkou ale prošla smrt. Mahidevran poprvé zažila smutek matky, která ztratí své dítě. Mahidevran však vstala a zabojovala. V harému se naučila nedůvěřovat, naučila se, být ostrá, s podporou Valide Sultán. Pak bylo další dítě na cestě. Hladila své rostoucí bříško. Byla pyšná, že se jí splní sen. Byla šťastná, že bude mít další dítě. "Sultánko, jsou to dvojčata. Syn a dcera." Mahmud a Raziye, další její duše. Měla o ně strach, celé noci byla u nich. Chtěla je ochránit před tím nejhorším. Byla šťastná za každý den života svých dětí. Otrokyně, favoritka, teď byla z ní sultánka. Suleyman se stal Sultánem, nadějí říše. Mahidevran ho podporovala. Byla právoplatná Sultánka. Pak přišla rána, kterou však Mahidevran Sultán nedokázala překonat. Osudová žen, díky které Mahidevran ztratila mnoho, přišla do harému. Dívka, která se bila, smála. Byla krásná rusovláska. Její jméno bylo Alexandra. Krvavá bitva panovala mezi vodou a ohněm. Alexandra dostala se rychle na lože Mahidevranina muže. Nyní rovněž byla muslimkou. Byla Hurrem, Mahidevran to ničilo. Chtěla zabít, chtěla bojovat. Ztratila náklonnost Suleymana. Vše bylo zničeno během pár měsíců. Láska, která trvala roky, byla najednou pryč. A spolu v Mahidevran část duše a srdce, které on nevrátil. Hurrem porodila první dítě a zároveň Mahidevran ztratila své. Nyní věděla jistě, že ho bude chránit, protože Mahmud žil v Mehmedovi. Nebyl podobný své matce. Byl čistá lilie. Hurrem rodila další potomky, smrt i po její cestě prošla několikrát. Mahidevran však přesto radost neměla. Byla sama matkou dětí, i když se pokusila Hurrem několikrát zničit. Možná, i protože Valide Sultán jí zmařila plány. Definitivně ztratila veškerou úctu Suleymana činem, kdy zbila právoplatnou Sultánovu ženu Hurrem. Z temné uličky se vynořila postava Mahidevran Sultán. Valide již byla po smrti, nyní byla ona hlavní sultánkou. Před ní byla Hurrem Sultán, v očích měla strach. Mahidevran se k ní řítila. Mlátila hlava nehlava, až krev stříkala z úst její sokyně. Pěstí bouchala do obličeje, nehty se zaryly do tváře Hurrem, trhala jí vlasy. Vztek nedokázala již ovládat. To co Hurrem udělala, byla poslední kapka. Hurrem měla nasbíráno již dost. To je za to, že jí vzala Suleymana. Ty facky, které dostala, byly i za něho, že on se nebránil. Nechal se sám vzít z její náruče do Hurreminé. Za to, že ztratila dítě. Za pokus o vraždu jejího syna Mustafy. Mahidevran svůj čin dokonala. Nedala, ale na sobě nic znát. Proč taky? Už nebyla ufňukánek, byla dospělá. Byla zralá na to, aby dobře pochopila, že to přehnala. Po vzteku Suleymana, který jí za to vyhnal z paláce, se na něho ani nepodívala. Rozloučila se s dcerou a odešla do vyhnanství. Zastavila se i za Mustafou do Manisy: "Prosím synu, dodržuj zvyky, již nesmíš dělat chyby, nebo na to doplatíš."
Syn udělal přesto chybu, již nebyl následníkem trůnu. Byl jim Mehmed, syn Hurrem. Štěstí ale vystřídala rána. Sluha za Mahidevran přicházel, ten který měl chránit Mehmeda. "Sultánko, nyní je o vše postaráno." Řekl s úsměvem, šel pro jistou odměnu. Mahidevran nechápala co tím myslí. "Co tím myslíš?? Co si provedl?" Doslechla se tu strašnou zprávu. Šehzade Osmanské říše je mrtev. "Mehmed??!!!..... Mehmed!!!!" zařvala z plných plic Mahidevran, v ten moment muž poznal, že udělal špatnou věc. Mahidevran popadla dýku, kterou mu podřezala hrdlo. "Tohle je tvá odměna." Mahidevran s pláčem se skláněla k zemi. Neztratila nejenom Mehmeda, ale znovu Mahmuda, svého synka.
Krutá rána osudu se opět dostavila. Mahidevran stála nad mrtvolou svého prvorozeného syna. Křik bolesti, smutku a zoufalství probral ptáky. V nebi se zahřmělo. Rány osudu však překonala. Někdy díky náhodě, jindy protože byla skutečně silná. Hurrem odpustila. Suleyman jí posílal z místa na místo, až usadila se v Burse. Její dcera se k ní nepřestěhovala, žila v paláci Topkapi. Mahidevran si to tak přála. Žila v chudobě do dne, kdy zemřel Suleyman a nastoupil Selim. Ten se o ni postaral. Postavil jejímu synovi hrobku. Byla mu za to neskonale vděčná, ale do paláce jít nechtěla. Připomínal jí špatné i dobré vzpomínky, ale nejvíc špatné, kterým nechtěla svou duši víc škádlit.
Mahidevran přežila svou sokyni Hurrem, Sultána Suleymana, Šehazde Bayezida, trápení jí přinesla i smrt její dcery Raziye Sultán, dokonce dceru Hurrem Mihrimah a jejího manžela Rustema. Skoro všechny přežila i Sultána Selima II.

Mahidevran pozorovala plamen ohně. Její věrná služebná Fidan Hatun k ní přicházela se značnou obavou, její paní na tom byla čím dál hůř. Nevnímala už ani realitu, byla již příliš stará. Chodit bylo pro ni obtíží. Mahidevran si vyzkoušela, jak chutná stáří. "Sultánko, pojďte do postele." Mahidevran se na ní podívala, Fidan se zalekla. Měla pocit, že v panenkách viděla smrt. Služebná vzala Mahidevran Sultán do postele, položila ji, Mahidevran se dívala na strop, služebná, uplakaná ustaraná Fidan jí něžně přikryla. Obě ženy věděly, že nastává konec jedné z nich. Fidan vzala svou paní za ruku, ne, nemůže být sama. Mahidevran se podívala na svou služebnou a pousmála se. "Dávám ti svobodu." Řekla tiše, přesto zřetelně. "S vámi jsem byla svobodná, Sultáno." Odpověděla Fidan. "Lituji toho, že jsem ti ji nedala dřív." Řekla smutně Mahidevran, naposledy brala. "To neříkejte." Odpověděla Fidan, Sultánka však slyší hlas své služebné vzdáleně. Mahidevran pomalu vydechla, ale další nádech již nenastal. Mahidevran odešla. Byla mrtvá. Poslední živá vzpomínka na Suleymana a jeho dobu odešla. Duše Mahidevran se dívala na plačící a zoufalou Fidan, která zpozorněla, kontrolovala puls. Nesmířená s koncem života své paní běžela pro doktora. Mahidevran se smutně usmívala. Vypadala jako v době, kdy byla mladá. Dlouhé havraní vlasy, hnědé oči, hebká pleť, vysoké čelo, plné rty, oblečena do bílého. Šla ke dveřím, a koho nespatřila. Svého syna Mustafu. Mahidevran se usmívala. Objala láskyplně svého synka. Nyní je konečně šťastná. Kolem ní jsou její děti. Pak šla přes bránu, věděla, kam nyní jde, do říše mrtvých. Viděla Sultána Suleymana a Hurrem. Suleyman jí podával ruku. Mahidevran se zarazila, ale pak mu ruku podala. Obě své ženy, jak Hurrem, tak Mahidevran objal. A řekl svým ženám. "Teď už budeme spolu a beze sporů."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama